Blesky

Už od pradávna probouzel blesk a jeho věrný následovník hrom v lidských srdcích strach nebo alespoň obdivný respekt. Naši předci si ho spojovali s mocí bohů. Vždyť například v nejznámější mytologii světa, řecké starověké mytologii, hlava Olympu, Zeus, vládl a projevoval svůj hněv metáním blesků a sesíláním bouří. Staří vikingové věřili, že blesky vznikají, když Thor tluče svým kladivem o kovadlinu při divoké jízdě skrz mraky ve svém válečném voze. Určitě by se našly další a další příklady. Blesk je zkrátka fenomén, který si zaslouží svou pozornost.
   
    Jak takový blesk vzniká? Ještě v dobách, kdy byla řecká antická vzdělanost na vrcholu, označil Aristoteles blesk za vznícení hořlavých výparů ve vzduchu. O téměř dva tisíce let později, krátce po objevení cesty k přípravě střelného prachu, se blesk vysvětloval vznícením síry a salnytru (též sanytr, je zpravidla draselná sůl kyseliny dusičné, tedy dusičnan draselný KNO₃. Používá se nejen k výrobě černého prachu a jiné pyrotechniky, kde slouží jako okysličovadlo, ale i k nakládání masa tzv. rychlosůl). Až roku 1708 jistý Wall vyslovil názor, že blesk musí mít něco společného s elektrickými jiskrami, což dokázal roku 1750 Benjamin Franklin (1706-1790), spisovatel, amatérský fyzik a jeden z objevitelů hromosvodu. Tento muž provedl nebezpečný experiment, při kterém vyslal do bouřkových mraků papírového draka. Uspěl. Nikdo nebyl zabit a teorie byla dokázána.
    Cesta velkého množství negativního náboje z mraků k zemi přes ionizované molekuly, zhruba tak nějak by se dal stručně popsat úder blesku. Blesk je totiž příkladem elektrických sil v přírodě. Bouřková činnost je častá v horkém počasí, kdy dochází ke vzniku vzestupných vzdušných proudů, které vysokou rychlostí vynášejí kapičky vodních par do oblak. Tření krystalků ledu a kapek vodních par uvnitř mraků způsobuje, že částice, které mají kladný náboj, stoupají, zatímco záporně nabité klesají na dno mraku.
    Když se dole v mracích nakumuluje dostatek záporného náboje, utvoří se nábojový kanál mezi oblakem a zemí. Nastřádaný náboj opouští mrak při tzv. vyhledávacím výboji. Při tom, jak už je to v přírodě běžné, se vydávají cestou nejmenšího odporu, tedy místem s největším kladným nábojem. Vyhledávací výboj vlastně přitáhne výboj od země a uzavře elektrický oblouk.
    Plasmové jádro vyhledávacího výboje má průměr asi 1 cm a svou vysokou teplotou může způsobit zážeh. Zážeh může způsobit i vysoká frekvence proudu uvnitř výboje, která může dosahovat desítek MHz.
   
    A co hrom? Podstatou hromu je rázová vlna v bleskovém kanálu a následný vzdušný pohyb při uzavírání kanálu. Jednoduše vysvětleno. Blesk během své cesty rozžhaví vzduch ve svém okolí a ten expanduje, zchladne a do nevyplněného prostoru se nažene okolní vzduch.
    Někdy se stává, že neslyšíme jednotný úder hromu, ale rachot, zesilující se a opakující se dunění. Je to způsobeno odrazem zvuku od mraků a různě teplých vrstev vzduchu. Přestože zahřmění způsobuje leckdy uši rvoucí lomoz, neuslyšíte ho už ze vzdálenosti 25 km. Pro srovnání - výstřel z kanónu je slyšet až ze vzdálenosti 200 km.
   
    Mnoho blesků se může jevit jako jediná čára jasného bílého světla. Existuje však několik typů. Např. vidličkovité vzniká, když druhý blesk jde stejnou cestou jako blesk první, stuhový blesk, korálkový či řetězovitý, dekovitý, kulový blesk či Eliášův oheň.
   
    Speciální formou blesků jsou Eliášovy ohně a kulové blesky.
    Kulové blesky vznikají nejčastěji v mezidobí červen až září. Pohybují se poměrně zvolna, často syčí, otáčejí se, levitují nad zemí a občas nepředvídatelně odskakují. Mizí beze stopy či explodují. Nedisponují podle všeho takovou energií jako jejich bratříčci. Je schopný rozbít např. sklo, ale jeho teplota může popálit kůži. Jedna z teorií říká, že kulový blesk vzniká tak, že v bouřce se do plazmy vybuzené bleskem přimíchají nějaké mikročástice (dost možná pyl, připomínám období červen až září, nebo prach). Nabité částice začnou dopadat na zrnka a jednotlivá zasažená zrnka se začínají přitahovat k sobě a seskupí se do shluku (tzv. fraktálové struktury).
    Kulové blesky také bývají také spojovány s kolísáním vzduchu např. v tornádech.
    Eliášovy ohně všichni známe především díky nezapomenutelné scéně z Chobotniček. Byly pojmenovány po patronu námořníků. Eliášovy ohně jsou tvořeny slabou září elektrického pole vznikajícího ze soustavného toku malinkých jisker. Jiskry jsou vlastně kladné ionty, které chtějí dosáhnout prostoru, kde roste negativní náboj, bouřkového mraku. Před úderem blesku korónová záře uniká z objektů jako jsou stožáry lodí, silová pole, antény a křídla letadel. Bývá vidět jako jiskřivá, bledě modrá záře na vrcholcích stromů, věží po nejprudších bouřích. Často je považována za dobré znamení, což je s podivem, když je obviňována za zážehu zeppelinu Hindenburg.
   
    Účinky blesků jsou mechanické, fyzikální, fyziologické, magnetické a chemické.
    Po úderu blesku dochází k prorážení izolantů, rozmetání nábytku v bytech. Stromy bývají od vrcholu až ke kořenům rozštípané, kůra z nich bývá sloupána (způsobeno emisí par z mízy), větve jsou ulámané a odmrštěné daleko od kmene. Také okolí nezůstává nepoznamenané, 10 m od stromu, do kterého bylo udeřeno, je znatelné poškození.
    Blesk může roztavit kov, některé malé části se dokonce mohou i odpařit. Stopy tavení jsou často pozorovány i na skalách, kde blesk udeřil. Tavením písku vznikají tzv. bleskové roury. Hořlavé látky zapaluje. Mimochodem v Ottově encyklopedii jsem narazil na dělení blesků na studené a zápalné.
    Blesky můžou též převracet póly magnetky či trvale magnetovat ocel. Při úderu se tvoří ve vzduchu ozon, kyseliny siřičité a dusíkové sloučeniny. Ozonu a kyselině siřičité se připisuje zápach provázející blesk.
   
    Zasáhne-li blesk živou bytost, způsobí jí ochrnutí svalstva a následné omráčení, mrákoty a často i smrt. Osoba zasažená bleskem zachovává vlivem křeči držení těla jako před zásahem. V případě, že člověk přežije, dostavuje se mdloba, jindy se jedinec dostává do deliria nebo propadá záchvatům zuřivosti. Křeče jsou samozřejmostí. Může také dojít k trvalému poškození zraku, krvácení z uší.
    Na osobě usmrcené bleskem nemusí být žádné viditelné stopy, někdy však jsou k nalezení popáleniny, krvavé podlitiny stromkovitě rozvětvené, různé délky, rudě zbarvené. Říká se jim bleskové kresby a jsou to stopy dráhy blesku po těle. Často dochází k vnitřním poraněním a krvácením do mozku, potrhání vnitřností.
    Oděv osoby zasažené bleskem bývá potrhán, kovové předměty jsou rozbité, zohýbané, zoxidované i zmagnetizované.
   
    Zapomenutý srbský vynálezce Nicola Tesla, vytvořil dokonce umělý blesk. V Coloradu se nachází hory se zvláštními elektrickými vlastnostmi a Tesla při jejich měření přemýšlel o tom, kam mizí uzemněná energie blesků. Naše planeta je celkem dobrý vodič a uvažoval o tom, že by toho šlo využít.
    V rámci pokusu nechal v coloradské prérii postavit přes dvacet metrů vysokou věž ze dřeva a nad ní ještě vztyčil kovový stožár podpírající ve výšce asi šedesáti metrů velkou měděnou kouli. Uvnitř technici sestrojovali obří Teslovu cívku, která měla energii ze vzduchu posílat do země.
    Jednou večer Tesla nařídil asistentovi zapnout přístroj asi na jednu sekundu. Sekundární cívka začala jiskřit a prskat. Ve vzduchu se objevila strašidelná modrá záře. Následoval dlouhodobý test. Všichni viděli obrovské elektrické oblouky pohybující se po střední cívce. Z měděné koule na vrchu stožáru začaly šlehat blesky odčerpávající energii ze vzduchu. Energie proudila do země. Bohužel až příliš. Teslův pokus zničil dynamo v elektrárně v El Pasu a celé město bylo bez proudu. Rozzuřený ředitel elektrárny žádal po Teslovi náhradu škody.
    Tesla v Coloradu experimentoval devět měsíců a vedl si o všem podrobné záznamy. Bohužel výsledky jeho práce nejsou úplně jasné. Je jisté, že dokázal přenést bez drátů dost energie na rozsvícení žárovky několik mil vzdálené. To však může být přisuzováno zvláštním vlastnostem Coloradské přírody.
   
    Doufám, že vás článek o blescích pobavil, poučil. Na závěr přidám jednu zajímavost.
    Ve středověké Evropě a Anglii bylo povolání zvoníka nebezpečné povolání. Během bouří se obecně praktikovalo vyzvánění ve snaze odvést blesky daleko od věže stánku božího. Mezi lety 1753 a 1786 ve Francii blesk udeřil do 386 kostelních věží a přišlo o život 103 zvoníků, než byl roku 1786 francouzskou vládou zvyk zrušen. Během 18. století byly sklepy kostelů využívány jako skladiště střelného prachu. V kombinaci s vysokou pravděpodobností úderu blesku a výbušného obsahu často docházelo k nebezpečným situacím. Roku 1769, blesk udeřil do věže sv. Nazaire v Brescii, kde bylo uloženo 100 tun střelného prachu. Následná exploze srovnala se zemí šestinu města a zabila 3000 lidí. Roku 1856, blesk udeřil od kostela sv. Jean na ostrovu Rhodos výbuch usmrtil 4000 lidí.
   
Literatura: Ottova encyklopedie na CD ROMU.
                   Jarda Houdek: Nicola Tesla, scifiworld
                   Referáty
                   www.owlsdottir.com/elements/lightening.cz