Střetnutí osudů

Okolní vesmír vypadal jako hebký černý samet posázený třpytivými drahokamy. Star Mystery plula tiše a nenápadně, v jeho velikosti jako pouhé zrnko prachu. Její kapitánka, Arissa Laneyová, stála u velkého bočního průzoru a zamyšleně se dívala ven. Vzpomínala.
    Všechno to bylo tak vzdálené. Od startu ze Země roku 2122 uplynulo na lodi už devět let, ale na planetě vlivem dilatace času už šedesát. Arissa věděla, že svět už není takový, jaký ho znala. Jestli se změnil k lepšímu nebo horšímu, mohla jen hádat. Trpce si pomyslela, že horší už snad být nemohl.
    Když obrovská loď opouštěla Zemi, na planetě bylo devět miliard obyvatel, z nichž většina žila v bídných podmínkách s minimem vody a potravin na těch místech, která během minulého století nebyla zatopena nebo jinak zničena.
    Tři stovky lidí na Star Mystery získaly možnost k jinému životu. Pokud si najdou vhodnou planetu, usadí se tam a snad se nedopustí stejných chyb jako lidstvo na Zemi. Loď nyní klouzala temnotou vesmíru polovinou rychlosti světla a mířila ke žluté hvězdě éta Bootis.
    Arissa doufala, že planeta, kterou tam vědci před časem (na Zemi už dvaasedmdesáti lety) pomocí radaru objevili, bude obyvatelná. Jinak budou odsouzeni k dalšímu, tentokrát bezcílnému bloudění vesmírem.
    “Kapitáne?” ozval se hlas za jejími zády.
    Arissa se otočila. “Ano, nadporučíku?”
    Nadporučík Adam Corvin, první důstojník lodi, pravil: “Už je tu zase. Ale dneska se neotočil. Blíží se k nám.”
    Záblesk překvapení a obav v její tváři. Už to trvalo několik dní. Pokaždé to bylo stejné. Senzory Mystery zachytily velký pohybující se předmět v dálce. První den si Arissa myslela, že se jedná o asteroid. Ale když zmizel a totéž se pak opakovalo další čtyři dny, musela změnit názor.
    “Snad se konečně dozvíme, co to je,” řekla a rychle vykročila na můstek. V umělé gravitaci dosahující čtvrtiny té pozemské byl pohyb snadný. Společně s Corvinem tam dorazila za chvilku.
    “Co zatím máme?”
    Technik obsluhující senzorové obrazovky bezradně pokrčil rameny. “Je to hodně velké… mnohem větší než my. A pohybuje se to k nám takovou rychlostí, že za dvacet minut už bude přímo u nás.”
    “Jen pojďte,” zašeptala Arissa spíš pro sebe. Zmocnila se jí zvědavost a zvláštní nadšení. Náhle ji napadlo, zda to bude první setkání lidí s nějakým mimozemským druhem nebo už se na Zemi něco takového stalo.
    Možná bude mít to štěstí a dozví se to.
    Celá posádka čítající tři sta lidí zastavila práci a napjatě vyčkávala na to, až se neznámé těleso objeví.
    Arissa zrakem pátrala mezi hvězdami v předním průzoru. Pak se konečně zdálo, že objekt spatřila. Zatím byl jen malou svítící tečkou, ale jak se postupně blížil, mohli lidé rozeznat i jeho tvar.
    Protáhlá oválná loď s elegantními tvary svými rozměry nejméně dvacetkrát převyšovala Star Mystery. Velké lidské plavidlo proti ní vypadalo jako trpaslík vedle obra.
    “Neuvěřitelné,” vydechla Arissa s posvátnou úctou.
    Chvíli se nic nedělo, jen užasle hleděli na tu monumentální ukázku techniky. Pak zapípal vysokofrekvenční přijímač. “Kapitáne… ten signál asi pochází od nich,” pronesl ohromeně Corvin.
    “Přijměte ho. Navážeme spojení.”
    Arissa Laneyová nikdy nedávala najevo své pocity. Vzrušení, které ji ovládlo, nebylo navenek patrné. Tvářila se klidně a čekala, až Corvin splní její pokyn.
    Dosud tmavá hlavní obrazovka se rozsvítila. Objevila se na ní hlava v kápi, která zcela zakrývala obličej. Nikdo nevěděl, jak dlouho trvalo mlčení, než jej Arissa prolomila slovy: “Zdravím vás. Kdo jste?”
    Přístroj je odvysílal sousední lodi.
    Ještě chvíli nic.
    “Říkáme si Kismové.”
    Tentokrát se Arisse nepodařilo skrýt nedozírný úžas. Chvíli trvalo, že byla schopná promluvit. “Jak to, že mluvíte naší řečí?”
    Kápě bytosti se pohnula, ale obličej stále nebylo vidět. “Z vaší lodi vyšlo už několik signálů směřujících k jedné planetě. Podařilo se nám je rozluštit a poznat váš jazyk.”
    “Odkud pocházíte?”
    “Velice daleko. Stovky světelných let odtud.”
    “Jak je potom možné, že jste se dostali až sem?” zeptala se Arissa opatrně. Odpověď už tušila.
    Neznámá bytost ji jen potvrdila. “Umíme cestovat rychleji než světlo.”
    Arissa vedle sebe uslyšela ohromený šepot. Pokračovala: “Proč jste s námi navázali kontakt? A jestli jste to chtěli od začátku, proč jste to neudělali už dřív?”
    “Narušili jste naše území. Zkoumali jsme, zda nepředstavujete hrozbu. Došli jsme k závěru, že nejste nebezpeční. Rádi bychom o vás věděli více.”
    “My o vás také.” Arissa se odmlčela a doufala, že mimozemšťan něco navrhne.
    “Můžeme vás vzít na naši planetu.”
    Tohle nečekala. Když to ale uslyšela, neváhala ani na okamžik. Pokud se s těmi bytostmi seznámíme, budeme moci změnit celý svět lidí. S možností nadsvětelného cestování si situace zlepší… “Mnohokrát vám děkujeme. Tu nabídku přijímáme.”
    Bytost v kápi mlčela. Pak se obraz na monitoru zatřásl a pohasl.
    “Kapitáne Laneyová, podívejte se!” vykřikl jeden z palubních důstojníků.
    Arissa pohlédla do průzoru. V obrovské lodi se začal otevírat široký otvor. “Oni chtějí, abychom letěli dovnitř…” Užasle si pomyslela, že jestli je v lodi dost místa pro Mystery, je ještě větší, než vypadá.
    “Leťte tam. Opatrně.”
    Sledovala riskantní pilotův manévr. Star Mystery se začala pomalu otáčet, napětí její posádky bylo téměř hmatatelné. A pak… obrovská neohrabaná loď vklouzla do neuvěřitelného prostoru uvnitř elegantního plavidla cizích bytostí.
    Kolem Mystery se blýskal zvláštní stříbřitý kov a odrážel světlo ve všech barvách duhy. Otvor za ní se uzavřel. Loď pomaličku dosedla na povrch tohoto zvláštního hangáru.
    Spojení se obnovilo, ale nikdo si toho nevšiml do okamžiku, kdy ona tajemná bytost znovu promluvila: “Vítáme vás na palubě naší lodi. Prosím vás, abyste zatím zůstali uvnitř té své, protože nevíme, jestli jsou naše biochemie kompatibilní. Kdybyste nám poslali svou genetickou analýzu, zjistili bychom to.”
    Arissa krátce zaváhala. Vůbec nevěděli, co jsou tito tvorové zač… Ale touha vstoupit do jejich lodi a potom i na jejich svět byla silnější. “Hned to zařídím.”
    A odeslala jim ty informace.
   
    Trvalo dva dny, než záhadný Kismo v kápi prohlásil, že dýchají podobnou atmosféru a mikroorganismy z jejich planety a Země nemůžou oběma druhům nijak uškodit. “Brzy přistaneme na naší nejbližší planetě. Oznámíme vám, až budete moci vyjít ven. Budete překvapeni,” řekl ten, který s lidmi jednal, a mezitím se představil jako Beira Kalo.
    Důstojník jménem Daniel Poohl se zamračil, jakmile se spojení přerušilo, a obrátil se k Arisse: “Opravdu si myslíte, že jim můžeme věřit? Nic nám o sobě neřekli. A my jsme jim toho o sobě pověděli hodně. Je podle vás bezpečné opustit loď?”
    “Ano. Neprojevili žádné nepřátelské úmysly. Jste zbytečně podezřívavý, poručíku Poohle,” odpověděla.
    “I v dějinách lidí nepřátelé většinou předem neoznámili, že chtějí zaútočit.”
    Corvin se bytostí zastal: “Proč by nás brali na palubu? Kdyby nás chtěli zničit, mohli tak udělat už ve vesmíru. Nebo tady. Ale nenechali by nás přistát na své planetě.”
    Arissa mu byla vděčná. “Nadporučík Corvin má pravdu. Neděste posádku.”
    Poohl se naštvaně otočil a opustil můstek. Arissa si povzdechla. Byl to schopný důstojník, ale občas příliš impulzivní. Největší starosti jí však dělalo to, že by mohl mít pravdu.
   
    Průchod se otevřel. Lidé jeden po druhém vystoupili do hangáru, jehož prostor se ani nedal popsat. Loď Kismů měla obrovité rozměry. Arissa (a nejen ona) doufala, že se od nich něco přiučí a budou se s tím moci vrátit na Zemi. Pocítila hrdost, když si uvědomila, že toto setkání může zachránit celé lidstvo.
    Za nimi se ozvaly kroky. Arissa spatřila nějakého Kisma, zřejmě Beiru Kalu. Byl asi metr devadesát vysoký a celé jeho tělo zahaloval tmavý třpytivý plášť s kápí. “Pojďte za mnou,” vyzval je. Podle hlasu to skutečně byl Kalo.
    Nesčetnými chodbami, kupodivu prázdnými, došli až k velikým dveřím s vysunovací rampou.
    “Než spatříte Lor Ciotinu, musíte se na to připravit. Tato planeta se nachází blízko svého slunce a většina oblastí je neobyvatelná. Teď jsme však na jejím jižním pólu, nádherném místě k životu. Budete fascinování. Ale ještě předtím…” Pozvedl ruce ke kápi zakrývající jeho hlavu.
    Arissa uviděla prsty na jeho rukou. Byly dlouhé a úzké, s výraznými třemi klouby, a měly světle zelenkavou barvu. Tyto prsty uchopily tenkou látku kápě a pomalu ji stáhly z hlavy.
    Bytost, která stála naproti lidem, měla velké tmavé oči, které se příliš nehodily ke světlezelené pokožce, ale jejich pohled byl ohromující. Na tváři zcela chyběl nos, pod očima se chvěly jen čtyři maličké nosní díry. Ústa byla široká a s tenkými rty tmavší zelené barvy. Místo vlasů měl Kismo zvláštní kožní výběžky různých odstínů studených barev, od světle modré po tmavě zelenou.
    Rty se roztáhly do úsměvu, jaký se Kalo buď naučil od lidí během jejich rozhovorů, nebo měli Kismové stejnou mimiku. “Nyní jste připraveni.”
    V průchodu se objevila úzká škvíra, kterou dovnitř pronikly paprsky jasného bílého světla. Lidé si museli zakrýt oči, aby je ten zářivý proud neoslepil. Beira Kalo se do světla díval klidně a nezaujatě.
    Když si konečně zvykli na ten pronikavý jas, naskytl se lidem úžasný pohled, který předčil jejich nejdivočejší sny o nových světech, které mohou navštívit. Před nimi se rozestíralo město sahající až na obzor. Domy měly většinou dvacet až třicet pater a zvláštní třpytivé stěny, z nichž vycházely nádherné balkony se sloupky a mosty propojující různé ulice desítky metrů nad zemí. Po nich se procházeli Kismové ve svých pláštích a jejich zelenkavá kůže na hlavě a rukou se ve světle blízké hvězdy také matně třpytila.
    Místo, kde loď přistála, bylo na hranici města a lesa, kde rostly vysoké stromy podobné přesličkám a plavuním v dávných dobách Země. Okolo poletovali velcí motýli a pestří ptáci…
    Arissa nedokázala skrýt svůj úžas a nadšení, vlastně se o to ani nepokoušela. Kalo měl pravdu – tento svět je fascinoval.
    “Země zaslíbená,” pronesla starým, dříve vznešeným a nyní už téměř zapomenutým jazykem, latinou.
    Z plných plic se nadechla svěžího teplého vzduchu a šťastně se usmála.
   
    Lidé na Lor Ciotině, jedné z oblíbených planet Kismů, pobývali už pátým dnem. Stále poznávali něco nového. I věčně podezřívavý Poohl roztál a spolu s ostatními nadšeně objevoval taje města s jejich průvodcem, Beirou Kalou.
    Arissa si předešlý den nešťastnou náhodou vymkla kotník a zatímco ostatní lidé se dnes jeli podívat do vzdálené osady ve zdejší savaně, ona zůstala v budově, kde byli prozatím ubytovaní. Vybavení bytu se u Kismů od lidí dost lišilo, ale to základní – postel, stůl, židle – bylo prakticky stejné.
    Přemýšlela o budoucnosti lidstva. Beira Kalo ještě nemluvil o tom, kdy se budou moci vrátit na Zemi, a jestli Kismové pomůžou lidem rozvíjet mezihvězdnou civilizaci. Snila o nádherných zítřcích, o světě, jaký v dětství hltala na stránkách sci-fi románů z dvacátého století. Novější se jí nelíbily – byly pochmurné, příliš blízké realitě…
    Vyšla na balkon, aby se nadýchala čerstvého lorciotinského vzduchu. Připadala si jako v ráji. Kotník už ji přestal bolet, i když na něj pořád nemohla plně došlápnout, a rozhodla se, že se půjde projít. Nikdo jí to koneckonců nezakázal.
    Podle hodinek zjistila, že je odpoledne. Slunce na jižní polokouli Lor Ciotiny nezapadalo přes dvě stě pozemských dní.
    Vydala se k vysoké budově na okraji města poblíž místa, kde přistáli. Musela přejít desítky třpytivých mostů, ale dostala se tam brzy. Zajímalo ji, k čemu budova slouží. Sem je Kalo ještě nevzal.
    Dveře se u Kismů obyčejně otevíraly automaticky, když před ně někdo vstoupil, ale tady ne. Arisse to přišlo zvláštní. Podnítilo to její zvědavost. Z výšky, kde se nacházela většina mostů, sestoupila až na zem. Tam byly další dveře do budovy, malé a nenápadné. Neotevřely se před ní, ale když do nich strčila, k jejímu překvapení povolily.
    Za ustavičného rozhlížení vstoupila dovnitř. Tohle místo v ní probudilo nejen zvědavost, ale i nejasné obavy. Existoval jediný způsob, jak je potvrdit nebo vyvrátit – jít dál. Tak šla.
    Na chodbě nepotkala žádného Kisma. Po stranách byly v různých rozestupech dveře, ale nechtěla riskovat, že za nimi někdo je a uvidí ji. Pokračovala až na její konec, kde byly průhledné dveře s nějakým nápisem. Za nimi viděla další chodbu.
    Tam už touha dozvědět se něco té budově zvítězila nad opatrností. Otevřela první postranní dveře, na které narazila.
    Pohled za nimi jí vyrazil dech. Za elektrickým silovým polem se tam krčilo několik neznámých, žalostně vypadajících bytostí. Měly různě barevnou kůži a byly menší než lidé i Kismové. Na sobě měly staré otrhané hadry.
    Jedna z nich vstala a přišla nejblíž k Arisse, jak jí to neprostupné silové pole dovolilo, a promluvila. Lidská kapitánka té řeči nerozuměla, ale dokázala zachytit její prosebný, zoufalý tón.
    Najednou jako by se začala propadat do nekonečné propasti. V mysli jí propukl zmatek. Myšlenky se míhaly jedna za druhou – pomoc od Kismů, prohlídky Lor Ciotiny, záhadná budova a podivní tvorové…
    Nemohla to dál snést. Pohled na žalostnou bytost ji naplňoval bezmocí a děsem. Na nic nemyslela, když odtamtud prchala ven. Věděla jen to, že opět nikoho nepotkala.
    Venku se dál od budovy zastavila, aby se vydýchala. Znovu dokázala normálně myslet – a napadaly ji různé otázky. Kdo jsou ty bytosti? Proč je Kismové vězní? A proč nám o nich nic neřekli?
    Rychlým tempem, bez ohledu na zase se ozývající zranění, se vracela zpět do jejich ubytovny – a litovala, že odtamtud vůbec vyšla. Nad hlavou jí přeletělo několik vznášedel s Kismy. Nevnímala to. Chtěla být zase na Star Mystery, nekonečně a osamoceně plout vesmírem a nevědět, že nějací Kismové vůbec existují.
    Nedá se to vrátit, pomyslela si odevzdaně.
    Vtom se ulicí prohnalo vznášedlo, které jeho pilot zjevně moc neovládal. Málem se zřítilo, pak to vypadalo, že narazí, nakonec se mu ale podařilo celkem bez úhony dosednout na zem.
    Nic nemohlo Arissu šokovat víc než vyděšený Adam Corvin, který se se špinavými tvářemi a celý poškrábaný vydrápal z jeho kokpitu. “Arisso!” vykřikl a zastavil se, protože musel popadnout dech.
    “Co se ti stalo?” ptala se a očima přejížděla jeho četná poranění.
    “Kismové – zaútočili na nás – najednou…” Jeho vyprávění začalo dávat smysl. “Když jsme přijeli do té vesnice, byla prázdná – úplně opuštěná. Divili jsme se, ale Beira Kalo se začat tím jejich způsobem smát a řekl, že máme pravdu. Že oni tu nikdy nežili. Ani na Lor Ciotině. Nezaložili tohle město. Oni je obsadili. Původně tu asi žil nějaký jiný druh…”
    “Vím, jaký,” vydechla sotva slyšitelně. Pohltila ji hrůza. Další na řadě budou oni.
    “Začali na nás střílet nějakými zbraněmi, lasery. Nahnali nás do kruhu jako zvířata. Jsem jediný, kdo uprchl. Ukradl jsem tohle vznášedlo a letěl sem. Musel jsem tě najít – ani nevíš, jak se mi ulevilo, když jsem tě tu uviděl jít, živou a zdravou. Hledají mě. Musíme zmizet -”
    Náhle okolní vzduch prořízl krátký jasný záblesk, ozval se pištivý zvuk a Corvin padl k zemi. Namáhavě k ní otočil hlavu. “Uteč…” zašeptal. Oči se mu zavřely.
    Arissa na nic nečekala. Nebyla schopná uvažovat, ale prchat ještě dokázala. Ze vznášedla nad ní se snesla sprška svítících výbojů energie. Kličkovala, jak mohla, byla to její jediná šance. Ale proti vznášedlu…
    Pak to spatřila – dveře. Nevěděla, kam vedou, ani jestli v tom domě je i zadní východ, jen do nich vběhla. Ocitla se v nějaké hale, kde na ni chvilku civělo několik Kismů. Okamžitě se však vzpamatovali a sáhli do svých dlouhých plášťů, z nichž vyndali malé ruční zbraně.
    Chyba jednoho z nich ale spočívala v tom, že stál příliš blízko. Arissa ještě měla čas vrhnout se k němu a vytrhnout mu zbraň ve chvíli, kdy napřahoval ruku s ní. Vystřelila jako první. Zbraně se ovládají všude stejně, blesklo jí hlavou bolestně.
    Ani nevěděla, jak se z haly dostala do chodby, jen to, že měla neuvěřitelné štěstí a zanechala za sebou jen zraněné a mrtvé Kismy. Pokud se tak jmenovali.
    Bezhlavě utíkala nesčetnými chodbami v naději, že najde východ. Cestou na ni vystřelilo několik Kismů. Ona palbu opětovala. Nesnášela násilí, ale musela se odtud dostat pryč. Nechtěla zemřít. Jednomu z nich stáhla plášť a oblékla si jej. Přitom si všimla, že jí slabě krvácí levá paže. Málem ji zasáhli, ale výboj se o ni jen otřel.
    Zpomalila a s kápí staženou hluboko do obličeje se vydala nazpět. Nechtěla riskovat, že žádný jiný východ neexistuje. Prošla kolem hloučků Kismů, které se utvořily všude po chodbách. Nikdo jí nevěnoval sebemenší pozornost. Podařilo se jí vyjít ven… ale tam nevěděla, co dál.
    Náhle jí to došlo. Přístav vesmírných lodí! Byl jen kousek odtud. Mohla by nějakého Kisma zajmout a přinutit ho, aby pilotoval loď až na Zem…
    Zrychlila krok, ale ne tak, aby to někomu mohlo připadat nápadné.
    Až nyní měla čas si plně uvědomit důsledky tohoto setkání. Kismové věděli, kde je Země. Právě tam směřovaly rádiové signály z Mystery, z nichž dokázali rozluštit jazyk lidí. A od posádky jen získávali informace, které by se jim mohly hodit při útoku.
    Musela se nutit, aby neběžela. Nakonec se dostala až k místu, kde bylo vedle sebe několik velkých lodí. Zaváhala. Kolik Kismů kromě Beiry Kala umí anglicky? A rozuměl by jí zrovna ten, kterého by zajala? Jak by to mohla zjistit? Neodvezl by ji na nějakou jinou planetu? Jak by po něm mohla chtít, aby našel Zemi?
    Situace jí připadala beznadějná. Opět pomyslela na to, jaké to bylo na Star Mystery, na cestě novému světu u hvězdy éta Bootis…
    Star Mystery! To je ono, napadlo ji náhle. Systémy obou lodí, té lidské i kismské, spolu dokázaly komunikovat. Kdyby se dostala na palubu Mystery, snad by odtamtud dokázala ovládat i jejich loď.
    Musela se o to alespoň pokusit. Proklouzla tam, nikým nespatřena, a uvnitř s úlevou zjistila, že se lidskému plavidlu nic nestalo a Kismové jej zjevně příliš nezkoumali. Usedla do kokpitu a dala se do práce.
    Nenávistně si pomyslela, že její naděje umírá poslední.
   
    Beira Kalo a jeho pobočníci prohledali celé město, ale po Arisse Laneyové, odvážné lidské kapitánce, jako by se slehla zem. Byli všude. Ale stejně ji nenašli.
    “Zastavte pátrání,” přikázal nakonec Kalo jejich řečí. “Nemá to cenu. Je mimo město.”
    “Kde? Myslíte si, že utekla do lesa?” chtěl vědět Paire Delea, druhý nejmocnější Kismo na Lor Ciotině. Po Kalovi.
    Kalo chvíli přemýšlel. “Ne,” vyslovil pomalu. “Asi už to vím…”
   
    Po hodinách nepřetržitého a na pohled beznadějného úsilí se to skutečně podařilo. Arissa se dokázala nabourat do ovládacího systému lodi Kismů a pak už palubnímu počítači Mystery stačila jen chvilka na to, aby získal převodní vzorec mezi jejich jednotkami, zkombinoval navigační systémy a přesvědčil ten kismský, že loď se bude řídit právě odtud.
    Arissa zavřela vchody do obou plavidel a zapnula motory. Nevěděla, na jakém principu pracují, ale počítač jí pomohl pochopit jejich ovládání i přechod do nadsvětelné rychlosti – patrně jiné vesmírné dimenze.
    Sbohem, Kismové i Lor Ciotino. Děkuji ti za vše, poručíku Adame Corvine, a tobě, Daniele Poohle, se omlouvám, že jsem nedbala na tvůj úsudek. Byla to chyba pro celé lidstvo… ale teď se pokusím ji napravit, pomyslela si.
    Obrovská loď se odlepila od země a za úžasu všech Kismů ve městě se vznesla k obloze.
    Arissa čekala, že ji budou pronásledovat, ale nic takového se nestalo. Bez problémů se dostala až na hranici vesmíru. Vtom se rozsvítila obrazovka komunikačního systému. Objevila se na ní tvář Beiry Kala.
    “Zdravím vás, Arisso Laneyová,” pravil. “Vidím, že jste se rozhodla nás předčasně opustit. Ale neloučíme se nadlouho.”
    “Proč?” zasyčela s nenávistí v hlase. “Zabili jste všechny ty nevinné lidi!”
    “Nikdo není zcela nevinný, to nevíte? Potřebujeme nový obyvatelný svět, ne divoký, ale už zkultivovaný. Země je podle vašeho líčení tím pravým místem.” Když pronášel ta slova, nepohnul se Kalovi v nelidské tváři jediný sval.
    “Lidé jsou silní. Mýlíte se, jestli si myslíte, že nás povraždíte a zničíte našeho bojovného ducha. Nikdy z nás nezbudou jen zoufalí jedinci, jako z těch, kteří dříve obývali Lor Ciotinu.”
    Kalo se zasmál. “To se ještě uvidí.”
    Arissa provrtávala jeho obraz pohledem. “Bude mi potěšením.”
    “Jistě všem vyřídíte, že vás brzy poctíme svou návštěvou.”
    “Buďte bez obav,” procedila. “Připravíme se, abychom vás řádně uvítali.”
    “Pak tedy brzy nashledanou.”
    “Těším se, až vám budu moci říct sbohem,” zašeptala a vypnula komunikační systém. Nechtěla už slyšet ani jediné jeho slovo.
    Za hranicí soustavy přešla do nadsvětelné rychlosti a zamířila směrem k Zemi. Během cesty bude mít hodně času na přemýšlení. Uvažovala o tom, jak se teď vyvine budoucnost lidí.
    Kdo ví? Nebyla na Zemi už přes šedesát let. Nyní doufala, že se svět změnil k lepšímu. Budou potřebovat hodně síly, aby odolali invazi Kismů. Ale ona lidi znala. Patřila mezi ně a vždycky bude, i kdyby mimo planetu strávila tisíce let. Věřila, že se v boji nevzdají.
    Až přiveze loď Kismů, lidští vědci ji důkladně prozkoumají a získají tak technologii nadsvětelného cestování. V jejím navigačním systému jsou zaneseny všechny planety osídlené Kismy. Pokud ubrání Zemi, snad se později budou moci odhodlat i k protiútoku na některé z nich. A pokud ne, stejně se najdou takoví, kteří přežijí. Možná jen na maskovaných stanicích v asteroidech nebo v komplexech na neobyvatelných planetách, ale přežijí. A jednou navrátí svému druhu bývalou slávu.
    Budeme se muset přenést přes všechny problémy mezi národy i jednotlivci, abychom přežili. Bude životně důležité, abychom se semknuli a bojovali jako všichni lidé dohromady. Už jsme toho dokázali tolik. Teď to nesmí skončit, přesvědčovala se a do očí se jí vhrnuly slzy.
    My. Lidé. Jsme tak rozdílní a přitom tak podobní. Jestli dokážeme překonat budoucí válku, staneme se mnohem jednotnějšími a tolerantnějšími. A já vím, že to dokážeme. Lidé vždycky věří. A co víc – umí své víře dostát a splnit si sny.
    Otřela si slzy. Nebylo proč plakat. Osudy lidí a Kismů se střetly v bodě, který může vyústit jedině v konflikt – to už se změnit nedalo. Jednou řekne z očí do očí Beirovi Kalovi i všem ostatním Kismům sbohem. Pak lidé zvítězí. Věřila v to.
    1