Lorencův stroj lásky

1. Pláň a dům a v něm ti dva. Ti dva milenci, a tak sami. Celí vyčerpaní, zato nevyčerpatelná třetí světová okolo. A kořání mraků poutá od požárů zrudlé nebe a za blikotajícím obzorem dunění. Stálé plošné záblesky. Po miliónté se milovali a svlačce na pláni drmolily v něžném větru.
    Dům čněl jako vykotlaný zub a ti dva žili uvnitř už dlouho. A víc než sami, co jim holčička umřela na syndrom toxického šoku, ale pokoj byl útulný. I knížky a kazety se starými filmy studia Universal a nejen toho. Seděli strnule proti sobě, každý na opačném konci světnice a další dva týdny uplynuly. Muž a žena s tvářemi vašich přátel, dva lidé, s nimiž byste poobědvali. Ale válka je stlačila k sobě najednou až moc. "Už mě bolí zadek," vstala.
    Hrála si roztržitě se sňůrkou rolety. Světlé vlasy měla čerstvě umyté a jemné jako prach. Žili bez pošty, bez internetu, bez telefonu, bez jakéhokoli kontaktu s přáteli. Existovali v izolaci. Mrtvi a pohřbeni. Z celého jejího vzezření vyzařovala odevzdaná únava a Ivan byl taky rezignovaný. Z domu nemělo cenu ani povyjít, svět už kvapně spěchal ke konci. "Tady to ale známe," říkala a často se na sebe usmáli. Navzájem se dotýkali, jenže už to trvalo příliš dlouho a mrtvola čekání tlela v dutině uprostřed.
    Stála stále u okna. "Nikdy nepřijde," zkřehle prorazila slovy skleněnou tabulku.
    Zavrtěl hlavou. Jeho milé vlasy sklouzly přes čelo. Na kulečníkovém poli venku se zatím smrákalo.
    Znovu pustila video, protože v budově bývala specializovaná videopůjčovna. Tak třeba herec Petr Cushing, názvy jehož filmů se skládaly do zaříkávadla. MAGICKÝ ŽÁR a NEMILOSRDNÝ ČAS a FRANKENSTEINOVA KLETBA a HŘIŠTĚ NÁSILÍ a KUŽEL TICHA a BĚSNĚNÍ V PAŠERÁKOVĚ ZÁTOCE... KAPITÁN CLEGG a MUŽ, KTERÝ KONEČNĚ ZEMŘEL a SATANŮV AGENT. GORGONA. ZAHRADA TORTURY. Filmy NĚKTEŘÍ SMĚJÍ I PŘEŽÍT a TEROR KRVAVÉ BESTIE. Spektákl KŘIČ A KŘIČ A KŘIČ. UPÍŘÍ MILENCI. DŮM, Z NĚHOŽ ODKAPÁVALA KREV a mistrná díla NIC, JENOM NOC a DOTÍRAJÍCÍ HRŮZA. Titul NYNÍ NASTANE VŘÍSKOT! A LEGENDA O SEDMI ZLATÝCH UPÍRECH. NÁRAZY VLN... Celá dimenze strachu, původně celuloidového, ale jak vlídná v porovnání s realitou. A nevinný Lugosi. A Boris. A Christopher. Claude Rains, hlavně však Ivanin sir Petr. Celá ta naivně kašírovaná záchrana Ivanu denně vybízela k útěku a sir Petr navíc uklidňoval - a ty jeho očistné tůně.
    Zatímco venku? Jen řasy mraků rozčísnuté neviditelným hřebenem plynuly nad okoralým domem, zatímco zasmušile vzpomínala na poštu (svou práci), kde se kdysi denně milovala s razítkem a třídila dopisy. A pak šmik! Palačinka světa se nyní roztéká na pánvi a není zla mimo slabosti a dobra mimo síly. Vnímala to. Neustávalo dunění a kmity letěly po nebi.
    "Už prostě nepřijde," zopakovala Ivana. Vtom někdo zaklepal na dveře.
    "Dále." T. R. Lorenc vešel z chladu, až jako by vypadl z brakového románu.
    "Chválabohu," řekla. Na vteřinu a půl ho objala. "To ti to ale trvalo." Zase ho pustila.
    "Jste v pořádku?" "A ty? Máš vůbec ještě nějaké přátele?" Neodpovídal. "Mně se po tobě docela stýskalo."
    "Mně po vás taky. Asi tak vždycky jednou za rok," zkusil humor, ale ochable. Ivan se stejně usmál: "Lorenci, co tě zdrželo?" "Překážky." "Pavouka máš?" vyhrkla Ivana.
    Vytáhl z rukávu svůj vynález. Vypadal jako deux ex machina. Ne, jako chromově lesklý lis na citróny. Nohy lisu se pitvorně krčily. Ti tři naplnili vaničku po mrtvé vodou a přisolili. Lorenc, trochu sklerotik, pak četl recept a Ivana krájela citrón, tak jako praktičtější lidé zatím zeměkouli, už taky žlutou nenávistí.
    Ripley Lorenc byl amatérským alchymistou a pro ty dva mág. "A louhy míchat, síru dýchat," říkával pobaveně. Teď si rozebrali plátky a společně je vychutnávali. Zbytky brzy vyplivli do vody, která už bublala. S léty se domy a vztahy rozpadají, ale teď našli naději. Dívali se na Lorence.
    2. Nedorazil snadno. Byl taky pošťák a po celý kalný den, v kterém se neozval jediný hlásek a v němž tísnivá mračna vyprahle splývala z blikotající oblohy, procházel zcela sám neobyčejně pustou končinou země, aby až s večerními stíny dorazil ne k domu Usherů, ale ke stavení s věčnými milenci. Proč? K chemické reakci potřeboval lásku, a ta už jinde nekvetla.
    Přesněji řečeno žádal fenyletylamin, který se vylučuje společně s něhou, a kůry citrónu se proto nyní kroutily a bublinky pukaly jako omletá srdce. Vůně nelenila. Vstřebala se jim do hypofýzy uprostřed hlav, všem třem, a podvěsek mozkový reagoval u každého na uvolněné feromony. Hned byli ještě zamilovanější - a voda kolotala jako při sabatu. Ivana už tančila. Euforie! Jen Lorenc se udržoval potlačený, ostatně byl od jisté chvíle také jen slisovaným citrónem. A svistot střel venku už nepřetržitý. Nezbývalo moc času.
    Ivana držela pavouka celou dobu něžně, asi jako když v míru vždycky myla svou holčičku Lídu, ale v bocích domu to praštělo. "A dál?" ptala se Ivana plaše Lorence.
    "Strč ho do vody." A poslepu vylovil z poličky videokazetu. Namátkou, protože jen princip náhody mohl aktivizovat proces. To už znal z laboratoře. Táhl znovu, i jednu knížku, a četl. Místo, které se mu otevřelo, zatímco zdi pukaly, a nezaříkával tím dům podmetaný obřím koštětem, ale svatou trojici. A dál pršely střely a mumraj ohňostrojů se táhl od obzoru k obzoru.
    Magický pavouk se zatím převracel a sténal jak surově vařený krab. Najednou však i sršel energií. Ach, buďme blaženi, myslila si Ivana. Ach, tato má sladká seance. Oči jí zářil. A přece dál slyšela i houby růst a vlnění svlačců z pláně a svaly zabijáků hýbajících pákami. Stop! A místnost plnily jen salvy ticha. Lorenc zničehonic dočetl. A propadneme se do básničky? čekala Ivana a mládla. Anebo radši rovnou do mých snů?
    3. Před domem, když vyšly, se na první pohled nic nezměnilo, ale obzor pohasl. Teď se zdál plný válející se mlhy. Ivana v kloubech cítila jaro. Poprvé.
    Úleva? Podívala se z profilu na Lorence. "Už je to? To tedy koukám."
    Proskočili opravdu jinam? Stěna dimenzí se na chvíli pootevřela? Nebo ne? Lorencovy oči klouzaly plání s matnou obavou. A pak je uviděl.
    Ubíraly se k nim stíny, ale ne, některé se spíš sunuly. A ze všech stran a běžel sem i pes. Bylo jich bezpočet.
    "Propána, z čeho jsi předčítal?" vyjekl Ivan a vytrhl kartu osudu z Lorencových prstů. Filmový slovník Ondřeje Neffa. Ivan vzhlédl. Už poznával blížící se přízraky. A táhlé zavytí z plání zmrazilo každý další pohyb těch tří a oba muži se chvěli jako chlapci. Jenže Ivaně byl jek spíš rajskou hudbou. "A křič a křič a křič!"
    Právě proto byla tak výjimečná, že i odkojena filmovou vlčicí, a únava staletého čekání z ní v tu ránu odplynula omyta. Chtěli jsme utéci před hrůzami skutečného světa? Tak tady to máme. A zdejší hrůza už se také začínala hromadit, ale jen aby kompenzovala tu, kterou známe všichni. A Ivana chladnokrevně vykročila. V ústrety netvorům. "Vítejte."
    Vítejte, mí staří známí... Protože naprosto nezůstala včerejší a neměla v oblibě jen a pouze Ivana a Lorence. Tahle ženská velkolepě tíhla i k siru Petrovi. A nakazím tou svou láskou už brzy i dva poděšené kluky, umínila si jako zodpovědná maminka - a oni ji následovali. A šli. Vedle ní a stále pevněji. Jako by dokázali pochopit, že se právě stali celuloidovými básníky.