Draci západní - Řecko

   V západních mytologiích je drak bytostí na hony vzdálenou od svých východních příbuzných. Bývá to mnohem více zvíře, které, ač může být i poněkud inteligentní, se projevuje především svou krutostí a lstí. Od počátků křesťanství se pak stává pravým zosobněním zla, je ztotožňován s biblickým hadem a ďáblem.
   Je třeba vědět, že povědomí o dracích na západě vychází z úplně odlišných kořenů. Stejným, či spíše podobným znakem bývá skutečnost, že drak je míšencem (polohad, polopták) a vyvolává představu zmatku, ze kterého se zrodil. Musí s ním bojovat mnozí bohové (hojně ve Skandinávii a v Řecku), když jim záleží na obnově pořádku. Proto mají draci podobné vlastnosti jako obři - jsou to základní bytosti, které se objevily na zemi dříve než bozi a lidé.
   A teď už vzhůru ke konkrétním kulturám, které představují svoji vlastní dračí mytologii a kulturu.

   Vrátíme se zpět do dob starověkého Řecka. V prvním díle Dračí symboliky byla řeč o souboji Dia s hrůzostrašným Týfónem, který skončil vítězstvím všemocného boha, ač měl už na kahánku. Další příběhy mají mnohé prvky společné.
   Tak například souboj draka Pýthóna s bohem slunce, Apollónem. Samotnému souboji předchází poměrně zajímavé, takřka rodinné pozadí. Pýthón byl ohavný drak se šupinatým hadím tělem a byl, stejně jako už dříve Tyfón, synem bohyně země Gáie. Zde je k zamyšlení, proč zrovna bohyně Gáia je tou, která plodí strašné netvory. Je to snad způsobeno tím, že kult bohyně Gáii se stal přežitým, noví bohové (Apollón, Afrodita) byli oblíbení a "stará" Gáia tak byla odsouzena k plození zrůd. Ale nechť. Pýthón měl na přání bohyně Héry zahubit titánku Létu, aby nemohla porodit děti, které čekala s Héřiným manželem Diem. Létó se však s Diovou pomocí zachránila na ostrově Délu a dala tam život dvojčatům, bohyni Artemidě a bohu Apollónovi.
   Když Apollón dospěl, vypravil se za Pýthónem, aby se mu za pronásledování matky pomstil. Našel ho v hluboké rokli pod Parnasem a svými šípy ho zabil. Na místě, kde potom Apollón Pýthńa pohřbil, založil chrám a věštírnu, ve které oznamoval ústy kněžky Pýthie Diovu vůli lidem. Na jeho hrob položil velký zaoblený kámen, který podle Řeků označoval střed světa. Aby po Pýthónovi nezbyla ani památka, změnil Apollón jméno místa, kde žil, z Pýthó na Delfy.

   Řecko je na podobné příklady zásobnicí nadmíru bohatou. I slavný rek Hérakles (latinsky Herkules) měl co do činění s draky. A tím byla Hydra, dcera stohlavého obra Týfóna (a hle, i takováhle obludka má právo na plnohodnotný rodinný život) a jeho manželky Echidny. Byla to obluda s hadím tělem a devíti dračími hlavami. Žila v bažinách u města Lerny na pobřeží Argolského zálivu apustošila okolí. Lidé proti ní byli bezmocní, protože z každé useknuté hlavy jí vyrostly dvě nové a navíc jedna z těchto hlav byla nesmrtelná.
   Hérakles se na ní vypravil spolu s Ioláem, nejmladším synem svého bratra Ifikla (tudíž podle Herkula z TV nelze zcela vždy vycházet). Byl to druhý z úkolů, které si pro slavného hrdinu připravil král Eurystheus. Za lernskými bažinami oba muži zapálili les, aby odřízli Hydrě cestu k ústupu. V jeho plamenech si pak Hérakles rozžhavil šípy a zahájil boj. Ohnivé střely však Hydru pouze rozdráždily. Vrhla se na Hérakla, ale stálo ji to jednu z hlav; okamžitě jí místo ní vyrostly dvě nové. Přispěchal jí však na pomoc její přítel, obrovský rak s ostrými klepety, který se Héraklovi zakousl do nohy, Ioláos ho však dobře mířenou ranou zabil. V tu chvíli Hydra zaváhala, Hérakles vytrhl hořící strom i s kořeny a upálil jí hlavu; nová se neobjevila. Nyní už věděl, jak na to: postupně jí usekával hlavy a Ioláos jí hned upaloval zárodky nových hlav hořícími poleny. Nakonec jí usekl a upálil i nesmrtelnou hlavu, její ohořelé zbytky zakopal ihned do země a zavalil balvanem, aby nemohly vylézt. Mrtvou Hydru pak pro jistotu nasekal na kousky a v její žluči si zakalil šípy; rány po nich se pak staly nezhojitelnými.

   Velmi pěkný je i příběh Kadma, syna sídónského krále Agénora. Král poslal Kadma a jeho bratry hledat jejich ztracenou sestru Európu, pod trestem smrti jim zakázal vrátit se s nepořízenou. Nikdo z nich ji však nenašel, protože ji unesl a ukryl sám nejvyšší bůh Zeus, nenapravitelný to záletník.
   Kadmos se tedy rozhodl zůstat v cizině a šel se zeptat do Delf, co má dělat dál. Pýthie mu dala radu, aby šel, dokud nenajde krávu s bílou skvrnou na čele, která ještě nepoznala jařmo, a kde tato kráva ulehne, tam ať založí hrad a město. Kadmos poslechl, ale jak se ukázalo, kráva nevybrala lokalizaci nového města právě nejšťastněji. Nebyla tam voda, takže Kadmos poslal své druhy ji hledat. Ti našli pramen až v hluboké jeskyni, ale nabrat vodu už nestačili. Žil tady totiž obrovský had s dračí hlavou, který je ihned rozsápal.
   Když se přátelé dlouho nevraceli, šel je Kadmos hledat a došel až do jeskyně. Když viděl své mrtvé druhy a hnusnou příšeru, hnulo mu to žlučí, popadnul kopí a po těžkém boji hada zabil. Později vyšlo najevo, že to byl had boha Area, boha války, což byla také velice problematická osobnost. Kadmos byl ze ztráty druhů zdrcen, ale tu se vedle něj objevila bohyně Athéna, která Area neměla zrovna v lásce. Poradila mu, aby vytrhal z hadovy tlamy dračí zuby a zasel je na pole. Ze země pak vyrostl oddíl ozbrojených vojáků, a jak se na vojáky sluší a patří, ihned se pustili do boje a navzájem se pobíjeli. Když z nich zbylo pět nejsilnějších, Athéna jim poručila, aby odložili zbraně a přísahali věrnost svému novému pánu a veliteli, příštímu králi Kadmovi. S pomocí těchto vojáků postavil potom Kadmos město s pevností Kadmeiou a se sedmi hradbami, jež dostalo jméno Théby.
   Jeho další, spíše pohnuté osudy, zde již probírat nebudeme, neboť náš zájem utkvěl především na onom Areově hadovi/drakovi. Z jeho zubů vzejdou válečníci, kteří začnou ihned ničit a jen bohyně je přiměje k poslušnosti. V pozměněném slova smyslu: dílu, jež přináší zhoubu, se stále ještě říká "dračí setba".

   Podobný "dračí případ" se udál i v jiné, snad nejznámější řecké pověsti. Jde o příběh Iásona, Médei a zlatého rouna. Pověst je to dlouhá, účastní se jí množství velkých hrdinů a vzhledem k našemu tématu by bylo nezajímavé ji celou opakovat (nehledě na to, že filmy americké provenience na toto téma můžete shlédnout v TV).
   Přeneseme se na Kolchidu, kam právě po mnoha strastech připlul Iáson se svými kumpány a oznámil králi Aiétovi, že potřebuje zlaté rouno. Aiétes mu pochopitelně rouno nevydal, vždyť to byla věc ohromně vzácná, ale z Iásonových společníků měl strach a tak Iásonovi zadal několik "nesplnitelných" úkolů. Měl zorat pole boha války Area železným pluhem, do něhož zapřáhne ohnivé býky; dále aby toto pole osel dračími zuby, z nichž vyrostou ozbrojení vojáci; a konečně, aby tyto vojáky pobil. Když to vše vykoná, dostane zlaté rouno. Pochopitelně, ke splnění takových úkolů nestačí pouze obyčejné hrdinství, zde je třeba také magie. A tu ovládala právě Médeia, dcera krále Aiéta. Ve chvíli, kdy k ní Iáson vstoupil, zařídily Héra a Athéna, aby jí bůh lásky Erós prostřelil srdce šípem vzbuzujícím lásku. Médeia se do Iásona na první pohled zamilovala a bez přemlouvání a přesvědčování mu dala kouzelnou mast, která činila člověka nezranitelným a na jeden den nepřemožitelným. Nakonec mu poradila, aby hodil mezi vojáky, kteří vyrostou z dračí setby, veliký kámen. Samozřejmě se o něj ihned poperou a v zápalu boje ho nezpozorují, takže je snadno pobije.
   Iáson díky ní všechny úkoly splnil, ale stalo se to, co se dalo předpokládat: král Aiétes totiž svoje slovo nedodržel a rouno odmítl vydat. Médeia Iásona vyzvala, aby se v noci dostavil k Areovu háji. Tam ho zavedla k posvátnému stromu, kouzelnou vodou uspala draka, který jinak nikdy nespí. Iásonovi doporučila, aby si rouno vzal a co nejrychleji s ním zmizel. Nakonec s ním odplula do Iolku a stala se jeho manželkou. Kdo však tuto pověst zná, ví, že nakonec vše skončí špatně. Leč ostatní odkážu pouze na příslušnou literaturu.

   Řecké legendy mají jedno společné. Souboj s drakem může symbolicky znamenat boj s vlastními pudy, tedy se svými zvířecími stránkami, které občas vyplouvají na povrch. Drak symbolizuje krutost a bezcitnost člověka samotného. Když hrdina vyhraje a draka porazí, získává cenné poznatky a zkušenosti, jak jsme mohli vidět v předchozích mýtických příkladech. Ovšem tímto vítězstvím poznává hrdina i sám sebe, své vlastní nitro a učí se ovládat svoje temné stránky.

   I v řecké mytologii však existuje i vyjímka, kde drak není zobrazen jako odporná stvůra, která si nezaslouží než být zabita. Slyšte pověst o Triptolemovi a jeho dračím spřežení.
   Triptolemos byl synem eleusínského krále a jeho manželky Metaneiry. Bohyně zemědělství a plodnosti Démétér se mu odměnila za vlídné přijetí jeho rodiči, kteří netušili, koho mají před sebou. Stal se jejím chráněncem a ona mu věřila mnohá tajemství. Dala mu pšeničná zrna a jako prvního člověka na světě ho naučila pěstovat obilí. Podle jejího přání se pak Triptolemos stal učitelem zemědělství a rolnictví všech národů. Na kouzelném voze, taženém okřídlenými draky, který mu rovněž darovala, létal pak ze země do země a učil tam lidi orat a sít. Neustále ho také ochraňovala před nebezpečím, se kterým se při výkonu této učitelské funkce setkával.
   Kupříkladu skýthský král Lynkos se mu pokusil v noci sáhnout na život. Se zbraní v rucxe vnikl do jeho komnaty, avšak Démétér bděla: vykroutila Lynkovi ruku a proměnila ho v rysa. Jindy zas Karnabon, král Gétů, nabídl Triptolemovi pohostinství. Pak ho však neočekávaně napadl a v prudkém bojhi, který se vzápětí rozpoutal, zabil jednoho z draků. Nastalá vřava vzburcovala Démétér, která přispěchala a poslala Karnabona na onen svět. A konečně, v Patrase se jednou královský syn Eumelos zmocnil Triptolemova vozu. Protože neuměl řídit dračí spřežení, zřítil se na zem. Ale Triptolemos ve svém poslání pokračoval dál.
   Draci v tomto příběhu vystupují celkově kladně, jako symbol plodnosti a úrody.

.