Palantir
oddělovač

Nahanni

Literatura > Povídky > Vidoucí 2005 | 30. 12. 2005 17:21:33 | autor:

V kožešině zachumlaný Švéd se opíral o skalní stěnu. Jeho tvář, uvězněná mezi vysokým límcem a bobří čapkou, se ztrácela pod hustým porostem světle hnědých vousů, ruce schovával v klíně pod tlustou dekou. Z dálky Švédova schoulená postava vypadala jako hromada kožešin zapomenutých u táborového ohně.
    Poryv větru od řeky Nahanni přinesl vlhkost a ledový vzduch. Krátké kanadské léto se chýlilo ke svému konci, brzy se na říční hladině objeví první led. Švéd se marně pokusil hlouběji se zachumlat do chlupatého brnění.
    Rýžoviště, kde tábořil, vypadalo slibně. Poměr zlatého prachu se zvyšoval z každou miskou proceděného písku, Švéd si byl jistý, že se s každým kopnutím krumpáčem přibližuje mateřské žíle. Zatím mu naleziště vyneslo něco málo přes tři sta dolarů, ale brzy bude mít dost, aby dal Kanadě navěky sbohem, vrátil se do Švédska a žil si tam jako král. Přesto stále váhal, jestli tu chce přezimovat.
    Břehy Nahanni neměly mezi zlatokop dobrou pověst. Necelých třicet kilometrů proti proudu řeky se v roce 1906 našli kostry dvou bratrů, zlatokopů, oba byli setnutí a lebky se nikdy nenašly. Řeka s železnou pravidelností vyplavovala prázdné kánoe těch, co se odvážili vydat na její horní tok. Dokonce i Indiáni se Nahanni vyhýbali. Zaštiťovali se přitom báchorkami o medvědích vojácích, co řeku stráží, o prokleté zemi a Bílé královně, co jí vládne. Švéd si o pověrčivých Indiánech myslel své, přesto se však od svých zbraní nevzdaloval ani na krok. V mnoha pověstech bývá zrnko pravdy a nahannské zrnko pravidelně zavlažovala prospektorská krev.
    Švéd odsunul otázku přezimování stranou a zaposlouchal se do praskání hořícího dřeva a hukotu vzdálených peřejí. Připomínalo mu to mořský příboj, který ho léta uspával v rodném Marstrandu. Naposledy pohledem zkontroloval hranici, jestli je na ní dost dřeva, a podal se důvěrně známé ukolébavce.
    Zavřel oči.
    Nevěděl, jak dlouho spal, nedokázal vlastně ani říct, jestli už spal nebo se jen pohyboval na hranici bdění, když ho probral zvuk praskající větve. Někdo nebo něco se procházelo kolem tábora.
    Pomalu, aby nezvaného návštěvník nevyplašil, pootevřel oči na škvírky.
    Oheň osvětloval tábor slabým světlem, za jeho hranicí se Švéd musel spolehnout na měsíční svit. Zástupy smrků nabízely bezpočet stinných míst, kudy se k němu mohl připlížit celý indiánský kmen a skalpovat ho dřív, než je uvidí. Dobrý výhled měl jen na říční břeh a hromady vykopané hlušiny. Nikde nikoho neviděl, ani neslyšel nic, co by ho navedlo.
    Ruka pod dekou opatrně sklouzla k revolveru. Tlustá látka ztlumila cvaknutí natahovaného kohoutku.
    Mezi smrky se mihnul stín, příliš velký, aby to bylo zvíře. Vysoká postava se na pár okamžiků zastavila mezi stromy a zmizela dřív, než si ji Švéd mohl lépe prohlédnout. Zbraň pod dekou se posunula směrem k lesu.
    Jen pojď na světlo, kamaráde, zval Švéd neznámého v duchu. Ukaž se, ať tě můžu řádně přivítat.
    Další šramot se ozval od řeky, jak pod něčí nohou zaskřípaly oblázky. Někdo další se plížil kolem hlušiny. Ve tmě se pohybovali nejméně dva lidé, protože nikdo by nedokázal oběhnout celý tábor, aniž by ho Švéd viděl nebo slyšel.
    Dva útočníci, každý na jedné straně tábora. Jeden odvede pozornost a druhý zaútočí a než k tomu dojde, bude muset dělit pozornost na dva cíle. Možná mu o sobě dali vědět schválně, aby ho znervóznili a donutili udělat nějakou chybu. Určitě neměli pušku a určitě věděli o té jeho, možná i o revolveru, jinak by se neobtěžovali s tímhle plížením po stínech.
    Švéd těkal pohledem od řeky k lesu a zpátky, palcem nervózně klepal na pažbě revolveru. Jestli se neznámí brzy neobjeví, začne střílet naslepo. Ať už se ve tmě schovávají bandité nebo Indiáni, měli dost času se představit. Jestli to někdo odnese, jeho svědomí bude čisté jako padlý sníh.
    Jehličí smrku v místech, kde před tím zahlédl stín, se roztřáslo, přestože vítr dávno ustal. Větvě zapraskaly, jak se něco velkého dralo mezi stromy. Švéd si strhnul deku z klína a namířil na zdroj hluku.
    Sprška suti dopadla na bobří čepici, před očima se mu přesypal malý prašný vodopád. Prst na spoušti se zastavil na půl cesty. Švéd zvedl hlavu a podíval se nad sebe.
    Po úzké skalní římse asi čtyři metry nad zemí, o které Švéd doteď nevěděl, se sunul třetí muž. Mohutná postava v kožešinovém oblečení se tiskla ke stěně jako pavouk, zkroucené prsty zaťaté do popraskané skály. V pravé ruce se leskla kovová čepel.
    „ A do prdele,“ hlesl Švéd.
    Odhalený lezec vztekle zavrčel a seskočil dolů. Švéd po něm rychle dvakrát vystřelil a odkulil se stranou. Když kousek od něj dopadlo na bok dopadlo nehybné tělo, vyskočil Švéd na nohy a vpálil lezci pro jistotu další dvě kulky do zad.
    Než se mohl ujistit, že útočník je po smrti, z lesa vyběhl druhý. Švéd na něj namířil revolver, ale při pohledu na zbraň, kterou chlap držel nad hlavou, zaváhal. Kde ten divoch sakra vzal sekeru s břity velkými jak kola od povozu? Vždyť jenom mávnout něčím takovým mu připadalo jako nadlidský výkon.
    Sekerník využil Švédovu chvilkovou nepozornost. Stačily mu pár rychlých kroků a sekera zasvištěla k Švédovu krku. Na poslední chvíli trhnul Švéd hlavou dozadu, nabroušené ostří těsně minulo jeho obličej. Sekerník se napřáhl k dalšímu úderu, když mu Švéd vrazil hlaveň revolveru do kožichu a zmáčkl spoušť.
    Sekera vyklouzla z ochablých prstů a odlétla mezi stromy. Muž odvrávoral dva kroky nazpět, s udiveným výrazem si prohlížel ránu v břiše, šedá vlčí kožešina kolem ní se barvila krví. Zachroptěl bolestí.
    Švéd čekal, že se zhroutí k zemi, ale zraněný muž se zvířecím zavrčením znovu zaútočil, natažené ruce se sápaly po krku, který by mohly stisknout. Poslední kulka mu prolétla okem a utrhla týl. Skácel se na zem jako podťatý strom.
    Švéd nacvičeným pohybem vyhodil bubínek zásobníku. Prázdné nábojnice zacinkaly o kamení. Zašátral v kapce po dalších nábojích, když se ukázal ten třetí, co se procházel po oblázcích.
    Prsty sevřené kolem náboje zůstaly v kapse.
    Třetí muž jen tak stál s rukama volně kolem těla a díval se na něj. Švéd ho nejprve podle oblečení odhadoval na Indiána, ale plášť z vlčí kůže, na rameni sepnutý masivní bronzovou sponou, první dojem kazil. Dlouhé vlasy stažené do ohonu a vousy, Švéd nikdy neviděl Indiána s tak zarostlou tváří, vždyť i Eskymáci se zmohly nanejvýš na úzký knírek a řídkou kozí bradku, měl světlé, téměř blond. Zlatokopa převyšoval skoro o hlavu.
    Stál dost blízko na to, aby Švédovi utrhl hlavu dřív, než dostane do bubínku první náboj.
    „ Tak co bude dál?“ zeptal se Švéd nenuceným tónem. Pomalu vytáhl ruku z kapsy, zaseknul bubínek zpátky na místo a zasunul revolver do pouzdra na boku. Plavovlasý ho pozorně sledoval. „ Hodíme řeč nebo budeme pokračovat v dosavadní … rozpravě?“
    Plavovlasý lehce pokrčil kolena a předklonil se, ruce odtažené od těla se zaťatými pěstmi.
    „ Chápu.“ Švéd vytáhl nůž a připravil se na útok.
    Plavovlasý se pobaveně ušklíbl. Sáhl si na rameno, odhrnul z něj plášť a uchopil doposud ukrytou rukojeť. Ve světle táborového ohně se zaleskla dlouhá čepel.
    Švéd s očima rozšířenýma hrůzou sledoval plavovlasého, jak obouruč sevřel jílec meče, špička mu mířila na hruď. Měl raději zkusit nabít revolver. Bezmocně zašilhal po své pušce opřené o stěnu za tělem prvního útočníka. Nemohla být dál než tři metry, ale jako by ležela na druhém břehu řeky. Příliš daleko.
    Plavovlasý vykročil.
    Zespoda vedený úder donutil Švéda uskočit dozadu a hned se musel sehnout, aby ho další seknutí nezkrátilo o hlavu. Plavovlasý hladce přecházel z úderu do úderu, jako žnec v lánu obilí, v neměnném rytmu tlačil svého protivníka ke skále. Švéd věděl, že tam, až nebude kam uhnout, všechno skončí. Možná dokáže párkrát uskočit, možná lovecký nůž zázračně odrazí metr a půl kalené oceli, ale dřív nebo později meč najde svůj cíl.
    Když plavovlasý předvedl další vysoký sek, vsadil Švéd všechno na jednu kartu. Přikrčený podběhl pod mečem a švihl nožem proti nabízejícímu se břichu. Čepel projela kožešinou i látkou pod ním, na noži zůstala krev. Plavovlasý ustoupil, zbrklým zavířením meče si vynutil volný prostor. Ve tváři se mu zračilo překvapení, ale ani stopa po bolesti.
    Švéd se spokojeně zachechtal. I když viděl, že plavovlasého jen škrábl, dodalo mu to naději. Teď se určitě rozzuří, vypadne ze svého bojového rytmu a zuřící lidé dělají chyby.
    Chyby, které ti klidní nikdy nezapomenou potrestat.
    S úsměvem přehazoval nůž z ruky do ruky, očekávaje plavovlasého další krok. Usmíval se i ve chvíli, když ho blesková rána plochou čepele zasáhla do kolene a rozdrtila mu čéšku.
    On si se mnou celou dobu hrál, blesklo Švédovi hlavou.
    Zraněná noha vypověděla poslušnost a donutila ho pokleknout. Plavovlasý mu vyrazil nůž z ruky, opět plochou, ne ostřím. Ukazováček a prostředník se zlomily, možná i na dvakrát.
    Mohl mě zabít, kdykoliv se mu zachtělo.
    Špička meče se mu kývala před obličejem ze strany na stranu, Švéd ji sledoval jako kobra fakírovu píšťalu. Další hra, ještě krutější než před tím. Zcela se soustředil na meč, čekal na poslední ránu. Kroky za zády vůbec neslyšel.
    Něčí koleno zapřené mezi lopatky ho donutilo hluboce se předklonit a přitisknout tvář na kámen před sebou. Na krk mu dopadlo pár teplých lepkavých kapek. Ovzduší naplnil nasládlý pach krve.
    „ Vždyť jsem tě čtyřikrát střelil, ty hajzle!“ zachroptěl překvapeně Švéd.
    Plavovlasý švihl mečem.
   
    + + +
   
    Nahanni Butte, poslední významnější bašta civilizace na řece Nahanni, se rozkládalo na úpatí Mackenzieho pohoří. Když se v nánosech Nahanni našly první zlaté valouny, dříve ospalá lovecká osada se začala rozrůstat. Nejdříve přišli obchodníci a řemeslníci, potom spousta dalších lidí, kteří sice netoužili po rýžování zlata v divočině, ale chtěli se nějak přiživit na zlatém šílenství, a nakonec i ti, které nikdo nevolal, ale o to víc je všichni potřebovali. Příslušníci Kanadské jízdní policie. Právě před její kanceláří se zastavil cizinec, který dorazil do města.
    Mohlo mu být něco mezi pětatřiceti a čtyřiceti, ale ve tváři vypadal starší a plavé vlasy už dostaly lehce šedivý nádech, nic neobvyklého u těch, co se vrátili z velké války. Když tam tak stál na ulici v uniformě důstojníka kavalérie, s šavlí u boku a dvěmi medailemi na hrudi, kolemjdoucí ho častovali rozporuplnými pohledy. Nahanni Butte přispělo dobré věci, jak to nazvala kanadská vláda, osmnácti muži. Vrátilo se jich pět.
    Muž sáhl do kapsy a vytáhl zmuchlaný dopis. Přelétl slova, která by mohl citovat z paměti. Našel si jedno jméno, znovu dopis složil a vešel do budovy.
    V čekárně se na něj usmálo štěstí. Sekretářka, která vyřizovala žádosti, si zrovna povídala s konstáblem v rudé uniformě. Když si ho konstábl všiml, rozhodl se nově příchozího ujmout osobně.
    „ S čím vám mohu pomoci, pane…“ Zdvořilou pomlku vyzívající k představení nešlo přeslechnout.
    „ Jepsen. Gunnar Jepsen. Vy jste konstábl Baxter?“
    „ To jsem. Co si přejete?“
    „ Dostal jsem od vás dopis.“ Jepsen podal Baxterovi složený papír.
    „ Z patnáctého roku?“ zabručel konstábl při pohledu na datum. Pak mu došlo, co má návštěvník na sobě, a další poznámky si odpustil. Za války dva roky nic neznamenají. Pokračoval ve čtení. „ Oznámení o smrti Nielse Jepsena. Niels Jepsen … no jistě, Švéd. Bratr?“
    „ Ano. Chtěl bych vědět, co se stalo.“
    Konstábl Baxter se nervózně podrbal na krku. „ Pojďme raději do kanceláře. Zrovna jsem se chystal na oběd… nebude vám vadit, když budu jíst? Nebo ne, radši vás pozvu. Dnes máme výborný jelení guláš.“
    „ Vaši nabídku rád přijmu, konstáble.“ Po kamenné tváři přeběhl náznak úsměvu.
    „ Ujednáno.“ Konstábl se otočil na sekretářku. „ Slyšela jsi, Annie, budeme mít hosty. Mohla bys nám přinést dva talíře?“
    Sekretářka si změřila nečekaného strávníka hodnotícím pohledem. Nakonec se usmála a odběhla pro slíbené jídlo.
    Baxter odvedl svého hosta do kanceláře a usadil ho do židle naproti stolu. Potom v kartotéce vyhledal složku JEPSEN, NIELS. Byla v oddílu Nevyřešeno.
    „ Tělo vašeho bratra jsme nalezli 16. září 1915 v jeho tábořišti. Našel ho tam jeden místní, co občas zlatokopům rozváží zásoby.“
    „ Řekněte mi rovnou, jak zemřel,“ přerušil ho Jepsen. „ V dopise píšete jen o ‘úmrtí‘.“
    A měl jsem pro to dobrý důvod, pomyslel si Baxter. „ Váš bratr byl zavražděn. Někdo mu … ehm … useknul hlavu.“
    „ Když říkáte někdo, tak vraha asi nemáte.“
    „ Víte, pane Jepsene, situace je trochu složitější. First Canyon je velmi …“
    Do kanceláře vešla Annie s tácem se dvěmi miskami kouřícího guláše a několika krajíci chleba. Baxter poděkoval a počkal, až za ní zaklapnou dveře.
    „ Kde jsem to skončil?“
    „ First Canyon,“ napověděl Jepsen.
    „ Jistě, děkuji. First Canyon je prokleté místo. Začalo to v roce 1905, když se tam na podzim ztratili dva zlatokopové – bratři. Jejich kostry jsme našli až na jaře, setnuté, lebky nikde kolem. Než zemřel váš bratr, ztratilo se tam víc jak 50 lidí, o kterých víme, a bůh ví kolik dalších, které nikdo nenahlásil. Jen čas od času přinesla řeka prázdnou kánoi. A někdy i něco v ní.“
    Jako v jedenáctém roce.
    Baxter už předtím viděl pár ošklivých věcí. Oběť hospodské rvačky rozpáranou od rozkroku po hrudní koš, s prsty zaťatými do vlastních střev. Jezdce, který přehlédl větev, co mu urazila vršek hlavy.
    S tím vším se dokázal vypořádat, ale na čtyři useknuté prsty kutálející se po rozhoupaném dně kánoe nezapomene nikdy. Co se tomu chlapovi sakra stalo, že z něj zůstaly jen čtyři prsty a poškrábaný snubní prsten?
    Jelení guláš, na který se od rána těšil, náhle ztratil své kouzlo.
    „ Padesát vražd za 15 let a vy nemáte ani tušení, co se děje. Tomu říkám dost mizerná policejní práce.“
    „ Tak tohle si můžete strčit někam, Jepsene!“ vybuchl Baxter. „ First Canyon je přes dvě stě kilometrů dlouhý, padesát lidí se tam ztratí jako nic. Co padesát, klidně celý regiment by se tam mohl schovávat deset let a nikdo by o něm nevěděl! Já v tom pekle trávil celé dny prohledáváním opuštěných tábořišť a zajišťováním stop a co z toho mám? Třicet šest prázdných nábojnic, tři lovecké nože, bobří čapku a tři mrtvoly bez hlavy!“ Poslední větu Baxter zakončil buchnutím do stolu.
    „ Omlouvám se.“
    „ To byste sakra měl. Nenechám se od nikoho obviňovat, že svou práci nedělám pořádně. Kdyby jste nepřišel o bratra, jednu bych vám vrazil. A dejte se konečně do toho guláše, než vám vystydne!“
    Baxter sám si nabral lžíci s kouskem masa. Jepsen poslušně následoval jeho příkladu. Opatrně usrkl horký guláš a převaloval ho na jazyku jako prvotřídní francouzské víno. Kdo ví, čím se v Evropě živil, když nevěřil ani nabízenému jídlu.
    Následovalo několik minut ticha, přerušované jen srkáním a cinkáním lžic. První je přerušil Jepsen.
    „ Když nejsou viníci, jsou alespoň nějací podezřelí?“
    „ No, pár nápadů jsem měl.“ Baxter odstrčil prázdný talíř a pohodlně se opřel. „ Nejdřív jsem si myslel, že se někde v kaňonu usadila skupina zlatokopů a snaží se zastrašit konkurenci. Obvolal jsem kvůli tomu snad všechny obchodníky se zlatým prachem v Kanadě, ale bylo to k ničemu. Žádný nový prodejce se neobjevil, jen staří známí. Potom jsem v jednom opuštěném táboře našel dvě úplně nové pušky. Vrah nebo vrazi si odnesli těla, ale na zbraně se vykašlali. To mou prvotní hypotézu nadobro pohřbilo.“
    „ Nějaké další nápady?“ vybídl ho Jepsen, když se Baxter na chvíli zamyslel.
    „ No, pak jsou tu řeči, co kolují mezi Indiány. Příběhy o medvědech-válečnících, Bílé královně a zlodějích hlav. Počkejte, vím, co chcete říct, ale nechte mě domluvit. Co vám zůstane, když si vezmete všechny ty legendy a vyhodíte z nich nadpřirozeno?“
    „ Izolovaný indiánský kmen,“ odpověděl s nepřítomným pohledem Jepsen.
    „ Pálí vám to, pane Jepsene, to musím uznat,“ přikývl uznale Baxter. „ Vzdálenější úsek First Canyonu je prý samá jeskyně, skvělé místo, kde by se ti parchanti mohli schovávat. Tom Redfoot tvrdí, že za First Canyonem je ještě jeden kaňon, opravdová divočina, kam se zatím žádný Evropan nedostal, i když někdy mě napadá, že se odtamtud spíš žádný Evropan ještě nevrátil.“
    „ Tom Redfoot?“
    „ Redfoot je místní kapacita na First Canyon. Jezdí tam, co začala zlatá horečka. Vozí zlatokopům zásoby, párkrát zkoušel rýžovat, ale nic z toho nebylo.“
    „ Zdá se, že pan Redfoot je osoba, se kterou bych si měl promluvit. Nevíte náhodou, kde bych ho našel?“
   
    + + +
   
    „ Tak tady máte vašeho Ottawu.“
    Konstábl Baxter zavedl Jepsena do putyky U Zlatého valounu na okraji města. Skoro nikdo tam nebyl, Zlatý valoun nepatřil mezi místa, kam se chodí na oběd. Zdejší klientela dávala přednost pozdějším hodinám. Pro Baxtera nebyl problém najít hledanou osobu vysedávající u výčepního pultu.
    „ Kolikrát vám mám opakovat, že jsem Sioux a ne Ottawa, konstáble Baxtere.“
    Tom Redfoot, Indián neurčitého věku, se ani neotočil. V dlouhém odrbaném plášti a černé buřince vypadal jako komická směsice honáka krav a anglického účetního. Na pultu před ním stála poloprázdná láhev levné whisky.
    „ Když myslíš, Tome.“
    „ Můj otec byl velký siouxský válečník Černý kůň,“ pokračoval Redfoot v obhajobě svého siouxství.
    „ Ach ne, hlavně zase nezačínej s tou historkou o Little Big Hornu.“ zasténal Baxter, ale Redfoot se nedal odradit.
    „ To není žádná historka, konstáble, ale historie. Můj otec toho památného dne zastřelil Thomase Custera, bratra nenáviděného generála Custera, a mnoho dalších, jejichž jména neznal. Sám velký náčelník Sedící býk pochválil jeho válečnické umění.“
    „ A nezapomeň na tu část, kdy kavalérie Indiány rozprášila a hnala až do Kanady.“
    Redfoot si lokl whisky a vrhl na Baxtera nepřátelský pohled. „ Konstáble, přišel jste se do mě navážet nebo snad ode mě něco potřebujete?“
    „ Já po tobě nechci nic, ale pan Jepsen má na tebe pár otázek.“
    Redfoot si Jepsena pořádně prohlédl. U šavle se oči na chvíli zastavili, asi mu připomněla slavné i temné okamžiky rodinné historie. Nakonec se vrátil zpátky k obličeji a zamyšleně ho studoval.
    „ Je to Švédův bratr,“ napověděl mu Baxter.
    „ Vypadá na to,“ řekl Redfoot. „ Co chcete vědět?“
    Jepsen si přisedl na vedlejší stoličku. Okamžitě se objevil barman se skleničkou. Jepsen mu poděkoval, whisky se ale nedotkl. „ Mluvte o bratrovi.“
    „ Švéd byl v pohodě,“ zavzpomínal Redfoot. „ Rýžoval dost daleko, skoro na konci First Canyonu, tak jsem mu vozil zásoby jen jednou za měsíc. Moc jsem ho proto neznal, ale nikdy jsem s ním neměl problémy. Vždycky jsme hodili řeč, jak pokračuje válka v Evropě, lokli si whisky a já se pak vrátil do města. Jo a nikdy mu nevadilo, že jsem Sioux, což se o spoustě lidí říct nedá.“ Redfoot se významně podíval na konstábla. Baxter ho ignoroval.
    „ Mě by spíš zajímalo, jak zemřel.“
    „ Když jsem našel, byl už po smrti. Tábořiště vypadalo jako po bitvě, všude byla krev a určitě nejen vašeho bratra. Švéd neprodal kůži lacino. V písku jsem viděl stopy, jak tam někdo táhnul tělo k řece. Zbytek vám určitě popsal tady konstábl.“
    Jepsen si s nepřítomným pohledem pohrával se skleničkou, pak sáhl do kapsy a postavil na stůl štůček dolarových bankovek. „ Kolik by mě stála doprava do bratrova tábořiště?“
    Tomu Redfootovi se rozzářili oči.
   
    + + +
   
    Nahanni si za tisíciletí své existence vyhlodala koryto do okolních skal a dnešní tok proudil v jejich těsném sevření. Když tudy Jepsen proplouval na Redfootově kánoi, připadal si jako Jáson, když na Argu proplouval mezi drtícími skálami chránícími Kolchidu. Obrovské balvany rozeseté po okrajích řeky jeho obavy jen přiživovaly.
    Občas narazili na písčité zátoky nebo místa, kde kaňony umožňovaly přístup k řece. Na břehu tam vždy stál zlatokop, někdy sám, někdy se svými společníky, a nedůvěřivě si prohlížel projíždějící dvojici. Teprve když poznali Redfoota, sklonili pušky a někdy i zavolali něco jako pozdrav.
    Jepsen se jejich nevraživosti nedivil. Ti muži obětovali život v civilizaci za nejistou vyhlídku zlatého pokladu a zatím je tu někdo po desítkách vraždil a kradl jim hlavy. Tajemný zabiják ukrytý ve stínech Mackenzieho pohoří. Mohl to být kdokoliv, třeba i cizinec v uniformě kavalérie. Kavaleristé přece prosluli svou šikovností s šavlí, stínání hlav za jízdy nevyjímaje.
    Plavba k Nielsově tábořišti jim zabrala tři dny. Jak se k němu blížili, zlatokopů na březích ubývalo. Zůstaly tu po nich jen hromady vykopané hlušiny a dávno vyhaslá ohniště. Jensen se mohl jen dohadovat, jestli odtud odešli dobrovolně, nebo zda patřili mezi ztracené duše z kartotéky konstábla Baxtera. Redfoot o tom mluvit nechtěl a Jepsen se zbytečně neptal.
    Tábořiště vypadalo, jako by bratr zemřel před dvěmi týdny a ne dvěmi roky. Dřevěné koryto tu pořád stálo, jen trochu nakřivo, jak z něj nikdo nevybíral napadaný sníh, ohniště ohraničoval dokonalý kruh valounů. Popel dávno rozfoukal vítr. Jepsena ale nejvíce zasáhl nahnědlý kámen s mělkým žlábkem uprostřed na okraji tábora.
    „ Stalo se to tady, že ano,“ řekl Jepsen. Redfoot přikývl.
    Jepsen si klekl ke kameni a prsty přejel napříč žlábkem. Zbraň, která setnula Nielse, se do vápence zasekla nejméně šest centimetrů hluboko. Byla příliš široká na šavli a příliš pravidelná na indiánské sekery, vypadala spíš na velký meč nebo těžkou sekeru. Dost neobvyklá zbraň, zvláště tady v Kanadě.
    „ Tome? Náhodou nevíš, jestli někdo z místních vlastní meč?“ nadhodil Jepsen.
    „ Jediný meč široko daleko máte vy,“ odpověděl Ottawa.
    „ Meč, co hledám, je mnohem větší než šavle, dlouhý asi metr nebo i víc.“
    „ Ne, o tom bych určitě věděl,“ zavrtěl Redfoot hlavou. „ Podle vás zabili Švéda takovým mečem?“
    „ Jo.“
    Pokud se Redfoot nemýlil a Ottawa vypadal, že ví o všem, co se na Nahanni šustne, Nielsovi vrazi nepřišli z Nahanni Butte. Zlatokopy z táborů podél řeky vyloučil cestou. Redfoot naznačil, že Niels jednoho z útočníků zabil. Pokud by ve zlatokopecké partě náhle někdo zmizel, Redfoot nebo konstábl Baxter by to zjistili. Když nepřicházel v úvahu dolní tok řeky, musel svou pozornost obrátit proti proudu.
    „ Konstábl mi říkal, že jsi se po řece dostal dál, než kdokoliv jiný. Je to pravda, Tome?“
    „ To si piště, že je to pravda! Jestli V Kanadě někdo zná Second Canyon, tak jsem to já, nikdo jiný!“ Z jeho slov zaznívala neskrývaná pýcha. Určitě se za svůj výkon v duchu srovnával s takovými cestovateli, jako byli Meriwether Lewis a William Clark.
    „ Jak to tam vlastně vypadá?“ vyzvídal Jepsen.
    „ Second Canyon je samá skála a peřeje, najít zátočinu je skoro nemožné,“ vzpomínal Redfoot. „ Na několika místech ze skály tryskají horké prameny, stejné jako Kraus Hotsprings, které jsme minuli kousek od Nahanni Butte. Kvůli nim je kaňon pořád plný mlhy. V každém druhém zákrutu tam můžete najít malou jeskyni, kterou do skály vyhryzala řeka, a slyšel jsem tam i velký vodopád, ale k němu jsem se dostat nedokázal. Docházeli mi zásoby a u Poškrábané jeskyně jsem to raději otočil.“
    „ Poškrábaná jeskyně?“ pozastavil se nad nezvyklým názvem Jepsen.
    „ No, já jí dal tohle jméno, protože vedle ústí někdo do stěny vyškrábal nějaké značky. Ale jestli si myslíte, že to souvisí s bratrovou vraždou, tak vás zklamu. Ty značky skoro nejsou vidět, jak moc jsou starý. Odhadoval bych to minimálně na sto let, možná ještě déle.“
    „ Jak vypadaly?“
    Redfoot vytáhl nůž z pochvy a do písku vyryl několik čar. „ Vypadali asi takhle, ale už je to pár let, co jsem tam byl.“ omlouval se. „ Stalo se něco, pane Jepsene?“
    Kavalerista zíral na Redfootův výtvor. Podobné značky přece znal. Doma ve Švédsku je viděl mockrát, nechápal však, jak se ocitly na skále v Kanadě. Na rozdíl od Redfoota si nemyslel, že s bratrovou vraždou nesouvisí. Bylo nanejvýš pravděpodobné, že je někdo vyškrábal podobným mečem, jaký stál bratra život.
    „ Kolik by mě stála vyjížďka k Poškrábané jeskyni?“
    „ Lituji, ale to nepůjde. K Poškrábané jeskyni to je dobrý týden cesty těžkým terénem, nemáme dost zásob a to málo, co mám, po cestě zpátky prodám. Kdybyste tolik nespěchal, zbavil bych se jich cestou sem.“
    Jepsen sáhl do náprsní tašky a vytáhl smotek bankovek. „ Co když koupím ty zásoby?“
    „ Mám své závazky,“ namítl Redfoot, ale očima se nemohl odtrhnout od peněz.
    Jepsen tedy znovu sáhl do uniformy a vytáhl ještě jeden smotek o trochu tlustší než ten, který Redfoot právě odmítl. Ottawa při pohledu na něj ztěžka polkl.
    K Poškrábané skále vyrazili o půl hodiny později.
   
    + + +
   
    Značky vyryté nemohly být staré pouhých sto let. Vítr ženoucí se kaňonem ohladil skálu, až se v ní dílo neznámého pisatele pomalu ztrácelo. Z obtížemi rozeznával rýhy od prasklin a stínů. To však nebyl hlavní důvod, proč nevěřil Redfootově odhadu. Písmo nad Poškrábanou jeskyní se nepoužívalo téměř tisíc let, psát jím dnes dokázalo jen pár historiků a Jepsen si nedokázal představit univerzitního profesora, co se plaví stovky kilometrů proti proudu, jen aby se tu podepsal.
    „ Byl jsi vevnitř?“ zeptal se Redfoota.
    „ Jenom jsem nakouknul, ale hned za ohybem je zhroucená klenba.
    Jepsen se přikrčil, aby lépe viděl do jeskyně. Hned za ústím strop stoupal do dobrých tří metrů. „ Opravdu se tam nedá proplout?“
    „ Když mi nevěříte, můžete si to ověřit na vlastní oči,“ odseknul Redfoot. Neplánované prodloužení mu pilo krev a čím dále na sever se dostávali, tím menší útěchou pro něj vydělané peníze byly. Jepsen se choval jako buldok, který chytil stopu a bude ji sledovat až do pekel, a jeho klidně vezme se sebou. Když vzal do ruky pádlo a nasměroval kánoi do Poškrábané jeskyně, ani ho tím moc nepřekvapil.
    Jakmile zajeli do jeskyně, narazili na důkaz Redfootova tvrzení. Několik bloků vápence, které se utrhly ze stropu jeskyně, bránily v cestě dál.
    „ Říkal jsem vám to,“ okomentoval zátaras Redfoot a chystal se zabrat pádlem, aby obrátil kánoi. Jepsen se rychle otočil a chytil pádlo dřív, než se ponořilo do vody.
    „ Tudy by to jít mohlo,“ řekl Jepsen a ukázal na mezeru mezi dvěma největšími balvany. Měla tvar stříšky o výšce necelého půl metru a základně jen o kousek přesahující šířku kánoe. Zdálo se, že vede rovně napříč závalem.
    „ Zbláznil jste se? Tam se nemůžeme vejít!“ odsekl vztekle Redfoot a pokusil se Jepsenovi vytrhnout pádlo. Marně.
    „ Jenom se podíváme, jestli to vede dál a když tak se vrátíme. Přidám ti dalších padesát dolarů.“
    Indián zlostně zasyčel, ale peníze si vzal. „ Ty prachy vás jednou přivedou do pěknýho průseru. A do tý škvíry se stejně nevejdeme, je moc úzká.“
    „ Když si lehneme na záda a budeme se odstrkovat od stropu, tak projedeme.“
    „ Když myslíte.“
    Lehli si na dno a pomalým posouváním vjeli mezi balvany. Vápenec byl oslizlý od vody a klouzal, ale Jepsen se nedal odradit. Zachytával se sebemenších hrbolů a když se strop snížil, jednoduše se o něj zapřel, aby zvýšil ponor kánoe. Trvalo to dobrých deset minut, než nahmátl okraj tunelu. Zaťal do hrany prsty a jediným trhnutím poslal loď na druhou stranu.
    Posadil se a rozhlédl se kolem.
    Kánoe se pohupovala na hladině podzemního jezírka velkého jako ragbyové hřiště. Naproti závalu se z něj zvedala písčitá pláž, ze které do hlubin hory vedly dva nízké tunely. Slunce pronikající průduchem ve stropě se odráželo do vodní hladiny a osvětlovalo dvě lodě zakotvené u břehu.
    Musely tu stát celé věky. Trup jim zpuchřel a rozpadl se, lodě seděly na písčitém dně jezera. Dřevo, které odolalo plísni, nasáklo rozpuštěným vápencem zkamenělo. Stěžeň chyběl, zůstal jen nízký pahýl. Určitě ho odřízli, aby dostali lodě do jeskyně. Lodní boky lemovaly řady kulatých štítů pokrytých vybledlými barvami. A na přídi se na Jepsena výhružně šklebila dračí hlava, od které lodě odvozovaly své jméno.
    Drakkary, vikingské lodě pohřbené uprostřed Kanady.
    Jepsen tušil, že narazí na stopy po Vikinzích, když Redfoot do písku vyryl runový nápis, ale stejně ho objev drakkarů překvapil. Až se o jeskyni dozví archeologové, budou se přepisovat učebnice dějepisu.
    „ Co je to za lodě?“ ozval se vystrašeným hlasem Redfoot. Pohled na dračí hlavy ho vyděsil a vyvolával v něm vzpomínky na strašidelné příběhy, které mu vyprávěl otec.
    „ To jsou drakkary, válečné lodě Vikingů, kteří v raném středověku ovládali celou severní Evropu. Švédové jsou jejich potomky.“
    „ Jak se ale dostaly sem?“
    „ Kdo ví,“ pokrčil rameny Jepsen. „ Vikingové byli skvělí mořeplavci, znali Island i Grónsko, tak proč by nemohly doplout až do Kanady? Do Nahanni by se dostali přes řeku Svatého Vavřince a Velká jezera. Musela tehdy být mnohem hlubší než dnes.“
    „ Překonat Kanadu po řekách s tak velkou lodí? Nemožné!“ nevěřil Redfoot.
    „ Vikingové po řekách dopluli až k Cařihradu. Co bylo pro jiné nemožné, oni považovali jen za trochu víc obtížné.“ Jepsen se podíval na nejbližší drakkar. Vikingové na lodi nechali své štíty. Možná tam zůstali i zbraně jako ta, kterou zabili Nielse. „ Poplujeme blíž a prozkoumáme je.“
    Čekal, že Redfoot bude proti, ale Ottawův strach z neznáma postupně ustupoval jeho vrozené chamtivosti. Ať na lodi najdou cokoliv, muzea a sběratelé se poperou o možnost si to koupit. Brzy z něj bude nejbohatší Indián v celé Kanadě.
    Pádlovali k lodi, když si Jepsen všiml po stranách chodby za pláží dvou maleb. Barvy byly zašlé a matné, přesto v nich rozeznal dvě postavy.
    Napravo stál muž z dlouhým plnovousem a okem zakrytým páskou, nalevo svalnatý muž z rozevlátými světlými vlasy. Vypadaly jako fresky v kostelech a možná to byly pávě kostely, kde vikingský umělec našel inspiraci pro své dílo. I po staletích v nich Jepsen rozeznal dva největší hrdiny normanské mytologie, Odina a Thóra. Neušly mu však temné detaily, které s původními bohy neměly nic společného.
    Na Odinově kopí se skvěla nabodnutá hlava s indiánskými rysy a pery ve vlasech. Thór zas v rukou nesvíral svůj věrný Mjollnir, ale těžkou dvoubřitou sekeru. U nohou mu leželo bezhlavé torzo v typicky indiánském koženém oblečení s třásněmi.
    Kanadští Vikingové proměnili hrdinský epos v krvavý příběh plný stínání hlav. Mizející zlatokopové a bratrova smrt dostávala nový rozměr.
    „ To jsou ti Vikingové?“ zajímal se Redfoot o skalní malby.
    „ Ne, jejich bohové, Odin a Thór.“
    „ Jsou to mocní bohové?“
    „ Ti nejmocnější.“
    „ A kdo je potom ta žena?“ Redfoot ukázal nad sebe.
    Jepsen zaklonil hlavu. Na stropu jeskyně uviděl třetí fresku, mnohem větší než Thórovo a Odinovo zobrazení. Znázorňovalo mladou ženu sedící na trůnu. Dlouhé bílé vlasy spínala zlatá čelenka, šíji zdobil složitý náhrdelník. Měla nádhernou tvář, ze které sálala arogance a chlad.
    „ Možná Odinova žena Freya,“ nadhodil Jepsen, ale najednou si vzpomněl, co mi ve městě vyprávěl Baxter.
    Medvědí válečníci, Bílá královna a zloději hlav.
    Najednou si byl jistý, že Bílou královnu má před sebou. Medvědí válečníci museli být Vikingové zahalení v kožešinách, kteří svou rozložitostí a zarostlými tvářemi museli místním Indiánům připomínat medvědy. Co se zlodějů hlav týče, původ této legendy názorně vysvětlovaly fresky Odina a Thóra.
    „ Jepsene!“ Redfoot ho chytil za rameno a ukazoval k nejbližší chodbě. Ke svatyni se blížilo světlo.
    „ Nielsovi vrazi!“ zasyčel Jepsen a tasil zbraň. Byl by vyskočil na břeh a běžel příchozímu v ústrety. Redfoot ho zadržel na poslední chvíli.
    „ Nevíme, kolik jich je, musíme se schovat!“ přesvědčoval Jepsena naléhavým hlasem. Kavalerista na okamžik zaváhal a pak si sedl zpátky do kánoe. Rychle zapluli za nejbližší loď.
    Do jeskyně vešel Viking. Jepsenovi stačil jediný pohled na mohutnou postavu s dlouhým plnovousem a sekerou připevněnou na zádech. Nechyběla mu ani typická rohatá přilba. Vlasy však měl sytě černé, takové lesklé, jaké by se spíš hodili na indiánskou hlavu. Viking se zastavil na písečném břehu a rozhlížel se po jeskyni.
    Slyšel náš rozhovor, došlo Jepsenovi. Musím ho zastavit, než zburcuje ostatní.
    Chytil se okraje lodi a vyskočil na palubu. Pod nohama mu něco zakřupalo, ale nebyl čas zjišťovat co, protože Viking si ho všiml a teď překvapeně zíral na útočníka v podivné modré uniformě. Jepsen mu nemínil nechat čas na vzpamatování. Přeběhl přes palubu a skočil na něj.
    Čekal, že protivníka srazí na zem, ale Viking ho ještě ve vzduchu chytil a odhodil na zem. Jedním plynulým pohybem stáhl ze zad sekeru a zvedl ji nad hlavu. Jepsen ležel bezmocně na zádech, šavli při pádu pustil a ta teď ležela kousek od něj.
    Viking se zachechtal a chtěl ukončit souboj jedním máchnutím, když ho do ramene zasáhl dřevěný disk. Redfoot jako řecký Diskobolos balancoval na přídi drakkaru a vrhal na Vikinga další štít, který odtrhl z boku lodi.
    Další disk zavířil vzduchem. Viking ho odrazil sekerou a skočil na drakkar. Prastaré dřevo zasténalo pod dopadem těžkého těla. Redfoot stál tváří v tvář Vikingovi a na obranu měl pouhý lovecký nůž. Viking seskočil na palubu a se sebevědomým výrazem postupoval k Ottawovi. Rozpřáhl se. Když za sebou zaslechl zapraskání, stačil se jen otočit a s překvapeným výrazem se díval na čepel šavle bořící se do jeho hrudi. Zachraptěl, sekera mu vypadla z bezvládných rukou, a zhroutil se na zem.
    „ Díky,“ oddechl si Redfoot.
    „ Nápodobně. Ted se podíváme s kým máme … do hajzlu!“
    Teprve když chtěl prohledat mrtvolu, všiml si Jepsen, co mu to celou dobu křupalo pod nohama. Celou palubu drakkaru pokrývaly kosti. Lidské kosti. Jepsen v té směti rozeznával kosti rukou i nohou, pánve i bílé hady páteří, on sám stál jednou nohou v prošlápnutém hrudníku. Jen lebky chyběly, Jepsen neviděl ani jedinou.
    „ Proboha, vidíte ten železný prst!“ Redfoot se sehnul k ruce, kde prsteníček nahrazovala zrezivělá kovová imitace. „ Tohle je Henry Čtyřprsťák, co se ztratil před šesti lety!“
    „ Řekl bych, že všichni, co zmizeli, leží tady,“ řekl Jepsen. „ Jen by mě zajímalo proč?“
    „ A proč nevzali vašeho bratra?“
    „ Sám jsi říkal, že Niels jednoho z nich zabil. Museli odtáhnout jeho a na bratra nebylo místo. Odnesli si jenom hlavu.“
    „ Musíme se vrátit a nahlásit to Baxterovi,“ prohlásil Redfoot. „ Tohle šílený místo musí vyčistit armáda. Prostě naskočíme na kánoi a zmizíme dřív, než oni najdou mrtvolu.“
    „ To nepůjde.“
    „ Tentokrát mě nepřesvědčíte, ani kdybyste s kapsy vytáhl milion! Tady jde o kejhák!“ okřikl ho Jepsen.
    „ Já tě, Tome, nechci o ničem přesvědčovat,“ řekl klidně Jepsen. „ Jen jsem tě chtěl upozornit, že jsme přišli o kánoi.“
    „ Cože?“
    Redfoot se vyklonil z drakkaru a vztekle zaklel. Sekera, kterou umírající Viking upustil, spadla na kánoi a skoro jí přesekla ve dví. Stačilo se podívat na dvě přeražená žebra a Redfootovi bylo jasné, že tuhle kánoi tady neopraví. Zůstali uvěznění v jeskyni plné zlodějů hlav.
    „ Co budeme dělat?“ zanaříkal Ottawa.
    „ Jednoduše si vezmeme jednu z jejich lodí. Určitě tu někde jsou, jak jinak by s dostávali do First Canyonu a zpátky?“ Jepsen si otřel šavli o Vikingův plášť a shodil tělo do potápějící se kánoe. Pokud někdo jeskyni pořádně neprohledá, nevšimnou si ho.
    „ Vy chcete jí hlouběji do jeskyně?“ nevěřil Redfoot vlastním uším. „ Co když tam narazíme na další jako on? Málem nás zabil a když jich bude víc, nic nám už nepomůže!“
    „ Můžete tu klidně zůstat a chroustat kamarád zlatokopy, ale já si jdu pro loď.“ Jepsen seskočil na pláž a zamířil si to chodbám. Redfoot znovu zaklel a rychle se vydal v jeho stopách.
    „ Půjdeme touhle,“ ukázal Jepsen na chodbu vpravo. „ Vede přibližně rovnoběžně s řekou, mohla by nás dovést k další laguně.“
    Jestli měl Redfoot nějaké námitky, nechal si je pro sebe.
   
    + + +
   
    Jak pronikali hlouběji do vikingských jeskyní, naráželi na stále častější známky jejich přítomnosti. Ve zdech nacházeli zaražené držáky na pochodně, jejichž svit sotva stačil na osvětlení chodeb a Jepsen s Redfootem se neustále pohybovali ve strašidelném pološeru. Občas zaslechli vzdálené hlasy. A všude nacházeli nápisy v runovém písmu.
    Chodba kroutila jako had, takže původní předpoklad, že půjdou podél toku Nahanni, vzal brzy za své. Co chvíli narazili na křižovatku a jednou se museli vracet, když narazili na izolovanou vodní tůň plnou bledých ryb, které asi Vikingům sloužili za zdroj potravy.
    Redfoot se každou minutou stával rozmrzelejším a podrážděnějším. I přes Jepsenovo napomínání si pro sebe neustále mumlal a kavaleristovi bylo jasné, že jestli se odtud rychle nedostanou, dostane je do maléru. On sám stres dobře znal, strávil tři měsíce v zákopech ve Francii, když jeho jednotka přišla o všechny koně při plynovém útoku, ale Redfoot si celý život dělal, co chtěl a na nějaké omezování nebyl zvyklý.
    Chodba se před nimi rozšiřovala do lépe osvětleného sálu. Jepsenovi se zdálo, že odtamtud slyší slabé hlasy. Naznačil Redfootovi, aby počkal na místě, a opatrně nakoukl dovnitř.
    Římsa, na které stál, se táhla asi pět metrů vysoko nad sálem plným lidí. Podlahu měl vystlanou kožešinami, na kterých si hráli děti různého věku. Dozor nad nimi drželo několik žen a stařec, který nevynechal jedinou příležitost plácnout pečovatelky přes zadek.
    Stejně jako Viking ve svatyni i lidé pod ním tvořili podivnou směsici indiánských a skandinávských rysů. Stařec měl orlí nos a lehce narudlou pokožku, ženy černé nebo popelavé vlasy. Jedinou výjimkou byly dvě děvčátka držící se stranou od ostatních dětí. Světlovlasí andílkové měli mnohem hezčí oblečení než ostatní děti a na rozdíl od nich nosili drobné šperky. Jepsenovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že se dívá na první stupeň kastovního systému.
    Ti, kdo se nejvíce podobali původním Vikingům, měli mnohem lepší postavení, než ti, kterým v žilách kolovalo příliš mnoho indiánské krve. Dávalo to smysl. Skandinávci se bránili splynutí s místními indiánskými kmeny a oporu našli ve svém náboženství. Vzpomněl si na obrazy ve svatyni. Svalnaté postavy a světlé vlasy Thóra a Odina představovaly ideál mužské krásy, stejně tak Bílá královna se ani vzdáleně nepodobala indiánským dívkám. Krvavý kult kolem stínání hlav byl dalším způsobem, jak si udržet nadvládu nad neplnohodnotnými. A jejich útoky na zlatokopy nebyli ničím jiným než obranou jejich teritoria.
    „ Co tam vidíte?“ zašeptal Redfoot a než mu v tom mohl Jepsen zabránit, vyklonil se na římsu. Zatímco Jepsenova temně modrá uniforma se ztrácela ve stínech, Ottawův kožich se sněžného vlka ve tmě doslova zářil. A jedno z dětí si ho všimlo.
    Osmiletý chlapec zatahal svou chůvu za sukni a ukázal na neznámé lidi na římse. Žena okamžitě poznala vetřelce. Vzhledem k Jepsenově uniformě to nebylo těžké. Pronikavě vykřikla a rozeběhla se k blonďatým holčičkám, aby je odnesla do bezpečí.
    „ Musíme zmizet!“ vykřikl vztekle Jepsen.
    „ Vždyť jsou to jenom ženy a děti! Můžou vědět, kde jsou lodě!“ vyjel na něj Redfoot a vytlačil ho zpátky na římsu. Blonďaté holčičky už žena odnesla do bezpečí a ostatní ženy rychle odváděli menší děti.
    „ Za chvíli tu budou válečníci, Redfoote, a roznesou nás na kopytech, tak zapadni zpátky o chodby nebo tě shodím dolů!“
    „ Kašlu na to, co chceš, parchante, stejně jsme tu kvůli tobě!“ zaječel Ottawa a pokusil se Jepsena shodit dolů. Najednou zachrčel a chytil se za krk. Mezi prsty mu trčela rukojeť dýky. Jepsen po něm instinktivně hmátnul, ale chytit ho nestihnul. Indián spadl mezi kožešiny, kde k němu hbitě přiskočil stařík s orlím nosem a podříznul mu krk.
    Jepsen vběhnul do chodby a utíkal o život. Zůstal sám.
   
    + + +
   
    Běžel bludištěm jeskyních chodeb, šavli v jedné ruce a revolverem v druhé. Jeho utajení vzalo za své, tak se o hluk způsobený výstřelem starat nemusel. Odevšad slyšel křik, jak se Vikingové svolávali a hledali narušitele.
    S postranní chodby se vyřítil chlap s mečem. Vykryl ránu šavlí a třikrát ho střelil. Nezdržoval se zjišťováním, jestli útočníka zabil, a běžel dál.
    Hluk před ním ho donutil odbočit z trasy, kterou znal. Chodba stoupala vzhůru a hustší síť pochodní mu nepříjemné připomínala, že míří do centra vikingské osady. Bojovné pokřiky teď slyšel z každé druhé chodby.
    K dalšímu střetu došlo v kruhové místnosti s několika východy. Z jedné na něj zaútočil Viking se sekerou a když po něm vystřelil, druhý, o kterém neměl tušení, mu mečem vyrazil revolver z ruky. Naštěstí zasáhl jen hlaveň. Zbraň tím sice zničil, Jepsenovi ale zůstaly všechny prsty.
    Máchnutím naslepo šavlí donutil útočníka ustoupit. Rychle se otočil a podíval se na svého protivníka. Stál proti vysokému Vikingovi s dlouhými zlatými vlasy staženými do ohonu. Kvalitní kožená kazajka zdobená zlatem a plášť z vlčí kožešiny ho řadily do nejvyšší kasty a jeho obličej prostý jakýchkoliv indiánských rysů to potvrzoval.
    Jepsen koutkem oka zaregistroval další Vikingy stojící v chodbách. Do místnosti nevešli, jen se dívali. Ten blondýn musí být místní šampión nebo náčelník, blesklo Jepsenovi hlavou. Kdyby ostatním dovolil se zapojit, ztratil by tím své postavení.
    „ Tak dobře, parchante, zahrajeme jim divadlo,“ zavolal na něj ve švédštině. Blondýn mu musel částečně rozumět, protože se hlasitě zasmál a zaútočil.
    Jepsenovi bylo hned jasné, že přímý střet s obouručním mečem by jeho šavle nevydržela. Proto se nesnažil jeho úder vykrýt, místo toho se od něj odrazil, přešel do otočky a sekl Vikinga po zádech. Ten rychle odskočil a obětí Jepsenovy šavle se stal jen ozdobný vlčí plášť. Viking se stále usmíval, ale Jepsen mu viděl na očích, že si tímto jediným úskokem získal jeho respekt. Mezi zlatokopy určitě nebylo moc takových, co by se dovedlo ohánět mečem.
    Viking vykročil proti kavaleristovi a sekl mu po hrudníku. Na poslední chvíli zvedl špičku meče směrem ke klíční kosti. Jepsen uhnul stranou a zaútočil na jeho pravou ruku. Viking rychle ustoupil stranou, šavle narazila na meče a sjela po něm až k rukojeti. Na okamžik si navzájem dýchali do obličeje. Viking se na něj pobaveně zazubil. Jepsen mu odpověděl kolenem zabořeným do břicha. Blondýn vytřeštil oči a Jepsena od sebe odstrčil. Než stihnul dostatečně ustoupit, Jepsen mu rychlým švihnutím naslepo zkrátil plnovous napůl.
    Mezi přihlížejícími jeho výkon vyvolal výbuch smíchu. Do jednoho patřili do nižší kasty a zesměšnění nadutého vůdce jim působilo neskrývanou radost.
    Zato blondýna posměch rozčílil. S výkřikem vyběhl na Jepsena, odrazil jeho útok a narazil ho na zeď. Tlačil ho ke stěně, na kopnutí tentokrát nezbyl žádný prostor. Viking vytrvale tlačil na zkřížené meče a posouval smrtící nůžky k Jepsenově krku. Zuřivost mu dávala sílu, které Jepsen nedokázal vzdorovat. Když se pro něj situace stávala kritickou, rozhodl se Jepsen k zoufalému kroku.
    Natáhl krk a zahryzl se blondýnovi do nosu.
    Blondýn zoufale zavyl, povolil a Jepsen ho konečně mohl odstrčit pryč. Zatímco si Viking ohmatával zmrzačený nos, Jepsen vyplivl jeho špičku a přešel do útoku. Viking nedokázal včas zareagovat a šavle mu rozsekla hřbet pravé ruky hluboko do kosti. Blondýn vykřikl bolestí, pokusil se vrátit úder za pomoci jediné ruky. Jensen snadno uhnul a bodnutím do ramene donutil blondýna upustit meč. Seknutím do lýtka ho donutil kleknout.
    Když nad ním Jepsen stál, dav začal skandovat. Nemusel rozumět jejich jazyku, aby poznal, k čemu ho vyzývají. Cítili krev a chtěli vidět smrt.
    Proč jim nevyhovět?
    Jepsen pozvedl šavli, aby to ukončil, když místností zazněl ženský hlas zvyklý rozkazovat. Dav ztichl a všechny hlavy se otočily po hlase, Jepsena nevyjímaje.
    V chodbě stála vysoká štíhlá žena s vlasy bílými jako sníh. Oblečená v bílém rouchu a ozdobená zlatými šperky vpadal mezi zarostlými Vikingy jako zjevení z jiného světa. Oči modré a chladné jako voda v Nahanni si měřili Jepsena a poraženého blondýna.
    Bílá královna přišla mezi svůj lid.
    Ukázala na Jepsena a gestem ho vyzvala, aby přistoupil blíž.
    Poslechl, co jiného mu zbývalo. Dobře si uvědomoval, že jeho osud nyní leží v jejích rukou. Zastavil se před ní, šavli svěšenou podél těla, aby nevyprovokoval královniny strážce. Bílá královna si prohlížela jeho tvář a kavaleristickou uniformu s lesklými knoflíky, dotkla se jeho vlasů a nechala je protéct mezi prsty.
    Je nádherná a chladná jako Zimní královna, pomyslel si Jepsen. Nebylo těžké propadnout jejímu kouzlu.
    Královna skončila svou prohlídku. Usmála se na Jepsena, uchopila ho za ruku a melodickým hlasem na něj promluvila. Jepsen si nebyl jistý, co říkala, ale blondýna ta slova rozzuřila.
    Poražený Viking i přes bolest v noze vstal, odstrčil Jepsena stranou a vztekle na Královnu něco vyštěkl. Královna se na něj mile usmála, tichým hlasem ho uklidňovala a hladila dlaní po tváři. Dívala se mu přímo do očí a on zas do jejích. Jediný Jepsen se díval na dýku, kterou královna vytáhla z opasku na zádech a kterou vzápětí jediným švihnutím podřízla blondýnův krk. Viking překvapeně zabublal, hmátl královně po krku, ale ona lehce setřásla jeho ruce a odstrčila ho pryč. Blondýn se zhroutil na podlahu, chvíli sebou cukal a zemřel.
    Královna si mrtvého nevšímala. Přistoupila k Jepsenovi, položila mu ruku na rameno a zvolala jediné slovo.
    Bylo zvláštní, že slovo manžel znělo i po tisíci letech stejně jako dnes.
   
   
   
   
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2924

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.