Draci křesťanů

   V posledním dílu Dračí symboliky se podíváme na zoubek drakům doby křesťanské, jejíž vliv Evropu dosud neopustil. Nutno poznamenat, že toto náboženství se vzápětí po svém příchodu do pohanských zemí snažilo uchytit všemi možnými způsoby. Od poklidného přijímání Kristova učení od irokeltských mnichů až po násilnou christianizaci v podobě vojenských výprav údělných knížat a později křižáků na jihu a Řádu německých rytířů v Pobaltí. Obecně platilo, že i když se pohané stali křesťany, stále zachovávali množství pohanských zvyků. To se církvi pochopitelně nelíbilo, navíc už ze zkušenosti věděla, že násilím tyto lidi starých kořenů nezbaví, pokud by je nechtěla všechny pobít. Leč bez živých lidí by jaksi nikdo žádné desátky neodváděl. Církev tedy začala staré svátky překrývat vlastními. Příkladem mohou být Vánoce a Velikonoce, obojí původně pohanské svátky, na které byly "naroubovány" křesťanské události (narození a zmrtvýchvstání Krista). Dnes už ze starých tradic zbyly jen drobnosti, například krájení jablek o Vánocích a koleda s beránkem (původně byl obětován živý beran) na Velikonoce. Podobně tomu bylo i s mýtickými bytostmi, které křesťanství zredukovalo na pouhopouhá strašidla. A tak se vlkodlaci, původně hrdinové, jímž byla propůjčena moc přírodních sil, stali jenom krvelačnými příšerami bez rozmyslu zabíjející nevinné.
   A draci? Na nich se nová víra vskutku "vyřádila". Drak začal být spojován s biblickým hadem, mnohdy s ním zcela splynul. Je stejně zlý a pokušitelský jako on. Dává se do spojitosti s ďáblem, pohromami a epidemiemi. Ve středověku obyvatelé mnohých míst pořádali procesí. Jednou do roka chodili s korouhví v podobě draka, aby zahnali mor, válku a hlad. Draci jsou tedy výtvory strachu a obrazotvornosti.
   Pak je tu věc, která k drakům neodmyslitelně patří stejně jako zubní pasta s kartáčkem na zuby. Rytíři. Nejlépe stateční, ctnostní, z urozeného rodu. Na západě postava rytíře ztělesňuje odvážný odpor proti zlým silám, jejichž představitelem je drak. Zabití draka patřilo k zasvěcovacímu obřadu: znamenalo zvítězit nad vlastním strachem a stát se člověkem v plném smyslu toho slova. Kromě toho často také vysloužit si tímto výkonem i srdce nějaké krasavice - mnoho pověstí tak dává draka do souvislosti s princeznou. Ta bývá vždy mladá a krásná, zosobňuje čistotu a nevinnost. Ďábelský drak, většinou ošklivý a starý, mívá proto na ni zálusk. Takto Roland po právu osvobodí plavou Angeliku, připoutanou za zápěstí ke skále, aby si ji tam našel drak Orca.
   Draci bývají též strážci pokladů. Na středověkém Západě skrývají na dně svých jeskyň nedosažitelné pohádkové poklady, které jsou pravděpodobně symbolem nesmrtelnosti. Tyto poklady však zpravidla neznamenají totéž, co štěstí. Spíš naopak, kdo se jich zmocní, stane se většinou obětí kletby.

   Začněme tedy s příběhy od počátku - od Bible. V Apokalypse archanděl Michael a jeho nebeské vojsko musí porazit " ryšavého draka a jeho pekelné bandy". Je mnoho pověstí o světcích, kteří vítězí nad drakem. Má to však i méně přitažlivou stránku: zpravidla se mění jenom jméno hrdiny a místo jeho zápasu.
   Nejznámějším takovým příběhem je legenda o svatém Jiří. V těch časech děsil obyvatele libyjského města Sylene ohromný drak. Usídlil se v močálech nedaleko města a lovil neopatrné oběti. Lidé se draka báli, chtěli si ho usmířit a tak mu dali dvanáct ovcí. Po tři měsíce pak po něm nebylo ani vidu ani slechu. Ale pak se vrátil. Obětovali mu další zvířata, ale jemu se to zalíbilo a jeho chuť vzrůstala. Po nějaké době začal vyžadovat mladé lidi, posléze už jenom krásné dívky z okolí. A lidé mu tuto daň zbaběle spláceli, až jednou si obluda vyžádala královskou dceru. Takže jednoho kalného rána mu vydali krásnou princeznu Aju. Téhož se však kolem procházel mladý rytíř jménem Jiří. Dozvěděl se v Sylene o truchlivém osudu, ihned vyskočil na koně a cválal k močálům princeznu zachránit. Právě včas, protože drak se právě chystal Aju pozřít zaživa. Drak se Jiřímu pokoušel pohlédnout do očí, jeho pohled totiž působil zkamenění. Jenže Jiří se mu uhnul, vyrazil na draka a zlomil kopí o jeho tvrdé šupiny. Pak tasil meč a pustil se s ním do vyčerpávajícího souboje. Když to nebralo konce, Jiří poprosil o pomoc boha, kterého Aja neznala - boha křesťanů. Stal se zázrak, drak poslušně sklonil hlavu a lehl si na zem, aby dal najevo, že se podrobuje. Jiří pak Aje přikázal, aby si odvázala široký hedvábný pruh, který měla ovinutý kolem pasu, a přivázala jej drakovi na krk. Ten zůstal krotký a vůbec se nebránil. Potom ho Jiří s Ajou dovedli do města. Obyvatelé Sylene po tomto činu přijali křesťanství a Jiří se oženil s Ajou. Stal se ochráncem města, ale jednoho dne odešel tak, jak přišel. Sám se svým koněm se vydal na cesty k dalekým zemím.
   Další legendy mluví ve stejném smyslu. V Andriochii žila krásná Markéta. O její ruku se ucházel boháč, ale protože si ho nechtěla vzít, uvěznil ji. V žaláři se jí zjevoval ďábel právě v podobě draka a sváděl ji na scestí obratným jazykem (tím chce autor říci, že jí drak všelijak balamutil pomocí lží:-). Markéta však odolávala a tak ji drak pohltil. V tuto chvíli však přišla pomoc z nejvyšších sfér. Sám Bůh totiž Markétu zachránil za její zbožnost a draka zahubil. Markéta, teď už svatá, se vynořila z jeho břicha živá a zdravá. Zde se nabízí analogie s příběhem Jonášovým, jenž, sežrán velrybou, taktéž přežil v jejím nitru a nakonec se dostal ven.
   Dodnes se ve francouzském městě Tarasconu provádějí procesí v upomínku činu svaté Marty. Drak Tarascon totiž kdysi terorizoval místní obyvatele, kteří pozvali právě sv. Martu. Ta šla za drakem a cestou si zpívala. Krásný zpěv draka omámil a když ho Marta postříkala svěcenou vodou, byl spoután boží mocí a slavnostně odveden do města.
   Dalším svatým, který se utkal s drakem, byl svatý Romain (čti Romén), který se při plavbě na moři stal cílem strašného Gargauilla (čti Garguila). Drak se proti němu vztyčil ve zpěněných mořských vodách, ale Romain na obranu zkřížil ruce do božského symbolu. Drak ztuhnul, nemohl se pohnout a utopil se. Dodnes se nám však jméno toho draka zachovalo v názvu pro chrliče vody, oblíbené na středověkých hradech.
   Ve Francii se vůbec draci honosí nejrůznějšími jmény, která jim lidé dali v jednotlivých územních oblastech. Alespoň pár příkladů: již řečený Tarascon v Tarasku, Ještěrka v Provance, Chrlič v Rouenu, Graula v Metách, Převrhávač v Poitou, Drak v Beaucaire, Ještěr v Ile de Batz, Užovka v Bagnols-sur-Ceze, Kraula v Remeši, Bestie Ro v Aytre, Bazilišek ve Vienne.

   Ve středověku o dracích a podobných příšerách podávaly zvláště barvitý obraz různé bestiáře a manuskripty. Nejznámějším je pravděpodobně Aberdeenský bestiář ze Skotska z 12.století, kde jsou taktéž zajímavé ilustrace.
   Na závěr jsem sem umístil krátký text s názvem Použití draka, kde jsou popsány způsoby upotřebení částí dračího těla.

   Ve starých spisech se každé části dračí tělesné schránky připisují zvláštní vlastnosti. Například:
   srdce umožňuje porozumět jazyku zvířat;
   krev natřená na kůži člověka způsobuje nezranitelnost;
   zuby (nošené na šatech z kozí kůže) chrání před všemi zly;
   tuk, jímž je obaleno srdce, pomáhá vyhrát všechny soudní spory;
   oči poskytují výtažek, který činí muže chrabrými;
   A nakonec, v hlavě se nachází zázračný kámen. Je srovnatelný s "dračí perlou", perlou hojnosti, která (na Východě) poskytuje svému vlastníkovi moc rozmnožit úrodu a bohatství.
   Hle, vysoce užitečný živočich (hlavně když je mrtvý)! Ale nejtěžší je najít aspoň jednoho, který by se chtěl nechat zabít.

   A na úplný závěr cyklu o Symbolice draka doplňuji seznam použité literatury:

   Vojtěch Zamarovský - Bohové a hrdinové antických bájí, Brána ve spolupráci s Knižním klubem, Praha 1996
   Gilles Ragache - Mýty a legendy - Vikingové, přeložila Jitka Mádrová, GEMINI, Praha 1993
   Gilles Ragache - Mýty a legendy - Draci, přeložil Evžen Lukeš, GEMINI, Praha 1992
   Slavko Kroča, Drak na východě, Nová Akropolis, no.21, jaro 2002, str.48-54