Palantir
oddělovač

Ráno jako každé jiné

Literatura > Povídky > Vidoucí 2005 | 30. 12. 2005 17:30:26 | autor:

Bylo to ráno jako každé jiné na konci srpna. Jako vždy jsem vstal první, provedl pár běžných činností a pomalu se oblékl. Pes už netrpělivě kroutil ocasem a tak jsem neotálel a šel s ním ven. Když už jsme byli v parku a pes začal dělat co psi ráno v parku dělají, všiml jsem si té nepostřehnutelné změny. Něco bylo jinak než předchozího rána. Už to nebyl letní den, to ráno už nebylo letní, ale podzimní. Byl to přesně ten okamžik, kdy zaregistrujete nepatrnou změnu, něco téměř nerozeznatelného. Předchozí ráno vypadalo na běžný pohled úplně stejně, ale vy přece jen někde hluboko v podvědomí zaregistrujete určitou změnu, něco, co vám napoví, že je to jinak. Už za pár dní se stalo něco co mě už navždy změnilo. Už nikdy nebude nic jako dřív. A tento děsivý zážitek začal nepatrnou, téměř nepostřehnutelnou změnou v běžném životě, ve věcech, které běží šedivými dny našich životů.
    Nazítří jsem zastavil na svém obvyklém místě na parkovišti a šel jsem k hlavnímu vchodu. Ostatní zaměstnanci se už také scházeli a jak jsem se společně blížili ke vchodu do budovy, začala se před vestibulem tvořit fronta. Musím podotknout, že pracujeme v jednom státním úřadě s několika režimovými pracovišti, takže ve vstupním prostoru je detekční rám, přes který musíme všichni projít. Kolega Karel, který pracuje na vedlejším oddělení a je stejně jako já vášnivý lyžař a máme hodně společného, je hlavní postavou nebo nepostavou tohoto příběhu. Karel se přibližoval k detekčnímu rámu asi dva metry přede mnou. Chtěl jsem ho oslovit, protože jsem si na něco vzpomněl, ale hned mě přerušila sekretářka, která na mě zaútočila zleva a začala intenzivně štěbetat. Raději jsem rezignoval, stejně jsem věděl, že během dne budu mít dostatek příležitostí s Karlem promluvit. Naoko jsem věnoval pozornost štěbetající osobě. Pomalu jsme se posouvali ve frontě před detektorem a já byl nucen poslouchat ty pitomosti a ještě se hloupě tvářit, že mě to zajímá. Karel ve frontě přede mnou odložil mobil a klíče do košíku a svou aktovku na běžící pás, který ji nechal projet přes rentgenový scan. Poté prošel detektorem, ochranka se na něj usmála, vzal si své věci spolu s aktovkou a odešel k výtahu. Poté jsme tutéž proceduru podstoupili my ostatní. Jak jsme stoupali výtahem do jednotlivých pater, poprvé jsem si v podvědomí uvědomil tu nepatrnou, nepostřehnutelnou změnu. Zprvu to byl jen letmý pocit kdesi hluboko v podvědomí. Něco mi na tom celém začalo být divné. Po příchodu do kanceláře jsem jako obvykle postavil vodu na kafe a začal přemýšlet na restech ze včerejška. Naše oddělení pracuje na jednom úkolu pro ministerstvo vnitra a blížil se termín odevzdání písemných podkladů. V konvici bylo hodně vody, takže jsem musel chvíli počkat. Přistoupil jsem k oknu a zahleděl se ven. Byl to nádherný den na konci srpna. Jasné slunce ozařovalo stromy před budovou a s jejichž listy si pohrával čerstvý, poněkud chladnější větřík. Zřetelně jsem v duchu slyšel, jak listí ve větru vydává charakteristický zvuk. Během těch několika desítek vteřin jsem se dostal do zvláštního rozpoložení a opět mi v podvědomí zahlodala pochybnost o tom zvláštním okamžiku, který se udal při průchodu detektorem ve vestibulu. Voda v konvici za mnou začala vřít a za malý okamžik cvakla tepelná pojistka. V ten okamžik mi to zřetelně proběhlo hlavou. A taky už mi to celé dávalo smysl. Nade vší pochybnost jsem přišel na nesoulad mezi dnešním ránem a těmi předchozími. A hlavním objektem celé záležitosti byl můj kolega Karel. S Karlem se známe už léta. Nemohu říci, že by jsme byli nejbližšími přáteli, a koneckonců v instituci, ve které pracujeme, se ani bližší přátelení nejeví jako zrovna vhodné. Nicméně byli jsme si blízcí a spojovalo nás několik společných věcí. Byl čtyřicátník jako já, jeho život se odvíjel s malými výjimkami jako ten můj a měli jsme několik společných zálib. Jednou z těchto zálib jak už jsem řekl bylo lyžování. Ještě před rozdělením republiky byl Karel lyžovat ve Vysokých Tatrách a způsobil si tam docela těžký úraz. Bylo to těsně po jeho nástupu k našemu úřadu, takže si pamatuji, že se tenkrát dlouho léčil. Prodělal několik operací, jejichž výsledkem sice byla funkční pravá noha, nicméně mu v lýtkové kosti zůstaly nějaké kovové implantáty. Když Karel procházel kontrolou na vchodě, detektor vždy reagoval. Toho rána však nikoliv. V tom ranním mumraji si toho nikdo nevšiml, ale nyní jsme definitivně věděl, že v tom celém bylo něco v nepořádku.
    Zalil jsem kafe a chtěl jsem se pustit do práce, ale dojem z poznané skutečnosti byl tak silný, že jsem se nemohl soustředit. Otevřel jsme poslední dodanou svodku od tajné služby, ale mysl mi stále těkala sem a tam, takže jsem akta zase zavřel do trezoru a zapálil jsem si. To dělám jen výjimečně. Pomalu už jsem se odnaučil kouřit, ale vzrušení, které jsem zažíval, automaticky vedly mou ruku do spodního šuplíku, kde jsem měl už dlouho neotevřený balíček Sparet. Dopíjel jsem kafe a pomalu ve mě uzrával pocit zajít za Karlem. Asi za deset minut jsem stál před jeho kanceláří a chtěl s připravenou rukou zaklepat. Najednou se otevřely dveře a Karel tam stál. Dodnes nezapomenu ten pocit, který mi přeběhl přes mysl při pohledu do jeho očí. Ačkoliv jsem bytostní materialista a záležitosti jako mystika a tajemno jsem vždy odvrhoval, protože důvěřuji vědě, faktům a logice, od této chvíle jsem začal věřit svým pocitům. Okamžitě mi bylo nade vší pochybnost jasné, že osoba přede mnou není Karel, aspoň ne ten Karel, kterého jsem znal. Polkl jsem naprázdno, v ústech jsem neměl téměř žádné sliny. Cítil jsem vlnu nervozity jak prostupuje celým mým tělem.
    „....zz..zdar, Karle, už jsem se chtě za tebou stavit včera, ale ......“
    „co chceš?“ zeptal se.
    I v jeho hlase bylo cosi temného. Má nervozita stoupala, ale zároveň jako zkušený matador v naší službě mi profesionalita velela zachovat si chladnou hlavu a uklidnit se.
    „ Jde o ten čtvrteční squash, jak jsme se domluvili ......, tak jsem jen chtěl potvrdit, že to platí.“ Znělo to docela chladně, až mi hlavou problesklo, že to mám pod kontrolou.
    „ Jo jistě platí, ale teď mám hodně práce, promluvíme si o tom později.“
    „ Ano, rozumím.“
    Zavřel dveře, já se otočil a odcházel s pocity, které jsem neznal. Byla to směs odeznívající nervozity, ohromení a zděšení. Jindy přátelský, žoviální a veselý chlapík, jak jsem ho znal, byl pryč. To stvoření se kterým jsem promluvil pouhých pár vět nebyl člověk, kterého jsem znal předtím, a jak se později ukázalo nebyl asi ani člověk.
    Po příchodu do své kanceláře jsem se již nemohl věnovat žádné práci. Zcela mě to pohltilo, nepočítaně jsem procházel kanceláří z rohu do rohu neschopen se soustředit. Mysl mi těkala sem a tam, co to znamená? Kdo to je? Co se to stalo? Dopil jsem chladnoucí kafe a postavil na druhé. Ten den jsem si po krátké době zapálil druhou cigaretu, což se mi už léta nestalo. Jak má mysl postupně chladla a myšlenky mi těkaly od zbrklé reakce vše okamžitě nahlásit styčnému bezpečnostnímu důstojníkovi a vedoucímu úřadu k myšlenkám, že vše je nesmysl a jen si něco namlouvám a mám to hodit za hlavu. Věděl jsem, že přijít s něčím takovým, že v naší organizaci je někdo, kdo se za někoho jen vydává a pokud by se to nepotvrdilo, je nemyslitelné. Krutě by se mi to vymstilo. Možná bych byl jen pro nezpůsobilost vyhozen, ale vzhledem k charakteru naší práce bych asi dopadl hůř. Nabyl jsem dojmu, že pro vlastní klid a bezpečnost musím ověřit další skutečnosti. Během dopoledne jsem imitoval práci, takže nikdo z mých podřízených nic nepoznal a já měl čas v duchu uvažovat co udělám. Připravil jsem si základní plán, ve kterém jsem si stanovil základní body. V prvé řadě ověřit tezi, že ta osoba není ten za koho se vydává. Za druhé přesvědčit se o smyslu a podstatě jeho infiltrace k naší organizaci a za třetí dvě možná řešení, a to zda to vyřeším sám, nebo to předám bezpečnostní složce organizace.
    Karel byl vedoucím starším referentem sběru vnějších informací. Do jeho agendy spadala analýza informací z otevřených zdrojů. A jak mi později došlo, měl v součinnosti s odborem ovlivňování tiskových a masových médií zamezit nebo pozměnit výsledný efekt jejich pronikání do naší společnosti. Před polednem, opět pln nervozity, jsem Karlovi zavolal, zda se mnou půjde na oběd. Docela mě překvapila jeho reakce. Souhlasil a za deset minut poledne mě čekal dole ve vestibulu. Z něho se jde zvláštní chodbou do budovy jednoho ministerstva, se kterým sdílíme společnou jídelnu. Karel, jak jsem se správně domníval, mě oslovil jako první. Bylo jasné, že ví, že jsem na něco přišel.
    „Radku, omluv mne, ale ráno jsem opravdu měl hodně práce a nemohl jsem se ti věnovat. Ten squash platí. Co si dáme na oběd?“
    „No ve čtvrtek je přece obvyklá hnědá omáčka s rýží,“ pokusil jsem se o žert, pln dojmů, že to zvládám. Ale hned mě jeho intonace hlasu a vnější projev ujistily, že vše potvrzovalo moje dřívější dojmy. Jeho projev byl naprosto jiný. Nebyl to Karel. Během druhého chodu jsem se zeptal, jak je připraven na zimu a na lyžování. Viděl jsem, že od nešťastných Tater Karel nikdy nejezdí na sjezdovky, jenom opatrně běhá.
    „Jistě, co kdybychom zajeli do Špindlu?“ Odpověď mě definitivně přesvědčila o mém předpokladu a zároveň jsem nabyl ještě většího zděšení. Z jeho hlasu, výrazu očí a grimasy, kterou ukázal při té odpovědi, mi dokonale vyschlo v krku. Nebyl to Karel, ale nebyl to z hlediska reakce a projevu nikdo známý, nikdo, kdo by takhle reagoval.
    „Karle děje se něco? Stalo se něco?“
    „Ne, nestarej se. Mám jen nějaké drobné potíže.“
    Při té poslední větě se na mě zahleděl takovým způsobem, že jsem po zbytek oběda zůstal potichu. Stejně bych se nezmohl na žádnu další otázku a co víc, ani bych se nemohl mu upřímně podívat do očí. Jen jsem do sebe stěží soukal jídlo a bezděčně těkal očima okolo.
    Po příchodu do kanceláře jsem si byl jistý první položenou otázkou. Ta osoba nebyl Karel. Pokud šlo o druhý bod jako první mě napadlo, že došlo k infiltraci do naší organizace. Koneckonců pracujeme s tajnými informacemi, takže to bylo pravděpodobné. Jenom jsem se neopovažoval pomyslet, kde a jak skončil pravý Karel. Na druhou stranou jsme v celém bezpečnostním aparátu byli jen analytická organizace, u nás nevznikala žádná rozhodnutí, ani jsme neplánovali žádné akce. Takže důvod infiltrace nebyl až tak jasný. Měl jsem z toho smíšené pocity. Ale jak jsem řekl Karel, aspoň ten původní, měl na starosti sběr a analýzu informací, takže jakýsi, byť i nepřímý smysl to mít mohlo. Po zbytek odpoledne jsem přemýšlel, co s tím udělám. Z celé té zapeklité situace jsem nakonec usoudil, že se ještě pokusím sledovat ho cestou domů, jestli bych náhodou neobjevil nějaké další skutečnosti, večer bych to celé zesumíroval a ráno na poradě bych s tím vylezl ven. Odešel jsem pět minut před koncem pracovní doby, sedl do auta a čekal. Počasí se odpoledne pokazilo, zatáhlo se a vypadalo to na déšť. Karel za pár minut vyšel z budovy, nasedl do auta a vyjel z parkoviště. Nastartoval jsem a opatrně vyjel za ním. Nechával jsem si odstup takových sto metrů. Projížděli jsme městem a já přesně nevěděl co udělám. Z velké části to byla improvizace. Dobře jsem si však pamatoval, že Karel bydlí na Jižním městě, teď však mířil na dálnici a na východ. Provoz byl jako obvykle hustý, takže jsem se k němu přiblížil a nechával si odstup na tři, čtyři auta. Na exitu u Benešova odbočil a protože na silnici už provoz nebyl tak hustý, zkusil jsem opět mezi námi nechat větší odstup. Jeho vůz však zrychlil, takže jsem musel přidat taky. Viděl jsem, že mě zaregistroval. Uháněli jsme okrajem města značnou rychlostí. Poněkud mi stoupl tep a tlak, ale z překročení rychlosti jsme si nic nedělal, v kapse mám placku, která každého policajta odradí od dalších otázek. Za Benešovem odbočil do opuštěné krajiny. Stále jsme uháněli velkou rychlostí do polí a lesů a ve mě rostlo napětí až k prasknutí. Karel pak zprudka odbočil na polňačku a mířil k okraji lesa. Totéž jsem udělal já. Byl mezi námi odstup necelých sto metrů. Na polňačce dostal podvozek pořádně zabrat, ale je to jenom auto. Tady šlo o něco většího. Jeho auto zastavilo u hromady naskládaných smrkových kmenů. Vystoupil a odcházel zrychleným krokem do lesa. Zapíchl jsem svůj vůz těsně za jeho a pln horečnatého třesu vyběhl za ním. Ze zatažené oblohy se spustil hustý déšť. Běžel jsem přes podrost a maliní a vzdálenost mezi ním a mnou se zmenšovala. Při běhu jsem se pokoušel z plna hrdla řvát: „stůj, co je, kdo jsi?“ Nezastavil, neotáčel se. Pomalu jsem ho dobíhal. V tom horečnatém iracionálním rozpoložení jsem v podstatě nevěděl do dělám a vůbec ne co se stane. Doběhl jsem ho, popadl za rameno a trhem otočil. Chtěl jsem ještě něco vykřiknout, ale akorát jsem strnul. Výraz jeho tváře byl příšerný. Žluté bělmo, rudé krvavé oči a příšerný škleb. V ohromení jsem nebyl schopen dalšího jednání. Ani jsem nebyl schopen postřehnout, jak dlouho jsme tam stáli, ale začal jsem cítit od hlavy jak mnou prostupuje nějaká paralyzující vlna. Podlomily se mi kolena, levá ruka mi úplně ochabla, v pokleku jsem jen stěží dopadl na pravou ruku a v této pozici jsem už zůstal. To stvoření přede mnou na mne z výšky zíralo a já cítil jen nekonečný strach a bezmocnost. To již velmi hustě pršelo a nebyl jsem si pak jist, zda jsou mé kalhoty mokré jen od deště. V mlhavých zbytcích vědomí jsem ještě zaregistroval, jak se ta kreatura vzdaluje a mizí v hustém lese. Pak jsem upadl do hlubokého bezvědomí.
    Probudil mě až chlad a vlhko pozdě v noci. Toporně jsem se odbelhal spíše intuitivně k autu a odjel temnou nocí zpět. Po příjezdu domů jsem po sprše ještě uvažoval, jakou formou to vše uvedu na poradě. Nemohl jsem dlouho usnout, jak mozek a podvědomí retrospektivně prožívaly tyto děsivé události. Usnul jsem až nad ránem.
    Další den si již pamatujete všichni. Nastalé události mi ulehčily rozhodnutí a formu, jakou to podám nadřízeným. Světovými médii ráno proběhla první zpráva, že na oběžné dráze Země se pohybuje velký počet obrovských neidentifikovatelných objektů. Nyní s odstupem několika málo dní mi to již dává dokonalý smysl. Stvoření, co se vydávalo za kolegu, byl jejich infiltrátor. Mimochodem, pravý Karel se již neobjevil. A takových lidí bylo po světě tisíce. Doposud všechny pokusy o kontakty s objekty na oběžné dráze skončily nezdarem. Neodpovídají. Pokud se však mohu spolehnout na svou vlastní zkušenost, až se oni zkontaktují s námi, nebude to pro nás nic příjemného. Ochraňuj nás Bůh.
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2169

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.