Palantir
oddělovač

Žabák číslo 358

Literatura > Povídky > Vidoucí 2005 | 30. 12. 2005 16:59:11 | autor:

Když se jednou člověk nerozhodne pomoci bližnímu svému, nepředpokládá, že mu to pak změní celý život a že ten bližní toto neposkytnutí vezme jako urážku nejtěžšího kalibru. Inu, stalo se tak. Tou obětí byla bytost křehká, zhruba pětašedesátiletá stařenka milého vzezření a s obyčejnou nůší na zádech, plnou obyčejného chrastí. Můj kůň zrovna dosáhl rychlostního zenitu, když se tato osoba vynořila zpoza mohutného stromu a tím mi zablokovala cestu ke štvané lišce, uznání od mého otce a zaslouženým vavřínům za vítězství. Zabrzdil jsem bez grácie a málem jsem spadl z koně jako slíva. Nebohá stařenka byla příčinou i možností jak si vybít vztek.
    "Co chcete?" zeptal jsem se nevrle. "Maříte mi tady hon, stará."
    "Panáčku, nechtěl bys mi prosím pomoci domů odnést nůši?" zavrněla sladce.
    "To jste zrovna uhádla, nechtěl." zavrčel jsem. "Uhněte!" Mlaskl jsem a chystal se pobídnout koně nohama znovu k pohybu, když se baba zakabonila a něco vyštěkla. Pak už to šlo ráz naráz, všechno se se mnou zamotalo a já měl pocit že padám z hrozně velké výšky. Naštěstí jsem padl do měkkého. Pak jsem uviděl jakýsi obrovský stín, jak se ke mně blíží a tak jsem radši zbaběle zavřel oči a dlouho, předlouho jsem je neotevřel. Cítil jsem, jak mě cosi uchopilo, jemně, ale důrazně a pak mne někam vložilo. Pomalu jsem rozlepil jedno oko, pak druhé a uvědomil jsem si, že mi na bok tlačí něco studeného. Otočil jsem hlavu a ke svému úžasu v šeru spatřil obrovskou zlatou minci, s vyrytými písmeny a reliéfem jakéhosi vladaře. Náš peníz to nebyl, to jsem poznal.
    "Haló," chtěl jsem říct. Někde kvákla žába. Rytmicky jsem se pohyboval a mince se mi stále opírala o bok a lhostejně studila.
    "Já chci domů!" chtěl jsem říct a někde znovu kvákla žába. Když rytmický pohyb přestal a já uslyšel hlasy, nastražil jsem svůj sluch na maximum.
    "Vezmu si tyhle dvě," zazněl hlas té báby.
    "Jistě madam," kontroval jí hlas hlubší, mužský. Pak jsem ucítil, že se do kapsy něco vsouvá. Polechtalo mne to po zádech a já poznal dotyk kůže na prstech. Mince zmizela. Konečně mi došlo která bije. Jsem maličký a trůním v kapse té babice.
    "Co se děje?" chtěl jsem zařvat a někde znovu kvákla žába. Uvědomil jsem si že ta žába jsem já. Tak jsem pak držel kušnu a začal propadat zoufalství.
   
Budiž světlo, pomyslel jsem si kysele, když mne bába za pěkně dlouhou dobu vytáhla z kapsy. Byl jsem položen na dřevěný stůl a přede mnou se jako gigantická socha tyčil starý písař. Jeho brýle v mém pohledu byly velké jako jezírka a viděl jsem každý pór jeho staré kůže. Kdyby brkem, kterým psal, máchal dostatečně dlouho, mohl vyrobit i lokální tornádo. Místo toho s ním poklidně psal do tlusté knihy.
    "Tak paní Ostrohřbetá, nový přírůstek?" zeptal se spokojeně.
    "Jo," řekla baba. "Princ Lukáš z Jahodového království, proměněn a ukořistěn 28. dubna tohoto roku na okraji Jahodového lesa v jeho vlastní zemi."
    Písař vše zaznamenal a pokýval hlavou: "Má evidenční číslo tři sta padesát osm, to jen pro vaši informaci. Strčte ho do sklenice dvanáct," ukázal na dlouhé řady sklenic s žebříky a pokuňkávajícími žábami. V místnosti bylo teplo a vlhko, příjemné prostředí pro všechny kuňky, co tu byly. Vydechl jsem. Do cizokrajné kuchyně, kde jsou tak vybíraví, že ze žab jedí jenom stehýnka, jsem naštěstí nešel, budu jen v nějakém "Útulku pro opuštěné žabky" jak hlásal velký plakát za písařovými zády. Na to, že to byla asi jen rozpočtová organizace, tu bylo překvapivě pěkně a čisto.
    Baba mne znovu drapla a šla určenou cestou. Její kročeje mne uklidňovaly a já měl trochu času se rozhlédnout po ostatních obyvatelích útulku, které jsem míjel. Byly tu žáby různých tvarů, velikostí a barev, i jeden tvor, který žábu skoro nepřipomínal, spíš nějakou lávovou vyvřelinu, ale když otevřel jedno velké oko a s nedbalou leností vystřelil jazykem po kolem letící mouše, pochopil jsem, že jsem se zmýlil. Kvákl na pozdrav hlubokým, dunivým zvukem, který mi vibroval až hluboko v útrobách. Odpověděl jsem nesměle, přiškrceně, udiven, že mu rozumím, ale to už jsme byli o pár sklenic dál. Většina žabek se opírala o žebříčky, které jim trčely ze sklenic a obhlížely okolní svět. Čas od času nějaká kvákla aby se neřeklo a k mému úžasu se tyto zvuky ke mně donesly v naprosto srozumitelné podobě.
    "Ahoj mladej, vítej v lágru."
    "Hele bažant!"
    "Sáhneš mi na mojí mouchu a omotám ti jazyk kolem krku!"
    "Chovej se slušně a budeš se tu mít dobře."
    "Tak budu mít novýho souseda, jo?" ozvalo se, když jsem konečně dorazil ke své zavařovačce od okurek. Plácl jsem sebou na skleněné dno a okamžitě vyšplhal po žebříku nahoru. Rozhlédl jsem se po zdroji onoho hlasu a pochopil jsem, že to bude můj soused po pravé straně, znuděný žabák černožluté barvy, flekatý jako mlok.
    "Těbůh bažante," pozdravil mne. "Já jsem nějakej zeman Vláďa Poleno z Kozlovrh," oznámil.
    "Těší mne," ozval jsem se nesměle.
    "A kterej seš ty?" zeptal se bodře.
    "Lukáš z Jahodového království," řekl jsem.
    Chvíli bylo ticho.
    "Ten princ?" zeptal se Vláďa Poleno podezřívavě.
    "Jo," řekl jsem stručně.
    Zase bylo ticho.
    "Nemysli si, že tě budu oslovovat Vaše Výsosti," varoval mne Poleno.
    "To po tobě nikdo nežádá," odvětil jsem.
    "Hm," zamyslel se Poleno. "Tak v tom případě asi budeme kamarádi," rozhodl.
   
Seděli jsme na žebřících a povídali si, když se od písařova stolu až sem donesly nějaké tlumené hlasy.
    "Á, zákazníci," zabručel Poleno. "Hoď se do gala a buď zdvořilej, i když vy s modrou krví to máte prej hned v genech."
    Jak se žába hodí do gala? zauvažoval jsem. V duchu jsem pokrčil rameny a řekl aspoň: "No pokud vím tak mám krev červenou stejně jako ty." Pak jsem se lekl: "Jací zákazníci? To nás sežerou?"
    "Ne, bažante. Však uvidíš."
    Za drahnou chvíli zákazníci samozřejmě přišli až k nám. Jelikož nám samozřejmě nerozuměli a naše konverzaci jim zněla jen jako vzrušené kvákání, neodpouštěli jsme si poznámky na jejich zevnějšek. Byli tři, otec, matka a dcera.
    "Ta starší vypadá jako galeona," ozval se hlas přes uličku, takový drobný starší žabáček. Později jsem se dozvěděl že je to baronet a vlastní knihtiskařské dílny v několika královstvích. Jmenoval se lord Koště, jak mi právě Poleno šeptem napověděl. "Už jsi, bažante, viděl galeonu?" zeptal se mne.
    "Jen na obrázcích," přiznal jsem se. Pak jsem se odmlčel, protože se velectěná matka naklonila tak důkladně, že jsem jí viděl chlupy v nose a vylekal jsem se. Navíc jsem ucítil že v jejím dechu je obsažena nemalá dávka alkoholových výparů a tak jsem si opravdu nepřál, aby do mne foukla. Cinkala zlatem, voněla přesycenou drahou voňavkou a oči si schválně zvětšila binokuláry, které si zaujatě přiložila před oči. Měla pěkné, vínovomodré šaty. Bohatí jsou určitě, pomyslel jsem si, když jsem to všechno viděl. Baronka? Možná. Strategicky jsem ustoupil po žebříčku dolů do sklenice, abych byl uchráněn před jejím smrtícím dechem. Otočila se a bez zájmu odplula k dalším nebožákům.
    Pak si mne prohlédl otec. Hubený, dlouhý, s brejličkami a dlouhým, navoskovaným knírem. Cylindr mu pořád padal k obočí, jak mu byl velký a tak ho radši pak moudře sundal. V upnutém hacafraku vypadal jako velmi štíhlý a velmi smutný starý tučňák. Otočil ode mne své zasněné oči a ztratil zájem.
    Slečna dcera měla především navštívit kosmetický salon, tolik uhrů na centimetr čtvereční jsem v životě neviděl. Měla chladné, ocelově šedé oči a já jsem se při jejím pohledu na mou maličkost instinktivně přikrčil, jako kdyby mne přiťápla k zemi. Jinak byla spíš po otci, hubená jako lunt a vysoká. Když milostivě odňala svůj pohled od mé maličkosti, skoro jsem se otřásl úlevou.
    "Tak to bychom měli," řekl Poleno, když ctěná rodinka odešla. "Dneska mám šťastnej den a ty taky, nás si nevybrali, ale docela lituju nebožáka, kterýho si tohle odnese domů."
    "Ano, ano, nebožák. Snad ho nesežerou pomalu..."
    "Nikoho žrát nebudou!" odsekl Poleno načuřeně. "Už jsem ti to říkal, ty mi nevěříš? Kdo by si asi tak za padesát zlatých kupoval kuňku k obědu? Dá mu hubanec a bude mít ženicha," dodal už klidněji.
    "Cože?" zeptal jsem se ohromeně.
    "Chlapče, upustila tě porodní bába rovnou na hlavičku nebo co, že jsi tak nechápavej?" Poleno nevěřil. "Náš útulek pro opuštěné žabky není nic jinýho než skrytá seznamka pro slečny co se chtěj přivdat do lepší rodiny."
    Chvíli jsem ohromeně mlčel. Poleno dál vysvětloval: "Baba si na nás mastí kapsu a nemysli si, že ti vkročila do cesty čirou náhodou. Hihi, kdepak. Pěkně si tě vytipovala, mrška jedna vykutálená. Jenom za vstup sem platí elita padesát zlatých. Dalších sto dáš za to že se podaří zrušit kouzlo a dobře a šťastně se oženíš."
    "Jsou tu i ženské?" zeptal jsem se.
    "Myslíš žabí? Ne, podle nějaký střelený pohádky se v žáby vždycky mění jenom chlapi. Ale baba někdy přestřelí, vidíš támhletoho chudáka naproti co vypadá jako nohatá jahoda? Tak toho Ostrohřbetá zaklela, když byla ožralá. Trošku nečekané vedlejší účinky, kdoví, na co myslela." Kývl zelenkavou hlavou o kus dál: "Baba se nežynýruje cestovat daleko, támhleten je prej nějakej kalif z města Kuku Bubu." Jestli se žába dokáže tvářit vesele, Poleno veselím jen zářil. "Umí trochu po našem, tak říkal, že ten název znamená "Město plný hříšnejch ženskejch a ostře nabroušenejch zbraní." Tam musí bejt život! Nicméně na mou zajímavou otázku, jestli je horší se oženit nebo být sťat špatně nabroušenou mačetou mi ještě neodpověděl."
    "Poslyš, to budeme pořád v těch zavařovačkách?" zeptal jsem se znechuceně.
    "Ne. Za chvíli nám končí šichta a vypustěj nás do žabince."
    "Do čehože?" zeptal jsem se, když v tu chvíli se zpod stolu vymrštilo obludné chapadlo a než jsem se stačil nadýchnout, už jsem jím byl pozřen. Poznal jsem, že trubice je umělá a můj průplav jejím vnitřkem urychluje správně směrovaný fukar. Po několika vteřinách bláznivého větrného tobogánu jsem byl vyplivnut do kapradí. Okolo mne se ozývalo tiché puf puf puf puf a rázem jsem měl kolem sebe spoustu nových žabích přátel.
    "Vítej v žabinci," pravil Poleno, když se konečně dofoukl až ke mně. "Tady žijeme, když nejsme vystavený zboží. Ouplný Eldorádo. Spousta slimáků, komárů, červů, much a jiný bezva havěti. Já osobně jsem tady, jářku, už asi osm let."
   
A tak to šlo pořád. Seznamka měla celkem krátce otevřeno, ale těch lidí, kolik si nás prohlíželo! Malí, velcí, tlustí, tencí...celé rodiny, princezny dobrodružky bez doprovodu, holky, které sotva přesáhly hranici patnácti let i rozteklé postarší dámy, které zůstaly na ocet. Přijížděly dostavníkem, na koních, automobily, vzducholodí, větrným vozem a jinými divnými vehikly. Jedna obzvláště inovativní princezna přilétla dokonce aeroplánem a když si mne prohlížela, kuklu přilepenou k lebce a na ní obrovské brýle, které ji chránily před polétavým svinstvem, podařilo se jí mne polechtat okrajem své vlněné letecké šály. Když bylo hezky, Ostrohřbetá se svým asistentem písařem nás totiž dávali ven na sluníčko, abychom si užili tepla a světla a tak jsme spoustu těch divných vozidel viděli na vlastní oči. Bylo to od nich sice na první pohled velmi ohleduplné, takhle nás provětrávat, ale také vypočítavé, protože kdo by chtěl churavou žabku, ze které by se pak vyklubal princ sice krásný a bohatý, ale pobledlý a neduživý? Venku byla široká přijezdová cesta, krásně posečená šťavnatá louka a úpravně vypěstované záhonky kytek. Celé tohle aranžmá doplňovalo dojem prosperity, úspěšnosti a spokojenosti, který byl při prvním styku se zákazníky nesmírně důležitý. No a když jsme se navystavovali dost, šoupli nás do žabinecu, kde přečkáme další večer a noc, než se půjdeme zase předvádět na zavařovačkách.
    Předpokládal jsem, že budou v žabinci tvrdé boje, hierarchie, oblíbenci, neoblíbenci a tak dále. Jenže tohle byl malý ráj a žáby jsou žáby, tudíž se starají jen o to, s kým se můžou rozmnožit a kolik toho můžou sežrat. No a taky si čas od času odskočí někam do soukromí.
    S Polenem jsme byli zakrátko jedna ruka. Po nudných dnech na zámku, kdy ráno přiklusal sluha s oblečením a po snídani hned nastala muka učení, kdy jste byli svázáni etiketou jako zajatec konopným provazem a jediným únikem byla lukostřelba nebo lov, bylo tohle něco jiného. Zaplať pámbů za moje rodiče, nikdy mi nevtloukali do hlavy že šlechta je nějaká elita a dovolovali mi si hrát s dětmi kovářů i pasáků vepřů, byli citliví k problémům podhradí a určitě nebyli sobci, kteří chtějí své království vyždímat jen pro sebe. Snažili se stejné hodnoty vložit i do mne a myslím, že se jim to povedlo. Snažil jsem se být chápavý, pohotový a pokrokový. Vždyť naši poddaní už dávno zahodili rýče a koňmi tažené pluhy a začali využívat kašlající a chroptící výdobytek techniky, příšerku zvanou trak tór.
    Tohle všechno jsem vyprávěl Polenovi, když chtěl slyšet, jak si žijou princátka a on zaujatě poslouchal. Musel uznat, že se opravdu jen neválíme v baldachýnu a nesdíráme poddané zaživa z kůže.
    Sám mi vyprávěl, že byl taky na zemana poněkud "lidštější" než si lidi takové zemany pamatovali, pomáhal pátrat horníkům při zavalení v dole po ztracených kamarádech, když stará Špačková přišla žádat o půjčku pro syna na nový pluh, neposlal ji do háje, ale zlaťáky hezky vysázel a ona je po čase splatila. Proto v jeho malém, ale šťastném panství bylo dobře, chodil se dívat na čerstvě narozené občánky, býval čestným hostem veselic a lidi ho měli rádi. Na otázku, jak se sem dostal, řekl, že ani neví, že se ožral a pak se probudil už tady jako žába a nejdřív myslel, že je mrtvý nebo že už se dočkal té...reinkarnace. Když si ale pak všechno probral a zjistil, že si pamatuje všechno, i to na co by rád zapomněl, usoudil, že se mu někdo za ty dobré skutky konečně náležitě pomstil a začal si svoji žabí identitu užívat.
   
Jednoho červnového dne, kdy jsem si tak hopkal mezi kapradím v žabinci, jsem pobaveně pozoroval dva žabáky, jak se urputně, ale ne hněvivě přetahují o slimáka, zatímco pár lenochů se jen tak povalovalo, kde se dalo. Otočil jsem od nich hlavu a začal se věnovat svým myšlenkám, když jsem si povšiml, že jeden žabák, drobná žabka zvláštní duhové barvy, se nenápadně schovává pod jednou obzvláště efektně převislou kapradinou. Přišlo mi že je smutná.
    Doskákal jsem až k němu a zeptal jsem se: "Copak se děje, mladej?" Byl to Cyril Houžvička, hraběcí syn ze Skočdopolského panství, Ostrohřbetá ho přinesla asi před dvěma týdny. Nahradil starého lorda Koště, který, než by se na stará kolena ještě oženil, radši s úlevou zemřel.
    "Není mi dobře," řekl hlasem, který byl o něco vyšší, než měl obvykle.
    "Něco tě bolí? Kde?" zeptal jsem se.
    "Já nevím," váhal. "Prostě je mi špatně, nech mě být." Pomalu odlezl hlouběji do kapradí.
    Chvíli jsem tam nerozhodně stál, ale pak jsem odskákal k Polenovi.
    "Mladej Houžvička není v pořádku," oznámil jsem. "Je takovej strnulej."
    "Vážně?" zeptal se Poleno podezřívavě. "Aby to nebyla nějaká žabí nemoc, která se umí šířit," zaváhal.
    "Nevím, přišlo mi že má takovej divnej hlas," zamyslel jsem se.
    "Jakovej?" zbystřil Poleno.
    "Asi jsem blázen, ale jako..." váhal jsem.
    "Ženštější?" zeptal se Poleno.
    "No," užasle jsem se na něj podíval, alespoň jsem se o to snažil. Škoda, že je žabí mimika prakticky nulová.
    "No tak to je pěknej průser," zachmuřil se Poleno. "To už jsme tu pěkně dlouho neměli."
    "Co?" nechápal jsem.
    "Můj milý budoucí vladaři," pokusil se Poleno o lehký tón, "Houžvička už dlouho nebude Houžvička, ale Houžvičková."
    "Cože?"
    "Je úžasné, jak jsou žáby flexibilní," zasnil se Poleno. "Jisté druhy žab, pokud je v okolí mnoho samečků, dokážou své pohlaví přeměnit na samičí."
    "Magie!"
    "Ne brachu, příroda."
    Chvíli jsme uctivě a ohromeně mlčeli.
    "A to bude...plně...funkční?"
    "Ano."
    "A až se promění v člověka...z něj bude taky ženská?"
    "Jo."
    "Poslyš...nedalo by se to odškodnit jako pracovní úraz?"
   
V den, kdy se objevila, venku pršelo a bylo podmračeno. Úzkými, avšak čistými okny jsme zahlédli občas i řezavé světlo blesku. Byli jsme ticho a celou místností se nesl jen tichounký skřípot písařova pera. Pomalu jsem ve své zavařovačce na žebříku usínal, když v tu chvíli se s třeskotem rozlétly venkovní dveře. Lekl jsem se a spadl až na dno sklenice. Honem jsem vyšplhal zpátky nahoru a napínal oči, kdo to přišel. Moc jsem toho neviděl, nevím, v jakou žábu mne baba zaklela, ale tento druh opravdu nedisponoval bystrozrakostí. Zklamaně jsem přestal kulit oči (aspoň trošku) a poslouchal svým nedokonalým sluchem alespoň hlas.
    "Hrozně jste mě vylekala!" naříkavě vyčítal písař.
    "Promiňte," řekl nově příchozí a já poznal, že je to dívka, byť se ke mně její hlas donesl v podobě, jakou by měl, kdyby stála za zdí. "Já jsem Dobromila Slavíčková, jsem tu kvůli zaměstnání."
    "Jo vy jste zástup za slečnu Ostrohřbetou, než se uzdraví?" zeptal se písař a já si náhle uvědomil, že baba tu opravdu nebyla několik dní. Doufám, že ta nemoc je aspoň smrtelná, pomyslel jsem si jedovatě a nehezky.
    "Ano prosím," odpověděla Dobromila. Chvíli bylo ticho.
    "Hmm," zabručel jenom písař. Přišlo mi, že takovéhle pauzy a případný sporý zvuk vydává člověk, který něco čte.
    "No jste první zájemkyně, žejo. Takže vás berem. Plat je pět zlatek na tejden, ale vycídíte to tu každej večer tak že by se z podlahy dalo i jíst, jo? Vždycky po šestý, jinak vás tu nechci vidět. Tak fajn. Ložnici budete mít vedle žabince, dole v suterénu. Jídlo a jiný věci se dají nakoupit ve vesnici nedaleko. Záchod, koupelna tu je. Takže hodně štěstí."
    Chvíli trvalo, než se na nás přišla podívat, asi si vybalovala věci. Když došla až k mé zavařovačce, zatajil jsem dech a soustředil svou pozornost jen a jen na ni.
    Podle mého jí bylo tak kolem dvaceti, možná byla stejně stará jako já. Vlnité kaštanové vlasy jí spadaly až na ramena, na sobě měla obyčejnou tkanou blůzu s vázáním u krku, tmavohnědou sukni a na nohy už jsem nedohlédl. Jenže když se mi naklonila ke sklenici a já uviděl ty její oči, velké a krásně modré, poznal jsem, že ta holka je možná nenápadná, ale chytrá a chápavá. U některých hned zase poznáte, že mají vymeteno, můžou mít kukadla sebekrásnější, ale za nimi není nic, vůbec nic. Srdce se mi rozbušilo a jestli se žába může zpotit, zpotil jsem se návalem citu tak intenzivního, až to zabolelo.
    Samozřejmě, že bych vám v tu chvíli nepřiznal, že jsem se zamiloval.
   
Chodila uklízet večer, až když hosté odešli, ale my ještě byli ve svých sklenicích, takže jsem se kochal výjevy s Dobromilou v hlavní roli. D. s koštětem v ruce, D. s koštětem a mokrým hadrem na zemi, D. máchající hadr v kýblu...nic romantického, ale mně to přišlo ještě lepší než kdyby se někde křečovitě usmívala v přezdobené zahradě s fádní kytičkou mezi prsty a saténovými šaty na sobě. I když dělala takové úmorné činnosti, stále neztrácela krásu a i když se napřímila, byla utahaná a vlna vlasů jí spadala na čelo, pořád ve mně zanechávala lepší dojem než všechny ty princezničky, komtesky a rádobyšlechtičny, které si sem přišly ulovit ženicha. Zasněně jsem se na ni díval, jak uklízí kýbl do komůrky na poklízecí náčiní, jde kolem mé zavařovačky a v těch nejšťastlivějších dnech na mne ještě vrhla pohled, byť unavený a otupělý námahou.
    Čas od času si s námi povídala, o svých starostech, o radostech, o životě. Myslela si, že ji nevnímáme a nerozumíme, ale když se rozlehl místností její krásný hlas, všichni poslouchali.
    Narodila se sice ne ve šlechtické, ale dobře situované rodině, nouzí netrpěli, i když rozhazovat taky nemohli. Otec byl pilný sedlák, maminka pilná hospodyňka a kromě Dobromily měli ještě sedm synů. Maminka se jednou přiznala, že když pekla chleba, tak kluci hrozně otravovali a tak jim v návalu vzteku řekla: "Bodejť byste všichni zkrkavčili!" Nestalo se ale nic a kluci otravovali ještě víc. Tak když dokončila chleba, nařezala jim a poslala je hrát si na louku. Vyrostli z nich ale dobří chlapi, ti nejstarší už měli rodiny a odstěhovali se jinam, Dobromila byla nejmladší potěšení. Ovšem když jí nazrál věk a ona se zmínila o tom, že by si přála studovat na univerzitě a vsávat do sebe vědomosti jako houba, strhl se pěkný poprask. Dobrá žena má péct, vařit, rodit děti, štupovat košile, smejčit, rodit děti, příst len, rodit děti, starat se o dobytek a rodit děti. To se Dobromile pranic nelíbilo, pohádala se s otcem, matkou, sbalila si věci do ranečku, pod sukni schovala jednu malou dýku (jenom na krájení) a vyrazila do světa. Když přišla do města, ubytovala se, nechala se ošidit, šlápla do kobylince, zapsala se na univerzitu a vydělala si kolpoltérstvím dvě zlatky. Taky se večer nechala hloupě přepadnout, ale jelikož nůž na krájení použila vážně jenom na krájení, zloděj byl chudší o jeden prst a ona o nic.
    Studiem proplouvala bez problémů. Jenže ouha - nepřiměřeně chytrou ženskou skoro nikde nechtěli, takže stejně dělala práce, na které se akorát musela seznámit s koštětem, hadrem nebo vidlemi a glejt k tomu nepotřebovala. Takže teď tato dívka, šestadvacetiletá magistra termálních věd, smejčí v žabím útulku podlahy.
    Díval jsem se na ni, jak vyprávěla a uvažoval jsem o tom, jak by se slečna magistra tvářila na návrh přistěhovat se do zkostnatělé aristokratické rodiny.
    Asi nijak nadšeně, pomyslel jsem si. Konzultoval jsem všechny své úzkosti, obavy a touhy s Polenem jako s nejlepším kamarádem, ale ten se mi smál: "Prosímtě, jsi žába, jedna ze sta, tak mi neříkej, že zrovna ty se jí zalíbíš tak, že tě políbí a budete až navěky šťastní. To by musel být sakra důvod, aby si tě všimla!"
    No, vážení, asi mě štěstěna měla radši jako žábu, protože mi ten důvod poskytla.
   
Do oken se opíralo zapadající slunce posledními unavenými paprsky, když nám do žabince zavítal nezvaný host. Chybělo pár desítek minut do doby, kdy nás "tobogán" vyplivne do žabince, když žáby začaly neklidně kuňkat. I když jsme veskrze hloupá a jednoduchá stvoření, umíme jenom "kvák" na sto tisíc způsobů, instinkty pozorných lovců ale ještě pozornější kořisti nás neopustily. A tak když se nám do periferního vidění vplížila smrt, věděli jsme to.
    Poleno zbystřil a podíval se na mne. Ten den nás tam bylo pár a Ostrohřbetá byla pořád nemocná, proto ti, kdož odcházeli, nebyli nahrazeni novými. Kšefty sice vázly ale co naplat, písař zaklínat drzá princátka v žáby neuměl. Dobromila stála ke mně zády, smejčila a zpívala si. Vzadu, u zdi naproti nám, ve stínu pod dřevěnýma nohama, se táhl nějaký stín. Teprve teď jsem si uvědomil, že syčí. Otřásl jsem se a upřeně ho pozoroval. Obtočil se kolem nohy stolu u zdi a připlazil se blíž ke světlu. Had olejník, jedovatý pro čtyři lidi najednou. Dobromila neslyšela stále nic, hvízdala si a koště tiše šeptalo po zemi. Vystoupal jsem na poslední příčku žebříku.
    "Co chceš dělat?" zeptal se Poleno tiše.
    "Odlákat pozornost," sdělil jsem odvážně.
    "Jsi cvok!" zděsil se Poleno. "Zabije tě!"
    "Já vím," řekl jsem trpce. "Ale jinak kousne ji, neví o něm."
    "Tak ti přeju krátkou a bezbolestnou smrt, žabí hrdino," řekl Poleno.
    "Děkuji," odpověděl jsem ve vší vážnosti, odrazil jsem se a skočil dolů. Pak jsem se vymrštil co mi nohy stačily a udělal snad největší skok ve svém krátkém žabím životě. Had zareagoval okamžitě, jak jsem dopadl na zem a obrovskou rychlostí zamířil ke mně. Nade mnou zavál vítr a já se podivil, jak tu může být vítr, když jsou okna zabedněna. Všechny žáby, které byly v zavařovačkách mne při skocích povzbuzovaly, div sklenice nepřevrhly.
    "Dělej, skákej, je skoro za tebou!"
    "Ty pitomče, měl jsi zůstat v zavařovačce!"
    "Taková odvaha, to se jen tak nevidí..."
    A najednou práskla rána a bylo ticho. Já ale skákal dál, až jsem si uvědomil, že ten tísnivý pocit, že mě něco pronásleduje, je pryč. Přestal jsem skákat a otočil jsem se.
    Had nesyčel, dokonce už se ani neplazil, asi proto, že byl mrtvý a ještě k tomu napůl. Nad ním užasle stála Dobromila, koště v rukou taky napůl. Držela jen násadu, zbytek se válel spolu s hadími útrobami na zemi. Chvíli trvalo, než se vzpamatovala a pak konečně vykročila ke mně, opatrně mne sebrala ze země (já se ani nehnul) a pozvedla si mne až k očím.
    "Víš, že jsi mne zachránil?" optala se užasle.¨
    Kvákl jsem na souhlas.
    "To je...to je..." nenacházela slova.
    Popolezl jsem jí po ruce, blíž k jejím očím a hlavně rtům. "Škoda, že mi nerozumíš," řekl jsem, "přál bych si abys mne políbila, začala se mnou chodit, poznali bychom se líp a pak bychom se eventuelně vzali." Pro ni to bylo jen vzrušené kvákání.
    "Ty jsi můj hrdina," rozesmála se a spíš roztržitě a bez rozmyslu, než že by to zamýšlela, se otočila kolem dokola a políbila mne.
    V tu chvíli jako když někdo práskl bičem. Upadl jsem na zem a jak jsem tak klečel na všech čtyřech, uvědomil jsem si, že mám lidské ruce, lidské nohy, lidské...všechno a že jsem nahý jak nemluvně. Zvedl jsem hlavu a uviděl její ohromený obličej. "Do háje..." vydechla. Uvědomil jsem si, že nevěděla, kdo jsme, protože chodila uklízet až když byli návštěvníci pryč, na nic se neptala, i když se divila, že je všude naťapáno a sem tam nějaký papírek od bonbónku.
    Vstal jsem, políbil jsem jí ruku a ochraptěle jsem řekl: "Děkuji za vysvobození, sličná dámo," zaváhal jsem, protože už nemusela být panna, že. Rozšířenýma očima se na mne podívala, řekla: "Tak to je něco!" a zcela profesionálně omdlela. Zachytil jsem ji než spadla na zem a jemně ji propleskl, aby se probrala.
    "Tak to je ale romantické," ozval se za námi sarkastický hlas. Písař se vrátil z oné místnosti a nevrátil se sám. V ruce držel věc, kterou jsem viděl nerad, věc malou, ale smrtící. Nejnovější typ bambitky. Nepochyboval jsem, že v době, kdy jsme si s Dobromilou povídali, si zbraň napěchoval prachem a vložil kuli. Mířil mi na hrudník.
    "Ustup za mne," řekl jsem a Dobromila se za mne schovala.
    "Kšeft nám nezničíte, holoubátka," zavrčel písař. "To si setsakra posichruju."
    V tu chvíli jsem pochopil, že ten starý zdánlivě neškodný chlapík, který jen psal a občas mžouravě kontroloval naše zavařovačky, mne chce s urputnou rozhodností poslat na věčnost. Všechny žáby mlčely a radši se schovaly.
    "Takže chlapče," zazubil se, "Sbohem."
    Ještě než kule opustila hlaveň, sáhl jsem po svém bývalém bydlišti a ohnal jsem se písaři po ruce se zbraní. Mohlo to dopadnout všelijak, ovšem já v dalším zlomku vteřiny držel v prstech jen kus hrdla chudinky zavařovačky a v pravém uchu mi vzplála bolest. Zavrávoral jsem a než se překvapený písař nadýchl, už jsem pustil smutné střepy na zem a pěstí poháněnou svaly, nervy a vztekem jsem milého starce bez úcty ke starším poslal do říše spánku. Než jsme našli nějaký provaz, kterým bychom ho svázali, začínal se už probírat.
    "Trefil jsem vás," řekl jedovatě, když spatřil, jak mi krvácí kus ustřeleného ucha.
    "Ano, ale nezabil," řekl jsem uštěpačně. "To by se vám asi hodilo víc, ne?" Pevně jsem utáhl uzle a nechal ho ležet vedle mrtvoly přepůleného hada.
    "Dva hadi vedle sebe," poznamenal jsem, "jak prozaické."
    "Tohle si beru," došel jsem ke stolu pro evidenční knihu. Jak jsem očekával, na jedné straně byla evidence žab, na druhé straně jména klientek a složené peníze. Důkaz nevyvažitelný zlatem.
    "Za tohle vás asi v místním království rádi mít nebudou," řekl jsem. "Jelikož můj otec jsou s králem této země přátelé, nebude stíhání vaší maličkosti a drahé paní Ostrohřbeté žádným problémem." Všiml jsem si že Dobromila kamsi zmizela. Za okamžik se vrátila s dvoukolovým vozíkem. "Přece je tu nenecháme," kývla hlavou na žabky v zavařovačkách.
    "Ne," souhlasil jsem, "to v žádném případě." Naložili jsme sklenice se žabkami, protáhli se dveřmi i s vozíkem a vyrazili domů, do mého království.
   
Zhruba o sedm měsíců později, kdy jsme se rozhodli se s Dobromilou vzít a jí už se nadouvalo bříško pod bílými šaty, konečně dorazil z dalekých krajů odčarovávací lektvar pro žabáky. Doručovací služba je z některých krajů úplně příšerná. Nalili jsme po kapce každému žabákovi a já konečně poznal, jak vypadá zeman Vladislav Poleno ve své pravé, lidské podobě. Prošedivělý pořízek s plnovousem mne dojatě objal a pak mi nabídl své služby, které jsem samozřejmě přijal. Někteří chlapi se vrátili domů, někteří zůstali a tak se průměrný počet obyvatelstva našeho království i s mojí narozenou dcerou zvýšil o krásných 0,025% na kilometr čtvereční.


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 5363

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 
:: (1 - 1 z 1) :: od nejstarších :: úrovňově ::
Betty - 2006-01-02 00:00:00

Fakt superní pohádka..myslím že ještě pár dalších takových a kniha moderních pohádek je na světě:)


:: (1 - 1 z 1) :: od nejstarších :: úrovňově ::

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.