Palantir
oddělovač

Jeskyně

Literatura > Povídky > Vidoucí 2005 | 30. 12. 2005 17:02:13 | autor:

Jeskyně. Od pradávna v ní život hledal ochranu a domov. Koho by nepřitahovalo její tajemné ticho, ticho, které v nás probouzí nádech něčeho dávného. Tento pocit je nezaměnitelný s jinými pocity. Ten chlad, ta tma,to děsivé, ale zároveň uklidňující ticho…. To je nezapomenutelné.
    Avšak v soudobých, jiných světech se v jeskyních život moc nedrží ( tedy s výjimkou trpaslíků, skřetů a ostatních horských stvoření ).
    Ale co když…?!!! Co když kdesi v hlubinách naší matičky země něco žije, něco, co má svůj rozum, něco, co se snaží dostat na povrch, něco, co prahne po krvi slunečních tvorů. Myslíte se, že tito tvorové neexistují? Možná ne. Ale možná ano.
    Kdo kdy viděl patnáctiletého paladina? Snad nikdo. A přece, přece se najde výjimka. Byl jí Nid, patnáctiletý paladin. Popravdě mu bylo více jak dvacet, ale od té nehody ve věži…. Vlastně tohle je jiný příběh. Musí vám stačit, že vypadá na patnáct, ale v organickém čase je mu kolem dvaceti pěti. Kdo to vůbec ten Nid je? Jak víme, tak paladin, na svůj věk silný a hlavně velice mrštný. Jeho postavu zdobila kroužková košile, prsní plát, nárameníky a jiné ocelové chrániče. Na zádech měl zavěšené dva meče ve tvaru písmene X. Nejvíce pozoruhodné byly však jeho vlasy. Krátké, neposedné, u každého spánku jeden copánek. To by však nikoho nepřekvapilo. Dokonce si troufnu tvrdit, že by si jeho účesu nikdo ani nevšiml. Ale barva jeho vlasů byla skutečně neobvyklá. Modrá jako studánky. Nid si už dávno zvykl na prsty směřující k jeho hlavě, dokonce i na posměšky a nadávky.
    Tak to je Nid. Co o něm ještě říci? Snad jen, že právě míří do jedné malé, zapadlé vesničky, která má jistý problém.
    Byla středa a Nid zrovna mířil do vesnice B“ow. Slunce svítilo, ba dokonce přímé pražilo na paladinovu zbroj. Cesta byla lemována nejrůznějšími druhy stromů, které právě rozkvétaly. Všude byla cítit sladká vůně pilu. Díky slunce se vše zelenalo a rozkvétalo, i hmyz se radoval a dával to najevo horlivou prací. „Ach, ach“ vzdychl si Nid, „Dnes se na nás směje sám bůh slunce.“ Rukou si zastínil tvář, aby se mohl rozhlédnout. V dáli byl jakýsi ukazatel, Nid k němu okamžitě pobídl koně. Podle ukazatele měl pře sebou ještě kousek cesty. Nidovi to nevadilo, spíše byl šťastný, že může být déle na čerstvém vzduchu. Zhluboka se nadechl a rozhlédl se po krajině. Jeho srdce se zalilo radostí a blažeností. „Ach, ach“ vzdychl znovu a kopl koně do slabin.
    Byl pořád tak krásný den a vesnice byla na dohled. Nid zpomalil, aby nevletěl do vesnice jako nájezdník. Vesnice byla malá a asi ne moc bohatá, zabývala se zejména zemědělstvím a chovem dobytka. Základy domů tvořilo ztvrdlé bahno s kousky kamení a dřeva, všechny střechy byly slaměné. Nid poznal kostel jen podle kříže na vrcholku střechy. Na to, že se jednalo o chudou vesnici, vypadala pěkně. Snad to bylo způsobeno i tím, že byl tak krásný den. Náladu mu nezkazili ani všude pobíhající slepice, které se pletly koni pod nohy. Dokonce i Nidův oř měl hravou náladu a pár slepic jemně nakopl. Paladin si raději nasadil přilbu, aby nemusel čelit udiveným pohledům vesničanů, zírajících na jeho modrou hřívu. Dojel až na náves. V jejím středu stály velké sluneční hodiny. Ukazovaly přesně dvanáct hodin poledne. Nid se spokojeně usmál.
    Důvodem, proč vlastně přijel do této vesnice, byla schůzka se starým přítelem. Měli se sejít přesně ve dvanáct u kamenných slunečních hodin na návsi. „Nu, jako vždy jen o chlup později.“ Ozvalo se pozdravení za Nidem. Ten se jen usmál. „Lepší přijet později o chlup, nežli nepřijet vůbec! Nemyslíš?“
    „Jak slyším, tak ses ani za mák nezměnil, pořád bys jenom ostatní poučoval!“ ozvalo se káravě.
    Nid sesedl s koně a otočil se. Tam se o dům opíral trpaslík. Jmenoval se Tale. Jako každý trpaslík byl mohutný a měl sklon ke kulatějšímu bříšku. Jeho plnovous měl černou barvu. Za opaskem mu čněla nebezpečně vyhlížející sekyra, na které bylo dobře znát, že se nejednou setkala s jiným železem. „Rád tě vidím, Tale!“ usmál se Nid a plácl trpaslíka do zad.
    „To se ví, že i mne těší zas tě vidět, prcku…“ zasmál se Tale a praštil Nida do zad, avšak poněkud silněji, což způsobilo, že se Nid rozkašlal. Jakmile si toho vousatý mužík všiml, začal se smát z plných plic.
    „Omluv mě, vašnosto, ale já mám sílu v rukách, ale nedokážu ji pořádně ovládat!“ řehtal se dál trpaslík. Nid reagoval jen pokašláváním.
    „Nuže, pojď a nestůj na suché zemi, v krčmě mám zamluvený stůl a tam si vyříkáme co a jak!“ vyzval mladého paladina trpaslík.
    Hospoda byla malá, ale útulná. V každém rohu byl jeden velký stůl se šesti špalky. Narváno zrovna nebylo, kromě Nida a Takého tu nikdo nebyl. „Hej, krčmáři, máš tu hosty, tak pojď nosit pod nos!!“ doslova zařval trpaslík a věšel si přitom svůj plášť na kolík.
    „A ty, nestůj jako pecka a sedni si ke stolu!“ obrátil se Tale na Nida.
    Dvakrát ho pobízet nemusel. Nid si jen sundal zbraně ze zad a položil je na stůl. Na stůl zrovna také dorazily dvě dřevěné nádoby.
    „Tak na zdraví…!!!“
    Připili si. Oběma zůstala u pusy bílá skvrna. V trpaslíkově případě to bylo důsledkem hojné pivní pěny. V druhém případě to byla stopa po mléku. Když to trpaslík uviděl, málem vyskočil z kůže.
    „HOSTINSKÝ!!!“ rozlehlo se místností.
    Krčmář přicupital jako cvičený pes a upíral na hosta tázavý pohled.
    „Hej, Nide! Dej mu napít ze svého škopku!“ přikázal Tale.
    Paladin podal hostinskému nádobu, ten ji vzal a mok ochutnal.
    „Co to má bejt?“ tázal se trpaslík.
    Nid už tušil, k čemu se schyluje, a proto se raději nevměšoval do konverzace.
    „Mléko.“ Odpověděl hostinký nechápavě.
    „A co jsem ti říkal?“
    „Abych přinesl na stůl.“
    „Velice dobře.“ Pochválil trpaslík ironicky hostinského. „A vidíš tady někde mimina?“
    „Ne.“
    „A nějakého haranta?“
    „Ne, tedy vlastně ano, pán promine,“ otočil se hospodský na Nida, „ale já dětem nenalévám.“
    „Kruci!“ dopálil se trpaslík. „Ptal jsem se, zda tu vidíš nějakého haranta?“
    „Ano.“
    „Kde?!“
    „Sedí vedle vás, mistře trpaslíku.“
    „Viděl jsi někdy dítě v brnění?!“ rozkřikl se náhle trpaslík a obličej mu začal rudnout.
    „Ne, pane.“
    „Tak podle čeho soudíš, že je to děcko?“
    „Totiž…,“ zamyslel se krčmář a vzápětí vyhrkl, „… podle vzrůstu!“
    „Já podle tvé holé palice soudím, že jsi blb!! A teď mu přines kořalku!!“
    Hostinský usoudil, že hádka s trpaslíkem je předem prohraným bojem a raději odešel.
    „Víš, Tale, já zrovna moc alkohol nemusím.“ vykrucoval se Nid.
    „Ale prdlačka, a nepokoušej se mě také naštvat!“
    Hostinský donesl kořalku.
    „Tak…, na co čekáš, šup ho tam!!“ pobízel paladina Tale. Nid raději trpaslíka uposlechl, jeho hrdlo se ale vzápětí proměnilo v peklo. Nemohl se pořádně nadechnout a stále kašlal. Hostinský, který u protějšího stolu předstíral utírání prachu, málem dostal záchvat smíchu. Trpaslík pomohl příteli tak mohutnou ranou do zad, že málem udušenému Nidovi spadla helma. Hostinský, který přestal předstírat úklid, si okamžitě všiml barvy Nidových vlasů. Na jeho tváři se objevil nepředstavitelný údiv. Tale si krčmářova výrazu všiml…
    „Na co tak vejráš!! Má snad na palici hovno?“
    Krčmář raději rychle odešel směrem ke kuchyni.
    „Myslím, že bylo dost srandy.“ konstatoval trpaslík a sedl se za stůl. Nid mu odpověděl jen pár posunky, neboť se stále snažil rozdýchat trpaslíkovu ránu.
    „Takže – co se děje?“ ptal se Nid a zhluboka si přihnul mléka. Trpaslík se pohodlně usadil a založil si ruce na prsa.
    „Zatímco ty ses někde flákal, já jsem si ověřil fakta a vyloučil jsem babské žvásty.“ Nid jen přikyvoval a nadále poslouchal.
    „Vezmeme to od začátku. Takže reagovali jsme na zprávu o zdejší jeskyni, v které se prý v noci děje něco divného.“
    Trpaslík se odmlčel a napil se piva.
    „U zdejších jsem zjisti, že tam jsou přes noc slyšet bubny a podivné skřeky. Dále jsem zaslechl, že mrtví byli z jeskyně někým vyneseni.“
    „Což vylučuje dravá nebo tupá monstra!“ skočil mu Nid do řeči.
    „Správně. Teď už zbývá jen určit čas, kdy do jeskyně vkročíme.“ řekl mužík a poplácal si sekyru. „Já navrhuji dnes večer, aspoň sami místo prozkoumáme a budeme tak moct odhadnout nebezpečí a počet nepřátel.“
    „Tak na dnešní večer!“ pronesl přípitek Nid a vyprázdnil korbel mléka, trpaslík provedl to samé s pivem.
    Nid si ještě potichu pro sebe vzdychl: „Dnes večer…“
    Slunce zapadlo a vesnici objala tma. Vesničané se zavírali do svých chatrčí.
    Na návsi byli jen tři osoby . Vězeň v kladkách, Nid a Tale. Ti dva poslední třímali v rukou pochodně a něco si šeptali.
    „Máš lano?“ tázal se Nid trpaslíka.
    „Mám, mám i malý krumpáč, náhradní pochodně a všechno, co se do jeskyně hodí. Mimochodem … na ty kamenné brlohy jsem tady já specialista,“ trochu uraženě reagoval Tale.
    Po té trochu znejistil a raději se také zeptal: „A ty máš svá fidlátka?“
    „Ano, mám pár léčivých lektvarů a jiné pomůcky.“
    „Já myslel, jestli seš připraveném se rubat?“
    „Ach tak, ano, mám vše potřebné,“ zasmál se Nid, „nuže, starší má přednost…“
    Tak vyšly dvě osoby z návsi a třetí nechaly za sebou bez povšimnutí. Byla zima a od úst šla pára. Nid si svítil pod nohy, aby nezakopl, a tak nemohl obdivovat noční nebe… To bylo poseto stříbrnými hvězdami, na severní i jižní straně zářily měsíce. Jeden, zelený, se jmenoval NATO, ten druhý byl hnědočervený a jeho jméno bylo odvozeno ze starého elfského jazyka – říkalo se mu NU´alen. Ani jeden z dvojice v té chvíli netušil, že nebe neuvidí dlouho…
    Najednou se před nimi vynořila ponurá skála. Byla zasazena do malého kopce obrostlého lesem. Záhy spatřili vstup do jeskyně a hrdlo se jim stáhlo úzkostí… podvědomě cítili neznámé zlo… Nebylo už nic, co by si měli ještě připomenout….Vše podstatné již bylo řečeno a oni byli připraveni na probádání temného, kamenného místa pod kopcem. Byli si téměř jisti, že to bude banální věc… tedy pro takové lovce příšer, jako jsou oni. Nemohli vědět, že tato výprava bude všechno jiné, jen ne banální. Netušili, jak moc se ve svých představách mýlí.
    Hrdlo se jim opět sevřelo ve chvíli, kdy uslyšeli bubny.
    „Slyšíš to taky, nebo mám šálení?“ otočil se Tale na paladina a sevřel svoji sekyru.
    „Snad se nebojíš?“ popíchl Nid trpaslíka, ale ani on se necítil nejlépe. Tale popuzen Nidovým škádlením vyrazil kupředu.
    „Tohle nejsou pravidelné zvuky bubnů…“ pomyslel si Nid a raději tasil jeden ze svých mečů. Trpaslík se zastavil a pohlédl na přítele, nic neřekl, jen se zhluboka nadechl a rozběhl se do jeskyně. Nid byl však rychlejší a chytil trpaslíka za límec, ten zavrávoral a překvapeně se ohlédl na přítele. Ten vypadal znepokojeně.
    „Dělej, zhasni pochodně!“ sykl na trpaslíka. Pochodně zasyčely a tma by se v tu chvíli dala krájet. Přesto TO, co vyvolalo jejich úlek, vidět bylo…
    Krčili se opatrně v houští a pozorovali tajemný stín. Ten se rozhlédl ze strany na stranu, pohyb se několikrát opakoval. Pak najednou, jakoby ztuhl, zůstal stát na místě. Bylo ticho a tmou se šířilo pouze dunění bubnu. Dunění přicházející od stínu… Najednou byl pryč, stín i zvuk zmizel směrem k jeskyni.
    Lovci se stále krčili v houští.
    „Co-co to bylo…“ zašeptal trpaslík.
    „Nevím,“ poškrábal se na hlavě Nid, „ale mohl by to nějaký druh chňapače.“
    „Dá se chňapač zabít?“
    „Ano-jako každá ostatní stvoření.“
    „Co budeme dělat?“
    „Co by, jdeme do jeskyně.“
    „Tak jo…“
    „Bože, trpaslíku!!! Co děláš? Okamžitě tu pochodeň zase zhasni!“ rozzlobil se Nid.
    „Neřvi na mě!“ vztekal se Tale.
    „A proč bych neměl, musíme se ke vchodu nepozorovaně připlížit, takže k čemu by ti ta pochodeň byla?“
    „K tomu… k čemu…pochodeň slouží-ke svícení…“
    „To zní sice duchaplně, ale v této situaci podobný výrok smrdí demencí, přirovnal bych to k lovení srny klackem. Ani se nenaděješ a srna je v řiti.“
    „Ale můj praděd tak zkoušel lovit!“
    „Vážně-a co ulovil?“
    „On nic, ale jeho medvěd.“ pohodil rameny trpaslík.
    „To je mi líto.“
    „Nemusí-on to byl stejnak starej blázen, jednou dokonce zkoušel bábě namluvit, že s určitou dávkou síly a oporou větru by dokázal lítat…Ke své smůle zjistil, jaké je to lítat jen ve chvíli, kdy ho stará nakopla.“
    „Kam doletěl?“
    „Přímo do jímky. Oj, oj, vousy jsme mu museli zastřihnout, ale i tak smrděl, jak ty…“
    „A to mu to nevadilo?“
    „Nu, vadilo nevadilo, on měl bohatě ochlupený nos, který mu sloužil jako filtr…Ale všude ho bylo cejtit, a tak ho smrad a později i pověst skutečně předcházela. Když se nad tím tak zamyslím, tak by asi smrděl do teď. Nebejt toho medvěda. Vlastně je to k smíchu, taková smrt.“ dodal trpaslík. „Ten medvěd za to nemohl! Hele, vem to z jeho pohledu. On pouze sežral něco malého, chlupatého a ohromně zapáchajícího.“
    „Chudák medvěd.“ povzdechl si Nid, aby to Tale neslyšel. A hlasitěji dodal: „Měli bychom jít.“
    Tiše se vyplazili z houští a pomalu se přibližovali k jeskyni. Stanuli na okraji. Nid zrakem prozkoumával vchod jeskyně, nic podezřelého ale nespatřil. Chvíli se rozmýšlel a pak usoudil, že tvor je pryč, a proto je bezpečné zapálit oheň a vstup důkladně prozkoumat.
    „Můžeš zapálit pochodeň.“ řekl trpaslíkovi a ten tak učinil. Světlo rázem pohltilo tmu a hrdinové se odebrali do chřtánu země.
    Na jeskyni nebylo nic neobvyklého. Stěny jeskyně byly porostlé houbou, která byla nasáklá vlhkostí. Strop hojně zdobily krápníky. Každý jejich krok se nesl ozvěnou do zatím neprobádané části jeskyně. Tu doprovázely zvuky kapek dopadajících z krápníkového stropu, které v tichu vytvářely překrásnou melodii. Nebýt strachu, snad by si ji začali i pobrukovat. Světlo pochodně podtrhovalo tajemnou krásu jeskyně. Pokaždé, když dopadlo na nějaký z krápníků, ukázala se jeho krása v plné síle. Začal se třpytit jako to nejryzejší zlato. Trpaslík žasl nad krásou, která si jej podmaňovala. Třpytivé horniny v něm vyvolávaly vzpomínky na krásu starých časů.
    „Nádhera, že?“ řekl co nejtišeji Tale, aby hlasitým projevem nezničil tajemnou krásu jeskyně.
    „Nekoukej na krápníky, ale na stíny, zda li se k nám něco neblíží!“ vrátila trpaslíka do reality Nidova odpověď. Ten znejistěl a na chvíli přestal obdivovat krásu skrývající se ve všem okolo. Dlouho mu to ale nevydrželo.
    „Nad námi visí asi 400 let staré krápníky, některé z nich jsou možná i tisíc a více let staré.“
    „Nebásni furt!“ netrpělivě napomenul Tala Nid.
    Trpaslík se odmlčel, ale nemohl si pomoci, prostě se nemohl vynadívat, ale o své pocity se už nedělil s Nidem, nechal si je raději pro sebe.
    „Jak si myslíš, že vede jeskyně hluboko?“ zeptal se paladin.
    „Dle mého názoru ještě tak padesát metrů…“ zkoumavě pronesl Tale. Světlo dopadlo na strop jeskyně. Trpaslík, který na něj znovu obdivně hleděl, zahlédl podivný stín.
    „Nide! Tamhle na stropě!“ upozornil trpaslík.
    Nid vykročil a kývl hlavou směrem do hlubin. Trpaslík na sucho polkl a následoval spolubojovníka. Stanuli tváří v tvář nějaké příšeře. Ta věc chodila po čtyřech, měla ocas posetý ostny a uslintanou tlamu. Více zpozorovat nestihli. Netvor totiž na světlo reagoval příšerným jekotem a zbrklým útěkem.
    „Rychle za ním!“ pobídl Nid Takého.
    „Bojí se světla, vženeme ho do uličky.“
    Pronásledování pokračovalo. Jediným vodítkem pro ně byl vřískot tvora pronásledovaného světlem. Náhle řev ustal. Nid a Talem doběhli na konec jekyně.
    „Sakra, ztratili jsme ho.“ vztekal se Nid. „Ale klid, někde tady přece musí být, vždyť nikde nebyla žádná odbočka.“ Uklidňoval sám sebe. Trpaslík zatím prohledával slepou uličku.
    „Tady!“ zařval. Nid k němu okamžitě přiběhl.
    „Posviť mi sem!“ komandoval ho Tale. Paladin vzal pochodeň a ozářil místo, ke kterému směřoval trpaslíkův pohled.
    „Proč koukáš na zem?“
    „Ty ho nevidíš, paladine?“
    „A co bych měl viděl, je tam jenom zem.“
    „Podívej se pořádně!“
    „A nějaké kameny…“ konstatoval Nid. „Tak mě nenapínej, co tam vidíš!?“
    „Koukni se, na čem stojíme, a pak se podívej dál!“ odpověděl suše Tale.
    Měl pravdu stáli na nějaké písčité zemi, kdežto kolem byla obyčejná kamenná zem.
    „Co to znamená?“ tázal se Nid a stále pozoroval půdu.
    „To znamená, že ta potvora se nejspíš zahrabala.“ zněla odpověď na otázku.
    Nid odložil pochodeň, vzal meč a vší silou bodl do středu písčité půdy. Meč projel zeminou až po jílec. Země se zatřásla a pod lovci se prolomila zem. Padali do hlubin země. Padali neznámo kam. Dopad bude krutý a bolestný.
    Nid pozvolna otevřel oči, celé tělo ho bolelo. Na nic si nevzpomínal. Jediné, co věděl, byla skutečnost, že někam padal. Pomalu otevřel oči. Tma byla všude. Nebyl rozdíl mezi zavřenými nebo otevřenými oči, všude panovala absolutní tma. Jeden z jeho mečů pád nepřežil, byl rozlomený na tři části. Tale! Vzpomněl si Nid na svého přítele. Rychle začal šmátrat rukama ve tmě v domnění, že přítele nalezne. Po chvíli narazil na nějaký chomáč chlupů, dvakrát za něj škubl a vzápětí se ozvala odpověď.
    „Jau……Jsi to ty, Nide?“
    „A kdo jinej,“ odpověděl paladin a také si mnul bolavou hlavu, „nevíš, kde jsme?“
    „Tak to ti řeknu hned- v prdeli!“
    „Můžeš vstát?“ zeptal se Nid trpaslíka a už mu pomáhal na nohy. Konečně oba stáli.
    „Zapal nějakou pochodeň!“ sykl Nid.
    „Nu, pochodeň mám, ale nemůžu najít křesadlo!“ bědoval Tale.
    „Někde tady musí být!“
    „To se ti řekne, ale já nic nevidím.“
    „Počkej, nikam nechoď, nevíš, co je dál!“ upozornil ho Nid. Zhluboka se nadechl a spojil dlaně do klubíčka, pak do nich zašeptal- elaine, wutros now- přeloženo do obecného jazyka- „vstávej, světlo života!“ Po tomto zaklínadle se uvnitř Nidových dlaní cosi rozžehlo. Světlo sílilo a prozařovalo Nidovy prsty. Dlaně se otevřely a tam, kde dříve bylo nic, nyní ležela stříbrná kulička o velikosti vlašského ořechu. Kulička vypadala jako živá kapka vody, neustále se převalovala a dělaly se na ní vlnky. Nejdůležitější ale bylo, že z ní vycházelo silné bílé světlo. A to naše hrdiny zachránilo, ukázalo se totiž, že vedle nich se rozkládá propast. Spadli přímo na její okraj. Většina jejich věcí však takové štěstí neměla, a proto skončila na dně jámy. I křesadlo bylo mezi těmi nešťastnými věcmi.
    „Spadli jsme do nějaké další jeskyně.“ hudroval Tale a díval se do tlamy smrti. Měl pravdu, octli se v další jeskyni. Byla však vyšší a o hodně širší než ta první, na její konec ani nedohlédli. Místo krápníků viseli na stropě fialově modré krystaly.
    „Musíme najít cestu ven!“ zpanikařil Nid. Trpaslík si jen odfrkl a pozorně se zaposlouchal…
    „Máme smůlu, nic neslyším, žádná voda, žádný vítr, máme jedinou možnost – jít dál.“ Oba se zvedli a zkontrolovali svůj bojový arzenál. Nidovi zůstal jen meč a dýka. Tale na tom byl hůř, v jeho sekyře chyběl kus ostří, ale i tak to byla stále smrtící zbraň.
    „Nuže, veď mě, mistře trpaslíků!“ řekl Nid. Světlo se mu vzneslo nad rameno a ozářilo prostor. Tak se vydali hledat cestu, která by vedla na denní světlo, cestu, která by vedla k životu.
    „Myslíš, že se odtud dostaneme?“ navázal konverzaci Nid, aby jim cesta temnou jeskyní ubíhala.
    „Nu šance je malá, ale je tu,“ promnul si plnovous Tale a pokračoval, „já se ani nebojím, že bych se odtud nedostal, spíše mi nahání strach ta potvora.“ A opravdu se otočil, aby zkontroloval, zda nejsou sledováni.
    „Tak to já se víc bojím toho, že tu zůstaneme.“ sdělil příteli své obavy Nid.
    „Tak tedy dobrá!“ zajásal trpaslík, „á dohlédnu na to, abychom se odtud dostali a ty dohlédneš na bubáky!“
    „Domluveno.“ zasmál se Nid a poplácal jílec svého meče.
    Vlhko a chlad dělaly své a když si podávají ruce s únavou, vzniká jejich kombinací nebezpečný nepřítel. Museli se zastavit, odpočinout si a nabrat sílu.
    „Tady se na chvíli zastavíme.“ Ukázal Nid na malý plácek, kde byla rovná, ale studená země.
    „Máš něco k snědku?“ ptal se Tale.
    „No něco by se našlo…“ odpověděl Nid a otevřel malou brašnu.
    „Jediné, co jsem vzal, je chléb a i ten je teď v dezolátním stavu.“ Řekl a podal Talemu chlebovou drť. I tak drobivou stravu trpaslík přijal s radostí. I Nid teď okusoval kousky chleba a díval se do hluboké tmy, kterou světlo nedokázalo rozzářit.
    Poté si vzpomněl, že na opasku mu viseli malé lahvičky s lektvarem. Okamžitě po nich sáhl. Jediné, co našel, byly mokré skvrny, pouze jeden lektvar pád přežil. Měl rudě červenou barvu a po otevření smrděl po bezinkách. Vypil půlku a druhou dal trpaslíkovi.
    „K čemu to je?“ ptal se Tale a vyprázdnil obsah nádoby.
    „Za prvé: zahřeje tě to; a za druhé: pomůže zahojit šrámy.“ Odpověděl Nid a začal si vychutnával účinky lektvaru. Celé jeho tělo se zahřálo a začalo pulsovat. Cítil, jak mu tepe krev v žilách… Cítil, jak ho opouští bolest… Cítil, že usíná… Probudil ho Taleův kopanec.
    „Hele, nechci tě rušit, ale už spíš pěkně dlouho a já bych si taky rád schrupnul.“ Řekl Tale a chystal se ke spánku. „Vezmi si za mě hlídku.“ Dodal a položil si hlavu na složené ruce.
    „A tos do mě musel kopat…?“ řekl ospale paladin.
    „Tys mě taky tahal za vousy, tak jsme si kvit.“
    To byla poslední slova, která od trpaslíka na dlouhou dobu slyšel. Nyní bylo slyšet jen chrápání. Nid se docela divil, že krystaly visící na stropě nespadnou pod náporem zvuku vyluzovaného trpaslíkem. Protáhl se a otevřel svoji brašnu, vytáhl si brousek, králičí kůži a začal si ostřit meč. Pomalými pohyby přejížděl brouskem po ostří meče. Dělal to již zcela automaticky, takže mu nic nebránilo hledět do tmy. Chvíli se jen tak bezduše díval, ale náhle mu přejel mráz po zádech… Uvědomil si, co vše nestvůrné se v ní může skrývat…
    Vzpomněl si na všechny knihy zaměřené na popisování netvorů, vybavil si také tři nejnebezpečnější druhy a informace, již dlouho nepoužívané, mu začaly pozvolna ožívat paměti…
   
    Nejdříve se mu vybavil jeskynní červ…
    - Obluda, nazývaná jako jeskyní červ, je jako nepřítel podceňován. Avšak za pochyby o tomto stvoření mnoho lidí životem zaplatilo. Jeho pevný krunýř je skvělým brněním a vyrovnává jeho neohrabanost. Bývá tři metry dlouhý a v průměru má kolem půl metru. Jeho zbraní je tlama, která má dvojitouřadu kamenných zubů po celém obvodu úst. Dále jeho kusadla jsou napuštěny paralyzačním jedem.
    Druhý bubák byl pavoukovec…
    - Mezi netvory skrývající se ve stínu a ústraní patří pavoukovec. Tento vyvrhel se ředí do skupiny krabovitých. Jakou pavouk má osm noh a deset očí. Dále mu však přibyla klepeta. Na jeho těle jsou náhodně rozesety kousky krabího krunýře. Jako ostatní pavouci i on dokáže snovat pavučinu. Jeho výška se odhaduje na půl metru. Působí těžkopádně, v tomto případě však zdání klame, neboť je rychlý a agresivní.
    Na třetího si dnes Nid už jednou vzpomněl…
    - Chňapač je obluda zdržující se v bažinách a vlhkých místech. Chodí po čtyřech nohách, dokáže se však postavit na zadní. Vypadá jako přerostlí ještěr, šupiny mu slouží jako brnění. Jeho drápy a zuby jsou nebezpečné, ale v jeho chapadlech, které má schované v krčním laloku, se též skrývá síla. Celkem jich může být až 10 párů. Jsou nasáklé žíhavou látkou kterou disponují například chobotnice. Těmito chapadly oběť chňapne a pozře.
    Nid odložil brousek, vzal králičí kůži a vyleštil meč do krásného lesku. Prohlížel si ho. Meč mohl sloužit jako zrcadlo. Náhle uviděl odraz… Za jeho zády se k němu tiše blížil netvor. Nid rychle uskočil před útokem a otočil se. Nyní stanuli tváří tvář.Obluda začala vydávat zvuk podobný bubnu. Teď si Nid všiml, že hluk vyluzují vaky na jeho ocase. Ty se při pohybu nafukovaly vzduchem a vydávaly tak zvuk připomínající údery bubnu.
    Tale se probudil a zůstal ležet s otevřenou pusou. Světlo už netvorovi nevadilo.
    „Zůstaň ležet a nech mě jednat.“ Řekl Nid Talemu. Paladin si změřil protivníka tvrdým pohledem.Opravdu to byl jakýsi druh chňapače. Oba protivníci vyčkávaly útoku toho druhého. Boj začal netvor, se řevem se vrhl na paladina. Ten zareagoval úskokem a rychlým švihem řízl netvora do boku. Příšera nečekala a pro svůj další výpad použila chapadla. Dvě Nid přesekl, ale třetí a čtvrté mu spoutalo nohy a táhlo ho ke chňapači. Octl se pod netvorovou tlamou. Rukama držel hubu příšery co nejdál od svého krku. Chapadla povolila. Paladin kopl příšeru do břicha, znovu a znovu. Nepomáhalo to. Nejednou uslyšel bojový pokřik trpaslíka. Tale skočil netvorovi na záda a zaťal mu sekyru do týla. Netvor zavrávoral a mrtvý padl na zem.
    „Tak to bylo o fous.“ oddechl si Nid a vymanil se zpod netvorova těla.
    „Co to je za hnusnou potvoru?“ ptal se Tale a kopal do nebožtíka.
    „Nějaký druh chňapače. Ale má jiné zbarvení, měl by být zelenožlutý a ne černý!“ zamyslel se.
    „Tak či tak, hlavně, že je potom…“ hudroval Tale a stále kopal do mrtvého těla.
    „Měli bychom jít.“ staral se nervózně Nid. Něco se mu na celé situaci nelíbilo…
    „Pojď, Tale!“ pobídnul trpaslíka a přehodil si vak přes rameno. Trpaslík si vzal svoji sekyru a následoval Nida.
    „Mohu se zeptat, proč utíkáme?!“ stěžoval si trpaslík a bolest ve jeho boku sílila.
    „Nenadávej a běž, udělíme nejlíp, když se dostaneme co nejdřív ven.“ odpověděl mu udýchaný Nid.
    Dva páry nohou běžely snad nekonečnou jeskyní. Světlo na paladinově rameni začalo slábnout. Tma byla čím dál hlubší. Světlo prohrával. Běželi za neznámým cílem, který se ukrýval v nekonečné tmě jeskyně.
    „Já už nemůžu“ skuhral trpaslík a zůstal stát. Nid se zastavil a sedl si vedle něho.
    „Dobrá, chvíli si odpočineme, ale pak musím zas na cestu.“
    V cestě by pokračovali nebýt tmy, která je zcela pohltila, když zhaslo světlo života.
    „Myslím,“ řekla paladin „že tu zůstaneme o něco déle… Přesněji do té doby, než budu opět schopen vyčarovat světlo.“
    „Mě to nevadí, aspoň si pořádně odpočinem.“ Udýchaně odpověděl Tale. „ Obluda to má za sebou, a tak se není čeho bát.“ zívl znovu trpaslík.
    Není se čeho bát? Nid tomu nevěřil, stále očekával nový útok… Něco na tom smrdělo, ale trpaslíka tím nechtěl zatěžovat. Stále nemohl pochopit jednu věc- kdo odklízel mrtvoly? Chňapač nebylo zrovna inteligentní stvoření, byla to spíš obyčejná šelma, která by určitě neodklízela svoji nedojedenou večeři. Přemýšlel nad netvorem, kterého Tale skolil. Vybavoval si ho v paměti. Vzpomínal na každý detail jeho těla, snažil se rozluštit tuto záhadu. Na nic nepřišel.
    „Tale, spíš?“ zašeptal Nid do prázdna.
    „V takové tmě se ani spát nedá.“ ozvalo se za jeho zády.
    „Co uděláš, jestli se odsud dostaneme?“
    „Jó, tak to je snadná odpověď, vymetu tu nejbližší hospodu. Pak se pořádně vyspím na nějaké slámě a budu zase v pořádku.“
    „Zajímavá představa, já zajdu do nejbližšího zbrojířství a nechám si spravit brnění a ukovat si nový meč. Horší ale je, že nevím, kde na to vezmu peníze.“ pokrčil rameny Nid ve tmě.
    „Toho se neboj, však ono se něco namane, však i můj praděd…“
    „Ticho!“ poručil Nid trpaslíkovi a zaposlouchal se do tmy.
    „Snad ti nevadí můj praděd…?!“ hned se čepýřil Tale.
    „Ticho!“
    „Tož aby do tebe blbec kopl, pořád ticho, ticho. Vždyť je to tu jako na hřbitově!“
    „Buď zticha a poslouchej!“
    „Máš snad slyšiny? Vždyť je tu ticho jak na funuse!“
    „Poslouchej pořádně!“ radil Nid „Slyšíš…???“
    „Ne!“
    „Tak si vytrhej chlupy z uší!“
    „Nenavážej se do mých chlupů!“
    „Někde tady kape voda…“
    „Blbost, to ti spíš kape z nsu.“
    „Nechme to být,“ mávl nad tím rukou Nid, „ A raději půjdeme.“ dodal Nid, vstal a oprášil se.
    „Po tmě?“ divil se trpaslík.
    „Snad se nebojíš?“ dráždil Talovu hrdost paladin.
    „Já ne.“
    „Tak vidíš, už jsi vstal?“
    „Vždyť stojím vedle tebe. Jak chceš jít po tmě, když ani nevíš, kam máme jít?“ pokračoval v lamentacích trpaslík.
    „Půjdeme tou samou cestou. Pamatuji si směr.“ zněla Nidova až příliš rychlá odpověď.
    „Tak kupředu!!!“
    Znovu vyrazili. Tentokrát jim šlo něco v patách. Přesto pokračovali beze strachu. Tale si do pochodu dokonce zpíval sprosté písničky, jak je to u jeho lidu zvykem. Tam jim už nevadila.
    „Jau!“ zaječel Tale.
    „Co se děje?“ zastavil se Nid.
    „Ale, proč zrovna já musím zakopnout a spadnout rovnou na nějaké kameny…“
    „Nech kameny kameny a pojď.“
    „Už jdu, ale nemohl bys zase rozžehnout světlo?“
    „Pokusím se…“
    „elaine, wutros now!!!“ neslo se tmou. Temnotu kolem nich prozářilo světlo života a znovu vyzvalo tmu na souboj.
    „Konečně tě zase vidím!“ zvolal radostně Tale a mnul si bolavé koleno.
    „Na moc dlouho ne, cítím, že světlo za chvíli znovu zhasne a pak už nebudu mít sílu ho vyčarovat.“
    „V tom případě si pospěšme.“
    Jeskyní se rozlehl dunivý zvuk. Nid zůstal stát jako solný sloup, krev v žilách mu doslova ztuhla. Talemu zesinal obličej. Uslyšeli něco, co už slyšet nechtěli. Slyšeli bubny. Tentokrát se ale zvuk nešířil jen z jednoho temného místa. Nyní je zvuk obklíčil.
    „Oni se na nás domlouvají!“ vychraptěl ze sebe Nid.
    „Kolik myslíš že jich je?“ rozhlížel se trpaslík za strany na stranu.
    „Nevím a nehodlám to zjišťovat.“ Odpověděl mu Nid a obnažil svoji zbraň. „Rychle za mnou!“
    Utíkali, co jim nohy stačily. Avšak bestie byly rychlejší. Slyšeli jejich řev. Přibližovali se.
    „Tohle nemůžeme přežít!“ panikařil Tale.
    „Vždy-vždy je šance…“ lapal po dechu paladin.
    Před nimi se objevil jeden z netvorů.
    „Pořád běž. Nezastavuj se“- pobízel k rychlejšímu běhu Tala paladin.
    „To se ti řekne, ty máš delší nohy než já…“ odsekl trpaslík vztekle.
    Nezbývalo jim než se zastavit a čelit hrůzné realitě. Otočili se k nepříteli čelem. Netvor se hladově koukal po Talem. Paladin si toho všiml a využil mlsnosti příšery.
    „Až ti řeknu, tak vyskočíš, co nejvýš dokážeš!“
    „Proč?!“ ptal se trpaslík. Odpovědi se však nedočkal. Naopak slyšel zvolání:
    „Teď!“
    Tale vyskočil, co nejvýše mohl, a rozpřáhl se sekerou. Netvor se zvedl na zadní, připraven chytit oběť přímo do chřtánu. Nidův meč si našel místečko na netvorově nekryté hrudi. Táhlý bolestný křik narážel a kamenné stěny. Tento hrozný jekot ukončila trpaslíkova zbraň, která rozštípla netvorovu lebku jako vajíčko.
    „Poběž, musí…musíme zrychlit, za chvíli nás doženou.“ Znovu pobízel trpaslíka Nid. Tale odpověděl jen zabručením, z kterého Nid vyrozuměl, že dokud má zbraň, tak že ho ty čtyřnohé kreatury neskolí. Nid se otočil a ve slábnoucím světlu spatřil, jak mrtvého chňapače přeskakuje dalších deset. Odvrátil pohled a srdce mu spadlo do kalhot. Před nimi se začala rýsovat ona propast, u které se probrali. Když je Tale zahlédl, začal proklínat báby a celé potomstvo, proklínal všechny, na které si vzpomněl… Takový měl vztek.
    „Asi jsem si směr nezapamatoval…“ omluvně zachraptěl Nid.
    Stanuli na okraji propasti. Pomalými pohyby se otočili. Ze všech stran byli obklíčeni… Netvorů byla snad stovka. Ale ani jeden nezaútočil. Stáli tam nehybně, jen syčeli a bubnovali ocasy.
    „Víš, Nide…,“ začal tiše trpaslík, „bude mi ctí zemřít po tvém boku!“
    Nida ta slova překvapila, nikdy jej nenapadlo, že mu právě tato slova trpaslík řekne. Ani on sám v přežití nevěřil, ale chtěl trpaslíkovi pozvednout morálku.
    „Dnes nezemřeme, smrt má pro nás vybrané jiné místo v jiný čas…“
    Netvoři náhle umlkli, ale ticho bylo ještě horší než bubnování…
    Dva dvounožci byli připraveni na poslední boj…
    Čtyřnožci však nevypadali na to, že by chtěli bojovat. Světlo zhaslo, a stejně tak umírala i Nidova a Talova naděje… Zase nebylo vidět, ve tmě zářily jen žluté oči, které je pozorovaly. Několik očí se přemístilo a na jejich místě se objevila prázdnota. Z té nicoty vykročil jeden pár očí… Ty oči byly jiné než ty ostatní, byly větší, zelené… Pomalu se k nim blížily.
    „Nic nedělej, žádné zbrklé činy!!!“ prosil Nid trpaslíka.
    Oči stanuli přímo před nimi. Pozorovaly je, vyzařovala z nich nenávist a pohrdání. Tale cítil, jak mu dýchání obří bestie hýbe vousy. Její dech byl teplý a smrdutý. Nid toho měl dost, byl si jistý, že ta potvora je vidí ve tmě velice dobře. Nechtěl skončit v útrobách takového odporného stvoření!!! Raději by skončil. Na nic nečekal.
    „Promiň, Tale!“ Tak zněla jediná slova, na která se zmohl….
    Trpaslík ani nestačil zareagovat, Nid ho strčil přímo do jámy. Netvor nebyl tak chytrý, aby pochopil, o co Nidovi jde. Sledoval místo, kde před ním stál Tale.
    „Vrať se do pekelných kobek, kam patříš!“ procedil paladin skrz zuby. Napřáhl svůj meč a všechnu svoji sílu vypotřeboval do posledního úderu. Bodl do zeleného oka. Netvor zařval bolestí. Nid využil zbývající sílu a zbraň protlačil obludě do hlavy. Cíti, jak pod náporem jeho meče praskla lebka. Cítil, jak na něj vystříkal teplá tekutina. Zelené oči zhasly, vyprchal z nich život. Následoval jekot, který trhal ušní bubínky na kousky. Bestie sebou vrtěly a vrčely, když spatřily mrtvolu svého vůdce…
    Nid slyšel jen slabý kousek z celého povyku. Kolem uší mu svištěl vzduch. Sám skočil do propasti. Sám rozhodl o svém osudu. Dopad byl tvrdý. Tvrdší, než by předpokládal. Byl bolestný, i když spadl do rozbouřené jeskynní řeky, avšak proud byl silnější a unášel ho pryč z tohoto zapadlého kousku světa. Měl pravdu, smrt pro ně měla nachystané jiné místo a jiný okamžik…
   
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2512

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.