Vědecko-fantastická literatura a její subžánry (3. díl)

“…Po těchto úvodních slovech to v řadách sedadel před řečnickým pultíkem krátce zašumělo. Profesor si urovnal listy se svou řečí a po tichém odkašlání pokračoval: “Dovolte mi, abych nejprve zmínil pár základních faktů. Zvuk, jak se jistě shodneme, je v podstatě vibrace šířící se prostředím tvořeném částicemi, které se, laicky řečeno, opakovaně “zhušťují ” a “zřeďují”. Je třeba poznamenat, že toto prostředí nemusí nutně být plynné, ba právě naopak – v prostředí pevném či kapalném se často šíří zvuk, respektive vibrace, daleko lépe. Pokud je dané prostředí izolováno od vnějších rušivých vlivů, zvuk se v onom prostředí odráží od jeho hranic, a tedy nezaniká. Nicméně, tento jev není v žádném případě trvalý. Velikost útlumu a zašumění původního vzruchu je determinována tvarem vlastního prostředí, jeho akustickými vlastnostmi vyplývajícími z jeho chemického složení a struktury. Vzhledem k povaze otázky však nelze zanedbat významný faktor – čas…”

Ozvěny minulosti, mike

Pokud označíme hard SF jako jeden z hlavních pilířů vědecko-fantastické literatury, nebudeme daleko pravdě. Tento subžánr je totiž založen nejen na popisu jevů, ale především na jejich vědecky přesném a racionálním objasnění jejich příčin a důsledků – je tedy kladen důraz na ono science obsažené v sousloví science-fiction.

Jelikož fabule se plně soustředí na odhalování pravdy o určitém aspektu univerza, podrobná psychologická kresba se u hlavních postav vyskytuje zřídka, psychologicky ploší hrdinové slouží pouze jako nástroj onoho odkrývání fakt. Stejně tak autoři své postavy nekonfrontují s jinými postavami, roli oponenta hraje vesmír s jeho zákony, které jsou obecně platné. Z faktu, že je vesmír vědeckými metodami poznatelný, vyplývá i optimistické zakončení příběhů (výjimku tvoří snad pouze povídka Chladné rovnice (Cold Equations) Toma Godwina, kde je nucen pilot zabít černou pasažérku, protože kdyby to neučinil, znamenala by matematika vesmírného letu smrt pro oba) – hlavní postavy naleznou pravdu, vyřeší problém či krizovou situaci.

Příběh v některých případech slouží pouze jako konstrukce, na jejímž základě spisovatel pronáší své úvahy na to či ono odborné téma. A samozřejmě ani zde se autoři nevyhnou jisté míře fikce a technologického vizionářství (týkajícího se převážně pokroků ve vědě; nejznámějším případem, kdy se prognóza spisovatele stala skutečností, bylo rušení DDR paměti alfa-částicemi předpovězené Asimovem), která se zdá být nezbytná.

Nutno dodat, že tento subžánr vyžaduje jako po autorovi, tak po čtenáři vysokou míru vědeckých i technických znalostí. Pokud potřebné znalosti čtenář nemá, může být snadno dezorientován a onen vědecký výklad považovat za samoúčelné žonglování s efektními termíny, o což se autor hard SF rozhodně nesnaží (alespoň obvykle J ).

Mezi nejznámější zjevy hard SF patří autoři zvučných jmen jako Arthur C. Clarke (povídka The Star, Hvězda, kde je celá soustava planet zničena supernovou jako znamení narození Ježíše), Larry Niven (sbírka povídek Neutron Star, Neutronová hvězda, románová řada Ringworld, Prstenec). Za klasiky žánru jsou považovány velmi “tvrdé” romány Roberta L. Forwarda Dračí vejce (Dragon’s Egg) a Hvězdotřesení (Starquake) pojednávající o setkání lidí s civilizací tvorů na neutronové hvězdě, povídka Toma Godwina Chladné rovnice (Cold equations), román Hala Clementa Závažné poslání (Mission of Gravity). Zvláštní formu hard SF vytváří Isaac Asimov svými povídkami o robotech (sbírka Já, robot, I, Robot), jež jsou založeny na třech zákonech robotiky (viz. níže); tyto povídky jsou uzavírány neočekávanou, ale přesto přísně logickou pointou.

Isaac Asimov

1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinnosí dopustit, aby člověku bylo ublíženo – kromě případů, kdy tyto příkazy jsou v rozporu s nultým zákonem.

2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka – kromě případů, kdy tyto příkazy jsou v rozporu s prvním zákonem.

3. Robot musí chránit sám sebe před zničením – kromě případů, kdy tato ochrana je v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.

Příručka robotiky

56.vydání, 2058 n. l.

Později přidán čtvrtý, respektive nultý zákon, původním zákonům nadřazený:

Robot nesmí způsobit újmu lidstvu nebo svou nečinností dopustit, aby lidstvu újma způsobena.

V originále:

1.A robot may not injure a human being, or, through inaction allow a human being to come to harm.

2.A robot must obey the orders given it by human beings except where such orders would conflict with the First Law.

3.A robot must protect its own existence as long as such protection does not conflict with the First or Second Law.

Handbook of Robotics

56th Edition, 2058 A

Příště: Hyperbola současnosti