Pryč ze šedého světa

Byla středa, takové normální šedivé ráno v New Yorku, kdy v džungli šedého betonu pod šedou oblohou si připadáte jak ten šedý vlk v zoologické na 5.avenue, co má výběh dva metry čtvereční.
    Jel jsem svým volvem do práce. Ne. Za prací. Moje práce mě baví, jsem redaktor New York Heraldu, nejsou to sice nejčtenější noviny v N.Y. , ale mám peněz celkem dost. Můj seriál o masových a sériových vrazích se dá označit za nejčtěnejší rubriku. Mám úctu spolupracovníků, milující manželku, každý pátek se můžu nalejt, v neděli jít na baseball. Pohoda život.
    Jo jasně. Zakecal jsem se. Byla středa. Jedu za prací. Jedu do věznice na Long Island, spíše to je sanatorium pro nenapravitelné zločince. Jedu dělat interview s vrahem do svého seriálu.
   
    Přestože jsem byl domluvený s ředitelem sanatoria (pravdivější je přece jenom ta věznice), musel jsem projít mnoha akreditacemi a kontrolami, než jsem se dostal na blok F, kde pobývají ty největší
    lidské bestie ze severovýchodu Států. Moje podpatky klapaly na šedivé dlažbě šedivé chodby, osvětlované nikoliv lampami, nýbrž pouze žárovkami, tak jak to bylo přesně v Osvětimi. Tak takhle jsem si představoval věznici pro masové vrahy. Nebyl jsem zklamán.
    Musím říct, že jsem nepatřil k nejzkušenějším žurnalistům v tomto oboru, mluvil jsem doposud jen s panem Gregorem, který brutálně zabil své dvě děti a s panem Jankisem, který měl přece jenom slušnější skóre. Sedm jeptišek, které srazil autem na přechodu před baptistickým kostelem.
    Proto jsem byl před rozhovorem s panem Owenem Sorrelem hodně nervózní. Lze se tomu divit? "Můra smrti z Kinnley parku", jak byl v novinách (bohužel ne v těch mých) pojmenován zabil na šestnáct lidí docela i brutálním způsobem. Pan Sorrel své oběti (v devíti případech dívky, v pěti děti, jednou muž a jednou důchodce) doslova roztrhal za živa. Obvykle začal klasicky u krku. Pomáhaly mu k tomu implantované zuby, které mu byly vyhotoveny z chirurgické oceli po autonehodě, ve které o ty pravé přišel. Později dostal novou přezdívku, tu jsem už panu Sorrelovi zařídil já. Kusadlo.
   
    Kroky mé i dvou strážců se rozléhaly po chodbě. Na stropě podzemní chodby sanatoria vedoucí k bloku F kreslila plíseň ornamenty. Snad se do zdí a stropů vsákla či snad vcucla zlá atmosféra těch všech ztracených existencí, co zde žily a žijí a žít budou. Některé mi připomínaly lebky. Snad moje představivost, snad varování před nebezpečím.
    S rachotem pánové dozorci otevřeli první dveře dělící blok F od ostatních bloků. Na ztichlé chodbě to znělo, jako když uhodí hrom. Vydali jsme se dál kolem cel. Z některých se ozývaly tiché nářky či křik, když jsme byly zahlídnuti. Na školní stoličce sedící dozorce zvednul oči od knihy, kterou právě četl a upřel je na nás. Dozorce četl Červeného draka.
    "Ahoj Tony, tady pan Morow tu má schůzku s Kusadlem" řekl jeden z těch dvou co stáli kolem mě. Pak jednoduše odešli. Nechtěli tu být déle, než je nutné.
    "Pane Morow, než přistoupíte ke Kusadlovi, musím vám dát pár rad.." spustil Tony.
    Vypnul jsem ho. Pak jsem mu skočil do řeči: "Jistě vám neuniklo, že jsem odborník na takovéto lidi, poučení je zbytečné. Mám za sebou spoustu rozhovorů s lidmi, před kterýmy by se i panu Kusadlu Sorrelovi rozklepala kolena." Možná že jsem trochu arogantní, ale určitě jsem ulhanej až to bolí.
    "Tak tos musel dělat interview s Hitlerem, sráči" zamumlal Tony tak abych mu rozuměl, ale musel dělat, že mu nerozumím.
    Když jsem přistupoval ke dveřím, tak ještě podotkl teď už tak, abych mu naprosto rozuměl: "Nepřibližuj se k tý kleci, nechci ten brajgl co by z tebe udělal, sráči, vytírat."
    Usmál jsem se: "A jé, konečně jsi mi potvrdil že máš tak kvalifikaci na kýbl a na hadr, buzerante." Trochu mě tím sráčem vytočil
    Vešel jsem pevným krokem do místnosti, ve které byla cela Owena Sorrela.
    Pevný krok sice ano, ale srdce bilo na dvěstě procent. Když jsem promluvil, trochu se mi zachvěl hlas.
   
    "Pane Sorrele, mám s váma domluvený rozhovor."
    Otočil se. Pomalu. Byl to lahodný, plynulý pohyb škorpióna. Hleděl na mě jako na kořist. Hleděl na mě jako pavouk pozorujíc chvějící se mouchu v pavučině. Asi se mi rozklepala kolena, to si již nepamatuju.
    Měl tvář s drsným výrazem a jizvu do písmene V. Nyní už byl na krátko ostříhaný, ale předtím jsem viděl jeho fotky.Míval hustou blonďatou hřívu až po ramena. Jeho oči byly modrý, asi jako musí být nebe nad rovníkem a přece plné nenávisti.
    "Já chci s vámi mluvit?" zeptal se mě. Hlas připomínal spíše mladého kluka.
    "Ano, chcete se mnou udělat interview!" odpověděl jsem bezmyšlenkovitě.
    Byl jsem arogantní, i když jsem měl strach. A přece jenom, tohle je blázen, mluvím s bláznem. No, vlastně jsem se ani neklepal strachem, jako spíše bázní.
    "Nechci" řekl. Otevřel pusu a vycenil by zuby a zaklapal jimy. Kdyby mu je nevytrhaly. Takhle to nemělo žádoucí efekt.
    "Prosím. Pane Sorelle. Myslete na ty všechny lidi, co si budou o vás číst. Budete ještě slavnější, než jste teď." v přesvědčování jsem zrovna nebyl expert.
    "Já myslím na všechny lidi jenom tak, že bych je chtěl zabít!" řekl a trochu se zasmál a obnažil tak holé dásně.
    "Prosím, povídejte mi o tom!" proprosil jsem ho.
    "Mám sny, že postupně trhám a pářu všechny lidi na světě. Jsem celý mokrý a rudý od krve, jsem jako anděl zla, s kůží těch lidí v puse. A čím víc křičí, čím víc ječí, tím víc musím trhat. Je to..., je to...
    lepší než cokoliv může být. Je to lepší než sex. Je to lepší! Miluju to. Teď si připadám jako pornoherec bez péra. Nemám zuby." projistotu že jsem si toho nevšiml otevřel dokořán svou pusu. Mluvil vášnivě a ani nepostřehnul že jsem si nezapnul diktafon.
    "Nepřerušujte se, povídejte!" povzbudil jsem ho.
    "Ani nezapnete diktafon?" tak si toho všimnul.
    "Povídejte, já si to všechno budu pamatovat." ujistil jsem ho.
    Oči se mu nachvíly zazářily. A pak pokračoval:
    "Dlouho se mi zdály sny o tom jak zabíjím lidi. Už od malička. Když jsem byl malej tak jsem upaloval psy a kočky." zasmál se tomu. Jeho tvář najednou byla tváří dítěte. Poté se na mě podíval a tentokrát nabral vážnější rysy. Pokračoval:
    "Pak ta autonehoda. Všechny zuby pryč. Čelist na padrť. Zuby z ocely. Byly mnohem silnější než normální zuby. Začal jsem si připadat jako šelma. Pokaždé když jsem něco kousal tak to straně moc bolelo. Nenávist k ostatním lidem stoupala v mé krvy. Já jsem byl šelma, oni moje potrava. Měl jsem právo je zabít. Měl jsem právo je roztrhat, rozsápat. Nejkrásnější okamžiky byly když z jejich krve stříkala fontánka krve mě přímo do obličeje. To jsem lemtal jak zvíře, jak lev, jak tygr." opěť vášeň v jeho hlase.
    Pak opět ten lítostivý výraz ve tváři:
    "A teď. Vytrhaly mi zuby. Mám tu být do konce života. Zbyly mi jen vzpomínky. Ale neuviděj mě brečet. To teda ne! Jsem na to co jsem udělal dostatečně hrdý!" začal křičet.
    "Prosím, uklidněte se. Nebo sem přiběhnou a bude konec rozhovoru" řekl jsem mu. Ulidnil se, ale všiml jsem si, že se mlsně kouká na můj krk. Podíval jsem se na hodinky. Věděl jsem že uplynulo patnáct minut co jsem měl vyhrazených na rozhovor s vrahem. Brzo přijde Tony a odvede mě šedivou chodbou zpět do šedivého života. Teď mi ale bylo s Kusadlem tak zvláštně krásně.
    "Co byste změnil, kdybyste mohl začít znova?" zeptal jsem se ho ještě.
    "Kdybych věděl že skončím takhle a tady, tak bych nevraždil buchty v parku, ale zabil bych ty svině dozorce. Jsou to hnusný prasata, hnusný srabové, ke člověku se přiblíží jen dyž je jich pět. A nejvíc tu svini Gallanhama." oči se mu zkřivyly nenávistí.
    "Klid Kusadlo, nebo dostaneš sedativa. Koupel už taky nebyla dlouho, že jo?" za mnou stál Tony. Pak se obrátil na mě a zahuhlal něco jako že skončil časový limit.
    "Brzo chcípneš, Gallanhame!!!" zakřičela bezzubá šelma z klece.
    Usmál jsem se směrem k cele a ukázal muži bez zubů ty svoje. Vypadají jako normální, ale když se člověk podívá pořádně, zjistí že jsou z chirurgické ocele.
   
    Když jsem se zakousl do Tonyho krku, když ječel a krev mi stříkala do pusy, tak jsem konečně zmizel z šedivého života. Můj nový život má temně rudou barvu!