Múza

Na střeše jednoho z domů v Pařížské ulici seděla Múza. Seděla na okapu a nohama komíhala nad ulicí. Mohla si to dovolit: byla lehčí než motýl, nevážila téměř nic. A přesto nebyla na první pohled rozeznatelná od jakékoliv mladé ženy dole. Snad jen dlouhé měděné vlasy, s kterými si hrál vítr, by na první pohled upoutaly pozornost. A v tuto roční dobu jistě i oblečení: lidé chodili v teplých bundách, kdežto Múza měla na sobě lehounké zelené šaty. Nehrozilo ale, že by jí někdo zezdola zahlédl. Když chtěla, uměla být neviditelná. A teď zrovna chtěla.
    Byla unavená: celou noc seděla vedle mladého básníka a snažila se spolu s ním napsat ještě jednu dobrou báseň, která by korunovala mladíkovu první sbírku. Kolik jen popsal stránek, a jak se Múze zdálo, zbytečně...Kdyby jen nechtěl být za každou cenu sám, kdyby se podvědomě smířil s její přítomností...vnukla by mu námět. Skvělý námět, který vymyslela před několika dny.
    Múza byla trochu samolibá. A trochu zapomnětlivá. Její náměty většinou nebyly originální. Třeba o lásce už psal kdekdo! Vyhledávaná byla proto, že roztomile pletla náměty a jejich zpracování, kdo by čekal Dášeňku jako ságu plnou bojů! Múza hodně četla. V zimě byl se čtením trochu problém: lidé málo otvírali okna. A múza dveřmi, či po schodišti, přijít neuměla. Zato na jaře a v létě, když v Klementinu otevřeli okna, trávila Múza v knihovně často celé dny. Někdy pro samé čtení dokonce zmeškala na Petříně dýchánek se svými sestrami...Možná i zmeškat chtěla, po nich ji většinou bolela hlava. Kdykoliv se múzy dost naobjímaly a napřivítaly, létaly od kytky ke kytce a zavdávaly si rosy z květů. Slaďoučké chutě jim stoupaly do hlavy, Múzy polehaly na trávu, smály se každičké hlouposti a postupně usínaly. Dole ve městě se zatím kdeco zadrhlo a zastavilo: přednášející zapomněl půl řeči, herci mátli texty, studenti kazili zkoušky, na hřbetech knih se samovolně měnily názvy...dokonce i cirkusový kůň si pletl počty. A zamilovaní vyznávali lásku někomu jinému, aniž si uvědomili, co dělají... Tak moc bylo město závislé na svých múzách...
    Jenže teď nic nekvetlo a do dýchánků v zahradách bylo ještě daleko. Múza si poposedla dál od kraje a zadumaně přemýšlela, co bude dělat. Potřebovala se někde vyspat, za normálních okolností by se stulila do prázdného ptačího hnízda a nechala se kolébat dlouhými barevnými sny. Jenže na téhle střeše žádné hnízdo nebylo a hledat se Múze nechtělo.
    V tom se dole otevřelo okno. Určitě to bylo okno, ten zvuk si nemohla splést. Lehce jako vánek se snesla o patro níž. Vznášela se před oknem a dívala se dovnitř. Pak rychle vlétla dovnitř a schovala se ve velké váze u stěny. Stály v ní nějaké suché květy, a jak se Múze zdálo, zřejmě už moc parády nedělaly. Na dno vázy se z kytice snášel prach a Múze se chtělo kýchat. Vůbec všechno v pokoji bylo nějaké zaprášené, nepoužívané, tmavé...Múza měla ráda světlo, pastelové barvy, velká zrcadla, čerstvé květiny...Nic z toho tady nebylo. Jen tmavý nábytek a velký stůl, na kterém se vršily hromady novin a papírů.
    Byla příliš unavená na to, aby létala po Starém Městě a čekala, až se v poledne, kdy bylo slunce nejvýš a iluze tepla největší, otevřou okna budov a úřadů. Opustila proto vázu a schoulila se do měkkého křesla poblíž okna. Přikryla si nahá ramena dlouhými zrzavými vlasy a usnula.
    Dr.Oskar Andulka byl jistě úctyhodný muž. Než dosáhl 40, stal se univerzitním profesorem, byl jedním z nejmladších profesorů v dějinách Univerzity Karlovy. Jeho přednášky byly poměrně navštěvované, i když se sám sebe ptal, zda studenty opravdu zajímají, či, protože byly v poměrně příznivou hodinu, na nich ještě dospávají kolejní noci. Pravdě se blížilo spíš to druhé. Oskar Andulka měl za sebou spoustu let sezení v archivech a knihovnách, byl autorem několika objevných prací, za které mu kolegové a odborná veřejnost uznale klepala na ramena...Bohužel, nedostávalo se mu řečnického talentu a schopnosti svá tvrzení podat přijatelně pro studentské uši. Studenty na jeho přednáškách nic nevyrušovalo, naopak je docela příjemně uspával Andulkův monotónní projev. .
    Oskar Andulka byl chytrý muž: uměl pojmenovat nejen tento, ale i další nedostatky současného světa, které ho trápily. Například ženy: vždy zastával názor, že na trvalém a vyrovnaném partnerském vztahu se dá s inteligentní ženou domluvit...Rozumný člověk ovládá své emoce, napsal si do záznamů. Bohužel, události posledních let jakoby mu nedávaly tak zcela zapravdu.
    Jeho první žena, asistentka z fakulty, kterou si vyhlédl, neboť se mu zdála být ženou racionální a klidnou , od něj odešla už po dvou letech manželství, během něhož se změnila v naprosto nevypočitatelnou osobu, požadující na svém muži čas a energii, kterou chtěl věnovat své vědecké práci. Od něj, univerzitního profesora, tedy tenkrát ještě docenta, uvědomoval si se vztekem i hořkostí, kapacity ve svém oboru, odešla k stavbyvedoucímu, který hrál amatérsky divadlo...
    Po této zkušenosti načas zahořkl. A když po roce vzhlédl od svých knih, usmívala se na něj krásná knihovnice. Měl zkušenosti, ženit se již nemínil, ale sám krásné knihovnici nabídl, aby se ze svého bytu v paneláku přestěhovala k němu na Pařížskou třídu. Ona bude mít blíž do práce a on někoho, s kým bude po večerech vést intelektuální debaty. Bohužel, ani tento vztah dlouho nevydržel. Krásnou knihovnici po čase večerní intelektuální debaty omrzely, bývala doma čím dál méně a po roce mu rtěnkou na zrcadlo napsala: ODCHÁZÍM, nezlob se. Nezlobil se, ale nyní půjčování knih z Klementina řešil meziknihovní výpůjční službou přes fakultní knihovnu.
    Možná to někdy zkusí do třetice, ale nyní absolutně neměl na navazování vztahů se ženami čas. Psal důležitou monografii a byl asi ve třetině textu.
    Denně sedával u počítače do půlnoci, jedné ráno a už se cítil poněkud unaven. Proto si myslel, že ho šálí zrak, když vstoupil do své vlastní pracovny, kde chtěl před odchodem na fakultu zavřít okno, a v křesle uviděl spát mladou ženu, kterou navíc neznal.
    Zatímco ohromený Andulka spěchal do koupelny, kde si začal třít spánky ledovou vodou a myslel si něco o tom, že by měl navštívit lékaře, Múza otevřela své velké zelené oči. Probudilo ji vrznutí dveří. Nejdřív se lekla a chtěla se zase schovat do vázy, sotva ale letmo zahlédla dr.Andulku, strach ji přešel. Jako správná žena, neboť co byla Múza ve své podstatě jiného?, vzplanula touhou muže inspirovat. Tím víc, že v dr.Andulkovi neomylně poznala Vědce. A ty Múza milovala. Vědce a badatele pokládala za zvlášť vznešené, neboť byli studovaní. A jako bytost, která strávila spoustu času v Klementinu, kladla na vzdělání značný důraz. Milovala vědce, bohužel nevěděla, jak se k nim chovat. Netušila, že, až na výjimky, jsou vědci a badatelé vlastně plaší tvorové, kterým knihovna nahrazuje domov. Koketovala s nimi: často se bavila tím, že, neviděna, procházela klementinskou studovnou a obracela badatelům listy fouknutím. Přestala až, když se vedení knihovny po četných stížnostech na podivný průvan odhodlávalo pořídit klimatizaci a okna vůbec neotevírat, protože by se už nikdy nedostala ven.Obecně vlastně netušila nic o jemnostech seznamování a finesách počáteční konverzace, neboť ona vždy prostě přišla k tomu, kdo ji zavolal.
    Dr.Andulkovi ledová voda částečně pomohla. Uklidněný se vrátil pro aktovku/na křeslo se ale raději nedíval/, a už ji držel, už ji měl, už zbývaly ke dveřím jen dva kroky, když v pokoji někdo promluvil:
    Brouku, ozvalo se z křesla mazlivě. Zvláštní ženský alt pokračoval: - Broučku... ahoj...Máš problém...?Pomůžu ti, chceš...? Nekoukej tak, maj darling, nekoušu...Jsem...Múza.
    Exaktní duše dr.Andulky se prudce vzbouřila: na strašidla a hlasy věřil naposledy ve třech letech.A nehodlal na ně začít věřit právě dnes. I když také strašidla mohou být krásná, jak musel připustit při pohledu na křeslo.Seděla v něm mladá žena v lehkých zelených šatech a koketně se na něj usmívala. Nedostatečný oděv zčásti nahrazovaly dlouhé rusé vlasy. Zatímco v Oskaru Andulkovi zápasilo ohromení s okouzlením, Múza vstala z křesla a lehkým krokem baletek došla až k němu. Byla tak blízko, že cítil zvláštní, ale ne nepříjemnou, jakoby slabě citrónovou,vůni
    Přesně v tu chvíli mu hlavou blesklo řešení problému, nad kterým se trápil tolik dní. Přesná formulace teze, kterou chtěl ve své knize obhájit. Okamžitě přestal brát Múzu na vědomí, vrhl se ke stolu a začal něco zuřivě psát.
    Múza byla zvyklá. Muži se většinou takhle chovali, jakmile se přiblížila na míň než metr. Vrhali se k nejbližšímu stolu a psali. Tak to také mělo být...a přesto, pokud se jí muž líbil, byla vždy lehce zklamaná. Rozhodně by přivítala delší zájem o svoji osobu K čemu by jinak sbírala a sušila bylinky, vařila lektvary, ve kterých pak myla své dlouhé vlasy. K čemu by je sušila zásadně pozvolna ve slunci či větru, zatímco jejím sestrám stačil na rychlé usušení komín malešické teplárny. Chtěla být krásná, chtěla se líbit.
    Jen jednou stála modelem pro svůj portrét. Ale to už bylo velmi dávno...Ten malíř se jmenoval Vojtěch a maloval oponu pro to velké divadlo na nábřeží.
    Tak jako všechny Múzy byla povinna být přítomna přímo procesu tvorby a hlídat jeho plynulost, takže si zase sedla a začala si okusovat nehty.
    Dr.Andulka konečně dopsal a papíry pečlivě schoval do aktovky. Na fakultě mu je přepíše sekretářka. Jak to ale, že ho věc napadla právě teď? Že by opravdu ta dívka? Kdyby byla neznámá v jeho pokoji opravdu Múza, tedy kdyby byl ochoten jí uvěřit...možná by byl s monografií hotov daleko dřív, a mohl by stihnout kongres, který se chystal kvůli psaní oželet. Co ale když za svou pomoc bude Múza něco chtít? Pátral v paměti, nedokázal si vzpomenout, jestli někdy slyšel o úpisech Múzám. O úpisech čertům, to ano, ale tohle je jiný případ.
    Múza už netrpělivě poposedávala v křesle: na její vkus se ten vousáč moc trápil pochybnostmi a k odchodu se neměl, budou si muset hodně pospíšit, aby stihl přijít na začátek přednášky. Musela inspirovat, ale zároveň hlídat, aby kvůli tvorbě nebyly zanedbány žádné závazky - ať pracovní, či rodinné. Což šlo někdy opravdu ztuha.
    Poklepala zamyšlenému Andulkovi na rameno.
    Cukříčku, musíme jít...Jinak zmeškáme...
    Profesor se mezitím vzpamatoval. Koneckonců, ať ta dívka byla co byla, rozhodně nevypadala o mnoho jinak, než jeho studentky. Tedy aspoň některé...Až na ty šaty, naprosto nevhodné. Takhle by před kolegy a hůř - před studenty, vypadal, že si vede animírku rovnou z baru...Nedokázal si představit, jak by ještě potom pokračoval ve vědecké kariéře, a možná proto nasadil příkřejší tón, než prve zamýšlel:
    Ohradil se: - Vážená slečno, za prvé mi neříkejte cukříčku. Jsem universitní profesor a zřejmě starší, než vy. /Na to se Múza jen lehce pousmála/. -Za druhé: chcete-li jít se mnou na univerzitu, je váš nynější oděv naprosto nevhodný. Proto prosím, abyste se převlékla. Konečně-pohlédl ke skříni, kde měl uloženy šaty po nebožce tetičce - mohu vám něco na sebe zapůjčit.
    Zdálo se, že Múza naprosto ignoruje vše, co řekl, neboť ho zarazila v půli věty:
    To nebude nutný, fešáku. Počkám tě dole. Laškovně mu píchla prst do vousů, a než jí v tom stačil zabránit, posadila se na dosud otevřené okno, rukou mu ještě poslala vzdušný polibek- a zmizela.
    Oskar Andulka došel k oknu a vyhlédl ven. Žádné srocení lidu na ulici neviděl a dívka také nikde nebyla, jak očekával / dnes už ho nic nemohlo překvapit/, takže jen pečlivě zavřel okno, oblékl si kabát, sebral aktovku a deštník, zamkl na všechny čtyři západy a sešel volným krokem do přízemí.
    Když vyšel z domu, opírala se už Múza nenuceně o dopravní značku. Teď už byla od studentek opravdu k nerozeznání. V džínách, kožíšku a s dlouhými vlasy spletenými do copu by ji na fakultě ani nepoznal.
   
    Lehce se do Andulky zavěsila a vyšli směrem k fakultě.
    Profesor byl už zase poněkud nesvůj. Dlouho s ním takhle žádná žena nešla...Nebyl to nepříjemný pocit, i když, jak se blížili k univerzitě, velice by přivítal, kdyby ho nedržela.
    Zřejmě ale věděla, co se sluší,protože se pustila včas.
    Přestože byla k nerozeznání od jiných studentek, nezapadla. Něčím se lišila, a nebylo to v oblečení. Procházeli špalírem obdivných i užaslých pohledů, zatímco za nimi sílil šepot.
    Taková náhlá pozornost nedělala Andulkovi dobře. Byl rád, když ho Múza před pracovnou opustila a zmizela v davu. Gentlemansky strpěl i to, když ho předtím poplácala po zadku. Připadalo mu to jako malá cena za vyhlídku, že její přítomnost nemusí vysvětlovat zvědavým kolegyním, s nimiž pracovnu sdílel.
    Myslel, že ji zase uvidí, sotva otevře dveře, ale mýlil se. Cestou do posluchárny ji všude hledal očima, dokonce si dovolil nahlédnout i za pootevřené dveře dámského WC. Nikde nebyla, což ho poněkud zneklidnilo. Začínala mu chybět.
    Jakmile ale předstoupil před studenty, na Múzu rychle zapomněl. Od prvního slova se mu učilo tak, jako nikdy. Kromě argumentů a fakt byl schopen prokládat výklad bonmoty, žertovnými citacemi z klasiků oboru, dokonce do výkladu interaktivní formou zapojil studenty. Teprve když si utíral kapesníkem zpocené čelo, s hrůzou si uvědomil, že vyměřený čas přetáhl skoro o čtvrt hodiny, a přesto zůstávala posluchárna nezvykle tichá a plná. Byl ohromen, za celá léta vědecké dráhy se mu nic podobného nestalo.
    Nevěděl, že celou dobu přednášky byla Múza s ním. Seděla dva metry od něj na parapetu širokého okna a dívala se ven na náměstí a Vltavu. Lidské šaty ji škrtily a byly těsné, taky v nich bylo příliš horko, s radostí je zase proměnila ve své zelené roucho. Dnes se jí vedlo, to nebylo jako s tím mladým básníkem. Ten podivný vousáč byl stále na příjmu a poslušně reprodukoval vše, co mu našeptala. Za dnešek si mohla napsat jedničku. Ještě vyhnala studenty s dotazy za odcházejícím profesorem, pohladila dlaní katedru a pak zmizela. Nechtělo se jí, ale nemohla jinak, nebyla jen pro jednoho. Slyšela příliš mnoho hlasů, které jí volaly. Odletěla za dalšími povinnostmi.
    Oskar Andulka cítil jisté zklamání, když se Múza ani do večera neobjevila. Obával se, že bez ní mu půjde práce ještě pomaleji, než dříve. Ale když si večer sedl k počítači, byl mile překvapen. Nejenom že dovedl myšlenky bystře formulovat , ale i prsty mu běhaly po klávesnici skoro samy...
    O Múze se mu zdálo, nejen tu noc, ale i další tři noci. A nebyly to sny nijak nevinné. On, který se vždy pokládal za racionálního člověka, v nich podléhal vášním a doslova trhal z Múzy šaty. Probouzel se zpocený a neklidný. Na fakultě byl nadto stále vystaven zvědavým pohledům studentů a vtipkování a přátelským radám kolegů. Všechny dotazy odbýval s tím, že jeho doprovod byla sestřenice z Luhačovic. To místo pokládal za dost vzdálené na to, aby sestřenice nevážila cestu do Prahy každý týden.
   
   
   
    Protože práce na monografii šla nad očekávání dobře, měl i mnohem více volna. Nebyl zvyklý na volné večery, najednou nevěděl, co s tou přemírou času udělat. Začínalo jaro a Andulkovi se v duši uhnízdil podivný smutek.
    Už ho nebavilo sedět po večerech v křesle a přehrávat mistrovské šachové partie. Začínal toužit po společnosti.Setkání s Múzou ho ovlivnilo víc, než si byl ochoten přiznat
    Tajně doufal, že se ta krásná tajemná dívka ještě objeví: pravidelně nechával okno otevřené od rána do pozdní noci. Párkrát se mu zdálo, že při přednášce zahlédl její tvář za oknem, ale vždy to byl omyl.
    Mnohokrát už skoro podlehl dojmu, že její rusé vlasy zahlédl v davu na fakultě. Jednou si málem uřízl ostudu, to, když se hnal za zrzavým studentem prvního ročníku. Že to není dívka, zpozoroval v poslední chvíli. Podivný neklid v jeho duši se změnil v stesk a touhu Múzu zase uvidět. Ale jak má dát vědět takové Múze? Nakonec si vzpomněl,
    jak jako dítě psával Ježíškovi, a přichystal pro Múzu vzkaz za okno. Papírek tam pár dnů nedotčen ležel a pak ho rozmáčel déšť. A ona nepřicházela.
    Netušil, že i dál nad ním drží ochrannou ruku. Kdykoliv měla volnou chvilku, a našla okno otevřené, stavila se v bytě na Pařížské - zkontrolovat, zda práce na monografii pokračuje Andulkovi žádoucím tempem. Některá místa rukopisu nepatrně korigovala a upravovala text k větší čtivosti. Viděla i vzkaz za oknem. Jen si povzdychla: mnozí chtěli, aby byla pořád jen s nimi, nabízeli zámky reálné i vzdušné, ale nemohla si dovolit zůstat jen u jednoho. Potřebných mužů bylo tolik!tolik!
    Měla hodně práce, lidi přepadlo jaro a Petřín žil od rána do večera. Snad každý cítil nutkání napsat báseň o jaru, o lásce, nejlépe o obojím, navíc adresnou a účinnou. / Popravdě řečeno, Múza se tomu divila: kdyby muži hned ze začátku zaměřili svou touhu na tři čtyři pět žen současně, v celkovém součtu by docílili jasně lepších výsledků. Ale byla na světě už příliš dlouho, než aby to chtěla měnit/.
    Jenže - i když sedávala vedle mladých básníků, musela pořád myslet na toho fousatého profesora. Nestávalo se, aby se cítila provinile, pokud se kvůli ní někdo trápil. Přičítala to tomu, že jí byl sympatický. A navíc to byl první vědec, s kterým vešla takříkajíc v hlubší známost. To bylo něco jiného, než ti mladí větroplaši...
    I odhodlala se a jednou v poledne, kdy Múza mívá volněji, neboť i ten nejzavilejší literát hledá něco k snědku, zaletěla po dlouhé době zase do Klementina. Protože jako Múza věděla vše, věděla i, že tam pracuje krásná knihovnice. Prohlédla si bedlivě její ruce: ani stopy po snubním prstenu! V té chvíli vymyslela Múza plán.
    Toho dne našel Andulka na svém psacím stole nabídku lístků do divadla. Netušil, jak se tam vzala, byl známý tím, že veškeré akce fakultních odborů zásadně ignoroval. Podobné letáky házel zásadně do koše, ale dnes prvně ho se zájmem prostudoval. Informoval se a když mu kolegyně nabízené představení vychválily, odhodlal se a objednal si dva lístky. Zpola doufal, že se Múza ještě objeví a on ji bude moci pozvat. Když se ale termín představení blížil a ona nikde, popadl balík přečtených knih a namířil si to do klementinské knihovny. I když se pokoušel ovládat své emoce, už na Mariánském náměstí mu srdce bušilo tak rychle, že raději na chvilku zastavil.
    Už ode dveří viděl, že krásná knihovnice má dnes službu. Odbavovala čtenáře s milým úsměvem, který Andulka tak dobře znal...Čím víc se na ní díval, tím mu připadala krásnější. Tím víc mu připomínala Múzu. Neměla tak dlouhé vlasy a oblečena byla přiměřeněji, přesto ze vzdálenosti deseti metrů nacházel zjevnou podobnost.
    Když se odhodlal a krásnou knihovnici konečně oslovil, byla překvapena, ale spíš příjemně, zdálo se mu. Vyslechla pozvání do divadla a slíbila, že se ozve. Tu noc nemohl Andulka pro značnou nesoustředěnost ani pokračovat v monografii. Tiskl nos na sklo a zamyšleně pozoroval ruch na ulici. Kdyby byl pozornější, všiml by si, že na okně protějšího domu sedí Múza a ukazuje mu V jako Victory. Jenomže už měl plnou hlavu krásné knihovnice.
    Tak to mělo být, tak to Múza chtěla...obrátit jeho pozornost na nějakou přiměřenější ženu. Tak to mělo být...a přesto cítila lehký smutek. Tohle byl Vědec, seriózní muž, žádný mladík s hlavou plnou bláznivých snů...Vznesla se a když doletěla na Petřín, tak dlouho pila šťávu z poupat rozkvétajících stromů, byla poupata plná jejích slz. Teprve, když na nábřeží zacinkaly první tramvaje, stočila se do klubíčka v opuštěném ptačím hnízdě a usnula.
    Spala a spala, neslyšela hlasy, které ji volaly, zaspala i chvíli, kdy se v pracovně dr.Andulky rozezvonil telefon a krásná knihovnice přijala jeho nabídku.
    Když Múzu za půl roku volali do Fišerova knihkupectví, až na místě s úžasem zjistila, že má dohlížet na hladký průběh křtu nové monografie Dr.Oskara Andulky. Vedle zářícího autora viděla také krásnou knihovnici. Múza si vyčíhala chvíli a přitiskla krásné knihovnici svou dlaň na vzedmuté bříško.
    Za půl roku nato se Oskaru Andulkovi a jeho ženě, která musela s prací v knihovně kvůli náhlé alergii na prach navždy skončit, narodil chlapeček- budoucí nositel Nobelovy ceny za literaturu. O tom ale, kromě Múzy, a vás, milí čtenáři, nikdo neví - a ještě dlouho vědět nebude...