Palantir
oddělovač

Strašidýlka

Literatura > Povídky > Vidoucí 2005 | 30. 12. 2005 17:22:22 | autor:

"Tatí, udělej mi nějaké hezké strašidýlko,prosím..." lísal se ke mně jednou odpoledne můj malý synek.
    "Jdi ty, sám si strašidýlko, ještě se budeš večer bát!" odvětil jsem a otočil jsem se s povzdechem od rozpracovaného vzorce. Jako genetický vývojář mám na starosti jiné věci, než tvořit bubáky.
    Chvíli jsem se díval do nevinného dětského kukuče a pak jsem, ne nerad, přece jen přerušil rozdělanou práci a spustil program tvorby. "Dobře. Uděláme spolu teď něco opravdu huhuhahaháá!"
    Synek se zasmál a stočil se za mne. "Budu ti napovídat, jó?"
    Souhlasně jsem broukl a začali jsme. "Tak, můj šéfíčku, čímpak začneme? Třeba z čeho bude?" zvědavě jsem očekával zadání.
    "Udělej ho ze železa. Nebo ne! Z vodíku!" Projevily se základy chemie.
    "No začínáš hezky. Má planout jako fakule?"
    Syn se zaškaredil a prohlásil "Ne, žhavé ne. To by bylo moc obyčejné. Raději vodík a kyslík." Pochopil jsem. "Takže led." A zadal jsem do stroje první údaje.
    "Mňo, jak bude malý konstruktér pokračovat? Dáme mu nějakou hezkou fazónu, že ?"
    Malý pookřál a hned navrhl další postup. "Uděláme ho dlóóuhého, jako tyč. A na vršku kusadla. A nesmíme ho udělat moc dokonalého, aby se mu dalo utéct. Musí být měkký, aby se mu dalo nabančit! A zlý může být jenom trošku, aby byl taky někdy roztomilý. A né moc chytrý ! A žádné ostré drápy, aby mi neublížil. A nějakou pěknou barvu, nic zeleného nebo fialového a ..." "Tak počkej, počkej, teď to nech raději na mně, a pak uvidíme, jak se ti bude líbit!"
    Zabral jsem se do práce se zvídavým dětským pohledem za zády.
    Do toho!
    Předně - měkký? To tedy nemůže být led! Trochu ho ohřejeme. A jak to udělat, aby se to nerozteklo? Zhutníme. Přidáme snad všechny prvky v malém množství, ať je to pestré! Potáhneme nějakou blánou, také vybereme pevný prvek na skelet a vyplníme zbytek sloučeninami uhlíku, to je přece zajímavá věc, s tím se vždycky dá něco uklohnit. Nahoře kusadla. Dobře. A nad kusadla nebo vedle nich taky nějaká nedokonalá čidla, kterými bude vnímat, tedy jenom některé spektrum, aby to nebylo nic příliš precizního. Rohy? Ne, tvrdé přece ne. Centrální nervový systém taky nahoru. A rozvětvíme ho do všech koutků. Hotovo. Co dál? Pohybový aparát. Tři? Dvě? Čtyři končetiny? Takhle - dole rozpůlím tyčku na dvě opěrné a další dvě úchopové budou nahoře na tyči.
    Tyč?
    Blbost.
    Nafoukneme to a dáme tam zažívací ústrojí. Na bázi kyselin? Riskantní, uvidíme. A taky měchy, aby mohl čerpat molekuly z okolního, třeba plynného, prostředí. Jde to. Teď necháme vyrašit tisíce tenoulinkých jakoby stébel. Zvlášť nahoře kolem kusadel a nad čidly, to bude zajímavé. Ještě tenčí. Ještě. No to vypadá. Jako nějaký hustý porost. Nechme to tak. Je to opravdu zvláštní. S profesionálním zaujetím jsem horečně tvořil ještě mnoho detailů jak uvnitř korpusu, tak i na něm.
    A teď je čas bubáčka zkopírovat.
    A máme strašidýlka dvě.
    Nyní některé ty detaily u kopie trochu pozměníme, to rozmnožování bude složitější, budou se potřebovat. Jojo. Nebudou to mít strašidýlka jednoduché, pomyslel jsem si trochu zlomyslně. Zkopíroval jsem z pracovního systému do strašidýlek ještě nějaké drobnosti a genetické informace dílem z vývojového programu a dílem ze soukromého souboru, ve kterém mám uloženu genovou výbavu Bufina, našeho domácího mazlíčka. Do každého bubáčka však trochu jiným poměrem. To opravdu nebudou moc chytří, spíše mají zaděláno na problémy.
    Stačí, podstatné je hotovo !
    Zadal jsem výrobu a hleděl přes průhlednou stěnu do laboratorní místnosti na oba vznikající výtvory. Až jsem se otřásl. Já mám tedy fantazii! No, už sou na světě. Než je vymažu, zkusíme to s nimi... kde je můj potomek? Samozřejmě, už ho to přestalo bavit.
    "Tak se pojď podívat! Máš strašidýlka dokonce dvě!"
    Synek se přišoural a neskrýval zklamání. "Jsou oškliví."
    Než jsem stačil cokoliv udělat, dotkl se pracovní desky stroje a strašidýlka zmizela. "Ale no tak, nemáš mi na desku sám sahat. Teď jsi je teleportoval někam do odpadní galaxie! Chudáci. Víš jak budou trpět, než bude po nich? Vždyť vnímají, omezeně dokonce i myslí! Víš, jak krutě mohou zemřít?" káral jsem svého syna.
    Podíval se na mne. Byl už dnes opravdu unavený.
    "To nic. Pojď, jdeme spinkat, už je pozdě."
    Srovnal jsem mu tykadélka, očistil všechna chapadla a rozpliznul jsem ho ke spánku. Sám jsem si do metanového jezírka na vrchu mého rosolomozku nechal rozpustit uklidňující chomáč heliové vaty a než jsem usnul, potlačil jsem myšlenku, že by strašidýlka díky mojí pečlivé práci přece jen mohla přežít a rozmnožit se, kdyby se šťastnou náhodou dostala do pro ně příznivých životních podmínek. Ne, to se nejspíš nestane.
    Škoda.
    Mohli jsme je nechat strašit chvíli u nás doma. Jaká bychom jim dali jména?
    Třeba Adam.
    A Eva.
   
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2525

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.