Palantir
oddělovač

Koně z Atlantidy

Literatura > Povídky > Vidoucí 2002 | 31. 12. 2002 19:43:56 | autor:

KONĚ Z ATLANTIDY
   
    Zítra mi bude mi bude osmnáct.Konečně se mi splní moje přání. Přijede táta! Mám ohromnou radost. Táta je něco jako vědec, alespoň na veřejnosti to tvrdí, aby nalákal sponzory. Oficiálně mají jeho objevy sloužit Výzkumu podmořských ekosystémů. Ale ve skutečnosti je to úplně jinak. Tím, že toto všechno předstírá, má dost prostředků na uskutečnění svých snů. Je skutečně vědcem, ale jeho zájem upoutalo něco docela jiného, než co která ryba žere. Tátovým snem je bájná potopená země, Atlantida. Ale bylo by moc nápadné, kdyby jen brouzdal po moři a nic z toho. Podle jeho výpočtů se má Atlantida nacházet u Arktidy. Jsou to všechno jen jeho domněnky a já se v nich nevyznám a ani v to moc nevěřím. Takže se otec rozhodl spojit koníčka s užitečným a výsledkem je pozorovatelská základna na Antarktidě a jedna obrovská výzkumná loď, kterou otec nechal pojmenovat po mně, Kara.Všechny ty pohádky o bájné zemi jsou sice moc hezké, ale vzaly mi tátu.Tráví prakticky celý čas na moři. Občas najdu fotku v novinách, ale to jenom zřídka, protože nikdo nikdy neví, kde přesně táta je a jezdit kvůli fotografii až na Antarktidu, se taky každému nechce. A jinak tátu vlastně neznám. Naposledy tu prý byl kvůli nabídnutí své, asi už páté knihy, jeho stálému nakladateli. Ale to už je dávno. Občas mi taky píše. Z jeho dopisů se dá vyčíst, že je to asi ten pravý roztržitý a roztěkaný badatel, který by podle některých měl skončit jedině v blázinci. Z těch útržků, co vím, si představuji trochu zanedbanou a ne příliš udržovanou loď, která má prosklené celé podpalubí a tudy se dají pozorovat živočichové a kouzelné korály.
    Naposledy napsal, že přijede na mé narozeniny a že pro mě má překvapení. A tak čekám. Jsem na něj hrozně zvědavá.
   
    Už uběhl týden a táta nikde. Ty narozeniny byly jeho poslední šancí. Nemůžu uvěřit tomu, že nepřijel. Asi to byl jenom takový obrat, u něj úplně normální, který vůbec nemyslel vážně. Takhle a jinak se snažím přijít na něco, co by ho ospravedlnilo, ale na nic nepřicházím. Stále víc mi dochází argumenty. Už neberu v úvahu ani, že by zapomněl.Prostě nepřijel.
    Příští ráno jsem se opět potácela domem jako spící. Přece jenom je mi to líto. Když jsem ale vešla do haly našeho domu, uviděla jsem nějakého cizího pána. Stál jenom tak, skromně a ze tváře se mu dal vyčíst rozpak, ale i úžas. Za chvíli se osmělil a podal mi ruku.
    "Všechno nejlepší Karo! Velice se omlouvám, ale nestihl jsem termín."
    "Vy jste můj otec?,"vypadlo ze mě jediné, co mě v tu chvíli napadlo. Pán se uklonil, sundal si svůj černý klobouk a představil se.
    " Ano, Paul Norbert," nastala malá pomlka. Všechno se ve mně vzepřelo. Uvnitř to křičelo:"Pozdě, přijel pozdě!" Ale nakonec-pozdě ale přece. Otec vypadal zklamaně a nejspíše se chystal k odchodu. Během mého vnitřního boje jsem se asi dost mračila a na něj to neudělalo příliš dobrý dojem. Rychle jsem ho zarazila.
    " Jsem tak ráda, že jsi přijel. Už jsem pomalu ztrácela naději."
    " Karo, " vydechl si odlehčeně otec," stala se z tebe velká slečna. Jak dlouho už jsme se neviděli, 14-15 let? Nevím. Také jsem rád, že jsem se vůbec mohl dostavit. Byla to daleká cesta a já už nejsem nejmladší."
    Po těch slovech jsem se iniciativně ujala role hostitelky. Za chvíli už jsme všichni pohromadě seděli u jídelního stolu a pronášeli přípitky na šťastné shledání. A pak otec vyrukoval s něčím, co nikdo nečekal a nejméně já. Po celou dobu byl vážný a elegantní, jako někdo " ze staré doby". K milému přípitku pronesl také, co je jeho překvapením, které mi sliboval.
    "Milá Karo, jsi už dost velká ,abys pochopila důvody mého dřívějšího počínání. Mým pohonem vpřed byl můj sen a stále je. A teď bych tě chtěl pozvat a současně poprosit, abys neodmítla můj návrh." Na chvíli se odmlčel a záludně se na mě podíval.
    "Byl bych moc rád, kdybys se mnou zítra odjela."
    Nastalo ticho. Měla jsem ohromnou radost. Pozvání se nedalo odmítnout a já jsem uviděla v očích starého pána něco jako vděčnost.Zítřejšího odpoledne však nebylo po nějakém dojetí ani památky. Na palubě Kary jsem stála vedle rázného a energického muže. Vypadal chladně a rozhodně. V kapitánské uniformě rozdílel příkazy a my jsme se pomalu vydávali vstříc slunci. Celá loď byla mohutná, mnohem větší než jsem si ji představovala. Byla modrá a o její boky se otíraly rychlé a ostré hřbety vln. Byla jsem na moři a dokonce se svým otcem. Anglie se pomalu začala stávat neviditelnou tečkou na obzoru. A před námi nebylo za chvíli nic než čisté moře. Na přídi stálo kormidlo vyrobené po vzoru dávných mistrů a celá loď, i přes své nejmodernější vybavení, připomínala křižníky, které jsou už jen na obrázcích. Otec mi nabídl, že mi ji ukáže celou. Řídící páky a plno zelených, červených a žlutých čudlíků mi nic neříkalo, stejně jako střídavě blikající světýlka a výkonnostní čísla motorů. Co mě ale velice zaujalo, bylo podpalubí. Můj dávný sen . Šla jsem vedle otce, který už byl celým duchem i tělem opět námořník a badatel. Zasvěcoval mě do svých výpočtů a úvah. Mezi tím, co vykládal, jsem se já ztrácela ve světě oken do jiné galaxie. Všade se nacházela alespoň malá okénka. Otec už dávno přestal vykládat. Nachytala jsem ho, jak se na mě dívá, když jsem se zaujetím pozorovala malé rybky a delfíny, korálové útesy a celý ten svět. Pak řekl úplně neoficiálně a prostě:" Bál jsem se, že mi tě tam zkazí. Ale nepovedlo se jim to."
    Pak jsem se do něj zavěsila a šťastně jsem teď už doopravdy poslouchala jeho vypravování, že kdysi bylo-nebylo, na svět vyčníval ještě jeden svět. Atlantida. Vyprávěl mi o svém životě v ledové zemi. Antarktida ho úplně fascinovala, přece jenom jsem v něm objevila toho zaníceného a bláznivě posedlého vědce, když jsem viděla světlo a jiskru v jeho očích. Vyprávěl mi o západu a východu slunce,
   
    kdy se led postupně mění v krev a pak v zářivé zlato. O tuleních rodinách a ledních medvědech. Věděl toho tolik! Opravdu jsem žasla a v duchu jsem se mu omlouvala za to, co jsem si o něm předtím myslela. Bylo to tak nádherné, vyšli jsme na palubu a on stále pokračoval. V zapadajícím slunci jsem měla ten samý obraz, co on. Stáli jsme u zábradlí a oba jsme pozorovali neexistující zemi, jak se vynořuje a je nádherná svým mýtem.
    "Vzpomínáš si ještě na ty dětské knížky, co jsi měla doma. Víš, ty o těch koních? Když jsi byla malá milovala jsi koně. Nemohli jsme si dovolit opravdového, a tak jsi postupně začala sbírat vše, co koně připomínalo. Byl jsem překvapen, když jsem v Ilendu viděl, jak se ta sbírka rozrostla. Nečekal jsem, že u toho vydržíš."
    "Stalo se to mým koníčkem. Odevšad jsem si nějakého koně přivezla."
    Otec vypadal zamyšleně, jako by se o něčem rozhodoval. Jeho čelo se usilovně mračilo a ruce hráli s nějakým knoflíkem. Vypadal nervózně, byla jsem hrozně nedočkavá a musela jsem ho popohnat.
    "O čem přemýšlíš? Trápí tě něco?"
    "Ne, ne. Vlastně nevím, jak bych ti to řekl."
    Odmlčel se a sklopil oči. Pak se zhluboka nadechl a pokračoval.
    "Na Antarktidě jsem strávil spoustu času pozorováním, jak už jsem ti vyprávěl. Viděl jsem mnoho věcí. A jednou, ale já nevím jestli mě, starého blázna, jen nešálil zrak."
    Zastavil se v chůzi a odmítal pokračovat. Tím ale jen zvýšil mou netrpělivost.
    "Co jsi viděl? Prosím, řekni mi to!," prosila jsem ho a oči mi hořely nedočkavostí. Otec se zadíval do dálky a z velké vzdálenosti, snad z jiného světa, mi začal vypravovat, co zažil.
    "Něco se mi blesklo před očima. Neviděl jsem to pořádně, chtěl jsem se za tím rozběhnout, ale nohy jsem měl úplně dřevěné. A pak, tak náhle, objevilo se to znovu. Viděl jsem to urostlé tělo, šíji měl pružnou a dopadala mu na ni střídavě zelená a modrá hříva. Hlavu měl krásně stavěnou. Vidím ho, jako by to bylo teď. Přál jsem si na něm jet nebo si ho alespoň pohladit. Pod hřívou měl posazené oči, byly jako temná noc. Byl nespoutaný a u těch očích mu sršely jiskřičky. Roj divokosti a volnosti. Snad ani neběžel, spíš se vznášel, a když dopadal, odletovaly mu od kopy jen krůpěje vody a sněhu. Celé tělo měl třpytivě bílé a svalnaté. Neumím ho popsat dostatečně,ale vím, že by se mu nevyrovnaly ani arabští plnokrevníci. Tak byl krásný, že mě ten pohled přímo ohromil. Za chvíli jsem viděl už jenom jeho černý obrys dominující v krvavě rudém pozadí žíhané zlatými střelami posledních zbytků slunce a oheň, který za sebou nechával fialový závoj. Když zmizel úplně, všechen sníh byl jedním rudým obrazem. Nepopsatelný a úchvatný zážitek. Od té doby jsem už toho koně neviděl. Ale stále jsem na něj myslel."
    Otec sklonil hlavu a ponořil se do sebe. Během vyprávění mu zrudly tváře a byl napnutý jako struna. Mám ho ráda i koně miluji, ale tahle historka se mi zdála přece jen trochu nereálná. Kdoví co zahlédl. Odešel z místa našeho rozhovoru zamyšlený a velice nesvůj. Bez pozdravu, ale s takovým výrazem štěstí a nadšení, které jsem už dlouho viděla jen u dětí. Usínala jsem s představou koně se zelenou hřívou na bílém sněhu a stále jsem tomu nemohla uvěřit.
    Druhý den se otec o koni ani nezmínil. Že by poznal, že jsem mu neuvěřila? I když, jsem si ještě tak jista tím, že nemluvil pravdu? Ne, vůbec ne. Včera jsem o tom hodně přemýšlela. Napadlo mě, že je krásné snít sny, byť i neexistující. A nakonec, proč by to nemohla být pravda? Sny jsou nejhezčí, když se splní.
    Přistoupila jsem k otci, který stál u kormidla naší "plachetnice."
    "Co si myslíš o tom, že by ten kůň mohl mít něco společného s Atlantidou?"
    Otec se udiveně otočil:"Dobré ráno! Tys tomu uvěřila? Nezdálo se mi." Odmlčel se, jak se zdálo, bylo to jeho zvykem.
    Pak se najednou rozzářil.
    "Už jsem o tom přemýšlel," řekl a na tváři se mu objevil záhadný úsměv, "studoval jsem kvůli tomu mnoho knížek a časopisů. Jen u jednoho spisovatele jsem objevil takovou domněnku, že lidé z Atlantidy mohou na svět jen při západu slunce. Ale o koních tam nebyla nikde ani zmínka. A ty ostatní byly jen nepodložené výmysly břídilů, kteří si vědy neváží a ty publicistické blafy píší jen pro peníze!"
    Nejdřív jsem se tiše smála. Pak jsem se zamyslela :" Ale tenhle kůň nemohl být z Atlantidy, protože jinak by musel žít pod vodou. A to je přece není možné!"
    Pomalu se ze mě, zatvrzelého nevěřícího Tomáše, stával člověk, stejně nadšený jako otec, a objevující spousty úžasných souvislostí a možností.
    "Kdoví. Atlanťané byli prý dokonalí po všech stránkách. Nesmrtelní, krásní, chytří, mocní…Velmi vyspělá civilizace!"
    Pokyvoval hlavou a zase se mi ztrácel. Tentokrát jsem už ale věděla, kam se vytratil. Nápady, které mi vířily hlavou byly miliony.
    Tak skončil náš rozhovor. Šla jsem do své kajuty a vše jsem si zapsala do deníku. " To by ale znamenalo "koně z Atlantidy." Přemýšlela jsem. " Rozhodně velmi zajímavý námět. Atlantida ve 25. století! Jenže by chtělo ji nejdříve najít." Najednou mě to začalo
   
    zajímat. Nikdy bych nevěřila, že mě Atlantida bude někdy zajímat. Ani to mě neodradilo, že je to náplň života mého otce. Teď se to naopak stalo mým hlavním zájmem. Kolikrát se už vydal otec Atlantidu hledat. Zatím se mu to nepovedlo. Zatím! Byla by to pouze náhoda, kdyby se mu to podařilo.
    Jsme na Antarktidě. Země věčného ledu. Teď chápu otcovo rozhodnutí strávit svůj život právě tady. Už mu nic nemohu vyčítat. Je to opravdu nádhera! Jen trochu zima. Jsem z těch, kteří se rozklepou při prvním zafoukání větru, ale nyní jsem honem vytáhla fotoaparát a začala jsem fotit. Chtělo zavzpomínat na všechny triky a zlepšováky, které jsem se kdy naučila. Zde jsem mohla opravdu ukázat, co s tou černou věcičkou svedu. Nakonec vznikla celá řada okouzlujících snímků, které zachycovaly zdejší přírodní scenérii, o níž mi otec na lodi vyprávěl. Bylo tu krásně. Úplně jiné podmínky než v Ilendu. Zbýval mi ještě týden, abych se pořádně nadýchla čerstvého vzduchu. Otec pro mě měl další překvapení a to velké v každém slova smyslu. Od vlády a Organizace věd dostal dotaci pro svůj výzkum v podobě prvotřídního ocelového obra. Jen skromně- nejnovější prototyp ponorky! Měla jsem velkou radost, otec také, ale skvěle to umí ,jako vždy, skrýt. Takže zítra vyplouváme!
    Musela jsem si celou ponorku pořádně prohlédnout. Vždyť zde strávím nejméně půl roku. Otec ji pojmenoval Kara-Atlantida. Zčásti po mně a z části po našem cíli, který se budeme snažit najít.
    Zatím jedeme přesně podle otcových výpočtů. Jsme pouze dvacet stop pod vodou, aby na nás nepůsobilo tolik vlivů. Už jsme od Antarktidy vzdáleni nějakých tři sta kilometrů. Jsem zvědava, jestli otcovy výpočty vyjdou. Ponorka je skvěle vybavená. Celý spodek je zčásti prosklený, v místnosti, která slouží jako jídelna, je uprostřed umístěno velké prosklené "oko", přesně jako ve starých románech, ale nyní se to týká přímo mě.
    Začínáme klesat, jsme osmdesát kilometrů od Antarktidy. Otcův cíl je v rozmezí od sto deseti po sto patnáct a pak začít klesat. Už teď nás obklopuje šedé přítmí. Jen párkrát se okolo prohnalo blikající hejno malých rybek. Zahlédly jsme i žraloky a dokonce pár velryb. Působí na nás stále větší
    tlak, jsme třicet kilometrů pod hladinou a klesáme čím dál rychleji.Pomalu se začínám orientovat v řídících přístrojích, zvládnu už i výstupní řebřík, kterého jsem se tak bála. Už to vůbec nepřipomíná příběhy z knih, je to skutečnost. Někdy to až mrazivě shledávám.Není to hra a začíná to být nebezpečné. Ale snad to nějak zvládneme. Otec naopak naději stále více získává. Jediný mráček na čele mu způsobuje blízkost sopky, která se může kdykoliv probudit. Ale otec věří, že přístroje by vše včas zjistily a my bychom měli dostatek času na záchranu.
    Podle přístrojů by nám mělo chybět ještě čtrnáct kilometrů. Každé dva kilometry se od kursu vzdalujeme přibližně tři sta metrů. Před několika stovkami let se s takovouto hloubkou ještě ani nepočítalo, ale díky globálnímu oteplování se poměry změnily.
    My jsme se ale nyní dostaly do velmi vážné situace. Zůstaly jsme doslova sedět a jako by nás u dna něco drželo. Otec se stále více obává vulkanické činnosti, já na to raději nemyslím. Ale občasné záchvěvy, které doslova zhoupnou ponorku jsou nepřehlédnutelné a stále citelnější. Kolem je prázdnota a tma. Rozhodly jsme se s otcem, že vyplaveme ven. Nové skafandry to dovolují i při této hloubce. Byly mnohokrát testovány a mají skvělé výsledky. No, tentokrát jsme to opravdu my, kdo vylézá do nehostinné tmy a ne nějaké vymyšlené postavy! Myslím, že nám dokonce jde o život. Jestli se odsud brzy nedostaneme, udusíme se. Princip nových ponorek je sice dokonalý, ale stále ještě jsme tu my a bez vzduchu jsme se zatím žít nenaučili. Otec mě nechal na útesu nad ponorkou a šel se na závadu podívat sám.
    Vrátil se celý zděšený a ruce se mu třásly. Podle všeho jsme na tom víc než vážně, otec se dovede skvěle ovládat a nyní se mu ve tváři zračila upřímná hrůza.
    "Pod ponorkou se zdá být díra nebo něco podobného. Možná je to otvor sopky, rozhodně ji to vcucává to ponorku do sebe a tvoří se tam vír o neuvěřitelné síle. Není možné se vrátit ani na hladinu ani do ponorky."
    "Ale to znamená, že tu zemřeme!" Začala jsem propadat panice. Smrt pod vodou byla vždy mojí noční můrou. Nejdřív hrůza z vědomí přicházející smrti, pak nedostatek vzduchu, poslední nádech…a smrt!To ne!!! Byla jsem zoufalá. Sebevědomí mi tentokrát nedodal ani otec ani loď, která se pomalu jako papír začala muchlat a vsunovat do té díry.Proces probíhal pomalu a nám začínal docházet vzduch. Tohle je náš konec! Konec. Vír už pomalu loď pohltil a chtěl další sousto. Najednou jsem měla před očima černo. …Poslední nádech…
   
    Ještě dlouho jsem se vzpamatovávala poté, co jsem otevřela oči. Už jsem po smrti? Ono existuje nebe?
    "I kdyby, tak rozhodně ne pod vodou," uvedl mě něčí smějící se hlas do reality. Jak je vidět nejsem tu sama a navíc ten někdo umí číst moje myšlenky.
    "Boduješ," ozval se znovu hlas uvnitř mé hlavy. Podívala jsem se kolem sebe a uviděla jsem něco fantastického. Něco jako nádherný palác beze stropu. Dost divné, ale přece to tak bylo. "Proboha, kde to jsem?," zděsila jsem se, "a támhle je můj otec. A kupodivu mu tu nejspíš nepřipadá nic divného. Zato mně ano. Má zelné vlasy! A je celý v něčem bílém. Rychle jsem si nahmatala svoje vlasy. Byly také zelené!!
    "Prokrista, kam jsem se to dostala".
   
    Začala jsem být zcela beznadějná. Jediné rozumné vysvětlení bylo, že jsem se zbláznila. Začala jsem se rozvzpomínat. Antarktida, ponorka, voda a tma, vír a bezvědomí. Atlantida!!! Bylo to jako výbuch.
    "Správně. Docela rychle ti to myslí."
    Opět hlas v mé hlavě. Zpoza jednoho sloupu, které byly postaveny do kruhu a vyhraničovaly něco jako místnost, vyšel kluk. Normální kluk až na nepřirozeně vysokou postavu, modré vlasy a bílý obličej. Odhadovala jsem ho na dvacet až dvacet dva let.
    "Chyba. Je mi něco okolo tří tisíc let."
    Sakra jak dlouho si ze mě ještě chce dělat srandu! Ale nahlas jsem radši nic neřikala.
    "To snad ne. Kde to jsem?"
    "Už jsi to řekla sama. Vítej v Atlantidě!"
    A je to tu. Podívala jsem se otce. ATLANTIDA. Ten se na mě pouze usmál, mnohem srdečněji než kdy jindy. Ale hned šel dál a rozmlouval přitom se starcem s modrými vousy! Ne, žádná Atlantida. Tohle je blázinec. A navíc mě tu můj otec teď klidně nechá a neřekne mi ani slovo. Co si tu asi počnu?! Okolo samá individua.
    ,,Jsi sobec."
    Ozvalo se ve mně.Nejdřív jsem se ohlédla na kluka, co stál za mnou a kterému patřila slova v mé hlavě. Pak jsem očima vyhledala otce. Asi má pravdu. Otec je úplně nadšený. A při jeho výrazu, který už tak dobře znám, nejspíš ještě dlouho bude. Tak bych si pro sebe měla něco najít, byla tu ale jenom jedna šance.
    "No dobře, co teď?
    "Jestli chceš, provedu tě."
    To všechno jsem si s tím klukem řekla bez jediného slova. Prostě v hlavě, začalo mi to připadat úplně normální. Jen mi vadilo jeho sebevědomí. Ale asi bych měla přestat myslet, nevím, co všechno z toho může slyšet.
    "Tak tedy Atlantida. Nevěřila jsem, že se sem dostaneme. Ztroskotali jsme a náhodou…"
    "Nic nebyla náhoda," nenechal mě ten kluk domluvit, "Všechno bylo organizované."
    "Cože?"
    Proboha, jak to myslí?! Nebyla jsem tak zcela po otci. Nedovedla jsem se ovládat a právě teď jsem byla na hranici nepříčetnosti. Pomalu mi to začalo docházet. Jak to mohli při té vší dokonalosti udělat, když si vzpomenu na posledních pár sekund…
    ,,Všechno jsme vymysleli my…"
    "Co si o sobě vůbec myslíte?? Jak vás to jenom mohlo napadnout???!"
    Stále jsem vzpomínala na prožitou hrůzu a běhal mi mráz po zádech. Nechali nás málem zemřít! Teď už jsem se rozčilovala úplně nahlas.A bylo mi jedno, že to zdejší pravidla přísně zakazují.neznala jsem je a v této chvíli mě ani nijak valně nezajímala. V hlavě mi ještě hučelo od drastického přesunu. A on mi tady začne vykládat tohle. Brala jsem to jako nejhorší zlo, které na nás mohlo být spácháno.
    "Neboj, řekl jsem, že vše bylo zorganizované. A konec konců žiješ, ne?!"
    Cs. Prý neboj.pravdu sice má, ale už jen ten lehce výsměšný tón mě dokázal znovu a znovu vydráždit.
    Takových místností jako ta první tu bylo ještě mnoho. Jenom jedna byla celá "zděná." Samozřejmě bez výjimky do kruhu. Na stěně byly namalovány dívky se zelenými a chlapci s modrými vlasy. A v tom všem byly namalovány koně. Jakmile jsem je viděla, vybavil se mi ten otcův kůň. Chtěla jsem mu to jít říct, ale ten kluk mě zarazil.
    "Tvůj otec procitl mnohem dříve než ty a Cirros už mu všechno ukázal." Choval se ke mně jako k miminu. Rozzlobilo mě to s novou silou.Ušklíbl se, asi ho to dostatečně baví.
    "Nezapomínej, jistý věkový rozdíl tu je," projelo mi opět posměšně hlavou.
    "Je u vás normální, že stále čtete myšlenky?!," křikla jsem na něj zlostně a chtěla odejít. Taky jsem to udělala. Ale už v první místnosti jsem, k mé smůle, nevěděla kudy kam. Vrátila jsem se tedy zpátky a dělala jako by nic. Ve vnitř mě ale ten člověk celou naplnil. Nemohla jsem na
   
   
    něj. Nevyznala jsem se v něm a už jsem si pomalu začínala zoufat. Ten pocit je asi stejný, jako když tříleté děcko postavíte do rozbláceného pole. Byla jsem v koncích. O to víc mě můj společník překvapil.
    " Promiň, není to slušné číst myšlenky, které nejsou určeny k dorozumívání. Dobrý?"
    "Jo," už jsem byla klidná. "Proč ty a ostatní muži máte vlasy modré a otec, já a ty dívky na obrazech je máme zelené?"
    "Odlišení barvou vlasů je jeden z rozdílů mezi muži a ženami. Možná jsi si nevšimla, že ty s otcem je máte světlejší než dívky na obrazech, abychom mohli poznat, že jste hosté. I když jste ostatně jedinými cizinci u nás.
    "Aha a ti koně, co to je?"
    "To jsou ti, co už tu nejsou. Například Crown… Já vím, možná to pro tebe bude nejdřív zmatené. Ale má to jisté návaznosti."
   
    " Ale vždyť máte být nesmrtelní, tak jakto, že už tu nejsou?" Skočila jsem mu do řeči.
    "To je trochu složitější. Dříve u nás bývali jednotliví bohové. Měli své schopnosti a po dlouhou dobu jsme si mysleli, že jsou bez chyby. Pak se ale ukázal opak. Ti bohové, kteří udělali nějakou chybu, se změnili v koně. Chtěli tím tak vytřídit ty, kteří nás vedli, abychom zde zůstali jen dokonalí a nemohlo dojít ke katastrofě. Pak ale zavedl Crown, že se jím stane každý Atlanťan, který udělá chybu. Když to byli pouze bohové, přicházeli na svět, aby pro vás přinesli lásku a štěstí. Pojmy, které vám podle mého někdo nestačil vysvětlit.Tuto myšlenku se mnou sdílelo mnoho dalších už dávno. Chtěli vás dokonale naučit ovládnout a prožívat tyto citové a u vás v čisté podobě vzácné pojmy. Jenže to přehnali. Nebyli vidět. Pak přišli s nápadem vyložit celému světu myšlení Atlantidy a změnit ho tak na jeden celek. Ale to byla chyba a tak se všichni naši bohové změnili. Měli jsme jen pár Atlanťanů, kteří zůstali nedotčeni a z těch jsme pak vznikli podruhé."
    "Takže teď nemáte bohy?"
    "Ale ano, máme. Dříve než odešli stanovili bohy celý svůj lid. Abychom byli schopni se učit více věcí a už nikdy neudělali chybu."
    "Otec mi vyprávěl o koni, který měl dvojbarevnou hřívu. Byl to Crown?"
    "Ano, všichni původní bohové mají hřívy dvojbarevné a jsou viditelní."
    "A jak je to s vámi teď?"
    "Barva hřívy by byla podle vlasů, které dotyčný měl. Ale dost už o tom. Začíná to být zdlouhavé. Máte s otcem ještě jeden den na to, aby jste se rozhodli jestli zůstanete nebo ne."
    "Takže já se můžu vrátit na Zem." Sláva, jupí. Uvidím zase Illend, budu mít okolo sebe vše co miluji a ne jen vodu, i když i v té se dá přirozeně a plynule pohybovat. Najednou jsem se ale zarazila. Budu tam mít opravdu všechno. Nechtělo se mi otáčet. Cítila jsem, že ten koho bych tak hrozně postrádala tam stojí celý nešťastný a bez pohybu. Nedal to znát, ale já jsem to cítila, naučil mě to. Pomalu jsem si uvědomovala, že s prvním nadechnutím opravdového vzduchu, ztratím vnitřek. Už jen při té myšlence mi bylo nepředstavitelně.
    "Mohl by jsi i ty jít s námi na Zem."
    Vůbec nevím proč, ale přijde mi že toho člověka znám sto tisíc let a naopak.
    "Nevím, o tom by musela rozhodnout Rada."
    Začal být ještě nervóznější. Což bylo u něho zvláštní, ale já jsem pokračovala. Chtěla jsem se toho ještě tolik dozvědět.
    "Jak se vlastně jmenuješ?"
    "Já jsem Ask. Vidíš ani jsem ti neřekl jak se jmenuješ ty a tvůj otec."
    Řekl už zase s tím jeho zvláštním úsměvem.
    "Copak to nevím?"
    "Byla vám přidělena nová jména. Tvůj otec se jmenuje Chacornac. A tvoje jméno je Chalke."
    "To se mi líbí. Chalke. Je to něco?," zeptala jsem se zkoumavě.
    Sklopil hlavu ale hned se rychle vyrovnal. Ale i za tu chvíli zaváhání jsem byla ráda. Pak už zase začal mluvit zcela normálně.
    "U nás to znamená letící. Chachornac je učený cizinec," dodal rychle
   
    Já jsem byla o sobě rozhodnuta hned. A nepochybovala jsem ani o otci. Ale to jsem se pořádně sekla. Otec byl pevně rozhodnut tu zůstat. Zarazilo mě to, ale pak jsem si uvědomila, jak moc se sem chtěl dostat. Jeho výsledky vlastně skoro vyšly a bude tu moc získat plno nových poznatků. Jen je už nebude mít komu předat…Byla jsem překvapena i tím, jaké zde získal postavení. Pro své znalosti byl přijat do Rady, což, jak mi Ask vysvětlil, je poctou i pro Atlanťana. Otec se už vlastně Atlanťnem stal. A právě proto nyní také rozhodoval o tom, zda se mnou na Zem smí i Ask. Rada se sestoupila do kruhu a všichni měly zdvižené své bílé tváře. Tolik připomínaly staré síly a časy u lidí už zcela opomenuté. Pozorovala jsem je v tichém vzrušení, vlastně na této chvíli záleží můj další život.
    Jak mi Ask řekl, místnosti do kruhu představovaly slunce, které je symbolem Atlantidy. Vzpomínka na to, že kdysi byli také na Zemi. Trvalo celé čtyři dny než před nás Rada předstoupila s konečným rozhodnutím. Ani jsem nedýchala Mimoděk jsem vzala Aska za ruku, čehož jsem se sama vyděsila, ale ruku už jsem nestačila vzít zpět. Ask můj opětoval. Pevně mě chytil a obdařil tím svým dospělým úsměvem. Nyní mě už ale ten úsměv i krásně bílá tvář hřáli. Naučila jsem se tu tvář chápat. A jeho oči s tím nevyzpytatelným světýlkem mě uklidnily. Natolik jsem se přestala bát. A vyšli jsme Cirossovi vstříc. K naší velké radosti jsme mohli odejít spolu. Askovi budou odebrány všechny schopnosti, které by ale na světě nemohl využít bez toho, aby se prozradil. Byli opravdu moc dokonalí. Také byl zbaven hodnosti boha. Když to uslyšel, bylo vlastně stvrzeno jeho povolení svobody, zahřála mě jeho dlaň ještě víc. Štěstí z něj sálalo na všechny strany. V pozadí toho všeho stál otec. Ask se ještě odešel se všemi rozloučit.
    My jsme teď stáli s otcem naproti sobě. Loučili jsme se. Navždy.A oba jsme to věděli. Tentokrát nezadržoval slzy ani já ne. Slova by tu nic neznamenala. Byl to zmatek uvnitř, který potřeboval čas. Přestože jsem otce opouštěla, cítila jsem, že je šťasten. Viděla jsem jak moc je slabý, ale také to jak se jeho síla znásobuje nalezením dávného snu.
   
    Ask se za chvíli vrátil, Ještě počkal, než se otec otočil. Pak ke mně přistoupil. Otázka, jestli mu to není líto, by byla zbytečná. Bylo mi divně. Ale nedali mi čas na přemýšlení. Z toho, co nás čekalo jsme měli strach oba. Věděla jsem to. Ask mě vzal za ruku a pak…
    Byli jsme položeni do nějakého válce. Vystoupali jsem po miniaturních schůdcích. Tak se tedy asi cítí ti, co je pohřbívají zaživa. Poslední pohled na otce. Poslední sbohem Atlantidě. Nemohla jsem se k Askovi otočit obličejem. Zavřely nás. Letmo jsem cítila slabý dotyk našich rukou. Konečky prstů se vzájemně propletly. Postupně mi začínaly tuhnout údy. Přestávala jsem moci hýbat rukou. Cítila jsem tlak na celém těle. Jako kdyby nás někdo roztáčel pozadu. Tlak se zvětšoval. Zavírala jsem oči. Vzbudím se? Tma nás zcela pohltila a rychlost otáček prudce stoupala. Do hlavy se mi draly myšlenky z našeho potopení. Poslední nádech, hukot v uších.. Srdce, jako by se mi se mi chtělo roztrhnout…smrt.
   
    O mnoho a mnoho let později, kdy jsme s Askem procestovali téměř celý svět, jsme přijeli na Antarktidu. A tam jsme viděli stádo koní s barevnými hřívami…..
   
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2116

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.