Zlenice 2003

Nechtěl jsem si nechat ujít příležitost, napsat alespoň několik řádků, které by vystihovali moje dojmy ze Zlenic 2003. Proto vám nyní předkládám tento článeček.

Začnu trochu ze široka. Zlenice bych charakterizoval jako akci na pomezí LARPu a bitvy. Avšak mým názorem je, že ani z jednoho nepobrali to by pobrat měli. Opravdový roleplaying si zde mohou zahrát pouze CP. Alespoň mně to tak připadalo. Získávaní informací je sice nezbytné, ale hráčský zážitek role playingu se mi nějak nepodařilo zachytit. Naproti tomu bitví každý. I to však má jeden háček a to jsou pravidla, která se pro bitvu příliš nehodí. Mocné postavy, které mají několik desítek životů a nezranitelné části těla, jsou pro řadové válečníky nezničitelné. A dalším, pro mě docela nepříjemným faktem, je poměrně vysoká cena registrace. Když ale pominu to, že se již nejedná jen o nadšence, ale o lidi, kteří si takto přivydělávají, tento fakt překusuji.

My jsme se po loňské zkušenosti rozhodli jet i letos. Minulý rok jsme se nechovali dostatečně aktivně a to jsme tentokráte chtěli změnit. A tak vznikl rytířský řád Phoenix čítající v době mezi 19. až 22. červnem roku 2003 jedenáct členů. Jak jsme se jevili a jak se nám vedlo by měli posoudit jiní, ale alespoň mně se zdálo, že jsme úspěšní celkem byli.

Příjezd nám trochu zkomplikovali závěrečné zkoušky, které někteří z nás museli vykonat ještě ve čtvrtek a na místo mohli dorazit až v pátek po poledni. První skupina však dorazila již ve čtvrtek a tak mohla zabrat nějaké to místo pro naše stany a zúčastnit večerního divadelního představení. Registrace proběhla velice svižně. Obtížnější se ukázalo schvalování zbraní. K modrým varkočům a šedému plášti totiž ještě náležel kovový štít se zlatým křížem a přestože byl podlepen kobercem, nevzbudil u organizátorů odezvu plné důvěry. Ale svolení používat jsme nakonec dostali.

Zkoušky na povolání válečníka mnoho vážnosti nepobrali - kde se nachází mistr válečník neměl nikdo tušení (přesněji řečeno žádný mistr válečník ve čtvrtek odpoledne neexistoval), a tak jsme byli postaveni do arény, ať tedy předvedeme co jsme zač. Po pěti minutách jsme, nepřítomně do dáli hledícím organizátorem, byli informováni, že to už stačí a my jsme se stali plnohodnotnými Zlenickými válečníky. Osobně si ve zkouškách povolání rozhodně nelibuji, ale tohle bylo nejmíň divné (ehm :o)).

Pro příliš mnoho světla byla startovní divadelní produkce přesunuta o hodinu déle, což nebylo ku škodě. Na rozdíl od minulého roku, kdy jsem marně namáhal své zvukovody, abych zaslechl alespoň úlomky, které byly v aréně vyřčeny, letos herci mluvili zřetelně a docela nahlas a nakonec byly všechny informace ještě v krátkosti shrnuty za pomoci mikrofonu a "moderní" zvukové techniky. Byli jsme seznámeni s nejdůležitějšími osobnostmi Zlenického panství a následně byla představena hlavní zápletka příběhu. Na hranicích Zlenic se objevila zvláštní skupina lidí. Sami sebe označovali za počestné zemědělce vyhnané z císařství, ale již od začátku na nich bylo něco podivného. Rada Zlenických pánů se usnesla, že tito prostí vyhnanci se mohou na panství usadit a bylo jim povoleno nastěhovat se na hrad, který dříve patřil nechvalně známému lapkovi Shadowovi (viz. minulé Zlenice :o))). Vše tedy vypadalo, že je v nejlepším pořádku, však příští den se měl ukázat opak...

Páteční ráno se neslo ve znaku začátku hry, tudíž nám již od osmi hodin za stanem meditovala partička hraničářů, no alespoň jsme měli při snídani kam zaměřit své zraky. Asi kolem desáté začala hra skutečně. Učinili jsme rozhodnutí přidat se k císařským templářům, ale velitele císařského vojska Vipera jsme našli až po hodné chvilce, zejména protože jsme nevěděli kde začít hledat. Proto jsme se nejprve přidali ke skupince vedené jedním statečným rytířem, jehož jméno si bohužel nyní nemůžu vybavit, zlikvidovat hordu orků tábořících nad městem. Horda však byla spíše nás a tak orkové byli semleti trojnásobnou přesilou. Vrátili jsme se do města, kde jsme se přidali k císařským a vyrazili jsme vzhůru k naší tvrzi. Kdoví proč se ty tvrze staví vždycky na takovém kopci, zvláště když je to tam a zpátky potřeba vyšlapat několikrát za den. :o) Naším prvořadým úkolem bylo zjistit, co se to vlastně tady kolem děje. V případě možnosti jsme měli zajmout jednoho z těch vyhnanců, oficiálně pokřtěných jakožto trhani, a dovést ho k výslechu. Vydali jsme se tedy na průzkum okolí. Nic zvláštního krom toho, že jsme se trochu ztratili v lese, jsme neobjevili. Proto jsme se navrátili a v tvrzi jsme zjistili, že Viper se pomátl na rozumu a to díky podivnému lektvaru, který byl prý poslán mistrem alchymistou. Tyto mozkové příhody se udály i ostatním pánům na Zlenicích, ale ukázalo se, že mistr alchymista s tím nemá vůbec nic společného. Naopak se snažil pomoci a vyrobil protilátku, tudíž se Viper vrátil opět k normálu. My jsme zatím zažili krátké intermezzo s orky přenášejícími lepru, díky čemu jsme se museli vydat na pouť do města vyhledat léčitele Lone Wolfa. Měli jsme opravdu štěstí, protože jeho sanitka právě vyjížděla z městských bran a tak nemocným bylo ihned podáno sérum. Následovala rekonvalescence v nemocnici a poté vzhůru do tvrze.

Cestou jsme ještě přispěli k dopadení lupiče okrádajícího pocestné, ale samotná cesta se ukázala jako téměř zbytečná, protože po krátkém pobytu ve věži, kdy jsme ji měli za úkol střežit, nakažená smečka orků dorazila znovu a tentokráte až k našim branám. Co je štít proti nenechavým rukám roznášejícím nákazu lepry? Možná máte pocit, že by měl být dostačujícím prostředkem obrany, ale opak je pravdou. Zvláště Jarin se vyznačoval až přílišnou plácavostí a uměním navalit se na štít, tak aby se dotkl samotného štítonoše. Každý, koho se takto nakažený ork dotknul ztratil polovinu aktuálního počtu životů a každé tři minuty další tři, přičemž mu ještě upadávaly končetiny - opravdu skvostné.

Tentokráte nákaza postihla i mne a proto jsme mířili zpět k městu. Léčitele tu však nikdo neviděl snad od minulého roku a zpráva, že běhá někde po kopcích nás mnoho neuspokojila. Vydali jsme se tedy pro nové identity svých bratrů, což nebyl problém, když byl člověk na první úrovni s jednou zkušeností v kapse. U bran města se však usadila divná rozkládající se cháska, zranitelná pouze stříbrem (či jakýmto šuntem) a pouštějící přes bránu pouze hrstku pocestných, do které jsme se nevešli. Můj návrh prorazit byl vetován a tak jsem zvolil trochu zbabělé, ale účinné oběhnutí nepřátel velkým obloukem, zahrnujícím skákání po stráních a zranění od neodražených čepelí. Díky tomu jsem se ale setkal se dvěma hraničářkami - feministkami, organizujícími na Zlenicích hnutí za rovnoprávnost žen. Naše debata byla přerušena akutní prosbou o pomoc jednoho kolemjdoucího, který hledal po lese jetel nevěda jak vypadá. Rozloučil jsem se a vydal se dále vzhůru. Cestou jsem se zastavil v chrámu, kde jsem strávil krásných deset minut úpěnlivou motlitbou, díky ní a zázračným kapkám jsem byl vyléčen ze svých šrámů. Setkal jsme se s přáteli a vydali jsme se prozkoumat okolí. Do oka nám padla jeskyně, před níž seděl trpaslík. Dozvěděli jsme se, že uvnitř číhá nebezpečí, které nedokáže přesně specifikovat, snad bazilišek nebo gargoyla. Rozhodli jsme se jeskyň prozkoumat. Vydali jsme se tedy bludištěm chodeb do podzemí (se zavázanýma očima jsme procházeli bludištěm z provázků). Na konci jsme narazili na žebřík a po jeho zlezení na světlo, ale především na baziliška. Ehm, nebudu to zvláště líčit - mě rozsápal na kusy, přítele Verlita též a ostatní zbaběle prchli po tom, co Verlit nepochopil, že má pouze volat o pomoc a ne to co mu bazilišek říká, což bylo za deset, za deset, za deset, a jak se začalo počítat, tedy odčítat, ostatní se lekli a zmizeli směrem k východu. No nic naplat, podruhé pro novou postavu. Alespoň se trochu projdu.

Ve městě však čekalo radostné překvapení a tím byla druhá část naší skupiny. Abych to uvedl na pravou míru - "přijelo velení" - tedy ti z nás vlastnící nějakou tu část zbroje, která se sice rapidně odráží na počtu životů, ale již po prvním výstupu ke tvrzi měli celkem dost :o) Do pevnosti jsme dorazili ve chvíli, kdy téměř zela prázdnotou a bylo nám sděleno, že u věže trhanů probíhá boj. Vypravili jsme se tedy tam. Boj však znamenalo pouze to, že z hradeb semotamo vyšli nějací nemrtví a ti napadli Viperovce pilně vytvářející žebřík, aby mohli ztéci hradby, přesněji řečeno, aby zjistili, že hradby ztečí prolomit nelze a tudíž se bude muset najít jiné řešení. Perličkou snad byl jen Madox, který přijal doušek pitné vody z rukou nepřátel, čímž se stal zombií a byl nemilosrdně rozkuchán vlastními přáteli.

Po návratu do tvrze jsem se vydal ještě s Vlastou jako ozbrojený doprovod Viperova jediného kouzelníka pro radu k mistru mágovi, jak lze prorazit magickou bránu. Zjistili jsme, že je možno ji prolomit magickým beranidlem, k jehož tvorbě je zapotřebí řady surovin. S touto zprávou jsme se vrátili do tvrze. Po chvíli uvažování co dále, přišel Viper s úkolem získat magický kámen z druidského jezírka. S druidy bylo dojednáno, že poskytneme-li jim ochranu při provádění magického rituálu, který nesmí být přerušen, kámen nám dají. Souhlasili jsme. Druhá skupinka však kámen již nepovšimnuta uzmula, díky čemuž jsme plánovali, že až dojde na úkon placení, budeme druidy vydírat pro něco jiného (jak šlechetné ;-)) Škoda jen, že k tomu již nedošlo, protože beranidlo, za spolupráce všech pánů Zlenických bylo zhotoveno a celá hotovost i veškeří dobrodruhové přitáhli k pevnosti trhanů, jednou pro vždy skoncovat s tou chátrou.

Trhanů znatelně přibylo (byli reprezentováni veškerými CP postavami ve Zlenicích existujícími), ale dobývajících bylo asi třikrát více. Trhani se sice stále reinkarnovali, ale vždy byli o něco slabší a stálému náporu nemohli odolat. Nepěknou sviňárnou bylo vytvoření neviditelné ohnivé zdi v bráně, která nevykazovala žádné známky existence, přesto zraňovala za 20 (pro představu jedničkový válečník má 10, dvojkový 13 životů...), na kterou doplatilo několik dobrodruhů životem. Posléze došlo k řadovce, která však byla zhuštěna šířkou brány pevnosti. Odtamtud vylézali různé zlé bytosti, jako nemrtví, velcí zlí stromové a podobná havěť. Nakonec byl ale odpor zlomen a trhani vybiti. Tím vlastně končila páteční hra, nepočítáme-li arénu, které jsme se ale neúčastnili a zašli raději na pivko. Večer ještě probíhal koncert skupiny na jejíž název si také nevzpomínám :o). Tančilo se, až do pozdních hodin.

Sobota ráno a divadelní představení ujasňující plány pro dnešní den. Hlavním úkolem je nalézt ztracené dračí vejce, které by v nepovolaných rukách mohlo přinést zkázu celému světu. Pro dnešní ráno se aktuálnějšími staly magické studánky, které se objevili díky příznivé kombinaci hvězd. Každý chtěl tedy ovládnou co nejvíce studánek, protože každá z nich dávala po napití určité výhody. Pravda některé i nevýhody. V bitvě o studánky jsme byli celkem slušně zmasakrováni, což zapříčinila výrazná přesila nepřátel. Vpravdě nevím ani proti které straně jsme bojovali, ale zřejmě proti všem. Přesto se císařským jednu studánku ukořistit podařilo. Když v ní člověk opláchl svůj meč, pro následující tři zásahy dával o jedno zranění více. Jak jsme se od Vipera dozvěděli, ostatní z nějakého důvodu začali proti císařským brojit. Ne že by tomu bylo kdy na Zlenicích jinak, ale nyní to bylo abnormální.

Následující dějovou linii jsem ale plně nepochytil. Krajem projížděla nová trhanská karavana, které však nikdo nezabránil v průjezdu a proto se trhani znovu usídlili na svém hradě. Tentokráte dobývání bylo daleko těžší, protože názory a snahy jednotlivých stran již byly trochu rozdílné, a trhani byli daleko mocnější v tom smyslu, že nemrtví a potvory, které oživovali, byli zranitelní pouze stříbrnými (tu měl tak každý třetí) nebo jen kouzelnými (málokdo) zbraněmi. Pro mě osobně to mělo asi ten smysl, že jsem mohl leda tak stát a držet linii, protože kde bych vzal magickou zbraň, že? Výsledkem pro mne poté bylo, že jsem byl málem vysát přízrakem. Kouzelník, kterého jsem napadl zezadu měl asi milion magických štítů proti zranění a zabít ho bylo, nad rámec schopností dvojkového válečníka. A tak jsem skončil na mezi vyřazení a ukecal (trochu zbaběle) přízrak ať si zabije někoho jiného. Trhanská tvrz byla zřejmě po delší době nakonec přeci jenom dobyta, ale toho se již císařští neúčastnili. Viper chtěl zřejmě jako zástupce císaře potlačit rebelii vzniklou na panství Zlenickém, ale ostatní nás vysoko převyšovali počtem.

Proto útok na Hnikarovce u trhanské tvrze byl odražen a císařští se dali na ústup. Poté již nezbývalo než se pouze bránit. Tvrz byla obsazena a sic jsme se zformovali k obraně, armáda vedená Vlkem z Vlkova byla několikanásobně početnější. Byli jsme tedy zahnáni do lesa, odkud se dle herních informací císařští odebrali zpět do císařství pro posily. V plánu bylo ještě pokusit se náhodnými výpady oslabit některou ze stran a snad uloupit něco pokladu, ale nacvičování bojové formace klečících štítovníků a nad nimi se ohánějícími borci s obouručními zbraněmi nám zabralo zbytek času, zbývajícího do začátku armagedonu, tedy závěrečné bitvy.

V ní šlo o získání přístupu do krypty, kde se ukrývalo dračí vejce. Nastoupili jsme jako samostatná strana, která se sice též snažila dokázat svou převahu na bojišti, ale početně tomu rozhodně neodpovídala. Nakonec jsme se tedy přidali k Wallacovi a jeho horalům, v nerovném boji proti utlačovatelským Zlenickým pánům, ale Hnikarovců bylo opravdu mnoho a přemoci je, bylo nad síly všech ostatních.

Divadlo dopovědělo příběh. Hnikar byl korunován Zlenickým králem, mnoho z jeho věrných bylo vyznamenáno rytířským či šlechtickým titulem a dračí vejce bylo vyzvednuto ze země a předáno do opatrovnictví třech panen, které je měli ukrýt na bezpečné místo a opatrovat. Závěrečný rituál lámání prokletí nad místem, kde bylo vejce ukryto způsobil smích celého hlediště, protože rituál byl několikráte téměř přerušen chybou některého z mágů (kdyby organizátoři připouštěli možnost, že se tak může stát).

Večer poté bylo možno sledovat závěrečné klání v aréně a posléze miss Zlenice 03. Kolem půlnoci jsme si byli ještě jednou vyzkoušet své zbraně ve volných soubojích, které probíhali též v aréně. Po vypití několika piv a ochutnání medoviny z několika lahví jsme se rozdělili na několik skupinek. Jedna si šla k horalům zabafat z vodní dýmky, někteří volili odpočinek u ohně kolem našich stanů, někteří ještě setrvali u arény a já jsem zvolil možnost si zazpívat pár písniček s kytarou u jednoho z ohýnků. Snad jen, že těch "pár" bylo dost na celou noc a brzské ráno.

Snad některé z informací, které k příběhu letošních Zlenic podávám, nejsou plně přesné. Máte-li námitky budu rád, když je upřesníte.

Děkuji za fotky, které jsem si zapůjčil z webů oldrik.bilavez.cz a skreti.wz.cz