Palantir
oddělovač

Půjčovna hlav

Literatura > Povídky > Vidoucí 2005 | 30. 12. 2005 17:42:10 | autor:

Je mi zima. Nepříjemné slizké bahno mi už dosahuje do pasu. Nohy jsou strašně těžké a každý krok je utrpením. Připadá mi smutné, že můj život skončí v této bezedné bažině. Nemuselo to tak být. Stačilo jenom trochu vnitřní kázně, ale vidina příjemnosti způsobila tuto šílenost. Věděl jsem, že prostor je velice zrádný, ale pocit, který mě tlačil, byl nesnesitelný. Přestože se právě topím a můj život tady skončí, to, co mě vedlo k tomu, abych vstoupil na tuto nejistou půdu, bylo daleko intenzivnější než prostý pud sebezáchovy. Intenzita tohoto vjemu se nedala překonat. Vidina dosažení protějšího břehu je přitom velice realistická a navíc to není daleko. Zkouším trochu pádlovat rukama, ale výsledkem je jen, že se nořím hlouběji a hlouběji.
    Najednou se na druhém břehu objevuje jakási postava. Přes všechny páchnoucí výpary zjišťuji, že je to ona dívka, která mě včera oslovila na ulici před mým domem a pro kterou jsem vlastně vlezl do téhle bažiny. Náhle si uvědomuji, že ona je tím impulsem, který mě dostal až do současného stavu. Mává na mne a něco volá, ale neslyším ji. Zoufale křičím a gestikuluji. Snažím se ji upozornit na svoji současnou situaci. Evidentně mi nerozumí. Úsměv na její tváři mě přivádí do nepříčetnosti. Jak se může smát, když vidí, v jaké jsem situaci? Pokouším se lehnout si na hladinu a plavat. Přemýšlím o tom, jak dívku přesvědčit, že jsem v nesnázích. Neslyší mě, to je jasné. Mám pocit, že cokoliv jí ukážu, přebere si to a vyhodnotí jinak, než je skutečnost. Potopím se, jasně. Bahno se neustále pode mnou propadá, ale když se ponořím a zamávám rukama nad hlavou, snad pochopí, že potřebuji pomoct. Nadýchl jsem se a strčil hlavu pod ten bublající humus. Ihned se mi udělalo špatně. Chlape, vydrž to, třeba zareaguje. Rukama jsem zamával nad hladinou a poté se zase vynořil. Vyplivl jsem hořkost z úst a pohlédl na protější břeh. No konečně, alespoň začala zoufale pobíhat kolem bažiny.
    Nějakým zvláštním mechanismem se dostávám až k hnijícímu pařezu, který vyčnívá nad hladinu. Zachytávám se a šplhám na něj. Většinu svého těla dostávám na tento ostrůvek naděje a přestávám se potápět. Cítím náhle obrovskou úlevu. Hlavu mám v jednom kolotoči a špatně se mi dýchá. Nedokážu vnímat čas.
    Připadá mi, že uběhla strašně dlouhá doba, než se mi podařilo zvednout hlavu a rozpoznat alespoň nejbližší okolí. Zaostřuji na protější břeh. Vytvořila se tam skupinka lidí, kteří mezi sebou živě diskutují. Uprostřed hloučku se vyjímá ona dívka a ukazuje mým směrem. Kde se tam najednou vzali? Teď dokonce přijíždí nějaký jeřáb a z kabiny vyskakují záchranáři. Začínají vysouvat žebřík nad bažinu. Šplhají po něm a úplně vpředu leze moje kráska. Konec žebříku se zastavil nade mnou. Už je hodně blízko, ale ještě na něj nedosáhnu. Dívka si lehá a jednotlivé příčky velice zvýrazňují její postavu. Natahuje ke mně ruku. To je nádherné, ona mě zachrání!
    Snažím se vyšplhat výše na pařez, abych na ni dosáhl. Chybí mi takový malý kousek. Ještě se musím zvednout. Zbytek stromu se pode mnou náhle zhoupl a z jedné poloviny se potopil. Ne, to ne, tak blízko k záchraně! Mluví na mne, ale já ji neslyším. Proboha, co mám dělat? Jakmile se trochu pohnu, pařez se začne potápět. Proč nespustí ten žebřík níž? Poslední pokus. Natahuji se. Náhle něco ruplo a já mizím pod hladinou. Poslední, co jsem schopen si uvědomit, je bahno pronikající do plic. To je konec!
    V tom momentě jsem se probudil celý zbrocený potem. To snad není možné, zase takový šílený sen! Vykulil jsem se z postele. Hlava mi třeští a nedokážu pořádně udržet stabilitu.
    Dopotácel jsem se do koupelny a vyzvracel do umyvadla. Fuj, to je smrad. Můj fyzický stav je strašný. Už to trvá nějak moc dlouho. Přitom lékař tvrdí, že jsem zdráv. Je to záhada. Proč mám neustále tyto sny? Proč mě to tak užírá? Psychiatr je přesvědčen, že za to může moje duševní rozpoložení, ale jak se mám z toho dostat? Už mi nic nepomáhá. Zkoušel jsem alkohol i drogy, ale je to ještě horší.
    Uvařil jsem si kávu a spolkl jeden koblížek. Je mi špatně. Pomalu jsem se doploužil k poštovní schránce a vybral její obsah. Několik úředních dopisů a noviny. Normálka. Kdo by mi asi psal? Pro samotářský život jsem se rozhodl už před několika lety. Žena v mém obydlí už nebyla, ani nepamatuji. Zřejmě mám na ně smůlu, žádná u mě dlouho nevydrží. Po pár dnech sbalí kufry a odejde. Asi pro ně nejsem perspektivní.
    Sedám si za stůl a otvírám noviny. Co je nového? Co zase ti novinářští pacholci vymysleli? No jistě, války, vraždy, znásilnění, politické harašení a reklamy. Pořád je to stejné.
    Náhle mne udeřil do očí zvláštní titulek.
   
‚Necítíte se dobře? Máte deprese a noční můry? Zkuste nejnovější vědecký objev! Vyměňte si hlavu! Naše firma využívá veškeré vědecké poznatky. Půjčíme vám hlavu jiného člověka!'
   
    Co je to za blbost? Jak můžou vyměňovat hlavy? Inzerát je zařazen na stránce mezi pochybnými podnikatelskými záměry. Tak to je jasné, nějaký podvodník chce z lidí vydolovat peníze. To je teda pěkná hloupost. Co dneska do těch novin nedají. Znechuceně je odkládám. Kdyby to bylo tak jednoduché, určitě by stála dlouhá fronta u jejich dveří.
    Přemýšlím, co budu dneska dělat. Není to až tak složité. Zase půjdu mezi ty známé ksichty a budu se tvářit, že mě jejich přítomnost baví. Odpracuji si, co je potřeba, vydělám peníze, abych neumřel hlady, večer se stavím ve své oblíbené hospůdce a zase budu čekat na šílené sny.
   

   
    Právě jsem za sebou zavřel dveře bytu. Je večer a čeká mě další noc, jsem zvědav, jaké traumatizující zážitky zase přijdou. Je to nekonečný kolotoč. Jedna moje kamarádka mi předepsala léky na spaní, ale když si je vezmu, je to stejné jako v případě alkoholu a drog.
    Příběh z bažin úspěšně pokračuje. Teď už ve snu není nikdo, jenom já a spousta hnijících zbytků lidských těl na dně bažiny.
    Ráno zase zvracím. Je to už pravidelný každodenní rituál. Znovu v novinách narážím na onen inzerát. Jasně, je to blbost, ale schválně se tam půjdu podívat, třeba potkám lidi se stejnou úchylkou. Alespoň s nimi prohodím pár slov. Určitě budou jiní než kolegové v zaměstnání. Minimálně se s nimi podělím o svoje trauma a třeba se i najde bytost, která porozumí mým snům. Schválně, zda odhalím podstatu tohoto podvodu?!
    Zazvonil jsem u vchodu společnosti, která nabízí výměnu hlav. To je teda odvaz! Dostal jsem se až na samé dno lidského primitivizmu. Co tady vůbec dělám?
    Dveře se náhle otevřely a v nich stojí slečna z mého snu!
    "Dobrý den, vítáme vás," řekla a mile se usmála. "Pojďte dál, máme radost z vaší návštěvy."
    Z nastalého šoku nejsem schopen dostat ze sebe ani hlásku. Je profesionálka, nechala mě polknout skutečnost. Otevřela dveře dokořán a čeká.
    "Vy,....vy půjčujete hlavy?" vykoktal jsem ze sebe.
    "Ano, tato služba je náš hlavní podnikatelský záměr," odpověděla zcela vážně.
    "Opravdu?"
    "Jistě."
    "Víte, to přeci není možné, jen tak někomu vyměnit hlavu," nevěřím.
    "Pojďte dál, my vám všechno v klidu vysvětlíme."
    Vstupujeme do prostorné, útulně zařízené přijímací haly a sedáme si.
    "Promiňte, ale já vás vídám ve svých snech, jak je to možné?"
    "Naše společnost nabízí hodně zajímavých služeb," řekla zastřeně. Neodpověděla přímo na moji otázku.
    "Tak povídejte, o co tady vlastně jde?"
    "Je to poměrně složitý lékařský zákrok," začala opatrně.
    "Je to nebezpečné?"
    "Jistě... samozřejmě... není. Metoda, kterou používáme, je vyzkoušená a schválená lékařskou komorou."
    "Ještě jsem o ní nikdy neslyšel. V čem spočívá?"
    "No, víte, to je problém. Vedení naší firmy mi nedalo oprávnění o tom hovořit."
    "Tak mi zavolejte někoho, kdo o tom mluvit může. Za své zdraví a peníze se chci dozvědět, co mě čeká."
    "Vážený pane, musíte nám věřit. Pokud nejste spokojen, nezbývá nám nic jiného, než vás nechat se svým trápením samotného. Bohužel, jinak to nejde."
    Pohlédl jsem jí do očí. Nevypadá na podvodnici.
    "Prosím vás, nezlobte se, mohu vidět oprávnění?"
    "Ano, samozřejmě, na to máte právo."
    Lehce se usmála, sáhla do zásuvky u stolu, vyndala patřičnou složku a podala mi ji. Nevím přesně, proč jsem to řekl, stejně tomu nerozumím. Asi jsem chtěl působit dojmem, že nejsem žádný hlupák. Typická mužská ješitnost. S poděkováním jsem jí složku vrátil.
    "Lékařský zákrok se provádí v narkóze. Budeme potřebovat kompletní vyšetření naším interním specialistou," pokračovala, když uviděla v mé tváři výraz spokojenosti.
    "Samozřejmě, chápu to."
    "Jakou chcete mít budoucí podobu? Stejnou, nebo provedeme nějaké změny?"
    "Hm, až takhle jsem zatím neuvažoval," zarazil jsem se. "Co mi navrhnete?"
    "Většinou si lidé chtějí ponechat tu původní."
    "To bude také můj případ."
    Představa, že bych vypadal jinak, mě vyděsila.
    "Dobře," řekla a zasedla k počítači. "Prosím průkaz totožnosti."
    Podal jsem jí jej a ona začala ťukat do klávesnice.
    "Chtěl bych se zeptat, jak to bude s pamětí?"
    "Stejné jako se vzhledem. Můžeme vám nabídnout celou škálu nejrůznějších typů, anebo zachováme původní. Jak chcete."
    Začíná mi to vrtat hlavou.
    "Tak co mi vlastně vyměníte?"
    "No, dostanete jinou hlavu s podmínkami, na kterých se teď tady dohodneme."
    "Co když budu chtít svou hlavu zpět?"
    "Není problém vám ji vrátit, nebo můžeme později vybrat zase nějakou jinou."
    "To je tak jednoduché?"
    "Úplně až tak jednoduché to není, ale v naší firmě jsou samí špičkoví odborníci z mnoha lékařských oborů."
    "Dobře, tak pokračujme."
    Po několika hodinách společného sezení jsme probrali veškeré moje nepříznivé stavy a postupně je prostřednictvím počítače analyzovali. Nakonec mi slečna sdělila, že zatím připadají v úvahu tři hlavy. Na otázku, čí to jsou hlavy, měla opět zakázáno konkrétně odpovídat, a na dotaz, co se stane s mojí původní hlavou, mi bylo řečeno, že půjde do databáze. Víc už jsem z ní nedostal.
   
   
   
    Je to právě týden od mého prvního sezení a já čekám na interní vyšetření. Mnohokrát jsem procházel všechny možné eventuality. Přemýšlel jsem o nesmyslnosti mého počínání. Probouzel se v neustále hlubších a hlubších depresích. Ne, konečná verze: Takhle se žít nedá. Musím to udělat. Pokud se to nepovede, bude mi už stejně všechno jedno. Šance na lepší život je na dosah ruky. Neustále se mi před očima promítají obrazy šťastných lidí, kteří tuto operaci už podstoupili. Slečna ze snů mi ukázala některé záběry, které ve firmě po zákrocích natočili. Pokud se tomu samozřejmě dá věřit. Uvidíme.
   
   
   
    Sedím naproti slečně ze snů a nepřestávám si ji prohlížet. Pohlédl jsem jí na ruce, ve kterých svírá plnicí pero, a náhle mi po zádech přeběhl mráz. Co je to za podivný pocit? Proč se mi udělalo tak nevolno? Co se to se mnou proboha děje? Raději odvracím pohled. Ruce má nádherné, ostatně jako všechno, ale ten nával do mojí hlavy je nepředstavitelný.
    Očima jezdím po stěnách místnosti, zatímco ona povídá a povídá. Můj zrak náhle spočinul na obrazu za ní. Neurčitá myšlenka mi vystřelila do mozku. Snažím se ji zachytit, ale nějak se mi to nedaří. Uniká. Zapaluji si cigaretu a schovávám se za její dým. Co to tam je? Znovu se snažím soustředit. Její hlas se mi pomalu ztrácí v nekonečnu. Přestávám vnímat význam slov a vět, které vyslovuje. Obraz představuje jakousi surrealistickou krajinu. V popředí je postava ženy zkroucená do nepřirozené polohy. Něco je na tom uměleckém díle provokující. Postupně ho zkoumám kousek po kousku. Obraz má svoje vnitřní kouzlo a tajemno. Určitě to byl hlavní záměr umělce. Podíváš se jednou, nic ti to neříká, podíváš se podruhé a výsledek je úplně jiný. Ano, je to dobrý obraz. Tvar! Tahy štětce, to bude ono. Nesmím se na to koukat moc realisticky. Přivírám víčka a snažím se vymazat z mysli okraje obrazu. Barvy se mi začínají slévat. Vidím jenom nějakou nedefinovatelnou skvrnu. Ano, teď to je ono, teď je mi to jasné! Držím se toho vjemu, jako když se tonoucí stébla chytá. Pomalu zaostřuji na okolí. Výsledek se brzy dostavuje. Uvědomuji si, co mě tak zaujalo. Je to křivka boků ženy na obraze!
    "Pane, vnímáte mě?"
    "A..Ano, promiňte, zamyslel jsem se."
    "Dobře, takže jsme dohodnuti."
    "Na čem?"
    "Teď jsem vám to všechno vysvětlila."
    "Vlastně máte pravdu, souhlasím."
    "Ale, já jsem se vás neptala na souhlas. Ten už jste potvrdil svým podpisem."
    "Ano, jistě, samozřejmě," vysoukal jsem ze sebe.
    "Dobře, tady máte výsledky interního vyšetření a informace o předpokládaném lékařském zákroku," řekla a podala mi svazek nejrůznějších papírů. "Ještě si to pročtěte a příště se těším nashledanou."
    Vstala a podala mi ruku na rozloučenou. Beru si od ní celou složku a spěšně odcházím.
    Ploužím se setmělou ulicí a přemýšlím o tom, co jsem na obraze viděl. To přece není normální. Tolik žen jsem ve svém životě už potkal, a teď mě vyvede z míry taková hloupost. Zastavil jsem se u pouličního hydrantu a opřel se o něj. Co se to se mnou děje? Svezl jsem se na chodník. Mám pocit, že nejsem schopen jediného pohybu. Zůstávám sedět a najednou mi je absolutně jedno, co se mnou bude. Přemýšlím o svém minulém životě. Mám dojem, že můj pobyt na tomto světě byl zcela k ničemu. Jsem obyčejný tuctový člověk, který v životě nikdy nic nedokázal a nedokáže.
    Na protějším chodníku se prochází prostitutka. Nabízí své tělo všem kolemjdoucím zcela otevřeně a nehorázně. Dokonce i ženám. Kupodivu se mi z toho pohledu nezvedá žaludek jako jindy. Naštěstí na tu dálku nejsou slyšet její primitivní obscénní kecy. Náhle k chodníku přijela limuzína a vychrlila celou dávku slečen. Chvilku přešlapují a diskutují mezi sebou. Po chvilce se rozcházejí na svá stanoviště. Jedna zamířila přes ulici přímo ke mně. Vidím ji přicházet. Pohupuje se v bocích a její minisukně odhaluje přesně to minimum, které muže neskutečně provokuje. Nejhorší na tom je, že tu nádhernou křivku, která mě dneska oslovila na obraze, vidím i u ní. Trpělivě čekám, co se bude dít.
    "Nazdar chlape," řekla, když ke mně dorazila, "nechceš vyhulit ptáka za pětku?"
    Zastavila se přede mnou, smyslně se zavlnila a čekala. V tom momentě se ve mně všechno převrátilo, vyskočil jsem a začal utíkat. Prchám jako nepříčetný úzkými uličkami, narážím do hromad odpadků, klopýtám přes nejrůznější překážky. Zakopl jsem o nějaký předmět, který mi vynadal do idiotů, upadl jsem na zem a zranil se na hlavě. Znovu se zvedám, utírám si krev z obličeje a prchám dál.
    Zastavil jsem se až o několik bloků dál. Co se to se mnou děje? Proč mě tak vyděsila? Už se ze mne opravdu stává paranoik. Tu novou hlavu nutně potřebuji.
    Cestou domů se zastavuji ve svém oblíbeném baru. Mávám na pozdrav směrem ke stolu štamgastů a sedám si na svoje obvyklé místo. Servírka mi přinesla drink. Když mi jej podávala, zůstal jsem strnule civět do jejího výstřihu. Dvě krásné křivky.
    "To se vám tak líbím?" uchichtla se, když zpozorovala můj výraz v obličeji.
    "Promiňte, omlouvám se."
    "Jste v pořádku?"
    "Ano, proč?"
    "Běžte se na toaletu umýt, máte na tváři krev."
    "Jistě," spěšně vstávám a vydávám se na záchod. Strkám hlavu pod studenou tekoucí vodu a opírám se čelem o umyvadlo. Musím trochu vychladnout. Ty blbečku, co to vyvádíš? Jakto, že tě ženský najednou tak přitahují? Respektive části jejich těla. Že by to způsobil ten obraz? To je přece nesmysl. Dřív jsem takové puberťácké představy neměl. Náhle zjišťuji, že si nedokážu pořádně vybavit, co je na obrazu vlastně zobrazeno.
    Pohlédl jsem na sebe do zrcadla. Tohle přece musíš zvládnout! Rozhodl jsem se, že se proti tom obrním. Nejsem přece žádný sexuální loudil.
    Vracím se do baru. Vypíjím celý drink najednou. Tak a dost, takhle se přece nemohu chovat. Poroučím si ještě jednu rundu. Rozhlížím se po lokále a kývám na pozdravy.
    Neubránil jsem se a můj pohled opět spočinul na servírce, jediné ženě v baru. Koukám na její nohy, zadek, prsa, ruce, šíji,..... Ne, raději zavírám oči. Vnitřnosti se mi sevřely a začala se mi prokrvovat mužská část těla. No tak, ještě toho trochu.
    "Platím!" vykřikuji.
    "Ano....."
    Přistoupila k mému stolu a celá její ženská osobnost mě ovanula smrtelným dechem. Začal jsem se intenzívně potit. Tohle se nedá vydržet! Sexuální touha mě celého ovládla. Zatínám zuby, třesoucí rukou rychle vyndávám z peněženky patřičný obnos a prchám z baru.
    Přivítal mě chlad noci. Musím se projít a všechno si pořádně promyslet. Do postele jsem se dostal až dlouho po půlnoci, ale nic kloudného nevymyslel. Ráno se probouzím rozlámaný. Zjišťuji ovšem překvapivou věc. Na dnešek jsem neměl žádný sen.
    U snídaně otvírám noviny a pročítám nejnovější zprávy. Na stránku s inzeráty se raději ani nekoukám. Vtom se ozval vchodový zvonek. Sakra, koho sem čerti nesou takhle po ránu? Vždyť jsem všechny návštěvy už před časem odboural. Znechuceně odkládám noviny a jdu otevřít. Ve dveřích stojí nádherná dívka. Štíhlá tmavovláska sportovní postavy a krásných modrých očí.
    "Dobrý den, já jsem Marta, vaše sousedka," řekla příjemným hlasem.
    "Já....já se jmenuji Petr," vykoktal jsem.
    "Ano, všimla jsem si na vizitce."
    "Co si přejete?"
    Na to, že je sousedka, ji vůbec neznám.
    "Bydlím tady na patře. Občas vás vídám, ale když se potkáme, vy mě vůbec nevnímáte."
    "To se tedy omlouvám."
    "To nic," sklopila oči a lehce se zarděla.
    Sleduji její pohled a zjišťuji, že prokrvení vytvořilo na mých kraťasech pořádný stan. Proboha! Rukama se snažím svoje mužství zakrýt.
    "Promiňte...," nejsem schopen slova. To je teda trapas.
    "Nevadí, vždyť je to hezké," usmála se. "Já jenom chtěla, jestli byste nebyl tak laskavý... Přijdou mi opraváři, a já nebudu doma. Pustíte je dovnitř?"
    Nastavila ruku s klíči od svého bytu.
    "Samozřejmě, rád to udělám."
    "Děkuji, nashle a neberte to tak," řekla a odcupitala.
    Stojím ve dveřích jako tupec s přirozením v jedné ruce a klíči v druhé. To jsem tomu teda dal! Taková ostuda! Cítím se vyloženě trapně. Ani jsem se nezeptal, kdy si pro klíče přijde. Vůbec nejsem schopen uvažovat racionálně. Vždyť já vlastně taky potřebuji odejít. Musím zavolat do firmy a vzít si na dnešek dovolenou, když už jsem to takhle zkonil.
    Údržbáři přišli, pouštím je do jejího bytu, ale sám raději zůstávám na chodbě. Odér, který vyvanul z otevřených dveří, je příliš vzrušující.
    Nedokážu se zbavit pocitu dráždivosti ženské marnosti. Její charisma mě neustále oslovuje a provokuje. Najednou mám pocit, že sexuální nádech, který z ní vyzařuje, si ani nezaslouží. Je možné, že si neuvědomuje, jak mě ponižuje? Nebo to je cílený záměr? Proč to udělala? Vždyť jsme tak zranitelní.
    Nelíbí se mi, když ženy s absolutním klidem přehlíží hodnoty, které jsou pro mne podstatné. Můžeš s nimi o tom diskutovat, můžeš si to s nimi vyříkat, můžeš si myslet, že jsi to všechno zvládl a plně odhalit svoji duši, která došla k pochopení, ale stejně nakonec udělají něco, co tě srazí zpět až na samé dno. Je to tak, ale i za takovou cenu jsou krásné, erotické a musíš je milovat, i když jejich smích přijde v nejméně vhodné situaci a zničí všechno krásné, které jsem si tak pracně v sobě budoval.
    Pitoreskní vtírání mužů do jejich přízně se jeví jako zcela bezvýznamné a ponižující. Z růžového kabátku, který jsou schopny si posléze na sebe obléknout, se mi dělá vyloženě špatně. V jejich přítomnosti si připadám jako nahý, i když jsem plně oblečen. Jedna dáma absolutně nevázaně prohlásila, že mám pěkné hnízdo. Když viděla můj nechápavý výraz ve tváři, objasnila mi toto zaběhlé rčení. Máš na kalhotách krásnou velikánskou bouli. Zastyděl jsem se za své výrazné mužství. Jsme takoví, svoje pohlaví všude ukazujeme, ale za to nemůžeme. Ano, je to všude viditelné, kdežto vy tu krásu, která nás tak vzrušuje, celý život schováváte ve svém nitru. Myslím, že to není férové. Vy se kocháte naší mužností, ale jak my se můžeme těšit z vaší ženskosti, když je tak ideálně schovaná. Vidíte alespoň určité tvary, ale my vnímáme prázdno. Pouze se domýšlíme. Obraz je v naší hlavě. Měly byste tolerovat naše pocity a výstřelky, protože mužská představivost je nekonečná.
    Zvonek se ozval až pozdě večer. Vyskočil jsem jako čertík. Už jsem začínal být nervózní. Snad nebudu mít zase problémy. Oblékl jsem si raději těsné kalhoty. Otvírám dveře a v nich stojí Marta a má na sobě jenom župan. Zatajil se mi dech.
    "Jste sám? Neruším?" zvědavě natahuje krk a dívá se mi přes rameno do bytu. Nejsem schopen jediného slova. Ustupuji z dveřního prostoru. Neslyšně kolem mne proplula, já zavřel dveře a zamkl. No tohle, co to proboha dělám? Marta zmizela v pokoji. Stojím u dveří jako truhlík a nejsem schopen vůbec přemýšlet. Co teď? Žaludek se mi sevřel a před očima se mi udělaly mžitky. Přece se tady na ni nemohu vrhnout. Vždyť ji vůbec neznám. Jenže mě strašně přitahuje a vzrušuje. Proč přišla jenom v županu? To přece musí být cílené. Navíc je tak vyzývavá.
    Náhle zjišťuji, že mi to takhle nepůjde, i když jsem tolik vzrušený. Ke všem ženám, které se objevily v mém životě, jsem musel něco cítit. Vždycky jsme nejdříve něco hezkého spolu prožili a potom teprve bylo milování plnohodnotné. Že by to teď bylo jiné? Pravda, změnil jsem se, nevím sice proč, ale něco se se mnou stalo. Navíc, tak dlouho jsem žádnou ženu neměl. Myslel jsem, že to bez nich jde, ale skutečnost je jiná. No nic, necháme tomu volný průběh.
    Snažím se uvolnit. Zatřepal jsem rukama, udělal pár poskoků, dřepů a vyrážím pravou nohou napřed.
    "Tak, kde jste tak dlouho?" prohlásila, když jsem se nejistým krokem objevil v pokoji. Sedí pohodlně uvelebená v pohovce, má nohu přes nohu a župan jí sklouzl hodně hluboko. Ježíši, to jsou krásné nohy!
    "Promiňte, jsem z vás strašně nervózní," vysoukal jsem ze sebe.
    "Petře, tak se uvolni. Jsem jenom obyčejná ženská," přešla hbitě na tykání.
    "No, právě. Vzrušuješ mě. Nemůžu si pomoct."
    "Pojď blíž, já ti pomůžu."
    Jako ve snu k ní přistupuji. Ihned mi rozepnula a stáhla kalhoty. Vzala můj ztopořený úd do ruky, párkrát po něm přejela a vložila si jej do úst. Před očima se mi zatmělo a začínám se propadat do bezedné propasti. Srdce se mi zastavuje, nemohu dýchat. Tělem mi proběhla krátká, ale zato intenzivní křeč. Vykřikl jsem něco nesrozumitelného a pak přišlo uvolnění. Jak rychle to začalo, tak rychle to skončilo. Všechna moje mužská síla vyprchala během několika vteřin a proměnila se v bílou rosolovitou hmotu, která ulpěla v její dlani. Labužnicky ji ochutnala a lehce se pousmála. Svalil jsem se na pohovku a zavřel oči. Vychutnávám si napětí, které ze mě postupně vyprchává. Schoulila se ke mně a položila mi hlavu na rameno. To je přesně to, co jsem vždycky potřeboval. Proč jsem to nikdy takhle necítil? Za všechno určitě může ten obraz. Tenkrát se ve mně něco probudilo. Přistihuji se, že moje myšlenky jsou u Marty, nikoliv u slečny z mých snů. Konečně. Hladím tu krásnou tvář vedle sebe a cítím v duši neskutečné štěstí. Ona je nádherná, ona je můj život, ona je všechno.
    "Nespíš?"
    "Ne, jak bych mohl. Vychutnávám si plnými doušky tvoji přítomnost, tvoji duši, cítím tu energii, která z tebe sálá, cítím, jak intenzivně chceš být se mnou. Vím, co chceš. Splyneme v jedno tělo."
    "Ano, to přesně chci. Vstup do mě, jak nejvíc můžeš, ať jsme si co nejblíže."
    Obepne mě nohama, a já do ní pronikl. Jsme spojeni. Spočineme v absolutním souznění. Cítím, jak její myšlenky, sny a představy pozvolně plynou do mé mysli. Prožívám nejkrásnější chvíle svého života. Intenzita pocitu je nekonečná. Nikdy tě neopustím. Takto spojeni zůstaneme navěky. Příval její energie mě až ubíjí, ale vím, že to dokážu zvládnout. Můj život se dneškem zcela mění. Odkrývám zcela nové a nepoznané obzory duševního života. Nabízíš mně svoji lásku, svoje tělo, krásné křivky, jsem unášen na mohutných vlnách do světa neskonalé rozkoše.
    Až teprve teď otvírám oči a sleduji její orgasmus. První, druhý, třetí,.......neustále se jí vrací ve stále intenzivnějších vlnách. To se nedá vydržet. Zatínám zuby.
    "Zůstaň se mnou," sykla a vší silou si mě k sobě přitiskla. Explodoval jsem do ní jako bomba. Mé vzrušení, moje extáze neberou konce. Tohle přece nemohu přežít. Posledních pár záchvěvů a potom zcela odpadám. Zhroutil jsem se vedle Marty a přerývaně oddechuji. Pot ze mě lije. Mysl se mi vznáší někde vysoko v oblacích. Okolní svět přestal existovat.
    Určitě jsem musel usnout, když mě Marta polibkem probudila, klečela nade mnou a župan už měla oblečený.
    "Máš ty klíče?"
    "Cože? Jdeš pryč?!"
    "Nechci rušit tvoje soukromí."
    "No, to je dobré, už se ti to povedlo."
    "Já vím," usmála se.
    "Prosím tě, neodcházej, tolik ti toho chci říct!"
    "Dobře, já tobě taky," pohladila mě po tváři.
    Povídali jsme si a milovali se až do rána. Vystřídali jsme všechny možné polohy a neustále se naplňovali láskou. Druhý den jsme měl pocit, že ji znám už neskutečně dlouho. Pověděl jsem jí i o firmě, která vyměňuje hlavy. Dlouze se té mojí myšlence smála, ale nakonec pochopila, proč jsem se k takové bláznivině odhodlal. Dokonale jsme rozebrali můj dřívější psychický stav. Celkem příjemné bylo zjištění, že ona na tom byla podobně, ale v ženském vydání.
    "Dobře, hned dneska po práci tam zajdu a všechno zruším. Zatím o nic nejde, ten lékařský zákrok měl proběhnout až příští týden," uzavřeli jsme naši dlouhou debatu a spěchali do zaměstnání.
    Ten den byl úžasný. Sice se neskutečně dlouho vlekl, protože jsem se těšil na další krásný večer, ale práce mi šla od ruky. V ten den jsem vyřešil tolik problémů jako jindy za celý měsíc. Spolupracovníci si mě dobírali, kde mohli. Byl jsem středem jejich zájmu, ale vůbec mi to nevadilo.
    Odpoledne spěchám do firmy, která vyměňuje hlavy. Moje víla mě s úsměvem přivítala.
    "Tak, co máte za problém," zeptala se.
    "No, víte," začínám nejistě, "něco se přihodilo. Potkal jsem dívku s kterou si výborně rozumím. Znám ji sice pouze jeden den, ale to, co jsme spolu prožili, je neskutečně krásné. Znovu jsem se po tolika letech zamiloval."
    "To je v pořádku."
    "Chtěl bych tu operaci zrušit. Vím, je to hloupé, měli jste se mnou výdaje. Všechno uhradím."
    Znovu jsem se zahleděl na obraz. Jasně, je to Marta! Proboha, na tom obraze je Marta! To není možné, dřív tam nebyla! Zůstávám sedět s otevřenou pusou.
    "Nezlobte se, mohu vás vyrušit?"
    "Promiňte, zamyslel jsem se."
    "Můžete mi podepsat tuto fakturu?"
    "Co........proč?" beru do ruky kus papíru a zírám na něj.
    "Ano, účtujeme vám jednu výměnu hlavy."
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2586

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.