Desátý slunovrat

Desátý slunovrat
   
    Nad lesem stoupal dým. Deset, dvanáct, patnáct. Nijak se neskrývali, bylo jich jako stromů. Mohli rovnou vylézt na louku před valem! Anasa přestala počítat pruhy kouře a otočila se k dívkám.
    "Potřebuji se s ním setkat. Obřad nesmí narušit ani nepřátelství! Ty, Pajo, vyjdeš před bránu a budeš stát, dokud se nepřátelé nepřiblíží. Potom oznámíš mou vůli: Až se slunce dotkne lesa, setkám se s Varigardem. Nisto, zavolej lučištnice k bráně!"
    Dívky poslechly bez jediného slova. Tak je to správné, spokojeně pokývla hlavou. Hned se napomenula. Anasa, důležitější než obě matky knížecích dětí, prostředník lidu u vládkyně vod? Samozřejmě, že všichni poslechnou!
    Vysoká černovláska vyšla pootevřenou branou. Zatímco za ní dvacet lidí zavíralo obrovskou závoru, čekala. Hleděla klidně přes široký most nad příkopem, dokud se na kraji lesa neobjevili první jezdci. Přijížděli čtyři, pomalu a váhavě. Než koně vstoupili na most, zvedla paži s otevřenou dlaní.
    První jezdec nepochopil, zato ostatní okamžitě zastavili a křičeli varování. Nad palisádou se vztyčila řada dívek s napjatými luky. Paja zvučným hlasem pronesla vůli své paní a beze strachu se otočila zpátky. Muži se pohnuli k návratu, až když zmizela za těžkými vraty. Byli sledováni, dokud se nevzdálili z dostřelu.
    Pozdě odpoledne se od lesa odpoutal osamělý stín. Varigard přijížděl bez ohledu na možnou past. Nezpomalil, ani když se blížil k příkopu a prostranství před bránou zůstávalo prázdné. Konečně! Lomoz prozradil Anasin příchod. Před mostkem Varigard hřebce zarazil.
    Ve stejnou chvíli se mezi křídly vrat objevila nevysoká postava v bílém. Copak vyslali dítě?! Zamračil se, ale rychle tvář ovládl. Nesla se tak vznešeně, že ihned sesedl a obřadně pozdravil. Vykročil jí naproti. Vzápětí strnul uprostřed pohybu. Dobře ji střeží!
    Užasle hleděl na řadu šípů, trčících ze dřeva mostu mezi nimi. Srozumitelně vymezily, kde má zůstat. Když zvedl oči, střetl se s pohledem dívky, která mu takto předvedla svou sílu a moc.
    Anasa přišla v bílém, hlavu zavinutou, s jediným šperkem na dlouhém zlatém řetěze. Hleděla na dobyvatele své země bez obav, dokonce se mírně usmívala. Zachvěl se obdivem. Tvář dětskou, ale oči mnohem starší. Hradiště nezůstalo bez vládce!
    Ona viděla zarostlou tvář s přimhouřenýma, zelenýma očima. V koutcích jemné vějířky vrásek, jaké způsobuje smích. On, krutý a nesmiřitelný válečník?! Ta hrozivá helma s tuřími rohy a stříbrnou lebkou nad čelem! Přijel přece dobývat! Nelíbilo se jí, že z něj necítí hrozbu. Učili ji přece rozeznat mnohá hnutí mysli... Zaplašila pochyby a soustředila se na svůj úkol.
    "Dřív, než tvé vojsko zaútočí, žádám tě o průchod lesem. Při východu slunce musím vykonat posvátný obřad, který zajistí přízeň vládkyně řeky pro celý kraj."
    "Nebojíš se, že tě při návratu zajmu?"
    "Jsem jediná, kdo smí obřad vykonat, povinna podstoupit i nebezpečí. Hradiště se nevzdá, ani kdybys mne zajal jako rukojmí."
    Varigard pohledem přelétl postavy za palisádami a přikývl. Beze spěchu se vrátil ke koni, nasedl a odjel.
    Tábor byl na nohou již za úsvitu. Sotva začalo na východě světlat, zalila okolí hradiště melodie písně. Neměla slov, ale její velebné tóny rozechvívaly struny hluboko uvnitř těla. Rozespalí bojovníci vzpomněli na Varigardův večerní rozkaz a zvědavě se plížili k cestě. Nesměli průvod dívek vyrušit, ale ani bez králových slov by se toho žádný neodvážil. Zkušenost je dávno naučila opatrně zacházet se všemi místními božstvy. Mnohde se vymstilo pouhé odplivnutí.
    Byla to vskutku podívaná, až se dech tajil. Čtveřice ověnčených panen kráčela před bílým hřebcem, kterého vedly další čtyři panny na dlouhých bílých stuhách. Průvod uzavírala poslední čtveřice s bubínky. Dlaněmi určovaly rytmus kroků a zároveň lehkými údery prstů doprovázely táhlou píseň.
    Na hřebci jela jejich paní, zakrytá závojem tak jemným, že chlapi poschovávaní v kapradí rozeznali i vlny rozpuštěných zlatých vlasů. Splýval až k zemi a z koně byl vidět jen krk s hlavou, kopyta a konec ocasu.
    Několik prasknuvších větviček průvod nevyrušilo. Směřoval klidně a důstojně k řece, k hluboké tůni pod černou skálou. Brotkar, Varigardův nejlepší špeh, postřehl v odění dívek divné stíny a pospíšil za svým pánem. Už předtím na pánův příkaz pečlivě prozkoumal celé okolí a nalezl, odkud pozorovat a rychle zasáhnout.
    Varigard nyní skrytě sledoval příjezd Anasy, sesednutí z bělouše, pomalý tanec kruhu. Náhle uviděl, jak panny, držící lem Anasina závoje, během dvou otoček pevně její tělo zavinuly až ke kolenům. Na víc nečekal: Křikl na Brotkara, rychle šplhal dolů. Sotva Anasu hodily do vody, skočil do tůně za ní.
    Vodu znal a uměl se potápět. S rozevřenýma očima míjel smrtelné pasti hnijících kořenů a sítí vodních rostlin, ale oběť nikde. Náhle si pod sebou všiml světla. Jako oblak plulo vzhůru z temných hlubin. Zíral na věc, podobající se větrem nadnášené plachtě. Závoj?! Znamená to, že Anasa je stále tam dole?! Otáčelo se to a neslo výš. Chyběl mu vzduch, stěží se ovládl. Vedle něj už stoupal světélkující závoj a pod ním jako pod oblou střechou Anasa. Otáčela se dokola jako on, obkroužená rozevlátými vlasy.
    V natažených pažích nesla cosi blyštivého. Varigard ji nerušil, plaval k hladině o kus dál. Vynořil se první a zahlédl v rukách dívek na břehu nahé meče. Svahem se už plížili jeho muži. Stačil jediný povel, aby překvapené rychle odzbrojili a svázali. Anasa klidně vystupovala na břeh, voda z ní stekla jak z labutího peří. Jako by se vůbec nenamočila! Varigard vylezl za ní, stáhl kouzelný závoj a odhodil.
    "Nechtěl jsem, aby tě utopily nebo ubodaly tady na břehu. Pověz po pravdě: Chystáte lidskou oběť?"
    Zavrtěla hlavou, pozvedla nádherný zlatý věnec. Muži jen vydechli.
    "Toto je koruna vládkyně řeky. Vynesená z tůně znamená dobré kouzlo a požehnání celému kraji. Bez ohledu na ty, co zde žijí, sestupuje pro ni každých deset let panna knížecí krve."
    Rozhlédla se po svých družkách. Paja odvrátila pohled, ve dvojích očích zahlédla strach, ostatní tiše vzlykaly. Doufaly a ona nezklame!
    "Nemějte strach, vládkyně řeky je mocnější!"
    Položila korunu na své vlasy. Varigard ji rychle objal. Očekával, že se bude kroutit a bránit. Ona však jen víc sevřela čarovný spletenec zlatých lístků a květů. Že by tím? Sáhl pozdě!
    Prudce otočila. Dívky volaly jedna přes druhou, slova splývala. Zahřmělo, Varigarda ohlušil táhlý svist. Tiskl Anasu ze všech sil. Dobře cítil, jak jí poplašeně bije srdce a napadlo ho, zda opravdu věděla, co bude následovat. Zvedlo je to vzhůru. Kolem vichr, že stěží dýchali. Už věnec netiskla, zaťala prsty do Varigardovy košile. Rozhodně ji nehodlal utěšovat dřív, než bude jasné, co způsobila. Ta kouzla trvala nepříjemně dlouho! Vichr sílil a mokré plátno na Varigardově těle tuhlo. Zlaté lístky se mu zarývaly do hrdla a rušily příjemné pocity z těsné dívčí blízkosti.
    Konečně stáli na pevné zemi. K čemu čáry, když jsou zpět u hradiště? Je tu hned živo, vybíhají ženy... i muži?! Kde se vzali?! Popadl Anasu za ramena a zatřásl. Oči jí plavaly jako v omámení. Konečně se zastavily na Varigardově tváři. Vítězně zaplály.
    "Anaso, co to znamená?!"
    "Jsme tam, kde jsou ukryty všechny dívky, ženy, děti a těch několik starců, kteří zůstali v hradišti. Svět podobný našemu, ale bez válek a bolestí. Pusť mne!"
    Varigard se rozhlédl po lidech, kteří je zatím mlčky obstoupili. Neviděl jediného, který by Anasu radostně vítal jako zachránkyni.
    "Kde tedy jsou? Tihle nás prohlížejí jako cizince!"
    Anasa ho odstrčila, nechápavě prohlížela mlčící tváře. Konečně jedna žena vystoupila vpřed.
    "Tys žádala o pomoc Velikou matku vod? Jestliže s tebou nebylo dvanáct panen, které vyřkly dvanáct kouzelných slov, přenesla ses jediná. S tím, koho ses dotýkala. Zůstanete-li, jste vítáni."
    Anasa vykulila oči.
    "Měla jsem s sebou dvanáct panen, znaly kouzelná slova, proč tu nejsou ani ony?! Nechápu, to není možné! Vládkyně mne přijala..."
    Varigard se kousl do rtu, jinak snesl tázavý pohled Anasy docela netečně. Zdálo se, že pochopila. Zrudla až po kořínky vlasů, sklopila oči.
    "Paja se odvrátila, moje nejvěrnější... Nejlíp znala nebezpečí! Měla říct, vybrat jinou!"
    "Možná neměla koho a chtěla zachránit alespoň tebe. Anaso, není to nic divného, jsou starší, než ty. Dávno měly dostat muže!"
    "Co budu dělat? Cesta sem ztratila smysl! To jediné, co mohlo všechny zachránit! Promarnit takové kouzlo! Vládkyně vod, matko řeky, netrestej naše provinění!"
    Padla na kolena, hořekovala a škubala trávu. Trhnutím ji zvedl a postavil.
    "Můžeme v klidu vyjednávat."
    Anasa se rozhlédla, ale kolem už bylo prázdno. Nebylo, kdo by poradil. Odskočila od Varigarda a odhodila korunu.
    "Nikam s tebou nepůjdu! Umíte jen zabíjet a loupit!"
    Neměla daleko k pláči. Byla bledá jako smrt a rty se jí třásly. Sotva stála na nohou. Varigard zavrtěl hlavou.
    "Jak jsi na tohle přišla?!"
    "Otec a bratři museli vytáhnout proti tvým bandám, Luchati je požádali o pomoc!"
    "Ano, ovšem, Luchati. Několik nespokojenců chtělo pobít kmenovou radu a odtrhnout luchatská území. Tvůj otec jich dobře využil! Společně zpustošili polovinu země. Nakonec napíchal na kůly i zrádce. Takovou hrůzu jsem ještě neviděl! Udělal chybu, o to snadněji jsme ho vlákali do léčky a nechali Luchaty, aby sami pomstili vyvraždění svých rodin.
    Obviňuješ mne, ale nevidělas ta spáleniště. Já přes ně táhl! A u tvého velkého hradiště pochopil, jak dobře jste připraveni k válčení. Tak skvělé lučištníky aby pohledal! Měl bych to celé srovnat se zemí, ženským zbraně do ruky nepatří! I když..."
    Během té dlouhé promluvy se mu unaveně opřela o rameno. Strpěla, aby ji vzal do náruče a nesl k bráně. Cítil, jak se stále silněji třese po těle. Odmlčel se, když uviděl ženu, která je předtím oslovila. Pokynula mu a otevřela dveře svého domu. Mlčky ukázala na široké lože, vystlané kožešinami. Sotva Anasu uložil a přikryl, podala kouřící pohár. Než dal Anase napít, donesla odhozenou korunu vládkyně vod.
    "Musíte ji vrátit, až si odpočine. Co se stalo ve druhém světě?"
    "Nevěřím, že se mi tohle všechno nezdá! Ani nejstarší mágové, ani nejobyčejnější šamani, nikdo nikdy nemluvil o jiných světech! Jsou místa, kde sídlí bohové, víme o záhrobí duchů. Ale stejný svět, podobné hradiště, pole a louky? Žije tu snad i podobný Varigard s podobným otcem?"
    Usmála se.
    "Nemůžeme žít úplně stejně. Ale tam, v knížecím domě, mají jedinou dceru podobného věku. Také sestupuje k vládkyni vod. Náš čas plyne jinak, takže obřad vykoná za tři dny. Potom ji provdají za mladého krále ze severu. Nejstaršímu synovi knížete se několik týdnů má narodit dítě, podle znamení dcera. Čeká nás mnoho slavností!
    Kdo jsi ty, žes k nám prošel a nic nevíš?"
    Podala i jemu horký nápoj a spící Anasu pohladila po tváři. Varigard povzdechl:
    "Pro ni jsem krvežíznivý nepřítel. Vládnu Dilgomarce a okolním kmenům, které uznávají mou sílu. Její otec využil neshod uvnitř jednoho kmene, ale zahynul se všemi bojovníky. Chtěl jsem zajistit, aby odtud žádný další požár nevzešel."
    "Tobě nepřijde vhod jejich bohatství a další otroci?"
    "To jistě, ale možností je víc. Zvítězil jsem tak jako tak, nepotřebuju se koupat v krvi. Napadají mne lepší konce. Chtěl jsem ji jenom víc poznat."
    Vzala ho za ruku a upřeně mu pohlédla do očí. Byla velice vážná a kdesi na dně jejích modrých očí vytušil bolest. Ošil se, jako by ho obviňovala.
    "No, už nejsem holobrádek, hezká tvářička není všechno. Jistě pochopíš, že chci na svém sídle klid a ne tři svárlivé jedule! Ženy před kněžkou ustoupí - též před mou vůlí, samozřejmě, ale kdyby byla prohnaná a vypočítavá..."
    Položila prst na rty a zavrtěla hlavou.
    "Nevaruji tě před ní. Je správné, žes neodložil meč. Cesta zpět končí jinak, než bys myslel. Nenech se ošálit ani zbytečně zabít! Víc povědět nesmím."
    "Děkuji ti, třebaže neznám tvé jméno."
    "Už ses s ním setkal, ona je vyslovila. Jsem Paja."
    "Děkuji, Pajo tohoto světa. Zdá se, že ženy tvého jména téhle dívce pomáhají, jak jen dovedou."
    "Jsem Paja, nyní v tomto světě. V hradišti velmi časté jméno. Odpočiňte si, jak dlouho bude třeba."
    Nyní v tomto světě? Věřil, že byla na samé hranici toho, co směla prozradit. Na okamžik zahlédl dlouhou starou jizvu na předloktí. Když se rozhlížel, nikde neviděl štít, sekyru ani meč. Žádnou zbraň, jakou mívá v domě pověšenou i nejposlednější muž kmene. Byla oblečena prostě, s bronzovými sponami a šperky. Přitom dost důležitá, aby promluvila v přítomnosti mužů. Dům jen pro ni... Potřásl hlavou. Byl unavený, rád by ulehl vedle Anasy, ale nesměl usnout. Co kdyby odešla bez něj? Konečně otevřela oči.
    "Co se stalo? Jak tě vpustili do hradiště?!"
    "Tys nějak ožila! Pamatuješ, že jsme se přenesli někam jinam?"
    Odtáhla se a nedůvěřivě rozhlédla po místnosti. Byli tu sami. Uviděla zlatý věnec, ale Varigard ho navlékl na ruku dřív, než na něj dosáhla.
    "Teď bychom se měli dohodnout. Jako dva vládci, bez přetahování o kus zlata! Pěkně se posaď a poslouchej:
    Vaši lidé spálili a zničili velký kus mé země. Můžu udělat totéž, ale není to nutné. Co nabídneš, abych odtáhl?"
    "Jak mám uvěřit, že to bude tak snadné? Když dáme sůl, dobytek nebo zlato, staneme se slabšími! Pobili jste muže. Jak mohou samotné ženy a děti obstarat hospodářství, lovit a bránit se? Když se nevrátíte vy, zavětří sousedi od východu nebo jihu!"
    "Správně. Připoj se tedy k silnějšímu. Spojíme-li své země, mnozí Luchaté budou znovu mít ženy a do tvého hradiště přijdou muži. Svatby spojily mnohem znepřátelenější kmeny, než ty naše!"
    Pozorovala ho očima rozšířenýma, jako by byl příšera. Tohle ji očividně vůbec nenapadlo. Kde zatím žila? Takovým dítětem přece není!
    "Jak jsi vlastně stará? Šestnáct nebo sedmnáct jar?"
    Přikývla, ale ke slovu ji tím nepřiměl.
    "Dobrá. Vraťme se, všechno si promyslíš. Máš kolem sebe dost zkušených lidí, aby ti vysvětlili výhody mého návrhu. Nebo sis myslela na některého mládence?"
    Vyděsil ji snad ještě víc.
    "Žádný muž se ke mně nesměl přiblížit! Pro setkání s vládkyní vod musím zůstat čistá, dokud nepřijde další panna! Každý desátý rok musí někdo dolů! Lučištnice mne střežily na každém kroku!"
    "Tebe tam snad už hodili - jako malé dítě?!"
    "Ano. Není to nic strašného, věděla jsem, co mne čeká."
    Odmlčela se. Stín vzpomínky však neutajila. Vybrali ji dva dny před obřadem, nevědomou. Vyděšená dokonce i pod závojem vdechla vodu. Znovu ji pálilo hrdlo... Sama vládkyně zasáhla v poslední chvíli! Otřásla se, ale hned vzhlédla očima stejně jasnýma jako předtím.
    "Nevím, co přesně chceš. Jsem přece jediná, poslední?"
    "Další obřad bude za deset let. Myslíš, že se ti do té doby nenarodí dcera? Nebo že nenajdeme jinou pannu vznešené krve?"
    Zase znachověla, nevěděla, kam s očima. Měla o vlastním životě rozhodovat jako o věci? Jako kdyby jednala s kupcem o výměně zboží! Jak smlouvat, jak vyjednávat? Nikdy nemyslela na muže! Nedokáže ani určit, jak je starý nebo zda by se jí líbil. Podle čeho si dívky volí muže?
    "To musím posoudit doma. Poradím se s dívkami. Nista s Pajou vědí nejvíc."
    "Dobrá, vrátíme se. Půjdeme ven?"
    "Není třeba, vrať mi korunu."
    Trochu ji vylekalo, když tasil meč, ale jakmile cítila silnou paži kolem pasu, bez obav nasadila korunu a otočila.
    Zažili to už předtím. Varigard teď čekal nebezpečí a dokud nebylo nic jiného, rád snášel sebenepříjemnější vichr.
    Doneslo je to na břeh řeky, kde kromě nich nebylo živé duše. Slunce stálo vysoko na obloze a zlatý věnec zmizel. S ním, zdá se, i Anasina plachost. Ovíjela se kolem Varigarda jako úlisný had. Její dlaně bleskurychle našly, kudy pod košili a kde nejlíp rozpalovat mužské tělo. Musel vynaložit hodně sebezapření, aby ji setřásl. Za tímto chováním se skrývalo nebezpečí. Bez varování by jistě podlehl a velmi rád. Ty potemnělé oči... Nejsou její!
    "Anaso, vzpamatuj se, očarovala tě vládkyně vod!"
    Odstrčil ji. V tu chvíli se zvedl prach. Varigard protíral oči, volal mezi kašlem, ale Anasa nikde! Pevněji sevřel meč a ostražitě se rozhlížel. Couval ke skále. Nebezpečí přijde od vody... Nemýlil se. Taková obluda! Cožpak příšery z bájí skutečně žijí?!
    Směle hleděl do vyvalených, krhavých očí nad obrovskou žlutohnědou tlamou. Bylo to dvakrát větší, než on, ale velmi hbité. Osm nohou jako pavouk, pohybovalo se to na zadních dvou párech a předními sápalo po něm. Zatím je dvakrát odrazil. Bohové! První pařát minul jeho tvář tak těsně, že odvál první uschlé vlasy. Páchl jak nafouklý utopenec.
    Varigard zažil hodně bojů a nelekl se ani tohoto. Statečně útočil, uskakoval a kryl se před ostrými zuby a drápy. Uťal jeden pařát, po něm druhý. Sekl po krku, ale tvor se sklonil a meč sjel beze škody.
    Zato se střetly jejich pohledy. Jako kdyby to mělo pod očima ještě jedny... Zahlédl cosi světlého v ráně po pařátu. Neteče žádná krev? Nohy se zamotaly do dlouhé zlaté kadeře. Ona?!
    "Anaso, proč...?!"
    Okamžik zaváhání měl být osudný. Děsivý spár zamířil k srdci. Viděl dráp, užuž protrhne košili. Smrt neodvrátí. Nedokáže, nechce. Paže klesla. Má-li to být...
    "Ne!!! Má paní, tohle nesmíš chtít!"
    Výkřik zanikl v řevu valící se vody. Znal sílu obrovitých vln a sklonil hlavu. Není, kam utéct před hněvem zdejší bohyně... Hřmot se stáhl, prach rázem usadil. Varigard stále stojí s mečem v ruce, cítí své utržené šrámy. Anasa! Kde je? Odmítla ho zabít. Byla to opravdu ona?
    Strnule pozoroval tělo, bezvládně klesající k zemi. Ztěžka přistoupil blíž, jako by kouzla přešla na něj. Pohladil stopy po odseknutých vlasech. Jak snadno ji mohl zabít! Šrám na krku je povrchní, brzy se zahojí. Bez jizvy, jakou nosí Paja. Zvedl Anasinu hlavu, hledal další rány. Chce to vodu, ale má se toho odvážit? Naštěstí pohnula víčky a něco zamumlala. Poodnesl ji směrem k cestě a položil do trávy. Už se vzpamatoval a doufal, že našel správné řešení.
    Vzal oba zaprášené prameny vlasů a zahodil doprostřed tůně. Opatrně rozevřel a stáhl z krku svůj vladařský zlatý kruh. Hodil ho za nimi.
    "Přijmi tu oběť, vládkyně vod, nech nás jít! Mé slovo dá téhle zemi víc klidu než tvoje kouzla! Ponech mi Anasu! Slibuju, že bude nejprvnější mezi všemi. A šťastnější, než Paja v tom druhém světě!"
    Voda kolotala, z varu vyplouvaly vlasy i kruh, zase mizely a proplétaly se do nerozlišitelné změti.
    Varigard otřel meč o lem košile, zavěsil k pasu a vrátil se k Anase. Nevěděla o sobě, musel ji nést dál. Až v lese otevřela oči a lehce se dlaněmi vzepřela o jeho hruď.
    "Musím za ní, musím požádat o odpuštění..."
    "Požádal jsem za tebe. Odvedu tě daleko odtud. Můžeš jít?"
    Kráčela vedle něj, váhavě jako provinilá holčička. Když zaslechli vzdálený křik a hluk boje, přitiskla se vyděšeně k jeho paži.
    "Co se stalo? Proč se tam bojuje?!"
    Před nimi stanul zarostlý mužík v rohaté helmě.
    "Bohové, konečně jste zpátky!"
    "Co se děje, Brotkare?"
    "Ty dívky nám vysvětlily, že se radíte s bohy a vrátíte nejdřív kolem poledne. Jenže to už byly v lese lučištnice a uvítaly nás deštěm šípů! Chlapi je obklíčili, ale ony pořád mávají meči. Nemůžeme je odzbrojit a nepobít! Byla by jich docela škoda... Panny z průvodu se poschovávaly, kam to jen šlo."
    "Mají proč se bát! Strážkyně ihned pochopily, proč nejsou přeneseny do bezpečí. Skončím ten boj."
    Nadechla se a vykřikla. Muži se chytli za hlavy a oklepali. Když vlevo žuchla do jehličí veverka, nedivili se. Ohlušila je nebo konečně zmlkla?
    "Příště mne, prosím tě, varuj. Nebo ještě líp: Už mi takovou věc nedělej! Kde se ta síla v tobě vzala?"
    "Musím přece být slyšet! Pomohlo to, uvidíš. Nebudeš se mstít, že ne?"
    "Nic neslibuju předem."
    Když dorazili na místo boje, našli deset dívek pevně spoutaných k sobě. Dvě ležely v kalužích krve, kterou se Varigardovi bojovníci snažili zastavit. Pět nebo sedm mužů si ještě tahalo zabodnuté šípy. Nic vážného, uvízly v kožených chráničích a štítech. Hůř byla postřelená Paja se dvěma dalšími dívkami doprovodu. Měly v těle po dvou, třech šípech. Anasa kráčela k lučištnicím. Oslovila tu nejhezčí:
    "Neměly jste opustit hradiště. Proč jste tady?!"
    "Zradily tě, nechaly vodní příšeře! Jako tvou tetu! A jenom proto, že některá z nich nebo snad všechny poznaly muže! Zrádkyně, zmije! Za chvíli pod chlapem zaprodaly nás všechny! Přišly jsme tě pomstít!"
    "Král Varigard příšeru přemohl. Tetu Paju ztratily panny předchozí družiny, těmhle to nevyčítej! Otevřeme bránu a pozveme jej i s doprovodem dál jako váženého hosta."
    "Zabil ti otce a bratry!"
    "Boj začal otec, Varigard vyhrál a odvede mne s sebou. Vám by dal muže, ale nevím, jestli o vás budou stát."
    Dívky pyšně zvedaly hlavy a rty se jim vlnily úsměvem.
    "Jsi ještě dítě, Anaso, nic nechápeš. My se nenecháme zlomit, naše poslání je svaté! My střežíme oběť pro vládkyni vod, my trestáme provinilé! Nedodržíš-li svou povinnost, příští šíp zamíří právě na tvé srdce!"
    "Tak dost! Longviste, Berte, Sirchute, vyberte Luchaty, kteří potřebují nové ženy. Během svatebního veselí budou mít příležitostí dost. Chci mluvit s Ezangstem, ať přijde do mého stanu. Teď hned! Tyhle zatím nechte spoutané, tři muži je budou hlídat, než o nich rozhodnu."
    "Mohou mé dívky odejít, aby v hradišti oznámily, co se stalo? Ženy mého otce zařídí vše potřebné. Nisto, vezmi si bělouše!"
    Dívka přikývla, vyskočila a krátce hvízdla. Mezi stromy se mihl bílý hřebec. Přiběhl k Anase, přátelsky do ní strčil nosem a na její pokyn strpěl nasednutí Nisty. Když odcválal, Varigard se podivil jeho výcviku.
    "Odjakživa nosil jenom mne, ale staraly se o něj panny z mé družiny. Nista na jeho hřbetě je důkazem, že žiji a vzkazuji svou vůli."
    "Mají ženy tvého otce děti? Odvezeme je do mého sídla. Jistě je ráda uvidíš kolem sebe."
    "Mám oba bratříčky velice ráda, ale ještě se neobejdou bez matek. Snad bys je nerozdělil?!"
    "To ne, Anaso, jenom není správné nepostarat se o děti předchozích vládců. Divila by ses, do jakých rukou se můžou dostat!"
    "Do tvých se už nedostanou!"
    Varigard se otočil k lučištnicím. Ta, jež vzdorovala Anase, mu hrdě hleděla do tváře a nešetřila výsměchem.
    "Neříkej, že jste se postaraly, aniž jste měly jistotu, k čemu tady došlo!"
    Anasa se zachvěla strašným tušením. I kdyby nechtěla chápat, Varigard se tvářil strašně. Takového jej neviděla ani v nejprudším boji! Bála se uslyšet, k čemu došlo.
    "Vidím, že mi rozumíš. Já sama donutila ženy, aby své chlapce zadusily! Teď jsou mrtvé i ony."
    "Masano! Co to říkáš?! Nebojíš se bohů?!"
    Varigard Anasu zadržel. Strčil ji za sebe, jako by lučištnice plivala jed.
    "Jsi na sebe pyšná? Budeš ještě víc, až tě dám hodit do tůně! Brotkare, utopte ji!"
    "Ne, nesmí k vládkyni, když zavinila smrt nevinných! Masano, tvým posláním je střežit pannu, jen tehdy smíš zabíjet! Sloužíme životu, zapomnělas?! Varigarde, vládkyně ji promění a vyvrhne na břeh jako nestvůru. Nesmí nikam k vodě!"
    "Dobrá. Brotkare, pověste ji na mladý strom. Za vlasy a nahou, ať o jejím osudu rozhodne čas a ptáci!"
    Dívky zbledly. Všechny dobře znaly vyprávění kupců o krutých trestech na Dilgomarce. Ohnou tenký strom, přivážou spoutaného. Masana bude pomalu, bezmocně umírat žízní a zimou, vydaná napospas každému tvoru, který dosáhne zuby... Mnozí prý mívají okousané nohy už zaživa! Knížecí trestání bývalo alespoň rychlé. Myslemi prolétla vzpomínka na uškrcení Kary. Masana ji prozradila knížeti a nyní zazávidí milosrdnou smrt...
    Varigard teď mluvil k nim:
    "Vy ostatní přijměte, co vám příští dny přinesou. Všude rostou mladé stromy, které se dobře ohýbají!"
    Vzal Anasu za ruku a odvedl na palouk do svého stanu.
    "Posaď se," ukázal na kožešinami pokryté lůžko. "Musím si stáhnout ty cáry. Rozhodl jsem o novém vládci tvého kraje."
    Anasa neposlouchala. Nevěděla, kam s očima, jakmile zjistila, že se před ní bez okolků svléká. Vyděsily ji škrábance na pažích a hrudi. Co se s ní dělo, že dokázala tohle způsobit?
    "Ezangst je mladší syn luchatského knížete. Jeho žena zemřela ještě před porodem, vaši ji nestačili zabít. Když mu vynahradím spálenou osadu, dostane hradiště schopného knížete. Pokud bude souhlasit s vašimi zvyky. Luchaté si dětí cení, nehážou je do vody ani kvůli božstvům."
    "Říkal jsi, že..."
    "Rozmyslel jsem si to. Mám už několik dětí a nedokážu si představit, že bych mohl souhlasit s něčím takovým."
    "Vždyť se mi nic nestalo!"
    "Tobě ne, ale jedné Paje ano. A myslím, že ten, kdo byl s ní, dopadl ještě hůř."
    Anasa marně lovila z paměti všechny narážky na osud své předchůdkyně. Věděla, že předtím panny meče k tůni nenosily, ale přestala se zbytečně vyptávat už před lety. Na otázky jí odpovídalo pouze mlčení. Léta ji drželi v nevědomosti!
    Během rozhovoru si Varigard přes košili natáhl ještě modrou suknici, nazul a zašněroval střevíce. Už zbývalo jen sepnout velkou zlatou sponu pláště, když do stanu vstoupil vysoký mladý muž. Měl plavé kadeře po ramena a krátké vousy, hebké na pohled. Krásný, jako by vystoupil z písní Anasiných dívek. Možná ještě víc, když se na něj se zalíbením podívala i Anasa. Varigard ho objal jako bratra.
    "Příteli, potřebuji tvou pomoc. To velké hradiště zůstalo bez hospodáře. Mezi tvými jsou muži, které neláká návrat. Nabízím jim, aby se usadili právě tady. Chci, aby ses stal jejich knížetem. Hned, jak odtud odejdu."
    "Mnozí se nechtějí vrátit na spáleniště, jiní hodlají navzdory osudu postavit nové domy a znovu založit rodiny."
    "A ty?"
    "Nechci utíkat. Pomůžu otci a bratrovi."
    "Budete-li sousedy, pomůžeš jim mnohem víc. Vyber si některou z Anasiných panen. Její dcera za deset let sestoupí k vládkyni vod jako za úsvitu Anasa."
    "Cože? Mám jednou obětovat své dítě? Varigarde, tohle mi nařizuješ?!"
    "Anasa sestoupila dvakrát, je to poslání knížecích panen. Brzy už nebude tou správnou přímluvkyní."
    "Viděl jsem jednu, právě ji přivazovali k mladé bříze. Jako oběť nebo provinilou?"
    Anasa sklonila hlavu. Přece jen zatoužila, aby Masana vzbudila Ezangstovu pozornost a nemusela pomalu umírat. Varigard stručně vysvětlil, co udělala.
    "Rodina vládce je nedotknutelná. Ani oddaný služebník bohů na to nesmí zapomenout! Vzpomeň, Anaso, co jsem ti řekl o podivných osudech dětí! Nebylo by lépe, kdyby vyrostly na mém sídle?"
    Ezangst sklonil hlavu, ale Anasa postřehla stín smutku. Je hrdý jako Masana, nerad přijímá podřízenost.
    "Vyrostl jsem jako tvůj druh, Varigarde, i když tvůj otec mohl zabít mou matku i otce dřív, než jsem se narodil. Postarám se, aby tento kraj stál při Dilgomarce tak věrně, jako já."
    Znovu se objali, Ezangst dost strnule. Naposledy jako bratři, napadlo ji. Všechno už bude jiné. Lid změní zvyky i řeč.
    Celá její družina se dokázala domluvit s kupci z dalekých zemí. Budou nyní ve výhodě, ale co potom? Jak promluví na své děti? Budou obětovat na starých místech? Za jak dlouho začne Ezangst přemýšlet o vlastní síle?
    V zamyšlení netečně sledovala Varigarda, když tahal z vaku jemnou růžovou tkaninu.
    "Dal jsem to vyhledat už včera, když jsem se rozhodl tě získat. Pojď, pomůžu ti."
    Zasmál se, když polekaně couvla.
    "Chceš se snad ukázat svým lidem takhle? Neboj se mne, všechno má svůj čas. Počkej, trochu ti pročešu vlasy."
    Začala mít strach. Svatba, muž, cesta pryč! Je to tak neodvratné! Nechala se obléknout, vést, vysadit na koně. Přijímala se slabým úsměvem obdiv mužů i úlevné pozdravy v hradišti. Jsou tak šťastní, že přežili! Vítají snad i její svatby, nikdo nepolituje...
    Varigard rozhodl, že tryzna za všechny mrtvé i svatební veselí mají splynout v jedno. Chtěl vyrazit k návratu do tří dnů. Tam oslaví vítězství se všemi svými.
    Na jedné straně hradiště se pekly celé kusy dobytka, na druhé planuly hranice s těly žen a dětí. Anasa je sama ozdobila květy a zapálila. Doufala, že krutou smrt vynahradí bohatá výbava, která shoří a odejde do zásvětí s nimi.
    Sedmkrát provedla sedm obětí, vzývala síly čtyř stran a zaříkávala zásvětní obludy. Netoužila po všech náležitostech vdavek, raději uspokojila božstva, duchy a ostatní bytosti, které mohly trestat lid po jejím odchodu. Možná by neměla nechat hradiště tak bezbranné, vždyť šaman i věštec zahynuli s ostatními! Ne, budou tu jiní, Varigard má s sebou šest zaříkávačů, dva Ezangstovi přenechá. Anase nezbývá, než se podrobit úmluvě, zachránit další život lidu!
    Už byl čas připravit převedení do domu ženicha, který obsadil sídlo knížete. Jakmile vstoupila Anasa do svého domu, zaskočilo ji radostné vzrušení mezi dívkami. Rázem zapomněly na rány po šípech, když začaly počítat mužské pohledy! Anasa se odvážila oslovit Paju, jedinou, která zůstávala tichá. Nevlídně ji odbyla.
    "Čemu se divíš? Nač nám bylo pohodlí služby ve tvé družině, když se dávno vdávaly mnohem mladší, než my? Vždyť víš, jak šaman zabil Karu! Jen pro podezření, že poznala muže! Ani jeden na nás nepočkal...
    Po tvém zmizení jsme se mohly zachránit, kdyby se nad námi Dilgonové slitovali. Masana nám nechtěla dopřát ani tuhle příležitost! Abys věděla, jsme rády, že je konec!"
    "Ale co hradiště? Co naše vesnice? Už budou luchatské! Stejně tak vaše děti!"
    "Moje matka přišla z jihu, s kupci jako otrokyně. Jako otcova matka. Kým tedy byl a kým jsem já? Lina, Mira i Nista se narodily z přivlečených žen, uloupených kdesi v sousedství. Záleží na tom, jak si kraj dodneška říkal? Tvoje matka se vdala jako ty, na potvrzení přátelství dvou velkých kmenů. Ani tobě tedy na tomhle lidu záležet nemusí! Měly jsme štěstí, konečně budeme mít muže a děti. To je důležité! Muži ať si rozbíjejí hlavy, ať berou jiným, jen když my budeme mít jídlo a klid!
    Anaso, vždyť všemu nemusíš rozumět? Vládkyně vod tě obdarovala silným mužem. Mnohokrát tě potěší a zplodí hodně dětí. Budeš ženou krále a můžeš mu zamotat hlavu tak, že uvidí jenom tebe. Téhle noci zjistíš, že jsem ti nelhala!"
    "Proč to všechno, Pajo? Odjel ti s knížetem?"
    Paja sklonila hlavu.
    "Byl to dar. Zdál se mi sen, že ho zabijí. Kdyby ses nerozhodla nás přenést..."
    Anasa se odvrátila. Tohle už nemělo smysl. Na její úzkost nikdo neodpověděl, možná nechtěl rozumět. Vždyť ona sama nerozuměla slovům, která Paja vyhrkla. Bylo tam mnoho divného, odlišného od toho, jak spolu dodneška mluvily. Proč jen musela žít tak odděleně od knížecího domu, proč téměř neznala otce ani bratry?! I její dívky měly víc radostí! Mohly kamkoliv, zatímco ona se potácela kouřem pálených bylin.
    Bylo jí, jako by na vlásku visela nad hlubokou propastí. Tou slabou nadějí byl Varigard. V této chvíli ochránce, ale co tam daleko? Co po této noci?! Hledala odpověď v očích ostatních. Umlkly jako vždy.
    Ticho přerušily čtyři ženy, které přišly připravit nevěstu pro krále. Dívky začaly zpívat. Plachta dělila dům a Anasa přešla do světa žen. Začaly ji obřadně mýt. Trochu pookřála, když polohlasem vychvalovaly její krásu a bílé tělo. Zdobily ňadra a břicho červenou hlinkou a přitom kradmo šeptem dodávaly odvahy. Nahlas kvílely, že ztrácí svobodu a mládí, že odejde za vysoké hory.
    Přicházely další. Vykuřovaly zlé duchy, krmily skřítky a zaříkávaly, aby byla plodná. Než Anasu oblékly a zkrášlily všemi šperky, nebylo tam k hnutí.
    Cesta k velkému knížecímu domu byla nekonečná. Anasu těšily obdivné výkřiky, ale mnohem větší radost měla ze zájmu o ženy a dívky v průvodu. Ti muži vypili mnoho piva a mastnota jim tekla po vousech, ale teď je nejvíc zajímaly ony. Bylo jich hodně, snad nedojde ke rvačkám?!
    Zatímco zněly písně o proměně dívky v ženu, přistoupil Varigard a vzal ji za ruku. Z dálky sem zavanul slabý kouř od pohřebních hranic. Teprve ráno dohoří a popel bude uložen v urnách na pohřebišti. Usmála se, jako by jí mrtví žehnali. Měla je ráda, jinak ten pozdrav cítit nechtěla.
    Jako by ji lidé z hradiště znovu posílali za vládkyní vod. Obětovali ji znovu a tak se také nechala zvednout, přenést přes práh a položit na bílé plátno, rozprostřené na knížecím loži. Oběť jako oběť. Přijala svůj úděl, jak ji odmala učili.
    Klesala do tmy a chladu. Klid, jaký pamatovala z tůně, těšil a vítal. Copak neleží vedle svého muže? Nemohla se pohnout, jako by teprve svázaná padala k vládkyni. Jde si pro smrt nebo jiný trest? Neměla strach, vládkyni upřímně poví pravdu!
    Už slyšela její hlas. Stoupal a klesal uvnitř Anasiny hlavy a zároveň obléval jako teplý, uklidňující pramen. Ani ty nejkrásnější písně s ním nemohla srovnávat!
    Začala rozeznávat jednotlivá slova a obrazy. Přijímala dar, velkolepý a strašlivý, trest i odměnu. Viděla desetkrát a zase znova ty samé osudy, měnící se a proplétané různými směry. Stačilo tak málo! Nevhodně vyslovená věta, nedodržené slovo, hloupá náhoda. Nečinně přihlížela, i když mnohokrát chtěla zasáhnout, vysvětlit a domlouvat. Byla však pouhým svědkem, aniž mohla víc. Chápala skryté košacení pletich a úkladů, v jejichž středu se ocitá.
    Byla obdařena viděním, z něhož šla mrazivá hrůza. Sílila jako had, kroutila se Anasinými vnitřnostmi a v křečích hryzala. Tehdy slyšela rozsudek:
    "Nesmíš prozradit mé jméno ani ukázanou budoucnost. Pouze napovídej nebo otočíš běh věcí nejhorším směrem! Jako jediná jsi ovládla temnou sílu proměny a smíš jí použít, pokud do tvého světa zasáhne moc démonů. Vidělas, co tropí lidská zvůle. Proto poznáš nebezpečí včas.
    Nabereš vodu do dlaní, zamumláš mé jméno a smočíš tvář. Po boji řekneš NE jako u tůně a proměna pomine. Teď se vrať a žij dobře."
    Anasa otevřela oči do tmy. Tato byla živá, plná opilých hlasů zvenčí. Otočila hlavu a pozorovala spící tvář, rovný obrys nosu a tenká víčka. Těm laskavým vráskám věřila od první chvíle... Zatoužila se jich dotknout, ale nechtěla ho vzbudit. Vstala a vyhlédla z okna. Včera odtud počítala kouře táborových ohňů. Věřila svému rozhodnutí a udělala dobře. Jen kdyby Masaniny zvůle nebylo!
    Tam někde ve tme je nyní s Ezangstem. Opět ho viděla, sedícího na kameni, jak pozoruje visící dívku, promlouvá k ní. Stále je tolik hrdá, s hlavu pálící jako v ohni! Osud určil, že se budou obdivovat i nenávidět, jejich svazek oslaví běsové.
    Masana vychová jen jedinou dceru. Syny dá Ezangst hlavní ženě a po narození holčičky za Masanou víckrát nepřijde.
    Možná už teď stáhl vršek stromu, uvolnil ruce a odsekl vlasy. Přehodil bezvládnou přes rameno... Hrozná svatební noc! Kéž by se obešla bez bolesti a násilí! Začaly jí však všechny příběhy a pokračovaly stejným ránem.
    Za svítání vstoupí Ezangst do Anasina dosavadního domu. Najde Paju, zesláblou a unavenou zraněními. Na ni bude něžný... Pravý knížecí pár. Spojený směsí věrnosti, pýchy a nenávisti v srdci. Jejich syn dostane Anasinu dceru nebo zabije Masanu, šílenou dávným posláním. Míchat jedy, aby po letech trestala? Nebo naopak uzavřená do sebe neohlídá dceru a nebude, kdo by sestoupil do vodní hlubiny...
    Ezangst zemře věrný nebo zradí nebo s mečem v ruce povstane jeho syn. Nejpozději syn jeho syna využije příležitosti, když se Varigardovi vnuci začnou přít o dědictví.
    Varigard zemře ještě mladý zradou přítele nebo jako stařec nebo ve vítězném boji... On jediný zůstane stejným, ať se život zkroutí jakkoliv. Anasa viděla tolik, že se nebála ani sporů s ostatními ženami, ani dívek, které ještě přivede do svého lože. Mocná bohyně štědře vynahradila léta pohodlného věznění. Umožnila mnohému porozumět, obdarovala Anasu zázračnou nadějí.
    Tolik darů, tolik přízně! Zase strážkyní lidu a země... Obstojí?
    "Nač myslíš? Je ti smutno?"
    Usmála se a pohladila svalnatou paži, která ji objala.
    "Učím se žít jako ostatní. Měj se mnou, prosím, strpení! Dosud jsem patřila jen poslání. Nedovolili mi umlít hrst zrní, vařit nebo tkát, nic."
    "Neomlouvej se, nic z toho žena krále dělat nemusí. Co já sám vím, ostatní se učíš moc dobře."
    Spíš vytušil, než doopravdy viděl, jak zrudla. S tichým smíchem ji zase položil na lože.
    "Jestli se nepletu, vaši bohové by byli zklamaní, kdyby slunce zahlédlo jedinou nerozmazanou linku na tvém těle! Takový zvyk se mi náramně zamlouvá..."
    Ezangst právě vešel do opuštěného domu, kam nedoléhalo veselí ani výskot. Unaveně ulehl a meč položil vedle sebe. V koutě se pohnul bílý stín a pomalu plížil ke dveřím.
    "Stůj! Co jsi zač?!"
    Budoucnost stanula na prvním rozcestí.