Teutoburský les

   V evropských dějinách bitva v Teutoburském lese zaujímá obzvláště významné místo. Jedná se snad o nejdrtivější porážku římských vojsk v Germánii vůbec (i když za cenu zrady) a také se, byť nepřímo, dotýká i území zvaného tehdy Boiohaemum, tedy území dnešních Čech. Výrazným způsobem rozhodla o budoucí politice Římanů ve střední Evropě, což nasměrovalo její další vývoj směrem, který si snad ještě pamatujeme ze základní či střední školy. A, mimo jiné, díky úsilí archeologie a nepochybně i jisté dávce štěstí, je jednou z mála tehdejších konfliktů v širé lesnaté Germánii, který můžeme dnes přesně lokalizovat na základě nálezů vojenské výstroje a výzbroje přímo v terénu. Toť úvodem, zbytek už patří jen následujícímu článku.
   Zdeněk

   Po dobytí Galie Juliem Caesarem uspěli Římané při pacifikaci místních kmenů a šíření římské civilizace. Jak Galie bohatla, stávala se stálejším cílem germánských kmenů sídlících východně od Rýna a severně od Dunaje. Situaci se rozhodl řešit císař Augustus a od roku 15 př. n. l. do roku 6 n. l. v Germánii operovali Drusus, adoptivní císařův syn, a jeho bratr Tiberius, pozdější císař. Poté, co byly germánské kmeny téměř zpacifikovány, převzal po Tiberiovi velení Publius Quinctilius Varus, jenž byl příbuzným císaře Augusta. Jmenování Vara nebylo zrovna šťastné řešení, setrvával v iluzi, „že Germáni jsou muži pouze svými údy a hlasy, na jejichž uklidnění stačí zákon, nikoliv meč“(cit.Velleius Paterculus). Varus prý Germánii řídil jako provincii, vybíral tribut a rozhodoval v právních záležitostech. K tomu všemu ale měl právo, neboť Germánie tehdy byla územím římského impéria s předstupněm provinční správy.

   V Germánii bylo celkem pět legií, dvě v Mogontiacu (Mohuč) a tři v Alisu (Haltern). V září roku 9 n. l. vyšly najevo zprávy o místních nepokojích. Varus se na cestě do zimního ležení u Mindenu rozhodl projít územím nepokojů mezi řekami Ems a Weser a uklidnit povstání. Kolonu tvořily celkem tři legie – XVII., XVIII. a XIX. (založené pravděpodobně roku 41 př. n. l. Augustem), 9 pomocných sborů a rodiny legionářů. V koloně byl i Arminius, syn náčelníka Cherusků Sigimera, jenž sloužil ve vojsku jako praefekt jedné pomocné jednotky a byl vyznamenán římským občanským právem. V jedné chvíli Arminius zmizel a vzápětí přišly zprávy o tom, že byla kolona napadena. Poté Cheruskové, Chattové a jiné kmeny zaútočili po celé délce kolony, nastal boj muže proti muži, v němž se legie nemohly rozvinout a použít svoji taktiku. Varus odrazil první vlny Germánů, postavil opevněný tábor a spálil dřevěné vozy, které byly k ničemu. Do toho všeho se ještě přidala bouře, jenž přispěla ke stísněné atmosféře temného lesa. V důsledku deště legionářům nasákly štíty vodou tak, že je nebylo možné unést a luky byly též k nepotřebě. Část pomocných jednotek dezertovala a Varus, tehdy již raněný, se svými vyššími důstojníky spáchal sebevraždu kvůli strachu ze zajetí. Varovu hlavu Germáni poslali markomanskému králi Marobudovi, aby ho přiměli ke spojenectví. Z obklíčení se dostala pouze část jezdectva pod vedením Valy Numonise.
   Masakr trval celkem tři dny, asi 20 000 vojáků, žen a dětí bylo pobito, zajatci byli obětováni germánským bohům, oběti byly ukřižovány nebo upáleny v proutěných klecích. Dvě z císařských legií ztratily své odznaky. Po letech prý Germanicus, vnuk císaře Augusta, se svým vojskem našel pozůstatky těchto těl, kosti a lebky rozvěšené po dubových kmenech.*
   V Římě po této porážce vypukla panika, obyvatelsvo se domnívalo, že Germáni překročí Rýn a obsadí Galii. To se však nestalo. Augustus byl porážkou tak zdrcen, že si prý po řadu měsíců nedával stříhat vlasy ani vousy a v noci volal: „Vare, Vare, vrať mi mé legie!“

   V příštích letech byl na Rýn opět odvelen Tiberius, aby podnikl proti germánským kmenům tažení. V roce 13 n. l. převzal vrchní velení Germanicus a dosáhl vítězství, za které císař Augustus přijal své poslední provolání imperátorem.

   *Tacitus místo porážky nazývá saltus Teutoburgensis. Toto označení bylo až později označeno za dnešní Teutoburský les, avšak místem porážky Římanů toto místo zřejmě nebylo. Nedávno totiž byly v blízkosti jedné vesnice u Kalkriese nalezeny zbytky kování vozů, zbraní a výzbroje, zborcené valy a zahrabané mincovní poklady.

   Použitá literatura:
   ECK, W.: Augustus a jeho doba; Vyšehrad, 2004
   REGAN, G.: Rozhodující bitvy; Naše vojsko,1994
   WOLTERS, R.: Římané v Germánii; Vyšehrad, 2004