Angelic Layer

Formát: 26 TV
Produkce: CLAMP
Seiyuu: Suzuhara Misaki - Enomoto Atsuko (KareKano - Yukino Miyazawa), Suzuhara Shuuko - Inoue Kikuko (Chobits - Chitose Hibiya, OMG - Belldandy, Key the Metal Idol - Mima Tokiko), Kobayashi Kotarou - Fukuyama Jun, Kizaki Tamayo - Yukino Satsuki (Inu Yasha - Higurashi Kagome, FMP - Chidori Kaname, Trigun - Milly Thompson), Mihara Ojirou - Hoshi Soichirou, Mihara Ichirou - Onosaka Masaya (Trigun - Vash the Stampede), Jounouchi Sai - Kuwashima Houko (Chobits - Kokubunji Minoru, Inu Yasha - Sango, Nadeshiko - Misumaru Yurika, Noir - Yuumura Kirika), Ogata Masaharu - Seki Tomokazu (Nadeshiko - Daigoji Gai, FMP - Sagara Sousuke, X - Kamui Shirou), Suzuhara Shouko - Mitsuishi Kotono (Noir - Mireille Bouquet, NGE - Katsuragi Misato)
Žánr: Akční/Komedie/Občas nezdařilý pokus o drama

"Zááánkóku no tenši no tééze..." - NGE

Kidou Tenshi Angelic Layer aka Angelic Layer je další CLAMPovina (X, Chobits, Card Captor Sakura,...), jejíž mangovní předloha byla natolik úspěšná, že byla stvořena její animovaná obdoba. Jedná se o roztomilou, lehce komediální show pro nenáročného diváka, vyvedenou ve světlých, pastelových barvách. Anime se původní mangy nijak pevně, do detailů nedrží (jak po stránce příběhu, tak množstvím chibi), ale to není na závadu, vzhledem k tomu, že ani jedno z nich není žádné veledílo ^_^. Ale nepředbíhejme...

Drobná Suzuhara Misaki, která už od mateřské školky neviděla matku (jež se chabě vymlouvá na to, že má práci), se stěhuje ke své tetě do Tokia. První, na co ve velkoměstě, kde nastupuje na střední školu, narazí, je fenomén Angelic Layer. Jedná se o souboje panenek, tzv. andělů ve speciálních arénách. Anděl je ovládán (EEG biofeedback?) svým pánem - Deusem a snaží se zredukovat protivníkovy hitpointy (zásahové body, to zní také dost divně) na nulu. Prostě a jednoduše je to One Must Fall 2097 v bledě růžovém, s menšími, roztomilejšími roboty a horší hudbou. Misaki si okamžitě pořídí svého anděla, kterého pojmenuje Hikaru, a vstoupí do lokálního turnaje. Následuje hromada soubojů a Misaki získává přízvisko "zázračný zelenáč". Stejně rychle, jak postupuje v turnaji, si získává přátele. No a v tomto duchu pokračuje seriál bez větších překvapení a zadrhnutí až ke svému konci (nechybí ani obligátní díl odehrávající se u moře), který je učebnicovým happyendem dosahujícím přímo olbřímích rozměrů, happyendem bez jediné poskvrnky...

Postavy jako poctivá, prostá a cílevědomá Misaki (Tsuyokunaritai. No comment.), "obyčejný kluk" Kobayashi Kotarou a jeho nijaká sestra Hatoko či bishounen Mihara Ojirou se nijak nevymykají zaběhlým klišé, a tak člověk s povděkem kvituje přítomnost interesantnějších, výstředních charakterů - otce Angelic Layeru Mihary Ichiroua a energické Kizaki Tamayo. Je nutno poznamenat, že vztahy mezi hlavními postavami se pěkně vyvíjejí a před koncem vzniká zajímavý čtyřúhelník Misaki - Ojirou - Tamayo - Kotarou.

Ústřední linka děje, jak jsem již naznačil, je prostinká, lineární a předvídatelná až běda; hlavou mi bleskla i odvážná myšlenka, že seriál vlastně neobsahuje nic, co by se bez uzardění dalo nazvat příběhem, neboť od plnohodnotného příběhu člověk očekává nějaký ten zvrat či alespoň malý zvrátek (povedený novotvar, že?) a zajímavé a nejlépe i překvapivé, avšak logické rozuzlení. I bl... ehm... podprůměrně bystrý divák si dá velmi brzy, řekněme kolem prvních dvou, tří dílů, dvě a dvě dohromady a v hrubých obrysech si je - i díky krátkým, rádoby tajemným scénám s "neznámými" charaktery, kterým není vidět do obličeje - schopen představit, co ho ve zbylých třiadvaceti epizodách čeká. A v naprosté většině se nezmýlí... Aby se zabránilo totálnímu úpadku divákovi pozornosti, jsou metodicky prezentována změny pravidel hry, případně flashbacky odhalující "temnou" minulost postav dostatečně starých na to, aby o nějaké minulosti mohla být řeč. Pár prostých, víceméně výchovných idejí, které se v seriálu vyskytnou, jako "na výšce nezáleží", "když se chce, všechno jde" (aneb ganbaru sem, ganbaru tam, ganbaru, kam se podívám, ke konci už bylo značně přeganbaruováno), "sliby je nutno dodržovat" atd. je zbytečně často opakováno - autoři zjevně mysleli na diváky neschopné udržet myšlenku ^_^. Na druhou stranu občas bývá příjemné sledovat něco tak nekomplikovaného jako Angelic Layer, prostě relaxovat a šedé buňky šetřit na mozkodlabající záležitosti jako NGE nebo soustavy integro-diferenciálních rovnic. Teď jde jen o to, zda to člověk pokládá za příjemnou relaxaci, nebo ztrátu času...

Podstatnou část seriálu tvoří, jak už to pravděpodobně vyplynulo z nastínění příběhu, souboje andělů, které jsou mimochodem velmi pěkně, plynule animované (na rozdíl od zbytku seriálu). Souboje, kterých se účastní Hikaru, by však byly mnohem zajímavější, kdyby člověk už předem nevěděl, že vyhraje právě ona. Šarvátka nabývá zcela standardní, schematické podoby - souboj začíná a Hikaru & Misaki dostávají na frak, Misaki si vzpomene na radu přátel či něco takového a následně svého oponenta, který do ní už hodnou dobu bušil a způsobil tak zranění znamenající pro každého jiného anděla konec zápasu, nezřídka pouhým jedním úderem knockoutuje. Dramatičnost se díky tomu téměř vytrácí (tomu přispívá i vlastní fakt, že bojují pouze neživé figurky a nejstrašlivější katastrofa, jež může nastat, je neumístění se na nejvyšších pozicích turnaje) a diváka zajímá pouze to, jakým "inteligentním" způsobem zvítězí Misaki tentokrát. Veškeré souboje se samozřejmě obejdou bez krve a nejhorší, knockoutová zranění mají podobu opravdu ošklivě vypadajících oděrek, žádné lámání vazů ani podobné vylomeniny se nekonají. Je poznat, že za bojovou choreografií nestál někdo jako profláknutý matrixí(?) Yuen Wo Ping, a tak se souboje přespříliš často zvrhnou v jakousi oboustranně uniformní obdobu boxu či karate, což v praxi znamená, že snaha o odlišení stylů boje jednotlivých roztomile nadesignovaných andělů vyšla vniveč. Alespoň jednou za zápas ale diváka překvapí nějaký vypečený úder nebo chvat, který jako by vypadl z wrestlingového či jiného, vizuálně přitažlivého zápolení.

Pozoruhodná jsou jména, která se nalézají mezi seiyuu - za všechny jmenujme třebas populární Mitsuishi Kotono a Inoue Kikuko.

Bylo by jistě na místě prohodit i pár slov o hudbě. Ta rozhodně není zklamáním, seriálu tohoto typu padne jako ulitá - zcela ve shodě s pohodovou, (někdy až příliš) optimistickou atmosférou je taková i hudba (laškovná flétna, housle, trochu melancholický klavír, kytara,...), která mi občas bůhvíproč připomněla Harryho Pottera. Dramatičtější, zvučnější skladby, výrazněji podpořené bicími, pak podtrhují souboje. To ovšem neznamená, že bych hned zuřivě sháněl OST - opravdu výborná se mi hudba zdála jen jednou, asi tak na deset vteřin. Opening "Be My Only Angel" (zpěv Enomoto Atsuko) je klasický jpop, první, o ždibec lepší ending "The Starry Sky" i druhý "Ame Agari" taktéž.

Přes to všechno, co jsem napsal, mě Angelic Layer občas i bavil, tak nevím... krutou pravdou ovšem je, že u mnoha jiných seriálů jsem se bavil daleko lépe. Pokud máte rádi soubojová anime, bude Angelic Layer nepochybně lepší volbou než Pokémon, ale to zase není taková výhra, neboť taková je většina akčních anime ^_^. Ze všech jeho aspektů tohoto seriálu - přímočarého, optimismem přehlceného příběhu, "chudokrevných" soubojů, nekonfliktních, jednoduchých charakterů i kawaii kresby - přímo čiší jeho cílová skupina - děti. Ty si mohou k výslednému hodnocení přičíst tak dva bodíky. Nám ostatním postačí juknout na AMV Angelic Gear Perfect (s nabušeným hlavním motivem výtečné hry Metal Gear Solid 2) a strávit svůj drahocenný volný čas nějakým užitečnějším způsobem... třeba... é... studiem japonštiny ^_~.

Hodnocení: 5.5/10