Palantir
oddělovač

La noche triste

Literatura > Povídky > Vidoucí 2005 | 30. 12. 2005 17:25:15 | autor:

I. V jednom z pokojů haciendy

Za černotou závěsu z těžkého sametu se topil svět v monzunovém dešti. Na holé stěně mezi schovanými obdélníky oken křižovali dřevěného Syna. Slyšela ho. Pláč nebes sílil. Již sedmý den. Pod žhnoucími víčky se pokusila představit si pohled, jaký by se jí naskytl, kdyby tenké stožáry nohou přiměla podepřít plachetnici trupu a doplout s nimi zešeřelou místnosti až k skrytým oknům.
    Pohlédnout do zahrady, na bambus chrlící dešťovou vodu, na smáčené květy sosen, na nevinně bílé kvítky magnólií, na krvavě rudé fuchsie protáhlých zvoncovitých tvarů, na zelené šlahouny lián obtočené kol silných kmenů, na bělostné orchideje s tmavými skvrnkami uvnitř obalené zlatavým pylem a široko daleko šířící omamnou vůni, na mahagonové stromy; slyšet skřeky v papouščí voliéře…
    Těžké cedrové dveře se posunuly nad hladkou podlahou. Něčí jemná ruka vzala za kliku. Sametová škraboška zašustila.
    Čtrnáctiletá doňa Malin, na smrt nemocná míšenka s podivnými sny pohřbená v prachových peřinách, se zvedla na loktech.
    Do pokoje nemocné nahlédla žena oblečená podle konstantní provinční španělské módy. Silné vrstvě pudru se nepodařilo zcela zakrýt rudý nádech pleti. Černému drdolu kontrastovala perleťová čelenka. Ačkoliv již nebyla nejmladší, vynikala jakousi strnulou vnější krásou.
    Seňorita Marína. Krásná mamá! V pamětí má víc ošklivých příběhů, než kolik prožila malá doňa ošklivých chvil. Na prahu smrti, dívka nedbala etikety.
    ,,Vyprávěnku, prosím!“
    Seňorita se strnule usmála. Ochrannou škrabošku odložila již v chodbě.
    ,,Naposled jsem ti vyprávěla, když jsi plakala kvůli střepům z porcelánové panny,“ usedla na volnou část lůžka. ,,Netušila jsem, kolik hloupostí si má malá pamatuje.“
    ,,Prosím, neřeknu to tatínkovi. Nikomu to neřeknu,“ slibovala doňa Malin.
    Seňorita Marína se smutně usmála. Černé oči španělské šlechtičny našly kříž. ,,Kdo dnes stojí o staré vyprávěnky?“
    Doňa Malin v očekávání barvitého příběhu přivřela oči. I přes černý závěs se prokouslo dovnitř na prchavý okamžik holé světlo. Tak bílé! Do nejbližšího cedrového stromu uhodilo.
   
* * *

,,Toto je příběh o Malinil, indiánské princezně, která mohla změnit osud své země. Narodila se v coatzacoalské provincii Painala jako dcera místního kazika. Štěstí však nepřálo mladé dívce. Brzo zemřela její matka, a když navždy zavřel oči starý kazik, zatoužila náčelníkova druhá žena po Malinilině dědictví, a protože měla s kazikem vlastního syna, v poblouznění z mateřské lásky, rozhodla se dospívající dcery zbavit. Když krajem táhli obchodníci z vzdálené provincie Xichalanco, neváhala macecha mladou dívku jednomu z nich prodat, aby ji doma prohlásila za mrtvou a dědictví za propadlé…“
    ,,Od obchodníka princeznu koupil další kazik, vládce z provincii Tabasco a ten princeznu daroval Bohu s plnovousem, pustošícím zem. A bůh miloval její jazyk, který mu dokázal přetlumočit řeč, jíž nerozuměli jeho kněží. A možná miloval i ji, princeznu. To já přece vím. Povídejte mi o té noci. Kdy všechno mohlo být ztraceno. Bůh, zlato i princezna. Kdy většina mohla být zachráněna. Povídejte mi o Noci žalu.“
   
   
II. V Moctezumově paláci
   
,,Mexický král právě zemřel, kapitáne!“ v tváři dona Pedra de Alvarado se zračilo opovržení.
    ,,Jak? Moctezuma v pekle? Už teď? Nemožné! Zbabělý pes, tfuj! Přece nebyl vážněji zraněn!“ Hernán Cortéz stáhl nesouhlasně husté obočí. Nesnášel podobné zprávy z úst svých podřízených.
    ,,Doňa Marína mu hlavu ošetřila. Když osaměl, zřejmě si strhl obvazy. Rána začala krvácet a…“
    ,,K ďáblu s ním. Vlastní lid ho ukamenoval! Sám si strhl?“ generál probodl svého pobočníka pohledem.
    ,,Indiáni odstřelují naše muže ze střech,“ zadrmolil horkokrevný don Pedro. ,,Rojí se jako mouchy. Palác neudržíme, kapitáne!“
    ,,Satanovi pomocníci!“ generál zaklel. ,,Vrátím se z pobřeží a místo konvertovaných indiánů hromada posekaných mrtvol. Pěkné přivítání. Co jste tu s Aguilarem dělali, chlastali kubánské víno? Na náměstí se navzdory našemu zákazu slavily krvavé svátky. Dobrá, ale můžete mi vysvětlit, proč jste do jejich tanečníků nechal střílet? Taková neopatrnost! Raději jste měli zůstat u vína. Jako byste neznal skutečný stav našeho vojska. Příště vám zase svěřím správu města, done Pedro! Tolik mrtvých! Ještě že jsou to jen pohané,“ generál si uplivl.
    Alvarado se nepohnul. Znal generála dobře. A čekal, kdy to přijde.
    ,,Pobili jste jejich šlechtice, to není na škodu, ale zapomínáte, že jejich bojovníků je mnohem víc! Jsou jako kobylky. A naše vznešená loutka, poslední náš trumf, leží na márách. Do pekla! Kolem císaře krouží mouchy. S živým Moctezumou jsme mohli vytěžit tuto zemičku žilku po žilce, teď abychom se jen s tím co máme hnali močály!“ generálova tvář se zachmuřila. ,,Svolej všechny zbývající muže! Sežeň naše totonacké spojence!“
    ,,Rozkaz, kapitáne!“
    Cortéz ještě neskončil.
    ,,Svolávám vojenskou radu. Do rozednění nesmí zůstat v Tenochtitlánu jediný Španěl.“
   
* * *

Malinil zvedla hlavu. Komnata byla až na jedinou rohož, na níž Cortézova tlumočnice ležela, prázdná. Ospalým pohybem si upravila tkaninu ovinutou kolem boků, přetáhla přes ni cípy zmuchlané blůzy, přepásané koženým opaskem. Náhrdelník z tyrkysu na krku indiánky zářil.
    Toho dne nepotřebovali jejích služeb. Palác krále Tenochtitlánu se stal obydlím Španělů. Vojáci polehávali na rohožích v komnatách pro důležité kaziky. Zpocená těla zarostlých bílých bohů se povalovala na podlaze v uvítacích sálech pro honoraci. Někteří byli mrtví. Stejně jako část honorace. Jako král.
    Pod bosými chodidly studila šachovnice dlážděného nádvoří. Princezna Malinil se bázlivě ohlédla. Neznala hru králů. Znala jen hry bohů.
    Indiánka se dala do běhu. Rozlehlá plocha zela prázdnotou, nad jemnými dlaždicemi se nesl pleskot jejích nohou. Tuhé copy ji pleskaly do zad. Barevné stužky se třepotaly ve větru. Na Tenochtitlán spadl soumrak.
    Co tady dělám?
    Nejkřiklavější ze stužek se uvolnila princezně z účesu. Rudozlatá tkanina se zavlnila ve větru. Nad hlavou Malinil zavřeštěl pták. V běhu se ohlédla. Purpurový papoušek s očima jako španělské mince třepotal křídly a řval. Nezastavovala se, ani když ji něco jemného cvrnklo o ucho. Stužka modrá jako jezero, na němž mexické město spočívalo, opsala oblouk. Druhý papoušek zakřičel. Kameny na náhrdelníku se uvolnily. Tyrkysoví ptáci s křikem poletovali v hejnu. Prsten z jadeitu sklouzl z jejího prstu a dostal křídla. Náramek z nefritu se sesmekl a letěl k obloze.
    Rukou zavadila o jakousi branku. Vrátka zavrzala. Ocitla se mezi drobnými domky. Některé byly pootvírané, jiné měly vylámané mříže. Nahlédla do nejbližšího. V přítmí se nad pokálenou podlahou černalo prázdné bidýlko. Kolibřík z rudohnědým bříškem usedl na protější stříšku, jeho leskle zelený druh vlétl do vedlejšího domku, aby se poplašeně hnal ven. Malinil vzhlédla. Zlatý a bronzově zelený ptáček křížem krážem poletovali nad voliérami.
    Moctezumovo ptactvo! V tom zmatku je otroci nemohli krmit. Někoho napadlo je pustit.
    Malinil, co tu děláš? Musíš se vrátit, Mi lengua. Moje tlumočnice.
    Vylekaly ji hlasité kroky. Ti… Španělé. Vyšla vojáku vstříc. Zavede ji ke generálovi. Tma zhutněla. Obrys přibližující se postavy se rozmazal. Nad sebou zaslechla šum dravčích křídel. Zrychlila. Ta věc kdesi nad ní zaútočila. Malinil vykřikla. Těžký černý žok jí dopadl plnou vahou na rameno. Ten tvor snad stojí na kopích! Sykla bolestí. Žok se díval přímo na ni. Podle zobanu poznala orla.
    Malinil se po ptáku ohnala holýma rukama. Orel vřískl a vznesl se. Prsty přejela po roztržené látce. Když ruce odtáhla, byly ulepené a páchly.
    Takhle se ptáci nechovají! Takhle se cizinci nechovají.
    Kde jsi, bojovníku z východní země? Očima hledala ve tmě jeho nablýskanou zbroj.
    Španěl již byl skoro u ní. Spadl na všechny čtyři. Hlava se protáhla. Oblast nosu se zúžila. Kosti zapraskaly, pláty pukly. Trup se prohnul. Princezně do očí hleděl tygr. Zlatočerné tělo se zavlnilo. Tlumočnice, strnulá strachem, sotva dýchala.
    Šelma vycenila tesáky a rozvážným krokem svou oběť obešla. Nad Tenochtitlánem se neslo táhlé zavytí. Za hradbami paláce probíhal boj, ale Malinil nic nevnímala.
    Tygrovy rubínové oči zářily do noci. Princezna sáhla za opasek. Hernánova dýka zastudila v její horké dlani. Šelma okamžitě skočila. Indiánka se přikrčila. Španělská ocel pročísla chlupaté břicho. Malinil poprášilo peří z náčelníkovy členky.
    ,,Panno Marie nejsvatější smiluj se!“
    Tlumočnice s výkřikem upustila krvácející zbraň. U nohou jí umíral mladý indián.
    ,,Zrádkyně!“ pronesl v řečí, jíž se hovořilo v jejím rodném Coatzacoalcu.
    Hernánova tlumočnice si klekla nad mrtvým a sepjala ruce.
    En el nombre del Padre, del Hijo y del Espritu Santo, amen.
   
III. V ulicích Tenochtitlánu (První hráz)
   
,,Doňo Maríno! Ve jménu svaté panny, vzbuď se už!“ Tvář Jéronima de Aguilar znamenala starosti. Velké starosti. Pod okny paláce drnčely zbraně.
    ,,Odkud jde ten hluk, padre?“ Malinil si promnula oči.
    Mluvili spolu španělsky.
    ,,Moctezumovi bojovníci povstali! Není čas. Pojď se mnou.“ Nešetrně ji popadl za nahou paži. Tlumočnice se zvedla. Pospíchali. Za knězem vlálo hnědé roucho.
    Palác vypadal hrozně. Drahocenné koberce pošlapané botami býlích mužů. Cáry rohoží alespoň posloužily při výkonu tělesných potřeb východních bojovníků. Stěny holé. V koutech čpěla moč. Tajné pokladnice vyloupené. Před branami se válely nafouklé mrtvoly. Co nešlo odnést, vousatí bohové rozbili na padrť. Pánové nad smrtí, démoni z moře.
    Je půlnoc. Tvář nebes, zamračena a bez jediné hvězdy, slzí drobným deštěm. Tenochtitlán, hrdé město v mexickém údolí, leží v hrobovém tichu. Bubny na vrcholcích chrámů mlčí. Kolona pozvolna opouští hradby paláce. Nejdřív pěšáci s arkebuzami a mušketami. V samém středu generál a jeho artileristé se zbylými děly, nosiči a vozy s nákladem, několik vzácných rukojmí. A uprostřed jádro nejvíce střežené – Moctezumův poklad. Náhrdelníky s cizelovanými zlatými články, jantarové prsteny, tyrkysové náušnice, nefritové soušky, tlusté zlaté náramky, náušnice z jadeitu, spony a přezky z mořských korálů, jaguářích zubů, ptačích kůstek a mušlí, posvátné masky a vějíře z ptačích per. Perly a zlaté slitky; těch je nejvíc. Bohové milují jediný kov, to ostatní jsou jenom cetky.
    Zadní voj tvoří veteráni – několik desítek jezdců. Totonakové s praky a oštěpy jsou rozmělněni rovnoměrně mezi všechny tři španělské voje. Sebou táhnou konstrukci přenosného mostu. Pomůže jim přejít suchou nohou průplavy, když indiáni strhli hráze. Pomůže jim, dostat se z jezerní pasti na volnou planinu.
    Tiše pochodují mrtvou ulicí, dokud je nezpozoruje indiánská stráž. Zrovna když pokládají most přes první z průplavů. Čekají je ještě dva.
    Strhl se povyk. Z vrcholků chrámu zaduly na poplach kněžské trubky. Brzy se přidal ponurý hlas bubnu z Velkého chrámu. Ještě včera tam měla kapli panna Maria…
    Tenochtitlán ožil. Otrávené šípy začaly vylétat okny, z postraních uliček mezi zdánlivě opuštěnými domky se vyhrnuly hory pomalovaných ďáblů se sekerami. První Španěl vykřikl, ještě žijícího ho táhly snědé ruce pryč. Na jeho srdci budou hodovat bohové.
    Ulice zaplavila rudá voda. Nastalo peklo. Kdo zakopl o zaklíněné tělo mrtvého, víc nevstal. Nebylo kam utéct. Umělá konstrukce mostu se hemžila indiánskými těly. Většina drobnějších můstků byla španělskými kánony pobořena. Koně poplašeně ržali. V lagunách tlela snědá těla. Nad jezerem bzučela hejna komárů a much. Místo květinových ostrovů plula po hladině nafouklá těla koňských mršin. Ze špice pyramidy Velkého chrámu vycházel štiplavý dým. Indiáni krmili své bohy; Tezcatlipoca, neviditelného, Huicilopochtliho, boha války, Xipoteca, boha jara a země a mnoho dalších.
    Quetzalcouatl, nejmoudřejší z božstev. Jediný nebyl mezi nimi. Pocházel z kraje vycházejícího slunce. Oblékal se do bílého roucha a jeho bradu zdobil plnovous; pevninskému lidu dal moudrost a mrav. Když vstoupila jeho říše v nejlepší rozkvět, vrátil se na svou loď a nechal se větrem odnést do východní země, z níž připlul.
    Bílí bohové s plnovousy, kteří též připluli z východu, bojují o přístup k mostu. Jako dravá zvěř se vrhají za hluku válečných bubnů do slané vody, kde je Mexičtí ještě živé loví a vytahují do kánoí. Jejich vousatý kazik se ohání ocelovým jazykem. Několik bohů je spojeno s trupy zapáchajících zvířat a z výšky chrlí kovové šípy s hroty jako nože. Nejodvážnější krev ze starých tenochtitlánských rodů pozvedá kopí. Mladík v prošívaném šatu, vycpaném bavlnou, na hlavě dřevěná přilba; chrání ho sám Huicilopochtli. S válečným povykem vyráží. Nedbá ohňů, třeskajících nad jeho hlavou. Mrštně uhýbá kovové smrti. Kopí prochází mezerami v železných plátech, jak si mladý Mexikán tvrdohlavě razí cestu vpřed.
    Bůh s plnovousem pozdě pochopí a kopne smradlavého démona do slabin. Chlupatý démon se vzpíná, v hubě krvavou pěnu. Kopí se zaráží do zpocené hrudi. Odvážlivcovu tvář zkrápějí rudé slzy. Bůh i démon se zmítají na zemi pod nohama bojujících. Mladík se napřáhne. Svržený bůh zápasí se svým démonem. Nepřátelské tlapy ho odhodí o kus dál. Huicilopochtli bude spokojen. Pouští ratiště. Příliš brzy. Je jich přesila na jednoho. Zbabělci! Kope a přes krvavou clonu ještě vidí, jak obsidiánový hrot proniká bledou kazikovou kůží. Čísi ruce mu strhnou helmu. Cítí, jak mu buší srdce.
    Je to jen obyčejný kazik. Bohové nekrvácí, pomyslí si mladý hrdina, když mu španělská sekera rozrazí hlavu.

    ,,Jdi ke svým, ďáble!“ zakrvácený španělský voják s čerstvou jizvou na levé tváři dorazí trpící zvíře a pomůže svému kapitánu na nohy.
   
* * *

Když se Španělům podařilo za prvním z mostů se sešikovat, ztráty byly obrovské. Generál věděl, že nikdy nebude chtít znát přesné cifry. Příliš mnoho zraněných v zaplavených ulicích. Příliš mrtvých v průplavu. Příliš srdcí na oltáři.
    Panno Marie, smiluj se nad námi, hříšnými. Seskočil z čerstvého koně a nechal Malinil, aby mu převázala ošklivou ránu na rameni. Pořád krvácí…
    Tlumočnice se na svého pána slabě usmála. Jak se dostala sem? Měla by být se zajatci! Cortéz se zachmuřil. To nejhorší je teprve čeká. Ještě dva mosty. ,,Jak se jmenuješ?“ křikl na muže, který mu před chvíli zachránil život.
    ,,Juan Jaramillo, pane!“ Španěl si špinavou rukou rozmázl zasychající krev po tváři.
    ,,Dobře, done Juane. Ručíš mi za bezpečí doni Maríny vlastním životem!“
    Rozumí jim. Cenná tlumočnice a snad i něco víc. Dívá se na svého strážce a mlčí.
    Zjizvený Kastilec se pobaveně usměje. ,,Následujte mě, doňo Maríno,“ lehce se ukloní, jako kdyby vyzýval k tanci nějakou donitu.
    Ví Bůh, jak nám všem chybí domov. Generál si unaveně mne spánky. Ale neodejde, dokud to tady nedokončí. Nevrátí se s prázdnýma rukama. ,,Rychle, rychle, přední voj na nás čeká před dalším průplavem!“ křikl mezi zuboženou eskortu. Nebylo Španěla, který by si z prvního střetu neodnesl nějaké zranění.
   
IV. Na nádvoří Moctezumova paláce (Druhá hráz)
   
Pane, nemůžeme prohrát. Potom všem. Váš Bůh to nedopustí!
    Z tlumočniciných úst vycházela jen pára. Malinil se bezhlasně rozkřičela. Nad hlavou indiánské princezny se vznášela hvězdná noc. A pak si uvědomila tu hrůzu. Je zpátky v samém středu Tenochtitlánu, ve své noční můře, znovu v Moctezumově paláci!
    Na prázdném nádvoří byl slyšet jenom její dech. Přeludy odnesly zakrvácenou Cortezovu tvář i s celou eskortou. Malinil poklekla. Kněžské trubky se rozezněly na poplach. Do půlnočního ticha zaduněl buben Velkého chrámu. Za hradbami vypukla bitva. Kastilská děla a meče proti krupobití šípů a kamenů. Chráněna tlustou zdí, neviděla světélkující roje bojovníků, které prozrazovala bílá bavlněná brnění, kterak v kánoích zaplavují jezero a v zástupech se kupí na souši, posilováni hlasem samotného Huicilopochtliho. Neviděla opeřená těla obratně šplhat po hrází a útočit na prchající vojsko. Neviděla lodě přirážet ke břehům. Z každé vyskočilo několik bojovníků s kyji.
    Milosrdné hradby. Cortézova tlumočnice tápala ve tmě. Déšť ustal. Místo něj zavál studený vítr z hor a rozehnal poslední mračna. Měsíc ozářil několik shrbených postav. Celou dobu šla slepě kupředu, aniž věděla, čemu se přibližuje. Bytosti se rozestoupily. Z dláždění vyšlehly plameny. Nejbližší z ohňů olízl Malinil tvář. Tlumočnice s výkřikem uskočila. Démonův jazyk zaútočil na její sukni. Chytila látku a nadzvedla její cípy. Celé nádvoří hořelo jako obětní hranice. Otevřenými dvířky v malých domcích vylézaly další a další postavy. Slepci vedoucí se po dvou po třech, znetvoření hrbáči, pitvorní pidimužíci, dvojhlavá těla a plazící se trupy jimž chyběly ruce nebo nohy, hubení obři a tlusté trpaslice.
    Již věděla, kde je. Moctezumovi podivíni, sesbíraní ze všech koutů světa, v časech krále pravidelně krmení. Obklopili ji jako komáři v bažině hlavu tonoucího.
    Nádvoří hučelo šepotem běsů.
    ,,Naše ruce i když jsou bezprsté, zůstávají dlouhé a žaludky máme hladové. Ne, u nás milosrdenství nehledej. A bůh s plnovousem ti nepomůže. Právě si staví most, aby po něm přenesl naše zlato. Víš, z čeho si ho staví, když dřevo došlo, princezno?“
    ,,Ubohá Malinil, zač jsi zradila svou zem? Malinil se srdcem hada, bohové se mstí! Dej nám své maso, nalij svou krev! Dovol nám nasytit se z tvých vnitřností, pak odejdeme!“
    Chtěla vyřknout slova modlitby. Pahýly rukou ji srazily na zem. Nohy končící u kolen jí dopadly na hruď. Její oči se střetly s pohledem desítek zohavených tváří.
    ,,Na kolik cení si princezna své hadí srdce?“
    ,,Táhněte ke všem ďáblům!“ Malinil něco vytáhla ze tmy.
    Dutý hlas Velkého chrámu zahrnul město salvou nesrozumitelných slov. Nádvoří šumí dechem jediné skutečné bytosti.
    Měsícem ozářené ostří proniká bezzubými ústy. Kreatura se zkroutí v krvi. Meč se odtáhne z týla mrtvoly. Klubko se zahýbá. Sevření povolí. Rudá čepel odsekne po tlumočnici vztahující se končetinu. Malinil uskočí před padající kouskem těla. Předtím sahala po dřevěném křížku. Dal jí ho její bůh.
    Bytosti před kovovým jazykem uskakují do plamenů. Juan Jaramillo pevně uchopí indiánku za zápěstí. Ruku v ruce utíkají, světla ohnivých hadů na dláždění malují cestu do pekelných bran.
   
* * *

Malinil se probrala z hrůzných mrákot. Pod nohama jí skřípala ocel. U kotníku vyčnívalo z pod hladiny čtvero vztyčených kopyt. Váhavě udělala další krok. Na mokré podrážky se nabalilo peří z čelenky. Podívala se dolu. Mrtvá hlava končila u krku, dál nebylo nic. Jenom rudá voda slaného jezera. Nebe slzelo. Tlumočnici po tváři stékaly vodové čmouhy. Nesmí se otáčet. Nesmí se dívat pod sebe. Další kroky. Podrážky klouzaly po měkkých částech, nohy zapadaly do krvavých prohlubní. Dva totonačtí bojovníci ji svírali každý po jedné straně. U uší jí svištěly šípy. Muž po její pravici se z výkřikem skácel. Ihned ho nahradil další. Indiánská princezna opět zavřela oči, včas aby neviděla otevřenou hruď svého druhého průvodce. Cítila, jak si ji podávají. Voda již sahala ke kolenům. Lem sukně zkrvavěl. Šla dál.
    Po čtvrté hodině ranní Malinil přešla druhý průplav po mostě z lidských těl. Tehdy se tlumočnice opřela o své ochránce. Její mysl se ponořila do tmy.
   
V. Stará rasa
   
    Stála v údolí uzavřeném ze všech stran na břehu nějakého jezera. Vysoko nad ní hučel vodopád.
    Malinil zvedla udiveně hlavu a zdusila výkřik. Voda, hustá a rudá, neprýštila ze skalních otvorů. Nad indiánkou se tyčila narůžovělá masa ve tvaru tučné hlavy. Poznala ji okamžitě. Z očí a dýchacích otvorů boha Xipoteca se valila do bublajícího jezírka krev. Chtěla utéct. Obklopena skalisky, byla v kleci. Pod nohou jí křupla kůstka.
    Tlumočnice sklopila oči a zjistila, po čem vlastně šlape. Srdce se jí sevřelo čirou hrůzou. Břeh tvořily lebky, nakupené jedna na druhé podobně jako mohyla před Velkým chrámem boha války. Jedna z lebek se pohnula. Kostěná ruka se připlazila jako had k jejímu kotníku. Zadupla tu věc nohou. Taktak, že se jí nesvezla podrážka podšitá kůží.
    Hukot rudé vody přehlušil posun balvanů. Rukama si přikryla uši a utíkala se skrýt. Zády se přitiskla k protější skále. V kameni na druhém břehu jezírka vznikl otvor akorát, že by jím prošel člověk. Nedaleko stály dva sloupky, vykládané drahým kamením. Tušila, co přijde. Uvolněnou chodbou dva statní chlapci vyvedli spoutanou dívku. Za zvláštní trojicí kráčel průvod. V údolí se rozlehl dutý hlas bubínků. Malinil si uvědomila, že neslyší vodu.
    Mladí indiáni přivázali dívčino skleslé tělo mezi sloupky. Tlukot bubínků zesílil. Kolem spoutané se ustvořil hlouček nachových postav. Mladíci ustoupili. Kněží se zlatými maskami na obličejích a ozdobami z peří na hlavách pozvedli čepele z lesklého obsidiánu. Dav se dal do zpěvu. Zajatkyně se připojila. Brzy se však její hlas zadrhl. Slova prýštící z dívčina hrdla se proměnily v bezmocné výkřiky. Malinil přes shrbená záda kněží neviděla, co se u sloupků děje. Křik trval nevýslovně dlouho. Konečně se kněží rozestoupili. Pořád neviděla, co se stalo zajatkyni.
    Jedna z postav se oddělila od ostatních. Jediná měla masku vykládanou jadeitem. Velekněz předstoupil před Xipotecovu obludnou tvář a dal se do tance. Malinil přitiskla čelo ke skále. Maska z jadeitu sňala nachový plášť. Pod ním spočívala na veleknězových ramennou chladnoucí dívčina kůže. Vodopád zahučel. Nahé svalstvo se mezi sloupky naposled napnulo a povadlo. Panenská otrokyně utichla. Xipotec, odulý bůh jara, přijal jejich oběť.
    Najednou nestála v údolí hrůzy. Pod nohama duněl zdusaný povrch. Malý prostor jí byl důvěrně známý.
    Jsem v Xichalanco! Tam ji prodala druhá matka. A tam ji darovali Španělům. Bázlivě vyhlédla ze skromné chatrče pro otroky. Malá dívka, její sestra v trudném údělu, se na ni ze země, kde loupala kukuřici, usmála. Nikdo neví, že radostným mládím kypící děvče se v následujícím roce, až k nim zavítá poselstvo z mocného Tenochtitlánu, stane nevěstou jejich boha jara.
    Mi lengua. Pokřtěná doňa Marína. Potřebná tlumočnice Malin. Prodaná otrokyně Malinil. Bojí se krutosti Mexického krále a nevěří svým lidem, těm kteří tu byli, dávno než Mexičtí a jejich nenasytní bohové ovládli údolí.
   
VI. Třetí a poslední hráz, souboj bohů
   
Ledové slzy jí smáčely tvář. Svítalo. Nebesa se v ten žalostný čas oblékla v pochmurnou šeď. Před očima indiánské tlumočnice vyvstal obraz zmaru. Nastávající den v celé nahotě odhalil hrůzy noci. Poslední průplav přešli Španělé po hrázi přes noc samovolně utvořené z rozlámaných konstrukcí převržených vozů. Některým se podařilo přebrodit se na koních. Generál ze sedla křičel rozkazy, hladina jeho koni sahala až k podpěnkám. Pochod vystřídal bezhlavý úprk, v němž vojáci ze zadních řad strhávali ty vpředu. Mnoho jich padlo. Většina jezdců přišla o svá zvířata. Když hráz pukla, Pedro Alvarado se za pomoci kopí jako sám ďábel přenesl nad prasklinou, plnou slané vody.
    Generál zasmušile hleděl na zkázu svého vojska. Dej bože, ať skončí tato noc; Noc žalu! Ze střech chrámů stoupal obětní dým. Po jezeře pluly desítky lodiček. Z břehů prýštila krev jako z otevřených žil. Dno jezera zhltlo zvířata i lidi, všechna děla, veškeré střelivo a potravinové zásoby, generálovy zápisky, určené Jeho Císařskému Veličenstvu a Moctezumův poklad do posledního zlatého slitku.
    Přepásané truhlice se rozbily o kamení, víka se otevřela. Drahé kamení zalila voda. Jemné tkaniny a péřové ozdoby rozmočila sůl. Zlato se špinavě blyštělo ze dna jezera. Indiáni se z lodiček vrhali do vody a pokoušeli se zachránit, co se dalo.
    Malinil byla uvězněna v půli umělé hráze. Totonakové chránili svými těly aspoň ji, když se jim nepodařilo zachránit cenná rukojmí. Nepevný povrch se třásl pod nárazy indiánských kánoí. Pod nohami ji studil bohatě vyšívaný plášť. Vzpomínala, že byl součástí darů, které si Moctezuma s generálem vyměnili při prvním setkáním. Malinil byla u toho. Tehdy hledala vhodná slova, jak nejlépe přetlumočit zrádná poselství býlích mužů.
    Jeden z jejích ochránců vykřikl. Tlumočnice se instinktivně kryla želvím štítem, který jí vtiskli do ruky sama nevěděla kdy. Zpěněná hladina jezera se rozestoupila. Z hloubky vylétnul obrovský pták. Zastavil se ve svém letu vysoko nad stupňovitou střechou nejvyššího z chrámů. V šedých oblacích se zavlnily smyčky dlouhého těla. Pták se změnil v hada. Plaz střemhlav padal dolu. Oči všech indiánů, mexických i totonaků, se rázem obrátily k obloze. Had-pták obkroužil generálovu hlavu a zaútočil na smrknuté klubko kolem princezny. Malinil si chránila tvář. Generál křičel na své lidi, kudy se živí dostanou přes vodu. Španělé využili indiánské nepozornosti a nezdržujíce se z jejich zabíjením, pokoušeli se přebrodit nebo přeplavat.
    Oni ho nevidí!
    Had vlétl mezi totonaky a několik jich shodil do jezera. Mexičtí nešťastníky zručně nabodli na kopí, podobně jako se ryba loví na trojzubec. Malinil se pokusila na rozkolísané hrázy vyvážit vratké nohy. Hadovitá bestie mrskla svinutým ocasem. Ledový vzduch z hor ji udeřil do obličeje a želví krunýř se jí svezl z ruky. Příliš těžký, ne jako ty jejich, potažené kůží, mnohdy ze zajatců. Jezero ho spolklo se stejnou ochotou jako tělo jeho předchozího majitele. Žbluňk! Otočila se, poklad, jež vydobyli Mexičtí na ostatních indiánských kmenech, pod nohama, šedivou tvář nebes nad hlavou. Had-bůh sebou výhrůžně švihl kousek od jejích ramen. Měl tvář starce a dlouhý bílý vous.
    Tlumočnice Marína si uvědomila, že slova, která šeptají její rty, jsou skutečná. Otrokyně Malin měla v hlavě tisíc myšlenek, které byly pro indiánku nové. Šílené! Jako by jejími ústy promlouval cizí bůh.
    Malinil, indiánská princezno! Malinil, zrádkyně svého lidu!
    Quetzalcouatle, pane nás všech, co je můj lid? Oni nejsou můj lid! Pouhých dvě stě let! Vybírali daně, bílí mužové s plnovousy chtějí ty samé dary. Je v tom rozdílu? Já ho nechápu. Já ho nevidím. Jenom nadvláda. Císař jako císař. Král jako král.
    Mýlíš se. Oni jsou jiní. Zahubí mou zem!
    Co je tvá zem? Tvá zem, jejich zem. Není mou zemí. Moje zem mě zradila.
    Mstíš se? Najdeš si chvíli najít macechu, předhodit její staré tělo novým bohům?
    To není pravda. Já se nemstím.
    Hubíš mě. Hubíš nás. Tvůj nový bůh není mým přítelem.
    Já se nemstím. Jenom jsem chtěla svobodně žít.
    Hloupá otrokyně! Uškvařím tě pouhým dechem, stejně jako tvého boha.

    Had zasyčel a rozeklaný jazyk jí olízl rty. Malinil uskočila po pohupující se hrázce. Nohy si samy našly nejjistější úsek. Jezero zašumělo, dno spolklo další tělo.
    Hlad. Uskočila znovu. Had-bůh se zavlnil. Pružné tělo objalo vzdušné víry. Pořád uskakuje, aniž by se zbavila přízraku. Vláčí ho za sebou. Lžeš sama sobě, Malinil. Indiánská princezna věděla, že takhle skončí brzy v krvavé bažině.
    Rudé zápěstí stisklo zarudlý meč. Komu patřil, Moctezumovu synovi? Někomu ze Španělů? Malinil těžko.
    Ubohá princezno. Jediným fouknutím, zabiju tě dřív, než tasíš svou mrzkou zbraň!
    Bojíš se cizinců?
    Se zatvrzelým odhodláním pozvedla meč vousatých mužů. Nevěděla koho. Nevěděla jak.
    Bojíš se mě? Bojíš se princezny?
    Sekla a bůh-had se stáhl. Na ocelovém ostří zajiskřily šupiny z jadeitu. Na Malinil dýchla agonie vítězství.
    Bojíš se smrti? Bojíš se otroctví! Ale to je tvůj úděl.
    Hadí bůh se nepohnul. Božímu hadu došla slova. Jen šedá oblaka plivala přívaly deště.
    Kde se v ní vzalo tolik vůle a síly?
    Věrná tlumočnice Malin poprvé uvěří v svůj osud. Sekne –
    A mine.
    Had-bůh omotá špičku meče svým ocasem, černou krví zbortí princezninu tvář a jediným škubem vyrve tlumočnici poslední zbraň, která jí po dobyvatelích zbyla.
    Malinil zakleje jako rodilý Španěl. Cortéz nataženým mečem opisuje křivku, jíž ukazuje, kde lze vodu nejsnáze přebrodit. Bezbranná princezna padne tváří k zemi. Ostré předměty hráze rozdírají nejjemnější kůži. Ruce se vzdávají.
    Meč se kýve na konci hadova ocasu. Rozeklaný stejně jako jeho jazyk. Plaz nelituje obětovat kus vlastního těla. Šupiny pozvolna odpadávají a krev je přilévána do vroucího jezera. Nebesa se rozpláčou tak, že Španěl ani Indián nevidí na krok. Tvor oplatí své sokyni tvrdým nárazem. Princezna prsty jako svěráky zachytne v poslední chvíli ostrý roh truhly. Třpytivé slitky a barevná pera polyká slaná voda. Stejně jako princezniny černé copy.
    Pomohla jsi nám Malinil. Za to ti patří dík. Náš bůh to ví. A možná zapláče i generál. Z jeho eskorty nezbyl nikdo…
   
   
    * * *
   
    Té noci se jezerní město vykoupalo v krvi. Krvavý úsvit se vyhoupl nad krvavý obzor, zlověstně jako první jiskra, zapalující hranici oblohy s kacířskými mraky. Nebesa v krvi svítání přestala slzet. Krev mrtvých stydla vsáklá v bahnitém dně. Ti co byli ještě v noci uprostřed, nahnaly hroty indiánských kopí dopředu. Vojáci přešli průplavy přes těla padlých druhů. Žalostné zbytky Cortézovy armády opouštěly v neuspořádaném předvoji jak tlupa zmoklých krys nejmocnější z indiánských měst.
    Tenochtitlán i se svými bohy patřil minulosti. Moctezuma odpočíval v zemi; před svým tajným odchodem mu neopomenuli vousatí dobyvatelé vystavit nákladný pohřeb. Krvavé zlato skončilo na dně jezera. Indiáni lovili svůj poklad. Rudé ruce chňapaly v rudé vodě po zlatých slitcích. Španělé utíkali. Mexický lid je vyprovodil posledními šípy. Kdo se otočí, zůstane. Juan de Salazar, Cortezovo páže a generálův oblíbenec, Moctezumovi synové a dcery, tezcucký zajatý vladař Cacama a mnoho bezejmenných; ti všichni se ohlédli.
    En el nombre del Padre, del Hijo y del Espritu Santo, amen.
    Padre Aguilar a jeho pomocníci odsloužili za mrtvého krále a jeho říši křesťanskou mši.
   
* * *

Z očí Malinil kanou velké slzy. Za koho pláče princezna? Generál ze sedla chrčí povely. Had-ďábel zhltne meč jako ztuhlého leguána a indiánští kněží na vrcholcích chrámů si lehají na zem. Jezero zaklokotá lačnou sytostí. Kdo odjakživa pil krev, nežízní. Na španělské hrázy z Moctezumova zlata, proradné tlumočnici snadno podjedou nohy. S obličejem v dobyvatelově utopeném archívu, snadno jí zacloumá pochybnost.
    Had znova předvede beránčí tvář. Rozeklaný chřtán vyplivne princeznin meč a jedová tlama zasyčí.
    ,,Nikdy!“ křikne Malinil a připravuje se na hrůzné finále.
    Špinavé prsty se složí do roztřeseného kříže a nejistá kolena dopadnou na pohupující se plachtu vozu s papouščími pery.
    Plazí tělo se noří z mraků a svítání. Ještěr pohlédne na troufalou princeznu. Oheň pekelný olízne snědou tvář. Plameny z doutnajících těl kacířů spálí kůži a zuhelnatělé šupiny se sypou na španělskou hráz.
    ,,Pokud mi nedovolíš zničit tvé tělo, vyrvu ti alespoň srdce a na pomalém ohni ho upražím, dokud se nespálí a nezčerná, jako tvoje duše!“
    Malinil klečí, oči hledají meč. Pozdě. Ocelový jazyk ovládán rukou cizince seká do ještěrova těla, dokud krev, černá a hustá, necrčí do všech stran. Hráz se přestává chvět.
    Had sebou naposled škubne v bolestné agonii. Na bojiště se snese ticho. Tenochtitlán se změní v mršinu.
    ,,Kdo jste, pane?“ křikne Malinil na svého zachránce v řeči, jíž tak rychle zvládla.
    ,,Bláhová indiánko! Mluvíš s Mariou de Estrada!“ bojovnice odhodí přilbu zdobenou peřím kolibříka.
    Kdo je ta žena? Tmavé vlasy rámují bodrou tvář středních let. Tak to je ona? Takhle vypadá, když vstoupí mezi lid?
    ,,Panna Mária!“ tlumočnice sepne ruce.
    ,,Marie ano, ale panna sotva!“ žena se skřípavě zasměje.
    Malinil mrkne a její zachránkyně je pryč. Skočila do jezera! Ruce tonoucího Španěla zachytí klamnou návnadu. Cortézův kůň nespokojeně zaržá. Rozprší se.
    Malinil klečí, známý svět se hroutí a rty uždibují slova modlitby. Nevnímá, jak ji čísi ruce uchopují a táhnou pryč. Po prázdných mexických cestách. Generál a jeho zubožená armáda klesnou v cedrovém háji na kolena. Velcí bohové se modlí k ještě větším bohům.
    Dnes je město na jezeře pokořilo, ale již zítra… Zítřek bude jejich. Stačí slovo k jejich mocnému bohu, a Mexikán vypije pohár do svého hořkého dna.
    Nebudu ti, dcerunko, vyprávět o vesnici, jíž musely zubožené voje přejít, o chrámu, nad jehož vrcholem oči generálovy při pohledu na stav zničeného vojska zaplakaly, o kopcích, kde čekali rozezlení Mexičtí spojenci, o bitvě na nejvyšším z nich, o padlému náčelníku, o navrácené slávě, o generálově návratu a o konečné zkáze Tenochtitlánu…
   
VII. Srdce seňority Maríny
   
,,O tom všem já vím,“ mladinká doňa Malin se šťastně usmívá. Jemné uši nemocné dívky slyší i to, co se úzkostlivá matka bojí prozradit. Zvídavé oči, tolik týdnů marně dychtící po novinkách, prosáknou šedou lži a dosud nevězněná mysl si mezi cestičkami klamu pohotově najde svou jedinou pravdu. Stezka se stáčí a bobtná.
    ,,Mexiko bude dobyto, jediný bůh zavládne celé zemi a přinese jí štěstí!“ recituje nemocná. ,,Bůh s princeznou odplují do východní země a tam spolu budou šťastně žít. Navždy.“
    ,,Pamatuješ si dost, maličká,“ seňorita, ani neví proč, se cítí znepokojena. Na škrabošku na odpočívadle usedne moucha. Nečas za okny zamává žezlem pokořeného krále. Ze stromového listoví crčí rudá voda. Papoušci zakřičí pralesní modlitbu. Starší z žen sebou poplašeně škubne.
    Co když chytnu spalničky? Seňorita Marína na smrt nemocná. Nemožné! Sama, ale zdravá. Řasy zkrápějí slzy a náruč srdečně vítá zrádnou matku, zestárlou, bázlivou a tlustou. Painala, malá provincie s velkými možnostmi. Krásná mamá pomyslí na ochranou masku.
    Bohové milují. Jako v té báji.
    ,,Čeho se bojíte?“ třeštící Malin se usmívá. Mladé oči ve tmě závěsů lačně hledají stopy dávné pohádky. Z rozeklaných rohů pokoje téže strnulé krásy jako míšenčina krásná mamá se šklebí nahá pravda.
    ,,Nákazy, miláčku:“
    Provinilá provinční šlechtična udělá bázlivý krok vzad.
    ,,Otec se nebojí.“
    Chabá námitka z rozpraskaných rtů na smrt nemocné.
    ,,Ne, otec se nebojí; nikdy se nebál,“ krásná máma se usměje jako obrázek svaté v mahagonu na bílé stěně.
    Svatá na obrázku mlčí, ukřižovaný syn sebou na zdi mezi hřeby neprozřetelně škubne a hned toho zalituje. Místnost zalije čirá bolest vykupitele. Nebesa zaslzí. Péřové podušky zbortí krev nevinných. Papoušci ve venkovních voliéře křičí ještě hlasitěji.
    ,,Uzdravím se,“ odemílá doňa Malin tvrdohlavě.
    Kdo se o ptáky postará, když ne ona?
    Mámá, tak krásná! se pod ochrannou škrabošky hořce usměje.
    ,,Já vím!“ Dveře se otevřou. Dívka hledí do ostře řezané tváře, zvrásněná starou jizvou.
    Papá!
    Galéra těžkého trupu konečně unese stěžně nohou a mladá doňa Malin vypluje pod vlajkou důvěřivého krále na svou velkou plavbu.
    ,,Chtěla bych vás doprovodit do kaple, papá!“
    ,,Bůh nás dlouho chránil. Už vypadáš mnohem lépe, doňo Malin.“
    O čem ještě jí bude vyprávět?
    Seňor Jaramillo se na svou zesláblou dcerku povzbudivě usměje. Z očí seňority Maríny kane jediná slza.
    Bohové milují, ale odplují.
    En el nombre del Padre, del Hijo y del Espritu Santo, amen.




Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2928

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.