Oheň
Literatura > Povídky
| 29. 09. 2002 10:26:02 | autor:
Jakub Komárek
Á, poutník. No, vítej, příteli. Co Tě přivádí na tak nehostinné místo, jako je tohle? Vždyť tu není nic než sníh, sníh a sníh. Občas trochu ledu. Ale jinak jen sníh. A zima. A tma. Taková divná bílá tma. Všiml sis, jak je tma divně bílá, když je nad sněhem? Je to zvláštní krajina. Rovná, plochá, pokrytá sněhem. A přesto se tu občas někdo objeví. Někdo, jako Ty. Někdo, kdo nemá roupama co dělat. Ale dobrá, kochej se. Je tu krásně, samý sníh. Teda - jenom sníh. Ale přesto se tu občas dějí divné věci. Něco Ti ukážu, když budeš chtít.
Tak to vidíš, ušli jsme pěkný kus cesty a za tu dobu jsme viděli jen nepřirozeně rovnou pláň pokrytou sněhem. Ale podívej sem. Někdo tu šel. Nevím, kdo to je, co tady chtěl, ale divné je to, že shořel. Je to asi rok, co jsem ho našel. Jen jsem se tak toulal, když náhle spatřím světlo. To se v téhle oblasti nestává, a tak jsem šel za ním. Ale když jsem sem došel, uviděl jsem jen ohořelé tělo. Nechápal jsem. Nevěděl, co se stalo… Nějaký mladík. Vypadalo to, že šel odněkud nikam a najednou prostě shořel. Ani tu nebyly stopy po tom, že by se snažil padnout do sněhu a uhasit se. Prostě šel, vzplanul a po několika krocích spadnul do sněhu. Rozhlížel jsem se kolem, ale nic jsem neviděl. Jen svoje a jeho otisky bot ve sněhu. Co si o tom mám myslet? Pamatuji se, že mě napadla sebevražda. Třeba se natřel nějakým olejem a zapálil. Jenže tu nebylo žádné křesadlo, louč nebo prostě něco, čím by rozpoutal ten velký oheň. Kromě toho, na sebevraždu by tu stačilo jen svléknout si kožich. Vždyť je tu hrozný mráz. Cože, samovznícení? Ano, slyšel jsem, že něco takového doopravdy existuje, ale v téhle zimě? Prostě nevím. Ale vím, že mě napadla ještě jedna možnost. Tak nepravděpodobná, že by to mohla být pravda. Kdysi dávno jsem slyšel o nějaké podivné sektě. Přátelé žehu se to jmenovalo. Celý život se tam prý učí kouzlo, jak mrtvého člověka zpopelnit. Duše takového člověka je pak podle nich svobodnější než duše ostatních zemřelých. Možná si to chtěl někdo z nich vyzkoušet na živém. A možná právě proto, že byl ten chudák ještě živý, tak ho to nespálilo úplně. Ale jak jsem řekl, ve sněhu nabyly žádné stopy, jen mladíka a moje.
No, je na čase, aby jsi šel dál za svým cílem. Přeji Ti hodně štěstí. A nezmrzni mi tady. Já Tě teď opustím, musím kráčet jiným směrem.
Chudáku, měl jsi určitě velké trápení, když Tě dohnalo až do oblasti věčného sněhu. Ale hořel jsi pěkně. Vážně ses mi povedl. Nejdřív jen tak pozvolna, ani jsi o tom nevěděl. A pak jsi vzplál jak pochodeň. Tak Tě to zmátlo, že jsi se ani nesnažil uhasit. Škoda, že se Přátelé žehu už rozpadli. Mohli jsme se o Vás dělit. Je s Váma ale legrace. Někdo někde napsal, že umrznutí je nejpříjemnější smrt a hned se to tu začalo hemžit sebevrahy z celého světa. Je tu totiž opravdu velká zima a navíc je to odevšad docela blízko. No nic, tak si tady lež, někdy Tě ukážu dalšímu, třeba pochopí, uteče. Utíkající oheň je stejně hezčí, než kráčející. Ty jsi jen tak šel, a i když jsi hořel opravdu pěkně, kdyby jsi utíkal, bylo by to ještě hezčí. A hele, támhle jde další. Pár slov o autorovi:
Jakub Komárek se považuje za nespisovatele, kterému se povedla jedna povídka. Jakožto student a muzikant rockové skupiny nemá mnoho volného času. Jeho největší zálibou jsou letadla, navštěvování leteckých poutí a letní tábory v divočině. Nikdy nečetl žádnou sci-fi ani fantasy knížku, což byl důvod, proč ho Kubíci přemluvili ke psaní. Výsledek tohoto experimentu nyní slouží jako demonstrace faktu, že psát může v podstatě každý. Jakuba lze nejčastěji zastihnout pod pseudonymem Komár nebo Moskyto.
Zdeněk B>
Tak to vidíš, ušli jsme pěkný kus cesty a za tu dobu jsme viděli jen nepřirozeně rovnou pláň pokrytou sněhem. Ale podívej sem. Někdo tu šel. Nevím, kdo to je, co tady chtěl, ale divné je to, že shořel. Je to asi rok, co jsem ho našel. Jen jsem se tak toulal, když náhle spatřím světlo. To se v téhle oblasti nestává, a tak jsem šel za ním. Ale když jsem sem došel, uviděl jsem jen ohořelé tělo. Nechápal jsem. Nevěděl, co se stalo… Nějaký mladík. Vypadalo to, že šel odněkud nikam a najednou prostě shořel. Ani tu nebyly stopy po tom, že by se snažil padnout do sněhu a uhasit se. Prostě šel, vzplanul a po několika krocích spadnul do sněhu. Rozhlížel jsem se kolem, ale nic jsem neviděl. Jen svoje a jeho otisky bot ve sněhu. Co si o tom mám myslet? Pamatuji se, že mě napadla sebevražda. Třeba se natřel nějakým olejem a zapálil. Jenže tu nebylo žádné křesadlo, louč nebo prostě něco, čím by rozpoutal ten velký oheň. Kromě toho, na sebevraždu by tu stačilo jen svléknout si kožich. Vždyť je tu hrozný mráz. Cože, samovznícení? Ano, slyšel jsem, že něco takového doopravdy existuje, ale v téhle zimě? Prostě nevím. Ale vím, že mě napadla ještě jedna možnost. Tak nepravděpodobná, že by to mohla být pravda. Kdysi dávno jsem slyšel o nějaké podivné sektě. Přátelé žehu se to jmenovalo. Celý život se tam prý učí kouzlo, jak mrtvého člověka zpopelnit. Duše takového člověka je pak podle nich svobodnější než duše ostatních zemřelých. Možná si to chtěl někdo z nich vyzkoušet na živém. A možná právě proto, že byl ten chudák ještě živý, tak ho to nespálilo úplně. Ale jak jsem řekl, ve sněhu nabyly žádné stopy, jen mladíka a moje.
No, je na čase, aby jsi šel dál za svým cílem. Přeji Ti hodně štěstí. A nezmrzni mi tady. Já Tě teď opustím, musím kráčet jiným směrem.
Chudáku, měl jsi určitě velké trápení, když Tě dohnalo až do oblasti věčného sněhu. Ale hořel jsi pěkně. Vážně ses mi povedl. Nejdřív jen tak pozvolna, ani jsi o tom nevěděl. A pak jsi vzplál jak pochodeň. Tak Tě to zmátlo, že jsi se ani nesnažil uhasit. Škoda, že se Přátelé žehu už rozpadli. Mohli jsme se o Vás dělit. Je s Váma ale legrace. Někdo někde napsal, že umrznutí je nejpříjemnější smrt a hned se to tu začalo hemžit sebevrahy z celého světa. Je tu totiž opravdu velká zima a navíc je to odevšad docela blízko. No nic, tak si tady lež, někdy Tě ukážu dalšímu, třeba pochopí, uteče. Utíkající oheň je stejně hezčí, než kráčející. Ty jsi jen tak šel, a i když jsi hořel opravdu pěkně, kdyby jsi utíkal, bylo by to ještě hezčí. A hele, támhle jde další. Pár slov o autorovi:
Jakub Komárek se považuje za nespisovatele, kterému se povedla jedna povídka. Jakožto student a muzikant rockové skupiny nemá mnoho volného času. Jeho největší zálibou jsou letadla, navštěvování leteckých poutí a letní tábory v divočině. Nikdy nečetl žádnou sci-fi ani fantasy knížku, což byl důvod, proč ho Kubíci přemluvili ke psaní. Výsledek tohoto experimentu nyní slouží jako demonstrace faktu, že psát může v podstatě každý. Jakuba lze nejčastěji zastihnout pod pseudonymem Komár nebo Moskyto.
Zdeněk B>
Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 31949
:: (1 - 4 z 4) :: od nejstarších :: úrovňově ::
Zdenek - 2002-11-18 00:00:00
Tohle je ona, samojediná, samotinká. Leč Jakub připravuje tzv. "živlovou tetralogii":-).
:: (1 - 4 z 4) :: od nejstarších :: úrovňově ::
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.