Osudu neujdeš!

Vzduch prořízlo ostří ohromného obouručního meče a zabořilo se do soupeřova svalnatého těla. Ten zavil bolestí a ucuknul poraněnou nohou zpět. Pokusil se útok opětovat, ale zavrávoral. Toho válečník využil a strčil do soupeře ramenem vší silou, až se celých dvě stě liber váhy svalilo na zem. Válečník chvíli zaváhal, aby si mohl vychutnat okamžik svého vítězství do poslední chvíle. Pak se napřáhnul mečem nad hlavou a oddělil ležícímu protivníkovi hlavu od těla. Blaženě vstřebával poslední výkřik své oběti a s uspokojením si prohlížel svoje dílo. Na zemi nehybně ležel asi třicetiletý muž oděný do rudého roucha. V dlani ještě křečovitě svíral svoji zbraň. Kus od něj ležel štít. Válečník si ihned všiml znaků, které roucho, meč i štít zdobily. Byl si jich vědom, ještě než oběť spatřil poprvé. Právě totiž popravil představeného kněze řádu boha Pelora, boha slunce.
    Až po delší chvíli začal válečník mrtvolu prohledávat. Svatý rytíř byl oděn do kroužkové zbroje. Za pasem mu visel kožený váček nemalého obnosu. Válečníka zajímala však jen jediná věc, vše ostatní nechal ležet. Vzal si jen perleťový náhrdelník symbolizující Pelora, jež měl kněz na krku. Uschoval jej pečlivě ve svém zabláceném tlumoku a vydal se opět na cestu. Na dlouhou cestu až za ledová pohoří, Páteř světa.
   
    "Doufám, že přinášíš dobré zprávy, Gore.", pronesl klidným hlasem malý, ale o to tlustší mužík s pleší na hlavě. Vysoký barbarský válečník po něm hodil souhlasný pohled. Pak ho ale zase odtrhl a sledoval nádheru a tajuplnost sálu, do kterého vstoupil. Vůbec celý hrad mu připadal podivný. Jak může někdo žít v pevnosti postavené jen a jen z ledu? Gor vážil až sem velkou pouť a nebýt jeho znalostí o přežití v tvrdých severských podmínkách, zle by to s ním skončilo. A při pohledu na ledovou masu, kterou pokořil zakrslý lidský červ stojící před ním, ho zamrazilo v zádech. Začínal tušit, že něco takového nemohl stvořit ani sebeschopnější barbarský vládce, natožpak lidská troska, aniž by v tom vězelo něco nadpřirozeného. O kouzlech věděl jen tolik, že jsou to slabošské zbraně pro chudáky, kteří ani pořádně neuzvednou meč. Víc jeho divošský mozek odmítal přijmout.
    "Hmm...", zabručel souhlasně Gor a pozvednul levou ruku sevřenou v pěst, která svírala onen perleťový náhrdelník. Mužíkovi se rozzářila očka a zvědavě vykročil, aby si amulet prohlédl. Neobratně po něm chňapnul, barbar ale rukou ucuknul zpět a hlubokým hlasem pronesl jednoznačné slovní spojení: "Nejdřív odměna!" Nedočkavý muž pokynul kamsi za sebe a odněkud ze tmy se vynořila dvojice posluhovačů v tmavě modrých stejnokrojích. "Přineste Orákulum!", zavelel roztřeseným hlasem. Na tuhle chvíli čekal dlouho. Proklatě dlouho. A teď konečně se mu obávané Pelorovo oko dostalo na dosah ruky.
    Gor po chvíli netrpělivého čekání spatřil Orákulum. Čtyři služebníci jej donesli na rudém sametovém polštářku. Gor v duchu zapochyboval o obchodu, který s Flogem právě prováděl a popravdě řečeno ani trochu nevěřil skutečnosti, že by mu malé zrcadlo mohlo pomoci k ovládnutí a sjednocení všech severských barbarských kmenů. Na polštářku skutečně ležel předmět, který připomínal na první, ba i na druhý pohled zrcadlo. Při bližším přezkoumání by si ale Gor jistě všimnul podivné stříbřité hladiny, která se na povrchu Orákula zavlnila, když se do něj někdo zahleděl.
    Služebnictvo velmi jemně uložilo polštář na kamenný podstavec. Poté se klidilo stranou a Gor s Flogem zůstali v sále sami. Flogo barbara pobídnul: "Jenom pojď, můj barbarský příteli. Pojď se podívat, jakou ti osud přichystal slávu.", uchechtl se a přistoupil k Orákulu. Gor ho následoval a zdrženlivě nahlédl do "zrcadla". Chvíli v něm viděl jen vlastní odraz. Pak se ale rovná plocha Orákula začala křivit a vlnit. Jakoby na vodní hladinu dopadl kámen, tak se v zrcadle vytvářely kruhy, které ustupovaly na kraj, tam zanikaly a uprostřed vznikaly nové. Pak se hladina uprostřed rozestoupila úplně. Gor vydechl úžasem. Viděl teď sám sebe v čele vojska. Po ledové pláni se rozléhala tisícihlavá armáda barbarských válečníků a před nimi stál on. Otočil se ke své armádě a pozvedl k nebesům ohromnou válečnou sekeru, která se třpytila stříbrem a zlatem. Něco zařval a jeho válečníci mu odpověděli divokým a nelítostným rykem horského národa. Pak se viděl, jak stojí uprostřed nějakého města obklopen barbary a všechny ulice jsou poseté mrtvolami nepřátel. Rozpřahuje se svou smrtící zbraní a tne městského koncila ve dví. V orákulu se střídaly vítězné bitvy jedna za druhou a Gorovým tělem prostupovala náhlá síla a touha po moci.
    Flogo stál kus za ním a netrpělivě vyčkával na svůj zasloužený talisman. Neměl potřebu se dívat barbarovi přes rameno do zrcadla. Ostatně on věděl nejlíp, co v Orákulu barbar právě sleduje. Je přece Mág. Čte myšlenky, vidí budoucnost a řídí osudy mnoha lidí a tvorů. Až Gor ovládne veškerá území v Páteři světa, Flogo jej jednoduše odstraní. Získá tak závratnou moc, aniž by si špinil ruce. Proč, když si je může zašpinit někdo jiný.
    Obraz v Orákulu už se chýlil ke konci. Gorovi ukázalo přesně to, co si přál vidět. V zrcadle se však zjevila ještě poslední událost, kterou barbar nečekal a o které Flogo neměl ani tušení. Hladina Orákula se začala bouřit a bublat. Gor nejprve viděl svůj obličej, všechno bylo ve tmě a v mlze. Pak se tam mihnul břit těžké válečné sekery a na zem se skutálela něčí hlava. Gor v ní poznal Floga. Potom se v okamžiku hladina uklidnila a Gor udělal zmateně několik kroků zpět. To, co viděl, může znamenat jen jedinou věc. Že on mocného mága zabije. Skelným pohledem se díval před sebe do jedné z ledových stěn, když do něj Flogo strčil. "Tak co, spokojenej?", otázal se a ukázal prstem ke stěně, o kterou se opírala velká třpytivá sekera. Přesně ta, kterou Gor viděl v zrcadle. Barbar popadnul zbraň umě do rukou a několikrát s ní švihnul před sebe do vzduchu. Pochvalně zamručel a sledoval ladnost s jakou si sekera prosekávala cestu vlhkým, mrazivým ovzduším. Pak se prudce otočil a useknul Mágovi hlavu. Ta se mu skutálela k nohám a Gor lhostejným hlasem pravil: "Nic ve zlým, ale viděl jsem to v tom zrcadle." Hodil sekeru na ramena a vydal se vstříc vítězným tažením.