Palantir
oddělovač

Dokonalá vzpomínka

Literatura > Povídky > Vidoucí 2010 | 08. 08. 2010 23:59:59 | autor: Cellindra

Dokonalá vzpomínka

Den první

Viděli jste Rain Mana? Autisté dokážou neuvěřitelné věci, Raymond dokázal během pouhých vteřin spočítat 246 párátek na podlaze. Jsem trochu jako on. Ale jsem jiný. Také mám zvláštní dar. Nikdo přesně neví, co autismus způsobuje, jejich mozek však funguje jinak. Bohužel to vede k tomu, že většina není schopna vést normální život. Náš mozek je geniální dílo, žádný počítač se mu nedovede vyrovnat, a přesto však musí nepřeberné množství informací vynechávat, aby nás udržel při zdravém rozumu. Zavřete oči a vzpomeňte si na text, který jste právě přečetli. Kolik slov si pamatujete? Vzpomněli jste si alespoň na první větu? Ta žena, kterou jste potkali včera na ulici, jaké měla oči? Promiňte, ale na tohle vám neodpovím, ta moje měla sluneční brýle.

Ke svému umění mi stačí balíček karet. Nedokážu s nimi předvést žádná kouzla, ani z nich nedokážu věštit osud. Nedokážu je míchat tak, aby karta nahoře bylo vždycky pikové eso, ani si je efektivně prohazovat z jedné ruky do druhé. Stačí mi, abych je dokázal udržet v ruce. Hraju poker. A vyhrávám, vždycky vyhrávám. Jenom jeden druh lidí pořád vyhrává. Podvodníci.

Je hodně způsobů, jak lze fixlovat v pokeru. Ze začátku to bylo eso v rukávu, dnešní doba je vynalézavější. Máme kamery, vysílačky, miniaturní sluchátka, ale všechny ty podvody mají jeden ze dvou základů. Buď víte, co má v ruce ten naproti vám anebo si zajistíte, aby vám přišlo něco lepšího. A funguje to, hlavně ta první metoda, víte, kdy máte hrát a kdy ne. Bohužel to na vás přitáhne pozornost a většina podvodníčků končí s želízky na rukou.

Pak jsou další způsoby, jak poker hrát a zaručeně vyhrát. Alespoň to se tvrdí na obalech knih, které je prodávají. Psychologie pokeru, poker pro začátečníky a jim podobné. Pravda je, že vás naučí to, co je na pokeru důležité. Pozorovat protivníky. Každý čestný hráč ví, že neovlivní, co mu přijde. Takže to je v podstatě hra o štěstí, ovšem na něm je, jak s tím štěstím naloží. Člověk na všechno reaguje, ke každé situaci přistupuje tělo jinak, a pokud v člověku dovedete číst, může vám prozradit co má ruce stejně dobře, jako kdyby vám karty rovnou ukázal. A tady ty knihy končí, pomůžou vám, abyste ošulili partičku kamarádů, ale mezi profíky to je něco jiného. Zkoušel jsem je číst, ale nakonec můžete zjistit, že jste ho špatně odhadli a přijdete o peníze.

Pak jsou tu další se svými metodami jak přijít k penězům. Například šprti. Moji oblíbení. Poker by nejraději hráli s papírem a kalkulačkou, aby si mohl psát čísla a počítat si pravděpodobnost. Většina z nich se zhroutí pod tlakem, nemají na to žaludek. Čím víc je peněz ve hře, tím pomaleji jim pracuje mozek. Jakmile na stole leží celé jejich vysokoškolské úspory a naproti nim se na ně zubí třicátník s dlouhými vlasy a 49% pravděpodobností na vyšší kombinaci, v takových chvílích jim jde na očích vidět, že jim chybí ty chvíle, kdy jejich největší starostí byly uhry na obličeji.

Na druhé straně profíci v takových chvílích žijí. Nikdy jsem nezjistil, jak se člověk stane profíkem, ale poznáte je už z dálky. Nepotřebují rovnice ani knížky. Oni je píší pro ty méně šťastné. S balíčkem karet se pravděpodobně už narodili a všechny zkušenosti mají z vlastní ruky. Poker je jejich instinkt. Je jich málo, nakonec zjistíte, že většina profesionálů má kromě instinktu vysokoškolský titul a mozek jako dělo.

Tak to je máme snad všechny, amatéry, podvodníky, psychology, matematiky a profíky. A nakonec toho všeho já. Nejraději bych se zařadil do skupiny: „ten který vždycky vyhrává“. Ale přiznejme si, že by to bylo trochu sebejisté, někteří by použili slovo naduté. Měli by pravdu. Takže prozatím ta poslední skupina budu prostě já.

Balíček má 52 karet. Z jedné strany jsou všechny stejné, z druhé se každá liší. Tak je alespoň vidí normální člověk. Dealer je pečlivě zamíchá a každému dvě rozdá. Podívám se na ně. Trojka a sedmička kárová. Zbývá padesát neznámých karet. Deset jich má v rukou (ti nezkušení) a na stole (ti, co, už alespoň viděli jeden film o pokeru) mých pět protihráčů. Dealer vyloží na stůl tři karty. Dvojka a sedmička pikové, šestka kárová. Třetí divoce zvyšuje sázku. Čtvrtý pokládá, pátý dorovnává, přichází řada na mě. Podívám se mu do očí. Co má na ruce? Usiluje snad o flush? Nevím. Pokládám. Stejně tak první, druhý dorovnává. Hra pokračuje. Další karta. Znovu šestka. Tentokrát kárová. Teď je už jen nezúčastněně pozoruji. Ten druhý je matematik, horečně počítá pravděpodobnost, že někdo z nich má v ruce šestku. Zná své dvě karty, a čtyři na stole. Někde jsou další dvě šestky. Jsou to dvě karty ze 46 možných. Jedna ze dvaceti tří. To je přibližně 3,8 % pravděpodobnost, že jakákoliv karta na stole je šestka. Trojka a Pětka mají čtyři karty. To je 15,3%. Rozhodne se hrát dál. Trojka se snaží tvářit klidně, jasně mu teče do bot, čeká flush, jen dorovná sázku. Pětka taky dorovná. Nemám ani trochu ponětí co chce on. Pátá karta je kárový junek. Kdybych nepoložil, mám teď flush. Dvojka se jasně klepe, trojka ví, že vybouchnul, nemá vůbec nic. Pětka klidně sedí, jen tak mimochodem přihodí další tisíc. Tím ty dva absolutně psychicky odrovná, nakonec ho ale přihodí. Mnoho začátečníků má problém vzdát se peněz na stole poté, co jich tam už tolik naházeli. Věří, že mají stále šanci. Vykládají karty na stůl. Ten druhý má sedmičku a královnu. Má dvojičku sedmiček. „Možná to není matematik,“ pomyslím si, když si uvědomím, s jak mizernými šancemi hrál. Třetí má pikového krále a eso. Nemá absolutně nic. Pátý na stůl pokládá dvě esa a vítězoslavně se natahuje po žetonech. Vyhrál bych, kdybych nepoložil, tak bych vyhrál. Netrápí mě to. Všechny karty se vrací do balíčku. Je to dohromady třináct karet, které jsem během první hry spatřil i z druhé strany. Od té doby přestávají být výjimečné. Krupiér je obratně prohazuje mezi prsty, mění jejich pořadí, ale když je položí na stůl tak pořád vidím tu károvou šestku. Jako když se dítě naučí jméno zvířete a když ho vidí prostě ví, že se jedná o kočku. Já jsem se naučil, která karta je kárová šestka a když se na ni podívám, prostě vím, že je to ona. Mám dokonalou okamžitou paměť.

Říkám tomu, že je to dar od mých předků. Nemyslím tím svou matku nebo dědu, ale opice, primáty. Pohybují se v korunách stromů s úžasnou přesností a rychlostí. A tomu je mimo jiné přizpůsoben jejich mozek. V letu potřebují vidět každé nebezpečí, všechno si zapamatovat v úžasné rychlosti. V tomhle jsou lepší než my, i když se většina lidí řadí nad ně. A stejně jsem na tom já, stačí mi pouze zahlédnout náznak čísla karty a můj mozek už ji nepustí ven, po celou dobu budu vědět, kde se karta nachází, jedině, že by mi je krupiér míchal tak, abych na ně neviděl. Míchají rychle, ale ne dost rychle.

Během čtyř her znám třicet karet. Během šesté vím, co mi přijde, než se na to podívám. Vždycky se na karty raděj podívám, bylo by divné, kdybych to nedělal. Začínám vyhrávat. Samozřejmě nemůžu jenom vyhrávat, několikrát „pochybím,“ a pustím část našetřených žetonů, přesto však v průběhu hry jejich počet roste. Po sedmé hře znám každou kartu. Při deváté si Trojka musí odsednout. Prohrál poslední žeton, odchází.

Samozřejmě pořád vyhrávat má i své nevýhody. Do některých kasin ve Vegas mě už nechtějí pustit, i když mi nikdy nedokázali, že bych podváděl. Vždycky můžu oškubat partičku vidláků o několik stovek, ale proč nejít po velkých věcech, když můžu. Dnes je to turnaj v Melbourne. Ano, slunná Austrálie. Hlavní cena je dva a půl milionu australských dolarů. Nemám ponětí, kolik to dělá v normálních dolarech, ale doufám, že to není málo. Hraje se po tři dny. Stoly jsou po šesti, nevím, kolik je tu stolů, ale je to nepřeberné množství. Zítra to už bude lepší. A nakonec, finálový večer čeká jen pro posledních šest.

Samozřejmě to kazí celou podstatu pokeru. Oni hrají poker, já vydělávám peníze. A oni je rychle ztrácejí. Postupně si všichni odsedávají, někteří se smutkem, někteří se vztekem. Snažím se nedávat najevo, jak je to pro mě lehké, někteří už tak mají dost chutí mě zabít. Jednu věc však musím zůstat po celou dobu. Naprosto soustředěný. Jinak mi to ani mozek nedovolí. Nakonec vrátím krupiérovi své žetony a odcházím. Vyhrál jsem. Není důvod zůstávat.

Nespavost. To je daň, kterou si za svou schopnost vybírám. Mozek pracuje na maximum a vnímá jakoukoliv věc, která se kolem mě mihne. Sluch a zrak, ty dva jsou nejhorší. Nikdo však nemůže být beze spánku. Já si svou schopnost vybírám, když potřebuji. Proto ještě nejsem šílený. Když není třeba, dokážu vypnout, vyspím se jako normální člověk, nevšimnu si, jaké boty měla žena, které kolem mě proběhne.

Zní to poměrně jednoduše. Pokud si člověk potřebuje něco zapamatovat, musí se soustředit. Já se jen prostě dokážu soustředit trošku jinak. Zatímco člověk se soustředí na jednu věc, snaží si zapamatovat jedno číslo, já se soustředím na všechno kolem. Mozek mi začne jinak pracovat, postupně se nastartuje, první počet stromů v krajině, pak rozhovory na ulici, neunikne mi jediné slovo z hlasů okolo, až se nakonec dostanu do stavu, kdy jsem schopný si zapamatovat obsah stránky knihy během jediného mrknutí oka.

Lidská pozornost po chvíli poleví, nedokážeme ji udržet dlouho. U mě je to horší. Je to, jako když jste hyperaktivní, mozek potřebuje vnímat další a další informace, nicnedělání vás v podstatě zabíjí, šílíte z toho. Když se z toho chci dostat, potřebuji den naprostého klidu. Sedím v meditační poloze a snažím se tomu zabránit, zastavit mozek. Když se mi to podaří, tak klesnu vyčerpáním a okamžitě usnu.

Na to dnes není čas, tři dny vydržím vzhůru, pak si vezmu svou odměnu a dlouho si ji budu užívat. Zamířím do baru, objednám si sklenku. Netrvá to dlouho a přisedá si na vedlejší stoličku. Má blond vlasy a odvážné tričko. To je to, co potřebuje, aby si na ní chlapi všimli. Nemusím se na ni dívat znovu, už jsem ji dneska viděl, každý detail. Pozorovala mě při hře. Takové lasičky se vždycky objeví. Vlastně jsou to nejdražší prostitutky. Nechají se sbalit. V noci vás okradou a zmizí. Tahle není žádná začátečnice. Má paruku, falešný nos a čočky v očích. Ty čočky jenom odhaduji, ale její oči jsou moc modré.

„Jste tu kvůli turnaji?“ začne rozhovor. Moc dobře ví, proč tu jsem a já moc dobře vím, proč tu je. Oba známe naše role a tak nám to ušetří čas. Brzy míříme k ní na hotel, samozřejmě v bujaré náladě. Ovšem ani jeden z nás toho nevypil tolik, jak se chová. Tiskne se ke mně, ve dveřích na mě pak útočí jazykem. Začneme se divoce líbat, zatímco hledá moji peněženku. Sako házím na postel a v polibcích se suneme do ložnice.

Je to úplně jiné než normálně. Vnímám naprosto všechno, každý její dotek, její parfém, to, jak jí sklouzávají šaty po těle na zem. Odlepí se ode mě a zeptá se, jestli nechci něco k pití. Přijímám. Hned, jak odejde, vytahuji z kalhot prášek. Je jen jeden. Nechci, aby našla prázdnou krabičku. Polykám ho. Neutralizuje ten prášek, který mi brzy podá v pití, pravděpodobně rohypnol nebo něco takového. I kdybych si ho nevzal, tak by mě to neuspalo. Prášky ovlivňující myšlení na mě mají v tomhle stavu trošku jiné účinky. Zkoušel jsem to, můžu si vzít leda tak aspirin.

Za chvíli se vrací s hotelovou whisky. Vidím jí na očích, jak si dává pozor, aby mi podala správnou skleničku. Ochotně ji do sebe obrátím. Znovu se vrhneme na sebe. Líbá mě, ale zdržuje. Nechce, aby se toho stalo víc, čeká, až zaberou prášky. Po chvíli začnu hrát ospalého, pomalu ulehám a začínám chrápat. Chvíli ještě počká, jestli opravdu spím. Pak se vydá do mého pokoje. Čekám na posteli a poslouchám ji. Pak dám najevo nahlas své probuzení. Nesmím ji chytit při činu, musím ji předem varovat. Hledám ji, volám. Je zaskočená.

„Měla jsem žízeň,“ vymlouvá se.

„Chyběla jsi mi v posteli,“ lžu a políbím ji. Je zmatená, měl bych právě tvrdě spát. „Počkej tam na mě, donesu ti něco k pití,“ říkám jí a ona odchází do ložnice, stále zaskočená. Není těžké najít její kabelku a vypůjčit si jeden prášek. Rychle se rozpouští ve vodě. Donesu jí pití. Napije se, nic jiného jí nezbývá. Netrvá to dlouho, upadá do bezvědomí.

Obleču se a okradu zloděje. V téměř prázdné kabelce jí zanechám vzkaz a odejdu z pokoje.


Den druhý

6 stolů, 36 hráčů, 6 krupiérů. Na cestě jsem sem potkal 217 blondýn, 230 brunet a 117 černovlásek, jen 58 z nich však stálo za povšimnutí. Je toho příliš moc, v místnosti je 1124 zelených žetonů, 36 žárovek, ale jen 3 lidé mají perfektně modré oči. Je teprve druhý den, ale už toho mám dost. Mozek pořád jede naplno a musí tak vydržet až do zítřejšího finále. Bude to agonie.

Probíhá to jako vždycky, sedí nás u stolu šest hráčů, pět poražených a já. Tedy budoucích poražených. Hraje se jedna hra za druhou, karty se neustále míchají, ale pořád je to stejné, pořád jasně vidím jejich symboly. Mám toho dost, nenatahuji to, jednoho po druhém je všechny vyřídím a jako první můžu odejít s jistou účastí do zítřejšího finále.

Otázky. Čím blíž jste výhře, tím víc očí se na vás zaměří. Dávám krátký rozhovor na kameru. Je lepší jim dát odpovědi na otázky, než je nechat bez odpovědi. Lidi jsou zvídaví, bez odpovědí na otázky pátrají po pravdě. William Gray jim poví o svém životě, o tom, jak se dostal k pokeru a nakonec s vtipem odmítne prozradit své metody, jak vyhrává. Víc nepotřebují.

Sheryl Fergusson, tak se jmenuje. Moje zlodějka ze včerejšího večera. Podle její fotky z řidičáku je pravděpodobně zrzka, docela pěkná. Včera jsem ji nechal samotnou v pokoji bez dokladů, bez peněz, beze všeho, pouze s pozvánkou do pokoje 401 v mém hotelu. Dnes v 8:30. Můj pokoj je 403, hned vedle pokoje 401.

Pokoj 401 je pronajat na jméno Donald Cole. Donald je tak trochu můj známý, pracuje jako webdesignér. Je mu přes třicet, je trošku při těle a víc jak dvacet devět let svého života strávil v domě své matky. Jednou za určitý čas si však zarezervuje pokoj v hotelu a na pár dní tam odjede. Nebylo těžké dostat pokoj vedle něj.

Donald většinu času tráví ve svém pokoji s počítačem. Je ve své práci docela úspěšný a vydělává téměř desítky tisíc měsíčně. Žádného ze svých klientů nikdy nepotkal osobně a přesně tak mu to vyhovuje. Jednou za čas už má ale dost své matinky a na druhé straně zase nedostatek jiných potěšení. Má svůj oblíbený pokoj, oblíbenou agenturu, kam si zavolá. Dokonce volá ve stejnou dobu.

Dnes v osm zvedne telefon a vytočí stejné číslo jako vždy. S tím rozdílem, že tentokrát se dovolá do dodávky stojící před hotelem. Je v ní Suzy, nohy má na pultě, sluchátka na uších. Při čekání na hovor popotahuje z cigarety. Suzy je výjimečná. Jako jeden ze tří lidí zná moje křestní jméno, příjmení ne, to nezná nikdo. Nikdy mě neviděla, ale pracuje pro mě. Dobře jí platím.

Telefon zazvoní.

„Společnice diamantové noci, u telefonu je Camille, přejete si znát dnešní nabídku?“ zeptá se.

„Típni to, víš, že to škodí zdraví,“ odpovím jí. Z telefonu jde slyšet naštvané supění.

„Že mi to říkáš zrovna ty, vylekal jsi mě, jsem připravená na toho tvého úchyla.“

„Není to úchyl.“

„Každý, kdo platí za něco, co můžeš mít zadarmo, je divný. Blokuješ mi linku, co když zrovna volá?“

„Večeří.“

„Šmíruješ ho? Jsi divný.“

„To je mi novinka.“

„Můžeš mi připomenout, proč tohle vlastně děláme?“ zeptá se jízlivě.

„Ty víš proč,“ uchechtnu se. Donald se zvedne a zamíří k telefonu. „Musíme končit, jde volat,“ položím telefon a sleduju ho na kameře. Nepoužije mobil, ten jde spojit s ním. Použije hotelový telefon, ten bylo mnohem lehčí napíchnout a přepojit na dodávku před hotelem. Za hotel Donald platí hotově, stejně jako zaplatí za tu holku. Je paranoidní, má strach, aby mu matka neprohlížela výpisy z kredity. Jeho matka si je nejen prohlíží, dokonce má schované i jejich kopie.

Stejně jako já se dovolá k Suzy, jméno Camille si vybrala sama, nevím proč. Tentokrát však Donald dostane speciální nabídku. Hra na detektiva a zlodějku. Za malý příplatek se z něj na několik hodin stane mocný detektiv, který přistihl zlodějku a její jedinou záchranou před vězením je přesvědčit ho, aby ji neudal. Donaldovi se to bude líbit a připlatí si.

Instrukce od Camille jsou jasné. Nepít žádné pití od Sheryl a po splnění jeho přání jí odevzdat její věci. V 8:20 najde před svými dveřmi obsah kabelky Sheryl. Zazvoní zvonek, ale než stihne otevřít, objeví jen obálku na zemi. Sheryl dorazí v 8:25, roztěkaně přechází před pokojem tam a zpátky. Dvacet osmkrát přejde chodbu, pak zaklepe a vejde dovnitř.

Donald není špatný člověk, bude se k ní chovat líp než většina těch, které zažila. Příplatek, který jí Camille domluvila, je víc než vysoký a nakonec odchází se svými věcmi a dvěma tisíci dolarů. Dokonce Donaldovi nechala své číslo, aby jí zavolal znovu. Ten teď spokojeně spí v ložnici, neokradla ho.

„Proč to děláš?“ ozve se znovu Suzy do telefonu.

„Běž spát, zítra tě čeká dlouhý den,“ poradím jí.

„Jenom pokud ten tvůj mozek neselže.“

„Stalo se to snad někdy?“ zeptám se jí skoro uraženě.

„Všechno je jednou poprvé.“

„Vyhraju.“


Den třetí

Dva a půl milionu dolarů. Australských. Peníze jsou magnet na lidi, čím víc jich je, tím víc jich přitáhne. Poslední šestici sledují kamery, davy na ochozech a i ochranka přitvrdila. Jeden z šesti si dnes večer odnese dva a půl milionu a oni mají za úkol dohlédnout, aby to bylo fér.

Celé finále je v přímém přenosu, okolo jsou rozestavěné kamery, snímají všechno. Diváci budou předem vědět, kdo má jaké karty, stejně jako já. Nechápu proč, je to jako předem vyzradit, kteří hráči by dali gól, kdyby vystřelili. Já to sice vím, ale pro mě to je práce. Pro diváka je to zábava. I když, kdo by sledoval v pátek večer poker.

Brzy se začne. Všichni jsme připravení a sedíme u stolu. Posledních šest a krupiér. Je mezi námi jen jedna žena, nebojí se zneužívat svých předností a několik jejích spoluhráčů se v nich určitě ztratilo. U pokeru to nejde příliš poznat, většina hráčů hraje s brýlemi. Je to takový podivný zvyk, neosobní, ve snaze neprozradit své emoce a udržet si kamennou tvář, stejně tak jako možnost se dívat kamkoliv bez vědomí ostatních. V tomto případě do výstřihu Cody, která lhostejně čeká na své karty.

Vedle ní sedí chlapík, který vypadá jako Ježíš. Aspoň se to o něm říká. Dlouhé hnědé vlasy a vousy, možná jen ten klobouk se nehodí. Vím o něm prakticky všechno, co se dá vědět. Poznej svého nepřítele, jak pravil Sun-Tzu. Nejde o válku a nemám to ani zapotřebí. Stačí mi znát jejich karty, ale hodiny mezi tím musím nějak využít. Nemůžu vypadnout ze svého soustředění.

Všichni u stolu tu mají nadprůměrné IQ a nějakou školu zabývající se matematikou, teda kromě mě. Dokonce i Cody zvládá všechny ty statistické kraviny na mnohem vyšší úrovni než já. Nikdy jsem se je neučil, nikdy jsem je nepotřeboval.

Zbylí tři nejsou nijak zajímaví, přesto o nich vím všechno, to je moje prokletí. Krupiér začne rozdávat karty a první spočine před ostře se tvářícím Američanem. Na hlavě má kšiltovku a trošku vypadá jako člen pouličního gangu. Další je moje a třetí přistává před chlapíkem, který vypadá, že by potřeboval víc pohybu než jen sezení u karet. Čtvrtý u stolu má černý oblek, černé brýle, nováček, na internetu o něm nic není. Bez sebemenšího pohybu čeká na svou kartu, jen se mu rytmicky zvedá hruď.

Začínáme hrát. Teď je to rutina. Očíhnout své dvě karty, něco vsadit, něco prohrát, něco vyhrát a hlavně pozorovat karty ostatních. Prozatím je hřiště jejich a já sedím v ústraní. Hraje se ostře, už při třetí ruce se podaří nováčkovi odrovnat Cody a shrábnout všechny její peníze. Trojička desítek nestačila na jeho full house z desítek a pětek. Cody smutně odchází, zbytek pánského osazenstva zpraží nováčka v obleku pohledem. Stůj přišel o jediného přitažlivého hráče. Nováček při tom nepohne ani brvou. Pro mě to znamená jenom, že znám umístění všech desítek a tří pětek. V hlavě se mi pomalu sestavuje balíček, který máme před sebou.

Osmá hra je osudová pro tlouštíka. On a jeho pupek musí opustit stůl, po posledním prohraném žetonu. Tentokrát si peníze k sobě shrábnul „Ježíš“ a na tváři se mu mihnul alespoň letmý úsměv. Osmá hra je taky poslední, kterou hraji s neznámými kartami, pikové eso, které nezachránilo Američana, byla jedna ze dvou karet, které jsem neznal. Poslední je srdcová pětka. Teď už nezbývá než je nespustit z očí.

O ruku později odrovnám chlapce s kšiltovkou, ale moc žetonů nezískám. Většinu jich už stihl prohrát. Zůstali jsme tři, ostatní poměrně rychle odpadli, nejvíc žetonů si nahrabal nováček, kterého teď podezíravě sleduje Ježíš. Nejmíň žetonů mám já. Odehrajeme několik dalších her, ale nechodí mi dobré karty, spíš se mezi sebou přetahují ti dva o své žetony. Nováček je však mnohem úspěšnější a hromádka před „Ježíšem“ se zmenšuje. Nakonec mu nezůstane ani žeton, sejme svůj klobouk a odsedne si od stolu.

Zbyli jsme dva. Nováček a já, víceméně taky nováček. Nepříliš známý, ale několik menších turnajů jsem už odehrál a samozřejmě vyhrál. Jeho hromada žetonů není o moc větší, ale jejich hodnota je přibližně trojnásobná. Nezbývá než počkat na vhodné karty a vyhrát.

O tři hry později se mi naskytne skvělá příležitost. První tři karty na stole jsou pět, dva a devět. On má na ruce pětku a devítku, zatímco já královnu a sedmičku, které jsou mi teď k ničemu. Využije příležitosti a začne sázet. Zvyšuji sázku, až ji nakonec vyženeme na maximum a v sázce leží všechny mé žetony. Už není co sázet, a tak krupiér vyloží zbylé dvě karty. Na stole se objeví dvě sedmičky a já dostávám své žetony zpět a k nim podstatnou část nováčkových, máme teď oba přibližně stejně.

Ten si odloží brýle a upře na mě své oči. Jsou děsivě modré. Z jeho pohledu jsem právě vsadil všechny své peníze, i když jsem na ruce neměl vůbec nic. Nemohl jsem vědět, že mi přijdou dvě sedmičky. Mám neuvěřitelné štěstí. Anebo taky možná ne. Po minutě jeho upřeného pohledu, který přeruší jen krátké mrknutí na karty, si myslím, že by bylo lepší, kdyby si dal zase brýle.

Dalších dvacet minut hrajeme hrozně dlouhou a nudnou hru. Leze mi na nervy, nepřihazuje, když mám dobré karty. Ve chvíli, kdy mi přijdou špatné, však zvyšuje s úsměvem na tváři a já musím položit. Úsměv se mu s každou hrou zvyšuje, začínám z toho být nervózní.

Musím zůstat soustředěný, hlava mě bolí a tělo dává najevo, že spát jednou za padesát hodin mu nestačí. Chci to už mít za sebou a ten chlapík naproti se s každou další minutou víc směje. Nebo se mi to jenom zdá, ale koutky úst mu pořád tak cukají do ďábelského úsměvu.

Je to jako kdyby věděl, jaké mám karty. Ne to není možné, to vím jen já.

„Ups,“ ozve se najednou, „omlouvám se.“ Posune ruku a odhalí tak kartu s pokrčeným rožkem.

„Dopr,“ je jediné co mě napadne. Tep mého srdce se snad zdvojnásobí. Zohnutá karta znamená jediné. Nový balík, nové karty. Nováčkovi je za nešikovnost odebrána symbolická částka žetonů a rozdá se nový balík. Přede mnou teď leží padesát šest naprosto stejných karet. Nemám ponětí, která z nich je která, jako kdybych opravdu hrál poker. Jsem v hajzlu.

Podívám se na nováčka a něco v jeho pohledu mi říká, že to nebyla náhoda. „Ví to?“

Začneme hrát, přijde mi dvojka a pětka. Nováček ze mě pořád nespouští pohled, jeho oči mě probodávají. Zvýší sázku. „Co když ví, jaké mám karty?“ Co když nějak podvádí, kromě mojí první šťastné výhry ani jednou nepřihodil. Co když mu někdo pomáhá? Co kamery, které snímají mé karty? Ne, není možné, aby k němu někdo mluvil. Co když?

Hra pro mě skrývá příliš mnoho neznámých. V tu chvíli vypadnou v budově světla.


Noc

V dnešním světě, kde je všechno závislé na elektřině, není až tak těžké dostat zpátky dobu kamennou. Nebo alespoň částečnou dobu kamennou, všechny ty svítící mobily kazí dokonalou tmu, která nastane, když přestřihnete jeden drát, nebo když se přepálí část vedení.

V tomhle případě šlo o práci Suzy, jako odpověď na moje SOS, které jí vyslal malý vysílač ukrytý pod podlahou, přesně pod místem, kde sedím. Nebylo by příliš moudré nosit do místnosti jakékoliv elektronické přístroje, proto muselo postačit malé čidlo v podlaze, které zachytilo rytmické dupání mojí nohy. Víc toho nestihl, protože ho Suzy uškvařila stejným signálem, který odpálil miniaturní nálož na vedení. Celý blok se zahalil do temnoty.

Jejím úkolem teď bude nastražit uškvařeného hlodavce a zmizet z místa činu, zatímco já mám možnost zmizet.

Nakonec to dopadlo, jak jsem očekával. Po půl hodině čekání je finále odloženo na zítra. Karty i žetony jsou posbírány ve světle baterek, účastníkům je dovoleno odejít. Vycházím a po očku sleduji nováčka. Venku na ulici jsou desítky zmatených aut, které přišly o světlo semaforů. Není až tak těžké někoho sledovat. Míříme k hotelu Valmont.

„Sheryl?“ zeptám se osoby v telefonu, když zvedne telefon. Okamžitě poznávám její hlas, vybavím si každou chviličku s ní, datum jejího narození, rozmístění pih na jejím těle, všechno. Ona mě po hlasu nepozná, i to číslo, které jí volá, je neznámé.

„Kdo je to?“

„Říkej mi třeba Scotte. Předevčírem jsi mě zkusila okrást.“

„Co mi chcete?“ zeptá s náznakem strachu ve hlase. „Šla jsem na tu adresu, co jste mi dal. Kde jste vzal moje číslo?“

„Nechala jsi ho Donaldovi,“ vysvětlím jí. Bylo lehké si otevřít dveře do jeho pokoje a číslo si přečíst, zatímco spal. Nepotřeboval jsem si ho ani poznamenat. Jako mnoho ostatních věcí mi uváznulo v paměti. „Mám pro tebe práci.“

„Už s tebou nechci nic mít.“

„Patnáct tisíc.“

„Poslouchám,“ ozve se po chvíli.

„Za jak dlouho můžeš být v hotelu Valmont?“ zeptám se. Mám štěstí, Sheryl je nedaleko. Dnes ji čeká jednoduchý výdělek. Jako vždy přijde za cizincem v baru, nachomítne se vedle něj, pustí se do konverzace, on jí koupí několik drinků a nakonec společně skončí na pokoji. Prášky v kombinaci s alkoholem ho absolutně odrovnají. Zaplaceno dostane, pokud se jí to vše podaří, ve chvíli kdy mi otevře dveře do pokoje.

Cizince nezná, má jeho slovní popis, uloví ho. Pro mě je ten muž stejnou neznámou jako pro ni. Spletl se jen jednou, pokaždé hrál přesně a odrovnal většinu hráčů u stolu. A jak mohl vědět o tom, že znám karty? Jak to dělá?

Člověk má pět smyslů, aspoň to se učí v učebnicích. Pět způsobů, jak získat informace z okolí. Zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Čich, chuť a hmat můžu vyloučit. Nejvíc informací se získá zrakem. Zavřu oči, vrátím se do toho místa, mám v paměti přesně moment po momentu, co se dělo. Dával mu někdo informace? Celou dobu ze mě nespustil oči. Měl snad někde v uchu štěnici? Ne, to by mu neprošlo. A co když nepodváděl?

Čekám přede dveřmi. Trvá jí to, zapadli dovnitř před deseti minutami. Mezitím dorazí i Suzy, musel jsem jí zavolat. Vstoupí na chodbu a míří ke mně. Rychle si nasadím černé brýle. Poprvé se setkáme tváří v tvář.

„Ty brýle si schovej, stejně jsem tě viděla v televizi,“ zašklebí se.

„Zatraceně,“ pomalu si schovám brýle do kapsy. Na chodbě s nimi nejde nic vidět. „Máš všechno?“

Suzy přede mne položí černou tašku. „Všechno, jak sis přál. Teď mi řekni, co se do háje stalo? Myslela jsem, že jsi neporazitelný.“

„Jen když znám karty. Vyměnil se balík,“ vysvětlím jí to. Dveře se otevřou, je v nich Sheryl. Oba si nás přeměří.

„Spí,“ odpoví nakonec. Suzy ji hodí ruličku bankovek.

„Nepočítej to,“ poradí jí, Sheryl balík změří. Je to tlustý svazek. Příliš tlustý na tak krátkou práci.

„Kdo jste?“ zeptá se, zatímco si schovává peníze do kabelky. Všimne si černé tašky u nohou. „Nejste mafie, že ne?“

„Ne,“ zakroutím hlavou.

„Neublížíte mu?“

„Už jsem ti řekl, že ne. Jen si ho chci prohlédnout.“

Sheryl se nervózně kouká, kouše si nehty. „Chci tu zůstat, ať vím, že nemám na svědomí vraždu.“

„Můžeš počkat se Suzy v předsíni,“ svolím a proklouznu kolem ní do pokoje. Nováček leží na posteli. Položím tašku a nasadím si rukavice, krátký průlet jeho doklady mi prozradí jméno: „Tom Higgins.“ Jeho sako leží na posteli, pozorně ho prohlédnu. Kromě velmi vysoké ceny na saku není nic neobvyklého, detektor kovů z tašky nic nezachytí, stejně jako podrobné prozkoumání švů.

Zaměřím se na něho. Pokud znal mé karty, musel mu někdo předat informace. Zaměřím se na uši, obě dvě je pořádně pročistím, ale uvnitř kromě ušního mazu nic není. Hledám jiný způsob přenosu informací. Něco, co už je kovové. Prsteny. Stačilo by do prstenu umístit miniaturní vibrační zařízení a předávat zprávy morseovkou.

Patnáct minut zkoumám prsteny pod mikroskopem, jsou bez chyby. Zkouším na ně vysílat pod různými frekvencemi, ale žádný z nich neodpovídá. Prsteny to nejsou. Znovu se vrátím k Tomovi. UV lampička nic zvláštního na jeho oblečení, ani na něm neobjevila, proč by taky měla. Zkouším podkožní přijímače, hledám jizvy, nic.

Zkoumám jeho chrup, jeden zub má zlatý, žádné zařízení v něm však skryto není. K čemu zlatou zadní stoličku? Zachytí ji detektor kovu u vstupu do pokerové místnosti. Zastaví ho, odevzdá prsteny a všechno kovové. Chytne si kalhoty, aby mu nespadly, protože musel odevzdat opasek, ale znovu pípne. Upozorní na zub, prohledají ho osobně a nic kromě zubu už nenajdou.

Sedím vedle něj na posteli a přemýšlím. Místnost je ponořena do namodralého světla UV lampičky. Suzy nakoukne do pokoje, oči ji svítí tím namodralým světlem. V tu chvíli mi to dojde. Jeho oči.

Jeho pravé oko má hodnotu asi dvě stě padesáti milionu dolarů, to levé je na tom podobně, možná je o něco levnější. V pravém oku má miniaturní kameru, technologii na špici toho co dokáže armádní sektor nabídnout, o dvě třídy výš než veřejný sektor. Nejmodernější HD kamery byly oproti ní spíš jako kamery, u kterých se ještě muselo točit klikou. Jemné miniaturní obvody byly pečlivě vpraveny do oka, bez toho aniž by se porušilo, pořád bylo živé a pohyblivé. Kamera sice musela uprostřed oka vytvářet černý bod, nebo to možná vyřešili nějak, aby přes ni šlo vidět. Ať to bylo jakkoliv, levé oko nahrazovalo to, co pravé ztrácelo.

Uvnitř se skrývala miniaturní průhledná obrazovka, něco o pár desítek kroků před dnešními OLED technologiemi. Obraz z kamery se musel někam přenášet, přímý přenos informací do mozku byl příliš složitý i na lidi, co tohle vyrobili. Proto se informace promítaly na obrazovku v druhém oku. Mohl je vidět jen ten, v jehož hlavě ta věc byla.

K čemu teda kamera byla? Bylo to perfektní oko, mnohem dokonalejší než lidské, spíš něco jako jestřábí. Možná, že toho uměla ještě víc, ale nebyl jsem schopný se nabourat do jejího šifrování, ani jsem to nezkoušel. Mohl bych na to mít týdny. To, co dokázala, jsou jen mé odhady.

Tom hrál jistě, možná protože znal karty ostatních. Taková kamera mu v tom mohla pomoci. Většina hráčů nosí brýle, kamera dostatečné dobrá a rychlá by měla být schopna sejmout obraz karet v brýlích ve chvíli, kdy se na ně hráč dívá. A pokud hráč nemá brýle, zbývá jediná odrazná plocha, která nezklame. Odraz v očích zaručeně prozradí, na co se hráč dívá.

Proto tehdy prohrál, když jsem měl trojici sedmiček. Ze začátku mi nepřišlo nic, viděl mi to na rukách, vsadil, nemohl vědět, že dorazí dvě sedmičky. Bylo to nepravděpodobné. Každý by hrál. Rozlouskl mě potom? Přišel na moji fintu? Nemyslím si, ale něco tušil. Proto nechal vyměnit balíček. Jemu by to neuškodilo, pořád by věděl, co mám na ruce.

Sbalím si věci. Všechno vrátím do původního stavu, tak, jak to bylo. Není to třeba, Tom se stejně vzbudí s velmi mlhavými zážitky na dnešní večer. Ještě než odejdu z místnosti, tak si jej vyfotím.

Nechápu to. Nechápu ho. To, co má v oku, stálo mnohem víc, než je výhra v turnaji. Mnohem víc než výhra v padesáti turnajích. Kdo to je? A jak porazím někoho, kdo bude znát moje karty?


Den čtvrtý

Tři dny byly maximum, kam až jsem byl schopný zajít. Čtvrtý je něco navíc. S ním přichází únava navíc, bolest navíc. Hlavu mám přecpanou čísly, slovy, obličeji. Je toho moc. Jestli se z toho brzy nedostanu, tak zešílím. Tenhle turnaj se vymknul z rukou víc, než měl.

Suzy mě poprvé potkala tváří v tvář. To se taky nemělo stát. Mám ji teď vyhodit? Nikdo toho o mně neví tolik. Nemůžu ji vyhodit, ale dostala se blíž, než měla. Včera jsme dlouho mluvili, snažila se mě udržet při zdravém vědomí, ví, že tři dny je moje maximum. Nakonec vyčerpáním usnula na posteli v mém pokoji.

Tik v levém oku. To je moje prozatímní daň, nevím, jestli mi to zůstane, ale nedokážu to kontrolovat. Prostě mi v něm cuká. Na turnaj jsem si vzal brýle, aby to nešlo tolik vidět. Dívám se do země, nechci vidět další tvář. Než dorazím na místo konání je moje paměť o 648 párů tenisek bohatší.

Mám strach. Od šílenosti mě dělí jen to, že svou schopnost dokážu vypnout, dokážu se vrátit do normálního stavu, kde můj mozek některé věci vypouští a okamžitě je zapomíná. Nevím, co se stane, pokud se do něj brzy nevrátím.

Ty peníze bych potřeboval. Celý tenhle výlet byl dražší, než jsem čekal, patnáct tisíc na Sheryl bylo hodně. Ale nelituju jich, jen teď potřebuji vyhrát.

Konečně se dočkám toho, že oba dva skončíme u stolu. Dostaneme své žetony a znovu se rozdají karty. Tom sedí stejně jako včera, nedává na sobě ani trochu znát, že se dnes ráno probudil se strašlivou kocovinou a ze včerejšího večera si toho moc nepamatuje.

Rozdají nám karty, je to nový balík, nemám ani trochu ponětí co dostal a on si je toho vědom. Okamžitě zvedne sázku na pět tisíc, aniž by počkal, až se podívá, co mám za karty. Dorovnám ho a sázku zdvojnásobím.

Zastaví se. Moje karty pořád leží na stole. Nepodíval jsem se na ně. Nakonec dorovná. Krupiér se na mě divně podívá, ale nakonec rozdá tři karty. Junek, královna a eso, všechny tři pikové. Můžu se tomu jen smát. Rozhodující hra a přede mnou leží ideální karty na Royal Flush. S tímhle vyhrát turnaj, to by bylo to správné zakončení. Trošku by to připomínalo Maverick.

Zvýším, nic jiného mi nezbývá. Tohle bude rozhodující hra, nemá cenu to protahovat a dát Tomovi šanci si to promyslet. Je nervózní, neví, jestli mě má dorovnat, neviděl moje karty. Všichni se na mě dívají jako na blázna, ani diváci u obrazovek neví, co mám na ruce. Nikdo nemá ponětí, jaké mám karty.

Nakonec dorovná, ale nezvýší. Přesto je ve hře teď víc jak polovina všech žetonů. Už není cesty zpět, tahle hra rozhodne. Čtvrtá karta na stole je další eso, tentokrát srdcové. Přihodím půlku svých žetonů, založím si ruce a čekám na to, co udělá Tom. Neřeším, co by o mém chování teď řekl psycholog, nevím, co mám na ruce, nebojím se, že bych mohl prozradit, že blufuju.

Tom nervózně přihodí, asi mu je už jasné, že při poslední sázce bude nucen vhodit všechny žetony. Mám jich o trošku víc, jen o trošku, takže ho vyždímám až do sucha. Pátá karta je eso. Znovu eso. Je to jako hloupý žert. Udělám to, co se ode mě čeká.

„Sázím všechno,“ řeknu krupiérovi a Tom je nucen dorovnat. Najednou pocítím chvilku klidu, cukání v oku přestane. Teď už to je všechno mimo mě. Sundávám si brýle a pohlédnu soupeři do očí. Do té kamery, která dokáže odraz v mém oku zvětšit snad tisíckrát, ale je jí to teď k ničemu.

„Pánové, ukažte vaše karty, prosím,“ vyzve nás. Oba dva nervózně svíráme karty. Od rozhodnutí všeho nás dělí pouhé sekundy. Dva a půl milionu pro toho s hezčími symboly na kartách. Obrátíme je současně.

Král. Pikový král. Taková je jeho první karta. Chybějící článek do královské postupky. Jediné, co mu chybí, je piková desítka. Kdyby ji měl, tak jsem zaručeně prohrál. Jeho druhá karta je však sedmička. Piková sedmička. Má „jen“ flush.

Skoro mám strach se podívat na vlastní karty, pravděpodobnost, že bych měl něco lepšího, je menší než malá. Nemám šanci to teď spočítat. Je jen jedna karta, kterou bych ho mohl porazit.

Eso. Srdcové eso. To je vše co potřebuju. Cosi v jeho pohledu mi prozradilo, že bych nakonec mohl mít přece jen to štěstí. Sjedu očima dolů a červené áčko ležící přede mnou na stole mi dává jedinou možnost. Jásat. Vyhrál jsem. Mám čtveřičku. Dva a půl milionu je mých.


Let

Vypařit se z místa činu hned po získání peněz. Takové je moje pravidlo. Proto teď James Gray sedí v první třídě do Londýna. Aspoň tak mě oslovují letušky, moje pravé jméno jim je neznámé. Pan James Gray nemá téměř nic společného s panem Terry Johnosonem. Alespoň na papíře to jsou dvě naprosto odlišné osoby. Jediné, co mají společné, je, že neexistují. Terrymu se totiž před několika hodinami podařilo vyhrát dva a půl milionu, které jeho asistentka s obdivuhodnou rychlostí zvládla rozdělit na několik účtů.

Terry si pak dal pozor, aby se nepozorovaně rozplynul. Po několika hodinách se objevil v letadle právě jako James Gray. Právě teď sedím ve svém křesle a píšu tato slova. Ještě to několik hodin potrvá, než dorazíme do Londýna, ale mám pocit, že to zvládnu. Pocit vítězství oddálil alespoň trochu zmatek v mojí hlavě.

Zbývá mi ještě vysvětlit jednu poslední věc. Mou výhru. Nepodíval jsem se na karty. Vždycky se na ně dívám, i když vím, co na nich najdu. Tentokrát jsem se nepodíval, ani když jsem nevěděl, co před sebou mám. Bylo to jediné řešení, které mě napadlo. Viděl by to samé, co já. Vsadil jsem teda všechno na štěstí? Vím, působí to docela hloupě, po tom všem to prostě ponechat osudu. Možná, že jsem to měl jinak promyšlené.

Možná, že jsem se vloupal do místnosti, kde se skladovaly karty. Opatrně je všechny vytáhnul z balíčků a každý balíček se naučil. Všech třicet šest balíčků pak zase vrátil. Když je pak zamíchali, všech třicet šest si promíchal v hlavě, a když krupiér rozdal první tři karty, poznal, o který balíček se jedná. Pak bych věděl, s čím hraju.

Ale možná taky ne. Možná je i tohle na mě moc. Dokážu si hodně věcí zapamatovat, mám postřeh, a pokud karty nespustím z očí, tak vím, jak jdou za sebou, i kdyby je míchal bleskurychlý krupiér. Ale promíchat si všechny balíčky v hlavě? Možná, že to už nedokážu.

Teď to vím, ale to se brzy změní. Za několik hodin přistaneme v Londýně, zavřu se do nějaké místnosti a pak se dostanu z tohohle stavu naprostého vnímání. Při očistě, jak tomu říkám, mozek protřídí všechny ty informace, které držel v hlavě několik posledních dní a převážnou většinu vyhází. Když se pak vzbudím, z posledních čtyř dnů si toho budu pamatovat asi tolik, jako kdybych v průběhu nich vypil deset litrů vodky. Moje vzpomínky budou stejně mlhavé, jediný rozdíl bude v tom, že játra nebudu mít z kamene.

Proto píšu tenhle text, jen z něj se dozvím, co se během posledních čtyř dní stalo. Zapomenu všechny tváře. Zapomenu na muže s kamerou v oku, na Sheryl. Má paměť mi nijak nepomůže. Proto se musím spoléhat na střípky paměti, které jsem uložil do tohoto dokumentu, na fotku Toma, na číslo Sheryl uložené v mobilu. To jsou mé jediné důkazy toho, že se to stalo.

Zapomenu na to, že jsem se poprvé setkal tváří v tvář se Suzy, zapomenu na to, co mi řekla. Zakázala mi to sem napsat, ví, že si to nebudu pamatovat, mohla se tak svěřit někomu s vědomím, že to stejně zapomene.

Je to poprvé co cestujeme spolu, sedí vedle mě, má zavřené oči a poslouchá muziku. Nic z tohohle si nebudu pamatovat.

Nakonec si nebudu pamatovat, ani jestli jsem opravdu vsadil jen na štěstí, nebo měl nějaký promyšlený plán jak vyhrát. Jestli jsem šťastlivec nebo génius. Suzy to neví, sem jsem to nenapsal, sám to zapomenu. Asi mě to bude chvíli štvát, ale tak už to chodí. Dnes večer vzpomínka na to navždy zmizí. Zůstane jen příběh a příběhy se můžou lišit od skutečnosti.




Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 100039

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 
:: (1 - 17 z 17) :: od nejstarších :: úrovňově ::
Alobal - 2012-04-09 19:37:01

Jenom drobná poznámka: Všimněte si, že tam jsou dvě srdcové esa, jedno na stole a druhé má hrdina v ruce.

Tilio - 2011-01-21 12:39:24

Reste to tak, ze budete davat *pridat komentar* a ne *odpovedet*. Bude sice o kapku min jasny, co k cemu patri, ale zas se to nebude zuzovat jak naka uchylna pyramida...

squire - 2011-01-19 10:20:32

Hlavně že je nějaká! (říká nezdolný optimista, jehož sklenice je vždy poloplná)

Ad Higgins: Měl nějakou dobu distanc, ale letos už zase hraje. Zato O´Sullivan hraje letos pod psa...

Cellindra - 2011-01-19 09:44:57

A co se týče tady té diskuse - všichni víme, že není ideální. Kdyby se našel nějaký šikovný webmaster, který by byl ochotný přenést tyhle stránky na lepší redakční systém (i kdyby to měl být jenom WordPress), bylo by to super.

Cellindra - 2011-01-19 09:42:15

Jak to s Higginsem vlastně dopadlo? Letos už jsem ho viděla zase hrát...

saschia - 2011-01-18 23:01:39

Perfektne video. Nechytam sa na simpanza... Este keby mu tie stvorceky pomiesali na obrazovke a s tou pamatou bude pravda ze nieje prvkom fantastiky...

saschia - 2011-01-18 22:56:23

Nesuhlasim s tvojim prispevkom, pretoze nesuhlasim s predchadzajucim prispevkom ;o). Problemy s odchovom mladat u zvierat v zajati je naopak casto stres, matka vie, co by chcela ale nema moznost to realizovat a tak kona preskokovo alebo vobec. Medvede sa od matiek nemozu naucit, ako sa starat o svoje potomstvo v prvych stadiach zivota, pretoze si to nepamataju a pri dalsich surodencoch malokedy mozu asistovat. To skor by sa dalo cakat u vlkov, kedze vo svorke mlade vlcice pomahaju starat sa o male vlcata, dalo by sa cakat ze psy sa teda nebudu vediet starat, co nieje pravda (minimalne u prirodzenych plemien).

JdlT - 2011-01-18 21:39:55

(Systém jakým Palantír nakládá s příspěvky je fascinující :D)
Ale ono není moc nad čím debatovat :D můžeme si leda tak akorát přitakávat ;) Snad jen, že Goa\'uldi jsou vyjímka :D

squire - 2011-01-18 21:29:18

Ale tak jsme se jako lidstvo vyvinuli, že se musíme všechno naučit. Savci a zvláště primáti jsou vybaveni takovým objemem mozku, že rodidly projde jen tak tak. Čím výše jsi na žebříčku inteligence, tím nedovyvinutější se rodíš. Mláďata pakoně běhají hodinu po narození, tygřata se učí chodit pár týdnů, člověku to trvá rok. Proto za schopnost přemýšlet platíme tím, že se musíme všechno nutné pro život naučit. Od rodiny a starších. Dokonce i tak základní věci, jako je péče o mládě.

Což je mimochodem důvod, proč v zajetí odchované šelmy v ZOO mají tak zřídka úspěchy v odchovech vlastních potomků. Medvědice, která vyrostla v péči ošetřovatelů, po zabřeznutí sice porodí, ale ve většině případů neví, co má dál dělat. Pudy nejsou všechno. Pokud se to náhodou povede, jsou to ohromné úspěchy, jako například před pár lety Bill a Tom v brněnské ZOO.

A měli bychom se přesunout někam jinak, pokud budeme chtít pokračovat v debatě o etologii, protože tady budeme brzo na centimetru šíře textu:)

JdlT - 2011-01-18 21:13:55

Je to zajímavý pochod :D No oni to tam zkoušeli tak se šestiletýma ;) a vysvětlovali to tak, že díky tomu, že lidské dítě všechno přesně opakuje, se může naučit komplexnější a složitější zvyklosti ;) (lépe přizpůsobeno k setrvávání naší civilizace, ale kdyby ho to někdo nenaučil...)

squire - 2011-01-18 21:05:54

Sláva, mé dítě je inteligentnější než šimpanz:-DDD

Na vysvětlenou: moje 22-měsíční dcera má v \"spielgruppe\" (něco jako naše školička) hračku tvaru domku, po jehož celé délce se táhne nakloněná dráha - lomená šroubovice. Komínem vhodíš kuličku a ona vyběhne dole dveřmi.

Všechny děti ve skupině zaujatě házely kuličku komínem, až přišla dcera, popadla všechny kuličky, obrátila domek a naházela kuličky dveřmi dovnitř...

Její myšlenkový pochod byl jasný: Je-li účelem dostat kuličku do spodního patra domku, proč se namáhat s komínem, když dveřmi je to blíž?:)))

JdlT - 2011-01-18 20:43:58

Inu krátké hodnocení znělo takto: \"Povídka je to nadprůměrná, mně se líbí. Na druhou stranu HD kamera v oku jako prvek fantastiky? Budiž, ještě si to rozmyslím.\"

A co se týče mé preambule...celé jsem to nenašel, rozhodně to bylo zajímavé srovnávání lidských a šimpanzích vlastností ;) několik hodně zajímavých experimentů (třeba, že naučili šimpanze i děti postup jak se dostanou k odměně v neprůhledné krabici...pak jim přinesli krabici s průhlednými skly a šimpanz pochopil, že polovina postupu je k ničemu a šel rovnou pro odměnu, zatímco děti to opakovaly celé a ani jedno nenapadlo, že by si to mohlo zkrátit.) Ovšem ta část, u které jsem vážně nemohl, je takhle.

http://www.youtube.com/watch?v=zJAH4ZJBiN8

squire - 2011-01-18 20:34:23

Mně se to právě jako prvek fantastiky líbí.

Kameru v oku má každej Terminátor, to mi naopak moc fantastické nepřijde, nedávno jsem četla článek, že se vyvíjí nejrůznější implantáty k náhradám neléčitelných vad oka, k té kameře to už nebude mít daleko.

Je docela zajímavé, odkud se berou témata na povídky, že jo? Mívala jsem ráda magazín FandSF, kde byla každá povídka uvedena malou preambulí od autora, kde zmíněný povídku uváděl a odlehčeně popisoval, jak na ten nápad přišel. Zdrojnice občas bývaly neuvěřitelné:)

JdlT - 2011-01-18 20:23:51

Je mi jasné, že ten člověk má stejně fantastické vlastnosti jako kdyby dokázal vyčarovat fireball ;) Pokusil jsem se to ovšem zpracovat co nejvíc realisticky ( hodně jsem si vypomáhal dokumentem o opicích, jejichž krátkodobá pamět mě doslova fascinovala a vlastně to byl impulz k této povídce). Je zajímavé, že jeden z porotců to snad ani jako prvek fantastiky nebral a jediné co zmínil v hodnocení je ta kamera v oku.

squire - 2011-01-18 20:01:01

aha:)

já jen tohle téma nějakou dobu studovala, protože sama trpím krátkodobou (a bohužel selektivní) fotografickou pamětí a vím, že se vypnout nedá.

K Higginsovi: John Higgins je profesionální hráč snookeru, bývalá světová jednička. Předloni měl poměrně dost nepříjemnou aféru, když se přišlo na to, že prodává zápasy. Prostě podváděl. Proto mě to zaujalo.

JdlT - 2011-01-18 18:54:01

1) Inu to jsem se snažil osvětlit v tomto odstavci \"Já si svou schopnost vybírám, když potřebuji. Proto ještě nejsem šílený. Když není třeba, dokážu vypnout, vyspím se jako normální člověk, nevšimnu si, jaké boty měla žena, které kolem mě proběhne.\"
Je mi jasné, že autisté nemají na výběr, jednoduše s tím musí žít celou dobu. Zatímco můj hrdina do ní vklouzne a zase může vyklouznout. Kdyby v tom zůstal napořád, určitě si to na něm vezme daň, ale ta prozatimní je je, že se akorát nevyspí. Aby se zabavil tak si pohrává s tou prostitutkou, i když je možné, že darovat mu nějakou úchylku, možná by to bylo zajímavější ;) Obecně má ta povídka docela dost chyb, které by se daly zlepšit :D

2)Higginsův původ je mi neznámý, netuším jak jsem na to jméno přišel. Na snooker se nekoukám, snad jen z Pygmalionu mohl utéci, ale ten jsem četl až po sepsáni.

squire - 2011-01-17 22:15:24

Tohle se mi líbí, je to technicky hravé, mám jen dvě připomínky:

1) většina lidí s enormní funkcí paměti (autisté, Aspergici) jsou zároveň handicapováni po stránce EQ a SQ. Čili, jsou to géniové, ale sociopatičtí pošuci. Nestálo by za to vtisknout svému hrdinovi nějaký podobný rys? Lehkou úchylku? Obscesi?

2) Nekoukáš se na snooker? Já jen, to jméno Higgins...:)


:: (1 - 17 z 17) :: od nejstarších :: úrovňově ::

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.