Tentokrát to půjde...

Traiso si stoupl mezi dva svícny odkud viděl přímo před sebou jedince, kteří již svou mísu vypili, čtyři dívky a tři chlapci. Mohl by teď říct něco o konci mládí a příchodu dospělosti , ale on se raději galantně usmíval a svíral nízký oltář mezi ním a novopečenými dospělci. Jak už dobře věděl, povaha rituálu vyžadovala rychlý průběh, tudíž žádné průtahy.

Beze slova se do místnosti vrátil v rouchu zabalený vampýří kněz. Ne, byla to žena, prameny vlasů přebarvených na zeleno a fialovo považoval nejdřív za část oblečení.

Kněžka před něj položila malou misku s hustou kapalinou a přikázala, „Pij“. Traiso poděkoval. Když zvedal směs z oltáře, chtě nechtě si musel připomenout její složení. Několik kapek od každé stravitelné krve, upravené semeno jeho otce, ohničovka - vlastně jediná nezbytná přísada a samozřejmě sladidlo, které mělo iniciaci alespoň trochu zpříjemnit.

Srdnatě si tu misku vrazil k ústům, napil se a na chuť nehleděl, dokud nabylo v misce tak málo, že sahala k malému modrému proužku u dna. To odevzdal zpátky kněžce, zatímco zadržoval říhání. Napít se něčeho takového bylo za všechen chlast světa. I když nejdřív spíš v tom horším slova smyslu. Hnus a horko na sebe nenechaly dlouho čekat.

Když se proti momentální bezmoci jakž takž obrnil, jeho mozek získal síly, díky kterým bude od teď těžké odolat jemu - mohl nahnat strach jakémukoliv ne upírovi svou pouhou přítomností a pouhou vůlí si fyzicky podmanit vše kromě myslících bytostí. Přirozeně, bez rituálu by těch sil dosáhl tak jako tak, ale musel by čekat až do šedesáti.

Dokončení rituálu na něm bylo vidět a tak mu kněžka předala přívěsek s lahvičkou, v níž odpočíval zbytek iniciační směsi. Mladý upír obešel oltář, za nímž se přidal k sedmi svým vrstevníkům. Už nebylo na co čekat. Všichni iniciovaní pohlédli vzhůru k otvoru v kopuli. Odlepili se od země a vyletěli jím z chrámu. Noc nad Shaskarem se rozkřičela jak z několika městských chrámů vyletěla rozjančená osmička. To byla noc jediného dne, kdy se dospívalo, ať už bylo vampýrům čtyřiadvacet dnes anebo před necelým rokem.

Osmičky již na nebi vytvořily formace. Vypouštěly dívky, které se musely okamžitě vracet domů. Jejich místa zaujímali chlapci., co ve chrámech vyšli „přespočet“.

Naneštěstí Traiso patřil k několika mladým mužům, co měli od rodičů také příkaz vrátit se co nejdříve. Otravovalo ho to, co muselo následovat. Kvůli tomu nemířil výš a výš a snažíc se ignorovat bujarou atmosféru nad sebou, minul několik budov. Netrvalo to dlouho, než se dostal k sídlu své rodiny vedle radnice. Elegantně přilnul k věži pro letce, na níž se postavil na krátký pilíř a strčil klíč do dveří nad ním. Uvnitř se točivým schodištěm dostal do přijímacího salónku. Jeho otec byl v knihovně. Mladík neviděl nikde cestou svou matku, takže asi dospávala vyčerpávající procházku po denním městě.

„Ahoj, tati.“ Postava v knihovně si všimla Traisovy přítomnosti a přistoupila k němu. Až na příliš výrazné špičaté uši působil Lamnia Orkar docela lidsky. Jeho oči vypadaly značně živě, stejně jako dvě zlaté hyeny vyšité na jeho plášti.

„Vítej, synu, chci ti popřát vše nejlepší do nastávajícího životního období. , ovšem jak se na tebe dívám, mám za to, že se na mě zlobíš.“

„Chceš tohle, viď?“

Syn si sundal svůj přívěšek . Otec to ocenil jako projev bystrosti a cetku si vzal.

„Ach, ano, Traiso. Ani bys nevěřil, jak jsou tihle mladíci dneska lehkovážní a obětují svůj druhý doušek v tomhletom.“ Nechal vyniknout zvukům nejhlučnější noci v roce.

„Jak víš, u někoho se musí dávat pozor na ehmm, „věneček“ a u někoho na promarnění příležitosti.“ Traiso odporoval.

„Proč to nemohu vypít jako každý zítra na oslavě?“

„Protože nesmíš zůstat stínem sebe sama. Až doteď jsi byl stínem dospělých. Pořád však jsi stínem lovce. Čím dřív jím přestaneš být, tím lépe.Poněvadž ovšem máš milující rodiče, dám ti příležitost nevídaných rozměrů. Uvidíš. To, co tě čeká, bude výzva na celý život.“

******

O 500 let později

„Víte, já nikdy nesouhlasil s definováním Traisa jako „antihrdiny“ historie. Samozřejmě, na začátku měl určité problémy s rasovou determinací, ale podle mě to byl odjakživa chlapík se zlatým srdcem. Co si o tom myslí lidé od vás?“

Otázku svým přátelům položil Kujonit Baritald, student vampýrské literatury, ač sám člověk. Jejich procházky Cetchumatem byly vždy plné takových diskusí. Z výrazu Mosticka Rauffera čišela bezradnost. „Víš, Kujo, když se někdo stýká s někým tak pořčeným „Kronikou Orkarovy Osmičky“, jako s tebou, není příliš pravděpodobné, že narazí na někoho dalšího, kdo se o ní byť jen zajímá. Nemám to fyzikálně ověřeno, ale myslím si to.“

Buď jak buď, první část prohlášení studenta literárních interpretací byla pravdivá. Kujonit byl vášnivým čtenářem „Kroniky“ a všeho, co s ní souviselo. Měl nahraný celý televizní seriál i všechny animované. V dětství ho inspirovala ke studiu upířích jazyků a následovně i jejich literárního dědictví. Vesna Walkroková , jež tu byla také,už měla stokrát chuť mu oznámit, že moderní přepracování jeho oblíbené knihy je jen hloupým odleskem originálu a že ani ten za moc nestojí.

„Když jsem byl mladší“, nedal si Kujonit pokoj, „hltal jsem teorie, jak jsou furt naživu. Oni by to přece dokázali, po pár konzervačních tricích….“

„Hmm“, ozvala se Vesna, „líp ať nejsou naživu. Ještě by o nich vyšla najevo nějaká nepříjemná pravda.“

„Určitě nejsou naživu.“ Podotkl Mostick a zatáhnutou propiskou píchl do Kujonitova trička s tvářemi osmi vampýrů. „Jinak by se v dnešní době neudrželi a požadovali by podíly z merchandise.“ K Mostickovu podivu se tomu zasmál i sám Kujonit.

Večer, ten samý den, skončil Mostick v Kujonitově bytě. Ve skromném obýváku se tláskal laskominami , přičemž se snažil pochopit, k čemu je takto uplácen.

„Stejně nechápu“, říkal udiveně, když vytahoval starou univerzitní příručku „Hypnotického storytellingu“, „proč jsi chtěl, abych tohle přines. Mám ti tady provozovat ilusionismus?“

„Zajímá mě to od prvního okamžiku, kdy jsem se o tom doslech.Není to jen o ilusionistickém vyprávění Iluze lze údajně vytvořit i v hlavě člověka, co se jen koncentruje na určitý příběh, aniž by ho vypravěč znal.“

„Tím chceš říct…“ Mostick viděl teď dobře Kujonita, jak ve vedlejší místnosti, jak ze zabordelených knih vyndává snad jedinou pečlivě uloženou. „Ty po mně chceš, abych ti plnil infantilní sny a přenesl tě do kroniky?“

„A proč ne?“ Ptal se Kujonit dotýkajíc se posvátně právě té knihy. „Chtěl bych konečně něco autentičtějšího, než televizi a počítačový hry. Kromě toho, není na tom nic nebezpečnýho, ne?“

„Jak už jsem řekl, je to spíš nebezpečně dětinský.Neslyšel jsem o takovým využití.“

„Jednou to musí bejt poprvý a my jsme přece kámoši, ne?“

Mostick si pohrdavě odfrkl, ale právě kvůli tomu , jak si vzápětí uvědomil , mu teď nemůže říct ne. Odhodlal se k tomu.

Zatímco Kujonit po předběžné přípravě listoval „Kronikou“ a upomínal se na děj, jeho přítel našel příslušnou kapitolu v knize půjčené na univerzitě a začal neodborně trousit zaklínadla. Míjelo se to zprvu účinkem, nicméně netrvalo dlouho zjistit proč. Díky tomu se podařilo při dalších pokusech Kujonita omámit a uvrhnout do iluzí.

Viděl na vlastní oči, tak jak si ho vždy představoval, svého oblíbeného hrdinu a údajného ochránce lidstva Traisa Orkara. Jak odchází ze svého rodného města do centra tehdejší říše nočních letců, do císařského města Saysterogu, kde zažil svůj druhý doušek . Pak za zmatených okolností stvořil svojí partu čítající posvátnou vampýrskou osmičku. Byl tam Laargayn Shtaff, typický dravec, nanejvýš však pouze rváč a násilník, se zločincem by se Traiso nepřátelil. Dále bojovný Khenap Sarkhar, jenž se musel neustále lehce nadnášet, aby unesl své monstrózní brnění. Posledním mužem osmičky byl Vafh Karter -gron, syn jednoho z těch samozvaných čarodějných lordů. Pocházel ze země daleko od říše, z níž vyšel Traiso. Původ čtyř žen v té společnosti, Vádén, Krastis, Merhoomy a Nerzziz byl v původních povídkách, z nichž „Kronika“ vycházela, nejasný. Většina o nich známých příbězích byla tedy nejspíš dílem fantazie.

Pod vidinami hypnotického storytellingu viděl většinu dobrodružství svých oblíbených hrdinů. Samozřejmě to bylo trhané, ale příběh knihy registroval. Na konci, v okamžiku, kdy všech osm vampýrů mělo přejít do neznámých krajin, se Kujonit neprobudil opět ve svém pokoji. Následoval další obraz. A v něm už nebyl nezávislým pozorovatelem. Teď byl Vafh Karter - gron . Viděl kolem sebe i ostatní, byť vypadali jinak.V tu chvíli mu cosi prostě našeptávalo, že mladík s krutou tváří vedle něj je Traiso, odumřelý a sešlý chlapík naproti je Laargayn a v kovové kouli vedle bylo snadné poznat Khenapa.

Potom, co Traiso na Vafha promluvil, sen skončil.

„Jaké to bylo?“ Uslyšel Mostickův hlas.

„Fantazie,“ řekl Kujonit bez váhání.„Trvalo to ještě dýl, než kniha samotná.“ Stále v něm přetrvávala vzpomínka na podivný obraz na konci, ale ta se brzy rozpadla.

*****

„Neděje se něco?“ Traisovi ani tak nevadila snížená pozornost během jeho projevu, ale výraz, který Vafh právě nasadil, svědčil o nenadálém duševním hnutí.

„Ucítil jsme slabou energii. Jen,co by se za nehet vešlo. Ovšem, ač se to zdá být nemožné, cítil jsem z ní vůni domova.“ Vádén, vedoucí ženského čtverce se na Vafha podívala skoro stejně lačně jako Traiso.

„Našel jsi tedy konečně spojení s domovem? Najdeš do něj cestu zpátky?“

„To nemohu. Spojení bylo krátké a už tu vůni necítím. Avšak soustředění stojící za energií bylo veliké. Budu připraven, kdyby se to opakovalo.“

Traiso a jeho manželka si vyměnili pohledy plné zklamání. Bývaly doby, kdy se ještě mohli domů vrátit. Vafhovo cestování mezi světy je dostalo do labyrintu, v němž sice mohli cestovat mezi jeho zastávkami, ale ne ho opustit. „Půjdeme na noc ven.“ Přikázal Traiso sklíčeným hlasem. „Jsem si skoro jist, že se společnosti nevyhneme. Nemuselo by to ale být tady.

On a jeho družina vyšli z malého penzionu, zatímco většina hostů se naopak vracela domů. Traiso si radši prohlédl nejbližší okolí přímořského letoviska. Při západu slunce se pravidelně někdo z nich vydal na procházku, tentokrát však nebylo rozumné jakkoliv se štěpit.

Stejně se ti musím smát Costofare ,blesklo hlavou vůdčímu vampýrovi. Já necestuji nikam, kde nežije můj druh, trhám od huby zlato za šaty a cesty dorozumívání a tebe prozradí směšné hadry tvých goril. Nebýt toho, ještě dlouho bych o tobě nevěděl.

Šli na trh vzdálený odsud nějakých pár kilometrů, neboť jejich pronásledovatelé se jen neradi předváděli na veřejnosti. Navíc, samotná cesta na trh byla zdobená samými krámky s pohlednicemi a suvenýry. Bitka, jak si Traiso uvědomoval, zde nehrozila. Toto ujištění mu nevydrželo dlouho. V ulicích turistického městečka se za strach budící společností osob s nelidskými rysy vydala ještě křečovitější a nepraktičtější formace- tři policejní vozy v řadě, řízené jakoby nejistě a pomalu. Traiso otočil hlavu a spočítal si to. Pět lidí v jednom autě, to znamená patnáct a jeden může být v záloze. To by tak odpovídalo.

Protivník mu na přemýšlení nedal víc času. Vedoucí vůz prudce zrychlil a čumák nasměroval do jednoho obchůdku. Lidé zakvičeli, Traisovi přátelé sebou trhli a sám Traiso rychle nechal zbývající vozy vystřelit vzhůru k obloze. Deset mužů je naráz opustilo prudkým výskokem. Všem při pádu zářila těla stříbrným a zlatým světlem. . Po dopadu vypadali naprosto spokojeně a záře se přeměnily v obyčejné tetované nákresy. Zdobící tváře, končetiny a různobarevnými tunikami odhalené hrudi.

Traiso na ně spustil vozy, které zůstaly ve vzduchu. Dokázali je holýma rukama odrazit. Auto vpasírované na chodník otevřelo svůj kufr. Vyšel z něj bojovník ani ne tak obnažený, ani ne tak (pokud se dalo soudit) počmáraný. Sebevědomě se podíval na Traisa, zatímco ho obklopovala suit jeho vozu. Všech pět na sobě mělo stejně jako on šedivý plášť a byli mezi nimi i dva počmáranci. Jednoho z nepočmáraných právě nedávno Traiso spatřil.

„Cosofare“, oslovil cestujícího z kufru. „Takže i ty teď preferuješ veřejná vystoupení? Ne, že by mi to vadilo. Máme dost diváků“, gestem poukázal na schovávající se zvědavce kolem, „aby zachytili můj triumf.“

Cosofar se celou dobu tvářil silně zarputile. „Rád bych ti připomněl, že už nemáš co vyhrát. Já ano. Začněme!“

Z kufru auta vylovil dlouhé podivné kopí s obručí na konci, které hodil dvěma počmárancům. Traisovi došlo, že obruč je plná magnetů, když se s ním počmáranci přilepili na Khenapovo brnění. Samotné kopí se pak posunulo směrem dopředu, neviditelnou silou nabývalo na teplotě a razilo si cestu tlustým kovem. Khenap vystřelil do vzduchu stoupaje stále výš v naději, že své protivníky setřese. Mezitím na zemi začal boj dvou proti jednomu. Do každého vampýra se pustili dva počmáranci.

Výjimkou byl Vafh. Ten pro tento typ válečníků představoval zvláštní nebezpečí. A také Traiso, na něhož „zbyl“ obránce Beldonbaaru Cosofar a jeho poslední osobní strážce. Ty věčné útoky mečem na hlavu mu za chvíli šli na nervy. Na okamžik vyletěl nahoru, aby se podíval, jak to jde jeho přátelům. Po Khenapovi nebylo žádných stop. Laargayn na tom byl očividně bledě. V partě to byl odborník na kousání, což teď nebylo možné. Jakoukoliv substanci neškodnou pro lidi, ale smrtelnou pro upíry si tihle lidé dávali ke každému jídlu. Pít jejich krev by byla sebevražda. Proto se Laargayn se zděšeným výrazem pokoušel uletět, ale počmáranci mohli do malé výšky vyletět taky, takže ho vždy srazili.

Vafh se také stěží vyhýbal dvojici mečů. Na druhou stranu právě teď si dokázal udržet odstup a rozevřel a zase sklapnul ústa. Z obličeje mu vyšlehlo stříbrné světlo, které se před jedním bojovníkem změnilo v o něco větší magickou napodobeninu těch úst. Hlava bojovníka pod silným skusem pukla. Trtaiso pokrok nadšeně uvítal a pohlédl k ženskému čtverci. Jeho milovaná Vádún právě roztrhala jednoho ze svých protivníků svými slavnými výbušninami, které produkovalo její tělo - mezirasová vampýrská politika se Traisovi vyplatila hned v několika věcech. Pokrok zaznamenala i Merhoona drásající svým sokům obličeje a úspěšně přitom překonávala jejich ochranná tetování.

Teď by měl on, vůdce, zase útočit na nepřátelský střed. Když znovu zamířil k zemi, spatřil v Cosofarově tváři radost. „Jste vyřízeni!“ zařval vítězoslavně. Vytáhl zpod pláště svého druhu kuši s několika šípy. Jediným dotekem vystřelil všech sedm střel popsaných beldanbaarským písmem nerespektující žádnou přirozenou dráhu. Bylo nad slunce jasné, že šípy jsou popsány jmény sedmi z osmi členů Orkarovy osmičky s hroty napuštěnými kdoví čím a teď si jdou pro své oběti.

Vádún to potěšilo. Sice ztěžka, ale přece objala svého soupeře, roztančila ho jako káča a v letu na jeho tělo narazila svůj šíp. Jeho kouzlo, vinou usmrcení nesprávné oběti, zhaslo. Vádunino tělo, ač oslabené, ještě nějaké bomby produkovat stačilo. Těmi zhynuli muži bojující se zbylými vampýrkami a dokonce i s Vafhem. Útěk před šípy započal….

Krastis, Merhooma a Nerzziz co nejrychleji přešli do letu a snažili se šípy setřást. Laaargayn našel novu sílu a uprchl i navzdory počmárancům. Vafh se jen pousmál. Jeho krátké soustředění udělalo z jeho šípu cíl umělých blesků. Předmět to moc dlouho nevydržel. Traiso riskoval obvinění z předvádění se. Stejně se rozhodl opakovat dávné štěstí za podobné situace a zlomil šíp, kterému dovolil dostihnout ho. Cosofor na zemi měl chuť řvát vzteky.

Vafh se s blaženým výrazem vznesl, kolébaje se právě jako jeden z šípů. Nakonec zaslechl zvuky, pomocí nichž našel Khenapa a počmárance na kopí. Upru-mágovi se podařilo přiletět zezadu a dotknout se jejich potetované kůže. Jejich ochranné kresby znovu zazářily, tentokrát ohněm, pod jehož plameny oba bojovníci zavyli a zřítili se na zem.Vafh osvobodil Khenapa od kopí a vysvětlil mu , co se děje.

V tomto krátkém čase dokázal Traiso dostihnout zezadu Laargaynův šíp a zničit ho. Posilu v podobě Khenapa milerád uvítal. Jeho meč se vzápětí osvědčil při destrukci šípů Krostis a Nerzziz najednou. Merhooma dokázala ten svůj zničit sama, postupnou deformací během honičky.

Osmička se slétla těsně kolem Cosofora a jeho zbylých třech mužů.

„Jak je vidět, podcenil jste nás.“ Řekl naštvaně Khenap s očouzeným brněním. Vádún se ozval slizký zvuk v podpáží a na dlaň jí dopadla malá černá bomba. Naneštěstí pro Traisa i pro ostatní, kdož doufali v pomstu, policie a helikoptéry v nejbližším okolí jim připomněli, kde vlastně bojovali. Cosofor nechal vzniknout bleskům vycházejícím ze země, představující základ jeho portálu.

Vafh musel udělat totéž. Vzadu ve stínu otevřel průrvu, nikoliv tak nápadnou, ale postačující. Byl nejvyšší čas vrátit se na stanoviště. Vádún ještě nazdařbůh hodila svou poslední bombu. V jejím zařvání osm proniklo postupně tiše na vzdálené místo.

****

„Tenhle život mi už vážně leze na nervy.“ Prohodil jakoby mimochodem Traiso.

„Musíme to brát z té lepší stránky. Tentokrát jsme ho už skoro zabili.“ Vafh se posledních sto let snažil udržet Traisovi morálku a Laargayn přikyvoval.

Traiso místo odpovědi znovu přehodnocoval svůj život. Ve vzpomínkách i tady a teď. Na tomto světě měli stanoviště uprostřed pralesa. Vykáceli tu takový malý holý kruh.Ženy už spaly, Khenap se staral o svoje brnění.

Nad nimi se vznášel „studený portál“. Říkal mu tak Vafh , protože byl v latentním stavu a musel ho udržovat, aby nezmizel. Podivná masa připomínající vskutku něco mezi kamenem a ledem s několika barevně zářícími místy. Tvar to neustále měnilo a bylo to velké zrovna pro pojmutí jich osmi. Jejich brána mezi světy na jedno použití, kterou museli vždy pracně obnovovat.

„Chceš se vydat někam jinam?“ Vafh nasadil svůj nejservilnější tón, když viděl vůdce civět na portál. Měli na výběr sedmnáct dalších míst.

„Chci to, co vždycky. Vrátit se domů.“ Aby předešel Vafhovým výmluvám , přešel do autoritativní roviny.

„Zůstaneme tu ještě týden. Přímo tady. A po celou dobu budeš připraven znovu ucítit známky domova, jako před chvílí. Pak tam nasměruješ portál.“

Vafh se v přijmutí příkazu uklonil. Traiso si svým rozkazem byl zcela jist. Ne, že by tak neochvějně věřil v návrat. Jen si po delší době něco připomenul.

****

„A co je zas tohle?“ Mostick byl den po ozkoušení storytellingu opět pozván Kujonitem k němu domů. Evidentně mu jeden zážitek nestačil. Právě teď si v přítelově bytě prohlížel přístroj na trojnožce připomínající kulatý fotoaparát.

„Řekněme takový neohrabaný nahrávač „tripu“. Používá se to v protinarkotických léčebnách, kde pacientům překrývají abstinenční příznaky pomocí stimulace prvotních účinků drogy. Je to trochu kontroverzní metoda.“

„Jak jsi k tomu přišel?“

„Začínají to rozdávat mezi narkomany mimo ústavy. Musím se přiznat, že mi ta role docela sedla.“

„Co si chceš stimulovat?“ Včerejší zážitek?“

„Právě proto tu jsi. Včera to nebylo ze začátku nic moc. Tudíž to musíš udělat ještě jednou. A tak si to nahraju a budu to moct udělat, kdykoli se mi zachce. Prosím.“

Mostick byl ochoten udělat cokoliv, když měl více či méně věrohodné ujištění, že už nebude otravovaný. Zatímco Kujonit zapínal přístroj, on připravoval druhou várku storytellingu.

Fungovalo to nepřirozeně efektivně, chlapec spal a snil udržován vypravěčovými slovy a svou posedlostí. Zaujetí příběhem v něm rostlo každou vteřinu. Když příběh skončil, zůstalo pouze zaujetí a podruhé z něj vyletělo do jiného světa.

****

„Domov!!!“, zakřičel.

Traiso se na něj opatrně podíval. Jeho čaroděj hodil rukama na studený portál. Bezpochyby ho aktivoval. Duhová světla zazářila intenzivněji, celý objekt se ustálil v tvaru mezi pyramidou a koulí. Nějak tak vypadal, když se snesl a otevřel.

Uvnitř byla tma se slabým pulzujícím světlem.

„Směr! Je tam směr!!!“

Vafh zřetelně nebyl ve své kůži, i když právě to Traisa přesvědčovalo.

„Vstávat! Vracíme se domů!!!“

Do portálu vešel druhý a již slyšel kroky ostatních.

****

Kujonit prožíval noční můru o portálu mezi světy. Blaženě se probudil vedle Mosticka a řekl: „Ty vole, já z toho mám sny….“

„Říkal jsem ti přece, že je to blbost.“

Kujonit mávl rukou, přičemž se snažil zahnat podvědomý děs. Nepodařilo se mu to. V jeho vlastním pokoji zavál chlad jak se v prostoru objevil cizorodý prvek. Šedivá houstnoucí pěna ztvrdnuvší na místě a vypouštějící postavy. Mírně přihrblého dlouhána s podivnými zvířecími pařáty a odlidštěnou trojúhelníkovou tváří. Za ním takřka lidsky vyhlížejícího jedince s aristokratickými pohyby. …

Kujonit se již díky styku s profesory obrnil proti strachu, který byl antiempatickou zbraní upírů. Teď ovšem mu to bylo k ničemu vzhledem k zrůdnému přirozenému šoku. Vědomí ztratil sám a Mosticka o něj připravil stůl převrhnuvší se po jednom Traisově pohledu.

Netrvalo to dlouho a dlouhý exil byl minulostí. Orkarova osmička byla opět přítomna i fyzicky.

****

S nástupem noci přišel Traiso zpět k plné síle.

„Jak užitečná věc.“ Hodnotil zážitkový nahrávač ve Váfhově ruce. „A jaká kuriozita na tom, co nás přivolalo.“

V ruce potěžkal „Kroniku Orkarovy Osmičky“, nad jejíž obálkou se šklebil.

„Je něco z té zpatlaniny vůbec pravda?“

„Obávám se, že ne. Kromě obecných faktů, samozřejmě. jinak se z nás stal spolek ochránců lidí.“

„Takže jsme slavní, ale nic z té slávy nemáme. Jaká krása.“

„S tvým dovolením bych si dovolil odporovat. Zbylo ještě mnoho našich hrdých lidí. Můžeme využít svého vlivu a správně je motivovat.“

„Nic takového. Připadá ti snad, že nám krátká vláda nad Beldanbaarem zařídila málo legrace?“

„Od kdy ty odmítáš výzvu. Zvláště teď, kdybys mohl získat opravdu hodně. Dokonce i pro mnoho upírů teď sedíš na trůnu v Saysterogu. To by nemělo zůstat… Řekl jsem něco špatně?“

Traiso hleděl zrakem umělce posedlého svým dílem. Zprvu jeho výraz vypadal vztekle, ovšem zároveň se přiblble usmál.

„Máš pravdu, příteli. Hned, jak si tady vytvoříme stabilní základnu, poradím se s vámi všemi co a jak. Zatím si oslavujte.“

Tu noc nechal vyletět svoji partu z bytu Kujonita Baribaritelda k načerpání čerstvého vzduchu a radosti z návratu. Chtěl zůstat sám a zeptat se majitele bytu na pár věcí.

Odmítal, aby toho byl Vafh. Stejně by komunikace trvala dlouho. sám šel do ložnice, kde byli oba mladíci svázáni, probudil Kujonita a sundal mu roubík.

Bylo to obtížné dorozumívání. Podle Vafha mladík studoval upíry a bylo pravděpodobné, že bude rozumět a především, že se bude úpěnlivě snažit.

Rozsvítil lampičku a otevřel před ním atlas z knihovny. Tam, kde kdysi bylo jeho hlavní město ukázal na jakýsi nápis lidským písmem, jemuž nerozuměl.

„Saysterog?“ zeptal se.

Kujonit snaživě přikývl.

Teď nastala ta těžší část.

„Krabasi“(Traiso horko těžko naznačoval císařskou korunu kolem své hlavy), „itchtar naglaate?“ Doslova se zeptal Císařův dům existuje?, poněvadž to chtěl vyjádřit co nejjednodušeji.

Potící se Kujonit přikyvoval. „Moraisew.“

Traisovi připadalo, jakoby došlo k pokusu o moughrai saw. V jeho době to značilo část chrámu, kam mohl návštěvník pouze po zaplacení. Jak znal vývoj na všech světech, asi to pochopil správně.

Úsměvem mu poděkoval. Odešel z jeho ložnice a dál se nestaral. Zbytek noci strávil opíjením se a klábosením s přáteli rozpačitě líčícími noční Cetchumat. Nemyslel až do rána, kdy se zvedl.

Slunce z okna se do něj opřelo. S pevnou vůlí mu vzdoroval a pak pečlivě vyzkoušel, co se naučil od Vafha. Aniž by ho to stálo větší úsilí, dokázal v Kujonitově kuchyňce vytvořit portál typu „skleněné schody“ a nechal jej tam prozatím napevno. Očekával, že až opustí poslední schod, co viděl, dostane se někam do vězení, jelikož jeho portál nebyl nahlášen a bude se muset vracet. Byl ale přímo v audienčním sále císařského paláce.

Výborně, první znak, že ho ten palác skutečně přijímá. Zkusil to ještě jednou a podnikl stejným způsobem portálový skok do trůnního sálu.

Teď tam bylo neuvěřitelně zatuchlo a mrtvo. Restauratéři se mohli snažit zachovat v původním stavu, co chtěli, život tomu stejně chyběl. Traiso ignoroval černý kamenný trůn i stoly, na nichž byly císaři předkládány dary. Soustředil se na strop vyzdobený obrazy hvězd. Vzlétl k němu. Mezi stálicemi všech barev tam našel jednu velice výjimečnou, zelenou.

„Otevři se mi, jsem tvůj císař.“ V tu ránu strop ještě víc ztmavl. Všechny hvězdy nabraly zelenou barvu. Původní zelená vystřelila malou světelnou uličku k zemi. Hvězdy se vrátily do své původní barvy a každou opustilo jim přináležející světlo.

Tam, u podlahy se sloučily v jedinou plamennou masu. Byl to samozřejmě jen další typ portálu. Traiso se zaradoval a vrhl se do jejich středu.

****

Bylo to přesně tak, jak očekával. Ocitl se v malé budově. Zvenku slyšel cvrlikot ptáků a řev větších zvířat. Cítil vůni rostlin. Ničeho z toho si nevšímal. Prchal chodbami citadelky a broukal si přitom : „Skrytý v bezčasí, můj cíli, kdepak jsi?“

Rozbíjel, co mu pod ruku přišlo, až v hodovní síni narazil na jednom kameni ve zdi na naškrábaný nápis Orkar. Silou vůle vyndal ten kámen i černou nádobu za ním. Rozbil to. Uvnitř byla malá soška hyeny.

„Je to primitivní zvyk,“ říkal Traiso ten den.

„Je to vytyčení tvého cíle.“ Otec mu stále ukazoval malou sošku hyeny s vrytými zaklínadly. „Zítra vyrážím já a lord Shaskar coby reprezentanti našeho města k císaři. Udělí nám tu čest zajít na místo, kam mohou jedině vládci říše. Tam ti to dám. Tvá cesta bude plná zabíjení, učení, vítězství i proher. Až zažiješ druhý doušek, vrátí se ti síla všech, co jsi zabil. Vrátí se ti odhodlání z tvých největších triumfů.A tvá vlastní dosažená síla se ještě několikrát zmnohonásobí. Takže vlastně, čím déle tvá cesta potrvá, tím lépe.“

„No, pouť byla pořádně dlouhá. Šup tam s tím!“

Ukousl hyeně hlavu a obsah jejího těla si nalil do úst. Druhý doušek chutnal stejně odporně jako ten první. Na rozdíl od toho tenkrát nyní lačně očekával výsledky. Po pěti staletích by se nedivil přeměně v chodící hvězdu. Skutečnost byla o něco více osvěžující. Konzervační prostředky, co na sebe před věky uvrhl, byly zrušeny a nastoupila ztracená svěžest mládí. Bezprostředně ucítil také chaos ve svých žilách. Možná, že umírá následkem předávkování energií.

Přežil to. Jeho vlastní krev nicméně zhoustla a zrychlila svůj oběh. Nyní nebude potřebovat nic. Pít, jíst, vysávat ani spát. Cyklus přijímání a vydávání energie se v něm zastavil, ačkoliv zůstal naživu.

Pod sebou slyšel nějaké hlasy. S radostí se šel pochlubit svým přátelům, kteří ho přes jím vystavěné portály už hledali. Oni tak šťastně nevypadali.

„Co tady děláš?“ zeptala se ho Vádún.

„Omlouvám se za menší zajížďku. Všechno vám ihned vysvětlím.“

„Kde to jsme?“

Je to lokace na jinak neobývaném světě. Staří císařové to používali jako menší oázu klidu. Já jsem se k tomu místu dostal oklikou spojenou s mým „druhým douškem“. Omlouvám se za svou lež, ale nikdy jsem ho nevykonal.“

„Copak je to důležité?“ Podivil se Khenap.

„Byla to, řekněme, jistá záležitost rodinné cti.Pojďte, vysvětlím vám to.“

Podařilo se mu to vylíčit dost stručně, během deset minut.

„Takže on chtěl, abys zabil císaře.“

„Plus celou jeho rodinu a uvelebil se na jejich místě. Táta si na nedostatek ctižádosti stěžovat nemohl. Jenže to bylo příliš složitý, tak jsem začal celou tu záležitost s Vafhovým cestováním. Pak se to trochu zvrtlo. Říkal jsem si, tentokrát to půjde. Poněvadž palác mě začal chápat jako nejmocnějšího upíra na tomhle světě.“

„A co budeme dělat teď?“ Šel přímo k věci Laargayn.

„Nejdřív ze sebe shodíme konzervy. Už nepotřebujeme žít zas tak dlouho a já se svou milovanou chotí budu moct zplodit pár potomků. Jakožto císař se uvelebím tady, na základně, kterou s trochou štěstí ani Cosofar nenajde. Pak tu můžeme rozeběhnout menší populaci z našich lidí shromážděných prakticky odkudkoliv budeme chtít. Širší plány si nechám na potom.“

„Myslíš to vážně?“ Zeptala se Krastis.

„A proč ne? Můj otec nevydržel, aby někdo byl jen stínem sebe sama. Já jeho plány teď překonám, neboť nebudu jen lovcem nebo jen císařem. Ale především zakladatelem nové společnosti. Vás samozřejmě vítám jako své nejšťastnější první poddané.“

Vafh, Laargayn a Vádún se zatvářili spokojeně. Zbytek byl poněkud na rozpacích.

„Je tu ještě jedna věc, kterou musím udělat, abych očistil své svědomí.“

„A to je… ?“ Nadhodil Khenap.

Přiveďte ke mně toho člověka, co nás přivolal. Nějakou dobu tu strávím s ním. Chci mu povědět pravou historii Orkarovy Osmičky.“