TAVA-24

Nebe bylo vždycky nejhorší.

Na obalu to nevypadalo složitě, tam šly oblasti s různými odstíny hladce odlišit. Nad horami, za kterými se ukrývalo slunce, byla obloha trochu krémová, v pravém rohu zase dostávala tmavý bouřkový nádech. Robert tam viděl nejméně pět různých modří, ale když se podíval na dílky poházené ve víku, připadaly mu všechny stejné.

Už se chystal rezignovat a seřadit si dílky podle počtu zubů a velikosti, aby je pak po jednom zkoušel metodou pokus – omyl, když zapípal interkom. Robert se po něm natáhl a stisknul příjem.

„Tady Rezek. Je půl jedenáctý a já už mám dvě hodiny padla, tak ať to stojí za to.“

„V databázi zaměstnanců mám za jménem Robert Rezek poznámku ‚pohotovost v případě nouze‘,“ zachraptěl z reproduktoru nezaměnitelný hlas velitele stanice Farbera. „Vzhledem k vaší reakci tedy předpokládám, že někomu v archivu jenom ujela ruka.“

Do hajzlu, zaklel v duchu Robert. „Omlouvám se, veliteli, jenom jste mě trochu překvapil.“

„V tom případě bych ocenil, kdybyste se co nejrychleji dostavil do Hangáru 4, čeká tam na vás práce.“

Robert si nazul boty a rychle se nasoukal do bundy se zkratkou Agentury pro vesmírné lety na zádech. „Co se stalo?“ zeptal se.

„Přišli jsme o jeden transportér. Pohotovostní loď nám před chvílí dopravila, co zbylo.“ Farber se na chvíli odmlčel. „Nevypadá to dobře, Roberte. Pilot to nepřežil a transportér je na kusy. Odborný posudek bych proto potřeboval dřív, než se to donese médiím. Sám dobře víte, jak moc podobné věci zbožňují.“

„Dokážu si to představit,“ souhlasil Robert. „Jsem v hangáru do pěti minut.“

„Dobře.“ Farber přerušil spojení.

Robert si ještě na předloktí připnul přenosný počítač a vyrazil k nejbližšímu výtahu.

Od té doby, co se menším státům zpřístupnila technologie meziplanetárních motorů, provoz nad Jupiterem se prakticky zdesetinásobil. Kontrolní stanice, kde pracoval, měla na starost jednu z nejrušnějších oblastí, ale od Farberova nástupu před osmi měsíci tu nedošlo k vážnější nehodě. Robert to přičítal spíše náhodě než Farberovu organizačnímu talentu, ale Farber to vnímal jako svůj životní úspěch. Nehodu transportéru, navíc s mrtvým pilotem, si proto určitě bral dost osobně.

Přes počítač se spojil s Hangárem 4.

„Nazdar Roberte, přišel ses podívat na naši skládačku?“

Skládačku? To nevypadalo moc dobře.

„Hele, Ione, je to opravdu tak zlý? Farber je z toho dost nervózní.“

„Horší,“ Ion Petrescu se na monitoru zlověstně zašklebil. „Ať se transportéru stalo cokoliv, stalo se to ještě v horních vrstvách atmosféry. Náš velký bratr toho hodně spolykal, než dorazila pohotovostní loď.“

Robert se zastavil u dvojitých dveří a stisknutím tlačítka si přivolal výtah.

„Kolik nám zbylo?“

„Tak šedesát procent a přišli jsme o víc jak polovinu pohonného systému.“

Dveře se s tichým zasyčením otevřely. Robert nastoupil do výtahu a navolil Hangár 4. Zatímco se kabina pomalu rozjížděla a počítač hledal nejkratší cestu k hangáru, Robert se opřel o chromovanou stěnu. Bez motoru se příčina nehody bude zjišťovat dost těžce.

„Teď mi ještě řekni, že nemáme ani jednu černou skřínku, a úplně mi zkazíš den.“

„Máš štěstí, máme je obě, kabina je relativně zachovalá.“

Ze způsobu, jakým Ion řekl relativně, Robert odhadoval, že ani tady nebude všechno v pořádku. Hlavně že nehodu přečkaly černé skřínky.

Výtah sebou lehce trhnul a přešel z vertikálního pohybu na horizontální. Během pár vteřin dorazil do hangáru. Robert vypnul spojení a otevřel dveře, za kterými už netrpělivě přešlapoval Petrescu.

Robert mávl na pozdrav a rovnou vyrazil k hangáru. Petrescu s ním jen s obtížemi držel krok. Vrak převezli do oddělené servisní sekce, takže musel projít přes celou plochu hangáru. Jindy by poctivě přešel podél stěn po vyznačené cestě, ale dnes to vzal rovnou středem kolem zaparkované záchranné lodě.

LASSIE, jedno ze dvou záchranných plavidel stanice, zabíralo většinu hangáru. Robert opatrně kličkoval mezi údržbáři, kteří se rojili kolem LASSIE, a dával si pozor, aby se náhodou neotřel o její trup nebo přistávací vzpěry pokryté zmrzlou vrstvou pomalu sublimujících plynů. LASSIE musela lovit trosky z opravdu velké hloubky, námraza se většinou ztratila sama krátce po příletu, ale dnes ji musel odstraňovat tým údržbářů. Páchlo to tu čpavkem, ale nikdo z personálu neměl ochranou masku a tak si z toho Robert nedělal těžkou hlavu. Oni museli vědět nejlépe, jestli hrozí nebezpečí otravy.

U vrat do servisního hangáru ho Petrescu předběhl a zadal svůj přístupový kód. Robertovi neuniklo, že místo obvyklých šesti zadal deset znaků. Farber se jistil na všech frontách, na desetimístné kódy se přecházelo jen v krizových případech. Krizová opatření, to se bude v novinách dobře vyjímat.

Dveře se otevřely a Robert se konečně mohl podívat na nejnovější zdroj Farberových nočních můr.

Na první pohled poznal v troskách v udržovacím poli TAVU, výsledek společné snahy českého, slovenského a polského leteckého inženýrství. První TAVY zásobovaly měsíční základny, další várku vyrobili při osidlování Marsu. TAVA v Hangáru 4 patřila do třetí generace, která pendlovala mezi pásem asteroidů a Jupiterem.

Robert si prohlížel nízkou dvoumístnou kabinu a pravobok s rudým nápisem TAVA-24. To bylo tak všechno, co z transportéru zůstalo relativně vcelku. Nádrže za kabinou byly na kusy, v udržovacím poli se vznášelo jen pár zprohýbaných plátů s roztrhanými okraji. Mezi troskami blikaly poloprůhledné hologramy nahrazující kusy, které skončily někde na Jupiteru. Pravá hlavní tryska byla na svém místě, ale když se Robert sklonil a podíval se na podvozek, našel tam spoustu blikajících hadic na místě, kde bývalo palivové potrubí. Hologram zaskakoval i za celou levou trysku.

Levobok byl na tom ještě mnohem hůř. Při pohledu na nádrže ani nešlo mluvit o hologramech mezi troskami, jako spíš o kouscích cisteren v hologramu. Většinou nebyly větší než list papírů, ale z prostřední nádrže zbyl jeden větší plát. Kovový čtverec se zdeformovanými okraji mohl mít rozměry něco málo přes metr, ale Roberta více zaujal kruhový otvor uprostřed s dovnitř vychlípenými okraji. Obklopovala ho aureola špinavě šedých krystalů. Nebýt udržovacího pole, už dávno by vysublimovaly.

„Odebral už někdo vzorek?“ zeptal se Petrescua a ukázal otvor.

„Samozřejmě, je na cestě do laborky,“ odfrknul si pohrdavě Petrescu. „Radši mi řekni, co našeho ptáčka sundalo z oblohy.“

Robert se zamračil na trosky před sebou. V kabině transportéru viděl další pozůstatek kruhového otvoru, nápadně podobného tomu v levoboku. Něco tu prošlo oknem přímo nad sedadlem řidiče a následně odtrhlo celý vršek kabiny.

Zlatá obloha, tam jsem měl alespoň všechny dílky.

„Už jsi stáhnul černou skříňku?“

„Jo. Sedni si ke mně, připravil jsem ti to.“

Petrescu ukázal na stůl techniků v rohu servisního hangáru. Robert se k němu posadil a vyvolal na obrazovce údaje z černé skříňky.

Jako první naskočila identifikace vozidla.

Označení: TAVA-24

Řidič: Sändor Gyapjaš

Výrobní číslo: HU 348-24R

Typ: transportér zkapalněných plynů

Kapacita: 6 zásobníků ( 6 x 32 000 m3 )

Náklad: hydrid germania (GeH4)

Poslední prohlídka: 2. 10. 2076

To znamenalo, že TAVA-24 byla na poslední servisní prohlídce před necelým týdnem, což prakticky vylučovalo technické selhání. Jedinou zjištěnou závadou bylo nedostatečně těsnění kolem ventilu na nádrži 2. Při stoupání ve svrchní atmosféře Jupiteru tudy unikal zkapalnělý plyn, ale únik se držel v normě, ani zdaleka se neblížil hraničním limitům. Na Jupiteru se kvůli extrémním změnám tlaku s podobnými netěsnostmi počítalo, technici v servisu nad tím přivírali oči a provozovatelé rafinérii si se sto, sto padesáti ztracenými litry nelámali hlavu.

Ne, tímhle to být nemohlo.

„Ione, proč letěl sám?“ zeptal se technika, který mezitím zaujal strategickou pozici za jeho zády.

„Na stanici měl přibrat nováčka, který nemá povolení pro planetární lety. Kluka, co zatím jen pendloval mezi Marsem a rafinérií na Ceres. Ale na tohle by měl stačit sám.“

„Jo, to měl.“

Robert pustil záznam posledních deseti minut, které zaznamenala kamera v kabině. Sändor Gyapjaš, upocený Maďar s menší sbírkou brad, něco přežvykoval a pohupoval hlavou v rytmu staré rockové odrhovačky. Robert zrychlil přehrávání, dokud se Gyapjaš najednou nepředklonil a s pusou dokořán se nedíval na něco před transportérem.

Ať se mu stalo cokoliv, přišlo to asi zvenku.

Podle časomíry do konce záznamu zbývalo necelých šestnáct vteřin. Zpomalil záběr.

Gyapjaš se naklonil nad pult, pomalu zvedal hlavu. Pak vytřeštil oči a zaječel: „Co to kurv-!“ V tu chvíli obrazovka ztmavla, něco muselo poškodit kameru. Zvukový záznam pokračoval ještě dvě vteřiny, ale zasyčení unikajícího vzduchu mu potvrdilo jen to, co už mu prozradil pohled na kabinu TAVY. Něco narušilo kabinu, ze které okamžitě unikl veškerý vzduch včetně pozůstatku Sändora Gyapjaše.

„To do něj něco nabouralo?“ zeptal se ho Petrescu.

„Vypadá to tak,“ přikývl Robert. Rychle si ve svém počítači zkontroloval letový plán v oblasti, kde došlo k nehodě. Ne, nikdo jiný tam zrovna nebyl. To by bylo až příliš jednoduché.

Asteroid? To se mu příliš nezdálo, to by vrak vypadal jinak.

Robert vstal ze židle a vrátil ke vznášejícímu se vraku. Něco mu na něm nesedělo, ale pořád mu nedocházelo co.

„Zruš hola, Ione, chci vidět dovnitř.“

Hologramy zmizely. Robert si teď mohl prohlédnout vnitřní stěny potrhaných nádrží a na jejich krystaly posetém povrchu našel svou odpověď.

„A do prdele,“ odtušil a unaveně si stiskl kořen nosu. „Ione, zavolej Farberovi a řekni mu, že tu máme článek 72. Ať přijme příslušná opatření, já pro něj zatím připravím zprávu.“

„Článek 72? Sakra, Roberte, z toho se Farber podělá! Je to jistý?“

Robert mu odpověděl jen všeříkajícím pohledem.

+ +

„Pirátství? Pirátství!“

Robert klidně seděl ve svém křesle a trpělivě čekal, až se po zasedačce přecházející Farber dostatečně uklidní, aby mu mohl vysvětlit, jak k pirátství došel.

„Pirátství,“ hlesl ještě jednou Farber a konečně se svalil do křesla. „Roberte, to nemůžete myslet vážně. Vždyť ten stupidní článek 72 v Úmluvě o vesmírném provozu je jen proto, že tu úmluvu skoro celou opsali podle Úmluvy o volném moři. Jste si tím opravdu jistý?“

„Zatím je to nejpravděpodobnější vysvětlení.“

„Nejpravděpodobnější? Ale my jsme nad Jupiterem, proboha! Tohle není Malajsie, kde stačilo sehnat dřevo a dost lidí, co z něj stlučou pirátskou loď. Jak by se sem ti piráti vůbec dostali? Vždyť by museli nepozorovaně proklouznout přes kontroly na Zemi, Marsu, v pásu i u nás a to nemluvím o tom, kde by tady kotvili, aniž by o nich kdokoliv věděl. Jak jste na to vůbec přišel?“

Na tuhle otázku Robert celou dobu čekal. Vstal a nad stolem uprostřed místnosti vyvolal hologram TAVY-24.

„V prvé řadě se podívejte, jak je transportér poškozen.“ Robert ukázal na otvor v kabině, v boku cisterny a na tři další, co byly hůř patrné na menších troskách. „Ty otvory jsou vchlípené dovnitř, to znamená, že tu nedošlo k explozi. Navíc to, co loď poškodilo, dovnitř proniklo nejméně z pěti různých směrů, vzhledem ke značnému poškození nelze vyloučit, že k poškození došlo i na dalších místech, jejichž trosky se zajistit nepodařilo.“

„To ještě nic neznamená,“ přerušil ho Farber. „Mohlo jít o roj asteroidů, kde ten první transportér roztočil kolem osy.“

„Nejsou tu výstupní otvory,“ upozornil ho Robert.

„Mohlo jít o ledové asteroidy,“ držel se své teorie Farber. „Ty by se při prorážení trupu roztříštily.“

„To možné je, ale já mám na podporu své teorie ještě jeden důkaz.“

Robert zvětšil jeden úlomek nádrže a otočil ho, aby Farber viděl vnitřní stěnu pokrytou tmavými krystaly.

„Víte, co to je, pane?“ zeptal se.

„Zkrystalizovaný hydrid germania,“ řekl nechápavě Farber. „Ta nádrž ho přece byla plná, tak proč mi ho ukazujete?“

Robert se jen pousmál a znovu roztřepený plát otočil vnější stranou k Farberovi. „A vidíte nějaké i tady?“

„Nevidím,“ pokrčil Farber rameny. „To je přece vnější strana, tak co?“

„Tak co? Veliteli Farbere, ten transportér vezl víc jak 180 000 litrů kapalného hydridu germania. S ohledem na poškození nádrží by se měly trosky nacházet uvnitř obrovského mraku hydridu germania, který by se měl v nízkých teplotách ve svrchní vrstvě Jupiteru na VŠECH zbytcích usadil z OBOU stran, ale my ho našli jen na vnitřní straně nádrží. A to lze vysvětlit jen tak…

„… že ve chvíli, když nádrže praskly, tam už žádný hydrid nebyl,“ dokončil za něj Farber. Rozhořčení se mu z hlasu vytratilo jako mávnutím kouzelného proutku. Zamyšleně si mnul bradu a s obnoveným zájmem si prohlížel hologram vraku. „Ověřil jste, že odstartoval plně naložený?“

„Podle černé skřínky ano a potvrdili mi to na nakládce.“

„No dobře, připusťme, že máte s těmi piráty pravdu . Jak by ten náklad dostali ven?“

„Nějakým upraveným transportérem, co vypadal asi takhle.“ Nad hologramem se objevily hrubé obrysy něčeho, co připomínalo obrovský hmyz s pěti nohami zaklesnutými do otvorů v troskách TAVY, kde tělo tvořila kopie trupu zničeného transportéru. „Sacím potrubím by prorazili cisterny, ta kabina to asi donesla náhodou, přečerpali hydrid germania a zmizeli dřív, než dorazila LASSIE.“

„Něčeho takového bychom si všimli,“ řekl pochybovačně Farber. „Tohle by ze Země nepropašovali.“

„Mohli to sestavit až tady. Ta sací potrubí by šikovný mechanik udělal z čerpadel na těžebních plošinách. Navíc na každé plošině je dost náhradních dílů, aby se z nich dal postavit jeden transportér.“

„Podezříváte některou z těžařských společností?“

„Kdo jiný by mohl propašovat tolik hydridu germania, abychom si toho nevšimli? Třeba někdo narazil na špatné ložisko a teď si kompenzuje nedostatečnou těžbu. Rád bych proto s vašim svolením provedl inspekce na těžebních plošinách v oblasti.“

„Já nevím, Roberte, tohle je…“ Farber zmlkl a přitiskl si ruku na sluchátko v uchu, přes které se teď s ním někdo spojil. Určitě nešlo o dobré zprávy, protože Farberův obličej během pár vteřin přešel z brunátné rudé do sinalé bílé. „Postarejte se o to,“ zachraptěl do mikrofonu na límci. Pak se otočil na Roberta.

„Právě jsme ztratili další TAVU, tentokrát ještě níž než tu předtím, podle záchranářů není šance z ní cokoliv zachránit. Leťte na ty stanice, Roberte, a najděte mi toho pirátskýho šmejda.“

+ +

Raketoplán se zmítal ve vzdušných proudech a pomalu klesal ke stanici KOVACZ SPACE MINING. Stanice se nacházela „jen“ šest tisíc kilometrů od nechvalně proslulé Rudé skvrny, superbouře, která na Jupiteru zuřila už stovky let. Klidnější naleziště si už dávno rozkouskovaly společnosti reprezentující světové velmoci a ty menší kvůli nim musely riskovat ve stále nebezpečnějších podmínkách. Vzhledem k vzácnému výskytu germania na Zemi se jim to však stále vyplatilo.

„A tady ji máme,“ upozornil ho pilot, když se dostali na dohled.

Stanice KOVACZ SPACE MINING z dálky připomínala obrovskou pochromovanou houbu. Pod obrovským zploštělým kloboukem, kde se nacházely obytné prostory, přečerpávací stanice a hangáry, klesala do hlubin trojice výsuvných čerpadel chráněných masivním titanovým pláštěm, jejich konce se ztrácely v hustém oparu. Kruh neustále planoucích trysek, za palivo jim sloužily plyny rafinované přímo z okolní atmosféry, vzdoroval bouřkovým větrům a držel stanici nad úložištěm cenné suroviny.

Raketoplán vlétl do hangáru, který se otevřel jen pár vteřin před jejich příletem, aby se zbytečně nenarušovala stabilita stanice. Vrata je okamžité oddělila od atmosféry Jupiteru a pásový přepravník je po odčerpání jedovatých plynů převezl do nitra stanice. Když Robert vystoupil, už tam na něj čekal správce stanice.

„Vítám vás na naší stanici, pane Rezku, jen mě mrzí, že k tomu dochází za tak tragických okolností,“ zahuhlal vytáhlý správce přes ochranou masku a nabídl mu ruku. Vzduch uvnitř hangáru byl sice dýchatelný, ale zápach čpavku tu byl krátce po příletu raketoplánu nepříjemně silný. „Geza Puskás, správce.“

„Robert Rezek, Agentura pro vesmírné lety,“ přijal Robert nabízenou ruku a silně mu s ní zatřásl. Přitom se nenápadně rozhlížel po hangárů, ale zaparkovaný raketoplán nevypadal, že by unesl přídavné sací zařízení „Mohl byste mě prosím zavést do velínu, potřebuji si ověřit nějaké údaje.“

„Jistě, jistě. Tudy.“

Velín se nacházel jen kousek od hangáru. Navzdory olbřímím rozměrům zabíraly obytné prostory a řídící středisko jen nepatrnou část plošiny, zbytek si nárokovaly výkonné tryskové motory a přečerpávací nádrže. Puskás Roberta usadil na svém místě na vyvýšeném pódiu v zadní části velínu.

„Je to strašná tragédie, co se stalo. Dvě nehody za dva dny. Strašné, opravdu strašné. Už máte nějaké stopy?“

„Pracujeme na tom.“ Robert se podíval na obrazovky před sebou. „Jak se vám tady daří? Venku se žení všichni čerti.“

„Počasí na piknik to opravdu není, ale nestěžujeme si. Sice máme větší výdaje kvůli motorům, ale ložisko bylo slibné a vedení se to asi vyplatí, že?“

„Bylo slibné?“

„Už jsme ho skoro vytěžili, příští měsíc má přiletět remorkér a odtáhnout nás zase o kus blíž ke Skvrně. Tamní ložisko by nás mělo bohatě zajistit na další dva roky.“

„To vám přeji. Mohl bych vidět vaše záznamy o těžbě? Prověřujeme totiž podezření, že některé stanice nakládají víc hydridu, než je povolený limit, což mohlo způsobit ty dvě nehody,“ dodal rychle, když se na něj Puskás podezřívavě podíval. „Věřím sice, že váš případ to není, ale musíme prověřit všechny.“

„Jistě, jistě, chápu, pořádek musí být, že? Ale mohu vás ujistit, že u nás se pravidly řídíme. Je to přece i v našem zájmu, že?“

Záznamy těžby se zdály v pořádku. Robert zkontroloval i záznamy senzorů v nádržích, jestli tam od včerejška nepřibylo víc, než by mělo, ale i tady vše odpovídalo, stejně jako na třech stanicích, kde byl dřív.

„Pane Puskási, neměli jste tu poslední dobou nějaké problémy?“

„Jaké problémy?“ nechápal Puskás.

„Já nevím. Poruchy zařízení, falešné signály na radaru nebo-“

Těžební plošina se najednou otřásla a zakvílela jako zvíře v posledním tažení. Polovina pultů ve velínu se rozblikala jako vánoční stromek.

„Nebo tohle.“

Puskás se kolem něj prosmýkl na své místo, aby zkontroloval údaje. Netvářil se ale vyděšeně, spíš naštvaně s menší dávkou otrávenosti.. Určitě se to nestalo poprvé.

„Sakra, máme ucpanou dvojku, okamžitě vypněte sání! Vytáhněte ji nahoru a vyčistěte.“

„Co se stalo?“ zeptal se Robert, když se ukazatele na pultech vrátily do normálu.

„Jen jsme narazili na další chuchel.“

„Chuchel?“

„Směs složitých uhlovodíků, germania a dalších nečistot, takový nepříjemný hustý aerosol, občas na něj v ložisku narazíme. Vy jste o nich nikdy neslyšel, že?“

„Měl bych?“

„Na stanicích jsou oblíbeným tématem strašidelných historek. Než je nasaje čerpadlo, tak nějaký čas naráží do hadic, někdy se dostanou až nahoru k trupu, skoro jako by si nás oťukávaly,“ pousmál se Puskás. „Těžaři pak nováčky straší, že nám na stanici buší posádka MULTÁNU.“

MULTÁN byl první a jedinou pákistánskou stanicí na Jupiteru, kterou spustili před rokem a půl. Nacházela se ještě blíž Rudé skvrně než KOVACZ SPACE MINING, ale Pákistánci chtěli nákladný projekt zúročit co nejrychleji, proto riskovali instalaci v nebezpečném, za to nebývale bohatém ložisku. Stanice pracovala pouhých osm dní, než se vyslala nouzový signál, který se brzy odmlčel. Když na místo dorazila záchranná plavidla Agentury pro vesmírné lety, nenašla po stanici jedinou stopu. MULTÁN se stal s šedesáti třemi lidmi na palubě největší tragédií v dějinách dobývání vesmíru.

„A nemůžou vás nějak ohrozit?“

„Kdepak, pane Rezek, ty nám jen zanáší čerpadla, a od toho si platíme údržbáře,“ mávl rukou Puskás. „Zrovna včera jsem si myslel, že se nám snad probourá do nádrže 3, k ničemu ale samozřejmě nedošlo, náš plášť něco vydrží.“

Robert se podíval na pult před sebou. „To je to tak silné pokaždé, nebo to včera byla výjimka?“

„No, uznávám, že včera to byl trošku extrém, ale říkám vám, že stanici vůbec nic nehrozí, na tu nádrž byste potřeboval nejmíň tank.“

Tak tank by mi tu ještě chyběl, obrátil Robert v duchu oči v sloup.

+ +

Farber přelétl pohledem shromážděné údaje a nespokojeně zavrtěl hlavou. „Ani jedna? Jste si jistý, Roberte?“

Robert už pomalu začínal být na dotazy, které si ověřovali míru jeho jistoty, alergický. To si snad všichni myslí, že je nějaká hadačka z pouti, co věští budoucnost podle toho, jak se její zákazník tváří?

„Jsem si jistý. Zkontrolovali jsme všech sedm plošin v oblasti a nenašli ani stopu po manipulaci s daty nebo po našem pirátském plavidle.“

„Ale to přece není možné! Kde jinde by mohli být?“ rozhazoval Farber rukama. „Není možné, že by si tu nějakou pirátskou stanici zřídili načerno?“

Bylo vidět, že se Farber chytá stébla. Postavit stanici přímo na Jupiteru bylo technicky téměř nemožné, těžební plošiny se montovaly na Callisto a do atmosféry Jupitera se spouštěly plně funkční. Konstrukce na orbitě byly příliš riskantní kvůli vysoké přitažlivosti plynného obra.

Robert na Farberovu otázku odpověděl pouhým zavrtěním hlavy.

„A co měsíce? Nemohli by mít základnu tam?“

„Nepravděpodobné. Tam by si jich už někdo všimnul.“

„Takže nemáme vůbec nic?“

„Něco možná ano, ale to vás určitě nepotěší,“ začal opatrně Farber. „Mám podezření, že se před útokem na TAVY pokusili napadnout i stanici KOVACZ SPACE MINING. Včera se jim něco pokoušelo probourat do nádrže, ale správce stanice si to zatím nespojil, myslí si, že za to můžou nečistoty v atmosféře.“

„Útok na těžení stanici? Proboha, kdy tohle skončí? Vždyť tohle nám za chvíli přeroste ve válku! Co mám dělat, Roberte? Poraďte mi, prosím!“

Robert odolal nutkání poklepat Farbera konejšivě po rameni. I když ho vždycky považoval z byrokrata, musel uznat, že své práci rozumí. Teď už mu to ale přerůstalo přes hlavu. Skládačku, kterou jim poslední dva dny připravily, měl před sebou, dílku tu bylo habaděj, ale celkový obraz mu stále unikal. Bylo to jako skládat pohled na bezmračnou letní oblohu.

Zachránilo ho pípání příručního počítače. Robert ho zapnul a podíval se na data, která mu právě přišla.

„Další „skvělé“ zprávy, Roberte?“ zeptal se unaveně Farber. „Nepřišli jsem třeba rovnou o celou stanici?“

„Jen konečná zpráva z ohledání TAVY-24.“

Hlavní technik Petrescu se snažil být tak přesný, jak to s ohledem na stav vraku šlo, ale nepřinesl nic nového, spíš jen potvrdil předchozí dohady.

Výbuch cisteren byl s konečnou platností vyloučen. Stejně tak Petrescu zamítl i výbuch palivové nádrže, uvnitř pozůstatků palivového systému se nenašly žádné stopy ožehu. K veškerým poškozením TAVY-24 podle všeho došlo čistě mechanickou cestou.

Na konci ale našel krátkou poznámku, která ho zaujala.

Farber si toho všiml. „Něco zajímavého?“

„Možná.“

Robert se zamyšleně kousnul do rtu, myšlenky mu v hlavě běžely jako o závod. Bylo by to vůbec možné?

„Velitele Farbere, máme ještě na stanici tu vysloužilou TAVU, kterou jste chtěl poslat do šrotu?“

„Pořád tu je,“ řekl Farber. „Proč?“

„Mám takovou teorii, ale budu na to potřebovat tu starou TAVU a k ní i jednu cisternu s hydridem.“

„A když vám ji dám, vyřešíte tím náš problém?“

„Doufám, že ano.“

„Doufáte?“ Farber si povzdechl a zavrtěl hlavou. „No, když neuděláme alespoň něco, vedení nás sežere zaživa. Máte ji mít.“

+ +

TAVA-7 vzlétla ze stanice KOVACZ SPACE MINING, kde z poloviny naplnila svou jedinou cisternu, a pomalu stoupala po trase, kterou před nimi letěla TAVA-24. Viditelnost byla téměř nulová, řídili se jen údaji z navigačního počítače. TAVA fungovala na výbornou, důvodem jejího vyřazení byly naštěstí problémy s jistícím systémem nádrží a strukturální trhliny v nákladové části. Jediná poloprázdná nádrž však nepředstavovala pro vyřazené plavidlo žádný problém.

„Pořád nevěřím, že jsem do toho šel,“ postěžoval si snad po desáté Petrescu na sedadle pilota.

„Já ti říkal, že mi stačí kdokoliv, kdo s tímhle umí pořádně lítat. To ty jsi se nabídl, že poletíš,“ připomněl mu Robert.

„A tys mi to zoc nerozmlouval. To nevíš, že jsem starej blázen, které nejdřív skočí a teprve potom se podívá, kam dopadne?“

„Radši se koukej na cestu, za chvíli vyletíme z mraků.“

Jako by někdo vyslyšel jeho slova, obloha se v tu chvíli před nim protrhla a v mlžném oparu zablikaly první hvězdy. Právě se nacházeli ve výšce, kde byla zničena první TAVA.

„Zapínám,“ upozornil Robert Petresca a začal pomalu vypouštět hydrid germania. Oči při tom nespouštěl z radaru. „Udržuj výšku.“

Vysílačkou se spojil s Farberem.

„Jsme na místě, veliteli. Máte obraz?“

„Vidíme vás,“ potvrdil Farber z LASSIE, která se nacházela půl kilometru nad nimi za hranicí atmosféry Jupitera. „Buďte opatrní.“

„A na co vlastně máme být opatrní?“ otočil se na Roberta Petrescu. „Zatím jsi záhadnější než ruský daňový přiznání. Jestli tu na nás má něco vybafnout, rád viděl, co to bude, a nejvíc by mě zajímalo, jak rychlé to-“

„Kontakt!“ přerušil ho Robert.

Tohle bylo rychlé, možná až příliš, pomyslel si, když na radaru zablikala signální tečka a přibližovala se k nim. Muselo to být větší než TAVA, možná i větší než LASSIE.

„Natoč nás doprava, Ione!“ přikázal Robert a sjel prstem na tlačítko nouzového odpojení nákladu. „LASSIE, jste připravení?“

„Jsme u vás do minuty, Roberte,“ uklidňoval ho Farber. „Při prvním náznaku potíží vy… proboha, co to je?“

Z krémových mračen se vynořil obrovský kruhový stín, v průmětu mohl mít tak dvacet metrů, spíš víc. V pravidelných intervalech se smršťoval a roztahoval, s každým smrštěním se k nim blížil. Barvou to téměř splývalo s pozadím, prozrazovala to jen jemná kovu podobná síťka uvnitř trupu a sedmi hrozivými drápy zakončenými chapadly, která se při každém roztažení vymrštila do strany a na krátký okamžik tu věc proměňovala v bizarní parodii na heraldické slunce.

„Vypadá to jako medúza,“ vydechl Ion a fascinovaně si tajemné stvoření prohlížel. „Kde se tady vzala obří medúza?“

Robert jen pokrčil rameny.

Tvor se při dalším přiblížení k jejich plavidlu najednou obrátil, plynulým pohybem se otočil o 180° a doširoka roztáhl chapadla, která se natahovala…

„Odhazuji náklad!“ vykřikl Robert a vypnul magnetické svorky jediné nádrže. Petrescu, kterého výkřik probral z okouzlení tajemným tvorem, okamžitě spustil trysky na plný výkon a strhl řízení směrem k vyčkávající LASSIE. Nákladu zbavená TAVA poskočila jako splašený kůň a uháněla pryč od pomalu se otáčející cisterny.

Medúza si jich nevšímala. Chapadly zachytila opuštěnou cisternu a přitáhla si ji blíž. Drápy na konci chapadel bez problémů pronikly kovovým pláštěm cisterny, tvor se na okamžik ztratil v oblaku uvolněného hydridu germania.

„Co to sakra je?“ rozbil kouzlo okamžiku Farberův hlas ve vysílačce.

„Směs složitých uhlovodíků, germania a další nečistoty.“

„Jaká směs? Roberte, vy jste to věděl?“

„Jen tušil.“ TAVA opustila atmosféru a Petrescu ji naklonil tak, aby měli dobrý výhled na krmící se medúzu. „Víte, když jsem četl tu závěrečnou zprávu, byl tam i rozbor látky, kterou jsme našli v okolí jednoho z proražených otvorů, a ta přesně odpovídala složení chuchlů, co mi na KOVACZ SPACE MINING ukázal správce Puskás.“

„Chuchlů?“

„Tak tomu říkali. Mysleli si, že jsou to oblaka nečistot, která jim naráží do trupu. Koho by napadlo, že to jsou živá stvoření, která se pokouší dostat ke zdroji potravy, o který je těžební stanice připravovala. Když bylo ložisko skoro vytěžené, pokoušeli se dostat k nádržím, ale ty na ně měly příliš silný plášť, což je to nakonec nevyhnutelně přivedlo k čerpadlům a to byl jejich konec.“

„To ale nevysvětluje, proč napadli transportéry až teď?“

„Stačí se podíval do technického výkazu TAVY-24. Z jedné cisterny jí unikal hydrid. Jedna z medúz musela zachytit stopu a sledovala hydrid až ke zdroji.“

„Ale ta druhá žádnou poruchu neměla.“

„To sice ne, ale medúza už věděla, co má hledat.“

Robert se znovu podíval na medúzu obalenou kolem proražené cisterny. Oblak hydridu už se rozptyloval, tedy lépe řečeno byl medúzou vstřebáván.

„Co ale teď budeme dělat? Dokud tady zůstane, budeme muset zrušit lety v celé oblasti.“ Farber na okamžik zaváhal. „Možná ji budeme muset… odstranit?“

„Chcete zabít prvního zástupce mimozemského života, na kterého jsme ve vesmíru narazili?“ Robert se hořce zasmál. „Ne, to vám nikdy nedovolí. Ekologové, vědci, politici – ten tvor bude mít do konce týdne víc zastánců než všechny těžební firmy na Jupiteru dohromady.“ Robert se zarazil a přimhouřil oči, když zahlédl v oblacích další pohyb. „Stejně by to ničemu nepomohlo. Podívejte se sám, tak sto metrů napravo od něj.“

Ke zničené cisterně se blížilo hejno šesti medúz, sotva čtvrtinových v porovnání s tou, co viděli první. Vynořily se z oblaků a sebejistě zamířili ke zničené nádrži.

„Ona už učí své mladé, kde najdou jídlo, a další na to brzy přijdou taky. Obávám se, že těžba germania na Jupiteru bude muset projít radikální změnou.“

„To nepochybně.“

Nezaslechl teď ve Farberově hlase náznak úlevy? Možná to nakonec není jen bezcitný byrokrat. Možná jen potřeboval, aby mu někdo dal argumenty, kterými se bude před vedením hájit.

„Stejně nechápu, že jsme si jich nevšimli už dřív,“ povzdechl si na vedlejším sedadle Petrescu.

„Jen nás nenapadalo se dívat,“ pousmál se smutně Robert. „Málem jsme je vytěžili dřív, než jsme je stačili objevit.“

Pár set metrů pod nimi se malé medúzy připojily k hostině, kterou jim připravila starostlivá matka.