Palantir
oddělovač

Kapání

Literatura > Povídky > Vidoucí 2005 | 30. 12. 2005 17:29:07 | autor:

Domek stál v klidné městské čtvrti a halil se do jemné mlhy pošmourného studeného podzimního počasí, které se zde již zabydlovalo a připravovalo obyvatele na nadcházející zimu. Jak padal soumrak, Leo, jediný obyvatel tohoto malého rodinného domku, dokončil studování a okolo sedmé hodiny zaklapl knihu, zabývající se historií literatury. Leovi bylo 23 let a studoval na vysoké škole. Dříve nežil v domku sám - bydlela tu s ním nějaký čas jeho přítelkyně Linda, kterou potkal jeden večer, kdy byl s kamarády v baru. Jenže věci se jaksi nezadařily, jak by řekli jeho známí z baru, a Linda se s Leem rozešla.
    Leo si ani nevybavoval, kdy to s jejich vztahem začalo jít s kopce. Ale hlavní důvod byl ten, že Linda měla ještě jiný poměr. Leo to věděl už ze začátku a toleroval to. Domluvili se spolu, že budou jen milenci a nic víc. Ale postupem času se začaly Leovi jeho city vymykat z rukou a přišlo to, co muselo přijít. Jak trávil s Lindou čím dál více času, začalo si jeho srdce a jeho city na ni dělat nároky - prostě ji chtěl jen pro sebe. Když už byla situace vážná, Linda pak Leovi řekla, že se se svým dlouhodobým přítelem Johnem (26 let) rozešla. Jenže po čase se začali hádat a Leo zjistil, že Linda se s bývalým přítelem opět stýká... nebo snad stále stýká? Naštěstí spolu Leo s Lindou chodili jen pár měsíců, takže to pro něj nebyla tak hrozná rána.
    Dnes, v tento skličující zamračený podvečer, kdy měl Leo týden volna, vstal od studijního stolu, došel k varné konvici a zapnul ji; měl chuť na čaj. Před očima se mu ještě dělaly mžitky ze studií a kolovala mu tam jména jako Bardolf, Berkdeber, Pistol... Možná si dá čaj s trochou jamajského rumu, možná ne. I když dělal tak rutinní věc, jako je sypání cukru do otřískaného hrníčku, před očima se mu odehrávala scéna, jak on sedí v křesle ve svém domě, Linda stojí před ním a sděluje mu tu novinku, že to nemá cenu a že je stejně opět se svým přítelem.
Opět.
    V tu chvíli Leo nevěděl, jestli lže, nebo jestli je to pravda. Jestli s ním byla celou dobu, nebo se k němu teď opravdu jen vrátila. V tu chvíli na tom nezáleželo. Pamatuje si, jak ho to naštvalo a vstal z křesla. Nevěřícně na Lindu zíral, pokoušel se ji nějakými argumenty přesvědčit, že dělá chybu a že byla špatná věc mu lhát, a jestli se s tím přítelem vůbec kdy rozešla... a tak dále. Ale podle Lindy to prostě nemělo cenu. Pak mu řekla sbohem, práskla dveřmi a odešla z jeho života.
    "Děvka jedna," uklouzlo Leovi z úst, aniž by si to uvědomil. Čaj byl hotový a Leo si zálibně přivoněl ke koncentrované vůni lesní směsi, která se linula ze šálku. Sedl si na pohovku a pustil si televizi. Nic konkrétního ho nezajímalo, ale používal rád televizní přijímač jako kulisu, například k jídlu. Po chvíli venku padla tma, Leo vypnul televizi a jako každý večer se natáhl na postel a k ruce si vzal nějaké příjemné a dobré čtení. Jeho noční společenský život už nebýval to, co dříve. Nebylo to ani tak kvůli Lindě, ale nějak poslední dobou ztrácel chuť kamkoliv chodit. Nejraději teď studoval, četl a občas si dal sklenku nějakého dobrého pití, nejlépe francouzského koňaku, jamajského rumu smíchaného s čímkoliv, nebo občas hlt whisky. Ale nikdy to nepřeháněl, nikdy nepil, aby se opil. Vždy to bylo jen malé množství pro potěšení chuťových buněk a pro uvolnění. Neprobouzel se ráno s kocovinou ani s bolením hlavy.
    Leo si rozsvítil noční lampičku a začetl se do knihy, kterou měl rozečtenou poslední dva dny. Byl to zajímavý román o rodině se senzitivním synem, která se v zimě nastěhovala do hotelu kdesi v horách. Hotel měl ale svá tajemství a duchy a časem pohltil otce rodiny, který zešílel a chtěl ostatní zabít. Nakonec jim pomohl kuchař, hotel i s posedlým otcem shořel a ostatní se zachránili. Když Leo knihu dočetl, vzhlédl ke starým hodinám (dárek od rodičů) a shledal, že je jedna hodina v noci. Nebylo to pro Lea nic zvláštního - když nemusel druhý den ráno vstávat, často a rád si četl až do pozdních nočních hodin. Nyní zhasnul světlo a uložil se ke spánku. Chvíli se převaloval a spánek se stále nedostavoval. Hlavou se mu honily myšlenky - Linda, román o hotelu v horách, škola, rodiče, Linda - její tmavé vlasy, Linda - její oči, staré hodiny, teplo v pokoji, Linda, Linda....
    Chvíli takhle ležel, obracel se na posteli a nemohl usnout. Pak se ozval tichý zvuk. Ve dne by ho nikdy nemohl slyšet, i kdyby bylo v domě úplné ticho - okolní provoz i vzdálený hukot dopravních prostředků a pouliční život by tomu zabraňovaly. Ale teď bylo úplné ticho a bylo by slyšet i myš, kdyby běhala po koberci či parketách, a svými drápky škrábala po dřevě. Leo měl už od dětství jeden takový problém - když měl spát, potřeboval pokud možno co největší tmu a také naprosté ticho. Domek v klidné části města tato kritéria beze zbytku splňoval, takže si Leo nikdy nemohl stěžovat na spánek, přerušovaný nějakými vnějšími vlivy.
    Nyní, po chvíli, se zvuk ozval znovu. Leo tomu nepřikládal pozornost, jeho mysl se už pomalu hroužila do spánku a procházela zrovna branou, za kterou už se nachází nevědomí. Ale další, stejný zvuk ho z bran spánku vytrhl zpět do malátného bdění. Ležel tiše na posteli a poslouchal. V domě se nehnulo ani smítko prachu. Leo už myslel, že to přestane, ale zvuk se ozval znovu.
Ozýval se pravidelně.
    Bylo to jakoby jakési cvaknutí. Ano, jako kdyby někde cvakal nějaký spínač. Ale žádné přístroje, které by mohly vydávat podobný zvuk, v domě nebyly. Leo se převalil na druhý bok, teď již zcela probuzen, a poslouchal dál. Zvuk byl tichý, ale Leo ho už nemohl přeslechnout. Pak ho napadlo, že v nočním tichu se všechny náhlé zvuky zdají hlasitější, než ve skutečností jsou. A hned nato si Leo uvědomil, že to není cvakání, ale píše nějaké kapání. To bylo správné slovo, něco někde kapalo. A Leo hned začal v myšlenkách kontrolovat vodovodní kohoutek a zařízení v koupelně.
    Problém byl ovšem v tom, že jedno umývadlo měl v pokoji, a to nekapalo, tenhle zvuk byl někde mimo místnost, ve které ležel. A další dva kohoutky (umývadlo a sprcha) byly v koupelně, která ale byla opačným směrem. Kapání přicházelo odněkud zleva z chodby. Leo nevěděl o ničem, co by na chodbě mohlo vydávat takovéto zvuky.
Jenže kapání se přesto tvrdošíjně ozývalo dál, v pravidelných, asi desetivteřinových intervalech.
   
Kap.
.....
Kap.
.....
Kap.
.....
Kap.

Ještě jedno kápnutí (nebo co to je), říkal si po chvíli v duchu Leo, a vstanu. Ač nerad, vstanu. Jestli něco nesnášel, bylo to vstávání z postele uprostřed noci.
   
.....
Káp.
Leo naštvaně vstal, ale zvednul se moc rychle a trochu se mu zamotala hlava. Linda, Bardolf, Berkdeber, Overlook, Linda..., letělo mu hlavou. Asi to trochu přehnal se studováním, zvláště takhle večer. Vzpřímil se v pokoji, tonoucím ve tmě, zadržel na okamžik dech a naslouchal. Zvuk se ozval znovu. Leo se uvolnil, nazul si domácí přezůvky a potmě se vydal na chodbu. Když otevřel dveře, neviděl o nic víc světla, než v pokoji. Jeho oči nezaregistrovaly ani dlaň, kterou si z náhlého rozverného popudu dal přímo před obličej. Pak ale našmátral tlačítko světla a rozsvítil, což byla další nepříjemnost. Pokud něco nesnášel v noci kromě vstávání z postele, pak to bylo rozsvěcení, když byl rozespalý. Teď, když zmáčkl tlačítko, jeho oči zaplavila záře a Leo byl na chvíli oslepen.
    Za několik okamžiků si jeho oči začaly zvykat na osvětlenou chodbu. Byl v ní botník, zrcadlo, židle, věšák a obvyklé propriety, které se na chodbách rodinných domků na předměstích obvykle nacházejí. V zrcadle byl obraz Lea - rozcuchané vlasy a dvoudenní strniště na tváři. Leo chvíli omámeně stál a poslouchal. Kápnutí se ozvalo znovu a Leo vzhlédl nahoru.
   
A bylo to tam.

Na stropě chodby spatřil skvrnu, v průměru širokou asi tři čtvrtě metru. Pod ní na podlaze byla loužička. Leo nejdřív myslel, že skvrna je černé barvy. Když si ale jeho oči ještě více zvykly na světlo, uvědomil si, že je to spíš hnědá. A loužička na dlaždičkách pod skvrnou byla ještě světlejší, spíše temně červená až hnědá. Na stropě se utvořila kapka, spadla dolů a udělala onen zvuk, který Lea vzbudil (nebo spíše nenechal úplně usnout).
   
Kap....
Leo znechuceně pozoroval, jak malá kapka rozvířila hladinu louže na dlaždičkách, a na hladině se hned udělaly kruhy. Okolo se nic nehnulo, nic nebylo slyšet, jen ta nepochopitelná obrovská skvrna na stropě a to deprimující kapání uprostřed noci. Leo stál jako opařený a nevěděl, co si o tom má myslet. Skvrna, ať už ji způsobovalo cokoliv, měla bezpochyby původ na půdě. Jenže Leo si nedokázal vybavit, kdy byl tam nahoře naposledy. Neměl nejmenší důvod lézt na půdu, do toho špinavého haraburdí, pokrytého letitým prachem, plného pavouků a všelijaké jiné havěti. Pokud věděl, tak na půdě nebyl dobré tři roky - od té doby, kdy mu rodiče domek přenechali a on tam jen odnesl několik nepotřebných věcí.
    Nyní stál, sledoval jednotvárné kapání a přemýšlel, co by ho mohlo způsobovat. Že by tam na půdě byla nějaká barva, která by se rozlila, plechovka, která praskla? To těžko, pokud si pamatoval, nic takového tam nedával. Ale spíše nějaké zvíře - ano, to by mohlo být ono. Něco tam nahoru vlezlo, chcíplo to tam a teď z toho kape dolů krev. Leo neměl nejmenší chuť prozkoumávat kapalinu na podlaze, ale vypadalo to, že by to krev být mohla. Ale není jí na nějaké zvíře trochu moc?
    Ach jo, povzdychl si Leo. Ne že by se mu teď v noci chtělo cokoliv podnikat, ale musel zjistit příčinu tohoto nemilého vyrušení, a také věděl, že by stejně nemohl kvůli otravnému zvuku usnout. Vrátil se tedy do pokoje, rozsvítil a oblékl se. Na chodbě se přezul do bot a vzal si z poličky baterku. Dveře na půdu byly vlevo na chodbě. Otevřel je a vyšel po točitých schodech do dusna, které zde i přes chladné počasí stále ještě částečně přetrvávalo. Rukou znechuceně odhrnul cár staré pavučiny, který byl natažený přes cestu. Šel dál a zahnul za roh vpravo do míst, kde musel být zdroj oné hnusné matérie na stropě a podlaze chodby.
   
    To, co uviděl, když zahnul za roh a posvítil baterkou na podlahu, nejdříve jeho mysl odmítala pochopit. Šokovalo ho to a nechápal to, stejně jako normální člověk nepochopí něco, co se vymyká jeho dosavadním zvyklostem a znalostem, jeho určitému řádu věcí, na který byl celý život zvyklý. A také mu myslí bleskl jakýsi obraz, myšlenka nebo vzpomínka. Leo se rozklepal a ruka s baterkou poklesla kamsi dolů. Nyní stál skoro ve tmě, levou rukou si přikryl oči a snažil se přimět mozek zase spolupracovat. Pomalu dýchal a zkusmo zkusil přemýšlet a pochopit, co viděl. Po chvíli se trochu vzpamatoval a plným proudem namířil paprsek baterky na podlahu před sebe.
   
    Na podlaze leželo lidské tělo, bezpochyby mrtvé, a nejen to. Ten člověk zemřel očividně násilnou smrtí. Byla to žena, mladá dívka. Místo břicha měla jedno velké krvavé jezero, ze kterého se krev šířila všude kolem a rozlévala se po podlaze. Prosakovala dříve suchými zaprášenými dlaždičkami dolů do chodby. Hlava dívky vypadala skoro na místě, ale pak Leův pohled zaznamenal, že je čistě odříznuta a mezi ní a krkem je asi dvoucentimetrová mezera. Nebohá dívka měla šrámy po celém těle a na obličeji měla vyděšený a nevěřícný výraz. Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Když Leo vrátil paprsek baterky z jezera krve v břiše zpět na obličej, zamrazilo ho a ta myšlenka a vzpomínka, která mu předtím nečekaně bleskla myslí, se nyní zhmotnila a ukázala v plném světle.
    A v tom okamžiku se Leo změnil - a nebylo to poprvé. Jeho mysl se přepnula na jiný obvod, jakýsi stykač v jeho mozku sepjal a jiný kondenzátor zase přestal pracovat. Leovi se vrátilo všechno, naprosto všechno. Instinktivně se otočil do pravého rohu a zde jeho zrak ve tmě našel to, o čem nyní už mozek s předstihem věděl. Byla to mrtvola, stará a vysušená. Tam v rohu ležela jeho matka, která byla už dlouho pohřešovaná. Leo ji zabil a odtáhl sem, ale jeho schizofrenní mysl o tom neměla ponětí. Jenže to nebylo to nejhorší, na matku už dávno zapomněl. Mrtvá (tak mrtvá, tak nevratně, neuvěřitelně a navždy mrtvá!) dívka s odříznutou hlavou a vykuchaným tělem před ním byla bezesporu Linda, jeho bývalá přítelkyně, která se s ním rozešla.
    Jakési součásti v jeho mozku nyní pracovaly na jiném obvodu a to mu dovolovalo si přehrávat skutečné události, které se staly. Leo sedí v křesle, Linda mu sděluje novinky, které se jí stanou osudnými. Leo vstane a přesvědčuje ji, že dělá chybu, vyčítá jí, že mu lhala, že ho podvedla a že se stejně se svým starším přítelem nikdy nerozešla. Leo v duchu vidí, jak se za jeho zády schází a smějí se mu.
Smějí se mu.
Linda pak řekne, že to stejně nemá cenu, práskne dveřmi a odejde - tohle vymyslela jeho zdravá půlka rozumu, normální půlka jeho osobnosti jako mladého studenta, který bydlí sám, po večerech studuje a právě se rozešel se svou dívkou. Ale nyní pracuje druhé relé v obvodu, a to mu ukazuje skutečné události, bez přikrášlení a maskování - tak, jak se to doopravdy stalo.
    Linda říká, že to nemá cenu, Leo ji prosí, ale Linda se otáčí k odchodu. Leo si představí, jak ho podvedla a jak se mu s přítelem smějí, jde k Lindě, chytne ji za ruku a hodí s ní na druhou stranu, pryč od dveří. Linda ještě netuší, s kým má tu čest, říká "Nech toho, pusť mě," ale není jí to moc platné. V očích se jí objevuje nedůvěra a strach. Leo ji postrčí směrem ke kuchyni, kde chňapne v obrovské rychlosti dlouhý kuchyňský nůž, a než Linda stačí jen vykřiknout, nůž se jí noří do vnitřností. Druhá Leova ruka jí zakrývá ústa.
    Linda padá na podlahu a Leo ji hodlá vykuchat. Rozřeže břicho, v amoku sobě vlastním do ni seká a pak, aby byla práce skutečně dokonale a bezpečně dovršena, jí oddělí hlavu. Na ústa odříznuté hlavy ještě vloží láskyplný polibek. Cosi v jeho slabinách žádá ještě po něčem dalším, ale na to teď není čas. Pak vezme tělo nahoru na půdu, kde ho uloží za rohem, sejde dolů, uklidí všechen nepořádek, vytře podlahu, smyje krev z hadrů na podlahu, z nože, vše uklidí, udělá si čaj s ovocnou směsí a sedne si do křesla.
    Hlava mu poklesne, ale pak sepne nějaké relé, obvod v mozku se přehodí, a když po chvíli hlavu opět narovná, uvidí před sebou krásně uklizený pokoj, jako vždy, a vedle sebe kouřící čaj. Pomyslí si, že asi musel na chvíli usnout. Je opět normálním studentem, který má rád čtení po večerech a který se rozešel se svou dívkou, jenž odešla z jeho života kuchyňskými dveřmi. Nemá ani potuchy o svém činu nebo o těle, které nyní mokvá nahoře na půdě a začíná pomalu, ale jistě přitahovat hmyz....
   
    Tohle všechno blesknulo Leovi hlavou, když stál na půdě nad ohavně zavražděným tělem. Jenže teď už jeho mysl nebyla schopna přehazovat obvody. Pohroužil se do jakéhosi stavu mezi dvěma částmi jeho mozku, jeho mysli. Nemohl už být normálním spořádaným studentem, ale neměl sílu se stát šíleným maniakem, který v něm občas bez jeho vědomí propukl k životu. Stál nad tělem Lindy a nepřítomně na něj hleděl.
    Svítalo a Leo zaslechl houkání. Policie se už o případ zmizení Leovy matky zajímala, ale nevyřešila ho, nechala ho otevřený. Jeho otec byl zdrcený, ale neměl o synově schizofrenii ani potuchy. Jenže policejní komisař už dělal svou práci dlouho a při výslechu Lea jeho bystrá mysl cosi zaznamenala. Bylo to něco malého, něco schovaného hluboko pod povrchem. Ale bylo to tam a komisař ani na takovéto malé podněty nikdy nezapomínal. Když na policii rodiče Lindy ohlásili, že je nezvěstná a že ji pohřešují, komisař se jich zeptal, kam říkala, že jde naposled. Dostal odpověď a Leovu adresu a uvědomil si, že to je ten samý Leo - a onen podnět v jeho mysli, který zaznamenal při výslechu Lea ve spojitosti se zmizením jeho matky, ale který musel odsunout pro nedostatek jakýchkoliv stop, se nyní ozval znovu a naplno. A bylo mu to jasné. Že mě to nenapadlo dřív, nadával si. Byla už pak jen otázka času, kdy zformoval několik mužů a vydali se spolu za svítání k Leovu domu.
    Našli ho na půdě, stál ve stále stejné pozici. Stál a nepřítomně zíral na tělo na zemi, baterka v jeho skloněné pravé ruce ještě svítila, i když světla už bylo venku dost. Našli Lindu i Leovu matku. Leova mysl se už nedokázala vymanit z přebíhání z jedné části jeho mozku do druhé. Vlastně uvízla někde mezi nimi. Relé se zastavila, kondenzátory zkratovaly a Leo se už nedokázal vzpamatovat, ani když ho spoutali a odvezli policejním autem pryč.
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2590

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.