Varování slepé jeptišky
Literatura > Povídky > Vidoucí 2004
| 01. 01. 2005 23:53:43 | autor:
Varování slepé jeptišky
Projížděli jsme s Danielou právě jedním severoitalským městečkem, když nás zastihla bouřka. Protože naše rozhodnutí nevázat se jakýmkoliv časovým rozvrhem pořád platil, ubytovali jsme se v místním malém hotýlku. Bohužel výzdoba se již stala poplatná moderní představě o architektuře, takže v jídelně převládal umakart na stolech a otřesné napodobeniny dřevěných ostění na zdi.
V restauraci převažovala zatuchle mokrá atmosféra, a protože Daniela jakž takž uměla italsky, objednali jsme si přesně to, nač jsme měli chuť - řízek a hranolky. Turistům zde skutečně vycházeli vstříc maximálně. V době, kdy jsme čekali na jídlo, se Daniela šla podívat do stojánku s reklamními letáčky a pár jich přinesla.
"Moc atrakcí tady nemají," odtušila klidně. "Nějaká konírna," odhodila brožurku, "vinárna s pravými italskými víny - brrr," zašklebila se na mne, "závody motokár, soutěž masek," otočila barevně strakatý tvrdý kus papíru, "no jo, ale jenom v květnu, a ne v září," a letáček letěl plavmo na zvětšující se hromadu, "ale tohle vypadá zajímavě - středověký hrad. Podle mapky budeme muset do kopečka."
A Daniela mne pohladila po rostoucím bříšku a poněkud škodolibě se usmála. Necestovali jsme totiž autem, ale běžnými autobusovými či vlakovými linkami, a věci jsme si nechali posílat z místa do místa, přičemž u sebe jsme měli vždy jen nejnutnější. Oběma nám taková svatební cesta vyhovovala.
"Dej pokoj," zabručel jsem, ale to už číšník nesl řízky, takže se mi tvář opět rozjasnila, a nadšeně jsem se vrhl do jídla.
Druhý den vysvitlo sluníčko, a rychle vypilo včerejší stopy lijáku. My jsme se samozřejmě vydali na hrad. Pěšky. Funěl jsem po už pěti metrech. Ačkoliv slunce na obloze zářilo, seč mu síly stačily, my jsme naštěstí brzy vešli do úzké aleje, lemované vzrostlými stromy, které vrhaly na cestu stín. Stromořadí pak vedlo k bráně ve skále,takže jsem se nemohl ubránit pocitu, že jsme na zakletém místě. Instinktivně jsme se objali, zvláště proto, že jinak zde žádní jiní turisté nebyli.
Daniela mi četla z brožurky: "Hrad byl postaven ve 13. století původně jako vojenská pevnost na obranu místních vesnic a vinic. S úpadkem místního hospodářství jej však vojsko opustilo, a usadili se zde toulaví mniši minorité, kteří přispěli k celkovému úpadku sídla. Tvrdí se, že se zde poté usídlil řád Sester Kristových, ale nedochovaly se žádné písemné záznamy, jež by to potvrzovaly. Samotný řád je zmiňován jen v několika málo historických knihách jako katolickou církví neposvěcený a kacířský. Teprve na začátku 17. století několik místních zemědělců hrad opravilo, a ve sklepích zařídilo vinařský sklep. Od té doby se místo stalo známé právě pro své tmavě rudé víno, které se vyváží do mnoha zemí Evropy. V horních patrech hradu je dnes výstava historických kusů, jež byly při opravě hradu nalezeny. Nejzajímavější je tmavě modrý talíř, jenž jako by byl prostřelen kulkou, a k němuž se váže pověst, že putuje časem."
Mezitím jsme prošli bránou, a před námi se prostřela divadelní scéna z gotických románů: široké nádvoří, bytelná věž, vysoké ochozy, a uzoulinký průchod, vedoucí pod masou kamene na hradby. Když jsme vystoupali několik desítek schodů, otevřel se nám nový výhled, tentokrát z ochozů na krajinu - slunce ozařovalo do dálek se táhnoucí vinice, v pozadí se v oparu tyčily hory, vlevo se lesklo jakési jezero.
Protože se zde nacházela i restaurace, a blížilo se k polednímu, rozhodli jsme se, že si sedneme a objednáme si. U kulatých stolků sedělo jen několik hostů - vlevo od nás jakýsi pár, který, jak se zdálo, neměl zrovna nejlepší den a jako by se oba tiše mezi sebou hádali. Muž měl dlouhé, mastné vlasy, dívka nevýrazný, tuctový obličej.
"Mohu vám něco nabídnout?" objevil se vedle nás znenadání číšník v čistě vyžehlené bílé uniformě a nabízel nám jídelní lístek vázaný v kožence a vytištěný na pergamenu. Objednali jsme si červené víno z místního sklepa, to tmavě rudé, pověstné právě svojí barvou, a pak se začetli do honosně psaného menu.
"To je snad švabach, ne?" otáčel jsem nechápavě lístek v ruce.
"Snaží se o dojem, aby byli nějak historičtí. Když chceš nalákat turisty, dej jim pocit, že jsou na skutečně historickém hradě se vším všudy. Osobně bych se vsadila, že v šedesátých letech tady ještě nic takového nestálo."
Povzdychl jsem si, zaklapl lístek a objednal si jediné jídlo, jež umím v italštině vyslovit - lasagně. Daniela si dala papardelle s kousky lososa a kuřete. Číšník se uklonil, což nám určitě nezapomene zanést do účtu, a odkvačil ke kuchyni.
"Vidíš ty dva?" zeptala se mne Daniela a ukázala na hádající se dvojici.
Přikývl jsem. Hádka postupně začínala nabývat na síle a sem tam jsme zaslechli hlasitěji pronesené ostřejší slovíčko. Muž ženě vytýkal snad něco v tom smyslu, že se setkala s jeho dávným přítelem, ačkoliv jí to zakázal, a dívka se bránila, ne, to není pravda.
Náhle se mi na chvíli zatemnělo před očima a pocítil jsem chvilkovou nevolnost. Asi ten výstup mi dal zabrat. Zavřel jsem na chvíli oči, a když jsem je otevřel, všude okolo pokrýval vyhlídku, ochoz, stolky i židličky sníh. Modravý sníh, i nebe potemnělo do modré, která spíše zvěstuje sněhovou bouři v prosinci. Zima jsem však necítil. Stíny na horním nádvoří jako by se prodloužily, ztmavly a i ony získaly namodralý nádech.
Daniela se nehýbala, jen očima fixovala hádající se milence. Rozhlédl jsem se. Nic nedávalo smysl - číšníci zmizeli, stejně tak slunečníky nad jednotlivými stolky, ostatní hosté také jako by zkameněli, jen ta hádající se dvojice si pravděpodobně ničeho nevšimla a hádala se se stále větší vervou dále.
Pak se mne vylekala jeptiška, která se objevila za ohybem věže a evidentně směřovala ke mně. V rukou nesla modrý talíř, ale bez objednaného jídla. Snad nějaká folklórní zvyklost, trikový efekt, o němž jsme nevěděli, a jenž měl turistům nabídnout něco více, než jen tmavě rudé víno, kus žvance a výhled do krajiny?
"Danielko," ozval jsem se poněkud přiškrceným hlasem, ale seděla nadále nehnutě, a když jsem se dotkl jejích prstů, zamrazilo mne, jak byly ledové. Pokusil jsem se zvednout, ale to už jeptiška doklopýtala k našemu stolku. Doklopýtala, protože evidentně patřila mezi nevidomé, a celou cestu zvládla tak bravurně nejspíše proto, že jí procházela dnes a denně. Přistoupila ke mně a podávala mi talíř. Nechápal jsem, ale trvala na tom, abych si jej vzal.
Pořád vestoje jsem zběžně talíř prohlédl, ale ničím zajímavým mne neupoutal. Připomínal mi ten historický kousek, jejž jsme s Danielou viděli před chvílí při prohlídce, ale tenhle neměl uprostřed díru, prý po kulce, a také mi připadal nějak novější a méně opotřebovaný.
V té chvíli muž u vedlejšího stolu prudce vstal a vytáhl ze zadní kapsy riflí pistoli. Namířil ji na svou milenku, ale ta se po něm vrhla a ruku mu srazila. Šlehnul výstřel, a skoro jako ve zpomaleném filmu jsem viděl přilétat kulku, která si to namířila ke mně. Na poslední chvíli jsem před sebe dal talíř a radoval se, jak jsem duchapřítomný. Kulka však uprostřed talíře prorazila otvor, mírně sklouzla a zasáhla mne do prsou. Ještě chvíli jsem nevěřícně stál, než se mi zatmělo před očima a já cítil, že umírám.
"Co je ti?" zaslechl jsem Danielin hlas odkudsi zdálky. Pak jsem ucítil její ruku na své, a přestože jsem předtím necítil chlad, nyní mi bylo o poznání tepleji.
Rozhlédl jsem se okolo. Byl jsem opět v zářijovém prostředí hradní restaurace s vyhlídkou, kolem kmitali dva číšníci, z nichž jeden se právě vynořil zpoza věže a směřoval k nám.
"Na chvíli jsi usnul, co?" zasmála se Daniela a káravě na mne pokývla prstem. Pak si čehosi všimla: "Co to máš?"
Podíval jsem se do druhé ruky. V té jsem držel modrý talíř s prostřeleným otvorem.
"Tys ho ukradl?" vydechla Daniela.
Náhle se muž u vedlejšího stolu prudce zvedl a vytáhl ze zadní kapsy riflí pistoli. Namířil ji na svou milenku. Věděl jsem, co bude následovat. Vzal jsem talíř a hodil jej po vzoru Diskobola po muži. Talíř násilníka zasáhl do krční tepny, a aniž stihl vystřelit, sesunul se k zemi. Jeho dívka vykřikla a začala ječet. Číšník, který směřoval k nám, odložil naše jídlo na nejbližší stůl, a společně s ostatními se rozeběhl k místu incidentu. Daniela bez hlesu stála a zírala chvíli na muže, chvíli na mne. Jeden z číšníků použil mobilní telefon a volal pravděpodobně policii. Druhý použil látkovou šerpu z uniformy a svázal útočníkovi ruce za zády. Pak se zvedl:
"Klid, prosím. Nic se neděje, vše máme pod kontrolou. Policie již jede. Omlouváme se vám za tuto nepříjemnost."
Mezitím jsme s Danielou přistoupili k místu činu. Muž ležel spoutaný na zemi a pomalu přicházel k sobě. Vedle něho ležel rozbitý modrý talíř, z jehož střepů by už nikdo nepoznal, že v něm kdysi zela kulka a podobal se tomu ve vitrínce muzea.
Číšník právě zpovídal dívku.
"Ptá se jí," tlumočila mi moje žena, "jak ji napadlo tak rychle použít talíř. Asi tady nikdo neviděl, žes ho hodil ty." Daniela stále vypadala udiveně. Ani já, musím se přiznat, jsem neměl situaci nijak v rukou, a spousta věcí mi docházela teprve nyní.
Dole se ozvalo houkání sirény policejního vozu, který přijížděl alejí a zastavil před vchodem. Vystoupili dva policisté a vyběhli poměrně čile nahoru k nám. Hned se jeden věnoval muži na zemi, který ještě stále působil poněkud omámeně, a druhý začal zpovídat číšníka. Náhle ten, který klečel u násilníka, cosi vykřikl a řval na svého kolegu. Italové jsou i tak dost temperamentní národ, ale tentokrát měl člověk pocit, že se policista nakazil od své sirény na autě.
"Co se děje?" ptal jsem se netrpělivě ženy.
"Řekla bych, moc tomu nerozumím, ale nejspíš jde o nějakého dost dlouho hledaného podvodníka, zloděje. Hmm, prý přespával v chatce kousek odtud v lese, říká ta holka, a vykrádal okolní vesnice, občas asi i vraždil, jak říká suše ten druhý policajt."
Policisté nasadili muži svá želízka, protože ten již přišel k sobě, pobídli ho, aby šel s nimi, dívku vzali se sebou také, pistoli si nesli v plastikovém sáčku, číšníkovi vrátili šerpu a ostatním se uklonili. Ještě celí rozrušení jsme se vrátili ke stolu, zatímco z kuchyně přiběhl mladíček a začal zametat střepy. Číšník se nám omluvil a slíbil nám přinést za chvíli novou porci, ta původní totiž vystydla.
"Co se to tu stalo?" chtěla po mně vědět Daniela.
"Nevím," pokrčil jsem rameny. "Viděl jsem, že má pistoli, tak jsem po něm hodil talíř."
"Kdyby to nebylo takové drama, tak mi to přijde k smíchu. Ty, který se do kopce sotva plazíš, neděláš žádný sport a všechno ti trvá půl dne, a najednou zareaguješ hned, když někdo vytáhne pistoli?"
Opět jsem pokrčil rameny. Nevěděl jsem, co má říct. Na okamžik jsem měl pocit, že se mírně ochladilo, obloha se zbarvila do temně modré, a že přede mnou stojí jeptiška, snad matka představená, a usmívá se. Pak se spokojeně otočila a odcházela ke věži. Její varování, nejspíše z minulosti, mělo úspěch.
Daniela mi mávala rukou před očima.
"Hej," syčela tiše, aby nevzbudila pozornost, "vzbuď se, když s tebou mluvím."
"Já fakt nevím, co se tu stalo, ale večer ti to povyprávím," řekl jsem vyhýbavě, protože jsem zahlédl číšníka, jak nám nese druhé porce.
Než jsem zabořil vidličku do lasagní, raději jsem se ještě obezřetně rozhlédl. Nikdy nevíte, co vás v příštím okamžiku může nečekaného potkat.
Projížděli jsme s Danielou právě jedním severoitalským městečkem, když nás zastihla bouřka. Protože naše rozhodnutí nevázat se jakýmkoliv časovým rozvrhem pořád platil, ubytovali jsme se v místním malém hotýlku. Bohužel výzdoba se již stala poplatná moderní představě o architektuře, takže v jídelně převládal umakart na stolech a otřesné napodobeniny dřevěných ostění na zdi.
V restauraci převažovala zatuchle mokrá atmosféra, a protože Daniela jakž takž uměla italsky, objednali jsme si přesně to, nač jsme měli chuť - řízek a hranolky. Turistům zde skutečně vycházeli vstříc maximálně. V době, kdy jsme čekali na jídlo, se Daniela šla podívat do stojánku s reklamními letáčky a pár jich přinesla.
"Moc atrakcí tady nemají," odtušila klidně. "Nějaká konírna," odhodila brožurku, "vinárna s pravými italskými víny - brrr," zašklebila se na mne, "závody motokár, soutěž masek," otočila barevně strakatý tvrdý kus papíru, "no jo, ale jenom v květnu, a ne v září," a letáček letěl plavmo na zvětšující se hromadu, "ale tohle vypadá zajímavě - středověký hrad. Podle mapky budeme muset do kopečka."
A Daniela mne pohladila po rostoucím bříšku a poněkud škodolibě se usmála. Necestovali jsme totiž autem, ale běžnými autobusovými či vlakovými linkami, a věci jsme si nechali posílat z místa do místa, přičemž u sebe jsme měli vždy jen nejnutnější. Oběma nám taková svatební cesta vyhovovala.
"Dej pokoj," zabručel jsem, ale to už číšník nesl řízky, takže se mi tvář opět rozjasnila, a nadšeně jsem se vrhl do jídla.
Druhý den vysvitlo sluníčko, a rychle vypilo včerejší stopy lijáku. My jsme se samozřejmě vydali na hrad. Pěšky. Funěl jsem po už pěti metrech. Ačkoliv slunce na obloze zářilo, seč mu síly stačily, my jsme naštěstí brzy vešli do úzké aleje, lemované vzrostlými stromy, které vrhaly na cestu stín. Stromořadí pak vedlo k bráně ve skále,takže jsem se nemohl ubránit pocitu, že jsme na zakletém místě. Instinktivně jsme se objali, zvláště proto, že jinak zde žádní jiní turisté nebyli.
Daniela mi četla z brožurky: "Hrad byl postaven ve 13. století původně jako vojenská pevnost na obranu místních vesnic a vinic. S úpadkem místního hospodářství jej však vojsko opustilo, a usadili se zde toulaví mniši minorité, kteří přispěli k celkovému úpadku sídla. Tvrdí se, že se zde poté usídlil řád Sester Kristových, ale nedochovaly se žádné písemné záznamy, jež by to potvrzovaly. Samotný řád je zmiňován jen v několika málo historických knihách jako katolickou církví neposvěcený a kacířský. Teprve na začátku 17. století několik místních zemědělců hrad opravilo, a ve sklepích zařídilo vinařský sklep. Od té doby se místo stalo známé právě pro své tmavě rudé víno, které se vyváží do mnoha zemí Evropy. V horních patrech hradu je dnes výstava historických kusů, jež byly při opravě hradu nalezeny. Nejzajímavější je tmavě modrý talíř, jenž jako by byl prostřelen kulkou, a k němuž se váže pověst, že putuje časem."
Mezitím jsme prošli bránou, a před námi se prostřela divadelní scéna z gotických románů: široké nádvoří, bytelná věž, vysoké ochozy, a uzoulinký průchod, vedoucí pod masou kamene na hradby. Když jsme vystoupali několik desítek schodů, otevřel se nám nový výhled, tentokrát z ochozů na krajinu - slunce ozařovalo do dálek se táhnoucí vinice, v pozadí se v oparu tyčily hory, vlevo se lesklo jakési jezero.
Protože se zde nacházela i restaurace, a blížilo se k polednímu, rozhodli jsme se, že si sedneme a objednáme si. U kulatých stolků sedělo jen několik hostů - vlevo od nás jakýsi pár, který, jak se zdálo, neměl zrovna nejlepší den a jako by se oba tiše mezi sebou hádali. Muž měl dlouhé, mastné vlasy, dívka nevýrazný, tuctový obličej.
"Mohu vám něco nabídnout?" objevil se vedle nás znenadání číšník v čistě vyžehlené bílé uniformě a nabízel nám jídelní lístek vázaný v kožence a vytištěný na pergamenu. Objednali jsme si červené víno z místního sklepa, to tmavě rudé, pověstné právě svojí barvou, a pak se začetli do honosně psaného menu.
"To je snad švabach, ne?" otáčel jsem nechápavě lístek v ruce.
"Snaží se o dojem, aby byli nějak historičtí. Když chceš nalákat turisty, dej jim pocit, že jsou na skutečně historickém hradě se vším všudy. Osobně bych se vsadila, že v šedesátých letech tady ještě nic takového nestálo."
Povzdychl jsem si, zaklapl lístek a objednal si jediné jídlo, jež umím v italštině vyslovit - lasagně. Daniela si dala papardelle s kousky lososa a kuřete. Číšník se uklonil, což nám určitě nezapomene zanést do účtu, a odkvačil ke kuchyni.
"Vidíš ty dva?" zeptala se mne Daniela a ukázala na hádající se dvojici.
Přikývl jsem. Hádka postupně začínala nabývat na síle a sem tam jsme zaslechli hlasitěji pronesené ostřejší slovíčko. Muž ženě vytýkal snad něco v tom smyslu, že se setkala s jeho dávným přítelem, ačkoliv jí to zakázal, a dívka se bránila, ne, to není pravda.
Náhle se mi na chvíli zatemnělo před očima a pocítil jsem chvilkovou nevolnost. Asi ten výstup mi dal zabrat. Zavřel jsem na chvíli oči, a když jsem je otevřel, všude okolo pokrýval vyhlídku, ochoz, stolky i židličky sníh. Modravý sníh, i nebe potemnělo do modré, která spíše zvěstuje sněhovou bouři v prosinci. Zima jsem však necítil. Stíny na horním nádvoří jako by se prodloužily, ztmavly a i ony získaly namodralý nádech.
Daniela se nehýbala, jen očima fixovala hádající se milence. Rozhlédl jsem se. Nic nedávalo smysl - číšníci zmizeli, stejně tak slunečníky nad jednotlivými stolky, ostatní hosté také jako by zkameněli, jen ta hádající se dvojice si pravděpodobně ničeho nevšimla a hádala se se stále větší vervou dále.
Pak se mne vylekala jeptiška, která se objevila za ohybem věže a evidentně směřovala ke mně. V rukou nesla modrý talíř, ale bez objednaného jídla. Snad nějaká folklórní zvyklost, trikový efekt, o němž jsme nevěděli, a jenž měl turistům nabídnout něco více, než jen tmavě rudé víno, kus žvance a výhled do krajiny?
"Danielko," ozval jsem se poněkud přiškrceným hlasem, ale seděla nadále nehnutě, a když jsem se dotkl jejích prstů, zamrazilo mne, jak byly ledové. Pokusil jsem se zvednout, ale to už jeptiška doklopýtala k našemu stolku. Doklopýtala, protože evidentně patřila mezi nevidomé, a celou cestu zvládla tak bravurně nejspíše proto, že jí procházela dnes a denně. Přistoupila ke mně a podávala mi talíř. Nechápal jsem, ale trvala na tom, abych si jej vzal.
Pořád vestoje jsem zběžně talíř prohlédl, ale ničím zajímavým mne neupoutal. Připomínal mi ten historický kousek, jejž jsme s Danielou viděli před chvílí při prohlídce, ale tenhle neměl uprostřed díru, prý po kulce, a také mi připadal nějak novější a méně opotřebovaný.
V té chvíli muž u vedlejšího stolu prudce vstal a vytáhl ze zadní kapsy riflí pistoli. Namířil ji na svou milenku, ale ta se po něm vrhla a ruku mu srazila. Šlehnul výstřel, a skoro jako ve zpomaleném filmu jsem viděl přilétat kulku, která si to namířila ke mně. Na poslední chvíli jsem před sebe dal talíř a radoval se, jak jsem duchapřítomný. Kulka však uprostřed talíře prorazila otvor, mírně sklouzla a zasáhla mne do prsou. Ještě chvíli jsem nevěřícně stál, než se mi zatmělo před očima a já cítil, že umírám.
"Co je ti?" zaslechl jsem Danielin hlas odkudsi zdálky. Pak jsem ucítil její ruku na své, a přestože jsem předtím necítil chlad, nyní mi bylo o poznání tepleji.
Rozhlédl jsem se okolo. Byl jsem opět v zářijovém prostředí hradní restaurace s vyhlídkou, kolem kmitali dva číšníci, z nichž jeden se právě vynořil zpoza věže a směřoval k nám.
"Na chvíli jsi usnul, co?" zasmála se Daniela a káravě na mne pokývla prstem. Pak si čehosi všimla: "Co to máš?"
Podíval jsem se do druhé ruky. V té jsem držel modrý talíř s prostřeleným otvorem.
"Tys ho ukradl?" vydechla Daniela.
Náhle se muž u vedlejšího stolu prudce zvedl a vytáhl ze zadní kapsy riflí pistoli. Namířil ji na svou milenku. Věděl jsem, co bude následovat. Vzal jsem talíř a hodil jej po vzoru Diskobola po muži. Talíř násilníka zasáhl do krční tepny, a aniž stihl vystřelit, sesunul se k zemi. Jeho dívka vykřikla a začala ječet. Číšník, který směřoval k nám, odložil naše jídlo na nejbližší stůl, a společně s ostatními se rozeběhl k místu incidentu. Daniela bez hlesu stála a zírala chvíli na muže, chvíli na mne. Jeden z číšníků použil mobilní telefon a volal pravděpodobně policii. Druhý použil látkovou šerpu z uniformy a svázal útočníkovi ruce za zády. Pak se zvedl:
"Klid, prosím. Nic se neděje, vše máme pod kontrolou. Policie již jede. Omlouváme se vám za tuto nepříjemnost."
Mezitím jsme s Danielou přistoupili k místu činu. Muž ležel spoutaný na zemi a pomalu přicházel k sobě. Vedle něho ležel rozbitý modrý talíř, z jehož střepů by už nikdo nepoznal, že v něm kdysi zela kulka a podobal se tomu ve vitrínce muzea.
Číšník právě zpovídal dívku.
"Ptá se jí," tlumočila mi moje žena, "jak ji napadlo tak rychle použít talíř. Asi tady nikdo neviděl, žes ho hodil ty." Daniela stále vypadala udiveně. Ani já, musím se přiznat, jsem neměl situaci nijak v rukou, a spousta věcí mi docházela teprve nyní.
Dole se ozvalo houkání sirény policejního vozu, který přijížděl alejí a zastavil před vchodem. Vystoupili dva policisté a vyběhli poměrně čile nahoru k nám. Hned se jeden věnoval muži na zemi, který ještě stále působil poněkud omámeně, a druhý začal zpovídat číšníka. Náhle ten, který klečel u násilníka, cosi vykřikl a řval na svého kolegu. Italové jsou i tak dost temperamentní národ, ale tentokrát měl člověk pocit, že se policista nakazil od své sirény na autě.
"Co se děje?" ptal jsem se netrpělivě ženy.
"Řekla bych, moc tomu nerozumím, ale nejspíš jde o nějakého dost dlouho hledaného podvodníka, zloděje. Hmm, prý přespával v chatce kousek odtud v lese, říká ta holka, a vykrádal okolní vesnice, občas asi i vraždil, jak říká suše ten druhý policajt."
Policisté nasadili muži svá želízka, protože ten již přišel k sobě, pobídli ho, aby šel s nimi, dívku vzali se sebou také, pistoli si nesli v plastikovém sáčku, číšníkovi vrátili šerpu a ostatním se uklonili. Ještě celí rozrušení jsme se vrátili ke stolu, zatímco z kuchyně přiběhl mladíček a začal zametat střepy. Číšník se nám omluvil a slíbil nám přinést za chvíli novou porci, ta původní totiž vystydla.
"Co se to tu stalo?" chtěla po mně vědět Daniela.
"Nevím," pokrčil jsem rameny. "Viděl jsem, že má pistoli, tak jsem po něm hodil talíř."
"Kdyby to nebylo takové drama, tak mi to přijde k smíchu. Ty, který se do kopce sotva plazíš, neděláš žádný sport a všechno ti trvá půl dne, a najednou zareaguješ hned, když někdo vytáhne pistoli?"
Opět jsem pokrčil rameny. Nevěděl jsem, co má říct. Na okamžik jsem měl pocit, že se mírně ochladilo, obloha se zbarvila do temně modré, a že přede mnou stojí jeptiška, snad matka představená, a usmívá se. Pak se spokojeně otočila a odcházela ke věži. Její varování, nejspíše z minulosti, mělo úspěch.
Daniela mi mávala rukou před očima.
"Hej," syčela tiše, aby nevzbudila pozornost, "vzbuď se, když s tebou mluvím."
"Já fakt nevím, co se tu stalo, ale večer ti to povyprávím," řekl jsem vyhýbavě, protože jsem zahlédl číšníka, jak nám nese druhé porce.
Než jsem zabořil vidličku do lasagní, raději jsem se ještě obezřetně rozhlédl. Nikdy nevíte, co vás v příštím okamžiku může nečekaného potkat.
Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 4859
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.