Palantir
oddělovač

Farmář

Literatura > Povídky > Vidoucí 2005 | 30. 12. 2005 17:00:06 | autor:

Tedy, řeknu vám, být benjamínkem rodiny není vůbec nic příjemného. A co teprve rodiny tak rozvětvené, jako je ta naše. Každodenně je u nás někdo z příbuzenstva. Tetičky, strýcové, bratranci, sestřenice se neustále střídají a já abych se pořád dokola předváděl – ‚Kdepak je náš mladej? No né, ten ale vyrost! A jak mu to sluší! Ňuňuňu, ťuťuťu. Tumáš čokoládku a zazpívej nám něco.’ No, nepraštili byste je? Nemůžete udělat krok, aby si toho někdo nevšiml a hned to neroztroubil do světa. Nedivte se, že jsem chtěl taky něco dokázat úplně sám.
    Celá naše rodina se zabývá farmařením. Vlastně všichni příbuzní, které znám, mají něco společného se zemědělstvím. Prý je to odjakživa úkol právě naší rodiny – postarat se o to, aby všichni měli co jíst a pít.
    Nejstarší bratr Bob se sám vzorně stará téměř o stovku farem, které dodávají obrovské množství různých druhů masa a mléka. Další bráchové Ron a Edie chovají ryby a jiné vodní potvory, Rajen a Lui žijí jenom pro slepice a vejce. Bratranci se většinou specializují na zeleninu a obilí. To nejdůležitější má ale na krku samotný Bob. Mám ho rád a jsem na něj hrdý. Je vám jasné, že jsem jásal radostí, když mi nabídl, abych s ním jel zkontrolovat farmy.
    Vyrazili jsme jednoho rána a letěli k nejbližší farmě. Fascinovala mě tisícihlavá stáda mladého skotu, spásající trávu na savanách. Bob zkontroloval záznamy automatického zařízení, které sledovalo dobytek v době jeho nepřítomnosti, a letěli jsme dál. Farmy byly jakési ostrůvky života v moři pustiny kolem. Na další Bob choval ovce. Ukázal mi, jak automaty stříhající vlnu, tak i další, které ovce po stovkách zabíjely a porcovaly.
    Přiznám, trochu to se mnou otřáslo, ale vzápětí jsme přilétli na prasečí farmu, pak na mléčnou a poté na farmu porostlou hustými lesy, ve kterých se proháněla vysoká zvěř.
    A tak to šlo dokola celičký den. Farma za farmou, se zvířaty právě se rodícími, odrůstajícími i zrovna poráženými. Vícekrát byly zastoupeny farmy s druhy běžnými, ale nechyběla ani různá exotická zvířata, jejichž maso ocení jen opravdový kulinář.
    Ale na tu nejkrásnější farmu mě Bob zavedl až nakonec. No farma, spíš farmička ve srovnání s předchozími. Když jsme se blížili a já se zeptal, co se na ní produkuje, odpověděl Bob, že nic. Prý ji má jen pro radost.
    A opravdu. Ve stovkách oddělených výběhů zde žili snad všichni tvorové, kteří spatřili světlo našeho světa. Od nepatrných létajících a lezoucích drobečků až po obří monstra schopná života jen při nadlehčování vodou. Poprvé jsem na vlastní oči viděl masožravé šelmy, ve větším chované strýcem Rodym pro překrásnou kožešinu, i dravé ještěry s hrůzu nahánějícími čelistmi plnými ostrých zubů šlechtěné strejdou Dajem pro pevnou a přitom elegantní kůži. Nejvíc mě ale uchvátily opice. Ani nevím, kdo z příbuzných je chová. Dováděly a skákaly ze stromu na strom, věšely se na větve za ocas a přitom se stále hašteřily. Dokázal bych je sledovat týdny, ale Bob spěchal. Museli jsme se vrátit.
    Určitě vás nepřekvapí, že jsem zatoužil po vlastní farmě. Škemral a přemlouval jsem Boba, aby mi jednu svěřil, ale nechtěl ani slyšet. Ustoupil, teprve když se za mne začali přimlouvat i strýcové a bratranci, a připomněli mu, že on v mých letech měl už první zápis v knize tvorů. Přenechal mi menší už dlouhou dobu nepoužívanou farmu nedaleko od nás. Když ho bratranec Mik upozornil na trochu drsnější klimatické podmínky, které mi začátek zrovna neusnadní, odpověděl mu Bob, že to udělal úmyslně, abych předvedl, jestli dokážu vyšlechtit dostatečně odolné druhy.
    Bob mě přestěhoval na farmu a do začátku mi věnoval stáda skotu, koz a ovcí. O opičkách nechtěl ani slyšet, na ty prý mám času dost. Teď se ale ukázaly výhody obskakovaného benjamínka. Snad všichni bratři, strýcové i bratranci se na mě zaletěli podívat a každý s sebou přivezl jako dar alespoň párek nějakých zvířat. I ti, kteří se zabývali pěstováním obilí nebo zeleniny, si pro potěšení chovali několik zvířátek a jejich dary patřily k těm nejzajímavějším. Od strýce Salla jsem dostal párek nádherných hravých vyder a bratranec Mik mi dokonce věnoval ty vytoužené opičky. Protože jsem nemohl spolu nechat masožravce a býložravce, oddělil jsem jednotlivé výběhy širokými pásy vody.
    Ovšem nejcennější dar přinesl bratranec Len. Navštívil mě poslední a tajuplně přede mne postavil nějaký přístroj:
    „Nazdar Josuo, víš, co to je?“
    Zavrtěl jsem hlavou. Jak bych mohl, nikdo z rodiny se technikou nezabýval.
    „Je to zařízení na úpravu životního kódu. Jestlipak víš, že když chceš zvířata vyšlechtit na odolnost ke chladu a větší produkci masa, musíš změnit jejich životní kód?“
    Přikývnul jsem, to mi bylo samozřejmě jasné, jenom jsem nevěděl, jak se to dělá.
    „Jediný Bob dokáže měnit životní kód přímo mentálním pokynem. Proto je nejlepší. My ostatní využíváme tohle zařízení. Pohraj si s ním, ale Bobovi o něm radši neříkej.“
    Poslechl jsem Lena a začal si hrát. Fantastický! Přístroj nejenom hlídal, abych změnou životního kódu nestvořil neživotaschopnou zrůdu, ale hned mi zobrazoval i důsledky prováděné změny. Moc se mi líbilo vytvářet nové formy a druhy. Přizpůsobovat suchozemská zvířata vodě a vodní souši. Originální mi připadaly létající ryby stejně jako ptáci potápějící se za potravou do vodních hlubin. S nadšením jsem oživovat zelené pastviny jasnými barvami peří a chlupů a vymýšlel roztodivné chocholky, hřebínky, ostruhy a další ozdůbky.
    Kozám jsem narovnal rohy a protáhl je do délky, další zvířata jsem přizpůsobil k životu v místech věčného sněhu a jiná v horkých tropech. Nepříliš úspěšně jsem experimentoval s jednorožci – krásná zvířata, ale dlouhý těžký roh jim překážel v chůzi i v jídle, a tak jsem je přetvořil na vodní tvory.
    Pak, když jsem už byl unaven upravováním životního kódu té spousty druhů, urychlil jsem na farmě lokální čas a za chvíli se savanou proháněla tisícihlavá stáda a ve vodě plula nesčetná hejna ryb.
    A právě když jsem si chtěl hrdě prohlédnout a zhodnotit výsledky mého farmaření, objevil se tu Bob. Ještě nikdy jsem ho neviděl tak rozčileného, řval a vztekal se. Ječel něco o nesmyslných kreaturách, o odpovědnosti a pokoře farmáře. Chtěl okamžitě celý chov srovnat se zemí, ale nakonec rozhodl, že bude výchovnější, když to udělám sám.
    Neodmlouval jsem. Spustil jsem déšť a zvedl přílivovou obrovskou vlnu, která ničivou silou zpustošila povrch a vše živé spláchla do moře.
    Smutně jsem se vracel domů. Zklamal jsem bratra, jsem špatný farmář. Ale litoval jsem i těch ztracených zvířat, krásných a jedinečných. Snad se jednou dozvím, jestli mě ty chytré opičky poslechly a zachránily sebe i ostatní tvory tak, jak jsem jim to poblíž hory Ararat poradil.
   
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2427

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.