Město Zrádců

Město Zrádců
   
    Hospoda "U Kelta" byla tradičně přeplněná pochybnými existencemi, povolnými děvami a pivaři, kterým do osmnácti chybělo asi tolik, co oněm děvám do počestnosti.
    Barman se pokoušel zprovoznit pokroucený ventilátor vedle baru a zároveň dolít pivo čekajícím.
    Takže téměř nikdo nezaregistroval, že jsem se objevil ve dveřích.
    Pomalu jsem přistoupil k baru a lehce poklepal na pult.
    Můj pohled barmana donutil zanechat opravování ventilátoru i dolévání půllitrů.
    "Co to bude?" otázal se nervózně.
    Vytáhl jsem odznak, na němž stálo jednoduché "D.Ulrich, SPJ 0136".
    "Hledám chlapa. Bílý plášt. Před hodinou."
    "Ty asi moc nepoužíváš souvětí, co?" pokusil barman o vtip.
    Mlčel jsem. Mlčení znervózňuje.
    "Byl tu, ale už tu není. A teď vypadni."
    "Nevím, zda si víc všímat roztěkaného pohledu, když tvrdíš, že tu není,"promluvil jsem klidně,
    "nebo změny tvého hlasu, když se za mnou objevili tvoji dva bouchači."
    Jakmile vyhazovači zjistili, že jsou odhaleni, pokusili se mě napadnout.
    Ani jeden z nich nechápal, proč náhle leží na zádech a má zlomené obě ruce.
    "Kde je?" zopakoval jsem.
    Barman už sice za svůj život viděl hodně rvaček, ale asi nikdy neviděl nic tak rychlého.
    To mi lichotilo.
    "Je za těmi bílými dveřmi vedle baru. Dělejte si s ním co chcete, ale pak zmizte."
    "Není krásné se prostě domluvit?" usmál jsem se a vykročil jsem ke dveřím.
    Masivní Desert Eagle mi skoro sám skočil do ruky.
    Dveře vedly do nevelké místnosti, jíž dominoval stůl, kolem kterého seděla pětice mužů.
    Jakmile si mě všimli, sáhli po zbraních, ukrytých v pláštích.
    "Střelbu z vaší strany nepovažuji za nutnou, chlapci," pronášel jsem, zatímco můj Desert pálil
    o sto šest, "takže mě s ní ani neobtěžujte."
    Tři z nich zařvali dřív, než vymotali zbraně ze záhybů svých plášťů. Zbylí dva převrátili stůl a
    opětovali palbu. Dlužno říci, že neúspěšně.
    Přestože jsem na měl pod kabátem neprůstřelnou vestu, moc se mi nechtělo chytat olovo, a tak
    jsem radši zalezl za roh.
    "Když teď odložíš zbraň a lehneš si na zem s rukama za hlavou, budeš žít, Machu."
    Oslovený se na odpověď pološíleně zasmál, nazdařbůh vypálil několik ran a vyčítavě zaječel:
    "Polib si!!! Měli ´sme dohodu!!!"
    "Dohoda zněla, že budeš poslušně bonzovat svý kamarádíčky. Nevzpomínám si, že by tam bylo
    něco o navrácení k profesi nebo krádeži dat."
    Rozhodl jsem se před další konverzací poslat do místnosti několik kulek.
    "Říkám to naposled. Položte zbraně. Oba."
    Z následující palby jsem já pochopil, že oni nepochopili. No co, nic nejd>    Tramvaj náhle prudce zastavila a řidič otevřel dveře (kterými pak také okamžitě vyskočil).
    Cestující se s jekotem vyvalili z vozu a utíkali od soupravy co nejdál.
    Kromě své pistole jsem ještě sebral glock a odepnul jednomu z ležících vrahů opasek s náboji.
    Když jsem zaslechl kvílení pneumatik, rozeběhl jsem se do řídící kabiny.
    Díky detailně popsaným tlačítkům mi nečinilo sebemenší problémy se rozjet.
    Tramvaj divoce zahučela (alespoň v mých představách) a rozjela se.
    Ve zpětném zrcátku se mihla černá dodávka, kterou řídil (jak jinak) chlápek v kukle.
    S tramvají jim asi daleko neujedu. Bude jen věcí času, než narazím na (nebo spíš do) jiné soupravy.
    Jakmile se ocitli vedle levého boku vagónu, vyskočil jsem z vozu ven.
    Tentokrát mě dopad odměnil bolestivým nárazem do ramene.
    Rychlým rozhlédnutím jsem zjistil, že jsem kousek před "Kotlářkou".
    Ulice už byly úplně prázdné a v dáli začaly houkat policejní sirény. No bezva.
    Tramvaj, kterou jsem právě opustil, setrvačností stále uháněla vpřed, zuřivě pronásledována dodávkou. Jenom doufám, že se zastaví dřív, než narazí do jiné.
    Konečně se zdálo, že mám trochu klidu. Zhluboka jsem se nadechl a zauvažoval jsem nad
    dalším postupem. Jet domů se nejevilo jako nejbezpečnější.
    Jednak (přestože jsem de facto od policie) divoká přestřelka uprostřed Prahy nezůstane bez
    povšimnutí, a je také nanejvýš pravděpodobné, že mě ti neznámí (rozhodl jsem se jim říkat
    "lovci") budou hledat i tam. Takže byt odpadá.
    Další možností byl byt Lukáše "Alko" Škváry, mého parťáka a nejlepšího přítele.
    V tom okamžiku mi došlo, že nejen já jsem v ohrožení.
    Vylovil jsem z kapsy mobil a vytočil Alkovo číslo.
    Po druhém zazvonění ho Alko zvedl.
    "Tak co zase chceš?"
    "Nebyli u tebe nějaký chlapi?"
    "Ne, proč?"
    "To ti teď nemůžu vysvětlovat. Potřeboval bych zjistit, kde poblíž Plzeňský můžu najít počítač."
    "No, na Andělu je..."
    "Tam ne. Už se to tam asi hemží poldama."
    "Od kdy unikáš před policií? Já myslel, že jsme s nima kámoši. Že jsme vlastně oni. Že..."
    "Fakt nemám čas na filosofický debaty, Alko. Kde tady, sakra, najdu počítač?!?"
    "V klidu, kámo, v klidu. Právě jsem tě zachránil. Kousek od tebe je škola. S počítačema."
    "Hou hou hou, zpomal. Snad si nemyslíš že půjdu do nějaký zatuchlý školy plný pubertálních...."
    "Myslel jsem, že nemáme čas na filosofický debaty..."
    Představa návratu do školy se mi hnusila. Proti škole je práce u speciálních jednotek procházka
    růžovým sadem. Ale nezdálo se, že bych měl na výběr.
    "Pokračuj směrem od Anděla a uvidíš to." doplnil Alko povzbudivě.
    "Dobře. Ozvu se ti. Vypadni k nějakejm přátelům, doma už není bezpečno."
    Než mě stačil zahrnout přívalem otázek, zavěsil jsem.
    První známky přítomnosti školy se objevily už jednu zastávku před vozovnou.
    Několik kroků od hlavní silnice ležel kříženec bufáče s hospodou.
    Kolem dřevěných stolů samozřejmě posedávala obvyklá směska - povinně jeden skinhead a jeden anarchista, dále šprt, pokoušející se zalíbit svým kámošům tím, že bude "tvrdě" chlastat,
    nezbytný jeden kus vymaštěnýho frajera (sluneční brýle výhodou) a několik "normálních".
    Proboha, jak já se stydím, že ´sem taky chodil do školy...
    Od "restauračního centra" to bylo stále horší.
    Zanedlouho se objevila "kuřácká" zídka, stojící asi dvacet metrů od školy.
    Uhrovití, zarostlí, nebo zakrslí závisláci na nikotinu svorně tvořili dým, proti kterýmu byly hořící deštný pralesy jenom dvakrát převařený preso. Bez mlíka.
    Škola samotná vypadala zhruba jako její žáci. Omlácená, špinavá krabice s oknama (teda ne,
    že by žáci vypadali jako krabice, ale působili stejně depresivně).
    Buď tady střelbu neslyšeli, nebo nechtěj zrušit vyučování. Druhá verze je pravděpodobnější.
    Není se čemu divit, že z těch děcek (á, támhle právě jedno děcko rozbíjí cihlou ksicht druhýmu)
    vyrostou sociopati, když jim nic neodpadne a nikdo se na ně nesměje a nehladí je po hlavičkách.
    Moje předchozí myšlenka je nejlepším důkazem toho, že mě škola též poznamenala.
    Zastavil jsem se před hlavní branou, abych vymyslel další postup.
    Můžu zkusit poprosit o přístup k počítači...nebo vytáhnout bouchačky a provést to cestou násilí.
    Než jsem se propracoval ke dveřím do budovy, vrazilo do mě asi dvacet studentů.
    Posledního jsem rozmrzele hodil přes oprýskané zábradlí do trávy. Nikoho to neznepokojilo.
    Jestliže mě okolí školy překvapilo, vnitřek mě srazil na kolena. Mírov se náhle jevil jako příjemné prosluněné místo pro chvíle plné pohody.
    Schody byly přeplněny žáky, jejichž vzhled se snad ani nedal popsat slovy a všemu vévodil podsaditý muž, ne nepodobný Chucku Norrisovi. Změřil si mě drsným pohledem.
    Podrazil jsem několika překážejícím "svěřencům" nohy a propracoval se až k "Chuckovi".
    Občas se stane, že přesně víte, co někdo v příští vteřině řekne. Tohle byl ten případ.
    "Nemáte přezůvky." oznámil mi hlasem, jakým se pronáší věty jako "Nadešel tvůj čas, zlosyne..."
    Na chvíli mě napadlo, že by bylo bezva ho složit a říct "Nemáte votravovat.".
    Ale bůh ví, kolika lidem bych tím udělal radost...
    "Promiňte." pronesl jsem sklesle, otočil se a brutálním pohybem zul poblíž stojícího výrostka.
    Jeho ohavné a (zajisté) smrduté pantofle mi padly dokonale.
    Chuck jen tiše zachroptěl a zmateně mi ustoupil z cesty.
    "Přejete si?" oslovila mě právě příchozí postarší bruneta.
    "No, strašně potřebuju něco shlídnout na počítači." odvětil jsem po pravdě.
    "Prosím?"
    Ach jo, takový typy ženskejch se snad vyráběj sériově....
    "Potřebuju počítač." zestručnil jsem (zjevně příliš složitou) větu.
    "To bohužel není možné. Ani ve čtyřce, ani ve..."
    To mi celkem stačilo, a tak jsem ženštinu lehce odstrčil. Učebna 4 byla přímo přede mnou.
    "Tam nemůžete!!!" zaječela.
    Slušně jsem zaklepal na nechutně (jak jinak) zažloutlé dveře.
    Zatímco se ječící dáma kamsi dobývala, ze dveří se vynořil podivný skřet.
    "Je to nějakej chlápek." prohodil směrem k učiteli.
    Naplno jsem rozrazil dveře a vytáhl Deserta. Skřet s výkřikem uskočil.
    "Zvláštní režim, chlapci..."
    Učitel vyděšeně zařehtal a zakryl si hlavu rukama.
    "Považoval bych za slušné, kdyby jste urychleně opustili místnost."
    Jako první samozřejmě vyrazil učitel a vyděšeně mával. Žáci ho celkem netečně
    následovali. Jeden z nich se ke mně dokonce naklonil a promluvil.
    "Hele, kdybys jako měl jako čas, vole, tak jako sejmi eště..."
    S mírným uspokojením jsem pěstí sejmul jeho. Přátelé ho naštěstí odnesli.
    Konečně zase trochu klidu. Protože si učitelé sobecky vydržují nejvýkonnější počítače (přestože jim k ničemu nejsou), usedl jsem k tomu u katedry.
    Když jsem spatřil obsah CD, ztuhla mi krev v žilách. Tohle přece nemůže být pravda...
   
    Z myšlenek mě vytrhl výstřel. Takže už si dali dvě a dvě dohromady...
    Vytáhl jsem disk a bez váhání otevřel okno do vozovny.
    Proskočil jsem přesně ve chvíli, kdy "lovci" vyrazili dveře do učebny.
   
    Pořád mi není jasný, proč se ten tramvaják tak vztekal, když jsem ho vytáhnul zpoza řídícího pultu a mrštil jím na chodník. Příště zkusím placku.
    Za dnešní den jsem byl už podruhé nucen použít tramvaj. Tentokrát jako velmi účinný rozrážecí nástroj. Automobily "lovců", blokující výjezd z vozovny, se rozlétly do stran i s osazenstvem.
   
    "Co tím chceš naznačit?" vyjel na mě Alko nervózně.
    "Nechci nic naznačovat. Oznamuju ti skutečnost."
    "Co když jsou ty data zfalšovaný? Co když je chtěl Mach zkompromitovat?"
    "To právě musím zjistit."
    "A jak to asi hodláš provést?"
    "No, ověřit je lze jenom na jednom místě. V operačním středisku espéjéčka."
    Alko na mně chvíli nevěřícně zíral.
    "Nepočítáš s tím, že ti s tím nějak pomůžu, že ne?"
    "No," zamyslel jsem se, "vlastně jo."
   
    Infiltraci SPJ jsem naplánoval na 4:00 ráno.
    Abyste mě dobře pochopili - pracoval jsem sice pro jednotky SPJ, ale za prvé bych k tomuto typu dat stejně neměl přístup, a za druhé - po akci u Anděla jsem měl dost co vysvětlovat.
    Alko mi obstaral rozpis hlídek, plány (nutno dodat, že velmi vysoké) budovy a další podrobnosti.
    Dovnitř jsem vnikl relativně snadno. Pomocí servisního výtahu, vedoucího z omláceného sklepa, jsem se dostal do ventilačního systému. Z šachet jsem se vynořil v nejvyšším poschodí.
    Podle Alkových plánů byl nejbližší počítač s příslušným oprávněním o patro níž.
    Základním předpokladem mého úspěchu bylo, že Jirka od kamer bude (opět) spát a nechá práci
    klasickým "pěšákům".
    Celý život jsem rozlišoval dva druhy strážných, přátelské a mrtvé - poprvé jsem proto váhal, jak
    naložit s hlídačema SPJčka. Nakonec jsem se rozhodl pro lehkou neutralizaci, čili těžké bezvědomí.
    Prvního jsem našel v čísi pracovně s nohama na stole a cizím kafem v ruce.
    Přeskočil jsem stůl a nakopl ho svojí vojenskou kanadou do obličeje. Převalil se vzad a kapičky kávy
    se jako ve filmu na chvíli zastavily ve vzduchu, než přestaly stoupat, a začaly klesat.
    Chlápek vydal tiché zachroptění a převalil se. Zkušeným úderem jsem ho poslal do Říše snů.
    Teď se jenom dostat o patro níž...
    Ze zřejmých důvodů jsem použil schody. Nevím, jak se o mně mohli dozvědět. V jednu chvíli jsem zlehka našlapoval na další schod a v druhou jsem se válel na zemi, s otiskem boty na obličeji,
    zírajíc do patnácti hlavní a patnácti ksichtů, krčících se za nimi.
    Vsadil bych se, že úder, kterej sem pak dostal, byl taky zkušenej...
   
    Tma. Plzeňská. Tma. Ohavná škola. Tma. Bota. Hlavně samopalů. Ksichty.
    "Pan Ulrich, nemýlím-li se."
    Slyšel jsem ho dobře. Neviděl jsem zhola nic. Hlas byl slizkej a zženštilej.
    "Proberte ho. Nerad mluvím do prázdna."
    Jen počkej, až tě proberu já.
    Něčí pěst (pak si ho najdu).
    Světlo.
    Nemyslím, že jsem ho kdy viděl. Bylo mu tak kolem čtyřiceti, měl ubohej chomáč vlasů a pracky
    jako lopaty (a 150 cenťáků i s podpatkama). Nádherně kontrastovaly s pečlivě vyžehleným sakem.
    "Pan Ulrich..."
    Přemejšlel sem, jestli zahláškovat a pak řezat, nebo počkat (a pak samozřejmě řezat).
    Nemohl jsem uvěřit, že mě ty paka nesvázaly.
    "Řikejte mi Pan Bota."
    Ještě, než padla poslední slabika, odmrštil jsem rozmazanou postavu napravo přes celou místnost.
    Jeho levý soudruh se mě pokusil sundat jednoduchým hákem.
    Za tu "probouzecí" ránu jsem mu ty ruku zlomil nadvakrát. Trochu mě ostříkl krví, dobytek...
    Slizoun se jen potutelně usmíval.
    Za ta léta jsem se naučil nepodceňovat blbě se smějící prcky. Ani ty s lopatama místo paží.
    I když v tomhle případě nebyl na podceňování čas. Vlastně ´sem klidně moh´ řikat "Pan Bota" jemu.
    Jeho bezchybný kop mi zajistil bezproblémový průlet sklem do vedlejšího kanclu.
    No nic, pokus číslo dvě.
    "Takových lidí jako jste vy je málo..." pronášel arogantně, zatímco jsem se zvedal ze střepů.
    "Skutečně vám nechci ublížit. Stačí mi, když přestanete se svým hloupým tažením a odejdete."
    "Takže přiznáváte, že SPJ je zodpovědné za spoustu vražd a ilegálních pašování zbraní?"
    "Přiznávat? Pane Ulrichu," vyplivl, "přiznává se zločinec. Já se nemusím k ničemu...přiznávat.
    Nezpívá snad Landa "...kam kráčí naše zem..."? Já bych vám řekl kam, ale vzhledem k možnosti, že bude váš příběh zveřejněn v nějakém ze školních časopisů, se musím krotit. Čechy jsou vystavěny na
    zločinu. Vláda krade, děti kradou, dospělí kradou. A to nemluvím o cikánech. Jak chcete tuto zemi udržet bez zločinu? Řekněte mi jak a já se okamžitě nechám zavřít..."
    Nikdy sem na proslovy nebyl. Vlastně jsem ho ani nevnímal.
    "Neobtěžujte mě prosím útokem." požádal mě upřímně.
    Z dalšího průletu sklem jsem se nevzpamatoval tak rychle.
    "Jestliže už jste skončil s údery, mohli bychom pokračovat v našem...dialogu...ano?"
    "Polib si..."
    Střepy mi vjížděly pod kůži a vysílaly impulsy bolesti do celého těla.
    "Víte, normálně bych někoho za takovou urážku zabil."
    "Zkus to..."
    Zvednout se. Zvednout se. Úsměv. Přímý kop. Bezmotorový let. Šťastné přistání.
    "Vlastně lidem nikdy nedávám druhý pokus....ale jak jsem řekl, jste výjimečný. Nechci ničit tak ¨
    skvělou existenci. Byla by to škoda. Pro svět. Pro Českou Republiku. Pro SPJ.
    Nejsem tak naivní, abych vám nabízel něco jako spolupráci. Z vět jako "Join me, Luke..." jsem už dávno vyrostl. Žádám vás jen o slušný odchod. Najděte si práci. Nikdy vás už nebudu obtěžovat.
    Na druhou stranu...pokud se pokusíte narušit moje...plány, budu nucen vás usmrtit. A to přece nechcete, že ne? Nebo ano? Řekněte: nebo ano?"
    "Ježišikriste, zavři hubu, chlape!"
    Cítil jsem, jak mi z paží vytéká krev. Hodně krve.
    "Ehm....je zřejmé, že vést s vámi intelektuální rozhovor je příliš...odvážné. Nicméně jste zabil několik z mých mužů. Máte tedy jisté nadání. Podobné tomu mému, i když o tom mém se vám zajisté ani nesnilo. Nyní odejdu a vy uděláte to, co jsem vám řekl. Tedy sbohem, pane.....Boto."
    Nutkání vyskočit a vrazit mu nohu od stolu do krku mi napjalo celé tělo.
    Ale neměl jsem na to dost síly. Ten kretén prostě odkráčel.
    O chvíli později mi poslal nahoru pár lidí. Zafačovali mi ruce, odvezli před byt a vykopli mě
    na chodník. Stěží jsem se dostal do bytu.
   
    Víte, když zamáčknete včelu, vytečou jí z těla různé tekutiny. Přesně tohle někdo udělal Alkově hlavě.
    Požil bych slova nejbližší, kdyby to nebyl ten jediný přítel, kterého jsem kdy měl.
    Zřejmě neměl "nadání". Abych řekl pravdu, docela dlouhou chvíli jsem přemýšlel o tom, že bych akceptoval Slizounovu nabídku. Ale ne po tomhle. Ne teď.
    Poprvé jsem zjistil, co to znamená "nemít co ztratit".
    Zbraně jsem sehnal u "Paka Patrony" - dealera s největší nabídkou v Čechách.
    Neměl jsem dost peněz, tak jsem ho zabil. Stejně prodával zbraně dětem...
    Dny mezi mým prvním setkáním se Slizounem a poslední konfrontací se mi slily do jediného obrazu.
    Slzy. Krev. Bolest. Cvičení. Utrpení. Těžký kulomet M60.
    Svět se prostě rozmazal a pak roztříštil. Už ten obraz nesložím. Ale mám ještě nějakou práci.
    Tentokrát neprolezu šachtou. Projdu hlavním vchodem. Plně ozbrojen. Přilákám Jeho.
   
    Detektory začaly zuřivě ječet. Od té chvíle jsem neuvolnil spoušť.
    Zkrvavené cáry těl létaly vzduchem. Byl jsem zbrocen krví mých bývalých kolegů.
    Zdálo se, že mi ohlušující rachot urve uši a záblesky hlavní vypalují oči.
    Neměli šanci. Možná toto bylo mé nadání. Vraždit. Vraždit v bojovém šílenství.
    Výstřely Jirku od kamer po zdi, zanechávajíc krvavou stopu.
    S posledním tělem dopadla poslední nábojnice. CINK.
    Cítím, jak pouštím M60tku. Dopadá. Cítím, že je tady. Stojí ve dveřích. Čeká.
    "Nevím, zda říci "Výborně!" , nebo vás bez řečí zabít." pronesl do ticha.
    Otočil jsem se s hláškou na rtech. Nešlo to. Lidská řeč mi byla cizí. Tak jsem prostě zavrčel.
    Čekal jsem, že to okomentuje. Že řekne třeba:
    "Hm...náhlý pokles inteligence. Nečekaný průvodní jev."
    Neřekl nic. Vrhl se proti mně.
    Naše pěsti se střetly. Vím, že cítil bolest. Kosti praskaly na obou stranách. Okrajově jsem vnímal svou bezvládně se pohupující levačku. Úder. Úder. Úder.
    Současné kopy. Stejné bloky. Stejné protiútoky.
    A náhle bylo něco špatně.
    Možná to byl můj slabý kryt. Možná to byla jeho noha, narážející mi do hrudi. Možná devadesát centimetrů betonové zdi, jíž jsem prolétl.
    Měl jsem cítit bolest. Největší bolest, jakou kdy lidská bytost zažila. Cítil jsem jeho.
    Přikročil k mému tělu a uchopil betonový kvádr. Slyšel jsem, jak zrychleně dýchá. Byl překvapen.
    Na následujících čtrnáct úderů kusem zdi jsem nereagoval jako včelička.
    Nevnímal jsem, jestli to dřív vzdal Slizoun, nebo beton.
    V hlavě se mi odvíjel fiktivní rozhovor.
    "Omlouvám se, mohu zemřít někdy jindy?"
    "A kdy by se vám to tak hodilo?"
    "Ve čtvrtek končím dřív."
    "Výborně. Takže řekněme...v sedm?"
    Vstal jsem a ucítil jsem jeho strach. Kdo to vlastně je? Kdo jsem vlastně já?
    Uhodil mě do tváře. Ne karate, ne kung-fu. Hospodská "pěsťovka".
    Zrušil jsem další tři zdi. Vylétl jsem z okna budovy. Během pádu jsem počítal centimetry betonu.
    Dopad. Tma.
   
    "Vlastně by se mi to hodilo i dneska."