Palantir
oddělovač

Přes Černý les

Literatura > Povídky > Vidoucí 2005 | 30. 12. 2005 17:43:44 | autor:

Temné koma, které tak dlouho stínilo mou mysl, se začalo pomalu, ale jistě rozplývat. Zdálo se, jako by se mi zvedal z očí černý mrak smrti a já zase nabyl života. Ten boj byl dlouhý a těžký, ale já nakonec vyhrál. Moje tělo zvítězilo, i můj duch zvítězil a já to poznal.
    Ještě pár dní jsem se vznášel v něčem podivně matoucím a v povaze psychickém, co mohla být mlha, kouř, voda, nebo jakési vakuum. Dny a noci letěly a já je nevnímal...
    Pak jsem pozvolna procitl.
    První, co jsem uviděl, bylo okno a za ním krásná zahrada. Slunce se tam venku odráželo na listech a jitřilo mé smysly. Když jsem otočil hlavu trochu doprava, zjistil jsem, že ležím v posteli v malém pokojíku. Vlevo vedle mě stál starý noční stolek z nějakého hnědého dřeva a naproti mně stála u zdi malá knihovnička, která zároveň asi sloužila jako skříň.
    Nevěděl jsem zhola nic. Pomalu jsem tápal svojí pamětí a nehmotnými prsty - zprvu opatrně - prohmatával zahalenou krajinu svého mozku. Nemohl jsem si na nic vzpomenout, a byl to hrozný pocit, to vám povím. Pak jsem ucítil první záchvěv poznání, vzpomínky.
    Nejdříve to byly jen zmatené stíny, noční děs. Viděl jsem kočár, který se řítí velikou rychlostí lesní tmou. Jako bych v tom kočáře byl a měl šílený strach z něčeho, co nás mohlo pronásledovat. Se mnou tam ještě seděly nějaké zahalené postavy a z očí jim čišela ponurost a velký strach. Vítr rval ze stromů listí, blesky metaly oblohou podivné obrazy a my uháněli nejrychleji, jak jen koně mohli. Kočí vpředu na kozlíku chyběl, koně splašeně utíkali a my ani nevěděli kam, ale bylo nám to jedno; chtěli jsme hlavně co nejdál od nějakého strašného místa plného stínů, které bylo za námi.
    Víc se mi nevybavilo. Zprvu jsem nevěděl, co to je. Ale po čase se má mysl začala rozjasňovat a já najednou litoval, že jsem v oné nevědomosti nesetrval. Pak jsem se zase krátce ponořil do vidin a zmatených vzpomínek. Zase jsem se ocitl v kočáře, projíždějícím temnou nocí. Mí společníci, zahaleni v potrhaných pláštích, se dívali ven z okénka ustrašeným pohledem, něco vyhlíželi. Najednou se ozval hrom s ještě větším zaburácením, zablesklo se a já jsem jenom viděl, jak se ke kočáru s podivným praskotem přibližuje nějaký obrovitý stín. Pak si pamatuji rány, prudkou bolest a tmu, koma. Ještě si vybavuji trochu světla, možná kalné ráno, a sama sebe, upírajícího pohled do korun stromů. Nade mnou se možná vznášelo pár mlžných obličejů, ale také to mohly být jen výplody mé omráčené mysli. Pak přišly opět mdloby a probuzení až zde, v tomto neznámém pokojíku.
    Tyto všechny vzpomínky propluly mou hlavou během jednoho či dvou dnů. Když už bylo pozdní odpoledne (nevěděl jsem přesně, kolik je hodin, v pokoji nebyly nástěnné ani jiné hodiny), zaklepal někdo na dveře. Řekl jsem "Dále," a dveře se otevřely.
    Ten, kdo vešel, byl můj známý a dlouholetý přítel Charles Sickward a se vstupem jeho postavy na scénu se mi vybavily další vzpomínky na onen strašidelný večer, ba i na jiné věci. Ale zároveň se mi trochu ulehčilo, byl jsem rád, že jsem našel opět svou mysl; zdravou, i když otřesenou.
    Zato s mou tělesnou schránkou to vypadalo všelijak. V horní polovině těla mě nic nebolelo (jen se mi mírně točila hlava), ale když jsem se pokoušel občas pohnout nohama, projela mi tělem ostrá bolest. Zeptal jsem se na to Charlese, a ten mi odvyprávěl příběh, který se mi během jeho líčení vybavoval a já jsem ho zároveň s Charlesovým vyprávěním viděl a prožíval znovu svýma očima. Jak mi bylo blaze, když jsem to znovu "prožíval" už jen v teplé a útulné posteli, v bezpečí bytelného domu!
    To stavení bylo domovem Charlesovy sestry, která měla jakousi obdobu venkovské lékařské praxe a ochotně se o mě starala, když už největší nebezpečí, hrozící mé tělesné schránce, pominulo.
   
   
    Vše začalo jedním člověkem, kterého jsme si v našem malém městečku, ležícím pár mil od Londýna, začali všímat pravidelněji. Nikdo neví, odkud se vzal, či kde a kdy byl spatřen poprvé. Jedno jsme ale věděli jistě - od počátku se nám zdál zvláštní, divný, ba přímo fascinující. Naše společnost se scházela v jedné útulné hospůdce, zvoucí se U Červeného kohouta. Bylo nás celkem pět či šest pravidelných návštěvníků a občas se k nám někdo připojil a zahrál si s námi karty, kostky, nebo jen poseděl a pohovořil u džbánku piva, medoviny, kořalky či vína.
    Jednou, tuším že to byla středa, do krčmy doslova vběhl náš přítel Charles Sickward a v obličeji měl vzrušený výraz. My jsme tam zatím seděli tři - sir Jonathan Foster, doktor na penzi, dále dobrý muž Franklin Moss a já. Zadívali jsme se na Charlese, který si přisedl a poručil si korbel piva. Pak se na nás zadíval a řekl:
    "Viděl jsem ho zas a měli byste vidět, jak vypadal!" Krčmář přinesl pivo a Charles se zhluboka napil, až se mu jeho knír obarvil pivní pěnou. Pak pokračoval: "Ten chlap je samá záhada."
    Onen muž, o kterém Charles tak vzrušeně mluvil, byl skrček podivného vzhledu. Věděli jsme o něm, že přijíždí vždy z míst za Černým lesem (tím lesem jsme zběsile prchali v kočáře v mých horečnatých vzpomínkách). Jezdil vždy sám v kočáru, který řídil mlčenlivý kočí. Toho skrčka jsme nikdy neviděli v jiných šatech, než černých. Chodil zvláštní hrbivou chůzí, která ještě více umocňovala jeho zakrslou postavu - i když úplný liliput to zase nebyl. Možná, že kdyby se tolik nehrbil, ani bychom si ho v davu nevšimli. Byl zjevně starý, mohlo mu být klidně přes sedmdesát let. Tvář měl vrásčitou, a když se někomu z našeho přátelského kruhu podařilo ho vidět zblízka, mohl si kromě hlubokých vrásek všimnout jeho zvláštního výrazu v očích. Byl poťouchlý, zlý a něčím výhrůžný. A nebyl to jen výraz v očích, čeho si mohl někdo z nás v jeho přítomnosti povšimnout. Také se z něho linul zápach, který by se dal nejlépe vyjádřit jako pach staroby, starých hadrů, plesnivějících léta někde ve skříních, a pach zatuchlého místa. Já osobně jsem v jeho blízkosti do té doby ještě nebyl.
    Byl u všech důležitějších městských akcí a když se zrovna nic zajímavého a významného nedělo, jezdil jen nakupovat. Ale co nakupoval! Kromě obvyklých zásob, jako jsou potraviny a různé nezbytné věci, skoupil vždy během pár týdnů po nové dodávce většinu starožitností, a hlavně starožitných zbraní ve městě. Vozil je zabalené v hadrech nebo uložené v truhlách ve svém kočáru zpět cestou přes Černý les a nikdy nepromluvil ani slovo o tom, proč nakupuje všechny ty věci. Penězi nešetřil, ale nenechal se okrást. Prodavači si mnuli ruce a počítali zisky. Někdy si skrček kupoval naprosté výstřednosti, které by nikdo rozumný nechtěl. Většinou se to týkalo starých věcí a artefaktů dávno zašlé minulosti, kterých se kupci rádi zbavovali, protože to nebyly věci nijak cenné.
    Když se ve městě dělo něco zajímavého, třeba veřejný soud nebo spory o pozemky, vždy byl náhle přítomen, stál vždy v pozadí a vše pozoroval se soustředěným pohledem. S nikým nemluvil a odjížděl pokaždé stejnou cestou.
    Samo sebou nás to zajímalo. Byli jsme spolek poměrně zachovalých mužů od šestatřiceti do pětapadesáti let (nejstarší byl Jonathan Foster, doktor s kulatými brýlemi). Scházeli jsme se U Červeného kohouta a po čase jsme si všímali onoho skrčka už s pravidelným zájmem.
   
    Tento den tedy přišel Charles Sickward a vyprávěl nám, jak potkal Skrčka (toto pojmenování se mezi námi rozšířilo a v našem malém kruhu mu už nikdo jinak neřekl), který zrovna nakupoval v obchodě u Batese. Charles zde byl jen tak na kus řeči, a také se podívat po novém zboží na prodej. Bates měl všehochuť; prodával věci od koření po zdobené petrolejové lampy. Charles nám se zaujetím vyprávěl:
    "Představte si, že tam Skrček přišel, chvíli chodil s pohledem jak u vytržení po obchodu, zrakem proslídil každý kout, a pak uviděl napravo od Batesova pultu na poličce vystaven starý kožený karabáč, který byl zvláštně vyplétaný. A musím říci, že to byla pěkná práce."
    Charles si lokl piva a pak pokračoval: "Skrček se ihned zeptal Batese, jaká je cena tohoto karabáče. Když mu to Bates řekl, zeptal se ho ještě, jestli je to jediný kousek. Bates mu odpověděl, že tento kousek je sám o sobě jediný, ale že má ještě v zadní místnosti tři jeho napodobeniny. Skrček ihned reagoval a s šíleným výrazem si poručil napodobeniny přinést . Pak je koupil, vzal je do náruče a odnesl si je do kočáru, který s ním záhy odjel. Já jsem stál opodál, předstíral jsem četbu nějaké náhodně vybrané knihy a vše jsem bedlivě poslouchal. Když Skrček odešel, udiveně jsme se na sebe s Batesem podívali. On už byl na podobné příhody zvyklý, ale tohle bylo zase něco nového. Pak mi řekl, že je sice pravda, že ten první karabáč byl originální a ty ostatní napodobeniny, ale že ty napodobeniny prodal Skrčkovi za trojnásobnou cenu, kterou Skrček zaplatil, aniž by jen mrknul okem. Ale kdybyste jen viděli ten jeho výraz!"
    Bates si klidně mohl říci cenu ještě mnohokrát vyšší, ale něco mu v tom zabraňovalo. Něco, co dobře viděli ti členové našeho spolku, kteří se dostali do Skrčkovy bezprostřední blízkosti, což byl Franklin Moss a Charles. Byl to pohled v jeho očích, který zmrazil veškerou vaši chuť na laškování, humor, nebo, nedej bože, na přespřílišné podvádění. Šla z něj trochu hrůza. Batesova cena byla ještě v "mezích normálu", takto se obchod praktikoval na hodně místech.
    Když Charles dovyprávěl, všichni jsme byli fascinováni tímto dalším úkazem, ale ve skutečnosti jsme nebyli nijak překvapeni. Podobných historek o tajemném Skrčkovi jsme slyšeli už více. Byl to ale velký nápor na naši zvědavost. Pomalu v nás všech bez výjimky (tedy v nás asi pěti lidech, nejstálejších členech naší party) dozrávalo přesvědčení, že bychom se měli dozvědět o Skrčkovi více, že je načase udělat přítrž nevysvětlitelným věcem, které se okolo něj děly. Tedy spíše přítrž tomu, jak jsme se nad tím vždy tak udiveni pozastavovali.
    Ano, jsem přesvědčen, že jsme chtěli všichni stejnou měrou proniknout do tajemství Skrčkovy záhadné přítomnosti, ba i jeho minulosti. Proč kupuje všechny ty krámy, ty divné věci, a kam je vlastně vozí? Co se skrývá za Černým lesem? Nikdo z nás tam nikdy nejezdil. Obchodní cesty byly už dávno v minulosti odkloněny jiným směrem a v Černém lese nebylo nic, pro co by se komukoliv vyplatilo tam jezdit. Naopak, matky strašily své děti, že jestli budou zlobit, o půlnoci je tam odvezou a nechají je napospas strašidlům. Odjakživa se o lese tradovaly různé historky o záhadném mizení lidí, o podivných úkazech a nervově nevyrovnaných lidech, kteří se odtamtud někdy vynořovali. Povozy směrem odtamtud jezdily jen velmi zřídka, a když, nezastavovaly a pokračovaly rovnou dál.
    Toto nám ještě přidalo na zvědavosti. A v našich hlavách se každému zvlášť vylíhl nápad sledovat Skrčkův kočár Černým lesem za jeho tajemnou poutí. A když jsme tak seděli u toho dubového stolu nad kalichy vína, bylo nám jasné, že na to myslíme všichni a že myslíme všichni na totéž. Četli jsme si to navzájem v očích.
    Teď už se jen čekalo na to, až někdo ten nápad vyřkne nahlas. Nápad to byl sice možná ztřeštěný, ale byl na místě, byl jaksi oprávněný.
    Seděli jsme v krčmě u stolu a zatím se venku sluneční světlo pomalu začínalo utápět v příchodu několika roztahaných mraků. Seděli jsme a hleděli na sebe. Charles, doktor Foster, Franklin Moss, který bydlel dva domy ode mne, Phillip Young, archivář a příležitostný knihovník, a já. Toto byla naše nejužší pětka, která se scházela pravidelně a její členové se navzájem velmi dobře znali.
    Ještě chvíli jsme tiše seděli a meditovali a pak jsem to už nevydržel a pronesl jsem:
    "Pánové, vidím, že myšlenka, kterou teď pronesu nahlas, vrtá v hlavně stejně každému z vás. Není možné tomu odolat a všichni to víme. V zájmu ukojení zvědavosti a za zcela mimořádných podmínek, jak jistě uznáte, vás tedy vybízím: Vydejme se po stopách toho Skrčka. Lidé ve městě se ho bojí a nikdo o něm nic neví, přestože je zde očividně pravidelným hostem. Sledujme ho a vypátrejme důvody jeho podivného počínání, stejně tak cíle jeho cest a všechno, co bude možné. Co vy na to, chlapi?"
    Zamyšlená atmosféra se viditelně rozplynula. Doktor Foster se pousmál a Charles vzdychl. Nemuseli nic říkat a já už věděl, že je předem rozhodnuto.
    "To máš sakra pravdu," řekl Franklin Moss. "Je nad slunce jasnější, že to dřív nebo později musíme udělat," dodal.
    A Charles se přidal: "Ano. Z toho dědka jde sice strach a mám z toho dost divný pocit, ale udělat to musíme. Musíme se dát cestou přes Černý les."
    Ostatní dva se také přidali, a tak jsme se domluvili. Plán zněl takto: Až Skrček znovu zavítá do městečka, budeme už míti přichystanou bryčku s kočím, a až se skřet vydá na cestu zpět, po chvíli ho začneme sledovat. Vezmeme si s sebou pro jistotu světla a zbraně. Přece jenom se část účinku historek, které se o Černém lese tradovaly, přenesla i na nás. Nechtěli jsme tedy nic riskovat. A nevěděli jsme, kam nás naše dobrodružství zavede.
   
   
    Ale jakoby osud či nějaká síla sledovala naše počínání a chtěla hatit naše plány. Denně jsme se scházeli a pozorovali místa, kde jsme očekávali Skrčkův kočár. Avšak dny ubíhaly a černooděný skřet pořád nikde. Nejezdil nijak pravidelně, ale měli jsme zato, že tato prodleva je z těch delších, ne-li vůbec nejdelší. Až jednoho dne, kdy se začínalo Charlesovi Sickwardovi zdát, že to nemá cenu a chtěl na to zapomenout, se Skrček objevil. Ostatní z našeho spolku na tom byli většinou opačně. Byli celí natěšení a napjatí, až se vydáme na onu nejistou cestu.
    Ten den bylo zamračeno a dala se očekávat i bouřka. Ve vzduchu byla cítit voda. Skrček se objevil ve svém kočáře asi v půl páté odpoledne. Jeho povoz byl nezaměnitelný (černý jako jeho šaty), s jedním párem koní. Projížděl po hlavní ulici, a tedy okolo hostince U Červeného kohouta. Ihned jsme vyhlásili soukromý poplach, zaplatili útratu a každý se ještě vydal k domovu, aby si vzal potřebné věci. Po hodině jsme se sešli a čekali na hlavní ulici, kudy se musel Skrčkův povoz zase vracet. To jsme věděli, jakože je slunce nad námi (kdesi nad námi za těmi stále těžknoucími mraky).
    Čekali jsme. Doktor Foster si zapálil dýmku. Byli jsme celkem uvolnění, jen já byl lehce nervózní a Phillip na tom byl podobně. Charles měl pod kabátem ukrytou pistoli a většina z nás také. Naprosto jsme netušili, na jakou cestu se to vlastně pouštíme a do jakých situací nás náš výlet zavede. Do Černého lesa jsme nikdy nejezdili, snad jen v dětství, a to jen na kraj v doprovodu dospělých. Proto jsme se mohli obávat například lupičů, kterých se zde mohlo ukrývat hodně, ale také divoké zvěře. Ale byli jsme zvědaví a otrlí a čekali jsme, co se z toho vyklube.
    Po chvíli vytáhl ze záhybu kabátu Franklin láhev medoviny "na posilněnou" a my jsme ji s vděčností přijali. Asi po půlhodině Charles přivolal drožku, protože jsme Skrčka očekávali každou chvílí. A skutečně, po necelých deseti minutách jsme spatřili na začátku ulice černé spřežení, které se s rachotem přibližovalo. Dali jsme tedy svému kočímu instrukce, dobře mu zaplatili, nastoupili jsme do kočáru a chvíli čekali. Nechtěli jsme vzbudit Skrčkovu pozornost a podezření.
    Za pár chvil dal Charles kočímu pokyn a vyjeli jsme. Měli jsme Skrčkův kočár na dohled, ovšem při častějších zatáčkách se nám ztrácel. To bylo ale v pořádku. Pak jsme vjeli do Černého lesa. Drželi jsme se v uctivé vzdálenosti. Skrčkův kočár neměl vzadu žádné okénko a my jsme se nijak neobávali, že by se ujišťoval, jestli ho někdo nesleduje. Pokud jsem věděl, nikdo to nikdy neudělal. Skrček neměl důvod se čehokoliv obávat. A že bychom byli slyšet, o to jsme se také nebáli. Jednak Skrčkův kočár vydával sám o sobě dostatečný hluk, a také jsme byli poměrně daleko.
    Jeli jsme po mírně kamenité cestě, která se ale dále v lese ukázala být místy spíše travnatá a bahnitá. Okolo byl hustý les a ne nadarmo se mu říkalo Černý les. Bylo pozdní odpoledne a v některých částech lesa už mohlo být docela šero. Zpočátku byla krajina jednotvárná, jen lesní cesta a okolo stromy. Po chvíli se začal les rozestupovat, ale žádná stavení, či nějaké známky lidské přítomnosti, jsme neviděli. Jen občas nějaká louka a kopce v povzdálí a pak se les zase začal úžit a přibližovat, až jsme opět jeli po původní cestě. Ta nikam neodbočovala, žádná větší lesní křižovatka tam nebyla.
    Jeli jsme asi hodinu a půl a najednou jsme před sebou uviděli rozcestí. Skrčkův kočár se dal vlevo a my po chvíli projeli obezřetně za ním. Padal soumrak, zdvíhal se vítr a moji společníci začínali být poněkud nervózní. Občas někdo něco pronesl, aby zahnal ticho, přerušované jen souvislým rachotem kol a občasnými zvuky z lesa, které jsme připisovali divoké zvěři.
    Jak jsme tak jeli dál, všiml jsem si po chvíli po stranách nějakých domů. Ale jaké to byly domy! Polorozpadající se zdi, probořené střechy a dávno shnilé ploty. Některá stavení byla na pokraji spadnutí, jiná byla zachovalejší, jen měla rozbitá okna a vyvrácené pohupující se okenice. Hned mi bylo jasné, že ty domy jsou už hodně dlouhou dobu opuštěné. Pak domy zmizely a zase jsme jeli lesní cestou, jejíž jednotvárnost občas přerušovala jen spadlá větev či zdechlina nějakého zvířete.
    Ovšem po chvíli jsme opět spatřili rozpadlá stavení, podobná těm předchozím, a zde začínala konečná etapa našeho výletu. Skrčkův kočár trochu zpomalil a my zpomalili o poznání více. Vypadalo to, že si nás skutečně nikdo nevšiml. Projížděli jsme opuštěnou vesnicí. Stíny se rychle prodlužovaly, padala tma a věřili jsme, že kdybychom vešli do jednoho z těch domů, v té tmě bychom si tam zpřelámali kosti v těle. A již jsme opodál zahlédli zřejmý cíl naší cesty.
    Poručili jsme kočímu zastavit a vystoupili jsme z povozu. Moje nohy došláply na půdu, na které předtím nikdy nespočinuly, a já jsem vnímal zbystřenými smysly okolní krajinu, kterou jsem předtím nikdy neviděl. Cesta vedla dál kamsi do lesů. Skrčkův kočár zabočil vpravo k železnému plotu, který měl nahoře zvláštní špice. Za plotem se vinula mezi keři široká příjezdová cesta k obrovskému domu. Dům byl určitě dost starý, ale zároveň byl jaksi hluboce majestátní a šel na mě z něj tísnivý pocit. Po stranách měl malé věžičky, velká gotická okna a Franklin si všiml i několika málo chrličů, které v padající tmě vypadaly ještě zlověstněji, než by vypadaly na světle. V pozorovateli vznikal dojem, že ve tmě skrývají něco, co by na světle mohlo být pro lidský zrak velmi nepříjemné.
    Skrčkův povoz zde zastavil, a pak se stalo něco překvapujícího - tedy aspoň pro nás. Skrček vylezl a otevřel kočímu bránu, aby mohl projet dál. Z toho jsme pochopili, že Skrček rozhodně není pánem tohoto domu a doktor Foster hned poznamenal, že to je asi jen nějaký vyslanec či sluha, který jezdí nakupovat do města. Tedy žádný podivínský boháč, skupující, co ho napadne. Ten podivín se možná ukrýval, vysílal svého hrbatého sluhu a sám přebýval za zdmi tohoto domu.
    To všechno jsme pozorovali z bezpečné vzdálenosti, schováni za domy. Ač bylo vidět stále hůře, nerozsvítili jsme na (rozdíl od Skrčka) z pochopitelných důvodů lucerny na kočáru, ani své kapesní petrolejové lampy. Skrček za povozem zase zavřel, nasedl a kočár odjel k domu. Po chvíli jsme našeho kočího nechali čekat u spřežení, které se začalo stávat trochu neklidným. Koním se něco nelíbilo. Přiblížili jsme se k bráně, abychom měli větší výhled. A hned ta brána nás jako další věc zarazila. Na obě strany od ní vedl sice plot, ale po několika desítkách metrů na obou stranách náhle končil, jako kdyby ho utrhl nějaký obr. Místo něj zde bylo jen pár zelených nebo suchých tmavých keřů a křoví. A travnatá plocha, svažujíc se od domu, se rozbíhala na všechny strany kamsi mezi opuštěné domy. Napravo od domu jsme spatřili starý hřbitov, který se rozkládal až někam dolů. Okolo stály porůznu listnaté stromy. V domě se v několika oknech svítilo a bylo to určitě jediné obydlené stavení v širém okolí.
   
    Jak už jsem řekl, nebyli jsme na nic podobného připraveni a teď jsme se museli poradit, co dál. Pozorovali jsme, jak Skrčkův kočár poodjel kousek vlevo za dům a kočí se Skrčkem vynášeli obsah povozu nějakými postranními dveřmi do domu. Charles se na nás zadíval a pronesl:
    "Nuže, pánové, když už jsme dojeli až sem, je vám asi jasné, že se nemůžeme jen s tímto výsledkem spokojit." Jak to Charles dořekl, někde v dálce zavyl vlk. Phillip mírně vykulil oči a doktor Foster se na mě a Charlese neklidně zadíval.
    "No, každopádně tu tedy nebudeme jen tak stát, co říkáte?" navrhl jsem. A Phillip dodal:
    "Ano, Edgare. Počkáme až ti dva zmizí a půjdeme dál, co?" Přisvědčili jsme a ve skrytu keřů jsme pozorovali dění u domu.
    Skrček s kočím vynášeli věci zabalené v hadrech, a také nějaké bedny. Zjistili jsme, že některé věci putují do útrob domu, jiné nosili do nějakých sklepních dveří nalevo, vedoucích zjevně pod zem. Tam chodil zejména kočí.
    Počkali jsme, až Skrček zajde předními dveřmi do domu a až bude mít vozka plné ruce práce s vykládáním harampádí, a přikrčeni jsme prošli vlevo podél houští směrem ke dveřím pod zem. Když kočí zašel dovnitř, opatrně jsem nakoukl do zejícího tmavého ústí. Zaslechl jsem vzdalující se kroky a hned jsme se tedy jali podivného vozku následovat. Schody se stáčely a tma byla skoro neprostupná, ale pak se objevilo světlo, a byla to louč na zdi, která okolo sebe šířila ten světelný kruh. Louče byly rozmístěny ve víceméně pravidelných vzdálenostech. Vydechli jsme si tedy, protože jsme nemuseli používat svá světla, a tím se zmenšilo riziko našeho prozrazení. Nevím, jak bychom těmto lidem vysvětlovali, co tam děláme. Něco mi napovídalo, že to rozhodně nejsou normální lidé a že by s námi možná bylo nakládáno úplně jinak, než v obvyklejším případě.
    Po dalším úseku se chodba přestala stáčet a vedla rovně a stále dolů, kde se rozvětvila do širšího sklepení. Uvědomil jsem si, že jsme pěkných pár sáhů pod zemí a že se sklepení rozhodně neprostírá jen pod domem. Když jsme vešli do širší sklepní místnosti, ze které pokračovalo dál několik chodeb a některé i směrem nahoru, nevěděli jsme, kudy vozka šel. Byly zde různé krámy, staré haraburdí, krabice a podivné podlouhlé bedny. Také některé starožitnosti, které Skrček nakupoval. Jednou či dvakrát mi nad hlavou prolétl netopýr.
    Padl na mě tísnivý pocit a při pohledu na přátele jsem shledal, že na tom jsou nejinak. Na mých pažích vzrůstala husí kůže; byla zde zima a ve vzduchu jsem cítil silný zatuchlý pach. Myslel jsem, že slyším nějaký šepot či co, zlověstné ozvěny meluzíny v mé mysli. Charles také pozoroval místnost s podezřívavým pohledem a doktor Foster cosi se znepokojením větřil v zatuchlém vzduchu. Bylo nám jasné, že nevíme kudy dál a že bychom mohli velmi snadno zabloudit v kryptovitých chodbách, a tak jsme se tedy celkem jednoznačně shodli, že se vrátíme zpět nahoru. Nevím, jestli se mi ten šepot zdál či ne, ale neměl jsem chuť to prozkoumávat.
    Vyšli jsme zpět na povrch zemský a tma už byla zase o něco hustší. Mraky se nad námi kupily a schylovalo se k bouřce. Byli jsme trochu vystrašeni podzemní atmosférou - na každého z nás asi zapůsobila jinak, ale na všechny stejně silně. Nyní nás čekalo asi to nejtěžší. Museli jsme vejít dovnitř do domu.
    "Pánové, chce někdo zůstat venku?" zeptal se Charles. V jeho pohledu nebyla ani trocha výsměchu. Věděli jsme, že na to kdokoliv z nás má právo. Podívali jsme se po sobě a zjistili, že do toho jdeme všichni. Šel jsem první. Stoupali jsme po schodech zavátých listím, po jejichž stranách byly dvě kamenné sochy nějakých ošklivých okřídlených bytostí. Když jsem stanul před hlavními masivními dveřmi, dopadla mi na ruku první dešťová kapka. Zase se začínalo ozývat vytí vlků, teď už zřetelněji a ve větším množství. Uvědomil jsem si, do jak riskantního kousku se pouštíme.
    Po obou stranách dveří byla zašlá okna. Na jednom z nich jsem rukávem očistil kousek špíny a nakoukl jsem dovnitř. Byla tam prostorná hala se schodištěm vedoucím nahoru. Po stranách stály staré skříně, zhruba uprostřed haly byl zaprášený stůl se starožitnými židlemi. Vtom jsem spatřil Skrčka, jak se vynořuje odkudsi zprava a bezděčně jsem ucukl hlavou od okna. Dodal jsem si odvahy a podíval se znovu. Skrček nevypadal, že by si mne všiml, a stoupal po schodech pokrytých kobercem kamsi nahoru. Když jsem dal po notné chvíli Charlesovi znamení rukou, zkusil vzít za kliku z těžkého kovu, která zdobila majestátní dveře.
    A ty se k naší poloviční úlevě otevřely. Úleva byla jen poloviční, protože část našich myslí si přála, aby byly zamčené a my mohli jet domů s tím, že se přece nechceme do domu vloupat - nejsme zloději. Ale dveře se otevřely a my jsme měli cestu volnou. Během chvilky začalo vydatně pršet, zvedal se vítr a já jsem zahlédl na obloze blesk, i když zatím bez zvukového doprovodu. Vlci vyli čím dál hlasitěji.
    Vešli jsme dovnitř a rychle za sebou zavřeli dveře. Co by se stalo, kdyby zvenku přišel kočí, na to jsme nemysleli. A ihned na nás na všechny padl podivný pocit, každý se jaksi ošíval a všichni jsme měli nějaký neurčitý strach. Zvenku se po chvíli ozvalo první hromové zadunění, ještě ne tak silné. V domě pořád něco skřípalo a škrábalo, ale nevěděli jsme, odkud to jde. Stáli jsme a prohlíželi si vnitřek domu.
    A pak přišla první podivná věc. Doktor Foster zahlédl na schodech nějakou mlžnou postavu, která k nám zvedala ruce. Phillip mi sevřel rameno a Frank Moss se zděšeně otočil ke dveřím. Ale zůstali jsme. Přízrak po chvíli zmizel. Údery hromu byly po chvilkách čím dál razantnější, až se pod námi otřásala podlaha. Při tom všem se místnost neustále ponořovala do tmy a zase z ní vystupovala, to jak si blesky na obloze hrály s našimi smysly. Charles se podíval z okénka napravo a shledal na hřbitově nějaké podezřelé pohyby. Mohla si s ním hrát jen jeho představivost, Charles ale tvrdil, že tam opravdu něco zahlédl, možná nějaké shrbené postavy či stíny.
    Při další silné hromové ráně se otevřela skříň nalevo od nás a já už jsem se obával nejhoršího, viděl jsem vystupovat nějakou příšernou postavu - ale ve skříni byly jen nějaké kabáty a hadry.
    Stáli jsme a klepali se. Najednou jsme zaslechli řev a vytí, dunivé kročeje, a do toho všeho metaly blesky podivné obrazce a hrom bil jako o závod. To vytí snad ani nemohlo pocházet od vlků, i když pátrat se mi po tom nechtělo. Moje uši slyšely podivné hlasy. Spatřil jsem jakéhosi ducha, byl to obraz podivného člověka. Jakoby něco říkal, jeho rty se otvíraly, ale nevycházel z nich žádný zvuk. Pak to vypadalo, že se roztrhl a zmizel.
    I venku se cosi dělo. Zaslechl jsem plašící se koně. Ze skříně napravo vedle nás spadl nějaký starý lustr a roztříštil se na podlaze. A najednou se nahoře nad schody objevil Skrček. Ovšem v kmitavém světle blesků už nevypadal jako obvykle. Měnila se mu nějak tvář a ruce (víc z jeho těla pod oblečením vidět nebylo). Jeho výraz dostával odpornou hnilobnou podobu a hrůza z něj čišící se nedala srovnat s ničím předtím. A měl něco se zuby. Začal pomalu sestupovat ze schodů.
    A v tom se objevila další postava a mně bylo jasné, že to je pravý pán domu. Oč byla tato postava podivnější a hrůznější než Skrček sám, který mu sloužil! Tento zjev byl vysoký a na sobě měl kabát. Jeho tvář vypadala odporně a také se nějakým způsobem měnila, i jeho plesnivý vous jakoby byl živý sám pro sebe. Vlasy mu vlály na všechny strany jako hadi medúzy. Když zařval odporným záhrobním hlasem, viděl jsem jeho podivně dlouhé zuby, hlavně ty špičáky byly dlouhé a zahnuté. Doktor Foster na to zíral s ústy dokořán a nezmohl se na nic, ani se nepohnul. Z jedněch dveří nalevo vyšel Skrčkův vozka a vypadal nanejvýš odpudivě. Už jenom ty jeho pařáty! Ty jeho ohavné pařáty již nikdo nemohl nazývat lidskými. Ze skříní a stolů padaly různé věci, některé čerstvě zakoupené v obchodu u Batese (ty, které pán domu s podivným zaujetím sbíral), jiné letité a pokryté pavučinami. Zezdola zpod podlahy se ozýval rachot a vzduchem začalo něco létat. Zdálo se mi, že se do rytmu hromů a blesků zjevují duchové a různé příšerné postavy, z části zvířecí, z části člověčí a z části pekelné, pro které nemám pojmenování. Některé přízraky kvílely, jiné různě měnily své podoby. Jedno snové stvoření, připomínající něco mezi velkým přízračným psem, kohoutem a člověkem, vyrazilo obloukem proti nám a seklo do Charlesova kabátu. Charles uskočil a střelil do té věci pohotově pistolí, kterou vytáhl ze záhybů kabátu. Netvor se na chvíli odklidil, ale vzápětí znovu ožil. A objevovalo se jich čím dál více.
    To nám stačilo.
    S hrůzou v očích jsme se otočili jako na obrtlíku a vyrazili ze dveří ven (já s úlevou, že dveře nikdo zvenčí mezitím nezamkl). Utíkali jsme, Charles první, řítili jsme se směrem ke kočáru. Za námi běžely některé z těch stvůr z domu. U hřbitova jsem si v trávě všiml rozpadlého kočáru s polámanými koly a vedle kostry koně. Asi jsme nebyli první, kdo toto místo navštívil. Něco mě strhlo zpět, já jsem vyndal svou pistoli a střelil po tom stínu z podsvětí. Na chvíli to zmizelo, pak se to ukázalo znovu. Kočí na nás čekal u kočáru a byl bledý a vyděšený k smrti. Koně držel jen s vypětím všech sil, byli splašení a hrabali kopyty. Všichni mí přátelé stříleli ze svých zbraní, ale stínů za námi bylo hodně a náboje docházely.
    Vlétli jsme rychle do kočáru a kočí ihned nasedl. Přízraky se přibližovaly, vozka ani nemusel koně pobízet a ti se dali sami na úprk. Jenže jedna z těch příšer na poslední chvíli strhla našeho kočího zpět a v mžiku ho začala trhat na kousky. Viděl jsem, jak se její ústa plná zubů zabořila do jeho masa a bylo mi jasné, že mu už není pomoci. To byl ale jen okamžik. Koně upalovali pryč a my vyvázli bez většího zranění, jen každý z nás měl nějakou menší ranku na těle a potrhané oblečení. Ty příšery se po nás předtím sápaly s obrovskou vervou, jakou svět neviděl.
    Koně pádili a my se na sebe s hrůzou v očích dívali. Ještě za námi něco běželo, ale koně byli rychlejší. Před námi se objevovala podivná stvoření, koně ale vším proběhli s tryskem a bez váhání. Blesky metaly oblohou klikaté obrazce a vítr lámal ze stromů suché větve. Cosi nám dopadlo na střechu, v mžiku jí to zčásti rozpáralo a zase to spadlo za nás na cestu. Byli jsme duševně silně otřeseni a chtěli jsme se co nejdříve dostat z toho strašného lesa, plného zjevení a přízraků.
    Po chvíli jízdy to začalo vypadat, že největší nebezpečí již pominulo. Bouřka byla silná a vytrvale a hustě pršelo. Zrovna jsem přemýšlel, jak jsme z toho vyvázli všichni skoro ve zdraví, jen nebohý vozka to odnesl, když se ozvala obrovská rána; to hrom zazněl v nebesích. Hrozivě se zablesklo a zaslechli jsme nějaký neurčitý, ale zato silný praskot. Vykoukl jsem z okénka. Přes dešťové kapky hnané větrem jsem uviděl nějaký obrovský stín, a pak si pamatuji jen rány, bolest a tmu.
   
   
    Ten stín, který se k nám blížil, byl padající strom, sražený k zemi náporem blesku. Část stromu, vysokého dubu, dopadla na náš kočár a spřežení se zastavilo. Kupodivu to dopadlo špatně jen pro tři z nás. Ale nejhůře pro mě. Když jsme se dostali zpět do městečka, mne odnesli na rukou, Franklin měl pochroumanou ruku a doktor Foster měl jen ovázanou hlavu.
    Ale tam v lese jsem nevěděl nic. Mlžně si vzpomínám, že jsem zahlédl jen jakési obrysy hlav nade mnou a pak šírání, postupné svítání a koruny stromů, jak jsem popsal na začátku. Dál nic. Později jsem se dozvěděl, že se to stalo již v druhé půli lesa, blíže k našemu domovu, a já hned upadl do mdlob. Ty obrysy byli přátelé, kteří se nade mnou skláněli a zjišťovali, co mi je. Charles za pomoci ostatních odvázal koně, kterým se nic nestalo, naložili jsme to nejdůležitější, Jonathan Foster a Frank Moss si nasedli a ostatní mě nesli na rukou. Zbytky rozbitého kočáru jsme zanechali na cestě. Noc již byla pryč a takto jsme se pěšky dostali až domů. Já jsem byl odnesen do ošetřovny a ostatním byla také poskytnuta lékařská pomoc.
    Jedna z těch těžkých větví mi ošklivě pochroumala nohy a také jsem dostal ránu do hlavy. Byl jsem proto upevněn na několik týdnů na lůžko a postupně jsem se probíral z horečky a komatu, který zapříčinila rána do hlavy a otřes.
   
   
    Když mi Charles dovyprávěl příběh, měl jsem už v hlavě všechno spojeno, upamatoval jsem se na vše. Nyní mě ještě čekalo několik dnů rekonvalescence v posteli, kde jsem si musel léčit své nohy, na které mi Charlesova půvabná sestra přikládala léčivé obklady. Díval jsem se na sebe do zrcadla a viděl rozcuchané vlasy a strniště na svém obličeji - a byl jsem šťastný, že jsem naživu. Náš bývalý vozka to říci nemohl. Naštěstí neměl moc blízkých příbuzných, takže snad jeho smrt nezasáhla tolik srdcí. Řekli jsme, že se prostě ztratil v Černém lese. Lidé věděli, že to není zdaleka poprvé, co se tam někdo ztratil, a také věděli o vlcích a divoké zvěři, které je tam hojně.
    Nehoda, která se mi, potažmo nám stala, měla přece jenom jednu kladnou stránku. Jak jsem řekl, utržil jsem i ránu do hlavy. Když jsem se probral z horečnatých stavů, shledal jsem už při prvním pohledu z okna, že na svět pohlížím jakoby zbystřenými smysly. Asi jako někdo, kdo měl dlouho zatemněný zrak a nyní po dlouhé době konečně prohlédl. Všímal jsem si i těch nejmenších detailů, odrazů paprsků slunce venku, větviček pohybujících se ve větru, všeho. Byla to určitě jen euforie "znovuzrozeného" člověka, ale bylo to nádherné.
    Ještě tři dny jsem ležel a dával odpočinout nohám. Chodili za mnou mí přátelé - Charles, Phillip (přinesl mi i nějaké knihy), Franklin a Jonathan Foster. Dokonce za mnou přišla i má bývalá žena a pronášela věty jako: "Edgare, co jsi to zase vyváděl, ještě že jsi to přežil..." a podobně.
    Cítil jsem se čím dál lépe, horečka přešla a já jsem už střádal myšlenky, abychom vyrazili do společnosti - bavit se, pískat na dámy a dívky a popíjet dobré pivo. Chlapi to s povděkem kvitovali a tak se stalo, že za tři dny jsem vylezl z postele a za pomoci přátel si vyšel ven. Byl jsem také doma, kde jsem se převlékl a pak jsme jen chodili a já zíral a sledoval dění v městečku. Bylo to nádherné. Ten den jsem šel brzo spát a měl jsem příjemné sny.
    Druhý den odpoledne jsme se opět sešli v krčmě U Červeného kohouta a dávali si dohromady souvislosti. Ostatní se o tom sice již bavili za doby mé nepřítomnosti, ale nyní jsme to celé probírali znovu, kompletně. Bylo nám jasné, že to, co jsme zažili, by nám nikdo nemusel věřit, ale znali jsme hrstku lidí z městečka, kteří by nám to nejen věřili, ale přidali by k dobru i nějakou svojí historku, možná ještě hrůznější, než byla ta naše. Lidé byli z takových věcí vystrašeni a nechtěli o tom moc mluvit.
    Dlouho jsme ale U Červeného kohouta nepobyli. Doktor Foster a Frank Moss se s námi rozloučili a my, zbylí tři kumpáni, jsme se vydali do městského ruchu. Po chvíli se oddělil i Phillip a zbyli jsme já a Charles. Ve městě byl zrovna jarmark a potulná pouť. Bylo to všechno roztažené na dobré čtvrtině města a my jsme chodili a s úžasem sledovali to hemžení a dění. Zvláště já jsem svými zbystřenými smysly vnímal vše s nebývalou intenzitou; všímal jsem si snad všeho.
    Kráčeli jsme zrovna jakousi uličkou mezi stánky. Spatřil jsem jeden, který mne velice zaujal. Ten stánek byl trochu osamocen a rýsoval se proti nebi, na kterém se odehrávala krásná scenérie žlutooranžového západu slunce. Foukal trochu vítr a ten chlap tam stál a prodával. Přívěsky na krk a různé náramky, které visely vpředu po pravé straně, zlověstně a tajemně chrastily ve větru. Ten muž měl nějaký trochu cizí přízvuk, na hlavě černý klobouk se stříbrnými cvočky po obvodu a černé kníry. Prodával tam také medovinu. Svému řemeslu rozuměl velice dobře a zásadně se lišil od ostatních šalamounů. Dal nám napít toho zázračného moku. Bylo to nepopsatelně lahodné pití a mělo v sobě alkoholu asi jako silnější víno. Byla to opravdu vynikající medovina a já jsem ihned zatoužil pěstovat med a vyrábět medovinu různých druhů, tak jako on.
    Mé smysly byly úplně na stopkách a šílely intenzívní psychedelií toho večera. Život kolem nás plynul v tichých šumících houfech. Byl jsem ohromen. Mé ještě ne zcela doléčené bolesti začaly znenadání ustupovat. Byl jsem v transu a hltal svět. Rozloučili jsme se s tím podivným patronem, s tím tajemným poutníkem z neznáma, a vydali se dál. Bylo zde hodně stánků po stranách cesty. U nich stáli obchodníci různých věků a úrovní. Někteří byli hrdí na svoji práci a vzpřímeně přijímali dary i rány od světa. Jiní byli nuzní a jejich pohledy napovídaly, že nemají moc nadějí na dobrou budoucnost, a také že tuhle práci dělali nejspíš už jejich předkové; dědové jejich dědů v dobách zašlých a dávno minulých dělali to samé někde na cestě ke hradu, na kterém sídlil jejich jediný a největší král.
    Byli zde staří a sešlí lidé, a stejně tak i mladí lidé a děti, které byly teprve zasvěcovány do tohoto světského obchodu, do řemesla. Jejich zboží bylo nejrůznějších druhů, od sladkostí a kořalky přes cizokrajné dýky s diamanty, až po výšivky a koberce.
    Pak jsme zavítali do jedné krčmy, kde jsme za chvíli dostali džbánek zlatavého moku. S úlevou jsem si sednul a dal zas po dlouhé době odpočinout svým nohám. Hostinský vypadal celkem sympaticky, ale po trochu podrobnější studii jsem zjistil, že mu odněkud zezadu za očima vykukuje něco, čeho jsem se - trochu, ale přece - bál. Určitě na něj muselo působit něco, nějaký duch z té společnosti, která se v jeho hospodě pravidelně scházela. A společnost to byla více než podivná. Posilněni lahodnou medovinou a teď i pivem, rozhlíželi jsme se okolo, hltajíc každičký detail a záhyb. Krčma byla trochu mimo hlavní proud lidí, ale byla asi svým způsobem známa a navštěvována sortou určitých lidí.
    Lidí?
    Vypadali jako duchové. Žena tu byla jen jedna a byla to stará kurva, nehodná naší pozornosti; odpudivá troska, jejíž klienti byli z řad lůzy, pokoutných a podloudných, pochybných existencí. U stolu naproti nám seděli čtyři staří chlapi. Tomu vpravo koukala z očí čirá zoufalost, byla to troska, životní omyl a znechucení, vtělené do tohoto člověka. Vedle něj seděl opilý podivín s urousanými, mastnými a tmavými vlasy, sahajícími skoro na ramena. Byl tak opilý, že mu skoro ani nebylo rozumět. Ten nejstarší vlevo byl takříkajíc úplně mimo. Kdyby se viděl v mládí, nevěřil by, že tohle je on. Jeho kůže byla stará a svraštělá, na tváři měl černošedé strnisko a celkově vypadal odpudivě. Kouřil dýmku. Byl to hnusný dědek, svým způsobem určitě částečně šílený. Jeho mozek musel být z části užrán rakovinou alkoholu, zčásti různými látkami, které kouřil. Choval se podivně, jako opice, nebo jako lidský robot se selhávajícími baterkami, hnijícími někde uvnitř jeho zchátralé schránky, která si snad ani nezasloužila být nazývána lidským tělem. Přemýšlel jsem, odkud sem tenhle šílený zjev přišel a jestli má doma ženu. Jestli ano, musela být ještě šílenější než on. Čarodějnice, pravidelně navštěvující nějaký temný sabat. Vedle seděl jiný podivín. Jeho hlava byla skoro úplně holá a vypadal vesele, ale v hloubi duše byl určitě stejně zoufalý, jako ten vpravo.
    Odvrátil jsem se od té sbírky duchů a zombií a rozprávěl jsem chvíli s přítelem. Byl jsem zvědav, jestli se nás šenkýř nepokusí okrást, jak už jsem to několikrát zažil. Ač mě to mrzelo, nakonec se tak stalo, ale my jsme mu nedali šanci, a pak ani spropitné.
    Vyšli jsme ven do tmavnoucího soumraku a vítr si začal hrát s našimi vlasy. I přes tuto pokročilou denní dobu jsme na ulicích viděli kromě párů v kočárech i dost osamocených dam nebo skupinek žen a dívek. Otáčeli jsme se za každou druhou pěknou sukní a rozjařeni a posilněni alkoholem jsme na ně hvízdali, pokřikovali, a vůbec všelijak povykovali. Potkali jsme další dva známé, přátele, kteří na tom byli podobně jako my, a také byli uneseni dnešním večerem - jeho průběhem, znameními a zajímavými úkazy, kterými se to dnes jen hemžilo. Nebo se tak dělo pořád, jen my jsme si toho předtím tolik nevšímali.
    Jak jsme tak chodili a rozmlouvali, napadlo mě, jak to asi teď bude se Skrčkem a jeho Pánem. Jestlipak se ještě ukáže ve městě? Bylo nám jasné, že musí vědět, že by bylo naprosto šílené jet sem do města - že by na ně čekaly nástrahy a upadli by do osidel strážníků, které bychom neprodleně informovali (i když jsem si zároveň mlhavě uvědomoval, že po tom, co jsme viděli a zažili, by pár strážníků pro ně asi nebyla žádná větší překážka). Ve skutečnosti jsme kromě několika přátel zatím nikomu nedali vědět, co se v tom prokletém lese dělo. A pak napadla Charlese skvělá myšlenka: Zajít za starým Biercem. Nathaniel Bierce byl pamětník města, muselo mu být aspoň pětadevadesát let a pamatoval si spoustu věcí. Už jen za to byl hoden pochvaly, protože takové množství událostí si pamatoval málokdo.
    S tímto nápadem jsme se prozatím rozloučili a těšili se na další den.
   
   
    Nazítří se tedy celá naše pětka sešla U Červeného kohouta, a tam jsme se dohodli, že zajdeme za Biercem. Bydlel v neudržovaném domku na kraji města, kam jsme se vydali drožkou. Bierce se znal hlavně se mnou a doktorem Fosterem, a když jsme u něj zaklepali na dveře, s radostným překvapením nás pozval dál a dobře nás pohostil. Když jsme mu řekli, o čem že bychom si s ním rádi popovídali, jeho tvář poněkud pozbyla onoho původního radostného výrazu. A když jsme mu začali líčit, co jsme zažili, vypadal dosti ztrápeně a trochu otřeseně. Všechno jsme mu odvyprávěli do nejmenších podrobností.
    Poté, co jsme skončili s vyprávěním, ve kterém jsme se vzájemně doplňovali, nacpal si starý Bierce dýmku (které při tom vykouřil již dvě), zapálil ji, zabafal a vdechl kouř. Pak řekl starým a trochu třaslavým hlasem:
    "Nuže, jak vidno, musím vám říci něco o vašem dobrodružství. Něco o tom přece jen vím."
    Dolili jsme si vína a Bierce pokračoval:
    "Ten váš Pán domu musel bejt ve skutečnosti přízrak nebo duch dávno mrtvýho hraběte Flemminga. Byl to tyran už za života a o jeho smrti se toho moc neví. Co je ale v obecným vědomí, je to, že se po určitý době nějakou formou dostal zpět mezi živé, nebo aspoň položivé, a že to byl začátek zmaření mnoha životů." Nikdo se ani nepohnul a napjatě jsme naslouchali. Bierce pokračoval:
    "Ta cesta Černým lesem vede, nebo aspoň dřív vedla, do sousedního města. Dřív tamtudy jezdily povozy každej den a bylo tam docela rušno. Ta vesnice byla plná lidí a v lese se nikdo neztrácel. Občas se možná za nějakou dobu někdo přeci jen pohřešoval, nějaký to děcko, ale to se asi občas přirozeně stává na každým takovým místě - les je rozlehlej, jak víte.
    Ale právě když začaly ty věci okolo smrti hraběte a jeho obrození, tak první, kdo se začal ztrácet, byli pochopitelně lidi z těch pár baráků okolo, který jste tam viděli. Několik rodin sice uteklo, ale většina lidí, než si stačila domyslet, že s tím prokletým domem páně Flemminga není něco v pořádku, padla za oběť Flemmingově krvelačnému chtíči a chtíči jeho posluhů a pekelných bytostí. Nakonec tam zbylo jen pár starců, který už ani neměli sílu a vůli odtamtud utéct. Ti zmizeli jako poslední. A pak se začali ztrácet lidi odtud.
    V těchto dnech tou cestou ještě sem tam nějakej ten povoz projede, ale všimněte si, že většinou ani nezastavuje v našem městečku (což bylo dřív samozřejmostí), ale že pádí pěkně dál. Jen Bůh ví, co tam ty lidi viděli. A vsadil bych svoje poslední starý škrpály, že potom, co jste tam zažili, už neuvidíte nikoho odtamtud vyjet. Myslím, že časem ani odtud tam nikdo jezdit nebude. Co se týče Skrčka, jak mu říkáte, jeho Pána a toho vozky, tak ty už tady asi neuvidíme. Ale děsím se, pánové, jedný věci. Toho se děsím nejvíce. Jestliže se jim tím vaším vpádem odřízla pomyslná cesta sem, musej se nutně otočit na druhou stranu. A to znamená jediný: Nový oběti začnou mizet v tom druhým městečku za lesem. Myslím, že se jmenuje - počkejte.... jasně. Montville."
    S hrůzou jsme si v duchu opakovali jméno Montville a nevěděli, co říct. Bierce ještě dodal:
    "Tak tedy, pánové, zažili jste neobyčejný dobrodružství, co? A věřím, že vám to stačilo na hodně dlouho. Příště byste se měli takovejch věcí vyvarovat. Kdybyste předtím nejdřív zašli za mnou, přivázal bych vás provazama ke stolu, kdyby to pomohlo k tomu, že byste zůstali tady. Ale už se stalo a já jsem jenom rád, že jste naživu. Ovšem chudák kočí to tedy pěkně odnesl, jen co je pravda."
    Ještě chvíli jsme poseděli a hovořili, a pak jsme se se starým dobrým Biercem rozloučili a šli si po svých. Dojeli jsme zpět k Červenému kohoutovi a rozebírali dojmy z toho všeho.
   
    A jak předpověděl starý Bierce, tak se stalo. Já jsem se úplně uzdravil z bolestí, náš spolek se dále scházel v krčmě a Skrčka s vozkou jsme od té doby už neviděli. V našem městečku se přestali ztrácet lidé a tou cestou přes Černý les jezdilo čím dál méně cestujících, až jsme si jednoho dne uvědomili, že už tamtudy nějaký čas vůbec nikdo nejezdí. Jednou jsme se tam s Charlesem vydali a po pár stech metrů jsme viděli, že přes cestu jsou napadané veliké stromy a větve, které nikdo neodklízí, a cesta je tak neprůjezdná. Také byla celá zarostlá a rozbahněná.
    Za nějaký čas se tam propadl obrovský kus země, což byl důsledek dřívější krátkodobé důlní činnosti v těchto krajích. Udělala se tam veliká strž a muselo by se jít velikým obloukem, kdyby někdo tamtudy chtěl cestovat. Nikdo takový ale nebyl, neboť vlastně nebylo kam jít. Obchodní cesta se už dávno odklonila velikou oklikou daleko od prokletého domu, a právě jen ta se používala. Malé děti, narozené v poslední době, už ani nevěděly, že tamtudy kdysi vedla nějaká cesta do vesnice duchů. Zprávy ze sousedního Montville k nám nechodily, s tímto městečkem jsme se nikdy moc nebratřili, ale v duchu jsme se modlili za obyvatele Montville a za všechny oběti, které už padly a ještě padnou.
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2555

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.