Síla

„Krásné…“ zašeptal zamyšleně muž a prstem přejel po medově hebké spirále Síly. Odměnila ho krémovým zazářením.
    „Je to můj životní úspěch..“ otočil se na vedle stojícího chlapce se samolibým úšklebkem.
    Velmi rád pozoroval, když se před ním lidé třásli strachy. Chlapec, snad kolem osmi let, byl bledý jako křída, když vedle něj stál On. Kdoví proč mu muž právě teď daroval tak hluboký pohled. Pozvedl opálenou ruku a pomalým ladným pohybem se blížil k chlapcově obličeji.
    „Ne, ne, NEEE!!“ ozvalo se náhle z vedlejší místnosti zoufale.
    Hlas ostrý jako nůž se zasekl do stěny a neviditelnými prsty strhl kus zplesnivělé tapety, která se syčením sjela k zemi. Síla zazářila a v očích muže se objevil pobavený výraz. Znovu pohlédl na chlapce.
    „Všechno je tak ÚŽASNĚ dokonalé…“ usmál se a olízl si tenké rty, až jeho nezvykle čistě zelené oči zableskly. Svou ruku nechal volně klesnout podél těla.
    „…Ale teď musíme konečně do práce. Představení skončilo.“
    Pospíchali dlouhou, nemocničně vyhlížející chodbou. Na rozdíl od předchozí místnosti, jež vypadala spíš staře a zatuchle, zde bylo vše moderní a desinfekce se vznášela ve vzduchu jako dusivý oblak. Na stěnách visely různé orientační tabule státních laboratoří. Muž dovlekl svého malého přítele až před místnost s velkým písmenem T.
    „Jdi.“
    „Ale..“
    Muž otevřel těžké dveře a prořízl tu neproniknutelnou temnotu uvnitř. To bylo jasné gesto. Kluk s nápadně kudrnatými vlasy váhavě vklouzl dovnitř, a on za ním.
    „Kde je?“
    „Na S.C., vsadím se. Ale mně se nesvěřuje.“
    „A vzal toho smrada s sebou, že jo?!“ zaštěkal nepříjemným tónem znovu ten hlas odněkud ze tmy.
    „Jo.“
    Pavel sundal nohy ze stolu a unavenýma očima zamžoural na obrazovku. Kafe už mu dávno vystydlo.
    „Parchant.“
    „Nemluv tak o svém chlebodárci.“usrkl studené tekutiny Pavel a zaprskal, „On má uši všude.“
    „Jsi připraven?“ hlesl hraným hlasem muž.
    Kluk přikývl a ustrašeně se rozhlédl kolem sebe.
    „Tak lez..“ postrčil ho dovnitř chlap a počkal, než dovnitř nasoukal celé tělo.
    Spokojeně se pak usmál a zatáhl za malým otvorem tmavý závěs. To má za to, že ho vyřadil ze hry. Ale to netuší, co všechno se ještě může stát!
    „Co to bylo?“ zalekl se najednou Standa.
    Úplně mu v krku uvízlo sousto včerejšího rohlíku.
    „Co zase..?“ vzdychl znechuceně Pavel a zarejdil myší po obrazovce.
    Už příliš dlouho se nic nedělo. A to je Šér tak dlouho nabádal, aby z kamer nespustili oči. Šér, Šér, všude je jenom Šér…
    „Tys to neslyšel…?“ zašeptal nakřáplým hlasem Standa a rozhlédl se obezřetně kolem sebe.
    „Jako by se sem někdo dobýval…“
    „Ale blbost..“ zakroutil nad tím Pavel hlavou a zahleděl se do tmy, přičemž přemýšlel, proč je ten jeho kámoš taková baba. Někde proběhne myš a on už se dáví strachy.
    S hlubokým vzdychnutím se vrátil znovu na obrazovku.
    „Sakra!“ vyhrkl samým leknutím.
    Na jedné z kamer totiž…
    „Nééééééééééééé…..!“ neslo se nekonečným prostorem a on padal a padal…
    Pohlédl nad sebe. Už měl zase svoje tělo, svaly se mu napnuly k prasknutí a na čele si nahmatal svou jizvu.
    „Nekřič! Dneska budeš mít ještě dost příležitostí!“ zakňučel hraným hlasem nezvykle krásný muž s opálenou kůží a čirýma zelenýma očima.
    Známým ladným pohybem si uhladil čechrané vlasy a v té sekundě skutečně vypadal jako..Byl to Šér.
    „Co zase vyvádíš?!“ hlesl zchromeným hlasem Krum stržen sledem událostí.
    „Co zase vyvádím?“ zasmál se Šér a tvářil se, že ho vůbec nevzrušuje, že letí jakýmsi prostorem neznámo kam, „To, co jsem slíbil! Před čtyřmi lety, pamatuješ?“
    Před čtyřmi lety?
    „Však uvidíš, kdo z koho!“ práskl dveřmi mladě vyhlížející muž s neposlušnou kšticí.
    Začal jsem z něj být nervózní. Vždycky všechno zveličoval. A teď v tom byla ta nová technologie..
    „Budu první, první!!“ zaslechl jsem ještě za dveřmi tlumeně.
    Ne nadarmo jsem mu říkal Šér. Ani nevím, co by to mělo znamenat, ale to slovo znělo stejně jako jeho výbušná povaha. Škubl jsem sebou, neboť mě to přeci jen všechno nenechávalo klidným. Alena mě zadržela:
    „Nech ho, Jardo…však víš, jakej Pepa je, ještě z toho budou problémy.“
    Přesto jsem se jí vytrhl a vší silou rozrazil dveře:
    „Jen přes mou mrtvolu, Šér!“
    …ano, před čtyřmi lety…
    „..vyzkouším si to na tobě. A věř, že je i kdyby to měla bejt poslední meta v mým životě!“ usmál se Šér křivě a natáhl ruku pod sebe.
    Dosáhl na Kruma a trhl jím do strany. Snesl se blíž k němu.
    „Nedokázal jsi to řešit, že jsem byl lepší…Smůla.“ vytáhl cosi z kapsy a stiskl na tom velké červené tlačítko.
    „Tak odteď..“, zamával jím před Krumovým obličejem, „..se stáváš nesmrtelným, kámo!“
    „Ale proč, proboha, Pepo!“ vydechl Krum.
    To znamená, že..
    Šér se rozšířily zorničky přívalem zlosti.
    „Neřikej mi Pepo!!“ vykřikl afektovaně a vrazil do druhého muže.
    Stále letěli tím nekončícím tunelem. Krum se vychýlil do strany a kdesi v mlhavé tmě narazil do stěny. Tlumeně vykřikl.
    „Hahaha..! Na, ty zrůdo zrádcovská!!“ uštědřil mu Šér ještě jednu ránu do obličeje.
    ..ho chce zabít!
    „Nech mě!“ napjal muž svaly k prasknutí a pokusil se Šér udeřit, ale nebylo tak snadné mířit.
    Minul. V té chvíli ho protivník bolestivě nakopl a cosi nesrozumitelného vykřikl.
    „Šér! Proč to děláš?! Proč to všechno?!“
    Jeho slova se ztratila v další uštědřené ráně. Krum se znovu ohnal, ale bylo to jen plácnutím do vody. Zdálo se, že nemá vůbec žádnou šanci.
    Šér poklesl níž a dostal se takřka na stejnou úroveň s Krumem. Ihned se propletli v jakési klubko ran a kopanců. Krumova tvář byla zbrázděna stroužky krve, o to krvelačněji Šér útočil. Krum začínal pociťovat hlubokou beznaděj.
    „Kvůli tobě!“ vyštěkl Šér, než se svému rivalovi pokusil trefit do nosu, ale ten uhnul.
    „Tolik technologií jen kvůli tobě!“
    Krum se snažil bránit ze všech sil, ale Šér byl moc dobře připraven. Cítil, jak mu stéká krev po rozdrásaných rukách.
    „Převtělování..!“ zaryl ostré nehty do svalnatých rukou soka.
    „..časový posun..!“ vypočítával a Krum se snažil co nejvíce krýt.
    „..a má Síla!“
    Krumovi se podařilo jej nakopnout, ale Šér to snad ani necítil.
    „Má Síla, má zkáza!“ zaječel a vší silou jím praštil o přibližující se dno.
    Krum ztratil dech. Šér byl téměř nezraněn a jemu jakoby z těla vyskákaly všechny kosti. Ostrá bolest jej úplně ochromila. Zůstal ležet bez hnutí.
    Teprve když otevřel oči, zjistil, že jej Šér, bývalý přítel ze studií, přivázal k jakémusi kovovému rámu na stěně. Byli v malé, zatuchlé místnosti. Jak se sem jen dostali, proboha?
    „Skoncuj to sám..“ podal mu do ruky jakési maličké zařízení.
    „Za co mě máš?!“ utrhl se na něj z posledních sil Krum a zadusil ho příval kašle.
    „To je něco jako.. elektrické křeslo. Nastavil jsem to tak, aby tě to nezabilo hned. Budeš umírat hezky pomalu.“
    Hlava se mu zatočila. Žádal ho někdo, aby mu vysvětloval podrobnosti?
    „Ne, ne, NEEE!!“ vykřikl zoufale a jeho hlas ve vedlejší místnosti strhl kus plesnivé tapety ze stěny…
    Prohledal mrtvé tělo. Jak odporné, musel ho dobít sám… Srab. Ale už není. Stiskl stop a realita v místnosti se jemně zavlnila. Konečně si mohl vydechnout. Odteď má všechno v Síle.
    Vstoupil do vedlejší místnosti a pozorně se rozhlédl. Na stole ležela připravena, krásně světélkující, a teď dokonce i naplněna po okraj nahranou událostí.
    „Krum je teď nesmrtelný..“ zašeptal si pro sebe s úšklebkem a pohladil jemnou strukturu podivného záznamu.
    Právě přepsal dějiny, když se vrátil o několik minut nazpět. Pro právě probíhající realitu se nikdy nestalo, že by snad šel s malým Krumem v cizím těle chodbou ke stroji času. Nikdy to nebylo..
    Teď přeci může být jen jednou.. je jen jedna pravda. A tou je ta poslední.
    S pocitem zadostiučinění odhrábl husté vlasy z čela a nahmátl malý otvor. Jako stvořený pro spirálovitý konec Síly.. Jako?!
    „Pojď ke mně, maličká…“ zašeptal něžně a zhluboka se nadechl.
    Na tuhle chvíli čekal celý život. Díky speciální technologii zaznamenávání elektrických impulsů v mozku může znovu a znovu díky jejich umělému vyvolání prožívat již jednou prožitý okamžik donekonečna. Třeba - Krumovu smrt. Zasunul konec dovnitř a pocítil chladný materiál uvnitř hlavy. Ale pak se mu před očima zatmělo a..
    „Tak odteď..“, zamával červeným tlačítkem před Krumovým obličejem, „..se stáváš nesmrtelným, kámo!“
    „Ale proč, proboha, Pepo!“ vydechl Krum a bylo na něm vidět, v jakém strachu se topí.
    Šér se rozšířily zorničky přívalem zlosti.
    „Neřikej mi Pepo!!“ vykřikl afektovaně a vrazil do druhého muže.
    Stále letěli tím nekončícím tunelem. Krum se vychýlil do strany a kdesi v mlhavé tmě narazil do stěny…
    „Stando!“ zařval jako raněné zvíře Pavel a ukázal na jednu z kamer, „Šér! Šér!“
    Mladý muž ihned přiskočil k monitoru a jako zmátožený sledoval kmitavý obraz, na němž dlouhou chodbou utíkal Šér a zanechával za sebou krvavé stopy. Zhroutil se u dveří s písmenem T.
    „Klon!“ odfrkl si divoce muž navlas podobný Šér a ještě pevněji stiskl Sílu v dlani.
    „Nikdy nemůžeš vyhrát. Ty jsi já a já jsem ty. Nikdy.“
    „Ale kamará..“
    „Mlč už!“ vrazil mu pěst do obličeje.
    Po ruce mu začala stékat teplá krev. Zvedl dlaň a zblízka si ji prohlédl. Zaleskla se ve světle mnohých reflektorů.
    „Nemůžeš mě zabít, Šér..“ vzdychl rozlámanými plícemi skroucený muž opřený o dveře do laboratoře.
    Zlomený nos mu dělal potíže při výslovnosti. Pokusil se přemoci tu pálivou bolest v hrudníku a břiše, aby zkusil ještě vyjednávat.
    „Právě že já jsem ty a ty jsi já! Jsme jeden – v různé rovině ve stejném čase!“
    „Sám jsi mě chtěl…Proč jsi to tak udělal, abych zůstal? Když už, tak už! A budu tady, dokud nechcípneš, ty odporná kryso!!“ stiskl Sílu mezi prsty, až se ozval tupý zvuk jakéhosi praskání.
    „NE!“ vykřikl Šér a ihned se chytil za prsa.
    Druhé dvojče ho srazilo silnou ranou do břicha zpět do kouta.
    „Budu si dělat co chci, JASNÝ?!“
    „Proboha Šér..“ zavzlykal tvrďácký chlap, „..žij si svůj život. Já se odklidím sám. Jen mi dej..“
    Pohledem se upnul k Síle. Na jejím povrchu už se stačily objevit maličké prasklinky..
    „Blázne!“ zavrčel klon nesmlouvavě a začal se klepat dalším návalem zlosti.
    Energie v něm narůstala každou vteřinou jako kypící těsto. Zhluboka se nadechl.. Najednou se zarazil. Pohled mu sjel na nástěnné hodiny vysoko nad nimi.
    „Za chvíli se znovu přepíše realita.“ řekl podivným tónem.
    Do obličeje se mu ale hned vrátil ten výraz nesmlouvavého zabijáka a naklonil se s úšklebkem nad zkrouceného muže.
    „MOHL bych tě zabít stejně jako Krum Alenu..“ zakřičel na něj, ale nakonec se jeho hlas docela ztratil, „..ale..“
    Rozhlédl se kolem sebe a mlčel. Hodiny najednou začaly tikat o něco hlasitěji jako tlukot něčího srdce. Šér dvě se nadechl.
    „..ale nedokázal bych si tím vůbec nic. Než že jsem se snížil na Krumovu úroveň…“
    Šér pohlédl dvojčeti do očí. Najednou tu před ním stál on sám a vypadal docela jako před čtyřmi lety. Když našel Alenu s prostřelenou hlavou. Už i navenek vypadal dost nervózně a nic nenasvědčovalo tomu, že ještě před chvílí by Šér byl klidně ubil. Myslel na Alenu, myslel na jejich lásku. Myslel na to, proč ji pak Krum ten večer zabil.. Aby se pomstil, že si nakonec přeci jen sehnal tuhle laboratoř?
    „Kde je vlastně ten kluk?“ zeptal se najednou Šér a ztěžka zasípal.
    „Kde? Ve stroji času!“
    „Já nechci nic vidět, já nechci nic vidět!“ kňučel Standa a rukama si zakryl obličej.
    „Vypni to!“ zařval Pavel a neobratně rukou shodil hrneček s kávou.
    Rozlila se po koberci a vsákla se do mužových ponožek.
    „Tak to vypni ty, proč já?!“ hřměl se slzami v očích Standa a ještě více stiskl bariéru rukou před svým obličejem.
    „Hele…“ zašeptal najednou spolupracovník a strčil do něj.
    „Voni tam už nejsou…“
    „Však uvidíš, kdo z koho!“ práskl dveřmi mladě vyhlížející muž s neposlušnou kšticí.
    Začal jsem z něj být nervózní. Vždycky všechno zveličoval. A teď v tom byla ta nová technologie..
    „Budu první, první!!“ zaslechl jsem ještě za dveřmi tlumeně.
    Ne nadarmo jsem mu říkal Šér. Ani nevím, co by to mělo znamenat, ale to slovo znělo stejně jako jeho výbušná povaha. Škubl jsem sebou, neboť mě to přeci jen všechno nenechávalo klidným. Alena mě zadržela:
    „Nech ho, Jardo…však víš, jakej Pepa je, ještě z toho budou problémy...“
    Projela mnou strašná nenávist k tomu nemožnému chlapovi. Nejenže měl všechno, mohl udělat, co chtěl, ale ještě si vzal takový charakter jako je Alena.. Kypělo to ve mně a já se jí chtěl vytrhnout a zařvat něco na toho bezduchého panáka vědy, když vtom se rozlétly dveře a do místnosti vlétl udýchaný kluk.
    „Nech ho, nech ho! Mám..prostě to..!“ zakoktal malý chlapec mezi dveřmi a vyděšeně se rozhlédl.
    Všechna zlost ve mně ještě vzrostla. Co mě tady ten skrček zdržuje? Vyběhl jsem na chodbu.
    Mihl se někde těsně přede mnou. Chtěl jsem k němu dojít a pěkně mu zakroutit krkem. Nejdřív tvrdí, že mi pomůže s tím případem nahrávky komunikace mozku, ale pak si sežene vlastní laboratoř! Zadupal jsem na schodech jako slon.
    „Stůj!“ vykřikl najednou Šér dole a já se ihned zarazil.
    Viděl jsem, jak stojí dole a míří na mě černou hlavní. Začal jsem se potit jako zvíře.
    „Ale Šér..“
    „Ruce nahoru! Proč jdeš za mnou?“
    „Chtěl jsem si ještě promlu..“
    „Nebo ze mě vytáhnout pracovní postupy, že jo?“
    „Ale Pepo..“
    „Neříkej mi Pepo!!“ zařval, ale ve stejném okamžiku za mnou vyběhla Alena :
    „Pepo, prosím tě, Pepo..!“
    Jenže to už ten muž s vizáží modela stiskl spoušť a okamžik se zastavil..
    Ležel jsem na zemi s prostřeleným bokem a cítil, že dodýchávám. Přede mnou jako jakási nezdolatelná hora ležela ta inteligentní žena, po níž jsem tolik let toužil. Ale teď se ani nepohnula.
    Vystoupal pomalu po schodech a zastavil se před ní. Tiše poklekl.
    „Aleno..“ zašeptal a z nádherných zelených očí skanula jedna velká slza.
    Políbil ji na chladnoucí rty a objal kolem ramen. A to bylo to poslední, co jsem ještě uviděl, než se mi před očima zatmělo docela.