Palantir
oddělovač

76 kroků tmy

Literatura > Povídky > Vidoucí 2005 | 30. 12. 2005 17:56:13 | autor:

Výlet do pekel
    Byl přelom podzimu a zimy, ale večer byl překvapivě teplý. Na asfaltových silnicích se převalovaly mléčné výpary z kanálů. Naše ulice byla jako vždy tichá. Svítilo jen pár oken. Náš dům stál ve stínech a v polosvětle pouliční lampy byly střílny v jeho zdech skoro neviditelné.
    Náhle se nálada venku úplně změnila. Ozvaly se kroky. Tiché, sotva postřehnutelné a přesto všichni věděli, že se blíží. Na ulici se objevil dlouhý, rozeklaný stín.
    Štíhlá a sotva 165 cm vysoká dívka s dlouhými zlatohnědými vlasy si automatickým pohybem upravila popruhy batůžku na zádech. Stříbrná naběračka zavěšena na koženém poutku na jeho boku se zaleskla. Rozhlédla se hnědýma očima, napůl skrytými pod placatou čepicí, a znovu se rozešla. Neudělala jediný neúsporný pohyb, šel z ní strach a ona to věděla. Okna v naší ulici začala pomalu zhasínat, jakoby domy zavíraly oči. Ale každý ví, že zavřením očí problém nezmizí.
    Zastavila se před naším domem a zazvonila. Sousedé vedle nás pochopili, že nemíří k nim a odvolali své střelce ze zahrady a střechy. Naši sousedi jsou trochu paranoici nebo Kontrarozvědka. Já osobně si myslím, že patří k policii, protože jen ti nosí v rámci utajení a nenápadnosti sluneční brýle i v noci.
   
    Vstala jsem od televize, vypnula bezpečnostní systém a šla jí odemknout. Naše okovaná brána nepříjemně vrzala, ale zase nás nikdo nezastihne nepřipravené.
    “ Ahoj Ivo.”
    “ Čau nesu ti nějaký učení ze školy. Fakt je mi tě líto…taková blbá nehoda.”
    A už to bylo tady. Ani neprošla dveřmi a už mi připomínala událost, kterou bych nejraděj zapomněla. Každé zdravotní sestře se může stát, že se pacient v nemocnici vzbudí a napadne ji. Můj problém byl, že tenhle “pacient” byl už několik hodin mrtvý a čekal na zřízence z patologie. Pak se ale rozhodl, že život je přece jen lepší, vstal a vrhl se na první milou bytost v modrých šatičkách, kterou viděl……MĚ! Nebyl to můj první zombík, ale byl to šok. Než ho doktoři položili a nasypali mu do úst dostatečné množství kuchyňské soli, přiškrtil mě a podrápal mi krk. Dostala jsem infekci a musela jsem prodělat léčbu. Při celkové prohlídce našli i jiný zdravotní problém a vytrhli mi krční mandle. Každý kdo to zažil musí uznat, že není nic horšího. Raději bych se znovu válela po podlaze s tím přítulným nebo spíš přituhlým zombiem.
   
    Iva si sedla naproti mně a usmívala se. Její úsměv byl téměř hypnotizující. Jako zuby vlčice, která spí, ale od útoku ji stejně dělí jen tenká hranice. Pak si vzala sušenku a schroupala ji. Já mám štěstí, že jsem z těch lidí, kterým by nikdy neublížila. Přece jen chceme být zdravotní sestry a kolegialita a práce v týmu je strašně důležitá. Tak nám to alespoň ve škole říkají. Půjčila mi nějaké sešity a poznámky. Chvíli do mě rýpala a chtěla, abych předvedla průběh “ odzombíkování” a pak mi začala vyprávět o své činnosti v nejrůznějších spolcích. To jsem moc neposlouchala. Je ve všech organizacích, kde můžete hlasitě křičet, metat zápalné lahve do širého okolí a vyhrožovat vládě. Tyhle typy jsou profesionální revolucionáři…..protestují proti všem a všemu.
   
    “ Pojď mě doprovodit. Už je pozdě.” Řekla někdy kolem půl jedenácté a zvedla se k odchodu. Měla v očích divný svit. Něco se mělo dít, ale já nevěděla co.
    “ Mě se nechce.” předstírala jsem záchvat kašle.
    “Jen se neboj. Jdeme jen ven.” zahleděla se mi do očí. Tak jsem jen ledabyle pokrčila rameny a šla se obléct a vzít pár nezbytností. Šla jsem nalehko, protože doprovodit kamarádku není až tak nebezpečná práce. Hnědá kožená bunda, červené okované boty, nůž Spyderco typ Endura, pár bouchaček se zásobníky a dřevěný kůl.
    Chytila jsem Ivu za ruku a prošla elektromagnetickým polem, které začínalo pár desítek centimetrů za naší brankou. Mírně mě zabrnělo někde za čelem.
    “ Jak to, že ten systém projdeš bez čipové karty?” zeptala se mě ze zájmem, když jsme míjely“ nenápadného” muže v zrcadlovkách u sousedových dveří. Okamžitě začal dělat, že hledá něco v kapsách a nedopatřením mu vypadla z kapsy vysílačka a začala praskat silou několika gigahertzů.
    “ Mám čip zabudovaný přímo v těle.” usmála jsem se.
    “ A kde přesně?” vyzvídala dál. Radši jsem to neřekla, jednou se může karta přátelství obrátit a já nechci, aby věděla, kde mi ho má vyříznout.
    Prošly jsme několik ulic. V dálce se ozýval klapot kopyt a pískot brzdících kol. Gang rytířů byl zase na válečné stezce s Klubem motorkářů. Prošly jsme pod kaštany a zamířily k hlavní silnici. Zvuk vzdálených pneumatik skončil v ohlušující ráně.
   
    Na hlavní silnici svítil do dálky dům jednoho nejmenovaného obchodního řetězce. Iva vlezla za roh a vytáhla omláceného Choppera. Stroj byl polepený samolepkami a různými letáky. Vypadal, že jen díky nim drží pohromadě. Vyděšeně jsem se podívala na spolužačku.
    “ Ty nejdeš domů?” zeptala jsem se opatrně, v hlase probouzející se podezření.
    “ Ne. Je přeci pátek, tak jedu do Prahy.” odsekla samozřejmě.
    “ Do Prahy! Ty jsi se zbláznila, vždyť je tam pořád krizová zóna!” Fakt mě to trochu vzalo. Vy byste taky nejeli na prázdninový výlet do Afghánistánu.
    “ Kašleme na zónu, bude sranda. Poznáš lidi, zapojíš se do dění, které jednou otřese světem a zlepší tuhle civilizaci plnou špíny a pak z prachu vybuduje naše společné Hnutí za….” mluvila ohnivě.
    “ Když pojedu. Přestaneš s tím proslovem?!” zeptala jsem se. I smrt je někdy lepší než ji poslouchat.
    “ Možná…….”
    “ Tak jedu.”
    “ Já to věděla, jsi nejlepší!” pochválila mě.
    “ A ty jsi malej ďábel, co mě jednou zničí!” zahihňala jsem se. V žaludku jsem, ale měla ledovec.
    “ Já vím.” odpověděla mi a usmála se. Její hnědé oči zajiskřily a náhle byly přátelské a teplé jako hrnek čokolády v chladném počasí.
   
Dvě na cestě
    Jemně mrholilo. Chopper jemně broukal a pádil po lesklé dálnici. Tma kolem byla projasněna reklamami a McDonaldy. Iva seděla pevně, ruce položené na vysokých řidítkách. Přilbu nikdy nenosila, a tak její vlasy nespoutaně vlály . To znamenalo, že jsem je každou chvíli musela vyplivovat a bojovat o každý kousek vzduchu.
    Iva znatelně zpomalila, naklonila jsem se na stranu, abych viděla, co se děje. To jsem neměla dělat, protože mi okamžitě skla brýlí posela stěna maličkých kapiček deště. Je dost nevýhoda mít několik dioptrií. Po chvíli jsem přeci jen zaostřila a uviděla neumělý zátaras na silnici. Už jsme byly skoro před ním. Iva zastavila.
    Okamžitě na nás namířilo několik tuctů zbraní. Obě jsme zvedly ruce na znamení, že v nich nemáme nic nebezpečného. Lidi za zátarasem to neuklidnilo.
    “ Vy jste od dona Nováka?” zeptal se anonymní hlas odněkud ze tmy.
    “ Ne. My jedeme na výlet do Prahy.” Odpověděla popravdě Iva. V duchu jsem se plácla do čela. Tohle nám nikdy neuvěří!
    Stála jsem krok za ní, připravená kdykoliv tasit. Ale asi bych to nestihla.
    “ Do Prahy. Tak to jste úplně šílené!” ozval se sbor za barikádou.
    “ To ona je cvok,” ukázala jsem prstem na Ivina záda. “ já ji jenom doprovázím.”
    Někdo vzadu vyprskl smíchy.
   
    Nakonec nás pustili za barikádu a rozdělili se s námi o sušenky. Mezitím co nám vyprávěli o práci pro místní dálniční gang z názvem Nová policie, jsem si nasadila kontaktní čočky, které nosím pořád v levé kapse. Iva dala k dobru historku o mě a zombii a celý gang se tak chechtal, že jim padali zbraně na zem. Dali nám jako dárek nějaké náboje a pytlík česnekových lupínků. Ani jedna je sice nejíme, ale nechtěly jsme urazit mafii a tak jsme poděkovaly a schovaly je do batůžku.
    Ozvalo se přijíždějící auto. Gang zostražitěl. “ To budou ti od dona Nováka.” Zašeptal jejich vůdce a potěžkal kulomet.
    To už nebyla naše věc. Zamávaly jsme a nasedly.
    “ Uvidíme se, až se budeme vracet.” Řekla jsem ještě na rozloučenou. Je dobré navazovat známosti.
    Motor Choppera naskočil.
    Když jsme byly za zatáčkou, ozval se první výstřel. Jeho ozvěna nás pronásledovala i přes zvuk hučícího větru.
   
    V dálce jsem začala rozeznávat světla. Velkoměsto se blížilo. Noc najednou vypadala jasnější. Jakoby se temno bálo vstoupit do stověžatého města. Vzedmul se ve mně pocit pýchy, který ale rychle vyprchal, když jsem si všimla, že vnitřní světlo metropole jsou ve skutečnosti hořící budovy periférie.
    Zase mě přepadl tísnivý pocit. Doma na mě čekala postel, bezpečností systém a relativní klid.
    Ale co…..tohle byla zase větší sranda.
   
    Zastavily jsme a zbytek noci jsme přečkaly v jednom polorozbořeném domě vedle hřbitova. Do Prahy se nesmí vstoupit v noci. Obyvatelé hrobů byli tišší, jen jeden vylezl a mámil z nás cigarety. Jednu jsem mu nakonec dala.
    “ Mě ten zlozvyk jednou zabije.” zasípal a zmizel za hřbitovní zdí.
    Za úsvitu jsme pomalu vyrazily k městu. Ohně pořád hořely a nad chrámovými věžemi města se vznášel dým. Prostě krása.
   
Jeden za všechny a všichni do všech
    Choppra jsme zaparkovaly pod Orlojem. Prošly jsme několika uličkami. Parta jeptišek tloukla kapsáře, černá kočka si zkoušela pacičkami nasadit kulicha s velkou bílou bambulí a taxikáři s kolty za pasem koukali koho obrat. Turisté se Taxi službě úzkostlivě vyhýbali.
    Až po chvíli jsem si všimla, že Iva někam míří. Vedla mě zkušeně přes palisády, díry v dláždění a miniaturní minová políčka. Nakonec jsme se ocitly někde u Karlova mostu. Cestu nám zahradil kluk s obrovským červeným kohoutem na hlavě. Měl v uchu a nose tolik náušnic, že jsem okamžitě zalitovala, že nemám magnet. Přes prsa měl zkřížený nábojový pás, který částečně zakrýval zelené tričko se skvrnami od kečupu s nápisem ZACHRAŇTE VERLYBY! V ruce držel zarezlý samopal Heckler & Koch a u pasu mu viselo několik granátů, ale jinak vypadal úplně neškodně Když uviděl Ivu, rozzářil se. Mě sjel mrazivým pohledem. Asi se mu nelíbila moje kožená bunda.
    “ Ahoj zlatíčko!” tulil se k Ivě “ Dáš si něco k jídlu, Ivo?” zeptal se slaďounce a znovu mě spražil pohledem. Fakt mě začínal štvát.
    “ Máte velrybí steak?” zeptala jsem se bezelstně. Naštval se a vypálil mi krátkou dávku těsně před nohy. Odštěpky z ulice zabubnovaly na mých kalhotách. Neustoupila jsem ani o krok a zapleskala mu. Při posledním plesknutí jsem rychle vytáhla plochou pistoli PMK ráže 5.45, kterou mám připnutou v pouzdře na břiše a prostřelila mu červené číro. Zapotácel se a zůstal na mě zírat. “ To je za Williho.” Zašeptala jsem. Pořád zkameněle stál. Iva se na něj omluvně usmála a odtáhla mě pryč.
    “ Tohle už nedělej. Květoušek bude mít trauma. Je tak citlivý.” Varovala mě. HA, HA, HA. Květouš…to ho rodiče museli nenávidět!
   
    Prohlídka slavného Karlova mostu nebyl ten nejlepší nápad. Právě po něm pobíhala skupina v maskovaných uniformách. Kryli se za hromadami dlažebních kostek, váleli se v prachu, dělali efektní kotouly a vůbec se chovali jako nezletilý hráči Painballu při polední přestávce.
    “ Probůh, co je to za magory?”
    “ To je Svobodná volba. Patřila jsem k nim, ale oni víc než o boj stáli o videohry a tak jsem vystoupila z jejich strany.” Prohlásila Iva “ Odešla jsem celkem v klidu, ale oni jsou na mě pořád nabroušený.”
    Skepticky jsem se na ně podívala “ A co nám udělají?! Umlátěj nás stříkacíma pistolkama?!”Úsměv mi zatuhl, když jsem si všimla, že se Iva nenápadně snaží dostat pryč.
    “ Padáme!” zašeptala naléhavě, ale už bylo pozdě. Jeden z nich se vztyčil a ukázal na nás “ Ježišmarjá! To je Iva! Ta zdravotní sestřička!” několik hlav se obrátilo. A nejen hlavy. Zamířily na nás hlavně snad ze všech zákoutí. A vůbec nevypadaly jako stříkací!
    “ Ahoj. Jak se máte?” zavolala Iva jejich směrem a nenápadně mi hlavou ukázala na svůj batoh. Pochopila jsem a začala vytahovat Marušku- její upilovanou brokovnici střílející stříbrné střepiny.
    “ Máme se docela fajn. Víš co se dělá ze zrádcem?” zavolal nepřátelský hlas.
    “Popraví se?!” hádala Iva zvesela..
    “Máš úplnou pravdu!” ozvalo se. První výstřel Ivu těsně minul. Druhý ji škrábnul na ramenu. Rychle se vztyčila a vystřelila dávku z Marušky. Zazněla série lidského křiku, přecházející ve vrčení. Iva využila jejich překvapení, vyšplhala se na obrubu starobylého mostu a vrhla se do Vltavy. Měla jsem pocit, že při skoku udělala velmi neslušné gesto.
    Několik setin vteřin jsem všechno vyděšeně pozorovala. Pak se oči nepřátel pomalu stočila na mou nebohou postavičku. Rychle skočila za ní. Ucítila jsem závan větru a zvuk jako když scvakne čelist. Došlo mi, že nemáme co dočinění s lidmi.
   
    Plavala jsem jako o život. Vlastně jsem opravdu plavala o život. Ledová voda mi v té chvíli vůbec nevadila. Iva byla kus přede mnou, batoh i Maruška v ruce ji tížily. Dohnala jsem ji a převzala pušku. Kousek po proudu jsem zahlédla chlupatý hřbet. Projela mnou ledová šipka strachu. Rychle jsme zamířily ke břehu. Vyškrábaly jsme se z řeky a rozběhly se pryč. Naštěstí proud vlka strhl, takže vyplaval o něco dál něž asi chtěl.
    Nakonec jsme se schovaly na půdě jedné budovy. Snažila jsem se vypáčit vikýřové okno, abychom mohly utéct přes střechy. Iva seděla v koutě, nabíjela Marušku a mlčela. Studená voda Vltavy zastavila krvácení a tak nehrozily žádné větší problémy. Rozhodla jsem se, že ji to pak něčím ovážu.
    Na půdě bylo teplo a tak jsme kupodivu rychle schly. Zapřela jsem se a okno konečně povolilo. “ Ty si věděla, že jsou to vlkodlaci?” zeptala jsem se. Iva ani nezvedla hlavu, mlčela. Nakonec se sebrala ze země, nahodila batoh, popadla Marušku a zamířila k oknu. Zastavila jsem ji pohledem.
    “ Když jsem k nim šla, tak mezi nimi byl jenom jeden. Pak se rozhodl, že bude kousat věrný. Tvrdil, že jim dá nesmrtelnost. Dost šílenců, co hraje počítače, chce být jako hrdinové RPG a tak zájemců bylo dost. Když mi došlo, co se děje, zdrhla jsem a poštvala jsem na ně jinou bandu” dramaticky si povzdychla “ a proto naše vztahy už nejsou tak hezké, jak bývaly.”
    Chápavě jsem pokývala hlavou “ Aha. Takže po tobě půjdou nebo ty po nich. Dokud se navzájem nerozstřílíte. A mě do toho taháš taky.”
    “ Nemusíš jít se mnou.” Oznámila mi a pevněji sevřela pažbu brokovnice. Usmála jsem se na ni a rozpřáhla ruce “ Blázníš. Já s tebou zůstanu. Teď teprve začíná ta sranda a seznamovaní s novými lidmi, které jsi mi slíbila. To si nenechám ujít.” Prohlásila jsem a vyhoupla se na střechu.
    Někde blízko zavyl pes nebo vlk.
   
    “ My vás vidíme! My vás vidíme!” volaly za námi mstivě kamenné chrliče, když jsme běžely přes kluzké střechy.
    “ My vás shodíme! My vás shodíme!” odpovídaly jsme jim dokud nepřestaly. Iva na několik z nich v běhu plivla.
    Střechy byly v dezolátním stavu. Sem tam jsem měla pocit, že jsem zahlédla šedivý kožich dole na ulici. Vůbec byly ulice na tuhle dobu prázdné. A to turistická sezóna zdaleka nekončila. Začínal mi docházet dech. Iva za mnou supěla jako lachtaní mládě. Zase jsem si připomněla, proč tak nenávidím tělocvik.
    Ozvala se rána. Rychle jsem se otočila. Zahlédla jsem jen padající listí. Iva nikde! Vrhla jsem se k okraji střechy. Iva visela na zrezivělém okapu a pokoušela se vyšvihnout zpět na střechu. Okap protestoval a skřípal. Dole na ulici, těsně pod Ivou se objevila pětice vlků. Lehla jsem si na střechu a podala ji ruku, natáhla se ke mně, těsně jsme se minuly. Vlci dole zavyli, jeden z nich se v krátké křeči proměnil “ Spadni! Spadni!” zakřičel z plných plic.
    Joóó…spááádnííííí!!!”vřeštěly chrliče všude kolem. Iva se vypjala a konečně se mě aspoň chytla jednou rukou. Druhou rukou obrátila Marušku směrem k ulici, stiskla spoušť. Do vlků jako když střelí. Okap nevydržel zpětný náraz a povolil. Strašně to bolelo, ale udržela jsem ji. Náhle do mě něco vrazilo. Chrlič! Obě jsme přepadly přes okraj střechy.
    Dopad na něco tvrdého, bolest, výstřel, válečný pokřik, zděšené vytí zbytku vlků…a pak tma.
   
Jeden prsten
    Když jsem se probrala, cítila jsem se strašně. Skoro tak strašně jako po třídním srazu, kde jsem neuvěřitelně pila a pak se probudila v kontejneru na papír. Rozhlédla jsem se. Byly jsme v nějakém sklepě. Iva ležela v rohu obklopena našimi věcmi. Byla strašně bledá. Asi omdlela. Někde ze shora se ozýval chórový zpěv. Slova byla stěží slyšitelná. Doplazila jsem se k Ivě a zvedla jí nohy do výšky. Po chvíli se probrala a jednu mi vrazila. “ Sakra. To jsem já.”zaprotestovala jsem.
    “ Já vím, že jsi to ty. Proč jsi mě pustila?” rozeřvala se. Chtěla jsem něco odseknout, ale chór hlasů zesílil.
    Znělo to jako:
    Jeden prsten vládne všem / Óóóóóómmmm / Jeden jim všem káže / Óóóóóómmmm /Jeden všechny přivede / Óóóóóómmmm / do temnoty sváže / Alllééélllúúújááá
   
    “ Co to je?” zašeptala po chvíli ticha Iva. Zamyslela jsem se “ To je z Pána prstenů.”
    “ Z čeho?”
    “ Napsal to Tolkien. Hobit s chlupatýma nohama zachraňuje svět, zatímco jeho kámoši useknou hlavu všem, kdo se mu v tom pokusí bránit.” pokusila jsem se přiblížit můj oblíbený mnohasetstránkový epos.
    “ Cože?” nechápala vůbec nic.
    “ Mordor. Frodo Pytlík. Boj zla a dobra. Planoucí ohnivá bulva na obzoru.” Snažila jsem se.
    “ Pytlík?” vyděsila se Iva. Naštěstí náš hovor přerušil vysoký hlas.
    “ Vítejte v posledním útočišti elfů.” Ten hlas patřil chlápkovi kolem čtyřiceti s velkou nadváhou. Byl ustrojen v modravém hábitu a měl křivě nalepené špičaté uši. Pohled na něj mě vyděsil víc než cokoliv jiného v mém životě.
    “ Děkuji, pane.” Prohlásila jsem pevně“ Rády tě poznáváme.” Docela mě zajímalo, kde jsme a co je zač.
    “ Prosím následujte mne!” zanotoval a ukázal nám ke schodům. Sebraly jsme své věci a kulhaly za ním. Iva měla stříbrnou naběračku pevně v rukou. Asi na ni zapůsobil stejně jako na mě.
   
    Všude bylo plno lidí v historických oděvech a různých cárech. Jedna dívka v černém popíjející něco jako džus s vodkou a benzínem, nám vysvětlila, že vlkodlaky pobili, protože slouží Sauronovi - Pánu zla. To bylo divný, protože Sauron byl ve třetím díle Pána prstenů poražen statečnými muži a ženami s vlajícími vlasy. Iva na zprávu o konci svých nepřátel zareagovala rozmrzele. Asi je chtěla všechny utlouct sama svojí naběračkou.
    Obyvatelé Středozemě z pražského sklepení byli velmi pohostinní. Dokonce nás chtěli přijmout do spolku. To bylo konečně něco, v čem se Iva orientovala. Věděla, že každý musí projít nějakým vstupním rituálem. Hned mi začala vyprávět, že u Zrození krvavého slunce ji pálili zapalovačem a nesměla vykřiknout a u Greenpeace ji zase několik dní týrali hlady a pak musela odmítnout vepřový řízek, který nebyl z Bio chovu.
   
    Přijímací rituál se konal ve sklepení.
    Iva už měla opět batoh pevně na zádech, Marušku v ruce a stříbrnou naběračku připevněnou k zápěstí jemným řetízkem, protože jak mi kdysi vysvětlila, řemínek nasáklý krví často praská.
    Na zemi bylo namalováno několik kruhů. Větší, v něm menší až k tomu nejmenšímu. Něco jako vrstevnice. Vrstevnice znám ze školy. Ve druhé třídě jsme je znázorňovali rozkrájenými brambory. Pak jsem brambory snědla. Syrové.
    Nastalo napjaté ticho. Pak zazněl můj oblíbený chórový song JEDEN PRSTEN VLÁDNE VŠEM… “Kdo je největší nepřítel?” zeptal muž kovově.“ Sauron.” Zvolala jsem a s Ivou po boku vkročila do prvního z kruhů.
    “Kdo je praví král?”- “ Aragorn, syn Arathornův.” Další kruh.
    “ Kolik prstenů bylo stvořeno?”- “ Dvacet.” Rychle jsem počítala. Další kruh. A další. A další!
    Nakonec vstoupily do středu a zvítězily. Iva celou dobu vypadala, že popadne nejbližšího “ elfa” a prostřelí ho brokovnicí.
    Vůdce si oddechl a upřel na nás zrak “ Teď jste hodné stát se nástroji znovuzrození. Ve vaší krvi bude kalen znovu zkutý meč. Až se zkuje ostří polámané, nekorunovaný zase bude králem!” zvolal triumfálně profláknuté proroctví a ukázal na nás prstem. V té chvíli ho zasáhla pažba Marušky tak prudce, že mu upadly obě špičaté uši a skácel se k zemi.
    “ Kdo se pohne, tak to dostane!” zakřičela Iva drsným hlasem. Všichni padli k zemi a vypadali šokovaně. Stejně potřebovali šokovou terapii.
    Proběhly jsme celou místností ke dveřím. Vykopla jsem dveře, vrhly jsme se ven. Přeběhly jsme dvůr a vynořily se na ulici. Stmívalo se. Asi jsme byly v limbu déle než jsme čekaly.
    Na ulici na nás těžce dolehly naše šrámy a únava z celého dne.
    “ Nejvyšší čas jít někam složit hlavu.” Navrhla jsem a tak jsme šly.
   
    Tahle část Prahy mi nebyla povědomá, ale nepanikařila jsem. Všichni moji známí vědí, že se ztratím všude. Nenajdu cestu ani z metra. Iva nás zavedla k nějakým svým přátelům. Ošetřila jsem ji ránu na rameni.
    Okamžitě jsme usnuly.
   
Ta, jenž chodí v trampském klobouku
    Druhý den jsme zasvětily prohlídce města, kamarádskému klábosení a pití malinové šťávy s teplou vodou, kterou tady vydávají za punč a vnucují nic netušícím německým turistům.
    Počasí se trochu zhoršilo. V Zlaté uličce jsem se dívala do všech krámků, abych se aspoň na chvíli zahřála. Přece jen jsem ze začátku s cestou do Prahy nepočítala a tak jsem byla vybavená celkem skromně.
    Čím déle jsme bloudily metropolí, tím víc jsem měla červený nos. Iva vypadala taky prokřehle, ale stejně jsme chodily až do večera.
    Na město se snesl soumrak. V dálce byla slyšel policejní houkačku. Světla lamp se rozzářila do sílícího šera. Byla jsem nadšená. Nevěděla jsem, že se v některých částech Prahy vrátili k plynovému osvětlení. Všechno působilo tak starosvětsky a tajuplně. V duchu jsem viděla pány v cylindrech a dámy v dlouhých korzetových šatech, jak spěchají na večírek nebo se vrací z pozdní procházky. Řekla jsem to Ivě, ale neměla moc pochopení. Prohlásila, že by tady spíš čekala Jacka Rozparovače. Ale ona v sobě nemá ani špetičku romantiky.
    “ Kde ty se tady bereš, Žabžo?” ozval se z vedlejší ulice známý hlas. Překvapeně jsem se otočila. Pouliční osvětlení vykreslilo postavu vysoké dívky v trempském klobouku. Nemohla jsem popadnout dech, neviděla jsem ji už celé roky. Od té doby, co se odstěhovala z Kladna do Ústí nad Labem. To už byla u mě. V jejím objetí mi zasténala žebra, vtiskla mi umatlanou pusu na tvář. Usmála jsem se. Fakt to byla Veru, moje kamarádka v dobrém i zlém a člen týmu lidí do kterého jsem patřila celé roky. Bandy která se nebála do lesů plných nestvůr, žít v dřevěných srubech i pod širým nebem. Neměli jsme na práci nic jiného než blbnou a vymýšlet bláznivé akce. Celé ty ztracené roky se mi vrátily v jediném okamžiku, když vyslovila moji přezdívku. Podaly jsme si ruce v  pozdravu zápěstí na zápěstí. Ohně nikdy nevyhasnou, vzpomínky nevyblednou.
    Vypadala pořád stejně, jen klobouk měla odřenější a na levé tváři a krku dlouhé bílé jizvy. Lampa vykreslovala v jejích zvlněných hnědých vlasech malé jiskřičky. Iva stála opodál a tvářila se dotčeně.
    “ To je Iva, moje spolužačka, a tohle Veru.” Obě se chladně změřily a nepohnuly se k sobě ani o píď.
   
    Obě jsem je přemluvila, abychom se společně vydaly někam do kavárny. Po několika posilujících nápojích dokonce Veru a Iva prohodily pár slov. Po další rundě jsme byly všechny nejlepší kamarádky. Já a Veru jsme Ivču bavily historkami o starých časech. Veru mi svěřila, že žije na koleji a studuje Chemicko-technickou fakultu. Taky má výdělečnou brigádu.
    “ A co vlastně dělají ostatní…Hanina, Maki, Šmudla a další?” zeptala se mě na zbylé členy staré party.
    “ Hanina taky studuje v Praze. Je na nějaký umělecký škole. Pořád skvěle maluje.” Vzpomínala jsem “ Jinak Maki paří v barech. A ostatní moc nevídám.” Vzdychla jsem “Ale měli bychom někam vyjet. Ještě aspoň jednou.” zahleděla jsem se, abych svůj záchvat touhy po minulosti nějak zamaskovala, rychle jsem se zeptala “ A jakou máš tu brigádu?” Veru zbledla a rychle se podívala na hodinky “ Sakra! Brigáda! Už nemám čas, zapomněla jsem na práci.” Rychle začala vstávat, pak se zarazila “ Víte co?! Pojďte se mnou. Já si něco zařídím a pak ještě někam půjdeme.”
    “ Tvůj šéf musí být pěknej pruďas, že tě to tak vyděsilo.” Zachechtala jsem se.
    “ To je. Příšerně mi pije krev.”
   
    Starý dům ve staré čtvrti na Starém městě. Některé budovy byly nasvíceny bodovými reflektory. Veronika vytáhla z kapsy svazek velkých tepaných klíčů a otevřela železem pobité dveře. Byla jsem trochu zklamána, když strašidelně nezaskřípaly.
    Prostor domu byl zařízen až překvapivě moderně. Žlutý nábytek, křesla nechutných a nepohodlných tvarů a na stěnách obrazy, které měly určitě velkou cenu, ale vypadaly jakoby je nakreslilo pětileté dítě. Po točitých schodech nás zavedla do podkroví. Okamžitě mě udeřil do nosu divný zápach. Byl mi povědomý, ale nemohla jsem si vzpomenout.
    “ Pitevna.” Zamumlala Iva. Došlo mi, že má pravdu. Takový ten pach desinfekce a opakovaného mytí, náznak nerezového kovu, studený vzduch, který se zatetelí, když otevřete mrazící box. Teprve teď jsem si všimla tyrkysových obrazců na podlaze a stěnách. Byla to past! Bez váhání jsem vytáhla pistoli a zamířila na Veroniku, vystřelila jsem. Kulka narazila na neviditelnou bariéru. Upadla jsem až mě zabrněly zuby.
    “ Jak jsi mohla, ty mrcho? Jak?” neovládala jsem se.
    Veru stála a tvářila se smutně. “ Já musela, víš! Musela. Poslouchám ho.”
    “ Koho?” zeptala se Iva
    “ Svého pána. Ale řeknu mu, že jste přátelé a on vás snad nechá žít. Stačí mu jen trochu krve. Pochopte ho.” S tím odešla. Její kroky mi ještě dlouho zněly v uších.
    Vstala jsem a zapálila několik svíček, které byly umístěny na podlaze. Znaky kabaly a pentagram zářily. Iva kopala do bariéry, která ji vždy odhodila několik metrů přes místnost. Nevypadala, že by toho chtěla nechat. Byla jsem ráda, že mi nic nevyčítá. Tohle byla moje vina. Ale člověk si málokdy připustí, že se přátelství může zkazit. Po bližším prozkoumání jsem zjistila, že odtud nevede žádná úniková cesta. Iva konečně přestala kopat do stěny. Strhla si batoh ze zad a začala vytahovat arzenál “ Tak to vypadá, že ho budeme muset sejmout.”
   
    Měly jsme mého PMK, dvě automatické pistole se čtyřmi zásobníky, Marušku a stříbrných střepin na dvě nabití po dvou ranách, zapalovač Zippo, nůž Spyderco, dřevěný kůl, několik ochranných amuletů vlastní výroby, stříbrnou naběračku a hlavně pytlík česnekových lupínků, které mám dali mafiáni na cestě do Prahy.
    Zapálily jsme všechny svíčky, co jsme našly. Každá jsme snědla část brambůrků a pak jsme na sebe dýchaly, abychom se ujistily o síle našeho aromatického dechu. Noc postoupila, mnoho svíček dohořelo, zbraně jsme měly připravené. Kůl jsem měla schovaný za páskem na zádech, povolila jsem Ivě obvaz a trochu ji ránu nařízla. Musel jít první na ni.
    Po nekonečně dlouhém čekání se objevil. Malý, hubený, bílý v obličeji. Podle očekávání se vrhl po Ivě, zažloutlé zornice rozšířené touhou po krvi. Iva bleskově uhnula, vrhla jsem se na něj a zezadu do něj vrazila kůl. Upír stál dál. Stál a usmíval se, když se pomalu otáčel a já bezpečně věděla, že jsem trefila jeho nebijící srdce. Došlo mi, že tohle není obyčejný upír, ale mág, co sám sebe proměnil v nemrtvého. Upír mě chytil a přitlačil k podlaze. Byl neskutečně silný. Trefila ho Ivina kulka, ale nic se mu nestalo. Chtěla jsem zakřičet, ale jen jsem zachrčela. Nemrtvý mi zaklonil hlavu, ten pohyb se mi zdál téměř něžný. Pootevřel ústa, zažloutlé špičáky se zaleskly. Povolila jsem. Když upír pochopil, že se nechci dál bránit uvolnil trochu sevření. V té chvíli jsem otočila hlavu a z blízkosti mu dýchla do obličeje. To pro něj byl šok, rychle vstal a zapotácel se. Česnek zabírá vždycky.
    Rychle jsem přeběhla místnost. Iva vystřelila v Marušky. Ta rána byla v tak úzkém prostoru neskutečná. Otevřela jsem rychle pusu. V uších mi zvonilo. Iva něco volala. Upír se i po tak strašném zásahu začal sbírat ze země. Odštěpky jeho těla se vracely na své místo. Něco tak strašného jsem naposled viděla v Terminátorovi. Iva po upírovi mrskla naběračku a pokusila se znovu nabít. Od schodiště se mihl pohyb, neskutečně rychlý. Veronika! Zašátrala jsem po pistoli, ale musela mi někam spadnout. Stále jsem nic neslyšela. Veru doběhla k upírovi. V ruce se ji zaleskla dlouhá čepel. Nemrtvý něco řekl a zvedl ruku v nějakém magickém gestu, ale ruku měl poškozenou, takže ho nedokončil. Iva v pozadí znovu zamířila. Veronika se otočila, vykopla jí pušku a pak jediným čistým pohybem usekla upírovi hlavu.
    Z toho už se fakt neprobral.
   
76 kroků tmy
    “ A jak jsem to měla udělat?” hájila se Veronika druhý den odpoledne v kavárně “ Ovládal mě, musela jsem ho poslouchat. A pak potkám tebe. Věděla jsem, že si s ním poradíš nebo ho aspoň zdržíš a já ho pak sejmu.”
    “ A co kdyby mě zabil?” zeptala jsem se. Sluch se mi trochu zlepšil, ale pořád jsem slyšela zvonky. “ Tebe?! Když tě nezabije ta Tequilla co piješ, tak už nic.” odporovala mi.
    “ Bezva. Tak je v hrobě, kde má být. Takže je to v pohodě.” Ukončila jsem tohle téma.
    “ Mě dělá trochu starost ta kletba.” vložila se Iva do rozhovoru.
    Vysvětlily mi, že upír na nás před svým zničením seslal kouzlo. Měli nás do konce života pronásledovat přízraky noci. Kouzlo nedokončil a tak jsme se shodly, že bude pravděpodobně trvat jen jedinou noc nebo dokonce méně. To pro nás znamenalo schovat se v dobře osvětlené místnosti a vyhýbat se všem stínům.
   
    “ Musíme domů!”oznámila mi Iva a zašla pod Orloj pro Choopra.
    “ Teď chceš jet zpátky? S kletbou na krku a blížícím se večerem?!” vztekala jsem se.
    “ Zítra je pondělí a ty znáš naši třídní. Jestli budu chybět, rozzlobí se. A já už mám moc absencí.” argumentovala. Bojovaly jsme s tlupou vlkodlaků, skočily z Karlova mostu, přeplavaly ledovou Vltavu, utekly ze sekty Pána prstenů, zabily upíra a ona se bojí učitelky na ošetřovatelství. Kam ten svět spěje…
    Zamávaly jsme Veru a vyrazily k domovu. Stíny se mi zdály tmavší než obvykle a tak nějak výhružnější.
   
    Kola Choppera polykaly kilometry, pospíchaly jsme. Tma se neúprosně přibližovala. V jednu chvíli jsem viděla podivný úkaz. Dlouhý stín lidského tvaru. Natahoval se, držel s námi krok, jeho dlouhé prsty se na koncích rozplývaly. Najednou se rychle přiblížil, nehmotné průhledné ruce popadly klacek a hodily nám ho pod kola. Iva instinktivně ucukla. Chooper zasténal, poskočil a pak znovu zrychlil. Spatřila jsem rodnou hroudu. Díky, díky! KLADNO TO JE TO MĚSTO!
    Už jsme skoro doma….
    Ještě projet jednu ulici a jsem u maminky a tatínka…
    Chopper brnknul o chodník. Něco nás tlačilo. Kola se ještě otočila, pak jsme spadly na zem…
   
    Příliš rychle se setmělo. Z kanálů začala stoupat pára. Rychle jsme se vtiskly pod lampu. Naštěstí už svítila. Stíny kolem kruhu světla se stáhly. Sem tam se malý ocásek černé tmy pokusil stáhnout nás za tkaničky u bot. “ Tady jsme v bezpečí. Přes to světlo se nedostanou.” Zašeptala mi do ucha Ivča a přitiskla se blíž. V té chvíli výbojka zapraskala a začala pomalu zhasínat. Podívaly jsme se na sebe v němém úžasu a daly se do běhu. Znám to tady, hrála jsem si tu celé dětství. Vím, že lampy v téhle ulici jsou od sebe vzdálené přesně sedmdesát šest kroků. Běžela jsem rychle, Ivu jsem nechala za sebou. Pořád běžela, slyšela jsem rytmické dunění stříbrné naběračky na jejím batohu. Doběhly jsme k další lampě, stíny kolem byly čím dál zřetelnější. Pak začalo zhasínat i další světlo. Běžely jsme dál, s každým krokem byl svět trochu černější a nebezpečnější. Před poslední lampou, Iva padla na zem. Něco ji táhlo ze světla. Kolem kotníku měla obtočený černý průhledný stín, tekoucí tmu pevnou jako provaz. Snažila se vymanit, kopnout noc. Chytila jsem ji za ruce, tma nás táhla dál, obemknula jsem nohama lampu a držela se. Světlo pomalu sláblo. Pot mi ztékal do očí. Iva zakřičela.
    Pak lampa zhasla.
    Noc se po nás hladově vrhla.
   
    Ležíte v nehmotném světě. Tma vám vtéká do nosu. Je ticho. Noc vám plní plíce a vy víte, že umíráte. Není to tak strašné. Černočerná stínová kapalina je ledová, hladí vás svými dlouhými prsty. Pokládá vám černou na oči. Temnota vás volá a vy jdete…….
   
    Stíny se odtáhnou. Silné halogenové světlo je zažene do nicoty. Někdo mě zvedá ze země. Otvírám oči, zbavuji je nánosu stínů. Táta se usmívá, máma stojí vzadu a drží reflektor. Je to zvláštní reflektor, tím by jste zavolali Batmana i na několik kilometrů. Tak je silný!
    Někdo nás viděl, poznal mě a zburcoval rodiče. Iva se zvedá. Taky tomu nemůže uvěřit. Jdeme domů…
   
    “ Pojedeme zítra zase někam?” Ptá se Iva, když u mě popíjíme ovocný čaj. Mám sice raději černý, ale téhle barvě se budu nějaký čas vyhýbat.
    “ Nechej si zajít chuť na toulky. Píšeme písemku z neurologie.” odpovídám jí. Iva odkládá hrníček a rychle se hrabe v mém sešitě. To je jí celkem k ničemu, protože já si poznámky zásadně nepíšu.
    “ Neurologie. To je strašně těžký! Jen to ne!” úpí a lomí rukama. Poprvé za celý víkend vypadá k smrti vyděšená.
    V některých případech je mnohem lehčí pohlédnou do tváře noci než jít do školy….
   
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2422

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.