Palantir
oddělovač

Amir

Literatura > Povídky > Vidoucí 2005 | 30. 12. 2005 17:41:00 | autor:

Obrovská svatyně zela prázdnotou.
    Tichý lkavý hlas šeptající modlitbu se nesl zšeřelým prostorem, osvětleným pouze kulatým stropním otvorem, jímž pronikaly dovnitř paprsky ranního slunce a jako zvědavé prsty zkoumaly prázdnou místnost. Velký žulový kámen stojící v samém srdci posvátného místa měl zvláštní načervenalou barvu, jeho povrch byl do hladka vyleštěn zpocenýma rukama mnoha prosebníků a pokryt prostým bílým plátnem.
    Zdi sestavené z mohutných, nažloutlých pískovcových bloků, sesazených s naprostou přesností a bez sebemenší spáry, pokrývaly výjevy ze života četných bohů, jejichž namalované postavy vykonávaly nejrůznější činnosti, a doprovázeny podivnými bájnými tvory žily svůj vlastní, magický život. Některé z nich byly už zpola setřelé rukou času, vždyť umělci, kteří je stvořili se již dávno rozpadli v prach. Kolovaly zvěsti, že některé tváře a postavy se pohybují jakoby byly živé, často prý mění své místo a dokonce i oděv, snad šlo o klam snad umělci přece jenom dokázali vdechnout svému dílu život, kdo ví, ale kněží pověsti tohoto druhu podporovali. Chrám tak dostával aureolu moci a nádech tajemství.
    Na prošlapaných dlaždicích klečel muž v bederní roušce, bosé nohy zhrublé a popraskané, špinavé od prachu, mozolnaté upracované tělo tvořené provazci svalů a šlach nataženými přes vyčnívající žebra, shrbený a unavený i přes mladý věk, jeho do černa opálená pokožka zbrocená potem se matně leskla, kontury postavy splývaly s přítmím chrámu.
    Černé vlasy měl svázané na temeni do uzlu a uvolněné pramínky mu spadaly do tváře, temně hnědé oči měl přimhouřené tak pevně, až se mu kolem nich dělaly vějířky vrásek, hlavu svíral v hrubých dlaních, jakoby z ní chtěl vyhnat démony. Popraskané rty šeptaly prastarou řečí prosbu pomoc, znělo to jako šustění zažloutlé trávy v prudkých poryvech větru.
    "Nejsem věřící, nevěřím v tebe ani nikoho z vás a ty to víš pane Enki, možná proto, že jsem nikdy nikoho z vás neviděl, nejsem kněz a není mi přáno těšit se z tvé přítomnosti, tvá přání a tvé rozkazy nám tlumočí tví věrní služebníci. Ale stalo se něco, věc, která náleží bohům, ne nám prostým lidem a jenom ty mi můžeš přinést vysvětlení.
    Znáš mě, víš že jsem pro tebe a k tvé poctě zpracovával kámen, tvé sochy, které jsem stvořil byly vysvěceny a dodnes zdobí tvůj chrám i tvůj dům nahoře na pahorku, který často obýváš, byl jsi spokojen. A přesto mně trestáš, trestáš mě ve snech, nemohu spát, nemohu bdít, nemohu pracovat, všude mně pronásledují noční běsové a já potřebuji tvou pomoc. Vyslyš mě a řekni mi, co ode mně chceš?"
    "I oltář, před kterým teď klečím a žádám tvou odpověď, i ten jsem vytesal já, víš že jsem pracoval s pokorou a bázní, která tě je hodna. Zaujal místo toho starého, který se rozhodl zničit tvůj bratr Enlil svým bleskem, nevím čím jsi vzbudil jeho hněv, ale nemůžeš přece trestat nás prostý lid, nerozumíme vám a nemáme vaši nesmírnou a nekonečnou moc.“
    Prach se vznášel ve vzduchu a vytvářel maličké víry, jeho drobounké částečky poletovaly v podivném nevyzpytatelném tanci, vytvářely nejroztodivnější obrazce a skrze jejich skrytý závoj se pohnula jedna z postav.
    Podíval se jejím směrem.
    Bůh nalévající si pohár vína se lehce naklonil a očima přeměřil prosebníka, pak jediným prudkým pohybem do sebe obrátil číši až na zem dopadla sprška růžových kapek a zkropila podlahu vedle oltáře, Amir cítil jak mu dopadla na kůži.
    Pak se znovu otočil a znehybněl na svém trůnu.
    Klečícímu muži hlavou proběhlo několik prchavých pocitů, které se všechny zastavily u zpola setřelé postavy.
    Rozhodl se nevěřit vlastním očím a po kolenou se připlížil k obrazu, ohmatal rukou studenou, hrubou zeď, prsty osahával jednotlivé tahy štětcem, které zanechal malíř, zblízka zkoumal barvu, která místy ztratila svůj původní odstín, postava měla na rtech ztrnulý úsměv a její tvář, jakkoli dokonalá byla jenom stínem zachyceným na zdi, stínem kdysi živého a dýchajícího tvora, nic víc.
    Pak se mu do podvědomí probojoval plný dosah toho co viděl a šokovaně a překvapeně pochopil, že báchorky, které se vyprávějí o tomto podivném chrámu jsou pravdivé a s bušícím srdcem se zvedl a chtěl pomalu vycouvat ven, s hlavou skloněnou v náznaku pokory, aby se snad Enki nerozhodl ho potrestat za neúctu, což teď rozhodně nechtěl riskovat. Jenže se nedostal dál než ke vchodovému sloupu, když zaslechl vzrušené hlasy několika mužů a něčí přidušené sípání.
    Schoval se za za pravý sloup a v jeho stínu sledoval co se bude dít a scéna které byl svědkem byla snad ještě horší a děsivější než to co viděl před malou chvílí.
    Dovnitř vešla skupinka mužů.
    První dva byli oblečení jako chrámoví sluhové, v bílých plátěných košilích bez rukávů, jejich mdlá a bledá pokožka svědčila o nepříliš častém pobytu na slunci, měli hladké tváře, modré zářivé oči a oholené, lesknoucí se lebky. Pravé předloktí jim zdobily zlaté náramky ve tvaru stočeného hada s červenýma očima vyloženýma polodrahokamy, a mezi sebou drželi za svázané ruce vzpouzející se ženu.
    Měla ústa ucpána roubíkem z hadrů a právě ona vydávala to sípání, snažila se nadechnout a bojovala ze všech sil, aby se osvobodila, ale byli příliš silní, neměla proti nim vůbec žádnou šanci. Všiml si v jeden okamžik, kdy se jí podařilo otočit hlavu dozadu, že byla velmi mladá a velmi krásná, skoro ještě dítě. Tmavé obrovské oči měla vystrašené a plné slz, obličej svraštělý námahou, tmavá pleť se leskla zlatavým nádechem. Bílé plátěné šaty měla roztržené až ke kotníkům a špinavé, bosé, kulhající nohy pokryty krvavými strupy, tělo vyhublé, jakoby dlouho nejedla, možná ji věznili už nějakou dobu, než se rozhodli ji odvléci sem.
    Za nimi šel velekněz.
    Chvíli mu trvalo než pochopil na koho se to vlastně dívá, protože božího muže by rozhodně nespojoval s něčím takovým.
    Měl vznešené a hrdé držení těla a na rozdíl od ostatních měl velmi bledou pokožku, mnohem světlejší než muži, kteří ho doprovázeli, a mléčně bílé vlasy, svázané blankytně modrou šnůrkou, stejné barvy jako jeho kněžský šat. Velké černé oči postrádající bělmo, dominovaly trojúhelníkovité tváři s nevýraznou bradou, vystouplými lícními kostmi a širokým čelem, byl velmi vysoký, hlavou se skoro dotýkal horní hrany vchodu a neskutečně hubený, z roucha mu trčela kostnatá ramena, a vypadal skoro směšně, ale kolem něho se šířila taková aureola moci a sebevědomí, kterou se nevyznačoval nikdo další, dokonce ani vládnoucí ensi města Lagaše, neměl v sobě takovou sílu, jakou nosil tento podivný muž.
    Opíral se o hadí hůl z vzácného a drahého černého ebenového dřeva, oči hada byly vyvedeny se zvláštní pečlivostí a naprosto dokonale aby věrně odpovídaly a navozovaly dojem živosti, byly osazeny modrými polodrahokamy, červený jazyk se kmital v jeho pootevřené tlamě.
    Spolu s knězem dovnitř vstoupilo světlo, halící ho do jiskřivého závoje, vzduchem se šířilo vlnění, Amirimu se zježily chloupky po celém těle a cítil mrazení vzadu na páteři, strachem a obavami se nepohnul ani o píď.
    Čtveřice vykročila prázdnou síní dopředu k oltáři bez jediného ohlédnutí, za nimi se ze stínu vchodu vyloupl ještě někdo další. Malá, skrčená postavička zahalená ve špinavém černém plášti, plném prachu a nečistot, přepásaným páskem pod visícím břichem, za ním se táhl podivný puch, jakoby vystoupil ze záhrobí, spolu s ním vstoupil dovnitř pach smrti, šířil kolem sebe strach jako morovou nákazu. Na hlavě měl turban smotaný z hadrů, nos ve tvaru skoby trčel z vyhublé tváře, plné vrásek a pupínků, krhavé oči se dívaly úlisně bokem. Amir ho poznal na první pohled a ještě více se přitlačil k chladnému kameni. Nebyl snad nikdo kdo by nevěděl, že s tímhle člověkem není dobré si zahrávat, protože potom šlo o majetek a ještě hůře, někdy i o život, několikrát se stalo, že ty, co mu veřejně odporovali nebo ty, kteří se nebáli jeho pohrůžek a podivných obchodů našli za několik dní v příkopě, nebo pověšené na zdi, jako varování. Jejich těla tam tlela ještě dlouho, protože se nikdo neodvážil zařídit pohřbení, tak moc se toho muže obávali.
    Zůstal stát na okraji haly, jakoby se mu ani nechtělo vejít dovnitř na posvátnou půdu a nechával si otevřenou ústupovou cestu.
    Chrám ztichl, oběť se konečně přestala bránit a bez prostestů se nechala dovléct až k oltáři. Velekněz se postavil před ni, donutil ji pokleknout a sklonit hlavu, černé vlasy slepené v chumáčcích špínou se jí svezly dolů a odhalily krvavé rány na šíji, asi od provazu, kterým byla připoutána ke sloupu.
    Slunce si skrze okno zvědavě prohlíželo zvláštní skupinku, velekněz začal odříkávat modlitbu, služebníci poklekli.
    Mluvil tiše a drmolil slova jedno za druhým, splývala do jednoho jediného nezřetelného proudu, Amir si netušil o co jde, ale výrazný tón, který řeč provázel se ničím nepodobal obvyklým bohoslužbám, vzpoměl si na litanii odříkanou k poctě bohům při vysvěcování nového oltáře kdy na jeho neposkvrněném a čistém povrchu skončilo několik koz s podřezanými hrdly. Ale proč obětování? Nikde tu neviděl žádné zvíře.
    Řeč se stala důraznější, nepoznával ji, byl si jist, že ji nikdy neslyšel ani tady ani od žádného z obchodníků pro které pracoval, drnčela jako struny, byla hlasitější a jednotlivá slova začala vystupovat ze svého stínu a vznášela se v prostoru okolo postavy velekněze, dostávaly tvar a význam, význam ze kterého se ježily vlasy hrůzou, tón se stal výhružným, hlas přešel do dunivého barytonu, dunění se odráželo od stěn a vracelo několikanásobnou ozvěnou, podlaha se začala zachvívat a stěny vibrovaly,klečící sluhové znejistěli a zbledli ještě více.
    Obrazy na zdech se znovu začaly pohybovat, ne ani teď se mu to nezdálo, nebyl jediný, kdo si toho všiml, eunuchové se ustrašeně rozhlédli kolem, obrazy na zdech se po nich otáčely aby mohly lépe sledovat scénu, která se tu odehrávala, zanechávaly své činnosti a narovnaly svá shrbená záda, hybridi s otevřenými tlamami sledovali rituál.
    Velekněz nevnímal nic z dění okolo sebe, ponořen do svého podvědomí a s očima zavřenýma dokončoval obřad, potom ze svého roucha vytáhl zlatou obětní dýku a za vlasy zvedl hlavu klečící dívce.
    Jedním plynulým pohybem jí podřízl hrdlo a nechal horkou krev tryskající z hrdla pokropit oltář.
    Drobné, křehké tělo se svezlo k zemi a zůstalo ležet na stejném místě, na kterém před malým okamžikem klečel Amir.
    Nastalo ticho, věci ustrnuly ve svém pohybu, šokovány? Ne, nebyl si jist. Málem se mu vydral z hrdla výkřik, když viděl záblesk zlaté čepele nořící se do kůže, ale opanoval se a kousl se bolestivě do rtu, stiskl pěsti až ho zabolely klouby a vší silou se ovládl, měl chuť je pozabíjet, ale to by se stal stejným jako ti tam, a to nechtěl. Z očí mu kanuly slzy zoufalství a stékaly po tvářích, kdyby tak věděl co se stane, zasáhl by......
    Ticho by se snad dalo krájet, leželo jako těžký černý příkrov na všem živém, dusilo svou vahou. Velekněz čekal na odpověď, ale ta nepřicházela. Znepokojeně se podíval na strnulé postavy na zdi, dívaly se upřeně do jeho očí.
    Slunce pohaslo, jeho vlídná tvář se prudce zachmuřila a paprsky se stáhly z poskvrněného místa, v chrámu se setmělo. Eunuchové vyskočili a s ječením vyběhli ven, za kupcem, který se ztratil dávno před nimi. Vysoká postava dál stála na svém místě, zdálo se že znejistěla a záře, která jej až doposud obklopovala pohasla. Nastala naprostá tma.
    Amir se vzpamatoval a rozhodl se, že by měl také zmizet, než definitivně vystoupil do prudkého slunečního světla, které panovalo venku, pečlivě se rozhlédl, všichni se ztratili.
    Vyběhl ven a oklikou opatrně zamířil ke svému domovu, stín smrti ho následoval jako věrný služebník.
    Dům, který zdědil po svých rodičích stál nedaleko, v jedné ze zapadlých úzkých uliček.
    Pro slzy neviděl na cestu, neustále se mu před očima promítal tichý a bezmocný skon dívky, ruce se mu třásly jako snad nikdy v životě a nemohl se vzpamatovat ze šoku. Skrývající se démoni se stali skutečností a jejich černá křídla se výhružně vznášela nad jeho hlavou, marně utíkal z jejich stínu, ze kterého se nedokázal vymanit.
    Svalil se na postel a hlavou tloukl do zdi, ale nevinná krev znovu a znovu kropila posvátné místo a on se znovu díval do těch krutých, nelítostných očí smrti, do tváře, kterou si nikdy nedokázal představit, ale kterou ho matka častokrát strašila, do tváře, která konečně dostala svou definitivní podobu černočerných temných očí bez bělma a trojúhelníkovitého hadího obličeje velekněze.
    Usnul se zkrvaveným čelem, schoulený do klubíčka jako malé, bezmocné dítě.
    Jenže ani tuto noc mu nebyl dopřán klid.
    "Slunce, rudé a rozhněvané, vycházelo nad vzdáleným horizontem hory, jeho paprsky probouzely krajinu až zasáhly i jeho, sedícího na hraně skály nad dolem, kde často pracoval.
    Sledoval jak umírá noc a jeho pocity nebyly ani trochu radostné, zdálo se mu, že každým dalším dnem se více a více blíží něčemu, co nedokáže ovlivnit ani zastavit, věci už nebyly stejné, jídlo chutnalo jinak, nahořkle a zatrpkle, voda byla zakalená a plná bahna, poušť, kdysi se rozkládající na samých hranicích města jej začala pozvolna pohlcovat, okrajové čtvrti mizely v jejím smrtícím sevření, lidé opouštěli své domovy a mnoho se jich odstěhovalo z Lagaše, města bohů. Přemýšlel proč se všechno tohle děje? Jakoby i jemu něco našeptávalo aby utekl co nejdál a zachránil svůj bídný život, ale on neposlouchal, miloval tohle místo a nechtěl odtud odejít, nikdy.
    Náhle se objevil měsíc.
    Zrodil se v okamžiku, kdy ho nikdo nečekal, ten, který osvětloval jenom noc a provázel lupiče na jejich cestách a zbloudilým poutníkům ukazoval cestu se krčil na druhé straně obzoru, jako nesmělý bratr svého silnějšího a mocnějšího sourozence a stydlivě vyhlížel skrze mraky, které halily jeho pobledlou tvář.
    Amir se zpříma postavil a s rozpaky a úžasem sledoval bledé světlo, které halilo krajinu do jiskřivého pláště, vypadalo to jakoby obě nebeská tělesa soupeřila o svou nadvládu na zemí a ta se pod jejich dohledem rozdělila na dvě nestejné poloviny.
    Stál na hranici obou světů, podsvětí a země se spojily a z jejich spojení vzešla zkáza a smrt.
    Už přichází.
    Blankytná modř nebe se zatáhla těžkými olověnými mraky, pokryly celý obzor kam až dohlédl. Na vzdáleném horizontu se začalo něco hýbat, obrovská šedivá masa se hnala vpřed jako bizardní skučící stádo splašených divokých koní, vzduchem se šířilo hučení a praskání, a vzdychání, jakoby sama země plakala hrůzou.
    Otočil se a rukou si zastínil oči ve snaze dohlédnout co nejdál a když konečně zahlédl zpěněné vrcholky šedivých vln, které na svých hřbetech nesly kmeny stromů a mrtvá těla zvířat, bylo už pozdě. Otevřel ústa k varovnému výkřiku aby pochopil, že to už nestihne a že je pozdě na všechno, zalila jej slaná mořská voda, vnikla mu do plic a udusila hlas v zárodku, rozhodil bezmocně ruce, když ho oceán přijal do své náruče a smetl spolu s jeho milovaným městem, udusil jej svou nekonečnou ničivou silou, až z něho zbyly jenom trosky a ležící mrtvá těla pokrývala kdysi živoucí a tepající ulice.
    Domy chudých padly hned při prvním úderu, nebylo nic co by je udrželo pohromadě nebo snad uchránilo, chrámy, postavené s pečlivostí a promyšleností odolávaly o něco déle, ale ani ony nedokázala uniknout neodvratnému osudu, ze sídla bohů nezůstalo nic, nezůstal kámen na kameni, nezůstal nikdo živý, kdo by mohl vyprávět o jeho kráse a vznešenosti a Enki shlížel dolů v němém zoufalství a plakal a plakal a jeho hořské slzy kanuly na neživou půdu."
    Probudil se.
    Skrze slepená víčka se zmateně rozhlédl kolem sebe a chvíli mu trvalo než se vzpamatoval, nemohl si vzpomenout kde vlastně je, ale ruch, který venku panoval mu byl povědomý a dobře známý, z kuchyně se šířila vůně a slyšel šramocení jak hospodyně chystala ranní jídlo. Byl zmáčený potem a deka se mu lepila na kůži, musel se vzepřít rukama aby zvedl rozbolavělé a rozlámané tělo z rákosového lůžka. Chvíli zůstal sedět na jeho okraji a zíral na udusanou, hliněnou podlahu, čekal až se třeštící hlava uklidní a myšlenky, které kolem víří v soustředných kruzích dosednou zpět na své místo. Zhluboka se nadechl a mozolnatou dlaní si přejel po čele, bolelo jako sto čertů, jako když mu někdo buší kyjem do hlavy a vytrvale a neodbytně se dobývá do jeho mozku, nahmatal několik strupů a něco vazkého mu stále lpělo ve vlasech. Když stáhl dlaň, měl ji plnou sražené a černé krve, sáhl po olověném zrcadle ležícím na stole aby uviděl svou dobitou a propadlou tvář, sinale bílou, jako tvář mrtvých za níž se skrývaly vzpomínky, zamčené hluboko, tam kam nemohl dosáhnout, jako když někdo zatáhne černý závěs.
    Do místnosti vešla hospodyně, kyprá a žádoucí, jakoby si ani neuvědomovala jak na něho působí. Vysoká, dobře rostlá, tmavé vlasy stáčela do copu, měla kulatou vlídnou tvář a hnědé laní oči. Nosila volnou halenu zastrčenou do lněné sukně, někdy když se předklonila mohl obdivovat její stále ještě pěkný zadek. Byla vdovou, manžel jí zemřel loni v zimě a tak si ji Amir najal, aby si mohla vydělat pár drobných a uživit své čtyři děti, které na ni doma čekaly.
    Někdy je brala s sebou a to potom utíkal jak nejdál to šlo, protože nedokázal snést jejich ustavičný křik a dožadování se pozornosti.
    Spráskla ve dveřích ruce a vrhla se k němu aby si zblízka prohlédla rozsah jeho zranění, bezděčně před jejím vpádem ucukl a hlavu si chránil paží, ale to neměl dělat, bolest se ozvala znovu a s takovou silou, že ztratil vědomí a svalil se zpět na postel. Nevěděl na jak dlouho, ale když se znovu probudil, byla temná noc, venku panovalo ticho a v kuchyni se mihotalo světlo svíčky, byl převlečený a umytý, na čele měl obvaz s nějakou hojivou mastí, která strašlivě páchla, ale bolest definitivně ustoupila. Cítil se teď mnohem líp.
    Rozhlédl se kolem a znovu se posadil, tentokrát už opatrněji, dával si dobrý pozor na prudké pohyby, v místnosti bylo všechno stejné, tak jak si pamatoval, a přesto měl pocit, že něco je jinak. Nasál vzduch a ucítil podivný těžký pach, který se vznášel nad podlahou, podobal se vůni kadidla, kterou znal z chrámu, ale tahle byla intenzivnější, cítil v ní nějaké cizokrajné byliny, zježily se mu z ní chloupky na zápěstí a bezděčně zatnul ruce v pěst, když mu došlo, že tu měl nevítaného návštěvníka.
    V celém domě byl sám, žena už dávno odešla a zbylo po ní jenom teplo sálající z vychládajících kamen. Pomalu se došoural do kuchyně a na stole stála miska s kaší a ječné pivo. Rychle se najedl, nemohl se ubránit tomu, aby se kolem sebe neustále nerozhlížel, jakoby on byl tím vetřelcem, ale ticho sedělo na všem živém, celé město spalo.
    Chvíli seděl a přemýšlel, hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky, žádná z nich nebyla ani trochu radostná. Jeho otec ho učil, že nejlepší obranou je útok a teď, když velekněz věděl kdo ho může ohrozit, nemělo smysl se schovávat, rozhodl se, že za ním půjde. Oblékl si kožešinovou vestu, přece jenom po večerech už je zima a vzal do ruky svítilnu, cesta k chrámu mu tentokrát trvala mnohem déle, moc se mu tam nechtělo a jeho obavy narůstaly čím blíže byl k nepříteli, jehož ostražitou a číhající mysl cítil na každém kroku jako bodavé ostny.
    Nemýlil se.
    Vysoká kamenná stavba čněla do výše, skoro se dotýkala nebe, teď když ji viděl obklopenou temnotou se mu zdála mnohem výhružnější a nebezpečnější než by si kdy připustil, zlo které číhalo za jejími zdmi bylo skoro hmatatelné, cítil jak se nadechuje a vydechuje a jak mu tepe živé, pulsující srdce a také cítil ještě něco, dotklo se ho to jenom na okamžik, ale přesto to okamžitě poznal, vždyť on sám vězel v jeho zajetí už druhý den, strach.
    Dveře byly pootevřené a prosakovalo jimi mocné, bílé světlo z lampy na oltáři, hlídali ji celý den a celou noc aby její světlo nezhaslo, pověra říkala, že pokud zhasne, bůh se odvrátí od svého sídla a to bude nemilosrdně zničeno.
    Měla dokonce svého vlastního služebníka, který byl povinen ji za cenu vlastního života strážit a hlídat jako oko v hlavě, vlastně očekával jeho shrbená záda a siluetu sedící na chladné zemi.
    Mýlil se, nebyl tam nikdo, poprvé za celou dlouhou dobu tam nikdo nebyl.
    Před oltářem stála vysoká kostnatá postava, nebyla shrbená, naopak, pyšně se tyčila před památníkem pokory a shlížela na něho dolů, jakoby ta neživá věc byla jenom trnem v její patě. Prohlížel si rudý kámen ze všech stran jako nevítaný obtížný hmyz a kostnaté ruce skryté v rukávech se mu pohybovaly jako pavoučí nožky, sem a tam, sem a tam. Vypadalo to jako nějaký nestvůrný tanec, tiše si něco pobrukoval ve své vlastní řeči, návštěvník z jiného světa.
    Porušil zákon, byl si toho velmi dobře vědom, ale nehodlal se s tím smířit, pokoušel se najít nějakou skulinku, kudy by vyklouzl ze smrtícího sevření, ze smyčky která se kolem něho stahovala.
    Už nezářil, jeho svaté světlo pohaslo v den kdy prolil krev, alespoň nějaký trest ho stihl.
    Amir pokročil dopředu a upřeně ho pozoroval, nikomu nemohla ujít změna jaká se s veleknězem udála a těžko ji šlo vysvětlit nějakou jednoduchou, nepodstatnou příčinou, tohle bylo vážné a kdyby mohl lépe naslouchat spícím myslím, slyšel by že mnohé z nich křičely strachem, zítra bude o něco více utečenců, jestli tohle nebylo varování před hněvem bohů tak už nic. Nebyl si jist jestli o něm ví, plížil se potichu, našlapoval na špičky, silueta před ním si ho stále nevšímala. Už se chystal promluvit, když zaznělo zabručení a muž se otočil. Stáli spolu tváří v tvář, jestli to tak lze nazvat u někoho, komu saháte tak nejvýše po prsa. Musel zaklonit hlavu aby mu viděl do jeho podivných očí a setkal se s takovou nenávistí a zlobou až se zapotácel a musel ustoupit, všiml si že s sebou nemá hůl ale nepřikládal tomu žádnou zvláštní důležitost, to ale měl.
    "Ty jsi vinen."
    Ukázal na něho kostnatým dlouhým prstem a skoro hozabodl do Amirova čela.
    "Ty jsi vinen a kvůli tobě zemřou stovky a stovky lidí, zemře celé tohle město, protože ty jsi narušil můj obřad, neměl jsi přístup do nejsvětější svatyně a přesto jsi překročil její práh a zničil tak naše naděje, naše jediné naděje na přežití. Zničil jsi všechno!"
    Ztuhl na místě a nechápavě zíral na svého protivníka, nebyl si jist jestli dobře rozumí a také mu pomalu docházelo, že padl do pasti a nejspíše ho potká stejný osud jako mrtvou dívku, bude obětován.
    Prolétl pohledem hábit kněze a za pasem spatřil zlatou dýku s černými skvrnami od zaschlé krve.
    "To není pravda!" Znovu ustoupil o krok dozadu a špičkou nohy pomalu hledal ústupovou cestu, chystal se bleskově otočit a zmizet, ale to se mu nepovedlo, za jeho zády se objevili dva eunuchové, poznal je velmi dobře, protože už je viděl, tentokrát bylo opravdu zle, přesile se neubrání.
    Jenže umřít se mu ještě nechtělo.
    "Nejsem to já, kdo porušil pravidla, ty jsi zabil člověka!" Zaútočil ostře na protivníka a postoupil k němu, tady nemělo smysl utíkat. Jeho pověrčivá bázeň k nevyzpytatelnému cizinci ustoupila stranou a pokora vzala zasvé.
    "Ty jsi zabil tu dívku a já tvůj obřad nenarušil, víš velmi dobře, že nesmí být obětován člověk, ne v chrámu Enkiho! Lidská oběť není přípustná a ty jsi neuposlechl jeho příkaz!"
    Veleknězi se vydral z hrdla chraplavý hluboký smích, chechtal se jako sám ďábel a jeho rysy se stáhly do podivné grimasy, šel z něho strach.
    "Ty, jenom člověk, se mi dovoluješ protivit? My, bohové určujeme pravidla, proč si myslíš, že já syn Enkiho jsem porušil jeho příkazy? Jsem jeho vlastní krev, mohu si dělat co budu chtít pokud to bude vyžadovat jenom jeden lidský život, není to ani zdaleka dostatečná cena, kterou budu muset zaplatit, a pokud k tomu budu muset přidat i ten tvůj, udělám to velmi rád! Už přespříliš dlouho tě sleduji a pleteš se mi do cesty, nejsi mi k ničemu a jenom hatíš moje plány, tvá smrt vyřeší mnoho mých starostí a můj otec tě zcela určitě nebude želet."
    "Tvůj otec? Tak bohové přece existují?"
    "A co sis myslel? Kdo myslíš že vám vládne, vám malým, ubohým loutkám, které se nedokážete ani postarat samy o sebe, my jsme vás naučili to co umíte, naučili jsme vás vědám, naučili jsme vás jak přežít, taje přírody pocházejí z našich knih, odkud si myslíš že tohle všechno je? My jsme vás stvořili! Tebe a každého kdo žije v tomhle prokletém městě, každého kdo žije na téhle planetě, které tak honosně říkáte ráj, bez nás byste nebyli nic, jenom zvířata lezoucí po stromech. Jste jenom hříčkami v našich rukou, když si umanu, mohu tě zabít ...............................
    Zatnul kostnatou ruku v pěst a strčil ji Amirovi pod nos.
    V hlavě se mu rozlila podivná prázdnota a cítil závrať, svět se před ním začal stáčet do spirály a zesláblé nohy ho jen ztěží unesly, jen těžko se navracel zpět k vědomí.
    "Vidíš? A to je jenom část síly kterou mám, jenom její malá část. Nemůžeš se se mnou měřit, na mně neplatí vaše zákony, na mně ne, já jsem Bůh!"
    Jeho vychrtlé ruce se vznesly do vzduchu jako draví ptáci, plášť ve kterém byl zahalen mu povlával kolem ramen jako křídla, tentokrát nebyl bílý, ale černý jako sama noc, černý a výhružný jako nejistá smrt, která si přišla pro svůj podíl. Začal odříkávat litanii, ale tahle byla ještě ničivější, než to co pronášel včera. Skoro cítil jak zlo narůstá jak je přikrmováno dalšími a dalšími slovy, která se drala z úst velekněze, nebylo v tom váhání, ale jenom pouhá jistota, že dokáže otevřít brány pekla a nebude za to potrestán.
    Znovu se setmělo, tma se válela po podlaze v lepkavých černých chumáčích, halila nohy skoro až po kotníky. Eunuchové se tentokrát ani nehnuli, zůstali stát na místě jako přimražení, ztuhlí hrůzou, oči vytřeštěné a ústa
    otevřená v posledním výkřiku. Ani Amir se nedokázal pohnout, něco mu svázalo údy a mohl se jenom dívat, na to co viděl nezapomene do smrti.
    Podlaha chrámu se zachvěla, silněji a silněji, otřesy vycházely ze samého srdce země, dlažba nadskočila jakoby silným nárazem, vějířky puklinek se jako vrásky rozlézaly po celé její ploše až ke stěnám, oltář se propadl do černé propasti, která se otevřela na jeho místě, jako neskutečná hladová ústa.
    Vycházely z ní obláčky dýmu, měl nažloutlou barvu a voněl po kadidle a po bylinkách, stejná vůně, jaká zůstala po veleknězově návštěvě v Amirově domě, jenže tahle byla opojná, omamovala smysly a kalila zrak, byla tak silná, že štípala do očí až z nich tekly proudem slzy, pálila v nose a v plicích explodovala do malých ohnivých chumáčků, lidé v síni se nemohli nadechnout a v předklonu lapali po vzduchu jako bezmocné ryby plácající se na suchém dně řeky.
    Postavy na stěnách se začaly pohybovat, prostě se zvedly a odkráčely doprostřed místnosti, tatam byla jejich důstojnost a nedotknutelnost, vzrušeně o něčem gestikulovali, oživlí staří bohové, podráždění a vyrušení ze svého klidu jako bzučící roj včel stáli před velknězem, pocházejícím z jejich řad a z pohoršených tváří jim přímo čišela nenávist a zlost.
    Nehnul ani brvou a odolával jejich útoku s ironickým úsměškem na rtech, ruce se mu zase pohybovaly jako drobní pavoučci, sem a tam, sem a tam, jakoby něco ohledávaly. Sáhl do hábitu a vytáhl hadí hůl, ale tahle byla trochu jiná, had byl černý a oči mu svítily jako rubíny, v ústech měl drahokam, modře studeně zářil, jeho bledé světlo donutilo staré bohy couvnout.
    Rozhostilo se naprosté ticho. Zlost která z nich sálala se rozpustila a změnila na strach.
    „Nesmíš probudit rohatého hada!“ Zašeptala jedna ze stínových postav.
    „Jestli ho vyvoláš na tento svět, zabije nejenom lidi ale i nás bohy, nenechá nikoho živého, on sám bude vládnout a tebe, jenom proto, že jsi ho propustil neudělá vládcem. Ať už ti slíbil cokoli, nesplní to.“
    V jeho hlase nebyla ani stopa po výhružce, jenom varování, jako tiché zasyčení se vznášelo v nedýchatelném vzduchu a dusilo ještě více. Kněz se znovu ušklíbl.
    „Proč myslíš že nedostanu co chci? Už před sto lety jsem se měl stát králem této země, můj otec mi měl ustoupit a svěřit moc do mých rukou, můj čas nastal, i hvězdy mi daly zapravdu, ale udělal to? Ne, dál si vládne ze svého domu nahoře na vrchu a lidé na nás zapoměli, zařadili nás do svých bájí a pověstí a zapoměli, že jsme skuteční a na to, jak moc jsme silní. Už se nás nebojí a neklečí před námi pokorně, neklaní se nám a nenosí nám obětiny, i kněží, které jste ustanovili svými služebníky vás okrádají.
    Tenhle muž je důkazem toho jak naše síla upadla!
    Podívejte se na něj, ještě stále se na vás dívá překvapeně a nedokáže pochopit, že existujete, že tu jste a hovoříte jeho jazykem, stále si myslí, že je to jenom klam!“
    „Klam? Ó jak jsi bláhový, právě ten, jenž stojí vedle tebe a jehož považuješ za důkaz toho, že již nemáme svou moc, právě on ví nejlépe, že to tak není.“
    Rozesmáli se sborovým smíchem.
    Vypadali jako stádo loutek, jež někdo tahá za nitky a oni svými trhavými pohyby dávají najevo nespokojenost.
    Trochu přece jenom znejistěl, zemětřesení na okamžik ustalo, rohatý had usnul.
    „Ten, jehož považuješ za důkaz naší bezmoci je důkazem toho, že moc nemusí být nutně jenom v údech bohů, on sám je mocnější než ty a ani netušíš, jaká síla v něm sídlí. Považuješ ho za pouhého člověka a přitom, kdyby on sám chtěl, může tě jedním máchnutím ruky zabít!“.
    „Ne, to nejde! Nikdo není silnější než já! Já jsem BŮH a nikdo není víc!“
    „Jak moc se mýlíš..........................“
    „Amire, je načase povstat a přijmout nové jméno a nový titul, již nastala tvá hodina.“
    Síla která mu svazovala údy jako zázrakem pominula a on se znovu narovnal, něco se s ním dělo, nějaká změna? Cítil, že kolem něj něco prochází, jakási zářivá bytost kráčela kolem něho a vypadalo to že si ho prohlíží ze všech stran, pak s uspokojením pokynula hlavou a podívala se směrem ke skupince bohů, teď už klidných a vyrovnaných.
    Velekněz strnule pozoroval Zářícího a nevydal ani hlásku, na tváři se mu usídlil nenávistný škleb.
    Zářící udělal nezřetelné gesto rukou a vstoupil do Amirova těla.
    A to bylo to poslední co si jako člověk pamatoval.
    Před očima se mu rozběhla barevná kola, musel pokleknout na zem, zmocnila se ho slabost a on se nahrbil, aby ji shodil ze svých ramenou, pootočil hlavou na stranu a rozhlížel se kolem sebe, jakoby novýma očima vstřebával celý obraz znovu. V hlavě mu hučelo a zmocňovala se ho závrať, musel se dotknout prsty studené podlahy aby se alespoň trochu vzepřel síle, která si s ním dělala co chtěla, teď on byl tou loutkou a nikdo jiný.
    Staří bohové pozorně a napjatě sledovali změnu která se s ním děla. Jakoby vyrostl, cítil jak jeho tělo mohutní a mění se, jako nějaká améba, pokožka zesvětlala až na odstín vápna, oči se změnily v tmavé černé studny, obličej dostal trojúhelníkovitý tvar, svaly a šlachy se rozpustily, zbyla kostnatá vyčnívající ramena, z jeho původní schránky nezůstalo vůbec nic.
    Vypadal jako larva, která právě dospěla do svého konečného stádia, a současně se změnou svého vědomí změnila i sebe v nádherného motýla.
    Jeho tělo ho konečně začalo poslouchat a tak se mohl narovnat. Zdálo se mu, že je nějak vysoký, na všechny kolem včetně velekněze shlížel zvrchu, byl z toho trochu nervózní, ale cítil, že teď už bude všechno v pořádku.
    Velekněz se ani nepohnul. Sledoval tu přeměnu s takovým výrazem nenávisti, že toho snad ani obyčejný smrtelník nemohl být schopen. Zloba z něho čišela na všechny strany a hůl s hadem v jeho rukou začala znovu zářit, tentokrát bylo její světlo silnější a zemetřesení, které tentokrát nastalo srazilo všechny přítomné na zem, do jednoho jediného klubka těl, které se snažilo marně rozmotat.
    Podlaha se propadla ještě více a stěny se začaly pomalu sesouvat dovnitř, vyběhli v panice ven, bohové nebohové a stanuli pod bledým světlem měsíce, které se udiveně rozhlíželo, cože se to zase děje.
    Na obzoru vycházelo rudé rozhněvané slunce a také ono shlíželo na zem.
    Ta se pod jejich nesourodými paprsky rozdělila na dvě nestejné poloviny............................................................zkáza a smrt.
    Už přichází.
    Blankytná modř nebe se zatáhla těžkými olověnými mraky, pokryly celý obzor kam až dohlédl. Na vzdáleném horizontu se začalo něco hýbat, obrovská šedivá masa se hnala vpřed jako bizardní skučící stádo splašených divokých koní, vzduchem se šířilo hučení a praskání, a vzdychání, jakoby sama země plakala hrůzou.
    Otočil se a rukou si zastínil oči aby lépe viděl, když tu mu došlo, že mu je to povědomé, že je to jeho noční můra, která ho pronásleduje už několik dní a které se nemůže zbavit, ............ podvědomě se nadechl a z úst mu vyšel kvílivý, skučivý nářek raněného zvířete.
    Probudil se.
    Dlouhé kostnaté paže se vyhrnuly z pod pokrývky, ležel ve zvláštní místosti, byla prázdná až na několik kusů nábytku, studená a celá bílá. Na sobě měl nějaký hábit, který si nepamatoval, že by si oblékl.
    Vykoukl ven.
    Pokojné sluneční paprsky ho zašimraly na tváři.
    Z kuchyně se linula známá vůně a šramocení, do pokoje nahlédla hospodyně a usmála se, když viděla že už je vzhůru.
    Asi by měl vstát. Byl nějaký rozlámaný, tělo ho moc neposlouchalo a chvíli mu trvalo, než se vysoukal z pod pokrývky. Spustil nohy na udusanou hliněnou podlahu a hlava se mu motala, jakoby do ní dostal kamenem.
    Tohle ráno si pamatoval, bylo stejné jako posledně a následoval po něm příšerný den.
    Snad tenhle bude jiný, pomyslel si když se na sebe podíval do olověného zrcadla ležícího na stole a spatřil trojúhelníkovitou tvář s černýma očima bez bělma.
    Jestli je tohle cena, kterou bude muset zaplatit za to, aby jeho milované město žilo, je ochoten ji podstoupit.
    Enki stojící u kamenného lichoběžníkovitého okna se usmál, z mraků se zablýsklo. Bude muset postavit nový chrám.
   
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2907

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.