Bez jména

"Pohleď!" vykřikl vysoký ve zbroji oděný muž na svého druha a ukázal mečem do dáli. "Utíká!"
    Tím směrem se hnal skřet. Kličkoval mezi těly padlých spolubojovníků ve snaze nezakopnout a dostat se alespoň do chabého krytu lesa.
    Onen voják se rychle chopil luku, vytrhl šíp z mrtvého skřeta pod nohama a vystřelil. Šíp zasvištěl a škrábl prchajícího do ramene. Tím ho však ještě přinutil k většímu spěchu.
    "Nesmíme ho nechat utéct," křikl ten vysoký muž a přehlédl zrakem bojiště. Jeho muži bojovali s posledními živými nepřáteli. Pokynul několika z nich, co měli hotovo a rozběhl se za uprchlíkem.
    Jen pár desítek metrů před nimi se hustým lesem spěšně prodíral skřet. Svou zbraň již dávno zahodil. Zbytečně by mu vadila v běhu a on věděl, že pokud ho lidé dohoní, ani ta nejlepší ocel ho nezachrání.
    Utíkal a utíkal, snažil se soustředit pouze na to. Neohlížel se, aby nepřehlédl žádnou zrádnou větev, která by ho překvapila a zmařila jeho malou šanci na útěk. Už tak ho zdržovalo mnoho větviček, které s praskotem lámal a které mu uštědřovali bolestivé škrábance. Cítil, že pronásledovatelé jsou jen kousek za ním. Představoval si, jak mu dýchají na zátylek a natahují ruce, aby ho uchopili, povalili a vzali mu život.
    Náhle les skončil a vynořila se před ním řeka. Ani ji neslyšel, přestože byl proud rychlý a hlučný. Tak moc se soustředil na svůj úprk. Vodu neměl rád. Normálně by se jí obloukem vyhnul, ale teď zaváhal jen okamžik.
    Skočil do proudu, který mu okamžitě podrazil nohy. Na chvíli zmizel pod hladinou, aby se o kousek dál zase vynořil prskajíc vodu na všechny strany. Ani v této chvíli však nezapomněl na nebezpečí ze břehu. Dovolil si tam rychlý pohled a uzřel, že jeho pronásledovatelé se zastavili na břehu a nervózně ho pozorují. Pak se nad ním opět uzavřela hladina. Zamával rukama, přičemž se udeřil o kámen, a znovu se mu podařilo vyplout nad hladinu. Řeka tu nebyla tak hluboká. Kdyby tu nebyl tak dravý proud, mohl by se i postavit. Ale teď to prostě nebylo možně.
    Znovu se podíval na břeh a viděl, jak muži běží podél řeky, ve snaze ho dohonit, pokud by chtěl vylézt na suchou zemi. Skřet zuřivě plácal rukama i nohama ve snaze se dostat na protější břeh. Co chvíli narážel do kamenů, skrytých v řece. Co chvíli se nad ním uzavřela hladina a on si říkal, že už se nikdy nenadechne vzduchu světa. Byl tak vyčerpaný a stále nedokázal dosáhnout druhého břehu.
    Pak se v něm odhodlání zlomilo. Přestal bojovat a nechal se nést. Potopil se, ale už nemáchal pažemi, aby se dostal zpět na vzduch. Uzavírala se nad ním temnota a on věděl, že prohrál. A před tím, než ho úplně pohltila, pocítil slabý vztek nad tím, že, ač se snažil, co mohl, nestačilo to.
   
    Skupina skřetů šla lesem. Šli bezstarostně, povzbuzeni z nedávného úspěchu při přepadu a vyrabování nedaleké vesnice. Nebylo jich mnoho, ale o to víc se na každého dostalo z kořisti.
    Pak, nečekaně a náhle, se na ně snesla sprška šípů. Pršeli ze stromů a rozsévali smrt. Sotva se skřeti chopili zbraní, vystřídali šípy meče. Odnikud se vynořili lidé se zbraněmi, nedávajíc skřetům čas se vzpamatovat.
    Byl to masakr. Skřeti byly pobiti - až na jednoho. Ten si včas uvědomil beznadějnost situace a vzal nohy na ramena. Lidé ho však zahlédli. Jeden z nich vzal luk a vystřelil na něj. Šíp letěl a letěl, když tu se změlnil v kámen, který nárazem na skřeta vybuchl ve spršce vody.
    A v tu chvíli se na břehu řeky s výkřikem probudil uprchlý skřet. Byl otlučený, samá modřina a látku na jeho rameni pokrývala krev. Ale byl naživu.
    Nejprve nevěřícně koukal kolem sebe. Byl živý. Živý! Nechápal, jak se mu to podařilo, ale cítil nezměrnou radost. Ti odporní lidé ho nedostali, ani řeka. Obrátil se k ní a obdařil ji vítězoslavným pohledem. Pak stočil pozornost k sobě. Neměl žádné vážnější zranění. Jen byl nechutně mokrý a šíleně ho bolely svaly.
    Podle směru proudu řeky poznal, že se přeci jen na druhý břeh dostal. Pokud není v blízkosti most, pronásledovatelé ho těžko naleznou. Své životy jistě nebudou riskovat přechodem řeky a navíc jsou určitě přesvědčeni, že se utopil.
    Jelikož však ale přece nechtěl pokoušet své štěstí, s námahou se zvedl a belhal se pryč.
    Nejraději by se zastavil, lehl si a ještě se chvilku prospal, ale les už tu nebyl, jen rovina, kde bylo odevšad dobře viděl. Ale v dáli se rýsovaly hory a ty si stanovil za cíl.
    Během cesty zhodnotil svou situaci. Byl na tom dost bídně. Všechno ho bolelo, neměl jedinou zbraň, a kdyby se setkal s nějakým nebezpečím, sotva by uběhl pár metrů. Povzdychl se s tím, že musí doufat, že ho nic zlého nepotká.
    Šel dlouho, slunce přímo pražilo a on dostával žízeň. Šatu mu už dávno uschly a zbytek vody z měchu již také vypil. Zapomněl si doplnit vodu u řeky, ale vracet se nechtěl. Krom toho hory vypadali blízko a tam jistě nějaký pramen poteče. A navíc je skřet. Ten přeci bez vody vydrží dlouho. Je to houževnaté plémě. A tak šel dál a slunce se už sklánělo k západu.
    Byla již téměř tma. Skřet byl k smrti unavený a utržené rány ho čím dál tím víc boleli. Zastavil tedy a lehl si na zem. Uklidňoval se tím, že do rána nabere sil a přes tmu ho stejně nikdo neuvidí, a to ani, kdyby šel poblíž. S tím usnul neklidným spánkem.
    Ráno ho probudil jemný tlak na hrudi. Vyděšeně otevřel oči a trhl sebou. To ale neměl dělat. Prudký pohyb překvapil hada, který ho zkoumal a skřet ucítil prudkou bolest v noze. Zařval a hada udeřil. Podařilo se mu ho zasáhnout. Pak ho zaplavil vztek, popadl hada za krk a mocným stiskem ho rozdrtil. Radost z vítězství mu však překazilo vědomí bolesti v místě, kam ho had uštkl. Místo začalo pálit a skřet začínal propadat panice. Snažil se sklonit a vysát případný jed, ale na ono místo nemohl dosáhnout.
    Rána pálila víc a víc a bolest pohltila celou nohu. Skřet ze sebe rychle serval část rukávu a snažil se ránu zaškrtit. O hadech toho věděl pramálo, ale to, že po jediném uštknutí umírají i největší bojovníci, si pamatoval velice dobře. Pohlédl na mrtvého hada, ale netušil, který druh by to mohl být.
    Bolest se mezitím šířila dál. Skřet zaúpěl nad nespravedlností světa a čekal, až si ho vezme smrt.
    Když se probudil, slunce zapadalo. Bolest v noze už nebyla tak palčivá a ustupovala. Kus látky, který měl sloužit k uškrcení oběhu, ležel na zemi. To jak se uvolnil, protože ho špatně utáhl. Zdálo se, že to nebyl nijak silný jed. Pokud šlo o tuto záležitost, cítil se lépe, avšak, co bylo daleko horší, byl ještě unavenější, pokud to bylo vůbec možné a umíral žízní. Hory byly pořád moc daleko, zvláště pak pro jeho současný stav.
    Nedostal mě had, řekl si skřet, dostane mě žízeň. Pohlédl na mrtvého hada a zauvažoval nad tím, zda by ho mohl sníst. Nevěděl, jestli ho to může otrávit a bál se toho. Nicméně ho hlad přeci jen přemohl. Vzal hada do rukou a škubl, čímž ho rozpůlil ve dví. Pak vytrhl menší sousto a začal ho v ústech žvýkat. Chtěl to nejprve zkusit. Nezdálo se, že se mu dělá špatně. Urval proto ještě jeden kousek a hada si zastrčil za pas s tím, že mu ještě poslouží cestou.
    Sebral veškeré své síly a vykročil k horám. Připadalo mu, že jde příliš pomalu, aby se tam dostal dříve, než padne vyčerpáním. Tak moc si chtěl lehnout a spát. Šel tak dlouho, že ztratil pojem o čase. Jen mlhavě vnímal východ slunce a nástup dalšího horkého dne. Mohl jen děkovat, že není na poušti. Už nevnímal ani bolest. Nemyslel na nic, kromě na to, že musí dosáhnout nějakého pramene. Šel dál, sotva nezakopával o vlastní nohy. Zuřivě se držel jediné myšlenky - voda.
    A pak, když upadl a už si myslel, že nemá sílu vstát, něco uslyšel. Bublání. S posledním kouskem naděje se ploužil po zvuku. Matně si uvědomil, že překonal rovinu. A náhle se před ním vynořil potůček. Byl malý, ale to bylo to poslední, co by skřetovi vadilo.
    Ponořil do vody ruce, pak obličej a hltavě pil. Znovu cítil obrovskou radost. Přeci jen nešel takovou dálku, přese všechny útrapy, pro nic za nic. Přece dosáhl cíle a bude žít. A když měl dost, dovolil si ulehnout a usnul.
    Probudili ho nějaké zvuky. Zvedl hlavu a rozhlédl se kolem. Zdálo se mu, že vidí jakousi šmouhu a pak ucítil zlověstnou bolest v hrudi. Ohromeně se na sebe podíval a uviděl šíp, který mu trčel z těla. Vydal vyděšené zachrčení a pak si ho vzala smrt.
   
    "Podívej se, jak vypadá. Jakoby toho mnoho prožil," řekl muž, který se skláněl nad mrtvým skřetem. Prohlížel si jeho rány, roztrhané šaty i kus hada za pasem.
    "Hmm, úžasné," prohodil ironicky druhý muž. "Mě by spíš zajímalo, kde se tady vzal. Myslel jsem, že je to tu tak dobře hlídané, že sem nepronikne ani myš, natož skřet."
    "Vypadá, jakoby prošel přes mnohé útrapy," zamyšleně podotkl první muž.
    "Na to kašlu. Teď ho musíme pohřbít. Škoda, že ho nemůžeme nechat jen tak ležet."
    "Kdyby to byl člověk, možná by to byl hrdina. Co myslíš, jak se asi jmenoval?"
    "Nevím, a je mi to ukradený. Je to skřet a to mi stačí. Nic víc, než kreatura, která čeká, až tě bude moci zabýt. Tak přestaň tolik přemýšlet a pojď mi pomoct s hrobem. Nechci tu být celý den."
    "Zas jeden mrtvý bezejmenný skřet. Možná se jen chtěl dostat domů," povzdechl si muž a začal pracovat na hrobě.
    Ten druhý zavrtěl nechápavě hlavou. Byl to jeho šíp, který skřeta skolil a byl tomu rád. A přece, když se teď na svou oběť zadíval, na mysl mu přišlo, co byl zač. Pak se nad svou myšlenkou zasmál a pokračoval v práci.