Palantir
oddělovač

Dům na Whisper Street

Literatura > Povídky > Vidoucí 2005 | 30. 12. 2005 17:53:02 | autor:

Steve a Jessica Gordonovi se nastěhovali do svého nového domu na Whisper street v únoru. Jejich finanční situace se za poslední dva roky velice zhoršila, takže si nemohli jejich pěkný dům už dovolit. Stevův obchod se sekačkami na trávu a elektronikou se moc nedařil, přesněji řečeno - až moc se dařilo jiným, konkurence byla vysoká. Jessica pracovala v kavárně Mc Gregor´s jako pomocná servírka. Jinou práci nemohla sehnat, přestože měla vysokou školu. Nikdo nemohl čekat, že by tam dostával bůhvíjaký plat, ale na servírku byl vyloženě malý.
    Na podzim předešlého roku se mladí Gordonovi rozhodli přestěhovat se. Byli spolu rok a půl a chtěli už dítě, ovšem v jejich finanční situaci by si ho nemohli dovolit.
    Ty dlouhé zimní měsíce jim na dobré náladě nepřidaly. V domě se ale zabydleli poměrně brzy a i přes Jessiččiny počáteční stížnosti na tísnivé pocity z té staré budovy si docela zvykli. V dubnu už se vždy Jessica těšila z práce domů a v květnu by nedala na nové bydlení dopustit.
    Jednou se Steve pokusil dozvědět něco o předchozích majitelích, moc dobře ale nepořídil. Když odpovídali na inzerát z Daily Mirror, přišel za nimi na domluvenou schůzi jen nějaký drobný, hodně opálený a viditelně nervózní člověk s cizím přízvukem, krátce se s nimi domluvil, dal jim klíče a smlouvu, a vícekrát ho už neviděli.
    Dům byl vysoký a stál ve čtvrti Harlow, na poměrně odlehlém místě od hlavních ulic. Před ním (i za ním, lépe řečeno okolo něj) byl malý "dvorek", což byla vlastně zahrádka, zarostlá vysokou trávou a plevelem. Dům byl značně starý. Jeho přesný věk nikdo asi neznal, ale odhadoval se okolo dvou set let. Stevovi se zdál na takový věk až podezřele levný. Možná právě jeho vysoký věk byl příčinou neobvyklých zvuků, které doprovázely každodenní život manželů Gordonových.
   
    Z počátku těm zvukům Steve nevěnoval pozornost, ale když za ním jednou přišla Jessica celá vyděšená do koupelny, že prý se z ventilační šachty, vedoucí odkudsi z pod domu až do komína, ozývají nesnesitelně příšerné zvuky, připadlo to Stevovi už moc divné.
    Vedle dveří od koupelny byl u podlahy otvor, který podle všeho vedl do větracích šachet. Steve už dříve věděl, že šachty jsou velice široké a neudržované. Vedly kamsi do sklepa a asi ještě dál. Steve byl ve sklepě jen párkrát. Bylo zde několik dveří, z nichž některé se mu ani nepodařilo otevřít. Věřil, že sklepení je mnohem delší, než mohl odhadnout ze svých řídkých návštěv. Na zemi u zdí ležely různé staré krámy potažené letitými pavučinami. Zdi byly z hrubých kamenů, položených těsně jeden na druhý tak, že by se mezi ně nedala vstrčit ani žiletka. Steve si matně vzpomínal, že něco takového jednou viděl v televizi. Když navštívil sklepení poprvé, napadlo ho, že kdyby ho tam někdo vstrčil a řekl mu, ať pozná, v jaké je době, řekl by tak sedmnácté nebo osmnácté století. Nejvíce tomu nasvědčovaly všude se povalující krámy z dob dávno minulých.
    Vzal si tedy baterku a šroubovák a odklopil víko větrací šachty, které bylo u podlahy nalevo od vany. Pomyšlení na to, že by tam měl vlézt a někde se tam zapasovat, mu přivodilo husí kůži. Když se Jessicy zeptal, co že slyšela, odpověděla mu:
    "Skřeky, hrozné skřeky a chrapot a takové jakoby sténání a možná šepot nebo co. A další divné zvuky, naprosto nepopsatelné. Každopádně to nebyla žádná kočka nebo něco takového."
    Steve chvíli bezvýsledně pátral baterkou ve tmě. Všiml si, že z vertikální šachty se odděluje další jakási chodba, která vede horizontálně s úrovní podlahy někam do tmy. V celém době byly velice tlusté zdi. Napínal oči, ale marně. Vše co viděl, byly jen pavučiny a prach.
    Jediný výsledek, jakého dosáhl, byl ten, že ze tmy vyrazil celkem dost veliký a ohavně vypadající pavouk (jakého Steve ani Jessica předtím nikdy neviděli, ani v televizi v přírodovědných seriálech), přeběhl Stevovi po ruce, a než Steve stačil zareagovat, ucítil malinké štípnutí (velmi nezřetelné na to, jak hrozivě pavouk vypadal). Pak se pavouk rychle vrátil zpět do tmavých chodeb. Jessica zareagovala tak, že zaječela a utekla do kuchyně. Steve udělal otrávený obličej a jal se přidělávat zpět do otvoru víko.
    "Doufám, že není jedovatý," pomyslel si Steve, "ale skoro nic jsem necítil, ani to nebolelo." A byla to pravda. Kdyby se jednalo o nějakou normální situaci a on by se třeba zrovna díval na televizi, tak by si takového štípnutí snad skoro ani nevšiml.
    Když práci dokončil, vrátil se do kuchyně, kde stála u kuchyňské linky Jessica s vystrašeným výrazem.
    "Už je pryč?" zeptala se.
    "Kdo, ten pavouk?" opáčil Steve. "Né, mám ho tady" řekl a spojil dlaně, jakoby se v nich snažil udržet vodu. Potom udělal rychlý pohyb směrem k Jessice, a ta se mohla pominout. Po chvíli k ni přišel a uklidňoval ji. Jessica ho naoko začala mlátit do prsou, ale nakonec se tomu oba smáli.
    "Trochu mě štípnul, tak to teď potřebuju vydezinfikovat." řekl Steve. Jessica mu ruku opláchla pod tekoucí vodou a přitom povídala.
    "Měl bys s tím zajít k doktorovi, může být jedovatý."
    "Už jsi někdy slyšela o jedovatých pavoucích v domácnostech ve velkých městech jako je tohle? Blbost. I když je to starý dům, tak je to blbost."
    Steve pavoučí kousnutí ještě chvíli trochu pociťoval, ale nebylo to intenzívní a večer už na celou příhodu oba zapomněli. Zapomněli na ni v rámci nádherného milování. Steve byl s Jessicou v posteli více než spokojený. Dokonce (a to pozor - vzhledem k jeho bouřlivé minulosti) ani nepociťoval nijak velké nutkání k občasnému utíkání k jiným ženám. Prostě se mu díky skvělému sexu ani nechtělo Jessice zahýbat (ona na tom byla stejně).
    A to už je vzhledem k jeho minulosti opravdu co říci. Jessica Steva poprvé uviděla na jednom večírku, který pořádala její kamarádka z koleje. Když tenkrát vešla s jejím doprovodem do místnosti, první, co ji udeřilo do uší a očí, byla hlasitá hudba, hlahol a Steve. Steve stál na židli, na sobě měl rozhalenou košili a kravatu měl povolenou a uvázanou obráceně. Na hlavě se snažil udržet láhev koňaku Napoleon a hulákal jednu známou píseň o San Francisku. Po něm se doslova plazila jakási dívčina a od stolu na něj obdivně a pobaveně zíralo několik dalších dívek, které se snažili bavit přísedící a méně úspěšní Stevovi kolegové.
    Když se s Jessicou vzali, Steve se trochu umírnil, ale ten duch v něm pořád byl. Dříve žil opravdu neuspořádaným životem, kdežto nyní si našel práci a musel ze začít starat o bydlení a podobné věci, které s sebou otravně vláčí pojem jménem Dospělý a spořádaný život. Jessica si ho vzala nejen pro vzájemné souznění a porozumění, ale i pro jeho kvality, které v sobě skrýval a o kterých mnohdy ani sám nevěděl.
    Steve psal, mimo jiné. Nedá se říci, že by se psaním přímo živil. Kdyby ano, praštil by se sekačkami a jen by si užíval. Ale jeho vydavatel, připlešatělý vysoký člověk jménem All Hillman, mu nedávno řekl, že jeho povídky jsou zajímavé a neotřelé. Stevovy knihy se začaly záhy prodávat a Stevovi začaly chodit první peníze z prodeje. Bylo to jako sen a seběhlo se to docela rychle.
    Čtyři dny po příhodě s pavoukem se Steve k psaní ani nedostal. Zrovna pracoval na románu o lidech z doby Hippies z šedesátých let. Byl zhruba ve třech čtvrtinách a psal to už více než rok. To miniaturní kousnutí na ruce se mu rychle zahojilo, takže za pár dní po něm už nebyly ani památky. Zjistil ale jednu nepříjemnou věc, a to, že má spisovatelské okno. Někdy se mu to stávalo, ale teď se mu to vůbec nehodilo.
    Venku bylo krásné letní počasí a slunce svítilo do domu velkým oknem. Dům by byl, mimo jiné, vhodný pro malíře. Ten by si v něm najisto zřídil obrovský ateliér. Steve seděl za stolem už půl hodiny aniž by něco vymyslel a pomalu ho to přestávalo bavit. Nemohl se soustředit a v hlavě měl vzduchoprázdno. All Hillman mu dal jasný limit, který musel dodržet. Kdyby ne, seslal by na něj všechny možné kletby až z pekla a nemilosrdně by ho vykopl na dlažbu s přáním hodně štěstí do života.
    Steve byl podle slov starších kolegů "celkem talentovaný spisovatel", který napsal svou první povídku v patnácti letech bez jakéhokoliv školení. Bylo to o třech podlých utečencích z vězení, kteří na své dobrodružné cestě zažívali nemalá dobrodružství, a nakonec se omylem připletli do války policie s mafií, skončili jako hlavní podezřelí, byli pozitivně identifikováni a odsouzeni k trestu smrti. Proces se táhl, a když se jim po dlouhých měsících čekání v cele podařilo podruhé uprchnout, všechny tři je srazil a na místě zabil ohromný nákladní automobil, a to hned za rohem vězení, ve kterém přebývali.
    Když toto dílo dal Steve tehdy přečíst svým rodičům, otec z toho měl velkou radost a říkával: "Mámo, přestaň kupovat knihy, máme doma spisovatele. To je trhák, Steve!" Matka zase nemohla uvěřit svým očím. Nemohla pochopit, kamže na takové nápady ten jejich pacholek chodí. Když se jednou dílo dostalo do rukou jedné jejich staré neurotické příbuzné (která přijela jen kvůli velkému trhu ve městě), málem dostala srdeční zástavu, když se ji pak snažili přesvědčit, že to opravdu psal Steve. Dílo neslo velice osobité prvky a bylo tam hodně barvitého a detailního vyprávění. K nejsilnějším úsekům patřil ten, který detailně popisoval smrt všech tří hrdinů pod koly náklaďáku. Krev a těla létala všude.
    Steve svého nadání využil a stal se mladým spisovatelem. Později se upsal jednomu nakladateli, který mu slíbil hory doly za to, když bude pravidelně psát kromě klasických povídek nějaké podobné strhující příběhy, nejlépe jako ten jeho poslední, který se mu - podle prodejnosti a slov vydavatele - opravdu vydařil. Jmenoval se Když má člověk pech a byl opravdu veleúspěšný. Jen málokdo věděl, že ten příběh nesl četné vysoké stopy autobiografie. Ale Steve stále musel pracovat, psaní by ho zatím zcela neuživilo.
    Dnes, když tak seděl za stolem u psacího stroje, navštěvovaly kromě vzduchoprázdna Stevovu hlavu podivné představy jakýchsi temných rituálů. Má tohle být nějaká múza nebo nápad? říkal si Steve. Měl podezření, že začíná mít teplotu. Když si ale sáhl na čelo, nebylo nijak horké, bylo stejné jako obvykle. Nemohl se vůbec soustředit na děj svého románu Léta květin.
    Namísto toho jeho hlavu navštěvovaly vidiny neznámých míst. Jakési zatuchlé svatyně plné netopýrů, sklepy, podivní mniši v plesnivých kutnách... Nějaké znaky, jež Stevovi jakoby něco připomínaly, ale nevěděl co. Hlavu měl plnou hlaholu a podivných modliteb v ještě podivnějším jazyce.
    Zaklapl diář s poznámkami a znechuceně vstal od stolu. Udělal dva kroky a upadl na zem. Jessica v tu dobu byla v kuchyni a připravovala steaky. Vedle ní vyhrávalo rádio. Když uslyšela žuchnutí, řekla si, že to asi Stevovi spadla kniha nebo něco podobného. Po chvíli zakričela:
    "Steve, mám ty steaky udělat hodně krvavé?"
    Čekala... ale nic se neozývalo.
    "Steve!"
    Nic. Pak si uvědomila, že ta rána byla na knihu moc hlučná. Nechala všeho a šla se podívat do obývacího pokoje, kde Steve vždy psal. Když vešla a našla manžela ležícího tváří k zemi, rychle k němu přiběhla a obrátila ho. Chvíli s ním trochu třásla a pak přinesla vodu a ovlažila ho s ní. Steve se pomalu probral z mrákot a zmateně hleděl na Jessicu.
    "Co se stalo?" ptal se. Jessica na něj starostlivě hleděla a odpověděla:
    "Asi jsi musel omdlít, Steve." Chvíli na sebe hleděli a pak oba napadla stejná myšlenka. Znali se už dlouho a tohle se jim stávalo často. Ta myšlenka zněla: ten pavouk.
    Jasně, to kousnutí přece jen asi nebylo tak nevinné.
    "Měl bys opravdu zajít k doktorovi," řekla Jessica. Steve souhlasil, a tak za tři čtvrtě hodiny (když byly steaky hotové a zpola snězené) se Steve oblékl a vzal si klíčky od svého Fiata.
    Jak se s autem vzdaloval od domu, začala ho trochu bolet hlava. Zdálo se, že čím dál od domu je, tím je to horší. Na rohu jedné velké křižovatky už byla bolest celkem nesnesitelná a po dalších padesáti metrech Steve prudce zabrzdil a zhroutil se na volant.
    Chvíli tak seděl (naštěstí za ním nebyla žádná auta - ke kraji zajel jen napůl), a pak vůz otočil a vydal se zpět. Pohlédl na sebe do zpětného zrcátka a řekl si: "Dejme tomu, že to je nějaká alergie, možná smog ve městě. Jasně, můj doktor má ordinaci takřka ve středu města a tam je smogu nejvíc. Jessice řeknu, že jsem tam byl, aby si nedělala starosti. A zajedu tam třeba zítra, vždyť o nic nejde." Souhlasně na sebe kývnul do zrcátka a věnoval se řízení. A skutečně - jakoby byla Stevova teorie o smogu pravdivá; čím více se přibližoval zpět ke svému domu, tím více bolest ustupovala.
    Ve Whisper street si zašel do malého bistra, kde strávil chvíli nad palačinkou a kávou "aby nebylo Jessice divné, že návštěva byla tak rychlá". Domů se vrátil s úsměvem na rtech a Jessica se na něj spokojeně zadívala.
    "Tak co, miláčku? Co říkal doktor?" Steve se usmál ještě víc (jaksi nepřirozeně) a řekl:
    "Bylo to dobrý. Nebyli tam žádní lidé, doktor mě hned vzal a dal mi injekci. Říkal, že tahle domácí havěť není nijak nebezpečná, i když tak vypadá. Měl bych být dva dny v klidu a nevyčerpávat se." Jessica se rozzářila a řekla:
    "Tak já ti tu k tomu nevyčerpávání se poskytnu skvělou atmosféru."
   
    To bylo ve středu. Skvělá atmosféra netrvala ani dva dny. V pátek ve tři hodiny ráno se Jessica zničehonic probudila. Chvíli ležela a nevěděla, co ji vzbudilo, a pak to uslyšela. Už zas. Opět ty ohavné zvuky. Jakési kvílení, štrachání a hrůzu nahánějící šepot zpoza zdí.
    A pak se stalo něco podivného. Steve začal ze spánku na ono kvílení jakoby odpovídat. Nejdříve potichu a po chvíli se hlasitost stupňovala. Přitom sebou Steve trochu cukal, jako kdyby po něm lezli mravenci. Jessica měla v okamžiku husí kůži a nemohla se strachem ani pohnout. Nevěřila, že tohle vychází z úst jejího manžela.
    To je příšerné, říkala si. Příšerné.
    Ano, je to strašné, ale nemůžeš v tom Steva nechat, je to ...je to přece Steve! Pak ze Stevova mumlání začaly vycházet nějaké určitější zvuky, jakoby slova. Začaly se formulovat do srozumitelných slabik, ačkoliv smysl Jessice unikal. Jakoby to bylo v nějakém latinském nebo podobném jazyce, napadlo ji. Zaslechla něco jako "...omnia, ..majvor..ara.. lyongloria... violen...." Nevěděla, co to je, ale měla toho už dost. Hrůza v pokoji se stupňovala a dala by se krájet. Bůhví, kam by to došlo, řekla si.
    Naklonila se nad Steva, položila mu ruku na hruď a řekla (trochu více hysteričtěji než by chtěla):
    "Steve!"
    Ten ji ale neslyšel a pořád se ve spánku věnoval podivným litaniím. Jessica s ním zatřásla a zakřičela opět jeho jméno. Steve pozvolna přestal mumlat a také se přestal křečovitě hýbat. Zvuky ustávaly. Jessica ještě jednou křikla a Steve se prudce posadil na posteli a celý zpocený s očima vykulenýma se kýval dopředu a dozadu. Na hrudi se mu leskl medailónek. Byl šišatého tvaru a Steve dal dva speciálně udělat pro něj a Jessicu, když se zasnoubili. Když se medailon otevřel, byly v něm dvě jejich malé fotky a pod tím: S láskou Jessice, Steve. Medailónek značil jejich lásku a spojení duší. I když to bylo trochu staromódní (podle slov Steva), tak to bylo roztomilé (podle Jessicy).
    Jessica ho začala uklidňovat a Steve pomalu přicházel k sobě. Po chvíli se jí zeptal:
    "Co to bylo?" Jessica ho starostlivě pozorovala a pak řekla:
    "Nevím, měl jsi zlý sen, Steve. Už je ale pryč."
    Za pět minut oba znovu ulehli. Žádné zvuky ani zlé sny se do rána neukázaly.
    Druhý den při obědě se Jessica svěřila Stevovi, že opět v noci slyšela ty pazvuky a že Steve jakoby mluvil v cizím jazyce. Manžel ji trochu nevěřícně pozoroval. Jessica mu vylíčila všechno do největších podrobností, jakých byla schopna. Jen na ona slova, jež Steve odříkával ve spánku, si už nemohla vzpomenout.
   
    Toto byla první příhoda, která se zdála být Jessice podivná. Od onoho kousnutí (později si tento den v duchu udávala jako určitý mezník) se začínaly takovéto věci dít častěji. A nejen noční běsy. Jessica si všimla, že Steve začal měnit některé své zvyky a určité vlastnosti.
    Za dva týdny v sobotu se šel Steve podívat s baterkou do sklepa. Jessica v tu dobu vařila. Po dvou hodinách pohlédla na hodinky a uvědomila si, jak je tam Steve dlouho. Začínala být nervózní. Když už si říkala, že by se po něm měla podívat, Steve se vrátil. Měl špinavý obličej stejně jako košili a měl trochu rozedřené ruce. Jessica na něj vykulila oči.
    "Cos tam dělal?" Steve se blaženě ušklíbl a odvětil:
    "To bys nevěřila, co všechno za poklady tam dole je. Dřív jsem tomu nevěnoval pozornost. A taky jsem se nedostal tam, kam teď."
    Šel k umyvadlu a pustil vodu.
    "Páni! Je tam spousta věcí a myslím, že některé i dost cenné. Je tam i nábytek a řekl bych, že jsou tam kousky, které jsou naprosto nepoškozené. To nenechám jen tak, Jessico," upozornil ji.
    Ach, jak pravdivá slova.
    Co se týče Jessicy, bylo jí to celkem jedno. Ona sama byla ve sklepení jen jednou, a to jen na kraji. Čistě aby věděla, jak asi vypadá. Když tam Steve podnikal dobrodružné výpravy (jak to z jeho popisování znělo), tak jí to nevadilo. Věděla, že sklepy jsou dlouhé, ale že nemají klíč ani od poloviny dveří, které tam jsou.
    V pondělí si Steve vzal dovolenou. Svému nadřízenému ani Jessice neudal žádný zvláštní důvod, jen že si chce odpočinout od práce. Když se vrátila Jessica v úterý ze zaměstnání (Mc Gregor´s byla ten den narvaná k prasknutí) a vešla do masivních domovních dveří, první, co ji napadlo, bylo, že obživla její patnáct let mrtvá prababička a přijela k nim na návštěvu. Ihned se za tu myšlenku zastyděla.
    Pamatovala si na léta, kdy byla ještě malá holčička. Chodili tehdy na návštěvu k jejím prarodičům, se kterými bydlela i matka jejího dědečka, tedy Jessičina prababička, Ema. Ema měla svůj pokoj a pokaždé, když tam Jessica jako malá holčička vešla, ucítila takový specifický pach. Tento pach si spojila neodmyslitelně s dětstvím a návštěvami prababičky. Byl to pach starých lidí a starých věcí, věcí, které jsou letité, a které leží i několik let kdesi zahrabané mezi haraburdím. Ema měla takových věcí hned několik v nevětraném pokoji, a bylo to znát.
    Starý stůl a ubrus, letité oblečení ve starém šatníku, předávané z generace na generaci (takové Ema nosila nejčastěji), různé krámy z půdy, dodnes sporadicky používané. Nebo stará skříň, mohutný to kus dřeva, který když léta nasává určité pachy, tak je alespoň dvojnásobný počet let vydechuje zase zpět.
    Jessica se za myšlenku na Emu zastyděla. Měla ji ráda. Věděla, že někteří staří lidé prostě takové věci užívají a že to k životu v pozdním věku patří.
    Teď tedy vešla do malé haly a nemohla uvěřit svým očím. Napravo od schodiště do prvního patra, v malé chodbičce hned vedle dveří do sklepa, napůl opřena o zeď, stála nejstarší a nejzašlejší skříň, jakou kdy Jessica viděla. Její barva kdysi možná bývala černá nebo tmavě hnědá, věkem se z ní ale dost sloupalo a nyní barva vypadala jako maskovaný oblek vojáka. A právě z tohoto kolosu vycházel onen dříve známý zápach, který Jessicu na chvíli uvrhl zpět do školních let. Jenže bylo cítit ještě něco. Něco jako zatuchlina, taková, jaké jsou cítit ze sklepa. Jessice bylo jasné, že to je jeden z těch pokladů sklepení, o kterých Steve nadšeně mluvil. Skříň se jí už na první pohled nelíbila.
    Po Stevovi nikde nebylo ani památky. Když prošla celý byt, uvědomila si, že bude asi stále tam dole. Ano, dveře byly pootevřené. Dolů vedlo několik schodů a po pár metrech, jak Jessica věděla, se objevila rovinka obehnaná zdmi, která se rozšiřovala a rozdělovala a podlaha tam klesala pod mírným sklonem. Jessica ale neměla ani nejmenší chuť se dolů pouštět. Nechala skříň skříní a šla do obývacího pokoje, kde otevřela okno, udělala si džus, pustila si televizi a přitom kontrolovala stav zásob v malé spíži. Po chvíli si u časopisu začala potichu prozpěvovat melodickým hlasem, ale pak si vzpomněla na ošklivou skříň a přestala.
    Nechápala, z jakého jiného důvodu by ji Steve vytáhl nahoru, než že ji chtěl někde prodat. A když už jsme u toho, nechápala ani, jak se mu proboha podařilo samotnému tu skříň vůbec vyndat. Myšlenka na to, že by ji Steve sám chtěl používat v jejich domě, jí připadala jako čirý nesmysl.
    A tak, když se Steve po další hodině vydrápal celý špinavý ze sklepa a přišel na Jessicu právě s takovýmto návrhem, nechápavě a nevěřícně se na něj podívala.
    "Používat? Řekl jsi slovo 'používat'?" jevila se Jessica. Steve na ni trochu nechápavě hleděl, jako kdyby odmítala zánovní Mercedes, který jim někdo nabízel zadarmo.
    "Vždyť je nádherná, Jessico," opáčil Steve.
    "Já vím, že teď tak nevypadá, ale natřu jí, vyvětrám a bude dobrá." Jessicu napadala spousta argumentů proti. Skříň byla stará, ošklivá a strašně páchla. To by se nepodařilo ničím vydezinfikovat, myslela si. A navíc ta vzpomínka na prababičku Emu, a vůbec - k čemu by ji vlastně potřebovali? Nějakou ošklivou stoletou, červy prožranou skříň ze sklepa. Nábytku měli stejně dost.
    Snažila se některými z těchto argumentů zlomit Stevovu vůli, ale nepodařilo se jí to. Steve se zatvrdil a tak to zůstalo. Nakonec si alespoň Jessica vymohla to, že skříň bude pokud možno někde vzadu v chodbě a co nejdál od jejich ložnice. K jejímu ulehčení s tím Steve souhlasil. Steve se jí začínal zdát nějaký divný, jako by byl nemocný.
    Příhoda se skříní byl ale jen začátek. Dva dny nato přišla Jessica domů a cosi jí opět připomnělo vzpomínku na prababi Emu. Jessica začala hned mít vážné obavy, co by to mohlo být.
    Před dveřmi do sklepa stálo křeslo a o něj byly opřeny dva obrazy. Křeslo nevýslovně páchlo a potah byl špinavý a roztrhaný. Obrazy byly zašlé a byla na nich letitá vrstva prachu. Místy na nich byly stopy od Stevových prstů, které částečně prach setřely. Na jednom obraze byla jakási podivná krajina s ženou, která byla k malíři zády, a s nějakým polorozpadlým chrámem v povzdálí. Na druhém obraze byl portrét člověka, pravděpodobně nějakého barona či podobného zbohatlíka. Možná to mohl být nějaký soudce. Jeho výraz byl ale podivný a Jessice se zdál odporný a nesympatický. Bylo to něco v jeho výrazu, v jeho pohledu, něco nevýslovně zlého a záštiplného. Jessica se modlila, aby Steve nechtěl rozvěsit ty obrazy po domě. V duchu ale věděla, že přesně to Steve chce udělat.
    A taky že ano. Začala Steva proklínat za jeho tupohlavou paličatost. Zdál se jí nějaký jiný, jakoby něčím posedlý. Skoro každý den pak přinesl Steve ze sklepa nějaké další starodávné krámy; židle, lampu, prohnilou pohovku, podivné knihy, kryt na lustr a jednou dokonce přitáhl dřevěného houpacího koně, který měl uraženou půlku přední nohy.
    Jessica Steva nechápala. Ptát se ho bylo marné. Neodpovídal, a když ano, tak nějaké nejasné, nelogické věty. Za posledních několik dní se opravdu změnil, byl divný. Jakoby to nebyl její muž. Mluvil čím dál méně a do sklepa chodil čím dál více. A když už mluvil, v jeho větách se ocitaly podivné výrazy, které Jessice připomínaly knihy, které četla v mládí. Jednou po chvíli přemýšlení přišla na to, co jsou vlastně dohromady ty výrazy zač. Byly to archaismy, zastaralá slova. Učila se o tom kdysi ve škole.
    A pak Jessicu napadlo, jestli ta podivná změna jejího manžela nemá něco společného s pavoučím kousnutím. Ano, v pavoukovi byl nějaký zlý duch, který dům obýval a teď chytře přešel na nového majitele. Ale jdi ty, Jessico, tomu snad nebudeš věřit, že?
    Takovéhle myšlenky Jessicu navštěvovaly čím dál častěji. Tím častěji, čím byl Steve víc a víc podivnější. Jessica se ho začala bát a nemohla tomu uvěřit. Někdy se v noci stávaly opět ty podivné příhody se Stevovým mluvením ze sna. Jessica v té chvíli vždycky byla na pokraji zhroucení a nevěděla, co si počít. Hrůza ji obestírala.
    Steve na ni už skoro vůbec nemluvil normálně. Přestal se starat o svůj zevnějšek, měl nekolikadenní strniště, byl špinavý a i na dálku trochu páchl. Na Jessiččiny narážky odpovídal zřídka a co říkal, většinou nedávalo smysl. Hlas se mu trochu změnil, zhrubnul, a taky začal kouřit. A aby to nebylo málo, tak kouřil dýmku s nějakým exotickým tabákem.
   
    Další den večer Jessica seděla v křesle a pozorovala s užaslým výrazem Steva. Občas si prozpěvoval podivné útržky písní v neznámém jazyce (Jessica měla podezření, že by to mohl být jazyk z těch Stevových nočních litanií), a když se ho na ně zeptala, jen se usmíval a mlčel, anebo ji neslyšel. To dnes dělal také a při tom opravoval nohu jedné židle ze sklepa. Jessica si uvědomila, že je to naprosto cizí a podivný muž, který před ní teď na zemi spravuje starý nábytek. Úplně jiný člověk, než jaký byl před několika dny nebo týdny.
    V devět šli spát. Na sex neměla Jessica samozřejmě ani pomyšlení, naposled to bylo někdy krátce po příhodě s kousnutím a od té doby nic. Asi by na Steva žárlila a měla by podezření, že se stýká s nějakou další ženou. Ale to by bylo v případě, že by někam chodil. Steve vycházel málokdy, a to jen do obchodu. Většinou byl jen v domě a hlavně ve sklepě. Když ne, tak opravoval nebo vylepšoval krámy ze sklepa, kterých už měli různě po bytě rozmístěno požehnaně. Jít za ním někdy tam dolů se Jessice nelíbilo a vždy tu myšlenku odvrhla.
    Nyní se pokoušela usnout a přála si, aby tentokrát v noci zůstala Stevova ústa zavřená. Bála se.
    Žádné zvuky, prosím.
    Chvíli se převalovala a přemýšlela o návštěvě psychiatra - pro Steva. Pak usnula. Okolo jedné hodiny ji něco probudilo. Otevřela oči a hmátla vedle sebe. Stevova půlka postele byla prázdná. Posadila se na posteli - zcela probuzená - a naslouchala. Vzbudil ji nějaký vzdálený temný úder, víc netušila.
    Teď se dlouho nic neozývalo a Jessica si pomyslela, že je Steve asi jen na toaletě. Už se chtěla znovu položit, když se úder ozval znovu. A bylo to odkudsi zezdola. V její mysli se rozezněly poplašné zvony. Tak on už tam chodí i v noci? Že se za ním půjde podívat, ji napadlo vzápětí. Znovu se ozval nějaký šramot a vzdálené šoupání.
    Jessica přes sebe přehodila lehký svetřík, nazula si měkké bačkory a vydala se do sklepa. Teď v noci, to je ale pěkná blbost, napadlo ji. A vzápětí: ale co, když tam mohl jít Steve, tak já můžu taky, ne? Je to pořád můj manžel. Ta myšlenka ale bloudila její hlavou a jakoby hledala nějaký cíl či vysvětlení. Zněla jí myslí jako ozvěna. Je to pořád můj manžel!... Je to pořád můj manžel?! Je to pořád...
    Dveře do sklepa byly zavřené, ale Jessica věděla, že tam dole je. Cestou přes kuchyň si vzala baterku a teď ji rozsvítila, protože kolem byla tma, že by se dala krájet. Taková, jaká obvykle bývá ve sklepeních. Obklopila ji zima a zakousla se do ní vší silou. Děkovala bohu, že si vzala aspoň ten svetřík. Sestoupila po schodech do jakési hlavní místnosti, která se roztahovala do neznámých prostor. Vedlo odtud několik chodeb a ve světle baterky byly vidět asi čtvery dveře. Všechny byly mohutné a starodávné. Po zemi se válely krámy, opředené pavučinami. Spatřila nějaké sudy, bedny a vlevo na zemi něco, co vypadalo jako rozštípnuté dřevěné koryto se slámou uvnitř. Jessica stála, snažila se netřást se a necvakat zuby. Poslouchala.
    Dlouho nic neslyšela, a pak se ozval tlumený, ale zřetelný hlas. Bylo to odkudsi zprava a Jessica se za ním vydala. Bylo jí jasné, že to není Stevův hlas, ale už se ničemu nedivila. Za posledních pár dní se toho stalo tolik, že už ji nic nevyvedlo z míry. Podlaha se trochu moc prudce svažovala. Asi po deseti metrech zde odbočovala chodba a Jessica se po ní tiše dala. Pak se zastavila a znovu se zaposlouchala.
    Něco neidentifikovatelného se ozvalo znovu a šlo to ze dveří nalevo. Přistoupila opatrně blíž a znehybněla. Zpod dveří se linulo žlutavé světlo. Zevnitř se prozměnu ozývalo jakési ohavné sténání a Jessice se pořádně rozklepala kolena. Pak nějaké vrzání, jakoby se něco těžkého posunovalo po podlaze. Chvíli se nic nedělo, po chvíli byl slyšet podivně odporný hluboký hlas, který snad ani nemohl vycházet s hrdla člověka. Odříkával nějaké litanie, ne nepodobné Stevovu mumlání v nočních hodinách. Pak zase vrzání, přízračný šepot, a pak jako by mluvilo několik lidí najednou. Byla to nepopsatelná změť ošklivých snových hlasů a každý jakoby něco naléhavého říkal. Některé křičely a řvaly, některé se smály či šeptaly. Všechny byly jaksi deformované a byly v nějakém cizím jazyce, i když občas se Jessice podařilo zaslechnout útržek něčeho, co by mohlo být v jejím rodném jazyce.
    Ano, některým slovům bylo rozumět. Pak se ozvalo kvičení, vzápětí hrozný řev a zvuk rozbíjení něčeho křehkého, a potom něco jako štípání dřeva. Příšerné rány do zdí a do podlahy. Jakýsi lomoz, jakoby tření železného předmětu po nějakém tvrdém povrchu. Pak něco, co mohlo být chřestění řetězu a k tomu příšerný výhrůžný hlas, pronášející nějaké strašné kletby.
    Jessica dostala smrtelný strach a nic by ji v tu chvíli nepřinutilo se pohnout. Pak se hluk ozval blíž ke dveřím. Neotevřela by je ani pod pohrůžkou smrti. Nechtěla vědět, co se tam skrývá a co se tam zrovna odehrává. Věděla, že v tom nějak figuruje její manžel, ale zároveň jí bylo jasné, že v něm nezůstalo nic z jeho původního života. Věděla, že nějakým způsobem zešílel. Viděla to v jeho chování a v neskutečných činech, které občas prováděl.
    Zvuky se nyní ozývaly ještě blíže, a to prolomilo bariéry Jessiččiny nehybnosti. Otočila se na útěk. Běžela jako o život, za ní vyřvávaly do věčné sklepní noci příšerné zvuky, což Jessicu pohánělo ještě víc. Doslova prolétla sklepními dveřmi a rázem ji obklopila pokojová teplota, která jí připomněla, jaká byla ve skutečnosti dole hrozná zima; tělo si tam na ten mráz začalo postupně trochu zvykat. Celá udýchaná vlétla do ložnice a rovnou do postele pod peřinu. Ležela asi deset minut, než se trochu uklidnila. Zvuky už žádné neslyšela.
    Smrtelný strach, který měla dole ve sklepě před dveřmi, ji měl tu noc navštívit ještě jednou. Stalo se to po slabé čtvrthodince. Uslyšela zavírání dveří a pak kroky. Byly to pomalé kroky a bylo znát, že nohy kráčející osoby jsou obuty do těžkých bot. Za chvíli bylo slyšet nějaké štrachání a pak Steve přišel do ložnice. Jessica ležela odvrácená na druhou stranu a ani nedutala. Věděla, že tam je.
    Bylo ticho. Strach ji objal ve své náruči. Věděla, že tam Steve stojí a dívá se na ni. Nic se neozývalo. Z náhlého upuštění špendlíku na zem by mohl člověk v tu chvíli snad ohluchnout. Poté ale Jessica vzdáleně zaslechla jeho dech, jako dech démona. Pot jí tekl po tváři, ale byla odvrácená a Steve to nemohl vidět, a navíc byla tma.
    Pak se ozvalo pár šoupavých bosých kroků a Steve si lehl vedle ní. Čekala, že ji zabije, že ji udusí nebo odtáhne do sklepa a tam jí provede něco nepředstavitelného. Nic se ale nestalo a po deseti minutách bylo slyšet Stevovo klidné oddychování. Jessica usnula asi okolo čtvrté hodiny ranní.
    Ráno, když došla do kuchyně udělat snídani, nepřekvapilo ji, že Steve není k nalezení.
    Věděla, kde je. Zavolal Stevův šéf a Jessica mu jednoduše řekla, že Steve je nemocný. Už neměla na nic sílu.
    Když už seděla asi dvacet minut u stolu, jedla koláč a strnule se dívala na televizi, zjevil se znenadání potichu (jako nějaký duch, napadlo později Jessicu) ve dveřích Steve. Na sobě měl nějaký starý, ošumělý a notně flekatý ohoz. Byl to jakýsi plášť, háv, a po stranách měl nějaké ornamenty. Na nohou měl ten cizí člověk mohutná bagančata. Stál ve dveřích kuchyně a s šíleným výrazem zíral na Jessicu. Mlčel. Šklebil se na ni, až se musela Jessica odvrátit. Měla slzy na krajíčku.
    Proč jen ještě nikomu nezavolala? Myslela si, že to zvládne, že Steva sama vyléčí, ale opak byl pravdou. Bylo to den ode dne horší. Tohle nebyl Steve Gordon, ale nějaký šílený inkvizitor, dřívější obyvatel domu, který - jak by se teď Jessica klidně vsadila - zemřel za nanejvýš podivných okolností a teď svou odpornou prohnilou duši vtělil do jejího nevinného hodného manžela, a tím z něho rázem udělal nestvůru a šílence.
    Ano, měla s tím něco udělat. Ale jediné, co podnikla, bylo to, že se asi před pěti dny jaksi nejasně a mlhavě svěřila své přítelkyni a spolupracovnici z kavárny Mc Gregor´s, Grace. To samozřejmě nikam nevedlo, a navíc se Jessice zdálo, že Grace je taky nějaká divná, jaksi mimo sebe. Jen jestli nejsem už z toho všeho divná já, pomyslela si Jessica.
    Teď stál Steve ve dveřích a s výrazem upřeným do nějakých Jessice neznámých dálek se opíral o zárubeň. Po chvíli se stalo něco, co Jessicu překvapilo ještě víc. Steve jakoby procitl a po čtyřech dnech řekl svým normálním hlasem smysluplnou větu:
    "Jak se ti dnes v noci spalo, miláčku?"
    Jessica upustila koláč a s otevřenou pusou zírala na postavu ve dveřích. Někde uvnitř ní se objevil záchvěv, jiskra naděje. Jiskra ale vzápětí pohasla, protože Jessica pohlédla do Stevových očí. Ta věta sice byla smysluplná, ale byl to jen vzdálený výkřik, jen jakési namátkové zmatené připomenutí starých časů. Závan starodávného větru.
    Jessica se totiž podívala Stevovi do očí a spatřila baziliščí, potměšilý a zlý pohled, který neměl s dřívějším Stevem Grodonem co dělat. Nato se Steve otočil a pomalu odešel do nějaké jiné části domu. Jeho chůze byla trochu vrávoravá. Jessica si už dříve všimla, že Steve asi objevil ve sklepě zásoby vína a možná něčeho ještě tvrdšího. Ona sama by se toho patoku ani nedotkla a byla ráda, že ji do toho Steve nenutil. Dávat mu nějak najevo výčitky by bylo asi jako mluvit do zdi a čekat nějakou odezvu.
    Den uběhl pomalu, ale Jessice to bylo jedno. V práci byla tentokrát výjimečně nuda, ale Jessice to bylo jedno. Cestou domů ji málem porazilo auto, ale Jessice to bylo jedno.
    Nad Whisper street letěly mraky a čas ubíhal. Začalo se šeřit a z domácností se linula vůně večeří, dělaných na různé způsoby, hlahol spokojených dětí a zvuk televizí. V domě Gordonových bylo ticho. Steve byl ve sklepě (kde jinde) a Jessica seděla před televizí a jedla už napůl studenou pizzu. Po chvíli Steve přišel, a když šel okolo police, zavadil o jejich album s fotkami a shodil jej na zem. Nevypadal, že by si toho vůbec všiml, sedl si vedle Jessicy a dal se do pizzy. Jako nějaký robot, napadlo ji. Ucítila známý pach a s hrůzou si uvědomila, že ze Steva už vychází stejný zatuchlý sklepní pach, jako ze všech těch starých věcí, co vytahal nahoru. Ani se tomu nedivila, trávil tam dole vetší části dne.
    Jessica vstala a vzala do rukou album. Steve nepřítomně hleděl do talíře a po chvíli si začal se zájmem prohlížet kousek pizzy, který držel v ruce. Studoval ho, jako kdyby to byl nějaký cizokrajný smaragd.
    Do postele šli okolo deváté hodiny, Steve o něco dříve. Když v noci Jessicu probudily dunivé zvuky vycházející zpod podlahy a když zjistila, že je opět v ložnici sama, dostala tentokrát vztek. Možná by to nebylo tak intenzivní, kdyby ovšem dnes Steve neshodil to album fotografií. Ani si toho nevšiml, prošel okolo toho, jako kdyby jen odkopl nějaký kámen. Život Jessicy byl v ruinách.
    Teď byla vzteklá. Proč se vůbec obtěžuje chodit večer spát do postele, proč už nezůstává dole pořád?! A vůbec, jakým právem jí zničil manžela nějaký záludný duch? Jejich krásné manželství bylo teď v troskách, a to všechno kvůli tomuhle prokletému baráku! Měli si zjistit nějaké podrobnější informace, než se do něj nastěhovali, napadlo ji.
    Vlila se do ní zvláštní energie. Začala se potit a vzrušeně dýchat. Na jejím krku se leskl medailónek s jejich podobiznami. Takhle to přece nenechá. Musí Steva z toho všeho nějak dostat, vymanit ho z vlivu domu pokud možno co nejvíce a co nejdříve. No jo, jenže on se z domu nehne, pokud nemusí. Každopádně Jessica vstala, nazula si bačkory, vzala si tentokrát silný svetr a baterku a vykročila směrem do sklepa, odhodlaná přijít na kloub podivným věcem, které se dole odehrávají, za každou cenu.
    Když sešla do sklepa a zastavila se před stejnými dveřmi jako včera, zarazilo ji to, že, pokud to bylo možné, byla ve sklepě ještě větší zima. Jestli bylo možné, že se tam přes noc nějakým způsobem ještě ochladilo, tak se to stalo právě dnes. Zpoza dveří se ozývalo opět nějaké chroptění. Pak zaslechla zvuk, jako kdyby něco stříkalo na zeď a jakési rytmické mumlání.
    Jednou viděla film o sektě vyvolávačů ďábla a také vyvolávala kdysi s kamarádkami duchy. Nic z toho se samozřejmě nedalo s touto situací srovnávat, nicméně Jessica pochopila, že se v místnosti před ní schyluje k nějakému obřadu či rituálu. Možná, že už se to dokonce děje. Nevěděla sice, odkud se tam berou bytosti, které vyluzují příšerné skřeky, hlasy a hluk, věděla ale, že je nějakým způsobem přivolal Steve a že to rozhodně není parta hodných duchů. Možná si k nim pomohl pomocí jedné z těch starobylých knih, které občas vídala v jeho rukách. Nikdy ale neměla příležitost se k nim dostat.
    Začalo se ozývat ječení a to se postupně zvyšovalo až k nesnesitelné fistuli. Sklepení, stejně jako celý dům, bylo masivní a poměrně hluboké, takže venku nemohl nikdo nic slyšet. Jessica s hrůzou naslouchala a ani se nepohnula. Stěny sklepení se začaly trochu otřásat a Jessica znatelně ucítila vibrace pod nohama. Za dveřmi se teď dal slyšet hlas, který brutálně řval a vzýval nějakou sílu. Dům se otřásal čím dál víc a Jessice proběhla hlavou myšlenka, že tohle je poslední noc. Nevěděla, co to znamená, ale byla to pravda, tím si byla jista. Pak se něco změní, ať už to bude cokoliv.
    Za dveřmi se cosi rozbíjelo o zeď a nepochybně by tam člověk přišel k úrazu. Co tam dělal Steve, Jessica netušila a ani to nechtěla vidět. I když z malé části v ní hlodala zvědavost. Otřásání a zvuky už byly nesnesitelné. Jessica chtěla rychle utéct, ale pak ji napadla jedna myšlenka: jednou se podívat - a pryč. Anebo: Take one look and die, jak zpívají Motörhead, Stevova oblíbená kapela.
    Chvíli se rozmýšlela a pak přistoupila těsně ke dveřím. Do zdi kus od ní na druhé straně za dveřmi něco narazilo.
    "...ne much!" zaslechla Jessica.
    Much!? Co že to ten hlas řekl? Pane much, ano spíše toto zaslechla. Ale kdo to je, ten Pán much? Zní to divně. Položila ruku na kliku, která byla ledově studená, a Jessica se bála, aby jí tam ruka nepřimrzla. Špehýrka na klíčové dírce byla zarezlá a nešlo s ní pohnout. Zatlačila. Dveře byly odemčené. Otevřela se v nich škvíra. Čekala všechno, jen ne to, co uviděla.
    Neviděla totiž vůbec nic. Zvuky vrcholily v hrůzné kakofonii, ale byla tam najednou tma. Jessica jen cítila, že vzduchem létají nějaké předměty. Tma ale netrvala dlouho. Zablesklo se, zahřmělo a místnost se rázem na pár delších okamžiků osvětlila přízračným blikavým světlem.
    Jessice se naskytl pohled, který jí téměř vyrazil dech. Místnost byla rozlehlá. Na hrubých zdech visely těžké, zaprášené, tmavě rudé závěsy. V místnosti nebyly normální klasické rohy, ale místo nich zde byly kulaté vypoukliny nebo válce po celé výšce místnosti, které zasahovaly dovnitř. Byl zde strašný nepořádek, všude byly poházené rozštípané kusy starého nábytku, kusy hadrů a všehochuť věcí, nijak neuspořádaných. To ale nebylo to hlavní. Uprostřed místnosti byl jakýsi oltář a na něm byly kusy něčeho, co vypadalo jako živá tkáň. Jessica na něm také spatřila lidskou lebku a stojan se svícemi. A u toho nějaké misky, knihy a další věci, které z té dálky ode dveří nemohla rozpoznat. Po stranách oltáře plály ve stojanech ohně. Po zemi se válely různé kosti a Jessica měla podezření, že většinou lidské.
    Před oltářem zela v zemi díra, která měla v průměru asi čtyři metry. Jessica zírala na odehrávající se scenérii. Z díry vylétávaly jakési napůl viditelné přízraky, jeden ohavnější než druhý. Tvarů a barev bylo dost na to, aby z toho člověk zešílel. Jessica věděla, že to nejsou stvůry z tohoto světa, ale že pocházejí nejspíš přímo z horoucích pekel.
    Steve stál na straně kousek vpravo, oblečen v nějakém rouchu, splývajícím na zem. V ruce držel nějakou dlouhou kost a jeho tvář už nepatřila Stevu Gordonovi. Změnila se a byla to tvář člověka posedlého nějakou velmi zlou silou. Měl vykulené rudé oči a z jeho úst vycházely nějaké věty, které vyřvával s nebývalou intenzitou, a stále zvyšoval hlas. Po obličeji mu zbloudile putovaly výrazy, z nichž každý jeho tvář neskutečně groteskním způsobem pitvořil a dával jí nové rozměry. Jako kdyby si nějaký neviditelný duch pohrával s kůží a svaly na jeho obličeji.
    Démoni, vylétávající a vylézající z díry, se honili dokola ve stále divočejším rytmu a místnost se otřásala čím dál více. Kdyby se na dům díval někdo zvenčí, viděl by, jak se nad ním stahují mračna a jak se celá stavba halí do jakéhosi oparu.
    Ve sklepě dosahovala pekelná scenérie nejvyšší intenzity. Z jícnu v zemi vycházel nesnesitelný puch a jakýsi hřmot, burácení a záblesky. Do toho všeho se ozývaly z úst démonů (a také z úst Steva) příšerné skřeky a chvílemi naopak šepot, který byl stejně strašný. Místností létaly samy od sebe kusy dřeva a železných předmětů.
    Pak se stalo něco, co Jessica ihned nepochopila. Z díry v zemi se vznesl další odporný patvar, velmi vzdáleně připomínající něco mezi prasetem, mouchou a bůhvíčím ještě. Chvíli levitoval ve vzduchu, vydávaje strašné zvuky, které asi měly představovat nějakou řeč. Pak se začalo okolo díry stahovat mračno čehosi podivného, vypadalo to trochu jako mlha, v níž něco létalo.
    A poté po chvíli z mlhy vytryskl blesk. Byl to oranžový plamen. Na konci se zúžil a zasáhl Steva do hrudi. Jessica zahlédla, jak z něj cosi odlétlo. Pak si s hrůzou uvědomila, že to je medailón, který oba nosili. Polední a věčný artefakt jejich vzájemné lásky a oddanosti. A Jessica pochopila, proč se těm démonům nelíbí. Steve se asi snažil vyvolat nějakou zlou sílu, chtěl jí sloužit, ale na medailon, nejlepší to artefakt dobra a lásky, zapomněl. Možná v něm ještě zůstalo něco lidského - ale zavenek už vypadal jako démon.
    Stevovi to urvalo kus levého boku, který dopadl na zem čtyři metry od Jessicy. Teď měl Steve vidět pár obnažených žeber, ale pořád rovně stál. Jeho tvář začala praskat. Démoni chrlili příšerný oheň, rudé závěsy na stěnách vzplály a ze stropu místnosti se oddělovaly kameny a dopadaly na podlahu. Jessica viděla, jak se ze chřtánu jednoho létajícího patvaru vyvalil sirob červů a z jiného zas vylétlo hejno much. Místnost se otřásala. Tvary se míhaly příšerně zatuchlým vzduchem. Steve klesl na kolena, když kůže na jeho hlavě praskla a sloupávala se jako maska. Démonovy žhnoucí oči v živém masu bez kůže vypadaly otřesně.
    Něco narazilo do zdi těsně vedle dveří a intenzita hluku a otřesů se ještě zvýšila. Jessica zabouchla dveře a s šíleným výrazem běžela směrem k východu ze sklepa. Chodba se otřásala, ze stropů padaly kameny a u schodů jí jeden větší dopadl na rameno. Jessica upadla. Bolest jí vyšlehla po celém těle a málem ji omráčila. Pak se ale vzchopila, vstala a utíkala burácejícím, rytmicky se otřásajícím sklepem ven. Polomrtvá strachem se dostala do předsíně a vyběhla ven na zahrádku, kde upadla a zůstala ležet.
    Venku stálo několik lidí a nevěřícně zírali na stavení. To se otřásalo v základech a nad ním se točil mlžný temný vír. Pak, za zvuku nepopsatelného burácení, kdy si všichni lidé lehali na zem nebo utíkali pryč, se dům začal bortit a sesouvat do sebe. Někdo přiběhl na zahrádku a odtáhl Jessicu z dosahu nebezpečí. Kamení, kusy dřeva a věcí z domu létaly všude.
    Když přijela policie, dům byl víceméně úplně sesunutý. Celé to netrvalo moc dlouho. Zdi se zbortily a hluk pomalu ustával. Po domě zbyl jen prašný oblak a spousta kamení, které předtím létalo všude, jako kdyby ho někdo vztekle z domu metal všemi směry. Trosky pohřbily celé sklepení a jakýkoliv přístup do něj. Zasypalo to i místnost s dírou v zemi a pohřbilo to i Jessiččina nelidského manžela.
   
    Druhý den ráno bylo už celé místo obsázené tyčemi s nataženými pruhovanými policejními páskami. Jessica byla odvezena od nemocnice. Její psychický stav nebyl moc dobrý, vlastně byl dost špatný.
    Nejdříve se docela držela. Když se jí vedoucí policejního okrsku s dalšími kolegy ptal, co se stalo, byla mu schopna jakž takž vysvětlit a popsat, co se se Stevem poslední dobou dělo. Pak se její vyprávění začalo trochu mlžit mátožnými pojmy. Vyprávěla o jeho posedlosti, o sklepních tajemstvích, a pak o příšerném rituálu. Mluvila o tom, že se ze Steva stalo něco, co nebylo člověkem, že se mu asi napůl podařilo přivést na svět něco, co nezvládl, sílu, ze které by musel každý člověk zešílet, kdyby měl na sobě byť jen trochu pociťovat její účinky.
    Potom začala mluvit útržkovitě, nedávalo to valný smysl. Objevovaly se pojmy jako pavouk, skříň, pán much, hlasy, sklep, smrt, démoni, strach a podobně.
    Den na to z Jessicy nedostali skoro ani jednu celou větu. Začala sebou škubat a nepomáhaly ani utišující injekce. Blouznila a měla vysokou horečku. V noci okolo dvanácté hodiny Jessica zemřela. Lékař konstatoval smrt vlivem zranění a neúnosné psychické zátěže.
    Případem ve Whisper street se začaly zabývat kromě médií různé kapacity. Odborníci na psychologii, psychotronii, odborníci na okultismus a paranormální jevy všemožného druhu a další lidé. Nic zvláštního se ale nepodařilo zjistit. Nakonec se došlo k závěru, který byl obsahově velmi podobný prohlášení Jessicy, když ležela v nemocnici a vyprávěla, co viděla. Lidé se prostě museli spokojit s tím, co věděla Jessica.
    Steve Gordon se zapletl do něčeho, co ho stálo život. Vyzkoušel něco, o co by se neměl žádný rozumný smrtelník pokoušet - aspoň tedy nezkušený smrtelník -, protože tím by riskoval zdravou mysl, a vlastně i život. Takhle to bylo psané v novinách.
    Steve totiž našel určité zapovězené knihy a s jejich pomocí vzýval síly, které nebyly z tohoto světa. Jenže Steve na to nebyl připraven. Tyto pekelné hrůzy čekaly dole v hlubinách možná přímo na něj, každopádně Steve nebyl jediný, kdo se o něco podobného pokusil.
    Celého ho to pohltilo, a když umíral, ony tajemné síly se vrátily tam, odkud přišly a nechaly po sobě spoušť. Byly spokojeny se svou demonstrací a posíleny novým množstvím energie. Teď už jen čekaly, až bude další správná chvíle. Pak opět povstanou.
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 3410

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.