Palantir
oddělovač

Magický smaragd

Literatura > Povídky > Vidoucí 2005 | 30. 12. 2005 17:17:01 | autor:

Obloha byla olověně šedá a slunce přes těžké mraky vůbec neprosvítalo. Všude byla tma, jen na několika místech občas zazářila světla olejových svítilen. Jane toužebně hleděla na most, který ji odděloval od všeho, co měla tak ráda. Teď byla v Zapovězené zemi, odkud nebylo úniku. Zdejší zem byla tvrdá, neúrodná a kamenitá. Jenom místy tam rostl chomáč trávy nebo jiná rostlina, ale všechny byly jedovaté, stejně jako potoky, které na tomto nehostinném místě tekly.
    “Jane?” ozval se za ní známý hlas.
    Jane se otočila a pohlédla do Calovy tváře.
    “Zase o tom přemýšlíš?” zeptal se jí.
    Mlčky přikývla. Oba dobře věděli, o čem je řeč. Ještě před několika dny žila Jane v Zemi blahobytu, největší části Galvícijské říše. Kdysi, před mnoha lety, tam vládli moudří durhelové a vznešené hyrfy. Před nimi se s úctou skláněli všichni balhalové i hallie, většina obyvatel říše. Nejvíce jich žilo v hlavním městě říše, jménem Galínia. Měli tam své domy postavené z kamene, pěstovali rostliny na polích, chovali zvířata nebo s nimi či dovezenými látkami i různými předměty obchodovali.
    Všechny domy stály kolem Paláce vyvolených, kde bylo sídlo durhelů a hyrf. Ti byli předurčeni k vládnutí říši, ale jinak byli stejní jako ostatní. Ale někteří durhelové uměli kouzlit a všichni byli velice moudří. Galvícijské říši se dařilo.
    Ale v posledních letech durhelů i hyrf ubývalo a říše pomalu upadala. Nakonec už zbyl jen ctihodný kmet Delicimas a nejkrásnější ze všech hyrf, které kdy existovaly, nádherná Lassana.
    Jane ještě nedávno spokojeně žila v Galínii, nedaleko od Paláce vyvolených. Často tam nosila jídlo z vesnice, protože durhelové a hyrfy vycházeli jen jednou za čas, když je lid opravdu potřeboval.
    Stejně tak nesla do paláce košík s jídlem i před třemi dny. Stráže ji vpustily dovnitř a ona šla najít balhala, který tam vařil. S Delicimasem a Lassanou se ještě nikdy nesetkala. Když se od něj vracela, zaslechla něco jako tiché hlasy. Ze zvědavosti se šla podívat k místu, odkud hlasy přicházely. Tak se dostala až do žaláře.
    Nahlédla za roh a uviděla dva balhaly, jak za sebou táhnou někoho s dlouhým stříbrným plnovousem – kmeta Delicimase. Měl zavřené oči, ale poznala, že žije. Nedokázala zadržet výkřik a oba balhalové si jí všimli. Otočili se a spatřila jejich tváře. Znala je – byli to Karrnil a Durcinal, dva obchodníci z města.
    Pokusila se utéct, ale dohnali ji a chytili. Aby nikomu nemohla prozradit, co se ve skutečnosti stalo, nařkli ji z toho, že v paláci už dlouhou dobu kradla cennosti. Všechny zločiny byly v Galvícijské řiší potrestány stejně – vyhnáním do Zapovězené země, kde žily myrhiry a ballové. Ti všichni dříve bývali obyčejnými balhaly a halliami, než je stihl tento trest.
    Až tady se Jane dozvěděla, proč Karrnil a Durcinal zavřeli Delicimase do žaláře. Po celé říši rozhlásili, že starý kmet zemřel a jeho posledním přáním bylo, aby se jeho nástupci a novými durhely stali právě oni. Lid jim to uvěřil.
    “Je to tak nespravedlivé,” stěžovala si Jane. “Co se stane s Galvícií, když jí budou vládnout Karrnil a Durcinal? Jsou špatní a stejně tak způsob, jakým chtějí ovládnout celou říši. Než všem dojde, co se děje, bude už moc pozdě.”
    “Nikdy není pozdě,” přesvědčoval ji Cal. Znali se už od dětství. Sem byl zaveden, protože nechtěl opustit Jane. Věděl, že mluví pravdu.
    “Ale jak se odtud chceš dostat?” namítala. Od Země blahobytu je dělila velká Temná řeka. Přeplavat ji nemohli. Kdo se jenom dotkne její vody, na místě zkamení. Přes řeku vedl jediný most – Most zatracení. Jenže ten hlídal Velký strážce, který nikoho nepustil ven, jenom dovnitř. Ještě nikdy ze Zapovězené země nikdo neunikl.
    “Velký strážce není neomylný. Musíme ho nějak přelstít. Někdy se to podařit musí.”
    “Ale co ti před námi? Také to zkoušeli. A nešlo to.”
    “Musíme se o to alespoň pokusit, jinak tady zůstaneme do konce života. A ze Země blahobytu bude druhá, mnohem větší Zapovězená země.”
    Jane přemýšlela a v ruce přitom svírala přívěsek na svém náhrdelníku. Ten dostala od své matky, když se narodila. Věděla, že její rodiče byli dříve pronásledováni nepřáteli. Její otec zahynul v bitvě a co se stalo s matkou, to se nikdy nedozvěděla. Jako malé batole ji rodina vesničanů z Galínie našla, vzala k sobě domů a vychovala jako vlastní.
    Jane už jako malé dítě zjistila, že přívěsek jejího náhrdelníku není obyčejný. Byl v něm malý kamínek, křišťálově průhledný a tvrdší než diamant. Byl kouzelný – dokázala se s ním naučit zacházet, ale mohla kouzlit jen jednou denně. Pak musela počkat do příštího rána.
    “Už víš, jak bychom ho mohli přelstít?” zeptala se Cala.
    “Ne,” přiznal.
    Jane na chvíli ztichla a zamyslela se. Pak její oči náhle zasvítily. “Ale já vím!” zvolala a pošeptala mu celý svůj plán.
    “Myslíš, že to vyjde?” pochyboval.
    Horlivě přikývla. “Určitě!” Vzpomněla si totiž na jedno kouzlo, které s přívěskem kdysi provedla. Od té doby ho používala často. Když jednou slunce uprostřed dne zašlo a nastalo zatmění, Jane se vylekala. Tehdy jí bylo pět let. Vzala svůj přívěsek a chtěla, aby se objevilo světlo. Dokázala to.
    Cal přikývl. “Dobře. Utečeme hned.” Přistoupil k mostu a zakřičel: “Haló, Velký strážce! Tady jsem, a chci překročit most! Podaří se mi to a ty budeš všem jen pro smích! Jsi moc pomalý, chyť si mě!”
    Velký strážce zbrunátněl a rozběhl se k němu. V tu chvíli se za Calem vynořila Jane a pozvedla svůj náhrdelník. Přitom hlasitě zvolala: “Světlo!”
    Z kamínku uprostřed přívěsku vyšlehlo ostré světlo, které Velkého strážce oslnilo natolik, že si musel zakrýt oči a o pár kroků ustoupit. Jane a Cal rychle proběhli kolem něj. Měli málo času – kamínek právě přestal účinkovat a opět nastala tma.
    Velký strážce chtěl utíkat za nimi, ale včas se zarazil. Kdyby to udělal, utekli by i všichni ostatní, a možná také nestvůry, které v Zapovězené zemi žily a občas se dokonce pokoušely někoho ulovit. Přiložil ruce k ústům a začal křičet. Nebyl to obyčejný křik, tenhle se rozléhal po celé zemi a oznamoval útěk Jane a Cala. Donesl se až k uším obyvatel Galínie, kde byl i Palác vyvolených.
    “Rychle, nesmí nás nikdo vidět! Pokud se brzy nedostaneme do Galínie a nedokážeme, že Karrnil a Durcinal lžou, bude celá říše ztracená!” vyhrkla Jane.
    “Zpomal,” prosil ji Cal. “Už to nevydržím. Potrvá ještě dlouho, než na cestu vyrazí hlídky z Galínie, aby nás našly. A to už budeme dávno pryč.”
    “Dobře. Půjdeme pomaleji,” souhlasila Jane. Šli po prašné, kamenité cestě, která jasně naznačovala, kam vede. Jane se otočila. Most zatracení už jim zmizel z dohledu. To bylo dobré znamení.
    Konečně vysvitlo slunce. Bylo čím dál tím jasnější, jak se vzdalovali od Zapovězené země. I rostlin bylo více. V okolí cesty už místo suché trávy rostly pestré luční květiny a sem tam i kvetoucí keře.
    V dálce byly vidět četné malé vesnice a pole jejich obyvatel. Jane a Cal se posadili na okraj cesty, která už byla mnohem rovnější a méně zaprášená. Utrhli si z keřů na poli dvě lokotice, jak se nazývaly plody se sladkou šťavnatou dužinou a tenkou červenou slupkou. Když se najedli, znovu vyšli dál. Věděli, že tahle cesta je zavede až do Galínie, ale bude trvat ještě asi den a noc, než tam dojdou.
    Asi po hodině chůze, kdy se slunce přiblížilo k obzoru a zbarvilo oblohu do ruda, spatřili nedaleko okraje cesty něčí dům. Když přišli blíž, zjistili, že je to velké stavení, jaké mají jen bohatší balhalové a hallie.
    “To je přece dům mága Witense!” vykřikla Jane. “Jednou jsem šla okolo, ale to už je dávno. Třeba by nám mohl pomoct.”
    “Já nevím,” zapochyboval Cal. “Před několika lety jsem jednoho mága potkal a byl pěkně nepříjemný. Nevěřím jim.”
    “Všichni přece nejsou stejní,” namítala. “Jdeme. Možná zná nějaké kouzlo, kterým by nás mohl přemístit do Paláce vyvolených.”
    Ačkoli Cal pořád váhal, zamířila ke dveřím a zaklepala. Byl to vážně velký dům, postavený ze zářivě bílých cihel, podobných těm, ze kterých je Palác vyvolených. Střecha byla porostlá jasně zelenou trávou a okna tvarem připomínala jablko.
    Dveře se nečekaně otevřely, ale nikdo za nimi nebyl. “Pojďte dál, ať jste kdokoli!” ozvalo se seshora volání a pak se objevil mág Witens. Byl oblečen do tmavomodrého sametového roucha. Jane měla dojem, že takové už někde viděla, ale nemohla si vůbec vzpomenout, kde to bylo.
    “Neříkejte mi své jméno. Vy jste… Jane,” řekl.
    “Jak to víte?” divila se.
    “To je kouzlo, děvče, velice snadné kouzlo,” usmál se na ni přívětivě. Zadíval se na mračícího se Cala. “A ty jsi Cal, předpokládám,” protáhl.
    Cal se ještě víc zamračil.
    “Vím, proč tady jste,” prohlásil mág. “Pojďte dovnitř.”
    Vstoupili, a když vešel i Cal, dveře se za ním samy zavřely. Překvapilo ho to, ale ne moc. Věděl, že domy mágů bývají plné různých kouzel, kterým však většinou nevěřil. Podle něj to byly samé triky. Neměl mágy v oblibě, a to bylo ještě dost slabě řečeno. Vlastně je nemohl vystát. A tenhle je mu zdál ještě odpudivější než ten minulý. Mágové sice vypadají vždy hezky a mladě, ale to jsou pouhá kouzla. Možná právě to mu na nich tak vadilo – ta věčná přetvářka.
    Mág je uvedl do své síně, kde se posadili na dřevěné židle, zdobené zvláštním vzorem. “Chcete se dostat do Paláce vyvolených, abyste mohli osvobodit moudrého Delicimase, je to tak?” zeptal se. Nečekal na odpověď a dodal: “Mohu vám pomoct. Znám tajnou chodbu, která vede do paláce. Nikdo jiný o ní neví. Pojďte se mnou a budete v bezpečí.”
    “Ne, děkujeme, ale obejdeme se bez cizí pomoci,” zavrtěl hlavou Cal.
    “Kdepak, rádi vaši nabídku přijmeme,” vyhrkla Jane a vrhla káravý pohled na Cala, který se mračil jako deset čertů.
    “Má milá slečno, tento mladý muž vás klame,” řekl mág Witens a ukázal na Cala. “Chce, aby vás nepřátelé zajali a pak se zmocnili celé Galvícijské říše. Je to zrádce!”
    “Já?! To tedy nejsem!” bránil se Cal rozhořčeně.
    “Je na vás, komu z nás uvěříte. Prosím, vyberte si správně,” obrátil se mág na Jane.
    Ta jako omámená sledovala, co se děje. “Jdi pryč, Cale,” pravila sotva slyšitelně. “Ušetřím tě, ale už se ke mne nepřibližuj. Jsi za svými pány a nechej mě, abych udělala to, co musím – zachránila říši.
    “Jane! Co to vykládáš, přece bys mu nevěřila!” zvolal Cal zoufale.
    “Slyšels! Zmiz odtud, nebo se staneš pouhým zrnkem prachu na zemi v této síni!” varoval ho mág zlověstně a dveře se jako na pokyn otevřely. Cal vyběhl ven, ale ještě za sebou stačil zakřičet: “Neposlouchej ho, Jane!”
    Ta slzela a obrátila se na mága: “Celá léta byl můj nejlepší přítel. Není možné, že je to omyl a on není zrádce?”
    “Musíš se smířit s pravdou, děvče. A teď si dej hrnek dobrého bylinkového čaje na uklidnění,” vyzval ji.
    Jane šálen vypila a cítila, jak se jí zavírají víčka. Připadala si strašně unavená… Lehla si do křesla a hluboce usnula.
   
    “Je ráno, mé dítě,” probudil ji medový hlas. Nejdřív se divila, kde je, ale potom si vzpomněla. Tohle je kouzelníkův dům – a Cal už tady není. Zradil ji.
    Vstala z křesla a uviděla usměvavého mága. “Je čas. Musíme jít do Galínie, abychom byli brzy v paláci u Delicimase.”
    Po malé snídani vyšli na cestu. Jane byla překvapená, když zjistila, že od města vůbec nejsou daleko. Zdálo se jí, že ta vzdálenost byl jen malý krůček. Od chvíle, kdy se probudila, byla čilá jako rybička, ale nevěděla proč. Vždyť usínala tak unavená.
    “Už jsme tady,” řekl mág, když ji zavedl k zadní straně paláce. Tam byl malý lesík a nevedla tudy žádná cesta. Mág třikrát zakroužil rukou ve vzduchu a dotkl se jedné cihly, která Jane připadala stejná jako všechny ostatní. Ale mýlila se – za cihlou se objevil vchod do tajné chodby.
    “Je tam tma. Neztratíme se?” obávala se.
    “To bych nedopustil,” prohlásil mág Witens a udělal nějaký pohyb, který neviděla. Celou chodbu ozářilo jasné světlo. “To je jen jednoduché kouzlo,” vysvětlil, když si všiml jejího užaslého výrazu.
    Zatímco šli úzkou kamennou chodbou, Jane si vzpomněla na plášť, který měl včera mág na sobě. Někdo ho určitě už viděla, jenže kde? Celou cestu usilovně přemýšlela.
    “Tady je konec chodby,” přerušil její myšlenky mág a sáhl na stěnu, jenž se Jane zdála jako konec slepé uličky. Vtom se začal pomalinku otevírat vchod do místnosti uvnitř paláce. Jane to okouzleně pozorovala a náhle jí došlo, kde ten plášť viděla! A nemohla tomu uvěřit!
    “Zavřete vchod, rychle!” požádala mága. “Nejsem připravená!”
    “Ale jsi,” řekl. Vchod už byl skoro celý odkrytý a už nevedla cesta zpět. Jane vběhla do paláce – a rovnou do náruče strážím v brnění a s ostrými meči. Vedle nich stáli Karrnil a Durcinal.
    “To by jste ten odporný zrádce!” zakřičela na mága se slzami v očích. “Váš plášť jsem zahlédla tehdy, když byl Delicimas uvržen do žaláře! Jenže jsem neviděla vaši tvář. Ale byl jste to vy. Nikdo jiný takový plášť nemá. Ubohý Cal!” vzlykala.
    “Stráže! Odveďte ji do východního žaláře!” poručil jim Durcinal, zatímco Karrnil přistoupil k mágovi a řekl: “Dobrá práce.”
    Jane plakala vzteky i smutkem. Zlobila se na zrádného mága, a také na sebe, že se nachala tak lehce ovládnout! A byla smutná, protože vyhnala Cala. Kéž by teď byl s ní. Jistě by věděl, co mají dělat…
    Venku už odbilo poledne, ale to ona nevěděla. Jen seděla na studené zemi v žaláři a uvažovala, co by se stalo, kdyby nezaklepala na mágovy dveře.
    Najednou zaslechla z tmavé chodby nějaký zvuk a přestala plakat. Nechtěla, aby ji tak někdo viděl. “Jane! To jsem já!” zašeptal známý hlas a ona se vrhla k mřížím. “Cale!” téměř vykřikla. “Jak ses sem dostal? Ani nevíš, jak jsem ti vděčná!” Pak si všimla, že v ruce drží svazek klíčů od cel. Postupně je vyzkoušel. Pátý klíč pasoval a Cal odemkl dveře žaláře. Jane ho pevně objala a tentokrát slzela štěstím. “Jsem hrozně ráda, že jsi tady!”
    “Bylo to těžké, ale pronikl jsem dovnitř oknem,” zašeptal. Nezmiňoval se o dlouhé cestě do paláce a jak ho málem chytily stráže, nechtěl, aby si dělala zbytečné starosti. “Nikdo mě neviděl. Hlídač spal, tak jsem mu sebral ty klíče.”
    “Jsi tak odvážný!” zvolala a oba se rozesmáli. “Teď se musíme nějak dostat odtud. Pokud ten hlídač pořád spí, nebude to žádný problém. Ale jak najdeme Delicimase? Když mě sem vedli, rozhlížela jsem se okolo, ale nikde jsem ho neviděla.”
    “Především potřebujeme pomoc. Někoho, kdo je na naší straně. Třeba…”
    “Hyrfa Lassana!” napadlo Jane. “Ta nám jistě pomůže. Myslím, že její komnata je taky ve východním křídle paláce. Měla by být někde nad námi.”
    “To bude snadné. Na chodbách nikdo nehlídkuje. Jenom u korunního sálu a komnat Karrnila a Durcinala, ale těm místům se dalece vyhneme. Za chvíli hyrfu najdeme.” Potichu se vyplížili pryč ze žaláře, aby našli komnatu vznešené hyrfy.
   
    Hyrfa Lassana seděla u okna své komnaty a vyhlížela jím ven. Pozorovala městský trh, ulice, po kterých neustále procházeli lidé, a vnímala tu veselou atmosféru, která tam panovala. Galínii si oblíbila už jako dítě. Tehdy ještě nevěděla, že se jednoho dne stane hyrfou. To se dozvěděla až ve svých osmadvaceti letech.
    Jako hyrfa neměla vůbec vycházet, ale ten zákaz často porušovala. Nedokázala se bez města obejít. Mívala na sobě obyčejné, nenápadné oblečení, aby ji nikdo nepoznával. Vždycky nějak proklouzla kuchyní, kde nebyly stráže.
    Náhle zaslechla tiché zaťukání na dveře. “Dále!” zvolala.
    Opatrně vstoupila dívka s chlapcem. Lassana si všimla dívčiných jasně modrých očí. Zdálo se jí, že je odněkud zná, ale asi už to bylo dávno.
    “Vznešená hyrfo! Prosím, pomozte nám,” vyhrkla Jane. “Musíte vědět, co se v paláci stalo. Začalo to nedávno, když zmizel Delicimas -”
    “Posaďte se,” vyzvala je hyrfa. “A teď mi povězte, co máte na srdci.”
    Jane ze sebe doslova vychrlila celý příběh. Lassana seděla naproti ní a Calovi a tiše jí naslouchala. Když uslyšela o počínání Karrnila a Durcinala, zatvářila se rozzlobeně. Jakmile Jane skončila, hyrfa vykřikla: “Musíme ubohého Delicimase ihned osvobodit! Jak si ti dva mohli dovolit něco takového?! Zabráníme tomu, aby vládli Galvícijské říši. To se nikdy nesmí stát!”
    Znovu pohlédla na Jane. Cosi jí na ní připadalo zvláštní. “Vím, kde je nejhlubší žalář ze všech,” pokračovala. “Nachází se v západním křídle paláce. Tam musí být Delicimas. Hned tam půjdeme. Mě stráže pustí dovnitř.”
    “Ale co my? Poznají nás,” namítl Cal.
    Lassana otevřela skříň a sáhla dospodu, pod vrstvy pečlivě složených šatů z vzácných látek, které měly zlatou, stříbrnou a duhovou barvu. Vyndala odtamtud dva dlouhé hnědé pláště z hrubé látky. “Oblečte si je. Nikdo si vás nevšimne.”
    Jane a Cal ji poslechli. Konečně mohli jít.
    Když procházeli kolem stráží, ti o ně ani nezavadili pohledem. Pouze pozdravili hyrfu a uklonili se jí.
    “Tady to je,” řekla Lassana, když došli ke vchodu do podzemí. “Teď dávejte pozor. Asi ho dobře střeží a odmítnou tam pustit i mě. Nesmí se o nás dozvědět Karrnil a Durcinal. Až bude Delicimas venku, už to bude jiné. Může je přemoct svou moudrostí a kouzelnou silou.”
    Pomalu sešli po strmých úzkých schodech do sklepního žaláře. Jane se zachvěla. Byla tam taková zima… Mnohem větší než ve východní části podzemí. A čím dál byli od vchodu, tím víc se ochlazovalo. Nakonec přišli k obrovským železným dveřím, před kterými stály dvě stráže. Na stěnách byla námraza a ze stropu visely rampouchy.
    “Stráže! Otevřete tyto dveře, a hned,” poručila hyrfa. Strážci se ani nehnuli.
    “Copak neslyšíte vaši hyrfu?” zvýšila hlas.
    “Je nám moc líto, vznešená hyrfo, ale sem nesmíme pustit nikoho. Ani vás,” odhodlal se jeden strážce.
    “Kdo vydal takový příkaz? Snad ne Karrnil a Durcinal?”
    “Ano, vznešená hyrfo. Je to jejich rozkaz a musíme je poslouchat. Mají větší moc než vy. Ten, kdo je za těmi dveřmi, se nesmí za žádnou cenu dostat ven.”
    “Karrnil a Durcinal mě pověřili tím, abych ho vyzvedla,” řekla Lassana. Stráže však byly neoblomné.
    “Zapomeňte tedy na to, co říkali. Poslechněte mne. Později se vám to vyplatí.”
    “Vznešená hyrfo, dělám to nerad, ale musím vás odtud vykázat. Toto není místo, kde byste měla pobývat.”
    “Já si určím, kde budu pobývat a kde ne. Tak otevřete!” přikázala jim Lassana ostře.
    Cal se neklidně ohlížel dozadu. Měl dojem, že slyší něčí tiché kroky, ale nebyl si tím jistý. Náhle zaslechl mírně potlačené zakašlání. “Někdo tam je!” upozornil Jane. “Musíme zmizet. Počkáme, až stráže nebudou dávat pozor, a pak je překvapíme. Teď nás nesmí najít!”
    Ale na jakýkoli únik bylo již pozdě. V chodbě se objevili Karrnil a Durcinal, s mágem Witensem v patách. “To jsem si mohl myslet, že budete tady! Když byla pryč ona,” ukázal Durcinal na Jane, “bylo jasné, že ten její přítel pronikl dovnitř. Lassano, neměla jsi s nimi chodit. Bývala bys zůstala ušetřena. Lid teď bude muset poznat novou hyrfu.”
    “Ne, dokud to nenařídím!” zvolala Lassana.
    “Skončíte v žaláři stejně jako Delicimas!”
    Jane je neposlouchala. Vzpomněla si na svůj kouzelný přívěsek. Sice ho už použila, ale to bylo minulý den. Teď to mohla zkusit znova. Zavřela oči, přívěsek pevně sevřela v ruce a soustředila se na jedinou věc.
    Závora na železných dveřích se začala kousek po kousku odsunovat, až byla úplně pryč. Zbýval ještě masivní zámek.
    “Ona chce otevřít ty dveře!” zařval Karrnil a vrhl se na ni. Cal ho zastavil, ale Witens se prosmekl kolem nich a srazil Jane k zemi. Ta pustila přívěsek a zámek nepovolil. Kouzlo bylo přerušeno.
    Lassana s úžasem v očích hleděla na Jane. Už věděla, kdo to je.
    Cal bojoval s Karrnilem, ale k tomu se přidal Durcinal a dohromady ho přemohli.
    “Nikdy, nikdy se Galvícijská říše nedostane do vašich rukou!” zakřičela Lassana. “Nepodaří se vám zemi ovládnout! Lid se bude bouřit.”
    “Lassano, zapomněla jsi, že říše už v naší moci je,” procedil Durcinal skrz zaťaté zuby. “Už dlouho! Od té doby, kdy je Delicimas zde. A vás zavřeme do vedlejšího žaláře.”
    Z Jane vyprchal poslední zbyteček naděje. Už nemohla použít svůj přívěsek… Než ji tam zavřou, jistě jí ho seberou. Může ještě vůbec něco dělat? Zbývaly jen zoufalé pokusy, které by byly beztak k ničemu. Ale ona se zavřít nenechá!
    Rozplakala se a slzy jí ihned zmrzly na tvářích. Taková byla uvnitř zima. Neměla na sobě nic jiného než blůzu a sukni jako obvykle, a to bylo letní oblečení. Zahleděla se na Cala. Ani mu nestihla říct, co cítí. Najednou si uvědomila, že v jejích rukou ji cosi hřeje. Užasle se podívala na svůj přívěsek. Z toho kamínku sálalo teplo!
    Jane si pomyslela, že možná ještě není všechno ztracené. Dotkla se přívěsku a přitom myslela na to, aby se zámek otevřel.
    Nikdo si nevšiml toho, že zámek tiše cvakl. Jane otevřela oči. Nevěděla, jestli se jí to podařilo. Asi ne… Přece mohla kouzlit s přívěskem jen jednou…
    Karrnil přistoupil k vedlejšímu žaláři a odemkl ho. Strčil dovnitř Cala a pak vešla Lassana. Zbývala Jane. Pomalu vstala a toužebně pohlédla k železným dveřím. Kéž by se tak otevřely…
    Náhle se to stalo. Dveře se nečekaně rozletěly dokořán a za nimi stanul vysoký stařec s dlouhým bílým plnovousem až na zem. Byl to moudrý Delicimas. “Vy jste si dovolili obvinit nevinné lidi z ohavností, které jste prováděli vy sami!” zahřímal. “Ale s tím je teď konec!”
    Karrnil, Durcinal a Witens vyděšeně ustupovali. Když strčili Delicimase do kobky, byl omámený stejným čajem z bylin, kterým Witens předchozí večer uspal Jane. Ale nyní, když stál před nimi v plné síle, se ho báli.
    Witens se chtěl dát na útěk, ale zjistil, že nemůže. Něco ho drželo pořád na jednom místě. “Tare gimin farrelias!” vykřikl Delicimas a ti tři rázem zkameněli. Jenom jejich oči se stále pohybovaly.
    “A tak zůstanete dalších tisíc let!” zvolal Delicimas a obrátil se na stráže. “Zavřete je do té
    kobky!” Stráže to poslušně vykonaly.
    Jane tomu stále nemohla uvěřit. Zvítězili!
    Lassana se na ni dívala podivným pohledem. “Jane!” vydechla. Najednou to bylo jasné. Ty hnědé vlasy, modrozelené zářící oči a usměvavý obličej – vybavila si události před čtrnácti lety. Společně se svým druhem prchala před nestvůrami, ale byli zajati nepřáteli. Jejich tehdy roční dcera zůstala sama v hlubokém lese…
    “Má dcero! Tolik jsi mi chyběla! Tenhle přívěsek jsem ti dala před patnácti lety, když ses narodila. Ani jsem nedoufala, že se s tebou opět po tolika letech shledám!”
    “Mami?” Jane se jí šťastně vrhla do náruče. Delicimas a Cal se jen usmívali.
   
    O den později se konal významný obřad – jelikož hyrf a durhelů bylo málo, rozhodli se Delicimas a Lassana, že si určí své nástupce. Měli jimi být Cal a Jane. Rozhodně si to zasloužili – po tolika věcech, kdy prokázali svou odvahu.
    Kromě toho bylo zrušeno pravidlo, které zakazovalo hyrfám a durhelům často vycházet z paláce.
    Jane už věděla, že přívěsek nefunguje jen jednou za den. Když je to opravdu potřeba a ze srdce si to přeje, může kouzlit kdykoli.
    A nakonec… “Jane?” ozval se nesměle Cal. Ale nemusel nic říkat. Naklonila se k němu a políbila ho.
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2312

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.