Palantir
oddělovač

Golde Axne

Literatura > Povídky > Vidoucí 2005 | 30. 12. 2005 17:26:34 | autor:

„Golde Axne!“ zopakoval už po tisící Brudger a vousy se mu zježily vzrušením.
    „Podle mapy bysme u ní měli být už každou chvíli, he?“ dodal a nadšeně se ohlédl po svých společnících.
    „Brudgere,“ zamumlal Dareon k trpaslíkovi, „nějak se mi to celé nezdá. Stačí se podívat kolem sebe. To si vážně myslíš, že by trpaslíci ukryli jeden ze svých nejslavnějších pokladů zrovna tady?
    Družina se zastavila a rozhlédla okolo. Procházeli sice kamennou chodbou, která měla podle staré mapy vést k jednomu z největších pokladů trpasličího národa, ale ve skutečnosti tomu mnoho nenasvědčovalo.
    Vchod do „labyrintu“, jak tohle místo honosně nazval Brudger, nebyl nikde hluboko v nepřístupných horách, ale v ostružiní pod Malinovým vrškem, prastaré pasti na vetřelce už byli asi natolik prastaré, že se jaksi nespustily a věčně bdící a neúnavní strážci si šli nejspíš hodit šlofíka.
    Navíc vnitřek chodeb vypadal všelijak, ale rozhodně ne jako práce dávno zapomenutých trpasličích kameníků. Hliněné zdi se drolily, strop byl tak nízko, že se Werengar s Dareonem museli namáhavě hrbit, a držel jen taktak. Popraskaná podlaha se místy propadla o několik coulů níž.
    „Elf chce poučovat trpaslíka o jeho vlastních pokladech, protože sám žádné nemá,“ ušklíbl se po chvíli nabroušeně trpaslík. „Možná zlatý ušiska, he?“
    „Dareon má asi pravdu, Brudgere,“ ozval se smířlivě Werengar, postavil lucernu na zem a sám si sedl vedle ní. „Podívej, tady na zdech kolem nejsou žádné trpasličí erby ani značky a ta místnost, kde jsme byli teď...“
    „Jo!“ zavřísknul Dimo Piškula, který se vybatolil do chodby s pohárem v jedné a měchem v druhé ruce. „Učiněnej hobití ráj,“ hulákal na celou chodbu s blaženým úsměvem, „přesně jako ve vyprávění dědy Sádelníka. Až bych si dokonce myslel, že by tu mohla být i...“
    „Držte huby!“ zařval Brudger z plných plic, „a buďte potichu,“ dodal vzápětí polohlasem, „nevíme, co za nebezpečné strážce sem trpasličí praotci umístili pro nezvané hosty.“
    „To sis vzpomněl brzy,“ ušklíbl se elfí kouzelník. „Dimo, podej mi měch, ať z toho ,trpasličího‘ pokladu aspoň něco mám. Vlastně ne – zůstaň, kde jsi,“ protočil vzápětí oči v sloup a ucpal si nos.
    „Jdi si pro svůj, je jich tam tolik, jako v nejkrásnějším snu tohohle člena Piškulovic rodu,“ ukázal hrdě na sebe hobit. „A že mi smrdí nohy se nediv – já si ponožky měnit nemůžu, narozdíl od jiných, kteří by sice mohli, ale je jim to jedno, že Brudgere? A Dareone,“ houkl za mizejícím elfem, „vem si nějakej se značkou Fialového prasete, to je legendární ročník přímo z Hobitova, o kterém mezi námi kolují nejváženější pověsti!“
    „Dimo, to bych do tebe neřekl,“ pokýval hlavou Werengar, „čekal bych, že budeš zatloukat a ty zatím... aha, rozumím,“ dodal po kratší odmlce s úsměvem, když si všiml Piškulova lišáckého výrazu.
    „Dej mi tu mapu, Werengare,“ obrátil se zničehonic trpaslík na válečníka. Ten mu ji beze slova podal a posvítil mu lucernou přes rameno.
    „Eee, teď jsme... tady?“ zabodl Brudger po chvíli zkoumání prst do neurčitého místa. Werengar se nadechl, aby něco řekl, ale trpaslík jej nepustil ke slovu.
    „Ano, vidím,“ zavrčel a vzápětí slavnostně pokračoval, „tady to stojí: projít Stezkou nástrah kolem Vidoucího Strážce, skrz Bludiště z kamene, kde se ztratí každý kromě trpaslíka, a potom se držet značky Zlaté Sekery... Ach, Golde Axne! Ztracený poklade trpasličích vládců! Až tě najdu, stanu se i já...“
    „Ehm, Brudgere,“ zamumlal Werengar a skrývaje rozpačitý úsměv, sebral trpaslíkovi mapu z rukou, „máš to vzhůru nohama. Takhle je to správně...“
    „Ááá... no jistě! Myslíš, že umíš číst trpasličí runy líp než já, co?“ odsekl nakvašeně Brudger a hodil mapu zpět válečníkovi. „Když jsi tedy tak vzdělaný, přečti mi, za jak dlouho se dostaneme ke Zlaté Sekeře, he?“
    „Už jsme ti říkali, já i Dareon, že tenhle pergamen, co jsme ukradli z truhlice stařešiny rodu Piškulů, když jsme pomáhali Dimovi získat co mu, ehm, právem náleží, může být podvrh. A taky se mi tak zdá...“
    „Kdy-by to byl po-podvrh,“ ozval se už mírně vláčným hlasem Dimo, „tak by tu nebylo žádný podzemí s těmahle báječnejma hobitíma pokladama. Jo,“ uzavřel svoji řeč půlčík a mocně si přihnul z měchu.
    Na tom něco je, blesklo Werengarovi hlavou, ale než stačil myšlenku rozvést, ozval se opět trpaslík.
    „Přečti mi znovu tu část o Golde Axne,“ zamumlal se smířlivým výrazem na tváři.
    „Brudgere, tenhle svitek je hodně starý a poškozený. A nejasný. Já ani Dareon jsme mu plně neporozuměli. Co jsem pochopil je, že už jsme skutečně velmi blízko. Snad pouze dvoje dveře by nás měli dělit od místnosti s... Golde Axne, ano, nemůže to být nic jiného,“ dodal po chvíli zadumaně.
    „My, hobiti, máme taky svoje poklady,“ zahulákal Dimo a ohlédl se zpět k místnosti, kam zašel elf a z které se náhle ozvaly podezřelé zvuky. „A tady v tomhle podzemí jich je pohromadě víc, než jsem kdy kde viděl. Ještě aby tu tak byla i...“
    „Zavři pusu, nebo ti jí ucpu touhle železnou rukavicí!“ zařval Brudger a ohnal se po hobitovi. Ten, ač již poměrně podroušený, hbitě uskočil, čímž zápach linoucí se z jeho nohou rozvířil po celé chodbě.
    „Tohle je trpasličí mapa, trpasličí chodba, trpasličí poklady a tam, za dvěma dveřmi,“ Brudger jako by okamžitě zapomněl na Bdělé strážce i Labyrint z kamene, „je ukryt nejstarší symbol trpasličích vládců! A to, co považuješ za hobití ráj, jsou jenom zásoby, co sem přinesli trpaslíci pro případ obležení!“
    „Možná bych tomu i věřil, po tom, co jsem teď zažil,“ promluvil elf, který se jim najednou vynořil za zády. „Ty splašky, co jsi mi tak mile doporučil, Dimo, by odrovnaly i devítihlavou saň.“
    „A co jsi pil? Snad ne Fialové prase? Vždyť před ním jsem tě varoval, že je to nejhorší patok, co kdy zrodily vinice ve Váčkově,“ ozval se Dimo s nevinným úsměvem a plácl třesoucího se elfa po zádech.
    „Dlužíš mi oběd a sobě koupel nohou,“ zamumlal unaveně Dareon a otočil se na Werengara s Brudgerem. „Půjdeme? Čím dřív z týhle smradlavý krysí díry zmizíme, tím líp. Už mi od toho hrbení se bolí za krkem.“
    Družina ušla asi dvacet kroků, když se na konci chodby před nimi objevily dveře. Jako obvykle zůstali všichni čtyři tiše stát a v duchu začali hledat argumenty. Po chvíli rozpačitého ticha promluvil Dareon.
    „Ehm,“ odkašlal si, „já, jakožto kouzelník, jít první nemůžu. Kdyby mě něco za těmi dveřmi překvapilo, nestihl bych se zkoncentrovat a účinně použít svoji magii. Když půjdu poslední, totiž, chtěl jsem říct předposlední,“ opravil se vzápětí, „budu vás tak jistit ze zadu.“
    „Já bych samozřejmě šel první,“ ozval se Werengar, „ale ty dveře jsou malé, musel bych se hrbit a případný útok by mě zastihl nepřipraveného. Kdežto když půjdu jako druhý nebo třetí, stihnu se včas narovnat a být tak účinným v každém boji, ke kterému by mohlo dojít.“
    „Odzbrojující logika, Werengare, lepšíš se,“ poklepal válečníkovi na rameno trpaslík, „ale ani já nemohu jít jako první. Slyšíte snad zpoza dveří nějaké zvuky? Kdyby tam někdo číhal, slyšeli by jsme ho. To bude jinak. Za nimi je určitě past, která čeká, kdo do ní vstoupí, aby ho zneškodnila. A odborníkem na pasti u nás je, pokud se nemýlím...“
    Tři páry očí se upřeli na popíjejícího hobita. Ten chvíli dělal, že neslyší a dál si pobrukoval nějakou písničku, ale pochvíli zavrtěl hlavou.
    „Jestli se nepletu,“ začal zvolna a pomalu přešel ke dveřím, „tak někdo říkal, že tohle je trpasličí chodba a trpasličí poklady, takže by to měly být i trpasličí pasti. A kdo jiný než trpaslík by měl být schopen... Hej!“ zvolal najednou Dimo, poté, co si prohlédl dveře, „tady je něco napsáno!“
    Situace se rázem obrátila. Jak se ještě před několika okamžiky nikdo nechtěl ke dveřím ani přiblížit, teď se u nich strhla tlačenice. Možné vodítko na cestě k pokladu si nehodlal nechat ujít nikdo.
    „To musí být stopa ke Golde Axne!“
    „Pozor, šlapeš mi na nohu, nemám okované boty jako někdo!“
    „Pusťte mě dopředu, já mám mapu!“
    „Ne-ne-ne, to JÁ jsem tady kouzelník a JÁ musím rozluštit nápis...“
    „Je to náš poklad, tak uhni, ty ušatá nádhero!“
    „Abych ti nepřismahnul vousy, hraboši!“
    „Nechcete loka?“
    „NE!!“
    Nikdo z nich nedokázal později určit, kdo vlastně do těch dveří vrazil a tím je otevřel. Ale každý tuhle zásluhu připisoval sám sobě.
    Ať už to bylo jakkoli, ocitli se všichni čtyři na jedné hromadě v prostorném, věčnými lampami osvětleném sále. Když se pozvolna rozhlédli kolem sebe, čekalo je obrovské překvapení.
    Místnost s uskladněnými zásobami vína vypadala proti téhle jako její chudá příbuzná.
    „Podívejte,“ křikl Dimo a ukázal na zeď, „tohle je prastará dýmka rodu Piškulů! A tady, to jsou sudy plné legendárního Růžového Čmeláka, nejvzácnějšího vína vyráběného v Hobitově!“
    „Raději nechci ani vědět, proč mu tak říkají,“ ušklíbl se Werengar.
    „A co je tohle?“ ozval se Dareon, který začal hbitě zkoumat obsah jedné z truhel stojící poblíž.
    „Ale... ale to je...“ hobit si přivoněl k obsahu jednoho z vaků, „ano! Tohle je dýmkové koření pro Staty! Speciálně na vývoz vyráběné, velmi kvalitní a...“
    „Říkáš prostaty?“ Elf se hbitě ohlédl po Brudgerovi s Werengarem, ale ti byli zabráni do hovoru u jiné z truhel, vzdálené alespoň třicet kroků. „Myslím, že by asi nikomu nevadilo, kdybych si pár ždibců odnesl, že?“ rozpačitě se usmál na nechápavě zírajícího hobita a začal hbitě brakovat obsah truhly.
    „Nechte toho,“ ozval se po chvíli Brudger, „a pojďte sem! Tady jsou poslední dveře! Alespoň podle toho, co jsme schopni rozluštit z mapy,“ dodal polohlasem k Werengarovi.
    Elf bleskurychle přeběhl k trpaslíkovi s válečníkem.
    „Hned sem u vás,“ houkl Piškula a zmizel za jednou z truhlic.
    „Golde Axne,“ zašeptal blaženě Brudger, „za těmito dveřmi! V prastarém nářečí mých praotců to znamená Zlatá Sekera...“
    „To už jsi nám říkal,“ přerušil ho Dareon, „budeme tu tedy stát, nebo půjdem dovnitř?“ Rozpaky, které se jich zmocnily u předchozích dveří, byly ty tam. Žádný z nich nechtěl vejít ke ztracené relikvii jako poslední...
    „Tak tedy - kosti jsou vrženy,“ prohlásil slavnostně trpaslík a stiskl kliku.
    S hlasitým zavrzáním dlouho nemazaných pantů se práchnivějící dveře pomalu otevřely.
    Trojice vpadla do malé, honosně zařízené místnosti. Zrcadel, obrazů na stěnách i vitrín podél zdí si ale nikdo z nich ani nevšiml. Jejich pozornost se plně upínala ke zdi přímo naproti dveřím, kde visela, v celé své kráse a majestátnosti...
    ....chlupatá, zlatá noha.
    „Ale...“
    „Co to...“
    „Vždyť tohle přeci...“
    Rozpaky a údiv byl znát v hlase i na tvářích všech tří dobrodruhů.
    „Golde Haxne!“ ozval se náhle za jejich zády výkřik až nadskočili a do místnosti vtrhl napřed smrad nemytých nohou vzápětí neomylně následovaný Dimem Piškulou, s očima svítícíma nadšením, „prastarý symbol hobitího majestátu! Celou dobu, od chvíle, co jsme vstoupili do podzemí, jsem doufal, že by tu mohla být!“
    „Ten pergamen,“ promluvil Werengar, když nechali Dima o samotě s jeho pokladem a páchnoucíma nohama, „mělo nás to napadnout, že to bude skrýš nějakého pokladu hobitů. Jak by se mapa ke Golde Axne dostala do rukou stařešiny rodu Piškulů? A všechno ostatní tomu nasvědčovalo...“
    „A celý zádrhel byl v tom, že je poškozený,“ dodal po chvíli ticha Brudger. „Ale splést si Golde Axne s Golde Haxne...“
    „To nic, Brudgere, třeba někdy příště,“ poklepal trpaslíkovi na rameno Werengar, „ale když se podíváš kolem sebe, myslím, že zjistíš, že jsme sem rozhodně nevlezli nadarmo! Tohle všechno,“ ukázal na poklady shromážděné v místnosti, „teď můžeme plundrovat, jak se nám zlíbí!“
    Brudgerovi se rázem rozjasnila tvář, ale než stihl přitakat, ozval se za jeho zády znenadání divoký výkřik. Když se překvapeně otočili, spatřili poskakujícího Dareona, jak mává jakýmsi pergamenem, který vyhrabal z některé z truhel. „Ta noha!“ vykřikl elf a s vyvalenýma očima poklepal na pergamen, „má magické vlastnosti! Jestli je pravda, co se tu píše, tak...“ Nedořekl a rozběhl se co mu síly stačily ke dveřím vedoucím do komory s pokladem.
    Trpaslík s Werengarem jej hbitě následovali, ale stejně jako elf, i oni zůstali před vstupem do místnosti tiše, šokovaně stát. „Tak je to pravda,“ zašeptal slastně Dareon a zdálo se, že nemá daleko k slzám, „tak je to přeci jen pravda...“
    Dimo Piškula je ale nevnímal. Pochodoval totiž, ozdoben posvátnou relikvií, sem a tam po místnosti, prohlížel se v zrcadlech a naparoval se jako ten největší hobití pán.
    A jak kráčel komnatou, šířila se mu od nohou omamná vůně růží.
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 3029

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.