Germánští hadi a draci

   Je načase, abychom se v dračí symbolice podívali dál, do světa nám bližšího. Na časové ose se posuneme do časů starých Germánů, jejichž kořeny lze vysledovat ve Skandinávii a Pobaltí. Právě zde si tito drsní válečníci a mořeplavci vytvořili své první mýty a do nich zasadili své bohy.
   Skandinávští bozi měli všechny vlastnosti lidí, byli moudří, prchliví, krásní a oškliví, mladí a staří, prostě nebylo těžké se do nich vcítit. Byli však smrtelní a byli nesutále ohrožování strašnými příšerami. Jistá paralela s bohy řeckými by tu možná mohla být vysledovatelná. Tito bozi s Germány cestovali napříč celou Evropou, ač jejich jména se u různých kmenů měnila, archetypy, nebo bychom mohli také říci vlastnosti, které ztělesňovali, zůstaly stejné. Tak například Ódin, jenž byl přirozeným vůdcem bohů proti jejich protivníkům a jehož nikdo nepřekonal v moudrosti a sečtělosti, se u neskandinávských kmenů nazýval také Wotanem či Wodanem. Jmenujme pro přehlednost ještě další důležité bohy, neboť právě oni hrají rozhodující roli ve všech příbězích.
   Jistě budete znát Thora (u jižních Germánů Donar), který vládl mocným kladivem Mjölnirem. Bohyně Freya pak byla bohyní plodnosti, ženou Thorovou. Pak také Lokiho, jenž je rozporuplnou postavou, neboť jedná s bohy, je však mistrem lsti a připravuje jejich porážku a všelijak jim škodí. Oni však jeho lži často neprohlédnou nebo jim jsou naopak k užitku.

   Avšak přejděme k pověstem o dracích. Ve skandinávských mýtech se nejedná o draky jako takové. Zde jsou tito tvorové zpodobněni spíše jako hadi. A pakliže se řekne had ve Skandinávii, nenapadne vás nikdo jiný než obrovský hlubinný hlad obtáčející se pod mořem kolem celého světa. Vyvolával bouře a mnoho lodí již kvůli němu ztroskotalo.
   Jednoho dne se však bůh Thor, když byl ještě mladý a tvář mu ještě nezarostla vousem, rozhodl tuto přišeru zničit. Nenáviděl totiž veškeré nestvůry, ale obrovského hada obzvláště. Šel tedy až na kraj světa, kde žil národ obřích rybářů, kteří znají dobře hadovy zvyky. Jeden z nich, Hymir, se uvolil vzít Thora na loďku. Avšak pochyboval o něm, protože mu mladý muž připadal dost slabý. Jako návnadu použil Thor volskou hlavu, kterou nabodl na obrovský hák. Obr Hymir byl poděšený vyhlídkou na setkání s příšerou a chtěl se vrátit, leč Thor mu nedopřál sluchu. Najednou se lano napjalo a kolem loďky se začaly tvořit vzdouvající se vlny. Pak se z vody vynořila strašlivá hlava. Thor se z úlovku zaradoval a napjal všechny svaly. Had s hákem zaseknutým do jazyka pochopil, co ho ohrožuje. Svinul se kolem podmořských skalisek a zatáhl. Byl to krutý souboj, had však slábl, chrlil proudy jedu a z krvavých očí mu šlehaly blesky. Pak poděšený Hymir zpanikařil, zmocnil se sekyry a jednou ranou lano přeťal. Had zmizel ve vodě. Thor obra ztloukl a nechal ho v loďce unášené větrem, sám se vrátil na zem po mořském dně pěšky, aby se uklidnil.
   Thor však hada přeci jenom zabil, ač za to sám zaplatil životem. Setkali se spolu znovu až před koncem prvního světa, při bitvě Ragnaroku. Tehdy Thor hlubinného hada konečně zahubil, brzy však sám podlehl jeho otrávenému dechu.

   Ještě jeden had se v pověstech vykytuje. Byl to had, který se snažil porazit Yggdrasil, obrovský jasan, který tvořil střed světa a mezi jeho kořeny se rozprostíral podzemní svět obývaný nepřátelskými silami. Had touto svou činností vyvolával zemětřesení, proto každý den z nejvyšších větví slétával přítel bohů orel a nestvůru napadal.
   Jak vidno, hadi ve starogermánských legendách nemají zrovna lichotivou úlohu. Jsou symbolem původního, prastarého zla, které se musí potírat.

   Asi nejznámější germánskou pověstí o draku je cyklus o Siegfriedovi. V některých pramenech se jmenuje také Sigurd. Tento cyklus čerpá námět z boje starých Burgundů proti rozpínavým nepřátelům. Siegfried-Sigurd představoval germánské národy a drak zase ztělesňoval útočníky.

   Celý rozsáhlý cyklus se počíná příběhem Lokiho a Ódina, když spolu trávili den u vodopádu. Loki hodil kamenem na vydru a zabil ji. Nebylo to ovšem obyčejné zvíře, ale převlečený trpaslík. Loki se dopustil zločinu. Oběť měla za otce mocného kouzelníka a trpasličí kováři byli její bratři. Všichni se rozzuřeně shromáždili, popadli Ódinův meč a Lokiho kouzelné boty a za tento zločin žádali náhradu.
   Loki nespáchal tento čin záměrně, ale trpasličí rodina požadovala velké množství zlata výměnou za kouzelné boty a meč. Ódin, rozmrzelý touto záležitostí, poslal Lokiho do země černých skřítků pro výkupné.
   Sotva Loki do těchto míst dorazil, měl velký hlad, a tak si chytil lososa s duhově zbarvenými šupinami. Nebyl to však obyčejný losos, ale trpaslík (jak vidno, trpaslíci měli zvláštní zálibu proměňovat se za zvířata, což rozhodně není jev typický pro Tolkienovy trpaslíky). Jmenoval se Andvari. Byl to zručný kovář a Loki hned pochopil, co by z tohoto polapení mohl vytěžit. Za to, že trpaslíka pustí, požadoval jeho zlato. Andvari musel souhlasit, zavedl Lokiho k sobě a pod nátlakem rozložil všechno své zlato na zem. Tedy, téměř všechno. Nenápadně totiž schoval vzácný kouzelný prsten. Loki si toho všiml a silou ho vyrval z Andvariho rukou. Rozzuřený trpaslík zvolal, že zlatý prsten je prokletý a tomu, kdo ho vlastní, přinese neštěstí (asi si nemůžete pomoci a napadá vás analogie s Pánem prstenů). Loki se jen ušklíbl a odešel za Ódinem. Prokletí ho neznepokojovalo, neboť si prsten nechtěl nechat. Celé výkupné, včetně prstenu, předal kouzelníkovi. Pak si vzal své boty, Ódin svůj meč a společně odešli.
   Skutečně, za nějaký čas vyvolal poklad v kouzelníkově rodině neshody. Všichni chtěli poklad vlastnit a nevěděli, že se řítí do záhuby. Po dlouhých hádkách se jeden z bratrů, Fafnir (nebo také Fáfni), pokladu zmocnil. Uschoval jej někde v liduprázdné a zpustošené krajině, bičované větry. Přeměnil se v draka, aby odradil náhodné pocestné, a ve dne v noci poklad střežil. Jednou se mu však do cesty postaví mladý bojovník. Věděl to…
   Příběh pokračuje jinde, týká se Ódinových bojovnic, valkýr, které doprovázely Ódina do bitev a padlé válečníky do Valhaly. Jednou se valkýry koupaly v řece. Aby se jim lépe plavalo, odložily svá křídla. Jel však kolem král, Ódinův nepřítel, a křídla ukradl. Přinutil valkýry, aby bojovaly na jeho straně, protože se bez svých křídel staly pouhými otrokyněmi. Ódin byl rozzuřen, když viděl, jak král vítězí a mění osudy bitev, a nakonec odhalil, jakou úlohu hrály jeho valkýry v několika porážkách.
   Ódin se rozhodl potrestat nejkrásnější z valkýr, Kriemhildu (nebo také Brunhildu), která byla za tuto troufalost odpovědná. Bodnul ji kouzelným mečem. Účinkem kouzla usnula uprostřed ohnivého kruhu, kde kolem ní neustále tancovaly plameny. Nadlouho, možná navždy, ji oddělil na vrcholku pusté hory od ostatního světa, protože jen mimořádně zdatný bojovník se odváží překonat obrovský žár a osvobodit ji.
   Toho večera se Siegmund (výkladově i Sigmund) a jeho válečníci sešli jako obvykle v prázdném oválném sále, v jehož středu se tyčil strom. Najednou dovnitř vešel neznámý člověk oblečený do širokého pláště, do čela měl naražený plstěný klobouk. Měl neklidnou chůzi a v ruce držel třpytivý meč. Nikoho nepozdravil. Přiblížil se o několik kroků a pak rychlým pohybem zarazil meč až po rukojeť do kmene stromu. "Tento meč bude patřit tomu, kdo se ho zmocní!" prohlásil hlubokým hlasem (to je velice nápadná scéna, kdepak jsme ji jen viděli…). Pak beze slova zmizel.
   Všichni bojovníci přispěchali a jeden po druhém se opřeli o meč. Marně! Pouze Siegmundovi se podařilo meč vytáhnout. Od té doby se stal nepřekonatelným a šel od vítězství k vítězství. O několik let později se před ním opět objevil neznámý ve velkém klobouku a plášti. Měl jenom obyčejné kopí a vyzval ho na souboj. Při prvním nárazu o kopí však vyšlehl strašlivý blesk a meč se rozbil. Ještě než Siegmund podlehl svému zranění, dozvěděl se jméno svého protivníka. Byl jím sám Ódin.
   Siegmundova manželka Sieghilda pak bloudila v divokých a pustých končinách. Ještě než porodila syna, ujal se jí trpasličí kovář Regin. Poskytl jim oběma přístřeší, staral se oně a živil je jako otec. A ten syn se jmenoval Siegfried. Trpaslík ho všestranně vychovával, zasvětil ho do tajů kovářství, vycvičil ho v bojovém umění, prozradil mu tisíc a jednu loveckou lest, naučil ho, jak ochočit srnce, ovládat vlky nebo zkrotit medvěda. Vyhledal mu přítele a druha v podobě bujného šedého hřebce, na němž Siegfried v plném trysku podnikal vyjížďky do lesů a po rozlehlých planinách.
   Toho rána se vrátil z dlouhé vyjížďky. Svěřil se Reginovi, že v pustině slyšel děsivé zvuky, chraptivé a tlumené vrčení a chrochtání. Regin mu pak zakázal se tam znovu vydávat. Siegfried ho však neposlechl a druhého dne se tam vydal znovu. Opět slyšel ty divné zvuky. Když to vyprávěl starému trpaslíkovi, ten pochopil, že nemá cenu dál před svým chráněncem skrývat pravdu. Hrozivé zvuky totiž pocházely od strašného draka, který panoval nad pustinou.
   Drak se jmenoval Fafnir a hlídal pohádkový poklad, v němž byly ukryty i zlatý prsten a kouzelná přílba. Tomu, kdo by je získal, přinesou bohatství a nesmrtelnost. Ale zatím každého, kdo se o to pokusil, stihla smrt. Siegfried se však rozhodl draka zničit. Reginovi nezbylo, než mu svěřit i druhé tajemství: meč, kdysi rozlomený na tři kusy, který už celé měsíce trpaslík překovával, je vlastně meč Siegfriedova otce Siegmunda! Společně se pak pustili do práce a spojili meč do jediného celku, ještě pevnějšího, než byl původně. Meč, který dříve patříval Ódinovi, se jmenoval Nothung (a další paralela s Pánem prstenů, konkrétně s Aragornový mečem Andúrilem, jenž byl zlomen v boji se Sauronem a později byl v Roklince znovu zkut).
   Jednoho dne se pak vypravili společně, Siegfried se svým hřebcem a Regin, k Fafnirově doupěti. Této chvíle se drak i Regin obávali už dávno. Fafnir pozoroval zamlklou pustinu. Jeho dračí smysly ho varovaly, že mu hrozí nebezpečí. A pak se na cestě k jeskyni objevil jezdec na bujném šedém koni a ryšavý trpaslík, ve kterém drak poznal starého známého Regina.
   Drak předstíral lhostejnost a nechal nepřátele, aby se přiblížili až k němu. Jezdec seskočil a zasadil drakovi několik ran mečem. Ten však sklouzával po dračích šupinách jako po pancíři, jen jedna zasáhla draka do ramenního kloubu a způsobila mu nepříjemnou bolest. To draka rozzuřilo natolik, že vychrlil pekelný příval plamenů, který pohltil Siegfriedova koně i starého trpaslíka. Jen Siegfried se zachránil skokem. Zaplavil ho nesmírný hněv, byl odhodlán pomstít své druhy. Fafnir se přibližoval, rozhodl se to ukončit. Z tlamy mu už vyrážely plameny, když Siegfried soustředil veškerou svou vůli, aby si v tomto posledním střetnutí přivolal pomoc bohů. A v tom vyšlehl z Nothungu oslepující blesk a jeho nezkrotné, ničivé světlo naplno zasáhlo obludu, která nestačila ani couvnout. Omráčený a oslepený Fafnir se zapotácel, několikrát naprázdno hrábl pazoury do vzduchu. Marně! Siegfried byl hbitější a udeřil dříve. Fafnir se zhroutil mrtev na zem.
   Pak Siegfried namočil rty do drakova krve, která ulpěla na meči, a zjistil, že mu dala moc rozumět řeči ptáků. Potom si natřel dračí krví celé tělo. Při dotyku s krví mu pokožka zhrubla a vytvořila takovou kůži, do které nemůže proniknout žádná zbraň. Přece však, když se natíral dračí krví, nezpozoroval, že se mu na záda přilepil lipový list; a právě tam, kde se krev jeho kůže nedotkla, vzniklo zranitelné místo. Potom se oblékl, vzal si zlatý prsten i kouzelnou přílbu a opustil tuto prokletou krajinu.
   Ptáci ho dovedli až ke studenému a bouřlivému severnímu moři a potom na tajuplný ostrov. Tam, na vrcholku hory obklopené plameny, spočívala valkýra Kriemhilda, spící na věčné časy. S pomocí divokého koně se Siegfried odvážil překonat hradbu plamenů a políbil Kriemhildu na rty. Otevřela oči a obživla, plameny pak začaly slábnout.
   Siegfried a Kriemhilda se do sebe zamilovali a nějaký čas spolu šťastně žili. Prokletý prsten ale vykonal své. Tragický osud je rozdělil, Siegfried zahynul v boji, zasažen ranou do zad. Právě do místa, na které se mu tenkrát přilepil lipový list…

   A závěrem lze už jen dodat, že Siegfriedovy příběhy se staly námětem Wagnerovy opery Prsten Nibelungův.