Palantir
oddělovač

Dům ticha

Literatura > Povídky > Vidoucí 2002 | 31. 12. 2002 19:37:30 | autor:

   Dům ticha

"Takhle musíš, chlapče. Víc švihnout. Neboj se dát do toho víc energie. Tak a ještě jednou. Dobře, vedeš si dobře. Jen tak dál. Jako boj na život a na smrt. Není to vzrušující. Kolik mladých se dnes plahočí za smrtí. Uf. To je horko. Dáme si chvilku oddech, chlapče. Boj o život nás čeká každý den."
    Je horko. Jakoby zdvojilo se slunce v ten nejteplejší den a rozmařilé počasí se stává živou výhní. Jako by roztrhl se požár oblaků a jeho žár spaloval ty, jež proti rozmaru přírody bojují do poslední kapky krve. Ve stínu polorozbořené hradby stromořadí si ke krajíci chleba přisedli ti, co ho vloni krví a potem zaplatili matičce zemi. Ach nemilosrdná ty matko, co dáváš synům svým? Snad trápení, snad bolest v útrobách. Kdo tušil by z pánů městských, kolik krve je v jednom chlebu. Celý život, stovky životů. Pro pustinu, na níž nevzejde letos ani klas. To zatracené horko. Ach smrti zlá, kdy od nás odvrátíš svůj zrak.
    Skupinka asi deseti statných sedí pod polouschlou řadou vrb, jejichž jedinou nadějí je vysychající bahno dříve rozvodněné řeky. Temnota vlasů splývá se stínem a jako kápi čarodějů se táhnou k ramenům. Pot na svalech polonahých těl hraje si se sluncem na odráženou. A kůže prapředků již zvykla si na snědý odstín, jako by chtěla si s sebou nést kousek chladivého stínu. Pár chvilek odpočinku, kapka vody a modlitba za sílu do další dřiny. A zástup vojáků bojujících o holou existenci nastoupí se zbraněmi v rukou na frontu. Motyky v řadě vedle sebe, prásk, prásk, znějí tupé rány dopadu, rytmus rituálu, který zná každý z těchto malých velkých. A do večera je ještě daleko...
    "Synu, musím ti něco povědět." Řekl ten starší muž, sedící za stolem prosté světnice, jež byla zřejmě celým jeho vlastnictvím a domovem. Polévka mizí jako pohledem z dřevěné misky jeho i jeho syna.
    "Letos to bude ještě horší než vloni. To slunce nám spálí všechno. Polovina klasů nevzejde a druhá, až povyleze z útrob země, uhoří."
    "To přeci vědí všichni, otče, ale my s tím přeci nemůžeme nic dělat. Nebo ano?"
    "Chlapče, to přeci není jen tak, aby naši vesnici rok za rokem stravovalo sucho a zmar. Všichni vědí, odkud na nás doléhá stín." Pozdvihne pevný pohled, jako by chtěl prohlédnout skrze chlapce. Chlapec se tedy otočil. Oba nyní hleděli do jediného malého okna místnosti.
    Bylo to kouzelné. V tichu padajícího večera se rozsvěcela okna mihotavými svícemi podél hlavní cesty. Jedna chaloupka vedle druhé se letmo přidržovali provázku cesty. Ale když se oko zahledělo do ztracena, mohli jste uvidět ještě jednu maličkost. Jedna chýše, jako by vytrhla se z útrob cesty, narostla a odkráčela několik mil pryč, jako by říkala sbohem vy pošetilé chatky, já k vám nepatřím. A právě zde skončil zrak naší dvojice.
    "Již několik let se sem a tam objevila zpráva o tom, že tam bydlí nějaký temný okultista. Nikdo už si nevzpomíná, kdo tam žil předtím. Jedno je však jisté, když tam jednou v noci tajně šel Zoerův syn, viděl podivná světla a slyšel podivné zvuky. A druhý den si zasekl motyku do nohy tak nešťastně, že vykrvácel a zemřel. Je to prokletí. A není jiné cesty, než spálit to, co je již mrtvé. Venkovská rada se již usnesla, zítra za svítání jdeme na něj. Jenom pár zasvěcených starších. Já, Zoer, Kaero a Nirak. Vydáváme se riziku smrti a prokletí. Nemáme ale na výběr. Jestli konečně nezakročíme, zemře celá vesnice hlady kvůli neúrodě."
    Noc je dlouhá. Každá vteřina se tak vleče a kamenný plamínek svíčky potahuje místnosti siluetami stínů. A v mysli každého teď zuří bouře. Blesky strachu, zoufalství, odvahy, lítosti a sebelítosti se prohánějí tělem. Vždyť nikdy nebojovali než s hlínou, plevelem a hladem. Nemají ani meče, sekery, nic. Copak mohou motykou bojovat i proti mocnostem temna? Ale co zbývá. Snad jen věřit.
    Ráno je tak zvláštní. Po temné noci mělo přinést vysvobození, ale je to mnohem horší. Strach, jež rostl ve stínech noci, jako požár vzplanul s východem jitra. Kde je láskyplný pohled manželky a syna, kam se propadla všechna ta zbytečná slova, která vždycky vytvářela domov. "Ahoj tati!" A místo toho zbyly jen lítostiplné pohledy, jako když kráčíte cestou zatracení k šibenici.
    Je čas jít. Dnes nikdo nejde na pole, ba ani z domu ne. Jako by se měla strhnout bouře, a přeci je nebe čisté a brzy počne žárem svým stravovat ticho. Již brzy...
    Jak asi vypadá zástup rytířů? Není to snad právě čtveřice silných hrdinů, jejichž smysl pro zodpovědnost je silnější než-li strach. Jsou to přeci silní chlapi, namlouvají sami sobě, tak proč se bát. Vždyť jdou zemřít pro své rodiny. Už se smířili. Naopak, teď teprve pro ně život nabyl nového rozměru, rozměru smrti. A smrt je velice dobrý důvod k životu. Právě tak jako je strach důvodem k odvaze.
    Sto kroků. Ušli teprve sto kroků a zaplavuje je milión myšlenek. Ale jen jedna má jméno. A jméno dává strachu formu, a to co má formu je živé. Jak jde bojovat s živým strachem. Ano, člověk se bojí neúrody, ale přitom má co do úst. Bojí se tmy, ale v ruce má svíci. Ale teď?
    Sto jedna...
    Po nekonečně dlouhé tisícovce kroků se začnou zostřovat rysy temnoty. Za stavením, jež začíná nabývat obřího majestátu, je kraj lesa. Je to zvláštní chlad, který odtamtud vane. Jako průvan strachu. Naskakuje husí kůže, jo, tak dlouho si snažili zvyknout na horko, až padla imunita proti chladu. Proti chladu strachu.
    Stojí, tváří v tvář nepříteli. Rozsáhlá kamenná stavba, halí se do vlastního stínu. Ani náznak života, ale každý pohyb je střežen ostrým a pronikavým okem.
    V levici zapalují pochodně, v pravici pevně tisknou zbraně potřísněné útrobami země, krví klasů a nářkem kamenných hrud hlíny.
    Obešli potichu celý chrám strachu. Na každém kroku čeká smrtelná křeč. Oči sledují pusté stěny, protože právě tady čeká smrt. Je jen jediný vchod dovnitř, je jen jediná cesta, do úst tváře, ano teď je vidět. Okna jsou oči a dveře mezi nimi jsou ústa. Kdo první vkročí do chřtánu temnoty?
    Moter pozdvihl pochodeň a gestikulací naznačil, že on jde první. Chtějí pekelníka překvapit, nemohou si dovolit hluk, ani slovo. Kroky s lehkostí a jemností šelmy směřují k temnotou spoutaným dveřím. Neobratné máchnutí pochodní zkouší, zda-li stín je ochoten se uhnout. Ha, první vítězství. Temnota ustupuje. Jak to zahřeje u srdce.
    Dveře... Motykou v pravici se zkouší dotknout dveří. Zatlačit. Au. Dveře jako by vrzli bolestí. Ale otvírají se. Prásk. Křáply o vnitřní stranu místnosti. Do střehu, synu temnoty.
    Křeč svírá pochodeň a za hradbou strachu, tam uvnitř, tam v síni temna, leskne se stovka drobných svící. První krok. Chlad je jako plášť a ovine tělo a srdce. Druhý krok. Zápach staroby a prachu. Je to kouzlo, nebo jenom prach, který obestře louči a pozře její světlo. Ubývá svící, ubývá světel. Třetí krok. Prásk. Něco ho seklo do nohy. "Áááááá," zakřičí a skloní pochodeň níž k zemi. Střep rozbité sklenice se nešikovně zadřel z boku do chodidla. Otočil se a v otevřených dveřích zahlédl ustarané obličeje přátel. "To je v pořádku." Snažil se uklidnit situaci. A stateční přátelé stáli jako přikovaní za dveřmi. Neodvažovali se hnout, ani promluvit. Moter se otočil zpět a již si začínal zvykat na temnotu místnosti. Počet svící opět rostl, tam a tam, jako by se vzňala nová. Na jednom místě, pár kroků po levici jich bylo opravdu mnoho.
    Opatrný nádech. Tuc, tuc, tuc, znělo srdce v uších. Tak mocně se chvělo, že se třásla i pochodeň. Opatrný krok. Tuc, tuc, tuc. Prudký nádech, už to nemohl vydržet. Měl takový strach, že chvílemi i dýchat zapomněl. Krok.
    Zahleděl se vlevo, kde plálo tisíc malých nezřetelných svící. Pomalu posouval svou levici tím směrem. A náhle kouzlo strachu povstalo.
    Svíce se začaly rychle přeskupovat a měnit se. Pojednou získali tvář. A tělo. Náhle se před užaslým sedlákem tyčil rytíř v plné zbroji, v ruce halapartnu. Oči neměl, neměl ani tvář. Jen stál ve svém temném majestátu a temným pohledem odkudsi z říše nemrtvých hleděl skrze svého vyzyvatele.
    Děs, v očích má děs. Uteč, uteč, radí moudré svědomí. Uteč. Prásk. Rozmáchl se pochodní po svém soupeři. Ten se ani nepohnul. Jenom pravice s halapartnou se dala do pohybu a usekla v zápěstí levici. Dlaň ještě svírala pochodeň když dopadla na zem.
    Oči hleděli na krvácející pahýl. Takový šok. Kde je nějaký pud sebezáchovy. Proč stojíš a nic neděláš. Prásk. Rozmáchl se zbylou rukou s motykou a urazil rytíři hlavu. Jeho tělo se rozpadlo. Jako když padá nádobí z kredence. Prásk, prásk, prásk. Takový hluk a křik. A tři neohrožení přede dveřmi již v plném spěchu utíkali vstříc rodné vsi.
    Oči se klíží. První příznaky vykrvácení. Bolest pomíjí. A čas jako by stál. Padá na kolena. Tak pomalu. Bez bolesti, beze strachu. A pohroužen do spánku odpočinutí, tělo s mrtvolným mlasknutím dopadlo na zem. Vidím světlo v tunelu...
   
    Zpráva ze dne 35.18.1304. Ve vsi Žitoseky zemřel sedlák Moter. V bývalé kovárně mu z rytířské zbroje sjela na ruku halapartna a zde vykrvácel...
   
   


Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 2352

Související příspěvky Související příspěvky:

Galerie Bez jména
Galerie Cesta peklem
Galerie Desátý slunovrat

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.