Pán prstenů: Návrat krále

Režie: Peter Jackson
Scénář: Peter Jackson, Phillipa Boyens, Fran Walsh, Stephen Sinclair
Na motivy: J. R. R. Tolkien - Pán prstenů: Návrat krále
Produkce: New Line Cinema
Hudba: Howard Shore
Herci: Ian McKellen - Gandalf, Elijah Wood - Frodo Pytlík, Sean Astin - Samvěd Křepelka, Viggo Mortensen - Aragorn, John Noble - Denethor, David Wenham - Faramir, John Rhys-Davies - Gimli, Orlando Bloom - Legolas, Dominic Monaghan - Smělmír Brandorád, Billy Boyd - Peregrin Bral, Bernard Hill - Théoden, Miranda Otto - Éowyn, Liv Tyler - Arwen, Hugo Weaving - Elrond, Andy Serkis - Glum (alias Sméagol), nesčetně bezejmenných komparsistů
Žánr: Fantasy velkofilm

“Stejně symbolizuje moderní techniku.” - Isaac Asimov, o Prstenu moci

Každý už tak trochu tušil, co může od Petera Jacksona a závěrečného dílu nejdražší fantasy trilogie očekávat. Něco velkého. Skalní příznivci Tolkienova díla, jako je autor recenze, se po Dvou věžích smířili s tím, že zázraky se dějí jen jednou a finále filmového eposu vyhlíželi přeci jen s trochou zdravé opatrnosti…

Čeho se nakonec netrpělivým divákům dostalo? Velkofilmu, válečného. Ano, první díl by se oproti tomuto epickému kolosu, ve kterém už žádné zlomené mrkve ani jiné přízemní záležitosti (například trpaslíci) nemají místo, mohl nazvat téměř komorním dramatem, případně fantasy road movie, akorát bez auťáku (tedy, jeden tam vlastně je…^_^). Hrdinové toho pro samé bojování moc nenamluví a když ano, tak jim, přestože se Jackson oproti knižní předloze krotil, z úst plynou slova plná těžkotonážního tolkienovského patosu (nic proti němu)…

I když děj všichni pravděpodobně již znají, pro pořádek o něm pár stručných vět přeci jen utrousím. Překvapením je již úvod do závěrečného dílu zachycující “pohnutou” historii dokonale vidláckého hobita Sméagola, budoucího Gluma. Jádrem Návratu krále jsou dvě příběhové linie, mezi kterými je občas celkem necitlivě přecházeno. První vyobrazuje okolnosti bitvy o osud Středozemě i úchvatnou bitvu o Minas Tirith, kde vládne pološílený správce Denethor, samotnou – její dramatická výstavba je sice poměrně prostá (My jsme v… háji, oni jsou v háji, dle toho, komu právě přispěchaly posily. Zejména až na plátno přidusají mumakil, tak začnou padat čelisti ve velkém.), leč o zašmodrchaný děj tu asi šlo až v poslední řadě. Druhou linii tvoří osudy Toho, který nese Prsten, putujícího společně se oddaným Samvědem Křepelkou a Glumem, jenž je stižen vcelku solidní schýzou, do hloubi Mordoru. Tato linie je vskutku podařená – výborně zobrazuje jak přátelské pouto mezi oběma hobity podrobené nejtěžší zkoušce, tak zhoubnou moc a nesnesitelnou tíži Prstenu. Mimochodem, nikdy by mě nenapadlo, jak směšně bude vypadat souboj Froda s neviditelným Glumem ^_^. Nutno podotknout, že obě linie mají co nabídnout – ať už hledáte akci nevídaných rozměrů (slovo “nevídaných” jsem použil záměrně), patos, či drama a méně bayovsky okázalé, avšak o to skutečnější hrdinství. Po dlouho očekávaném finálním vítězství dobra nad zlem (no tak, tohle přece není žádný spoiler ^_^) následuje relativně dlouhá závěrečná půlhodinka, která uzavře osudy hrdinů. Věřte tomu, nebo ne, ale na konci mamutí ságy jsem byl i dojat, smrk.

Záležitostí skloňovanou v souvislosti s trilogií ve všech pádech jsou změny v ději oproti literární předloze. Tu jsem (naštěstí?) četl již hodně dávno. S povděkem jsem kvitoval vypuštění druhého, více méně zbytečného finále v podobě vymetení Kraje, rovněž tak opepření druhé linie Glumovým intrikařením. Úplná absence Sarumana a jeho konce je ovšem jiná káva, střihačovy nůžky měly zapracovat jinde. Význam onoho “bílého stromu”, moc palantíru, obé bylo jen na ťuknuto. Podobně jako třeba v případě přítomnost i Grondu se z nich stalo pouhé mrknutí na sečtělejší část diváků. Avšak alespoň tu v jakés takés podobě jsou – kde jinde se člověku poštěstí vidět legendární Kladivo podsvětí v akci? Nakonec jsem si ještě schoval dvě “drobnosti”, které mi bohužel utkvěly v paměti: jak dobrák a moudrý čaroděj Gandalf brutálně zbil psychicky se zhroutivšího Denethora a nakonec byl i nepřímou příčinou jeho smrti, jak se Aragorn a Arwen líbají na korunovaci a následuje tleskání davu vůkol stojícího – hollywoodštiny tak neuvěřitelného kalibru bych se od Návratu krále nenadál.

Zamrzí, že kvůli všem těm (opět poněkud nerealisticky chudokrevným) bojům, šarvátkám, gigantickým a hlavně DLOUHÝM bitvám, které mají zřejmě za úkol přitáhnout do kinosálů širší, akcechtivé masy, nedostala většina herců, a co je horší, i postav dostatek prostoru na to, aby ukázala, co v nich opravdu vězí. Minoritní dějové linie, které by výrazněji prokreslily charaktery, jako jsou Faramir, Denethor, Aragorn či sympatická princezna bojovnice Éowyn, byly prostě odsunuty na vedlejší kolej a zpracovány minimalisticky, zkratkovitě tak, že to postavy činí poněkud ploché, ubírá jim to na věrohodnosti a někdy i na pochopitelnosti pro diváka neseznámeného s knižní předlohou, což už je na pováženou - například to, že se Denethor pomátl nejen díky ztrátě svých synů, je “taktně” zamlčeno. To, že by měl být tento nedostatek alespoň zčásti napraven v rozšířené edici na DVD, jako omluvu nepřijímám. Nicméně, třebas omezení počtu výstupů trpaslíka Gimliho, kterého Jackson a Walshová přetvořili v komediální figuru (což trochu zavání druhismem ^_^ a podbízením se dětštějším divákům á la Disney, bleábr!), rozhodně nezamrzí. Mimochodem – trapných a zcela nevhodných vtipů oproti druhému dílu ubylo, hurá! Leč zpět k postavám, respektive hercům a jejich výkonům. Standardně kvalitní herectví divadelního původu předvádí Ian “Gandalf” McKellen (velmi pěkná je kupříkladu jeho filozofická úvaha o posmrtném životě), oproti tomu trošku zklamal sám vracející se král Viggo Mortensen, který mnoho té královské důstojnosti a jiskry nepobral (na rozdíl od Théodena v podání Bernarda Hilla; asi jsem v tomto směru příliš zatížen fantasy archetypem krále-vousatého kmeta ^_^). Ten ale naštěstí není ústředním hrdinou, jak by se dle názvu díla a plakátů, visících před časem na každém druhém rohu, mohlo usuzovat. Pomineme-li všechno bitevní úsilí, tak se v centru pozornosti ocitá Elijah Wood, který společně s Seanem Astinem a digitálně “vyglumovaným” Andy Serkisem předvádějí pořádnou porci vynikajícího herectví a dodávají tak celé epické podívané velmi potřebný osobní rozměr.

Nemá cenu zastírat, že Návrat krále je také o efektech a efektnosti obecně. Kupříkladu bitevní scény. Megalomanské. Massivní. Dechberoucí. Ano. Opět “akční” střih close-up záběrů boje. Sázkou na jistotu byly panoramatické záběry na ženoucí se armády, nejrůznější průlety nad nedotčenou krajinou Nového Zélandu či okolo obléhané Minas Tirith. Jen dodám, že vyumělkovanost a nablýskaná nádhera některých záběrů hraničí až s kýčem. Přes neuvěřitelnou péči věnovanou nesčetným trikovým záběrům dávají tyto o své pravé podstatě občas nevybíravě vědět a upozorňují tak i velmi zaníceného diváka, že to co sleduje, je “pouhý” film. Dobrým příkladem budiž otřesně digitální ohně, posílající majestátnost celé scény rozsvěcení majáků do horoucích Puklin osudu.

Howard Shore, jehož hudba umocňuje působivost již tak vizuálně precizních výjevů, potřetí dokazuje svůj talent pro komponování generických “fantasy” soundtracků. Příjemný pocit z hudební provázanosti trilogie (či naopak znechucení nad tvůrčí ustrnulostí a osvědčeným sebevykrádáním) navodí přítomnost starých známých motivů - momentálně se mi vybavuje vynikající skladba poněkud “irského” rázu, Riders of Rohan.

Když se zpětně ohlédnu za celou trilogií (a povzdechnu si nad tím, že její kompletní verze vychází až na DVD, třikrát fuj komerci!), musím přiznat, že Peter Jackson odvedl - v rámci možností - pořádný kus dobré práce. Zejména díky němu mají i fanoušci fantasy svoji Trilogii s velkým té.

Přes všechny mé stížnosti a více či méně hnidopišské poznámky jsem si film užil, zejména po tom, co jsem upustil od jakýchkoli přemrštěných očekávání a nechal se prostě bavit. Takže, zbývá již jen závěrečné…

Hodnocení: 7.5/10 (B.E.M. 6.5/10)