Drak provází lidstvo už po celá tisíciletí. Jevil se jako tajemná a okřídlená ještěrka nebo obluda podobná hadovi. Pro mnohé národy je drak ničitelem, který přichází z tajemných míst země, kde uchovává a hlídá obrovské poklady šperků a drahokamů. Pečlivě a trpělivě střeží své perly na dně moří nebo v jeskyních ukrývá odcizené bohatství. Obecný názor na draka dal vzniknout nekonečné řadě příběhů a pověstí o známých a statečných hrdinech, kteří se pustili do pátrání po bájném pokladu. Tyto příběhy po staletí oživovaly lidskou představivost, která zbavena symbolického obsahu a významu zanechala u mnoha kultur jen obraz hrůzostrašné příšery, jež ničí lidská obydlí. Jak západní, tak i východní tradice popisují draka v mnoha nejrůznějších podobách. V nejstarších dobách byl drak považován za prospěšného tvora, jenž ztělesňuje 4 základní prvky. Mytologická představa v západní tradici popisuje draka jako monstrum. Zde se většinou objevuje jako pán země a bohatství. Často proti němu vystupují hrdinové, aby získali respekt. Země a bohatství, které střeží, symbolicky vyjadřují moudrost, sílu nebo poznání a boj hrdiny s drakem není ničím jiným než dobýváním těchto dobře střežených hodnot.
V některých interpretacích představuje zabití draka hrdinou překonání jeho vlastní "temné stránky". Mnohé pověsti zase uvádějí boj hrdiny s drakem do souvislosti se záchranou unesené dívky nebo princezny. Než začneme zkoumat draka jako archetyp, je třeba nejprve stručně vysvětlit, co se tím pojmem myslí. Slovo archetyp je odvozeno z latinského
archetypum nebo řeckého
archetupon(
arché - začátek,
tupos - vzor). Z toho plyne i význam slova archetyp, jenž označuje to, co existovalo na počátku a co se zároveň promítá dál jako určitý vzor. Nabízí se "klasická" definice dle C.G.Junga, podle níž archetypy představují prvotní duševní obrazy, na základě nichž se organizují představy předků promítané do kolektivního nevědomí. Archetypy nalézáme v mýtech, legendách, pohádkách, v náboženství, umění… Na základě výše uvedených "definic" sloužících k pochopení různých mytologických příběhů, jež se vytvářely během dějin, je možné najít takové modely a formy draka, které se staly předobrazem pozdějších představ. Drak je velmi komplexní a téměř universální symbol a jako takový si zasluhuje velkou pozornost. Jak již bylo uvedeno, symbolické představy draka a jejich interpretace mohou nabývat udivujících rozměrů a s ohledem na časové období a místní charakteristiky se různí. Mnohdy je drak ovlivněn náboženskými prvky a není vyjímkou, že se v rámci jedné kultury drak stává symbolem života, moudrosti a poznání, a v jiné symbolem smrti, podsvětí i samotného ďábla.
V prvním díle dračí symboliky bych chtěl na závěr ukázat 3 zástupce nejstarších mýtů, v nichž vystupují draci a které mohly stát za zrodem pozdějších představ, zvláště pak v západním světě. Východní svět si nechám na samostatnou kapitolu, neboť za to opravdu stojí. Teď tedy k oněm ukázkám:
Nejstaršího doloženého původu jsou staré pověsti starobabylónské. Mýtus Enuma Eliš vypráví o prvotní bohyni Tiamat (kosmický oceán nebo moře), která měla podobu draka a která bojuje s Apsu (bohem prvotních vod na zemi). Pochopitelně se lišila od naší představy draka, je zde dobře vyditelný princip vytváření podoby draka spojováním částí těl jiných zvířat. Tiamat neustále zabíjela své potomky, až se jeden z nich, Marduk, rozhodl to ukončit a svou matku svrhl. Z jejího těla pak stvořil svět (zemi) a stal se nejvyším bohem babylónského panteonu. Tak ukončil chaos, který je vlastní všem počátkům, a nastolil řád. Drak je zde tedy symbolem chaosu, který je třeba zničit, aby mohlo vzniknout něco nového. Dalším podobným jevem v civilizacích starověku je mýtus o bohu Re a hlubinném hadu (draku) Apopisovi. Bůh Re se svou sluneční bárkou po celodenní pouti po obloze večer sestupuje do podsvětí. Musí zde překonat všechny nástrahy, aby mohl ráno opět rozdávat světu světlo a tedy udržovat život. Největší překážkou mu je však obrovský had Apopis, který na slunečního boha čeká v temných vodách podsvětní řeky. Re jej musí porazit, aby mohl plout dál. To se mu také vždy podaří, musí však tento hrdinský čin vykonat každou noc. Apopis sice tedy pokaždé zemře, ale další noci je opět v plné síle. Symbolizuje tak nikdy nekončící vliv temnoty, či zla nebo chaosu, jak chcete. Tento boj nelze nikdy úplně skončit, ale je třeba s hadem (drakem) bojovat. Kdyby Re jednou prohrál, slunce by již nevyšlo a nastal by konec světa. A konečně k antickému mýtu o zápasu Dia s bájným Týfónem (Typhon). Týfón byl synem bohyně země Gáii a boha nejtemnější podsvětní propasti, Tartara. Poté, co Zeus do propasti svrhl Gáiiny syny Titány, měl se Týfón stát jejím nástrojem pomsty. Podle pověsti vypadal vskutku příšerně. Byl to prý obr se stovkou dračích hlav a s hlasem člověka, psa a býka. Týfón se tedy vypravil na Olymp, Zeus ho ale po strašném boji přemohl, blesky mu spálil všech sto hlav a svrhl ho rovněž do Tartaru. To alespoň tvrdí Hésiodos a po něm většina řeckých autorů. Podle římských ho uvěznil pod Etnu na Sicílii a odtud dál hrozí bohům, chrlí oheň, otřásá zemí a ničí svými žhavými slinami pole, domy a chrámy. Týfónovo jméno znamená doslovně "vířivý vítr", "větrná smršť". Z jeho anglické výslovnosti vzniklo zmezinárodněné slovo "tajfun". Takže alespoň něco nám po Týfónovi zbylo.
r />
Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 41727