Vojenství ve starší době bronzové

   Je možné, že se teď ptáte: Proč zrovna doba bronzová? Odpovědí může být hned několik. Doba bronzová zaujímá samotné počátky světových dějin (tím je míněno asi to, že v této době už můžeme díky prvým písemným pramenům leckteré události datovat na roky). Zhruba v této době dochází k prvním historicky zaznamenaným organizovaným válečným výpravám. Doba bronzová se kryje s největšími starověkými říšemi: mykénská a mínojská kultura v Egeidě; celá Střední a velká část Nové říše v Egyptě; Starobabylónská, Asyrská a počátek Novobabylónské říše v Mezopotámii a konečně do tohoto rozpětí můžeme zařadit fénická města na Předním východě, příchod Izraelitů a v této době vznikla samotná kniha knih - Bible. S doklady některých těchto civilizací se můžeme setkat i na našem území (Čechy, Morava, Slezsko). Doba bronzová je tedy nesmírně zajímavé období, o kterém se toho však mezi veřejností příliš neví.

   Než přistoupím k popisu samotného válečnictví, bude nutné se trochu seznámit s některými časovými údaji a oficiálními názvy, abychom se v textu snadno zorientovali. Doba bronzová zaujímá v našich dějinách období dlouhé přes tisíc let. Začíná někdy mezi 2300 a 1800 lety před naším letopočtem. Oficiálně se v publikacích udává rok 2000 př.n.l., i když badatelé se v tomto často rozcházejí. Koneckonců, i radiokarbonová měření vykazují někdy značné rozdíly. Konec je pak stanoven celkem přesně a to na dobu okolo roku 750 př.n.l. Zmíněná data ovšem nelze chápat jako nějaké přesné mezníky, ale spíš pouze jako rámcové vymezení určitých změn ve společnosti a hospodářství. Rámcově se pak doba bronzová dělí na celkem 4 celky – starší, střední, mladší a pozdní dobu bronzovou.

   Myslím, že teď už bych mohl přistoupit k „jádru pudla“. Vezměme si to pěkně od počátku, tedy od onoho nejasného období kolem roku 2000 př.n.l. Ve starší době bronzové na našem území drží téměř monopolní postavení velký kulturní komplex – únětická kultura. Předpokládá se, že tato je již indoevropská (indoeuropeizace Evropy probíhala už od sklonku eneolitu kulturou se šňůrovou keramikou a také kulturou se zvoncovitými poháry) a zaujímá obrovské území - od Čech po jihozápadní Slovensko a na jih do Dolního Rakouska po Dunaj.
   Vojenství se u všech společností odvíjí od sociálního zřízení, tedy zda lidé žijí v kmenech, rodinách, rodech, městech, státech a podobně. O lidech únětické kultury můžeme říci s určitostí to, že u nich nebylo zvykem stavět výšinná opevněná sídliště, pouze nížinné zemědělské osady (avšak výjimky, jako ostatně všude, existují - třeba moravské Troskotovice nebo rakouský Kolnbrunn). Pokud víme toto, můžeme si už dovolit celkem slušně odvodit, jak to ve skutečnosti vypadalo: tito lidé byli zemědělci, pravděpodobně nevytvořili žádné větší uskupení než rod – příbuzné rodiny žijící v jedné osadě. To, že nepostavili žádný „pravěký hrad“ (jak můžeme nazývat tehdejší hradiska) znamená prostě to, že to nebylo potřeba. Určitě neobstojí názor, že to nedokázali, protože hradiska se stavěla už několik stovek let před nimi, v eneolitu.
   Tohle vše ovšem neznamená, že se tehdy nebojovalo. Nebyly to určitě žádné války, spíš různé menší potyčky, osobní souboje a podobně. Nesmíme také zapomenout na nutnost zbraní pro lov. Co se týče právě zbraní, určitý obrázek nám může poskytnout hrobová výbava. Lidé únětické kultury své mrtvé pohřbívali skrčené (proto jim staří pánové archeologové také říkali skrčenci nebo skrčci) do hlubokých jam a pozůstatky jejich těl se často nacházejí ve zbytcích dlabaných dřevěných rakví. Pro nás je ovšem důležité, že jako milodary se k mrtvým ukládaly mimo jiné i zbraně. Podstatné informací je také to, že se tak dělo pouze u jedinců mužského pohlaví, hroby něžnější části populace byly většinou chudší a jako milodary jim sloužily drobné šperky.
   Lidé únětické kultury byli jedněmi z prvních kovolitců na našem území. Přestože mluvíme o době bronzové, v jejích počátcích se používala většinou ještě měď. Už za dob únětické kultury se však bronz velmi rychle šířil směrem z jihovýchodních center dál. Bronz je podstatně tvrdší než měď, takže jeho význam pro výrobu zbraní je zřejmý. Už tehdy se z něj začaly odlévat jednoduché hroty kopí. Rozmanitější byla výroba seker a sekeromlatů. Tyto na tehdejší dobu jistě účinné zbraně byly zpravidla i velmi pěkné na pohled, proto se také mnoho badatelů přiklání k názoru, že spíše než o nástroje k zabíjení šlo o symboly a odznaky moci. Bojovník s takovým bronzovým sekeromlatem musel zcela jistě budit úctu u ostatních.
   Obrázky některých typů seker a sekeromlatů jsem rozmístil tady okolo, abyste si udělali alespoň hrubou představu. Jen dodám, že sekery starší doby bronzové byly na dřevěná topůrka upevňovány pomocí okrajových lišt, silně ovázány a pak zasmoleny.
   Další kapitolou jsou bronzové dýky. V této době to byly jedny z nejkrásnějších předmětů vůbec a byly užívány pravděpodobně jako průvodní znak mužského pohlaví, předím v hrobech, kdy je dostávaly i malé děti. Těžko si představit, že by takový desetiletý kluk byl válečníkem, takže tady jde opravdu spíše o symbol. Byly trojúhelníkového tvaru a na násadu (dřevěnou nebo kostěnou) se upevňovaly pomocí nýtů, existovaly však i dýky s plnou litou rukojetí, které vypadaly ještě o něco zámožněji. Jejich čepel byla většinou zesílena středovým žebrem a často zdobena geometrickými rytinami. V případě dýk jsme většinou na pochybách, zda sloužily jako symbol, ozdoba a chlouba nebo i jako opravdová zbraň, už vzhledem k jejich velikosti. Často je nutné toto rozsuzovat případ od případu.
   Co se týče opravdových zbraní, jsme trochu na pochybách. Vzhledem k tomu, že bronzové zbraně si mohli dovolit jen ti nejmocnější, ti ostatní byly odkázáni na materiály, které jsou z archeologického hlediska (na našem území) nezjistitelné. To znamená především dřevo. To lze použít na výrobu oštěpů a kopí (opálené hroty jsou pevnější), obušků a kyjů, ale především luků a šípů. Ty jsou zajímavé i tím, že byly občas přidávány i do hrobů, čemuž nasvědčují nálezy kamenných hrotů šípů a nátepních destiček (placaté čtyřhranné destičky, které byly uvazovány na vnitřní stranu předloktí, aby nedošlo ke zranění šlach tětivou). Kamenné hroty byly také stále ještě používány i u hrotů kopí a oštěpů. Z doby bronzové také vzácně pocházejí různé tvary kamenných palcátů – bulav. Ty bývají považovány za symboly moci dokonce v mezinárodním měřítku (rytiny na egyptských stélách apod.). Těžko lze vyloučit použití praků, stejně tak špatně je však lze doložit. A tak to je s většinou věcí, bohužel.

   Na konci starší doby bronzové (šestnácté století před Kristem) dochází k něčemu, co bychom z dnešního pohledu mohli nazvat revolucí. Do té doby poměrně jednoduchý a poklidný svět se během relativně krátkého časového úseku (asi sto let) změnil.    Pravděpodobná příčina těchto změn se přitom nalézala stovky kilometrů směrem na jihovýchod, v oblasti dnešního Řecka, kde se tehdy začínala mocně rozmáhat síla, kterou dnes nazýváme mykénskou kulturou. Snad si ještě vzpomínáte z hodin dějepisu (pokud jste se nevěnovali nějaké bohulibější činnosti) na základní nebo střední škole, že k mykénské kultuře řadíme takové vzácnosti jako třeba zlatou Agamemnonovu masku, tzv. kyklopské zdivo v Mykénách, stejně tak bohaté šachtové hroby tamtéž. Dobře, je možné, že tyhle podrobnosti si nepamatujete, zcela jistě vám však utkvěla Trojská válka, která se podle moderních výzkumů odehrála někdy kolem roku 1300 př.n.l. a právě lidé mykénské kultury byli těmi samolibými a výbojnými, ale i odvážnými a uměnímilovnými lidmi, o kterých psal Homér a kteří se plavili přes Egejské moře, aby ztrestali mocného souseda. Ano, to byl ten mnoha řeckými umělci opěvovaný hrdinský zlatý věk, věk mocných králů, udatných reků, lepých děv a hrůzných příšer. Slovy historiků a archeologů můžeme jen suše dodat, že lid mykénské kultury byl skutečně velmi agresivní a tuze rád napadal své protivníky a rozšiřoval svá působiště. Jako příklad jedné z obětí můžeme jmenovat třeba neméně slavnou minojskou kulturu s domovem na Krétě, která byla „Mykéňany“ dobyta kolem roku 1470 př.n.l.
   Na tomto místě se však nehodlám zabývat dějinami starověkého Řecka, jde mi o domácí (české a moravské) dějiny. Taková mocnost, jakou Mykény zcela jistě byly, nemohla zůstat ani u nás, na periferii tehdejších dějin (míněno bez invektiv na rodnou hroudu), nepovšimnuta. Obchodní cesty fungovaly už tehdy a rozhodně nezahálely. Do našich zemí, a zvláště na Moravu – díky geografickému postavení – začalo proudit větší množství kovových výrobků, ale především něco, co bychom dnes nazvali know-how. Nepředstavujme si to však tak, že by odsud vypravovali kolony vozů do Řecka, to jistě ne. Šlo spíše o postupné pronikání vlivů, překupování věcí, postupů výroby (totiž, proč se nechytit něčeho, o čem jsme právě zjistili, že je určitě lepší, než to staré) a třeba i obyčejné šíření řečí a klevet. Opravdu zajímavým dokladem přejímání některých záležitostí jsou nálezy dětských pohřbů ve velkých nádobách. Je to jev tehdy hojný v jihovýchodní Evropě a možno za ním vidět úlitbu bohům nebo něco podobného. Nelze zapomínat ani na přesuny nevelkých skupin obyvatel. V našem případě na Moravu pronikaly skupinky lidí od Dunaje, tedy ze Slovenska, Maďarska i Dolního Rakouska. Kromě toho, že tyto události určitým způsobem ovlivnily skladbu různých užitkových předmětů (keramika, nástroje), výrazným způsobem se projevily ve věcech honosných, tedy špercích a zbraních. Nás zajímá to druhé. Přestože bronzových zbraní a předmětů obecně se nenašlo velké množství, co se týče jejich kvality, doznaly slušného pokroku.
   U seker došlo k inovacím především ohledně jejich uchycení na dřevěnou násadu (tzv. sekery se schůdkem). Nové typy dýk jsou užší a delší - naznačují už to, co se stane za sto až dvě stě let, totiž vznik prvních mečů. Ze sekeromlatů nás nejvíce zaujme sekeromlat tzv. křtěnovského typu, který je výrobek nesmírně krásný, jistě ale i nebezpečný. Kamenné formy na odlévání dýk a hrotů kopí nám také mnoho naznačují. I přes tento pokrok však zůstávají běžnými zbraně z kamenných komponent (již zmíněné bulavy, ploché sekerky, sekeromlaty a hroty šípů i kopí), tak i z materiálů čistě organických. Velké množství a rozmanitost totiž vykazují zvláště předměty kostěné a parohové, z nichž mnohé můžeme nazvat zbraněmi. Jsou to sekeromlaty, palice, kladiva a snad i různé motykovité nástroje (u nichž je možná i funkce pracovní). Velmi vzácně byly zjištěny i kostěné postranice koňských udidel, což je zase první doklad využívání koní k jízdě. Nesmím opomenout ani doklady prvních opravdu efektivních vozů. Zatím těžko říci, zda bojových nebo užitkových. Je vidět, že ze vzdálené civilizace mohla těžit téměř celá Evropa.
   Snad více než samotné zbraně nám ale o tehdejších lidech naznačují doklady opevněných výšinných sídlišť, jakýchsi pevností, shromaždišť a výrobních center (a někdy i kultovních obětišť). Vyrostla rychle, z původně usedlého podloží. To může znamenat několik věcí. Jednak je možné, že se začala stavět kvůli nějakému vnějšímu nebezpečí. Pak to také může znamenat sdružování rodů ve větší celky a s tím spojené vytváření ústřední moci v rukou náčelníka. Umíte si pak představit lepší sídlo než takové opevněné hradiště s dobrým výhledem po okolí? V tomto případě určitou roli hrály obě předeslané možnosti. Hradiště mohla hrát úlohu obrany obchodní stezky nebo samotného zemědělského zázemí. Snad by nám v řešení tohoto problému mohly pomoci změny, které se odehrály i v pohřbívání. Lidé v této vypjaté době pohřbívali způsobem, který zatím až na ojedinělé případy archeologové nezachytili. Snad popel mrtvých házeli do řeky nebo volně rozptylovali, těžko říci. V každém případě náhle opustili starý a stovky let vžitý zvyk svých předků a to v poměrně krátkém časovém úseku. Musela to být hodně prudká změna a takové nepřicházejí jen tak.
   Stačilo tedy krátké období a svět se pro naše předky v mnohém prudce změnil. Určitě se to tehdy neobešlo bez násilí (jako skoro všechny dějinné změny), ale zcela jistě to vedlo k posunu vpřed. Tyto změny pak daly impuls ke vzniku mocné válečnické vrstvy, která měla všechny předpoklady ovládnout tehdejší známý svět.
   Ale o tom snad až zase někdy jindy.

   Poznámka k obrázku v úvodu článku: Jde o tzv.Sluneční disk z Nebry, nalezený detektoráři v roce 1999 u malého městečka Nebra v Německu. Díky aktivitě místních archeologů byli detektoráři odhaleni a uvězněni. Disk je vyroben z mědi a zlata. Má představovat oblohu se Sluncem, srpkem Měsíce a hvězdami – dokonce snad představují skutečné souhvězdí. Vyroben byl podle dosavadních zpráv v 17.století před naším letopočtem. Jde o nejzávažnější objev posledních let, jelikož dokládá vysoké astronomické znalosti lidí starší doby bronzové.