The Last Samurai

Formát: Film, 154 min.
Režie: Edward Zwick
Scénář: John Logan
Produkce: Warner Bros. Pictures
Herci: Tom Cruise – Nathan Algren, Watanabe Ken – Katsumoto, Sanada Hiroyuki - Ujio, Koyuki - Taka, Harada Masato - Omura, Billy Connolly - Zebulon Gant, Timothy Spall - Simon Graham, Igawa Togo - generál Hasegawa, Nakamura Shichinosuke - císař
Žánr: Akční historický velkofilm/Popcornová zábava

“Nihondžin de wa nai.” – Nathan Algren o sobě

Až donedávna se zdálo, že filmy s orientální tématikou, s čestnou výjimkou hongkongských akčních béček a filmů příliš uměleckých na to, aby byly uváděné v běžných “popcornových” kinech, ve světě ani u nás moc nefrčí. To se ale změnilo s příchodem čínského výpravného filmu Tygr a drak, následovaného výrazně stylizovaným a velkolepým Hrdinou téže provenience – oba dva zřejmě vydělaly a ještě vydělávají svým tvůrcům a zejména distributorům nemalý peníz. To ovšem nemohlo zůstat nepovšimnuto západem, a tak přišel Kill Bill od Quentina Tarantina, co se týče hodnocení, velice úspěšný, ale i rozporuplný, dle mého názoru většinou silně nadhodnocovaný, film; ovšem fakt, že je do značné míry “infikován” japonskými reáliemi a proprietami, mu nikdo neupřel. A po něm…

Roku 1870, nemnoho let po revoluci a osvíceneckých reformách Meiji je v Japonsku opět vedena občanská krvavá válka, tentokrát proti sobě stojí císař a kasta samurajů, kteří bojují za zachování tradičních hodnot a odmítají se vzdát své cti a svých výsad. Veteránovi z války proti domorodým americkým indiánům, kapitánu Nathanu Algrenovi, momentálně pracujícímu pro zbrojovku Winchester, je nabídnuta nová práce – vycvičit nezkušené japonské císařské oddíly tak, aby mohly konkurovat legendárním samurajům – a on ji přijímá. Na první pohled žádný problém – císařova armáda je početnější, lépe zásobená a vyzbrojená střelnými zbraněmi. Nepřátelé ale Algrenovi potřebný čas nedopřejí, zaútočí na nepřipravené a vystrašené císařovy vojáky, kteří následně zpanikaří a jsou nemilosrdně zmasakrováni. Sám Algren upadá do zajetí…

Ještě než řeknu cokoliv dalšího o tomto zbrusu novém akčně-historickém kousku, musím zdůraznit jeden důležitý fakt. Poslední samuraj není japonský film, nic takového. Poslední samuraj je, samozřejmě až na prostředí, do kterého je zasazen (i když ani to není tak úplně pravda), ryze americký film. Je to zkrátka hollywoodský spektákl jak vyšitý, americký film o Japoncích pro Američany, a jako takový je ho nutno chápat a akceptovat, jinak budete asi dost zklamaní. Například s historickou věrností to asi nebude tak precizní, jak se autoři vehementně dušují, a děj i syžet samotný je kupříkladu naprosto “nejaponský”, neboť jsem jej dokonale pochopil ^_~.

Hlavního hrdinu ztvárnil, alespoň podle toho, co uvádí trailer, Tomu Kuruiizu, tedy typický “handsome baka gaijin” ^_^. Jestli někomu připadá obsazení tohoto charizmatického a vcelku schopného herce do role “burdenovaného” amerického válečného veterána, později v kimonu a zdatně se ohánějícího katanou, absurdní, může si na jeho místě zkusit představit třeba Bena Afflecka, Jima Carreyho nebo, ať jsem politicky korektní, Laurence Fishburna. Pro mě je důležité spíš to, že hraje dobře a z žádného jeho předchozího filmu si ho nepamatuji, tudíž působí i celkem věrohodně. Asi druhou největší dobu na plátně stráví Watanabe Ken, který se zdařile zhostil role samurajského “velitele” Katsumota, hlavy to moudré, důstojné a pomazané. Další dobře zvládnutou postavou je Taka – manželka samuraje, kterého Algren zabil a u jejíž rodiny ve filmu po většinu času přebývá.

Aby mě někdo nepomluvil, že o dva odstavce výše jsou jen prázdné fráze, budu tento věnovat věcem, které se ve filmu nevydařily právě kvůli konstatování zmíněném v onom odstavci. Asi nejhůře z celého filmu je na tom scénář, který je “hollywoodsky jednoduchý”. Netvrdím, že je špatný celý, to rozhodně ne. Asi do tří čtvrtin je ucházející, události, třebaže dosti předvídatelné, ve filmu plynou přiměřenou rychlostí, nenechají nikoho tápat, a přestože vývoj hlavní postavy a potažmo děj lze jednoduše odvodit jak z názvu, tak z plakátů propagujících film, stále je na co se koukat, Poslední samuraj je zkrátka velmi zábavný film. Ale problém je právě s tou poslední čtvrtinou, ve které film vinou hrozně klišovitého scénáře a užitím tolika zpomalených a “působivých” záběrů z bitev, že by se za ně nestyděl ani Michael Bay, dosahuje značného patosu a emotivnosti, což by mi zase tak nevadilo, ale opravdu hodně ztrácí na přesvědčivosti a částečně i kouzelné atmosféry, kterou měla předcházející část filmu. A konec samotný, do kterého je neuvěřitelně, “americkým stylem” naroubováno morální “vlastenecké” poselství, to už je opravdu příliš – vůbec bych se nedivil, kdyby se v tom momentě v kině někdo začal smát. Tento film mě “donutil” znovu se podívat na Sedm statečných, kde jsem se přesvědčil, že Američani umějí natočit dobrý film, stačí mít vhodnou předlohu a vystačí si i s “civilnějším” zacházením se smrtí a se setinou patosu, který je v Posledním samuraji, aniž by tím film jakkoliv utrpěl na kvalitě. Tak to bychom měli scénář, další nedostatky filmu jsou už v porovnání s ním, jen smítka na povrchu jinak výborného filmu, takže se v nich nebudu tolik rýpat. Jednou z těch nejzřetelnějších je fakt, že Algren je v boji s katanou až příliš zdatný, což jde proti snaze autorů o to, aby Poslední samuraj působil realisticky. Málokterý samuraj by porazil pět stejně ozbrojených nepřátel, to snad jedině Hiko, Kenshin nebo Saitou ^_~. A vůbec, fakt, že poslední samuraj je Američan, bych, být Japoncem, chápal skoro jako urážku, i když se samozřejmě jedná o fikci ^_~. Stejně tak se v bitvách objeví několik typických bojově-choreografických klišé…

Přes to vše, co jsem napsal v předchozím odstavci, se mi Poslední samuraj hodně líbil, a v tomto odstavci bych rád vypíchnul několik konkrétních důvodů, proč tomu tak je. A stejně jako předchozí odstavec, bude i tento hodně subjektivní, protože “cool věci související s Japonskem” (a k nim samurajové a jejich éra bezesporu patří) mě uchvátí stejně snadno, jako mě “hollywoodsky okázalé podání vlastenectví” znechutí. Ve filmu je celá řada povedených scén, k takovým patří často “nebojové” scény ukazující, jak Algren poznává zcela jiný způsob života, jinou morálku a kulturu, pro něj zpočátku nepříliš pochopitelnou, ale postupně čím dál tím více přitažlivou. Film sám je pak v některých čistě “povídacích” scénách, zásluhou dialogů a zkušených herců, zejména Toma Cruise a Watanabe Kena, poměrně vtipný – přičemž tyto momenty jsou založeny na kontrastu buď charakterů nebo rovnou kultur, které reprezentují. A to už vůbec nemluvím o těch několika dialozích, ve kterých se Tom Cruise představuje jako schopný “j4p4n3s3 l33t thp34k3r” – totemo tanoshii. Kdykoliv promluvil japonsky, nemohl jsem se nepousmát – co věta, to perla ^_^ (viz citát pod nadpisem recenze) – a to ne z toho důvodu, že by měl špatnou výslovnost; prostě mně to přišlo jako vtipné a zároveň velmi logické “ozvláštnění” tohoto filmu. Do stejného soudku pak patří ještě užití kanji a katakany v traileru. A nesmím zapomenout na Algrenův hodnotný kulturní příspěvek do japonské kultury historkou o bitvě u Thermopyl ^_~. Tak či tak, pro obdivovatele nebo dokonce znalce japonské kultury je Poslední samuraj film, který si rozhodně nesmějí nechat ujít, už jenom proto, aby se nepřišli o možnost pobavit se nad americkou představou Japonska a jistou naivitou a zároveň neodmyslitelnou grandiózností při zobrazení konce éry samurajů.

K tomu, aby film působil “správně emotivně” a měl odpovídající atmosféru, dopomáhá hudba – tak tomu je obvykle. Poslední samuraj ale prostřednictvím hudebního skladatele Hanse Zimmera, mimo jiné zodpovědného za hudbu k velkofilmu Gladiátor, dokazuje, že hudba je zcela esenciální a neoddělitelnou součástí filmu jakožto komplexního uměleckého díla, a jako takovou není radno ji zanedbat. Abych byl konkrétní – hudba je přesně v tom stylu, jaký bych na drahý americký historicko-válečný film o Japonsku čekal, ale ještě o třídu výše – kombinace majestátních, orchestrálně-bombastických motivů se silnou ústřední melodií, za které by se nemusel stydět žádný velkofilm včetně Pána prstenů, značně patetická, a když je potřeba, tak zase poeticky orientální, pomalá a docela nepokrytě vykrádající Hrdinu svými houslovými a flétnovými pasážemi ^_~. Jestli se na tomto filmu něco povedlo téměř dokonale, pak je to hudba.

Film samotný pak, alespoň po vizuální stránce, působí hodně autenticky. Masové bitvy jsou většinou dost chaotické, střih orientaci divákovi nijak výrazně neulehčuje, ale ani neztěžuje jako v Gladiátorovi, který se ve čtvrtvteřinových detailech uprostřed zuřivé bitvy přímo vyžíval. Je pravda, že orientaci v bitevní vřavě ke konci mi značně ulehčily zpomalené záběry, ale důvod jejich přítomnosti byl trochu jiný… Zato v menších šarvátkách, popřípadně při různých “cvičeních” je možno vychutnat si dovednosti v zacházení s mečem, které herci za dobu natáčení pochytili. A konečně jsem se, na rozdíl od Pána prstenů, dočkal nějaké té (imitace, tedy aspoň doufám) krve – sice to není žádný Takeshi Kitano, ale po těch hrozně suchých a chudokrevných skřetech, obrech a démonech je to opravdu osvěžující. Nebyl v něm snad jediný moment, ve kterém bych si všiml, že je nějaká scéna nebo záběr digitálně upravovaný, což je dle mého názoru v dnešní době výrazně trikových filmů velké plus – zvlášť jedná-li se o film s tak napěchovaným rozpočtem, jakým Poslední samuraj bezesporu je. Je opravdu propastný rozdíl mezi tímto filmem a například Návratem krále - oba jsou v podstatě spektakulární válečné velkofilmy – ale ten druhý na vás útočí jedním dechberoucím efektem za druhým, a téměř ani na chvíli vás nenechá na pochybách, že jde skutečně jenom o film. Když už jsem u té vizuální stránky, je s podivem, že naprostá většina scén nebyla točena v Japonsku, ale ve Středoze… tedy, chtěl jsem říct na Novém Zélandu.

Co napsat do závěru této obsáhlé recenze, toť otázka. Třeba bych mohl napsat, že Poslední samuraj je často srovnáván se starším, tématicky podobným filmem Tanec s vlky – ten jsem ale neviděl, takže to sem psát nebudu. Napíšu sem raději tendenčně standardizovanou, lehce obměněnou větu z čtenářského deníku ze střední školy – film se mi líbil a rád se na něj někdy podívám znova. Tentokrát je ale rozdíl v tom, že to myslím vážně.

Hodnocení: 7.5/10 (mike 7/10)