Z bílé černou udělá
Literatura > Povídky > Vidoucí 2004
| 01. 01. 2005 23:46:44 | autor:
Z bílé černou udělá
"Nejdůležitější je taktika," holedbal se ublíženým hláskem uprostřed náměstí připláclý chlápek v červených sportovních trenýrkách, s rozpláclým obličejem žáby a rozcuchanými, nečesanými vlasy na vrcholu hlavy. Kruh lidí kolem něho přikyvoval, ale evidentně si myslel svoje.
Já také. Přicestoval jsem do města před chvílí, den se už pomalu chýlil k večeru, a přesto obloha pableskovala červenou barvou jako rudá záře nad Kladnem. K tomu se dokonce ozýval pravidelný zvuk, jaký by vycházel z kovadliny, do níž svalnatý kovář neúprosně buší pravidelnými údery ve dne v noci.
Hlouček lidí stál před jakousi brankou, za níž začínal úzký a krátký průchod, vedoucí k třem malým dřevěným schůdkům. Na nádvoří kolem průchodu rovněž stály skupinky lidí. Na náměstí přímo proti brance stály dva vozy s občerstvením a jejich obsluhy šidily kupce na párcích i chlebu.
Protlačil jsem se lidmi ke třem dřevěným schůdkům a vystoupil po nich. Stál jsem v široké, ale nízké vstupní komoře, dříve asi sedlácké jizbě, také ze dřeva. Vedle pokladny vedly další schodu nahoru do věže. U pokladny se pár lidí tísnilo, ale nikdo si moc lístky nekupoval. Jen jeden mladý pár se výskajíc protlačil kolem mne, a po zakoupení lístků začal stoupat do schodů. Za nimi se vyřítil chlápek z náměstí, ten v trenýrkách a překotně koktaje slova hrůzy a něco o zaručených a pravých zaklínadlech, vyběhl schody bez vstupenky. Lidé v dolním sále zmlkli. Pravidelné údery zněly stále hlasitěji.
A pak se ozvalo naříkavým a ublíženým hlasem jakési zaklínání, které najednou skončilo v srdceryvném výkřiku. Mladý pár se vyděšeně skutálel ze schodů dolů, dívka na pokraji hysterie, mladíkovi stály vlasy hrůzou na hlavě. Žábovitý obličej v trenýrkách se neobjevil vůbec. Lidé vydechli poslední zbytky kyslíku, které držely napětím v plicích.
Díval jsem se po těch lidech, ale všichni měli zvrácenou hlavu nahoru a dívali se nad schody. Červená záře probleskovala právě odtud. Neměl jsem chuť zkoumat, oč jde. Už jsem se totiž s něčím podobným setkal a neměl jsem náladu znovu podstupovat souboj s čarodějkou, která se nejspíš přestěhovala sem, do tohoto města.
Ona mě, holka, měla dokonce kdysi ráda. Setkali jsme se dávno v jiném městečku, kde přiváděla k šílenství jurodivé mladíky. V podstatě neškodila, pokud jí byla věnována dostatečná pozornost. Ráda se totiž předváděla. Předpokládal jsem, že ani rozcuchanému žabákovi se nic tak tragického nestalo - pravděpodobně ho jenom ovládla svou vůlí, a on se stal jedním z dlouhé řady jejích poskoků. Jak se zpívá v jedné písničce, nasadila mu "brejle mámení". Aspoň do té doby, než zase přijde nějaký bijce čarodějek a vyžene ji do dalšího města. Pak se oběti mohou probudit, ale nejde o nic příjemného, ani lehkého.
Ani nevím, proč jsem proti ní začal bojovat. Štvalo mě, že mne chtěla ovládnout? Párkrát se jí to povedlo. Nebo mi vadila právě ta její naléhavost, neschopnost chápat druhé a jejich potřeby a vynucovat si věci násilím? Nejspíš všechno dohromady. Sama si to snad ani neuvědomovala. Mluvit se s ní nedalo jinak, než pomocí zaklínadel. Ostatně ani ta příliš neposlouchala a spíše jí vadilo, že na ni účinkují, a dokonce proti její vůli!
Ale přece jen jsem se chtěl z bezpečné dálky podívat na její hnízdečko. Většinou šlo o fascinující pohled. Vyšel jsem tedy po třech schůdcích, průchodem a dřevěnou brankou na náměstíčko. Lidí začínalo přibývat, a tak se v občerstvovacích vozech šidilo ještě víc, porce se menšily a jeden z vozů začal zavírat. Noc se blížila.
Prošel jsem náměstím nahoru, k úzké uličce a mířil do kopce k jednomu z vysokých domů. Z balkonu se díval jakýsi šedovlasý muž, nad ním vykukovala postarší žena z jiné lodžie, naštěstí vchodové dveře domu někdo nezamknul, takže se dalo vyběhnout po společném schodišti. Právě na něm se balkonky nacházely. Vybral jsem si ten nejvýš postavený a naskytl se mi tolik známý, a přesto úděsný pohled.
Skutečně jsem měl před sebou scénu jak z Pána prstenů, kdy Saruman nechal v podzemí vyrábět zbraně a skřety. Celý obzor planul rudou září - centrum a nejjasnější bod samozřejmě sídlily společně s čarodějkou v jejím novém doupěti, a dále se rozlévala přes obzor a do stran již stále slabší záře. V nastalé tmavě modré tmě šlo snad i o umělecké dílo.
Ze středu svého doupěte občas čarodějka provedla svůj oblíbený cvik - sedě v tureckém posedu vyskakovala nad město, aby se rozhlédla kolem, a zase klesla dolů - to byly ty zvuky jakoby kovadliny. Čarodějčino vyskakování nad dům i město - vypadalo to, že má snad dole ohromnou trampolínu, na které sedí - by i vyznělo směšně, nebýt to tak hrůzné divadlo.
Moje zvědavost se mi ale stala osudnou - i když jsem se nechtěl zaplétat a mířil jsem dál, do jiných měst a krajů. Při jednom výskoku na mne zaměřila pohled. Oči čarodějky se nedívají kolem sebe obyčejným lidským způsobem. Vidí do dálky, skrz věci a v okruhu celých tři sta šedesáti stupňů. A nyní si všimla mne. Na vrcholu své vyskakovaní dráhy se zprudka zastavila a otočila se ke mně celým tělem. Další její jednání představovalo tak rychlý kousek, že se nedalo uhnout, i když jsem viděl každičkou jednotlivou fázi jejího pohybu. Ze své pozice se rozletěla vzduchem přímo ke mně - rudomodrá, nadějeplná, a neuvěřitelně rychlá. Cestou se změnila v jiskřičku ohně - a ta jiskřička mi vlétla do oka a schovala se v očním koutku. Ach jo, budu ji muset odnést zase někam pryč. Zase já.
To vám akorát brejle mámení nedají spát. Mně ano.
dy>
"Nejdůležitější je taktika," holedbal se ublíženým hláskem uprostřed náměstí připláclý chlápek v červených sportovních trenýrkách, s rozpláclým obličejem žáby a rozcuchanými, nečesanými vlasy na vrcholu hlavy. Kruh lidí kolem něho přikyvoval, ale evidentně si myslel svoje.
Já také. Přicestoval jsem do města před chvílí, den se už pomalu chýlil k večeru, a přesto obloha pableskovala červenou barvou jako rudá záře nad Kladnem. K tomu se dokonce ozýval pravidelný zvuk, jaký by vycházel z kovadliny, do níž svalnatý kovář neúprosně buší pravidelnými údery ve dne v noci.
Hlouček lidí stál před jakousi brankou, za níž začínal úzký a krátký průchod, vedoucí k třem malým dřevěným schůdkům. Na nádvoří kolem průchodu rovněž stály skupinky lidí. Na náměstí přímo proti brance stály dva vozy s občerstvením a jejich obsluhy šidily kupce na párcích i chlebu.
Protlačil jsem se lidmi ke třem dřevěným schůdkům a vystoupil po nich. Stál jsem v široké, ale nízké vstupní komoře, dříve asi sedlácké jizbě, také ze dřeva. Vedle pokladny vedly další schodu nahoru do věže. U pokladny se pár lidí tísnilo, ale nikdo si moc lístky nekupoval. Jen jeden mladý pár se výskajíc protlačil kolem mne, a po zakoupení lístků začal stoupat do schodů. Za nimi se vyřítil chlápek z náměstí, ten v trenýrkách a překotně koktaje slova hrůzy a něco o zaručených a pravých zaklínadlech, vyběhl schody bez vstupenky. Lidé v dolním sále zmlkli. Pravidelné údery zněly stále hlasitěji.
A pak se ozvalo naříkavým a ublíženým hlasem jakési zaklínání, které najednou skončilo v srdceryvném výkřiku. Mladý pár se vyděšeně skutálel ze schodů dolů, dívka na pokraji hysterie, mladíkovi stály vlasy hrůzou na hlavě. Žábovitý obličej v trenýrkách se neobjevil vůbec. Lidé vydechli poslední zbytky kyslíku, které držely napětím v plicích.
Díval jsem se po těch lidech, ale všichni měli zvrácenou hlavu nahoru a dívali se nad schody. Červená záře probleskovala právě odtud. Neměl jsem chuť zkoumat, oč jde. Už jsem se totiž s něčím podobným setkal a neměl jsem náladu znovu podstupovat souboj s čarodějkou, která se nejspíš přestěhovala sem, do tohoto města.
Ona mě, holka, měla dokonce kdysi ráda. Setkali jsme se dávno v jiném městečku, kde přiváděla k šílenství jurodivé mladíky. V podstatě neškodila, pokud jí byla věnována dostatečná pozornost. Ráda se totiž předváděla. Předpokládal jsem, že ani rozcuchanému žabákovi se nic tak tragického nestalo - pravděpodobně ho jenom ovládla svou vůlí, a on se stal jedním z dlouhé řady jejích poskoků. Jak se zpívá v jedné písničce, nasadila mu "brejle mámení". Aspoň do té doby, než zase přijde nějaký bijce čarodějek a vyžene ji do dalšího města. Pak se oběti mohou probudit, ale nejde o nic příjemného, ani lehkého.
Ani nevím, proč jsem proti ní začal bojovat. Štvalo mě, že mne chtěla ovládnout? Párkrát se jí to povedlo. Nebo mi vadila právě ta její naléhavost, neschopnost chápat druhé a jejich potřeby a vynucovat si věci násilím? Nejspíš všechno dohromady. Sama si to snad ani neuvědomovala. Mluvit se s ní nedalo jinak, než pomocí zaklínadel. Ostatně ani ta příliš neposlouchala a spíše jí vadilo, že na ni účinkují, a dokonce proti její vůli!
Ale přece jen jsem se chtěl z bezpečné dálky podívat na její hnízdečko. Většinou šlo o fascinující pohled. Vyšel jsem tedy po třech schůdcích, průchodem a dřevěnou brankou na náměstíčko. Lidí začínalo přibývat, a tak se v občerstvovacích vozech šidilo ještě víc, porce se menšily a jeden z vozů začal zavírat. Noc se blížila.
Prošel jsem náměstím nahoru, k úzké uličce a mířil do kopce k jednomu z vysokých domů. Z balkonu se díval jakýsi šedovlasý muž, nad ním vykukovala postarší žena z jiné lodžie, naštěstí vchodové dveře domu někdo nezamknul, takže se dalo vyběhnout po společném schodišti. Právě na něm se balkonky nacházely. Vybral jsem si ten nejvýš postavený a naskytl se mi tolik známý, a přesto úděsný pohled.
Skutečně jsem měl před sebou scénu jak z Pána prstenů, kdy Saruman nechal v podzemí vyrábět zbraně a skřety. Celý obzor planul rudou září - centrum a nejjasnější bod samozřejmě sídlily společně s čarodějkou v jejím novém doupěti, a dále se rozlévala přes obzor a do stran již stále slabší záře. V nastalé tmavě modré tmě šlo snad i o umělecké dílo.
Ze středu svého doupěte občas čarodějka provedla svůj oblíbený cvik - sedě v tureckém posedu vyskakovala nad město, aby se rozhlédla kolem, a zase klesla dolů - to byly ty zvuky jakoby kovadliny. Čarodějčino vyskakování nad dům i město - vypadalo to, že má snad dole ohromnou trampolínu, na které sedí - by i vyznělo směšně, nebýt to tak hrůzné divadlo.
Moje zvědavost se mi ale stala osudnou - i když jsem se nechtěl zaplétat a mířil jsem dál, do jiných měst a krajů. Při jednom výskoku na mne zaměřila pohled. Oči čarodějky se nedívají kolem sebe obyčejným lidským způsobem. Vidí do dálky, skrz věci a v okruhu celých tři sta šedesáti stupňů. A nyní si všimla mne. Na vrcholu své vyskakovaní dráhy se zprudka zastavila a otočila se ke mně celým tělem. Další její jednání představovalo tak rychlý kousek, že se nedalo uhnout, i když jsem viděl každičkou jednotlivou fázi jejího pohybu. Ze své pozice se rozletěla vzduchem přímo ke mně - rudomodrá, nadějeplná, a neuvěřitelně rychlá. Cestou se změnila v jiskřičku ohně - a ta jiskřička mi vlétla do oka a schovala se v očním koutku. Ach jo, budu ji muset odnést zase někam pryč. Zase já.
To vám akorát brejle mámení nedají spát. Mně ano.
dy>
Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 4477
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.