Dimmu Borgir: Death Cult Armageddon

   Jelikož jsem na web Palantíru před nějakou dobou sesmolil článek o blackmetalových ikonách Cradle Of Filth, nemohl jsem nezačít přemýšlet o článku dalším, který by upozornil na druhou kapelku podobného ražení. Na poli „komerčního“ black metalu je to momentálně podobně jasně zářící hvězda (možná by bylo lepší říci černá díra). Touto bandou jsou norští Dimmu Borgir, kteří na konci tohoto léta vydali novinku Death Cult Armageddon. Opět však nejdříve přistoupím k nastínění historie této skupiny.

   U zrodu skupiny stála trojice Shagrath (jistě vám to něco říká, ale ano, je to ten skřet z Pána Prstenů:o), Silenoz a Tjodalv, kteří se takto sešli již v roce 1993, takže letos slaví pěkné desáté výročí. Poté, co se přidali Brynjard Tristan jako hráč na baskytaru a Stian Aarstad na pozici klávesisty, se zrodili Dimmu Borgir. Jméno převzali od názvu lávové krajiny plné tajemných jeskyní a skalních útvarů ležící na Islandu. Dimmu Borgir počali svou kariéru vydáním 7" EP nazvaného Inn I Evighetens Morke u malého undergroundového labelu Necromantic Gallery Productions v roce 1994. To bylo vyprodané v několika málo týdnech a naznačilo počátek úspěšné a skvělé kapely. Dimmu Borgir účinkovali na blackové scéně teprve krátce, ale ke konci roku vydané, první plnohodnotné album For All Tid, se dočkalo velkého ohlasu. Tato nahrávka se nesla v pomalém tempu prosyceném atmosférou severské temnoty. Vyšla opět jen u malého vydavatelství - No Colour Records. Sestava na tomto albu byla: Shagrath (bicí a vokály, příležitostně kytara) , Erkekjeter Silenoz (kytara a vokály), Tjodalv (kytara), Brynjard Tristan (baskytara), Stian Aarstad (klávesy a syntezátory).
   V roce 1996 vydala skupina u labelu Cacophonus records další plnohodnotné album Stormblast, které pokračovalo ve stylu For All Tid. I když Stormblast nebyl nijak velký pokrok, skupina se s ním dále zviditelnila a vydobyla si dobrou pozici na blackové scéně. Album vzniklo ve stejné sestavě jako For All Tid, pouze Tjodalv vyměnil kytaru za bicí, kterých se vzdal Shagrath. Pro první dvě desky Dimmu Borgir psali své texty v rodné norštině, po vydání Stormblast ale přešli na univerzální angličtinu. Tuto změnu skupina odůvodnila tím, že většina posluchačů norštině nerozumí a Dimmu Borgir jim tak nemůžou sdělovat své poselství a oslovit širší okruh publika. Ve stejném roce vydala skupina ještě EP Devil´s Path, které ale obsahovalo jen 2 skladby od Dimmu Borgir.
   V roce 1997 Dimmu Borgir vydali přelomové album Enthrone Darkness Triumphant. To bylo obrovským posunem oproti dosavadní tvorbě a dá se říci, že určilo podobu v současnosti velmi populárního atmosférického melodického blackmetalu. Na "Enthrone..." skupina předložila opravdu kvalitní materiál, díky kvalitnímu studiu Abyss Petera Tagtgrena i kvalitní zvuk a vydání u velkého labelu Nuclear Blast zajistilo dostatečný náklad i propagaci. Album dosáhlo vysokých prodejních čísel - prodáno bylo více než 150 000 kusů. Díky této skutečnosti začali mnozí kapelu považovat za komerční. Skutečnost ovšem je, že hudba Dimmu Borgir přesáhla meze klasického blacku a stala se natolik zajímavou, že oslovila i širší řady posluchačů. Dimmu Borgir se tak se svým melodickým, ale stále ještě drsným zvukem stali jedním z největších jmen v black metalu. Skupina se však temnému blacku nijak nezpronevěřila, což dokládají i texty skladeb. Například ten k Tormentor Of Christian Souls dokonce firma Nuclear Blast odmítla zařadit do bookletu. Album bylo nahráno ve stejné sestavě jako Stormblast.
   Po nahrání "Enthrone…" kapela najala Astennua jako výpomocného kytaristu na živá vystoupení. Shagrath, který na albu zastával pozici druhého kytaristy, se totiž potřeboval plně soustředit na hlasový projev. Astennu, původem z Austrálie, tehdy pracoval v Norsku na svém sólovém projektu Carpe Tenebrum a spolupracoval i s The Kovenant. Zanedlouho se ale stal plnohodnotným členem Dimmu Borgir. Během turné k "Enthrone..." měl problémy s účinkováním na koncertech Stian Aarstad a byl proto vyhozen. Novým klávesistou se stal Mustis, mladík, který dosud v žádné významnější kapele nepůsobil. Prvním jeho vystoupením s kapelou bylo Dynamo Open Air 98.
   V roce 1998 vydala Nuclear Blast reedici debutu For All Tid a ve stejném roce také vyšlo speciální mini CD Godless Savage Garden. Bylo sice myšleno pouze na „zaplácnutí“ času (pouze 2 nové skladby, jinak předělávky a cover verze), nicméně bylo vyhodnoceno tak dobře, že získalo i nominaci v norských cenách Grammy - Spellemannsprisen v kategorii metalové album.
   Další album spatřilo světlo světa v roce 1999 a neslo název Spiritual Black Dimmensions. První dodávky byly ihned rozebrány. Dimmu Borgir albem "Spiritual..." potvrdili, že stále patří mezi extrémní skupiny a nijak svou hudbu nepodřizují komerčním úspěchům. Materiál tak byl oceněn jak zarytými příznivci tak i těmi, kdo pochybovali, jakému stylu se skupina bude věnovat. Sestava při nahrávání "Spiritual..." byla následující: Shagrath (vokály), Erkekjetter Silenoz (kytara), Astennu (kytara), Tjodalv (bicí), Nagash (baskytara), kustos (klávesy a syntezátory). Po nahrání alba se kapelu rozhodl opustit Nagash, který se chtěl plně věnovat skupině The Kovenant, ve které působil souběžně s Dimmu Borgir. Jeho náhradou se stal Simen Hestnaes (I.C.S. Vortex) z kapely Borknagar, který již coby host zpíval v několika skladbách na "Spiritual...". Nejdříve pouze odehrál několik koncertů jako nájemný hráč, ale ke konci roku 1999 se Simen stal plnohodnotným členem.
   Na počátku koncertního turné 1999 se pro neshody v osobních i muzikantských názorech rozhodl kapelu opustit Tjodalv. Hledání náhrady nebylo nijak těžké, protože se kapele do svých řad podařilo zlanařit velkého Nicka Barkera, dřívějšího bubeníka Cradle of Filth. V roce 2000 došlo k další změně v sestavě, kdy byl vyhozen kytarista Astennu, především kvůli nezájmu o kapelu. Nahradil ho v dlouholetém kamarádovi Galderovi (Tom Rune Andersen), kytaristovi a jediném stálém členovi další norské blackové formace Old Man's Child.
   V této sestavě Dimmu Borgir na podzim roku 2000 začali ve studiu Fredman Fredrika Nordstroma nahrávat nové album Puritanical Euphoric Misanthropia. Skupině se znovu podařilo vytvořit skutečně zajímavé dílko s velice silnou atmosférou. Na albu Puritanical Euphoric Misanthropia přinesli dosud nevídaně propracovanou a agresivní hudbu. Do studia si kapela dokonce pozvala část Gothenburgského symfonického orchestru, který částečně nahradil klávesy a hudbě vtiskl zcela nový rozměr. Na albu je zcela pochválit zvláště perfektní práci kytar Galdera a Silenoze a dynamické Mustisovy klávesy. Bubeník Nick Barker celý materiál žene vpřed zničujícím tempem bicích, zatímco Vortexova basa ho dunivě podbarvuje a jeho hlasové party skvěle doplňují Shagratovo rozzlobené chrčení. "Puritanical..." bylo bezesporu dosud nejočekávanějším albem Dimmu Borgir a určitě splnilo, ne-li překonalo i ty nejdivočejší představy jejich fanoušků. Díky "Puritanical..." se skupina také konečně stala držitelem norské Grammy Award.
   V březnu 2001 skupina vyrazila na koncertní turné, kde svůj nový materiál prezentovala fanouškům z celého světa. Mimo jiné se 18. května dostalo i na české fanoušky, když Dimmu Borgir dorazili do pražské akropole.
   Ke konci roku 2001 bylo vydáno živé mini-CD nazvané Alive In Torment, obsahující pět živých nahrávek z turné 2001. To bylo ovšem pouze malým předkrmem, protože na květen 2002 Dimmu Borgir připravili vydání svého prvního DVD. Nese název World Misanthropy a na dvou DVD discích obsahuje mnoho živých záznamů, videoklipy, rozhovory a další materiály.

   Nu, a teď už nic nebrání podívat se na zoubek novému albu…

   We, the prosperity of the future seal
   Cloaked by the thunders of the north wind
   Born to capture the essence of
   The trails of our kind

   Zero tolerance must be issued forth
   Behind the enemy´s line
   So it shall be written
   And so it shall be done

   Jen málokdo věřil, že se „Borgirům“ podaří zopakovat mohutnost a našlapanost předchozího alba „Puritanical…“. Po pravdě, moc jsem tomu nevěřil ani já. Ale stejně jsem si originální CD Death Cult Armageddon koupil (a to vážně nedělám často) a stále s láskou hýčkám. Je to opět pořádná porce hudby, která i po pár prvních posleších skrývá mnohá tajemství a je jen na vytrvalém a věrném posluchači, aby se dostal k jádru.
   V několika rozhovorech s novináři se zvláště kytarista Silenoz vyjadřoval ve smyslu, že kapela nebude pokračovat v trendu úvodních a závěrečných čistě orchestrálních pasážích (ty jsem si na „Puritanical…“ zvláště zamiloval). Nicméně, je třeba říci, že zůstaly orchestrální pasáže přímo uvnitř písní a u některých dokonce dochází k tomu, že orchestr by se dal příjemně poslouchat i bez kapely. Našince určitě příjemně překvapí, že pro „vážnou hudbu“ si Dimmu Borgir tentokrát přiletěli do matičky Prahy a všechny orchestrální party nahráli s Pražským Filharmonickým Orchestrem pod taktovkou Adama Klemense.
   Textů se opět ujal kytarista Silenoz. Název alba Death Cult Armageddon už sám o sobě vystihuje, o čem texty jsou. Obrázek na přebalu je snad bránou smrti, bránou do nicoty. Texty jsou o lidském běsnění, fascinací smrtí, nekonečném zabíjení, které může vést k příliš brzkému konci. Těžko nám ale může poodhalit roušku toho, co se skrývá za touto pomyslnou bránou. Ale i sám Silenoz říká, že by bylo hloupé, aby následovala jenom pouhá nicota.

   Z prvních mechanických pazvuků se brzy vynoří Shagrathův hlas a první píseň Allegiance je tu. Už na začátku je patřičně slyšet Pražský Filharmonický Orchestr, kdy nám dá najevo, že po celé album bude hrát jednu z hlavních rolí. Dynamicky (jo, dynamicky je to správné slovo) doplňuje Silenozovy a Galderovy kytary, které mu místy spíše jen přizvukují. Naštěstí se v něm neztrácejí, takže na vrcholu písně utvoří obrovskou monumentální hradbu.
   Druhá Progenies of The Great Apocalypse je dle mého absolutním vrcholem. Možná škoda, že je už na začátku alba. Smyčce a dechové nástroje vytvoří monstrózní armádu, která je hnána divokými kytarami a dunící artilerií bubeníka Nicka Barkera. Skládání orchestrálních partů má na triku mladičký klávesák Mustis (nu posuďte, je mu 23 let). Podle mého by se určitě uchytil ve filmové muzice, protože to je přesně to, co orchestrální složka Dimmu Borgir předvádí. Nádherně vyniká čistý vokál baskytaristy Vortexe, který je známý už z předchozích dvou alb, ale na novince bohužel nedostal tolik prostoru, kolik by si zasloužil. Shagrathův hlas je dobrý, ale nemá takové charisma jako třeba Dani Filth z britských Cradle of Filth. I tak ale jeho chraplavé krákání evokuje dění v textech velice slušně.
   Lepers Among Us jsou, řekl bych, klasickým kouskem Dimmu Borgir. Valivá, místy štěkající kytary. K tomu se až tak moc říct nedá.
   Vredesbyrd je mnohem působivější. Tak za prvé, kapela se po delší době zase pustila do psaní písniček v norštině. K textu moc říct nemůžu, ale zní to vážně dobře. Opět skvěle vyniká orchestr a Barkerův dvoukopák.

   For mankind so hated the world
   That it gave all it´s begotten sons and daughters
   That whoever believed the lie
   To perish and receive everlasting hell

   For The World To Dictate Our Death je kromě textového osvěžením hlavně kytarovým. Je tu spousta nápadů, kterými hýří dvojice Silenoz a Galder. Po několikaletém poslechu předchozích alb můžu říct, že kytarové rify a vyhrávky se nesou přesně ve stylu Dimmu Borgir, ať to zní sebehloupěji.
   Následující Blood Hunger Doctrine začíná smutně a něžně, tohle jsem u téhle skupiny ještě nezažil. Možná proto se mi tak líbí. A nastupují opět nádherné smyčce. Tuhle píseň považuji za druhý ze tří vrcholů alba. Na textu je znát, že Silenozovi je občas ze vší té špíny světa vážně na zvracení ( So are we, good in nature, but evil by our own free will ).
   Druhá písnička v norštině, Allehelgens D?d i Helveds Rike, se na posluchače zběsile utrhne, ale hned v první minutě zazní píšťala – zní úžasně, hodně zvláštně. Další nádherná orchestrální melodie, člověku až přeběhne mráz po zádech. Je tu hodně atypická část, jde o Vortexův zpěv, který zní najednou dost popově a dle mého názoru se v té písničce vyjímá jako kus uzeného bůčku v bonboniéře. Nu, ale nic. Celkový dojem z tohoto kousku je ale výtečný.
   Začáteční rif Cataslym Children mi evokuje klipárnu další norské blackové smečky Satyricon. Je to dost slušně našlapané, orchestru je tu hodně pomálu, ale je fajn si taky konečně poslechnout něco blackově dřevnějšího. V mezipasáži spíš vynikne osvěžující Mustisův klavír. On ten Mustis je vůbec hudebník par excelence – dokáže hrát na většinu strunných nástrojů, klávesy, ale i píšťaly a flétny. Tahle písnička je jedna z těch, které jsou plné moc pěkných kytarových nápadů.
   Že zmizel orchestr? No, Eradication Instincts Defined začíná čistě orchestrálně, řádně filmově. Myslím si, že Dimmu Borgir by mohli udělat hudbu k nějakému filmu – že by (black) metalová opera Pán prstenů. Hmm, to bych byl asi sám, kdo si to přeje. Ale kytary se i přes všechny ty orchestrální překážky přece jen prokoušou, hrají ale jen druhé housle. Třetí vrchol alba, protože základní rozvíjející se orchestrální motiv je vpravdě unášející. Skřetí Shagrathův hlas je proti němu pořádný kontrast. Dimmu Borgir umí zajímavě pracovat s technikou, jak dokazuje tlumená pasáž orchestru a bicích na pozadí hlasů trpících zástupů. Tohle orchestrální ukájení trvá přes sedm minut, které si pozorný posluchač pořádně užije.
   Zvuky vrtulníku, vojenský marš, střelba a siréna uvádějí píseň Unorthodox Manifesto hodně netypicky. Další vynikající skladba, žádný průměr. Je tu slyšet mistrovská práce bubeníka Nicka Barkera, jenž se s bubny asi narodil. Ke slovu se konečně opět dostávají mohutné kytary, které bourají a znovu povstávají. Ale o orchestr ochuzeni nezůstaneme.
   Dimmu Borgir překvapují. Poslední Heavenly Perverse zase začíná akustikou. Ovšem jen chvilku:o) Je tu znát klasičtější práce s kytarami, značně rozmanité motivy se rychle střídají a člověk musí pozorně poslouchat, aby si všiml úplně všeho.

   K novým Dimmu Borgir se musí přistupovat opatrně. Člověka dostanou až po několika posleších (mně tak po pěti šesti), ale pak to stojí opravdu za to. Jsou mohutnější než kdy předtím, orchestrálnější, dunivější, rychlejší a své vynikající předcházející album asi opravdu předčili. Mám jen jednu výtku – měli k mikrofonu častěji pustit vynikajícího zpívajícího baskytaristu Vortexe. Těžko říct, zdá se, že začínají být na své posluchače náročnější a náročnější. Ale pro trpělivého přinášejí sladké ovoce.
   Je těžké říci, kam se budou Dimmu Borgir vyvíjet dále. Orchestrální složka jejich hudby už natolik zbytněla, že se bez ní jen těžkou obejdou (v některých skladbách vůbec). Otázkou také je, jestli je možné jít v téhle cestě ještě dál. Myslím, že ne, ale tuto úvahu nechám na ostatních. A především na samotných hudebnících. A sám jsem na jejich další vývoj zvědav.

   Složení:
   Shagrath – Zpěv
   Silenoz – Kytary
   Galder – Kytary
   Vortex – Baskytara a čistý vokál
   Mustis – Klávesy a syntetizátory
   Nicholas Barker - Bubny

   Album: Dimmu Borgir – Death Cult Armageddon
   Hodnocení: zpočátku 8/10, po nějaké době 10/10
   Celkový čas: 65:46
   Skladby: Allegiance, Progenies of The Great Apokalypse, Leper Aminy Us, Vredesbyrd, For The World To Dictate Our Death, Blood Hunger Doctrine, Allehelgens D?d i Helveds Rike, Cataclysm Children, Eradication Instincts Defined, Unorthodox Manifesto, Heavenly Perverse, Satan My Master (Bonus track)    http://www.dimmu-borgir.com/

   Podkladem pro stručnou historii kapely se mi částečně stala česká stránka zabývající se právě norskými Dimmu Borgir. Je opravdu velice kvalitní a proto na ni zde záměrně odkazuji a taky děkuji jejím autorům za potřebné informace. Je právě tady - http://dimmuborgir.webpark.cz/