Noc děsu
Literatura > Povídky > Vidoucí 2003
| 31. 12. 2003 18:32:05 | autor:
Skučící chladný vítr se proháněl nocí okolo hostince, stojícího osamoceně u cesty poblíž lesa, a pronikal malými skulinkami dovnitř, kde vysával životodárné teplo. Hostinec byl zcela zaplněn. Mnoho lidí totiž využilo poslední možnosti dostat se do královského města, dříve než cesty zapadnou sněhem a stanou se tak neprůjezdnými. Toto místo sloužilo již odedávna jako zastávka k odpočinku na dlouhé cestě. A tak ti, které zastihla noc, využívali místní pohostinnost a teplo sálající z krbu.
Tedy až na jednoho. Ve stájích seděl ve svitu lucerny osamocený strážný popíjející silnou kořalku, aby zarazil chlad, který jej pomalu prostupoval. Hlídal královské koně, kteří sem dnes zavítali i s královským synem a jeho ozbrojeným doprovodem.
Opět si z velké lahve dopřál několik doušků lihoviny a v duchu proklínal tuhle službu a ještě více tu vlezlou zimu. Nejhorší bylo, že tu musel hlídat i za jeho přítele, protože s ním prohrál v kostkách. Zavrtěl hlavou nad tím nezdarem. Ještě několik hodin a vystřídají ho. Bohužel si nemohl dovolit ani na chvíli zdřímnout, kdyby jej přistihli, pěkně by to schytal.
Zaslechl zafrkání princova šedáka. Podíval se na něj. Vypadal nějak ustrašeně a ostatní koně také. Čím to může být? Pomyslel si. Vzal si svůj krátký oštěp opřený o stěnu a sejmul z háku lucernu. Opatrně otevřel vrata vedoucí ze stájí a vyšel do chladné noci. Zvedl lucernu nad hlavu a rozhlédl se po okolí. Ničeho si nevšiml. Ještě jednou to zopakoval a už se chtěl otočit, když si u stromu, stojícího osamoceně kus od pevné lesní hradby něčeho všiml. Nastavil hrot oštěpu před sebe a v tichosti se tam vydal. Krok střídal krok. Už byl téměř u stromu, když od jeho kořene vyskočilo něco chlupatého a divoce prskajícího. Zděšeně uskočil a málem při tom upadl. Všiml si jak mu kolem nohy proběhla kočka.
"Kočka!" Vydal ze sebe hlasitý výkřik plný úlevy. "Kuš potvoro! Ty jsi mi ale dala." S úsměvem položil lampu a oštěp na zem a začal si ulevovat. Kořalka již potřebovala ven. Obyčejná kočka, nedalo mu, podivné že by koně vyděsila obyčejná kočka. To byla jeho poslední myšlenka. Zaslechl za sebou zašustění a něco jej udeřilo do hlavy. Pohltila ho temnota. Lucerna zhasla.
Jagur, králův kapitán ve středních letech a momentální princův strážce, nervózně poposedl na židli. Neměl kolem sebe rád moc lidí, pokud se nejednalo o vojáky. A tady jich podle něj bylo víc než dost. Nacházeli se zde různí kupci, obyčejní poutníci, žoldnéři a dokonce dva šlechtici v drahých šatech, co se stále nalévali drahým vínem. Podíval se na své čtyři společníky. Dva ozbrojence, mladého kouzelníka Valixe a vynikajícího stopaře Lofara, jemuž se přes čelo táhla klikatá jizva. Uvažoval jak jim uběhne zítřejší cesta, když si všiml, jak Daros, jeho věrný přítel a pravá ruka, schází kvapně ze schodů vedoucích do horního patra, kde se nacházely pokoje. Podle jeho výrazu jim šel něco sdělit.
Daros se propletl mezi plnými stoly a přisedl k ostatním. Podíval se na Jagura a řekl: "Princ zase zmizel."
Jagur s sebou trhl. Ostatní však jen nakrčili obočí, či se mírně pousmáli. Dobře již znali princovy tajné útěky. Častokrát jim už pláchl pod nosem a šel zkoumat okolí, nebo se jen tak někde procházel. Vždy ho pak museli jít hledat. Jediný, kdo si dělal vážné starosti, byl Jagur. Nikdo se mu však nedivil, protože kdyby se opravdu něco přihodilo, byl by to on, kdo ponese vinu.
"A co Darvik? Měl ho přece hlídat ne?" řekl rozzlobeně Jagur.
"Je taky pryč," odpověděl Daros. "Nejspíš šel s princem. Víš přece, že je taky takový bláznivý a navíc, i když je princi sotva jedenáct let, dokáže každého umluvit k čemukoliv stejně jako jeho otec."
Jagur praštil pěstí do stolu, až na něm vše nadskočilo. "U všech ďasů, až je najdeme tak jim to pěkně spočítám! A Darvikovi strhnu týdenní mzdu za takovou nerozvážnost! Jediný den cesty nás dělí od cíle a musí se přihodit tohle! No nic. Vy dva tu zůstanete pokud by se vrátili," ukázal na dva ozbrojence sedící u stolu. "Já se zbytkem se po nich půjdeme podívat." Všichni vybraní tedy popadli své zbraně a věci, vzali několik pochodní a vyšli ven.
Daros před hostincem došel na místo, kde se nalézalo otevřené okno do princova pokoje a ukázal na něj. "Zde vylezli. A tady jsou jejich stopy."
Stopař Lofar k tomu místu došel a pečlivě si jej prohlédl. Když vyčetl to co chtěl, obrátil se na Jagura a řekl: "To bude snadné, za chvíli je určitě najdeme. Můžeme vyrazit."
Jagur přikývl a vydal se za Lofarem, který už šel po směru stop. Valix ze záhybů svého modrého pláště vylovil malou průhlednou skleněnou kouli. Chvíli mu jen tak ležela na otevřené dlani a o pár úderů srdce později se už vznášela ve vzduchu nad jeho hlavou, zalévajíc blízké okolí jasným bílým světlem. Takže už nebyli odkázáni je na plápolající pochodně. Netrvalo dlouho a ocitli se hluboko v lese. Stopy je zavedly na východní cestu, kterou sem k večeru dorazili.
"Určitě směřují na tu mýtinu kousek odtud, kterou jsme dnes projížděli," řekl Lofar Jagurovi. "Uvidíš, že tam budou někde sedět a sledovat hvězdy, jak to princ rád často dělá."
"Sedět?" podivil se Jagur. "To mi tak ještě scházelo, aby byl princ nakonec nemocný."
Nikdo již nic neřekl. Pokračovali dál. Po několika stech metrech prošli mezi posledními stromy a dostali se na mýtinu. Okolí ozářil svit pochodní a kouzelné koule. Lofar, který šel několik kroků před ostatními, znenadání hlasitě zaklel. Ostatní se k němu kvapně rozběhli.
"Proboha!" Uniklo Darosovi, když viděl u čeho Lofar klečí. Na udupané trávě tam ležely roztrhaná střeva a vnitřnosti. A kousek od nich ruka svírající zlomený meč, jakoby odtržena obrovskou silou z těla jejího majitele. Okolí bylo hojně potřísněné krví.
"Ten meč je Darvikův. Něco ho muselo roztrhat," dodal Lofar. Začal při tom zkoumat okolí. "Zdá se, že ať to bylo cokoliv, objevilo se to tu z ničeho nic, zabilo Darvika a jeho tělo i prince odneslo pryč." Lofar se poněkud roztržitě podíval na Jagura.
Ten stál bílý jako stěna na místě a hleděl na tu spoušť. Darvik je mrtvý a princ zmizel! To se nemohlo stát! Musí jej rychle najít, křičela jeho mysl. Vytrhl ho z toho tichý Valixův hlas.
"Děje se tu něco zlého. Cítím tu silnou přítomnost magie. Musíme zpět do hostince."
"Ne!" zamítl to Jagur. "Musíme najít prince a to co nejdříve. Možná je ještě naživu!"
"Pak tedy stejně půjdeme k hostinci," řekl Lofar. "Stopy míří tam."
Ostatní se na něj podívali. Už nebylo co řešit. Rozběhli se zpět. Lesem se za okamžik nesl cinkot jejich zbraní, které narážely o přezky a hlasité oddechování. K hostinci dorazili za mnohem kratší dobu než při cestě tam. Zastavili se kousek ode dveří. Ty byly vyrvány ven i s panty. Zevnitř vycházelo slabé světlo, ale už ne žádný zvuk. Jagur tasil meč a pomalu se přibližoval ke dveřím. Nic se nedělo a tak vstoupil. Ostatní za ním. Po pár krocích se jim naskytl pohled, který dalece předčil to, co viděli na mýtině.
Mezi rozbitými kusy nábytku a nádobím se povalovaly zbraně, snad tasené ve chvíli zoufalé obrany. Z proraženého sudu vytékal pramínek piva a splachoval krev v jeho blízkosti. Krev která pokrývala snad celou místnost. Mezi krvavými cákanci a šmouhami se občas dal zahlédnout nějaký utržený prst, či kus servané kůže, ale nikde neleželo jediné tělo.
"Tady museli řádit snad všichni démoni světa," prolomil ticho Daros.
Jagur nasucho polknul.Velmi tiše a pomalu řekl: "Darosi běž se podívat nahoru, jestli tam někdo není. Ty Lofare zajdi ke stájím, možná tam někde bude Moren." Pak vyšel ven s Valixem v závěsu.
"Co myslíš, že to mohlo udělat?" zeptal se Jagur, když se dostali na čerstvý vzduch.
"Nevím," odpověděl Valix a poškrábal se za uchem. "Ale jsou tu cítit temné síly. Snad nějaký vyvolaný démon..."
To už se vrátili Daros a Lofar.
"Našli jste někoho?" zeptal se Jagur.
Daros jen zavrtěl hlavou v záporném gestu. Lofar pozvedl oštěp, co držel v ruce a řekl: "Moren je pryč, na zemi ležel jeho oštěp. Zvířata zmizela také. To, co odneslo prince, se zde sešlo s větší skupinou. Zamířili do lesa."
"To je zlé," řekl Jagur. "Musíme se za nimi vydat a osvobodit prince. Ty Darosi se ihned vydáš na cestu do města," otočil se na svého pobočníka. "Když budeš mít štěstí, narazíš na nějakého uprchlého koně. Tohle se musí král dozvědět."
"Ale to nemůžeš udělat! Bude vás tak o jednoho míň!" začal protestovat Daros.
"Půjdeš informovat krále! Hned! To je rozkaz! Nemůžu připustit, aby v případě neúspěchu nikdo nevěděl, co se tu stalo!" křikl Jagur.
Daros se na něj díval rozzlobeně i s pochopením. Věděl, že to musí udělat, přesto váhal protože je nechtěl opustit, když teď mohli jít na smrt. Nakonec se beze slova otočil a za okamžik zmizel ve tmě na cestě do města.
Zbývající tři muži pobrali několik nových pochodní z hostince a vydali se po stopách do útrob lesa. Ty byly naštěstí zřetelné a tak postupovali velmi svižným tempem. Brzy došli ke vchodu do podzemí, připomínající otevřenou mordu nějakého démona. Nebyl nijak ukryt. Nikomu z nich se tam nechtělo, ale stopy jasně vedly dovnitř.
"Valixi, zhasni tu kouli, je moc jasná," donutil se k činu Jagur a sám si zapálil novou pochodeň. "Jdeme."
Valix uschoval zpět světelnou kouli a všichni tři vešli do podzemí.
Světlo pochodní ozářilo hrubě opracované stěny chodby. Ta byla dobré tři metry vysoká i široká. Zemi pokrývala tenká vrstva suché a udupané hlíny na níž se občas skvěla kapka zaschlé krve. S tasenými zbraně postupovali pomalu dál. Po nějakých sto krocích chodba náhle v pravém úhlu zatáčela doprava. Zhruba po stejné vzdálenosti museli zabočit doleva. Všimli si, že chodba mírně klesá. Šli stále rovně. Kolem bylo až hmatatelné ticho.
Jagur si najednou všiml světla před nimi. Jak se blížili, stále sílilo. Dal tedy rozkaz, aby zhasli své pochodně a opatrně pokračovali dál. Ve vzduchu byl cítit silný zápach hniloby. Světlo vycházelo zpoza rohu a tak jakmile se k němu dostali, zastavili a Jagur za něj opatrně nahlédl. Ten pohled ho málem stál zdravý rozum.
V poměrně velké místnosti, osvícené pochodněmi, umístěnými řídce po celém jejím obvodu, stál velký kotel ze kterého za bublání stoupala pára. Za ním se nacházel nějaký oltář nad nímž na řetězech visela obří kamenná deska. U kotle popocházela postava v černé kutně, kápi staženou hluboko do obličeje. Přisypávala zrovna něco do kotle. Kolem ní hlídaly čtyři stvůry děsivého vzezření. Měly hodně přes dva metry. Jejich masitá humanoidní těla pokrývala nažloutlá slizká kůže protknutá pavučinami černých žil. Obrovské ruce byly zakončeny šesti prsty s hrozivými drápy. Na mohutném krku se ze strany na stranu kývala kulatá hrouda připomínající hlavu, ale bez uší a nosu s tuctem červených očních bulev, soustředěných v jejím středu a tlamou plnou křivých ostrých zubů.
Nejodpornější však byla hromada zmasakrovaných lidských těl, ležících na velké plachtě. Ležela tam polámaná, rozdrcená a zkrvavená v tak nemožných polohách a takovým děsem ve zmučených tvářích, až to vypadalo jako ten nejděsivější výjev z pekla. O kus dál ležela i hromada podobně zmrzačených těl zvířecích.
Jagur se stáhl zpět. Hlavou se opřel o chladnou stěnu. Snažil se nezačít křičet. Po krku mu stékal pramínek studeného potu. Jeho strach byl hrozný. Zavřel oči. Když se trochu uklidnil, podíval se na své druhy. V jejich tvářích vyčetl stejný strach. Utřel si zpocený obličej a přinutil se podívat znovu.
Jeden z těch démonů zrovna držel tělo nějakého muže. Ještě se trochu hýbal. Ale i když byl při vědomí, nekřičel, jen bublavě chrčel. Nejspíš měl vytržený jazyk. Démon ho položil na oltář, v němž musela být malá prohlubeň, protože dovnitř trochu zapadl. Pak ho připoutal. Druhý démon popadl řetěz visící opodál a pomalu začal spouštět dolů kamennou desku. Muž se na oltáři zmítal, ale netrvalo to dlouho a deska se dostala až k němu. Ozval se praskot drcených kostí. Železnou trubkou vedoucí z oltáře začala do kotle téci krev a za okamžik to vypadalo, že jí vytéká celé tělo, rozdrcené na řídkou kaši. Jagur odtrhl oči od toho děsivého divadla a začal si prohlížet okolí. Všiml si, že nedaleko od něj se ve zdi nachází malý tmavý výklenek.A někdo v něm byl! V matném světle pochodní pomalu zaostřoval a pak jej poznal. Princ!
Mladý chlapec seděl schoulen v tmavém výklenku. Bradu mezi koleny. Na spánku měl šrám se zaschlou krví. Nejspíš byl zraněn, upadl do bezvědomí a když se probudil na tomhle místě, schoval se do výklenku.
I přes strach Jagurovo srdce zajásalo radostí. Musí ho dostat pryč. Přemýšlel, jak to provést. Místo, kde se princ nacházel, žádná z těch stvůr nesledovala. Navíc se to tam utápělo ve stínu a kryla ho i hromada lidských těl. Stačilo kdyby se sem doplazil a mohli by nepozorovaně zmizet. Nejdřív však musel na sebe upozornit prince. Doufal, že si zachoval dostatek zdravého rozumu. Zvedl ze země malý kamínek, chvíli mířil a pak jej hodil. Strefil se přesně. Dopadl u princovy nohy. Ten s sebou vyděšeně škubl a Jagur už čekal jeho poděšený výkřik. Naštěstí se nic takového nestalo.
Princ se malátně rozhlédl kolem. Netrvalo dlouho a všiml si Jagura, který měl prst na ústech, aby mu naznačil, že má být tiše. V princových očích zahořely plamínky naděje. Jagur mu gesty naznačil, aby se k němu doplazil. Princ přikývl, že pochopil. Rozhlédl se opatrně kolem a začal se plazit k Jagurovi po zemi pokryté krví. Jagur musel ocenit jeho odvahu. Nervózně sledoval, jak se k němu princ pomalu přibližuje. Po několika nekonečně dlouhých minutách se dostal na dosah. Jagur se natáhl, popadl ho za ruku a trhnutím přitáhl za roh. Vyděšené a roztřesené tělo chlapce se k němu křečovitě přitisklo. Objal jej.
"Už to bude dobré. Všechno bude v pořádku," šeptal Jagur. Princ nevydal ani hlásku. Cítil však, jak mu rameno zkrápějí jeho slzy.
Rychle se otočil na své dva společníky, aby jim naznačil, že je na čase zmizet. Valixova slova jej však zadržela.
"Ach, ne! Našel mě! Vycítil mou magii! Musíte utéct! Rychle! Běžte!" Valix se popadl za hlavu a v křečích klesl k zemi.
Lofar Jagurovi vrazil do ruky jednu ze dvou pochodní, co zrovna zapálil a postrčil ho před sebe i s princem v náručí. Dali se na zběsilý úprk. Valixe nechali na zemi za sebou. Chodbou se rozléhaly jejich rychlé kroky. Když se dostali do poloviny chodby ve které zrovna stáli, uslyšeli srdcervoucí Valixův výkřik plný bolesti. To je hnalo ještě více vpřed. Sotva se však dostali za první roh zaslechli za sebou těžké dunivé kroky, které se rychle blížily. Jagur se zastavil a Lofar, běžící za ním, do něj málem vrazil. Než se stačil zeptat, co to dělá. Postavil Jagur prince na zem strčil jeho ruku do Lofarovy a křikl: "Dostaň ho pryč!"
Lofar přikývl a vyrazil i s chlapcem dál.
Jagur tasil svůj meč a s pochodní v druhé ruce se rozkročil v chodbě. Čekal. Trvalo to jen okamžik. Před ním se objevila jedna z těch žlutých nestvůr. Bleskovou rychlostí po něm švihla svou tlapou. Jagur mečem vyrazil proti ní. S mlasknutím čepel oddělila ruku v lokti od nestvůry a ta odlétla na zem. Démon však nevydal jedinou hlásku, ani jej to zřejmě nijak nezranilo. S nezměněnou rychlostí udeřil druhou rukou a než se stačil Jagur jen pohnout, nelidská síla jej zasáhla do stehna a mrštila jím proti zdi. Odrazil se od ní a pochodeň i meč mu vypadli z rukou. Pochodeň zablikala a zhasla. Cítil strašnou bolest z nohy. Byla zlomena. Zaslechl vzdalující se kroky nestvůry a opustilo ho vědomí.
Jagur se s zaúpěním probudil. Kolem byla neproniknutelná tma. Nevěděl, jak dlouho byl v bezvědomí. Mohl to být okamžik a stejně tak i několik hodin. Cítil však stále silnou bolest pulsující mu v noze. Snažil se přemýšlet. Musí se odtud dostat. S námahou se vydrápal na zdravou nohu a opřel se o stěnu chodby. Odhadl správný směr a poskakováním na jedné noze se pomalu posouval vpřed. Bolest byla skoro k nevydržení a málem při tom omdléval, ale jeho vůle byla silnější.Trvalo to snad nekonečně dlouho než se dostal k ohybu, za kterým byla poslední chodba vedoucí ven. Podlaha stoupala, šel tedy správně. Párkrát opět poskočil, když poblíž zaslechl tiché zasténání. Pomalu se přiblížil. Do něčeho kopl. Sehnul se k tomu. Ruka nahmatalo tělo. Pokračoval dál a mezi prsty ucítil známou rukojeť tesáku. Lofarova tesáku!
"Lofare," řekl. "Lofare co je ti?" Šáhl na jeho hrudník a mezi prsty ucítil něco vlhkého a pak i zlomené žebro. Lofar sykl bolestí. Rozdrcený hrudník došlo mu.
"P...p...," snažil se promluvit Lofar. "Princ."
"Ano?" řekl Jagur a naklonil se blíže k Lofarovi.
"On...on..."
"Co?" snažil se zjistit Jagur. "Co se s ním stalo? Utekl? Nebo tu leží poblíž?" Nikdo mu již však neodpověděl. Lofar vydechl naposled.
Jagur vzlykl. Už to déle nevydržel. Za sebou zaslechl kroky a nechutné mlasknutí. Otočil se tím směrem a ledovým hlasem pronesl: "Zasraní parchanti. Proklínám vás!"
Jeho hlavu něco sevřelo. Cítil bolestný tlak působící mu na lebku. Otevřel ústa k výkřiku bolesti, ale nic z nich nevyšlo. Vědomí ho opustilo.
Temnou chodbou se rozneslo hlasité zapraskání...
Tedy až na jednoho. Ve stájích seděl ve svitu lucerny osamocený strážný popíjející silnou kořalku, aby zarazil chlad, který jej pomalu prostupoval. Hlídal královské koně, kteří sem dnes zavítali i s královským synem a jeho ozbrojeným doprovodem.
Opět si z velké lahve dopřál několik doušků lihoviny a v duchu proklínal tuhle službu a ještě více tu vlezlou zimu. Nejhorší bylo, že tu musel hlídat i za jeho přítele, protože s ním prohrál v kostkách. Zavrtěl hlavou nad tím nezdarem. Ještě několik hodin a vystřídají ho. Bohužel si nemohl dovolit ani na chvíli zdřímnout, kdyby jej přistihli, pěkně by to schytal.
Zaslechl zafrkání princova šedáka. Podíval se na něj. Vypadal nějak ustrašeně a ostatní koně také. Čím to může být? Pomyslel si. Vzal si svůj krátký oštěp opřený o stěnu a sejmul z háku lucernu. Opatrně otevřel vrata vedoucí ze stájí a vyšel do chladné noci. Zvedl lucernu nad hlavu a rozhlédl se po okolí. Ničeho si nevšiml. Ještě jednou to zopakoval a už se chtěl otočit, když si u stromu, stojícího osamoceně kus od pevné lesní hradby něčeho všiml. Nastavil hrot oštěpu před sebe a v tichosti se tam vydal. Krok střídal krok. Už byl téměř u stromu, když od jeho kořene vyskočilo něco chlupatého a divoce prskajícího. Zděšeně uskočil a málem při tom upadl. Všiml si jak mu kolem nohy proběhla kočka.
"Kočka!" Vydal ze sebe hlasitý výkřik plný úlevy. "Kuš potvoro! Ty jsi mi ale dala." S úsměvem položil lampu a oštěp na zem a začal si ulevovat. Kořalka již potřebovala ven. Obyčejná kočka, nedalo mu, podivné že by koně vyděsila obyčejná kočka. To byla jeho poslední myšlenka. Zaslechl za sebou zašustění a něco jej udeřilo do hlavy. Pohltila ho temnota. Lucerna zhasla.
Jagur, králův kapitán ve středních letech a momentální princův strážce, nervózně poposedl na židli. Neměl kolem sebe rád moc lidí, pokud se nejednalo o vojáky. A tady jich podle něj bylo víc než dost. Nacházeli se zde různí kupci, obyčejní poutníci, žoldnéři a dokonce dva šlechtici v drahých šatech, co se stále nalévali drahým vínem. Podíval se na své čtyři společníky. Dva ozbrojence, mladého kouzelníka Valixe a vynikajícího stopaře Lofara, jemuž se přes čelo táhla klikatá jizva. Uvažoval jak jim uběhne zítřejší cesta, když si všiml, jak Daros, jeho věrný přítel a pravá ruka, schází kvapně ze schodů vedoucích do horního patra, kde se nacházely pokoje. Podle jeho výrazu jim šel něco sdělit.
Daros se propletl mezi plnými stoly a přisedl k ostatním. Podíval se na Jagura a řekl: "Princ zase zmizel."
Jagur s sebou trhl. Ostatní však jen nakrčili obočí, či se mírně pousmáli. Dobře již znali princovy tajné útěky. Častokrát jim už pláchl pod nosem a šel zkoumat okolí, nebo se jen tak někde procházel. Vždy ho pak museli jít hledat. Jediný, kdo si dělal vážné starosti, byl Jagur. Nikdo se mu však nedivil, protože kdyby se opravdu něco přihodilo, byl by to on, kdo ponese vinu.
"A co Darvik? Měl ho přece hlídat ne?" řekl rozzlobeně Jagur.
"Je taky pryč," odpověděl Daros. "Nejspíš šel s princem. Víš přece, že je taky takový bláznivý a navíc, i když je princi sotva jedenáct let, dokáže každého umluvit k čemukoliv stejně jako jeho otec."
Jagur praštil pěstí do stolu, až na něm vše nadskočilo. "U všech ďasů, až je najdeme tak jim to pěkně spočítám! A Darvikovi strhnu týdenní mzdu za takovou nerozvážnost! Jediný den cesty nás dělí od cíle a musí se přihodit tohle! No nic. Vy dva tu zůstanete pokud by se vrátili," ukázal na dva ozbrojence sedící u stolu. "Já se zbytkem se po nich půjdeme podívat." Všichni vybraní tedy popadli své zbraně a věci, vzali několik pochodní a vyšli ven.
Daros před hostincem došel na místo, kde se nalézalo otevřené okno do princova pokoje a ukázal na něj. "Zde vylezli. A tady jsou jejich stopy."
Stopař Lofar k tomu místu došel a pečlivě si jej prohlédl. Když vyčetl to co chtěl, obrátil se na Jagura a řekl: "To bude snadné, za chvíli je určitě najdeme. Můžeme vyrazit."
Jagur přikývl a vydal se za Lofarem, který už šel po směru stop. Valix ze záhybů svého modrého pláště vylovil malou průhlednou skleněnou kouli. Chvíli mu jen tak ležela na otevřené dlani a o pár úderů srdce později se už vznášela ve vzduchu nad jeho hlavou, zalévajíc blízké okolí jasným bílým světlem. Takže už nebyli odkázáni je na plápolající pochodně. Netrvalo dlouho a ocitli se hluboko v lese. Stopy je zavedly na východní cestu, kterou sem k večeru dorazili.
"Určitě směřují na tu mýtinu kousek odtud, kterou jsme dnes projížděli," řekl Lofar Jagurovi. "Uvidíš, že tam budou někde sedět a sledovat hvězdy, jak to princ rád často dělá."
"Sedět?" podivil se Jagur. "To mi tak ještě scházelo, aby byl princ nakonec nemocný."
Nikdo již nic neřekl. Pokračovali dál. Po několika stech metrech prošli mezi posledními stromy a dostali se na mýtinu. Okolí ozářil svit pochodní a kouzelné koule. Lofar, který šel několik kroků před ostatními, znenadání hlasitě zaklel. Ostatní se k němu kvapně rozběhli.
"Proboha!" Uniklo Darosovi, když viděl u čeho Lofar klečí. Na udupané trávě tam ležely roztrhaná střeva a vnitřnosti. A kousek od nich ruka svírající zlomený meč, jakoby odtržena obrovskou silou z těla jejího majitele. Okolí bylo hojně potřísněné krví.
"Ten meč je Darvikův. Něco ho muselo roztrhat," dodal Lofar. Začal při tom zkoumat okolí. "Zdá se, že ať to bylo cokoliv, objevilo se to tu z ničeho nic, zabilo Darvika a jeho tělo i prince odneslo pryč." Lofar se poněkud roztržitě podíval na Jagura.
Ten stál bílý jako stěna na místě a hleděl na tu spoušť. Darvik je mrtvý a princ zmizel! To se nemohlo stát! Musí jej rychle najít, křičela jeho mysl. Vytrhl ho z toho tichý Valixův hlas.
"Děje se tu něco zlého. Cítím tu silnou přítomnost magie. Musíme zpět do hostince."
"Ne!" zamítl to Jagur. "Musíme najít prince a to co nejdříve. Možná je ještě naživu!"
"Pak tedy stejně půjdeme k hostinci," řekl Lofar. "Stopy míří tam."
Ostatní se na něj podívali. Už nebylo co řešit. Rozběhli se zpět. Lesem se za okamžik nesl cinkot jejich zbraní, které narážely o přezky a hlasité oddechování. K hostinci dorazili za mnohem kratší dobu než při cestě tam. Zastavili se kousek ode dveří. Ty byly vyrvány ven i s panty. Zevnitř vycházelo slabé světlo, ale už ne žádný zvuk. Jagur tasil meč a pomalu se přibližoval ke dveřím. Nic se nedělo a tak vstoupil. Ostatní za ním. Po pár krocích se jim naskytl pohled, který dalece předčil to, co viděli na mýtině.
Mezi rozbitými kusy nábytku a nádobím se povalovaly zbraně, snad tasené ve chvíli zoufalé obrany. Z proraženého sudu vytékal pramínek piva a splachoval krev v jeho blízkosti. Krev která pokrývala snad celou místnost. Mezi krvavými cákanci a šmouhami se občas dal zahlédnout nějaký utržený prst, či kus servané kůže, ale nikde neleželo jediné tělo.
"Tady museli řádit snad všichni démoni světa," prolomil ticho Daros.
Jagur nasucho polknul.Velmi tiše a pomalu řekl: "Darosi běž se podívat nahoru, jestli tam někdo není. Ty Lofare zajdi ke stájím, možná tam někde bude Moren." Pak vyšel ven s Valixem v závěsu.
"Co myslíš, že to mohlo udělat?" zeptal se Jagur, když se dostali na čerstvý vzduch.
"Nevím," odpověděl Valix a poškrábal se za uchem. "Ale jsou tu cítit temné síly. Snad nějaký vyvolaný démon..."
To už se vrátili Daros a Lofar.
"Našli jste někoho?" zeptal se Jagur.
Daros jen zavrtěl hlavou v záporném gestu. Lofar pozvedl oštěp, co držel v ruce a řekl: "Moren je pryč, na zemi ležel jeho oštěp. Zvířata zmizela také. To, co odneslo prince, se zde sešlo s větší skupinou. Zamířili do lesa."
"To je zlé," řekl Jagur. "Musíme se za nimi vydat a osvobodit prince. Ty Darosi se ihned vydáš na cestu do města," otočil se na svého pobočníka. "Když budeš mít štěstí, narazíš na nějakého uprchlého koně. Tohle se musí král dozvědět."
"Ale to nemůžeš udělat! Bude vás tak o jednoho míň!" začal protestovat Daros.
"Půjdeš informovat krále! Hned! To je rozkaz! Nemůžu připustit, aby v případě neúspěchu nikdo nevěděl, co se tu stalo!" křikl Jagur.
Daros se na něj díval rozzlobeně i s pochopením. Věděl, že to musí udělat, přesto váhal protože je nechtěl opustit, když teď mohli jít na smrt. Nakonec se beze slova otočil a za okamžik zmizel ve tmě na cestě do města.
Zbývající tři muži pobrali několik nových pochodní z hostince a vydali se po stopách do útrob lesa. Ty byly naštěstí zřetelné a tak postupovali velmi svižným tempem. Brzy došli ke vchodu do podzemí, připomínající otevřenou mordu nějakého démona. Nebyl nijak ukryt. Nikomu z nich se tam nechtělo, ale stopy jasně vedly dovnitř.
"Valixi, zhasni tu kouli, je moc jasná," donutil se k činu Jagur a sám si zapálil novou pochodeň. "Jdeme."
Valix uschoval zpět světelnou kouli a všichni tři vešli do podzemí.
Světlo pochodní ozářilo hrubě opracované stěny chodby. Ta byla dobré tři metry vysoká i široká. Zemi pokrývala tenká vrstva suché a udupané hlíny na níž se občas skvěla kapka zaschlé krve. S tasenými zbraně postupovali pomalu dál. Po nějakých sto krocích chodba náhle v pravém úhlu zatáčela doprava. Zhruba po stejné vzdálenosti museli zabočit doleva. Všimli si, že chodba mírně klesá. Šli stále rovně. Kolem bylo až hmatatelné ticho.
Jagur si najednou všiml světla před nimi. Jak se blížili, stále sílilo. Dal tedy rozkaz, aby zhasli své pochodně a opatrně pokračovali dál. Ve vzduchu byl cítit silný zápach hniloby. Světlo vycházelo zpoza rohu a tak jakmile se k němu dostali, zastavili a Jagur za něj opatrně nahlédl. Ten pohled ho málem stál zdravý rozum.
V poměrně velké místnosti, osvícené pochodněmi, umístěnými řídce po celém jejím obvodu, stál velký kotel ze kterého za bublání stoupala pára. Za ním se nacházel nějaký oltář nad nímž na řetězech visela obří kamenná deska. U kotle popocházela postava v černé kutně, kápi staženou hluboko do obličeje. Přisypávala zrovna něco do kotle. Kolem ní hlídaly čtyři stvůry děsivého vzezření. Měly hodně přes dva metry. Jejich masitá humanoidní těla pokrývala nažloutlá slizká kůže protknutá pavučinami černých žil. Obrovské ruce byly zakončeny šesti prsty s hrozivými drápy. Na mohutném krku se ze strany na stranu kývala kulatá hrouda připomínající hlavu, ale bez uší a nosu s tuctem červených očních bulev, soustředěných v jejím středu a tlamou plnou křivých ostrých zubů.
Nejodpornější však byla hromada zmasakrovaných lidských těl, ležících na velké plachtě. Ležela tam polámaná, rozdrcená a zkrvavená v tak nemožných polohách a takovým děsem ve zmučených tvářích, až to vypadalo jako ten nejděsivější výjev z pekla. O kus dál ležela i hromada podobně zmrzačených těl zvířecích.
Jagur se stáhl zpět. Hlavou se opřel o chladnou stěnu. Snažil se nezačít křičet. Po krku mu stékal pramínek studeného potu. Jeho strach byl hrozný. Zavřel oči. Když se trochu uklidnil, podíval se na své druhy. V jejich tvářích vyčetl stejný strach. Utřel si zpocený obličej a přinutil se podívat znovu.
Jeden z těch démonů zrovna držel tělo nějakého muže. Ještě se trochu hýbal. Ale i když byl při vědomí, nekřičel, jen bublavě chrčel. Nejspíš měl vytržený jazyk. Démon ho položil na oltář, v němž musela být malá prohlubeň, protože dovnitř trochu zapadl. Pak ho připoutal. Druhý démon popadl řetěz visící opodál a pomalu začal spouštět dolů kamennou desku. Muž se na oltáři zmítal, ale netrvalo to dlouho a deska se dostala až k němu. Ozval se praskot drcených kostí. Železnou trubkou vedoucí z oltáře začala do kotle téci krev a za okamžik to vypadalo, že jí vytéká celé tělo, rozdrcené na řídkou kaši. Jagur odtrhl oči od toho děsivého divadla a začal si prohlížet okolí. Všiml si, že nedaleko od něj se ve zdi nachází malý tmavý výklenek.A někdo v něm byl! V matném světle pochodní pomalu zaostřoval a pak jej poznal. Princ!
Mladý chlapec seděl schoulen v tmavém výklenku. Bradu mezi koleny. Na spánku měl šrám se zaschlou krví. Nejspíš byl zraněn, upadl do bezvědomí a když se probudil na tomhle místě, schoval se do výklenku.
I přes strach Jagurovo srdce zajásalo radostí. Musí ho dostat pryč. Přemýšlel, jak to provést. Místo, kde se princ nacházel, žádná z těch stvůr nesledovala. Navíc se to tam utápělo ve stínu a kryla ho i hromada lidských těl. Stačilo kdyby se sem doplazil a mohli by nepozorovaně zmizet. Nejdřív však musel na sebe upozornit prince. Doufal, že si zachoval dostatek zdravého rozumu. Zvedl ze země malý kamínek, chvíli mířil a pak jej hodil. Strefil se přesně. Dopadl u princovy nohy. Ten s sebou vyděšeně škubl a Jagur už čekal jeho poděšený výkřik. Naštěstí se nic takového nestalo.
Princ se malátně rozhlédl kolem. Netrvalo dlouho a všiml si Jagura, který měl prst na ústech, aby mu naznačil, že má být tiše. V princových očích zahořely plamínky naděje. Jagur mu gesty naznačil, aby se k němu doplazil. Princ přikývl, že pochopil. Rozhlédl se opatrně kolem a začal se plazit k Jagurovi po zemi pokryté krví. Jagur musel ocenit jeho odvahu. Nervózně sledoval, jak se k němu princ pomalu přibližuje. Po několika nekonečně dlouhých minutách se dostal na dosah. Jagur se natáhl, popadl ho za ruku a trhnutím přitáhl za roh. Vyděšené a roztřesené tělo chlapce se k němu křečovitě přitisklo. Objal jej.
"Už to bude dobré. Všechno bude v pořádku," šeptal Jagur. Princ nevydal ani hlásku. Cítil však, jak mu rameno zkrápějí jeho slzy.
Rychle se otočil na své dva společníky, aby jim naznačil, že je na čase zmizet. Valixova slova jej však zadržela.
"Ach, ne! Našel mě! Vycítil mou magii! Musíte utéct! Rychle! Běžte!" Valix se popadl za hlavu a v křečích klesl k zemi.
Lofar Jagurovi vrazil do ruky jednu ze dvou pochodní, co zrovna zapálil a postrčil ho před sebe i s princem v náručí. Dali se na zběsilý úprk. Valixe nechali na zemi za sebou. Chodbou se rozléhaly jejich rychlé kroky. Když se dostali do poloviny chodby ve které zrovna stáli, uslyšeli srdcervoucí Valixův výkřik plný bolesti. To je hnalo ještě více vpřed. Sotva se však dostali za první roh zaslechli za sebou těžké dunivé kroky, které se rychle blížily. Jagur se zastavil a Lofar, běžící za ním, do něj málem vrazil. Než se stačil zeptat, co to dělá. Postavil Jagur prince na zem strčil jeho ruku do Lofarovy a křikl: "Dostaň ho pryč!"
Lofar přikývl a vyrazil i s chlapcem dál.
Jagur tasil svůj meč a s pochodní v druhé ruce se rozkročil v chodbě. Čekal. Trvalo to jen okamžik. Před ním se objevila jedna z těch žlutých nestvůr. Bleskovou rychlostí po něm švihla svou tlapou. Jagur mečem vyrazil proti ní. S mlasknutím čepel oddělila ruku v lokti od nestvůry a ta odlétla na zem. Démon však nevydal jedinou hlásku, ani jej to zřejmě nijak nezranilo. S nezměněnou rychlostí udeřil druhou rukou a než se stačil Jagur jen pohnout, nelidská síla jej zasáhla do stehna a mrštila jím proti zdi. Odrazil se od ní a pochodeň i meč mu vypadli z rukou. Pochodeň zablikala a zhasla. Cítil strašnou bolest z nohy. Byla zlomena. Zaslechl vzdalující se kroky nestvůry a opustilo ho vědomí.
Jagur se s zaúpěním probudil. Kolem byla neproniknutelná tma. Nevěděl, jak dlouho byl v bezvědomí. Mohl to být okamžik a stejně tak i několik hodin. Cítil však stále silnou bolest pulsující mu v noze. Snažil se přemýšlet. Musí se odtud dostat. S námahou se vydrápal na zdravou nohu a opřel se o stěnu chodby. Odhadl správný směr a poskakováním na jedné noze se pomalu posouval vpřed. Bolest byla skoro k nevydržení a málem při tom omdléval, ale jeho vůle byla silnější.Trvalo to snad nekonečně dlouho než se dostal k ohybu, za kterým byla poslední chodba vedoucí ven. Podlaha stoupala, šel tedy správně. Párkrát opět poskočil, když poblíž zaslechl tiché zasténání. Pomalu se přiblížil. Do něčeho kopl. Sehnul se k tomu. Ruka nahmatalo tělo. Pokračoval dál a mezi prsty ucítil známou rukojeť tesáku. Lofarova tesáku!
"Lofare," řekl. "Lofare co je ti?" Šáhl na jeho hrudník a mezi prsty ucítil něco vlhkého a pak i zlomené žebro. Lofar sykl bolestí. Rozdrcený hrudník došlo mu.
"P...p...," snažil se promluvit Lofar. "Princ."
"Ano?" řekl Jagur a naklonil se blíže k Lofarovi.
"On...on..."
"Co?" snažil se zjistit Jagur. "Co se s ním stalo? Utekl? Nebo tu leží poblíž?" Nikdo mu již však neodpověděl. Lofar vydechl naposled.
Jagur vzlykl. Už to déle nevydržel. Za sebou zaslechl kroky a nechutné mlasknutí. Otočil se tím směrem a ledovým hlasem pronesl: "Zasraní parchanti. Proklínám vás!"
Jeho hlavu něco sevřelo. Cítil bolestný tlak působící mu na lebku. Otevřel ústa k výkřiku bolesti, ale nic z nich nevyšlo. Vědomí ho opustilo.
Temnou chodbou se rozneslo hlasité zapraskání...
Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 5121
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.