Zlenice 2002

K příležitosti jet na Zlenice, tudíž na mojí první dřevárnu, jsem se dostal vlastně náhodou. Jeden z účastníků z Pardubic se nemohl zúčastnit, jelikož se mohl věnovat příjemnější záležitosti, svatbě (samozřejmě ne své vlastní). A tak mi byla nabídnuta účast. Vše se muselo zařídit narychlo, sehnat (rozuměj půjčit od Chaldy) kostým a zbraň, dále nakoupit zásoby a pak se jen psychicky připravit.

Cesta

   Myslel jsem si, že tentokrát vynechám, jak jsem se na dřevárnu přepravoval, ale okolnosti vynechání tradičního úvodu prostě vylíčit musím.
   Je čtvrtek 16.00, pravděpodobný začátek akce. Sedím před počítačem a znuděně poslouchám našeho učitele Aplikace výpočetní techniky. Neúčastnit se prního dne, který, jak jsem se později dozvěděl, se dal opravdu vynechat, nebyla žádná strategická chyba. A tak zatímco ostatní na louce někde u Čísovic pod Brdy stavěli rychle stany, aby se měli kam schovat před bouřkou, já si hověl doma a jen zavíral okna
   Druhého dne, v pátek, jsem ale již brzy z rána vyrazil směr Mníšek pod Brdy.
   Chalda mi poslal SMS o tom, že registrace účastníků končí v 9 hodin. Problém byl v tom, že vlak měl přijet až minutu před devátou a v té chvíli jsme již měli dvaceti minutové zpoždění. Hned na to jsem se také dověděl, že na trati je výluka.
   Trochu mě uklidnilo, že do náhradního spoje se mnou nastupuje trojice historicky krojovaných pěšců. Z nádraží jsem se jimi nechal vést a snadno došel do tábora.

Konečně na místě

   V táboře vládl při mém příchodu zmatený mumraj. Lidičkové v kostýmech se zde míhali jako mravenci v lese. Tak nějak narychlo jsem proběhl registrací, pohohovorem k povolání, kde se nevím proč filozofovalo, výcvikem na mága a pak už mě moji spoluharcovnící hnali na sraz armády generála (lapky) Shadowa. Ten nám řekl něco ve stylu "Jsme neutrální" a dal povel k pochodu. Vydali jsme se tunelem a pak lesem vzhůru a stoupali jsme a stoupali... no, abych nezdržoval, do kopce jsme šli asi deset minut.
   Nahoře, ve Stínovém hradě, rozdělil generál úkoly: tu někoho unést, tu něco ukrást, tu něco zjistit o nějaké karavaně, ale hlásal, že máme volné ruce, pokud z toho něco bude.
   Naše pardubická skupina dostala za úkol zmasakrovat zlobry. Na zlobry se šlo, ale brzy se až moc rychle reinkarnovali, takže z toho nebylo nic. Dopoledne se pak nic kloudného nedělo a tak jsme se poflakovali.

První bitva (o karavanu, o listí)

   Dopoledne se k nám dostalo, že bude sveden boj o karavanu. Náš generál narychlo uzavřel nějaké to spojenectví. Naše skupina měla zastoupit doprovodu karavany cestu, aby celý průvod nasměřovala do léčky.
   Stalo se tak, ale když si dnes vzpomenu, že ochrana karavany nás, co do počtu, převyšovala minimálně pětkrát, říkám si, že by nás mohly s klidem na srdci převálcovat a jít si, kudy by se jim zamanulo.
   Karavana se tedy vydala do pasti a z mlází se ozval výkřik stovek bojechtivých hlasů. To, co potom nastalo se dá vyjádřit jediným slovem: "Chaos". Nevím, co se stalo, ale já absolutně nevěděl s kým a proti komu jsem. Situaci mi neusnadnil ani velitel, který co chvílemi volal: "Jsme s/proti Nikaravi." (či jak se ten velitel jmenoval). Každopádně bitvu jsme vyhráli (možná kvůli tomu, že jsme se jí skoro nezúčastnili).
   Jak se brzo ukázalo, celá bitva se vedla jen o pytle s listím. Otrávený velitel vyhlásil arénu (boj 1 na 1) a já s alchymistou jsme se vydali k městu. Já původně pro nějaký quest a alchymista Arcibalt (Chalda) ke svému mistrovi.

Ti malí, kteří to zachránili

   Šli jsme lesem a alchymista prohledával každou skrýš, jelikož hledal nějaké magické byliny, které potřeboval k získání magické energie, když našel listinu, kterou jsme později, ve městě, mohli výhodně prodat, ale nestalo se tak.
   Opravdová účelnost naší vycházky se ukázala až ve městě. Tam jsem chtěl požádat mého mistra o úkol, ale měl jako tradičně volno, tak jsme se chtěli vydat zpátky do kopce. V tu chvíli ale alchymista spatřil ve stanu (Nimurově chrámu) stříbrný pohár, který chtěl náš velitel a dokonce za něj vyhlásil zlaťákovou odměnu (tu jsme ale nikdy nedostali - pozn. autora). Využili jsme nepozornosti stráží (ty tam nebyly) a náhlého shonu, jelikož někdo otrávil a na to oživil starostu a alchymista odcizil pohár zatímco já jsem hlídal okolí.
   Pak jsme vesele vyšli do úmorného kopce s dobrým pocitem, jak postava na prvním levelu může vykonat velký čin.
   Přes drobný incident se zlobry, kteří alchymistu nakazili chechtavkou, jsme dorazili do Stínového hradu a řekli všechno ohromenému generálu/lapkovi.

Pomsta shora

   Měl jsem z toho opravdu dobrý pocit, až jsem se bál, že nás bozi potrestají.
   Stalo se tak! Oblaka se začala mračit a když jsme doprovázeli do města PBho ženu, byli jsme napadeni zk... zaklínači. Tak jsem zažil první souboj. Zažil? No, popravdě na mě zaútočil zaklínač se slovy: "Platí vás špatně", což byla shodou okolností pravda, ale trefil mě do hlavy.
   "Ty hajzle, co blbneš!" odpověděl jsem a chytil se za čelo, kde se mi otevřela drobná ranka. "Sorry. Dneska ten souboj nedořešíme, tak čau", řekl něco podobného a utekl.
   Nebyla by to ale pořádná pomsta, kdyby se do ní nezapojila oblaka. Nastala průtrž mračen a jen tak tak jsme do stanu stačili naházet naše věci a schovali se pod plachtou hlavního stanu, kde jsme strávili dlouhotrvající déšť.
   Když jsme potom stavěli stan, někdo četl návod, kam stavět stan. Smáli jsme se, až jsme se za břicha popadali, námi vybrané místo splňovalo snad jen dvě podmínky.
   K večeru se bouřka odporoučela a v táboře byla vyhlášena aréna, která však byla po prvním kole přerušena pro další déšť.

Sobota

   Sobotní ráno bylo opět dusné. Když si vlastně vzpomenu, celým "dřevěným" víkendem se táhlo počasí v duchu příšerných bouřek a úmorného vedra. Probíhala aréna a pořadatelé se nejspíše radili, co dalšího bude na programu. Po celkově nevydařeném prvním dnu se nebylo co divit. Krátce po poledni nám bylo sděleno, že se chystá další bitva, tentokrát prý lépe organizovaná.

Bitva o kobky (Bitva velké zrady) aneb Jak jsem jednou umřel

   Vystoupali jsme do kopce na místo v lese, kde se měla bitva odehrát. Přišli jsme jako první a tak jsme se zoufale nudili. Po půlhodině čekání se na bitevním poli shromáždilo dost bojovníků a tak začala řež.
   O co se bojovalo?
   O artefakty ukryté kdesi v kobkách, které hlídali nemrtví. Docela vtipná myšlenka vést nelítostný boj o hromádku kostí. Křik zní lesem, svaly stovek mužů a žen se napínají v toužebném očekávání tance smrti. První se ke kobkám vydali zaklínači ve snaze porubat nemrtvé. Za nimi se uzavřela malá proláklina a dvě mohutná vojska se slevají v jedno.
   "Držet řadu!", "Kurva, zbavte mě toho lučíšníka!", "Krok, krok!". Pot, vzduchem se šíří kouzla: "LorVarVar... máš to za 6 hajzle!". "Hej ty mejdži... slyšels mě?", "Ty hajzle, ten tě trefil a nedělej, že ne, jinak si tam pro tebe dojdu a vynesu tě v zubech."
   Ze všeho nejhorší je zrada! "Kde je náš střed?", "Williame? Horalé?", "Voni zdrhaj!". V tu chvíli jsme přišli o střed a na naše křídlo se vrhla dvojnásobná přesila. Drtí nás! Za chvíli hledám vlastní lidi, ale narážím jen na nepřátele. Vše je ztraceno, snažím se opustit bojiště.
   "Jseš ještě živej?" ptá se lakonicky nepřátelský voják s dvoubřitkou. Zaujal jsem bojový postoj. Neměl jsem chuť utíkat, stejně jich bylo víc a dohnali by mě, a chtěl jsem si konečně zabojovat. Lehká paráda zleva, odrážím jeho sek.
   "Finta, máš to za sedm." moje tvář se křiví, ne bolestí, spíš zklamáním. Tak jsem byl zabit.
   Za chvíli jsem stanul na kopci u našeho velitele, který spokojeně sledoval bitvu - ukořistil totiž jeden z mocných artefaktů. Valná většina armády je zraněná, je i dost mrtvých, mezi nimi já. Velitel se dovídá o zradě - pro něho nic nového, zrazování je pro něj denní chleba.

   Nastal čas oběda a tak se jdeme najíst. Je nám slíbeno divadlo, které by nás mělo uvést do poslední bitvy - Armagedonu.
Divadlo bylo o tom, jak se řád, kterému jsme ukradli ten pohár, dostává skrze bránu do jiného světa, která se otevře díky mocným artefaktům (nechybí ani náš pohár).
   Náš velitel se bouří a chce bránu mít ve své moci, je však zabit přesilou.

Armagedon aneb Doufejme, že už nikdo nezradí

   O čem byl Armagedon? Svým způsobem o politice, šlo o obsazení posledního volného křesla v právě ustanovené zlenické radě. Uchazečů bylo celkem dost a já se v nich nevyznal.
   Naše otázka zněla: Za co bojovat? Zrekapitulujme si to - náš velitel je mrtvý a tak nám nemůže říct proti/s kým jsme. Napadalo nás jen jedno - pomsta. Pomstít našeho velitele, pomstít nás. Přes obličeje kreslíme velké rudé S jako Shadow, abychom se konečně v bitvě rozpoznali. Původní plán je, že budeme bojovat proti každému. Organizátory jsme přiděleni k Wallacově frakci.
   "S Wallacem? Vždyť on nás zradil!" Plán se mění. Cílem je teď zabít Wallace, toho proradného zradce. Pomsta bude sladká. Jdeme na oko s ním.
   Když je pak bitva samotná zahájena slovy: "Doufejme, že už nikdo nezradí." Jen se pousmějeme a o pár chvil později se vrháme našim "spojencům" do zad s hlučným pokřikem "Shadóóów". Nepřítel panicky prchá a než si uvědomí co se děje a kdo ho honí, padne spousta hnisavých bídáků hulákajících notoricky "Wallace,Wallace" a dobrých mužů, kteří z bojovnického nebe hlásí "Wosliz,Wosliz!"
   Poprvé moje kouzla zabijí. Jako bych cítil ve vzduchu smrad spáleného masa, jak všude okolo házím ničící bleky. Wallace je zabit. Je mu však nakloněna štěstěna a lečitelé a tak znovu povstává a znovu padá k zemi a znovu povstává.
   Vyjednávání. "My Wallece nechceme, zle nás zradil." Pomsta dokonána, Wallace se vzdává křesla v radě. "Shadow!!" zní náš vítězný pokřik. Připojujeme se k družině Dariona, který chce být zvolen. O křeslo je sveden poslední boj, ale tentokrát jen mezi dvěma muži, Darionem a Spawnem.
   Náš kandidát celý souboj vyhrává. Žádáme Wallacovu hlavu. Bohužel je šlechtic - neuspěli jsme. Nevadí. Pomsta byla sladká.