Staré Zadky 2004

   Rozhodl jsem se tento článek spáchat i přesto, že to byla moje teprve první dřevárna (i přes pokročilý věk 20 let), jelikož ve mne zbylo toliko dojmů a také z důvodu upozornění na akci poněkud opomíjenou, ale velice kvalitní, jakými bitva u Starých Zadků dozajista je. Jsem si vědom, že jakožto šermíř zelenáč těžko můžu srovnávat s dalšími akcemi a tak bych byl rád, kdyby k tomu případní čtenáři taky tak přistupovali:o)
   O tom, že na bitvu opravdu pojedu, rozhodli spolužáci z Brna dva dny předem, takže mé vybavení podle toho taky vypadalo – půjčená kroužkovka z pérovek (tfujtajbl!), dřevěný neobalený (!) dlouhý meč a kožené botky + želená přilba (můj miláček). Samozřejmostí jsou i na dřevárnách minimálně kožené rukavice. Společně s nimi jsem se tedy motorizovanou jednotkou v pátek 25.6. dovlekl na místo konání, do vesnice Křtiny (asi 20km od Brna, známá především svým barokním kostelem a blízkostí jeskyně Býčí skála).
   Určitě stojí za to malinko osvětlit bitevní reálie. Jak většina fanoušků fantasy ví či minimálně tuší, jedná se o proslulé bojiště z posledního dílu pentalogie o Zaklínači z pera Andrzeje Sapkowského, kde se střetly armády Severních království (Nordlingů) a Nilfgaardu. Do bojů se mimo jiné zapojily i oddíly mahakamských trpaslíků a skupiny elfích komand Veverek. O již čtvrtý ročník této dřevěné bitvy se opět postarala skupina šermířů nazývajících se Temní hraničáři. Všichni svorně vzpomínali na předloňský, druhý ročník této bitvy, který se neobyčejně vydařil, a jelikož loni to prý byl poněkud propad, všichni očekávali, že letos se podle zákonitostí střídání dobrých a špatných jevů všechno zase povede. Nicméně, už od počátku panovala trochu nervózní atmosféra, za kterou mohla skutečnost, že velkou část lidí spolkla další šermířská událost a totiž moravský Pán prstenů. Jeho organizátoři totiž tuto bitvu umístili do termínu kryjícho se s bitvou o Staré Zadky, i když o této věděli dopředu. Na Staré Zadky se tak dostavila osmdesátka nebo devadesátka lidí (oproti pěti stům na PP). Z těchto důvodů se tak smrskl počet bojujících stran. Ze Severních království zbyla jen Temerie a Geraltova družina. Proti nim stála nilfgaardská vojska podporovaná komandem Veverek.

   A teď k samotné akci. Dorazili jsme kolem osmé hodiny večerní do malého stanového tábora, kde se na nás sesypali známí mých kamarádů. Utábořili jsme se ve stanech v lese, kde během večera vyrostlo několik kruhů nilfgaardských tábořišť. Už zpočátku musím říci, že pro každého začátečníka je nesmírně usnadňující, když se ho na počátku ujme nějaká skupinka lidí, kteří se znají už dlouho a sjezdili společně mnoho akcí a svedli mnoho bitev. Mně se takového přijetí dostalo od klanu Goblinů, skupinky asi 8 lidí s charismatickým velitelem Mailou, který se nakonec taky stal velitelem celé nilfgaardské armády. Goblini společně najezdili asi dvacítku různých bitev a jedná se o ostřílené zabijáky, kteří mají vlastní oděvní styl (kombinace černé a červené, prapodivné úpravy vlasů, válečné malování obličeje) a zvyky (uctívání Alláha, záliba ve vraždění, znásilňování a plenění). Během prvního večera a noci tedy došlo k družné zábavě okolo ohně, která se pochopitelně neobešla bez konzumace všelijakých domácích specialit (vína a pálenice, „medvědí mléko“) a hudebního doprovodu (didgeridoo, Ivanova kytara).    Druhého dne dopoledne začala registrace a schvalování zbraní. U dřevěného meče jsem byl nucen alespoň si zalepit hrany sportovní páskou a vyžebral jsem si život nad rámec průměru (3 životy) za svou kroužkovou košili a přilbu. Zaregistrovali jsme se jako Nilfgaarďani, jelikož Goblini jsou zvyklí hrát zásadně za „zlé a černé“ strany. Následoval stručný výčet pravidel a pak se jednotlivé armády přesunuly na svá stanoviště. Nilfgaard do tábora 4.armády za řekou (v reálu malý potůček strmě zarytý mezi dva kopce, jehož stěny se během neustálých přesunů změnily v klouzačku), Temerijci do Wyzimy a Geraltovci do Cintry. Každá armáda měla k dispozici bochníky chleba a cisternu s vodou k utišení tělesných potřeb, jelikož se hrálo přes poledne nepřetržitě.
   Hned po začátku došlo k první bitvě o Cintru. Přestože jsme jako Nilfgaarďané pobili všechny obránce Cintry, samotná Geraltova družina nás obklíčila a po urputném boji pobila. Hned v této bitvě se u mně projevilo příslovečné štěstí začátečníka, když mi šíp proletěl mezi nohama. Pak jsem byl téměř zmasakrován jedním válečníkem se dvěma šavlemi a dodělán ve chvíli, kdy jsem se sám ocitl v hloučku nepřátel. Musím tedy uznat, že jsem doufal, že se mi vyplatí mé malé zkušenosti z železného šermu. Vůbec to tak ale nebylo, mezi dřevem a železem je pořádný rozdíl.
   Dalším questem bylo zadržení obchodní karavany, což se nám obklíčením celkem snadno podařilo a získali jsme tak cenné zlato a stříbro, což byl artikl, který rozhodoval o výsledku celého „bitvení“. Organizátoři si vymysleli celou řadu úkolů a zpestřujících událostí, takže nebyl čas se nudit. Jednou to byl bazilišek, jehož „mrtvolou“ se ve svém táboře po jeho zabití chlubili Temerijci. Dále to byla například zásilka zlata do trpasličích dolů, získávání kouzelných zbraní, hledání magických rostlin v bažinách, odměna za samotného Geralta nebo hádanky u kněžek. Situace byla přehledná, i když koalice vznikaly a zanikaly poměrně rychle. Velitel nilfgaardské armády Maila naší armádě vévodil se svým nadhledem, ale především masivním kladivem i svými tělesnými rozměry. A také svou typicky goblinskou diplomatikou, když uzavíral spojenectví už se záměrem je vzápětí výhodně porušit, což však kvitovali s nadšením všichni Nilfgaarďané.
   V jedné z bitev se nám povedlo unést Ciri a ve své pevnosti ji dlouho držet, načež jsme za ni získali stříbrné valouny, když jsme ji prodali zpět Geraltovi. Jako Goblini jsme v rámci nilfgaardské armády podnikali různé samostatné akce za účelem vraždění, loupení a znásilňování, které však většinou končily smrtí nás všech. Jednou jsme omylem narazili na upíra Regise s dryádou Milwou a jejich společníky, což byl problém, neboť upír byl zranitelný jen stříbrnou zbraní, takže jsme byli celkem rychle pobiti. Podruhé jsme zase v počtu tří goblinů napadli zadní voj celé temerijské armády na pochodu. Pochopitelně jsme opět zemřeli (já dost rychle, po zákroku čtyř nepřátel a jednoho stromu), nicméně víc ran jsme rozdali než obdrželi a to se u Goblinů cení nejvíce:o) Zrovna v okamžiku, kdy se podstatná část Nilfgaarďanů léčila ve svém táboře, zaútočily na nás spojené síly temerijské a geraltovské (což se stávalo po většinu času, díky čemuž byl Nilfgaard v neustálé menšině) a tábor dobyly. Následoval útok přeživších nilfgaardských na temerijskou Wyzimu, který se však shledal s neúspěchem a téměř dokonalým vyhlazením našich. Naštěstí, rozhádání spojenci brzo náš tábor opustili, takže se vrátil zpět do našich rukou.
   Zanedlouho přišel do našeho tábora posel, který oznámil, že kněžky potřebují pomoc. Ukázalo se, že jde o vyluštění hádanky, pro každé vojsko jiné. Jeden z Goblinů projevil dost důvtipu a uhádl ji jako první, takže náš nosič utíkal do tábora se získaným zlatem. Na nosiče temerijského už si počíhali Goblini za hranicemi chrámu. Strhla se tak hromadná bitka přímo na území, na které se vztahovala stará tabu. Geralt téměř zemřel, ale Nilfgaarďané byli zatlačeni zpět. Své zlato si však pohlídali. Obchodníci nám nabídli úkol doprovodit další karavanu a naslibovali za jeho splnění velký zisk. Potíž však byla v tom, že temerijští si na nás počíhali v Brokilonu a za pomoci dryád byla naše skupina smetena.
   Brzy se u našeho tábora objevil oddíl geraltovců. Nilfgaarďané však na ně v plné síle vtrhli ještě před říčkou a obklíčili je. Nastala asi nejlepší bitva v rámci celého dne, kdy jsme sevřeli do kleští přeživší skupinku Geralta a spol. a vnutili jí kruhové sevření, takže nikdo nemohl uniknout. Nejstatečnější z Goblinů se vrhali po hlavě do stále štíhlejšího kroužku nepřátel, kteří byli natěsnáni doslova tělo na tělu. Z radosti nás však vyvedl náhlý útok temerijských, kteří naši výhodnou pozici rychle vymazali a donutili nás k ústupu, nicméně i za cenu vlastních těžkých ztrát. Tady se mi povedlo asi nejkrásněji zemřít:o) Bránil jsem se dvěma temerijským, jednou jsem spadl do příkopu, podruhé narazil do stromu a málem spadl do potoka. Ještě v pádu jsem dostal zásah sekerníka. Ten mě však pomohl vstát a provolal mě statečným Nilfgaarďanem, což mě navzdory úmrtí tak povzbudilo, že jsem se vracel opravdu šťastný. A to zvláště proto, že jinak jsem dost mizerný šermíř.
   Nicméně zdaleka nejzábavnější situace nastala, když jsme v deseti obsadili opuštěnou Wyzimu spolu se všemi zde ponechanými temerijskými zástavami, takže si ji nemohli dobýt zpět (jedno z pravidel zakazující vyhlásit obléhání bez zástavy). Vracející se skupinky Temerijců jen skřípaly zubama. Po dlouhé době se na cestě objevila velká zpívající armáda v čele s Geraltem. Přišli k nám a vystoupil Marigold v podání Jezevce a velice diplomaticky nám sděloval výhody spojenectví proti Nilfgaardu. Naše posměšné: „Ale MY jsme Nilfgaard a tahle pevnost je teď naše!“ jeho diplomacii vcelku dokonale rozhodila, než si všiml našich visaček s barvou bojující strany. Všichni Nilfgaarďané se v tu chvíli váleli smíchy a Geralt, aby se příliš neztrapnil, byl nucen urychleně vyhlásit útok, kterým nás vzhledem k několikanásobné přesile rychle zbavili snadno nabyté ho města.
   Tím už jsem na samém závěru Snad zde popisované události čtenáře nenudily. Následoval návrat do stanového tábora, občerstvení a po slabé hodince závěrečná bitva, kterou pro úspěch následovala druhá a posléze také třetí závěrečná bitva. Mnozí, a my také, pak začali balit a chystat se k odjezdu.

   Závěrem musím říct, že jako moje první dřevárna to byla akce velice vydařená. Ani na chvilku jsem se nenudil, což byla dílem zásluha jak organizátorů, kteří měli vymyšlené různé scénáře, tak spolubojovníků, jejichž humor a nadšení nenechaly člověka (goblina) chladným. Nakonec někteří lidé uznali, že byla vlastně výhoda, že byl v ten den i moravský PP, jelikož většina „klacíkařů a proutkařů“, jak někteří říkají rádoby šermířům, kteří mávají lehoučkými mečíky připomínajícími párátka, jela právě na tuto podstatně populárnější bitvu. Staré Zadky pak navštívili věrní příznivci a skupinky sehraných lidí povětšinou v dost slušných kostýmech, „prostěradláři“ zůstali zřejmě doma nebo jeli na PP. Takže rozhodně pochvala patří organizátorům – Ručímu, Krejmenovi a dalším.
   Příští ročník doporučuji všem příznivcům početně menších ale o to hratelnějších bitev. Ale, jak se teď vlastně zamýšlím, moc bych to asi doporučovat neměl, aby to tak taky zůstalo i nadále:o))

   Autor se omlouvá za text bez ilustrací, který musí být pro všechny ty, kteří nemají dost velkou fantazii, doslova frustrující:o) Autor s sebou neměl fotoaparát a neví o nikom, kdo by ho tam měl.