Palantir
oddělovač

Vědecko-fantastická literatura a její subžánry (2. díl)

Literatura > Science Fiction | 03. 08. 2002 08:17:40 | autor: mike

Space opery aneb “rakeťárny”

“…Na všechny působilo tíživé ticho. Kromě kroků posádky nebylo okolí rušeno žádným zvukem. Přestože si posádka měla na ticho zvyknout, konec konců podobné ticho se rozprostíralo na všech planetách, kde prováděli průzkum, bylo to spíš čím dál horší. Ticho jim totiž připomínalo, co zde lidé udělali před bezmála padesáti lety. Použití Ničitelů planet bylo schváleno za masivních protestů nejrůznějších ochránců přírody nejvyšším orgánem lidského impéria, Lidské Rady, jako jediná možnost, jak porazit jinak očividně mocnější Enury. Bohužel, vědcům se nepodařilo vyvinout takovou látku, která by zničila pouze nepřítele, a ne všechen živočišný život zároveň. Přestože to může znít neuvěřitelně, Radě se povedlo tento strašný vedlejší efekt před lidmi zamlčet. Jediní, kteří se dověděli pravdu, byli posádky průzkumných misí, jako byla tato…”

Šlechetní pzité, B.E.M.

Tento subžánr by mohl nést název klasická SF. Příběhy dobrodružného charakteru situované do blízké, či naopak značně vzdálené budoucnosti vycházejí nepochybně z tradice spisovatelů, kteří svým dílem položili základy samotné vědecko-fantastické literatury Julesa Verna (Ocelové město, 20000 mil pod mořem) a Herberta George Wellse (Válka světů, War of the Worlds, Neviditelný muž, The Invisible Man, Stroj času, The Time Machine; všem těmto dílům se dostalo, či v brzké době dostane filmového zpracování) a částečně i Edgara Alana Poea.

V tomto subžánru se uplatňují velmi různorodé typy postav, sledujících svoje vlastní cíle a záměry, s psychologickou hloubkou, jež je větší než u odlidštěných vědců z hard SF a samozřejmě menší než u hrdinů psychologicky zaměřené science-fiction. Jak už bylo řečeno, děj je umístěn do budoucnosti – autoři obvykle předpokládají značný vědecký pokrok umožňující mezihvězdné cestování i mezihvězdné válčení. Lidstvo osídlilo přinejmenším jednu planetu Sluneční soustavy, obvykle je však osídlen nespočet soustav. Planetární soustavy tvoří mocná impéria, lidé narazili na (další) inteligentní civilizaci/civilizace. Hlavní postavy se obvykle buď z vlastní vůle, či omylem připletou k základnímu konfliktu (konflikt civilizací, impérií, zákonitostí vesmíru a civilizace,…) antagonistických principů či ultimátnímu problému a podstatně svým jednáním ovlivní zdárně či nezdárně ( v menším počtu případů ) běh událostí na planetě, v jedné soustavě či dokonce v celém univerzu.

Na rozdíl od hard SF se zde ale autoři nezabývají podrobnou deskripcí technologií, nejčastěji pouze zmíní nejzákladnější princip fungování. Všechny uvedené principy jsou víceméně racionální. Velmi malé množství autorů space oper užívá iracionálno – za všechny postačí jeden příklad: Arthur C. Clarke ve svém původně čistě vědecko-fantastickém cyklu o Rámovi (obří kosmická loď mimozemského původu) dospěl postupně až k Božímu plánu.

Mezi známé space opery patří cyklus Isaaka Asimova o Nadaci (The Foundation), kde si autor pohrává s myšlenkou matematického předpovídání budoucnosti, román Ani sami bohové (Gods Themselves) od téhož autora, cyklus Franka Herberta o pouštní planetě Duna (několikrát zfilmováno, nejúspěšněji Davidem Lynchem), u něhož však s přibývajícími díly nabývalo na filozofičnosti, román Zpěv vzdálené Země (The Song of Distant Earth; výborně zhudebněno Mikem Oldfieldem) od Arthura C. Clarka, Nova od Samuela R. Delanyho, seriálový Star Trek, filmové Hvězdné války (Star Wars) či v současné době populární seriál od Matta Groeninga Futurama. Z našich luhů a hájů bychom mohli jmenovat například román Narka od Richarda Šusty.

Za tematicky poněkud vyhraněnější space opery se dají považovat díla vědecko-fantastické literatury celistvě zobrazující válečnou mašinerii s obdivem k vojáku jako hrdinnému jednotlivci, jenž se obětoval pro národ, či s kritikou bezohledné a kruté války. Jako příklad dobře poslouží známý román Roberta Henleina Hvězdná pěchota (Starship Troopers, zfilmováno), který vyznívá jako onen opus na vojáka, Války hmyzu od Roberta Asprina či Věčná válka (The Forever War) Joea Haldemana, oceněná Hugem a Nebulou, v jistém smyslu tvořící protiklad k Hvězdné pěchotě, pokračování Věčné války Věčný mír (The Forever Peace) a Věčná svoboda (The Forever Freedom) však už takový úspěch nesklidila.

Příště: Věda nadevše

>

Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 7189

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.