Palantir
oddělovač

Noc z 30. dubna

Literatura > Povídky > Vidoucí 2009 | 31. 07. 2009 23:59:59 | autor: Harv

Noc z 30. dubna

Baba Lýkovcová se mi zjevila před řidítky jako nehezký přízrak. Obě jsme zaječely a odskočily do protilehlých příkopů, jen chudák moped smutně zablekotal a zhasnul na cestě. Jestli se kvůli ní rozbil, tak…

Posbírám se a nahrbeně vyrážím směrem, kterým naposledy letěla Lýkovcová. Ze šípkoví trčí dvě tenké nohy v gumácích a nehýbou se. „Jste v pořádku, paní Lýkovcová?“

„Nejsem, Martinko, jakpak bych mohla. Vždyť mi zmizel chlap!“ zašustí z trní.

Sousedka si nejspíš poranila hlavu. Říká mi Martinko a mluví z cesty. Tak to mi ještě scházelo!

„Musíš jít se mnou a chytit ho,“ hrabe se čiperně z keře. Krev z ní necrčí a působí stejně podivně jako kdykoliv jindy.

„Nebolí vás hlava, paní Lýkovcová?“ snažím se působit starostlivě.

„O mou hlavu se nestarej, Martino, povídám, že mi utekl poník, a potřebuju, abys ho poběhla chytit!“

S úlevou tlačím moped ke katovně. Sousedka je nepochybně v pořádku.

Znám ji od dětství. Čas se jí netknul, vypadá pořád stejně sešle. Obývá shrbenou chalupu na vrcholu Začarovaného kopce a kousek za ní roste Zakletý les. Nikdy nestála o společnost. Chalupu obklopuje hotová kůlová hradba nahoře přiříznutá do ostrých hrotů a kolem se krade banda polodivokých slepic. Běda tomu, kdo by se snažil nepozorovaně proniknout až k domu! Jsem si jistá, že ty černé žlutooké potvory hlídají a žalují. Baba nelení a svižně žene holí každého, kdo včas neuteče.

Na Začarovaný kopec stejně nikdo nechodí. Cesta tam vede příkrá, neschůdná a kamenitá. Člověku stokrát ujede noha, desetkrát zakopne, pětkrát se lekne zmije, sedmkrát se čímsi dusí a ještě ho obtěžuje dotěrný hmyz a prudký vítr. V  lese prý rostou znamenité jahody, jenže co ho koupil nějaký soukromník a objevil radon, všichni se mu vyhýbají. Ostatně ani dřív tam prostý lid nesměl. Za starých časů patřívaly Zakleté lesy vrchnosti, a ta si je chránila jako oko v hlavě.

Ale mě to tam v dětství táhlo. Slídila jsem po Začarovaném kopci pokaždé, když mě rodiče přivezli k dědečkovi na prázdniny. Les bych oželela, těch je v okolí Kouzelné Vsi dost, jenže Lýkovcová chovala u chalupy opravdového poníka. Nepřestávalo mě to udivovat a lákat. Zkraje jsem v oddílu nesměla k velkým koním a poníky neměli. Brousila jsem tedy denně kolem Lýkovcové chalupy a stejně tak často mě majitelka honila z kopce dolů. Vlastně jsem ten její chlupatý poklad ani nezahlédla. Za neprůhledným plotem jsem tušila ohradu, ve které to dupalo, funělo a ržálo. Některým lidem se prý za bouřlivých nocí poník zjevoval na překvapivých místech, ovšem ve vsi se taky všeobecně věří, že Lýkovcová lítá o sabatu na koštěti. V jednadvacátém století, prosím. Jako by si obyvatelé zdejší osvícené vesnice neráčili povšimnout, že středověk skončil a lidstvo dávno dobývá vesmír.


„Povídám, Martino, že mi utekl poník!“

„Asi šel na lepší.“

Co jsem se loni nastálo vrátila do vesnice jako čerstvá zootechnička, osud Lýkovcové tajemného zvířete mi nedával pokoj. Vyšlápla jsem tedy Začarovaný kopec a počkala, až slepice zavolají svou paní. Sotva na mě vyběhla, zdvořile jsem pozdravila a vysvětlila jí, že každý lichokopytník musí být podle plemenářského zákona registrovaný, řádně označený a má o něj být náležitě pečováno. Pohybovala jsem se už nějakou dobu mezi zemědělným lidem, jež nesline vybranou mluvou, ale tu jsem zvládla plně pochopit sotva prvních dvacet nadávek. Marná snaha babici konkurovat. Přeřvala mě a vyhrála na celé čáře.

„Martinkóóó!“ protáhne nyní a popoběhne, abych jí neutekla. Zatlačím moped k domečku a předstírám, že mě Lýkovcová a její ponisko absolutně nezajímají.

Není to pravda. Letos v únoru jsem se vrátila z práce a zrovna si k obědu ohřívala smutnou uzenku, když venku něco zadupalo a do kuchyně mně vlétla tenká, zrzavá dívčina.

„Utekl mi Vánek a zabarikádoval se v domě!“ vychrlila mezi dveřmi a vytřeštila na mě jako uhel černé oči.

Měla jsem hrozný hlad, celý den jsme vážili zarputilé býčky a neochotné jalovice a krmiči mě při tom sledovali s podezřením, že jim šizením ubírám na výplatách.

„Vyjeď,“ poradila jsem tedy holčině a píchla do uzenky, zda by už nešla pozřít. Mrcha slizká se zlomyslně povalovala v bublající vodě a vzápětí nehorázně praskla.

„Jsem ze Začarovanýho kopce od Lýkovcových,“ nevšimla si dívka, že jsem ji právě vyhodila. „A Vánek tam tetičce rozbíjí nádobí, popíjí a začíná zpívat.“

„Tak na něj pošli vaše bojové slepice,“ poradila jsem jí zlomyslně a lovila vidličkou zbytky uzeniny po explozi.

„Ty se ho bojí. Jednu přišlápl, druhou oškubal a ostatní plivníci venku nadávají, dovnitř už za ním nikdo nevleze. Vy to prej s koňmi umíte, tak byste ho mohla přemluvit.“

„Plivník je kůň?“

„Slepice přece. Ale Vánek je tetiččin to, jakoby poník.“

Zapomněla jsem na rozmrzelost a křepce vyběhla Začarovanec hlad - nehlad. Konečně mám příležitost na vlastní oči spatřit tajemného Lýkovcovic poníka.

Zrzka, Jiřinka se jmenuje, mě protáhla vrzající bránou a rázem jsem se ocitla v jiném světě. Uvnitř opravdu stála veliká ohrada, ale k obyčejné koňské měla zatraceně daleko. Za něčím takovým by soudný člověk nedržel ani mutantního pštrosa. Mohutné kůly spojovala silná břevna bohatě proplétaná ostnatým trním a sušenými bylinami a stejně ověnčená se zdála i dřevěná stáj připomínající roztomilou chatku. Ovšem co mi teprve vzalo dech, byly runami pomalované zvířecí lebky rozsazené na jednotlivých kůlech. Úplně mi z toho naskočila husí kůže. Co můžou ty podivné ornamenty znamenat?

„Dělejte,“ škubla mi Jiřinka rukou a nasměrovala mě ke dveřím domku. „Je uvnitř a děsně řádí.“

Na zápraží seděly tři černé slepice a nesouhlasně mě pozorovaly.

„Huš!“ pozdravila jsem je. Zaskřípaly a setrvaly na schodech tak dlouho, dokud jim nedošlo, že je klidně rozšlápnu. Vzala jsem za kliku, ale pohnula se jen o pár milimetrů.

„Zatarasil je,“ vzlykla nervózně Jiřka. „Musíme pohnout, než se tetička vrátí. Zabije mě.“

„To asi ano,“ souhlasila jsem a snažila se nahlédnout oknem. Cosi proti mně zuřivě vyrazilo, až jsem odskočila. Fuj! Ale poník to byl výstavní. Střední velikost, běloušek s gulášově hnědými plotnami, mazanými prasečími očky a natupírovanou melírovanou ofinou. Když se v šeru světnice natočil zadkem, uprostřed rezavých ocasních žíních se mu táhl bílý pruh jako skunkovi.

„Jak se dostaneme dovnitř?“ zeptala jsem se Jiřiny.

„Proto jsem pro vás přece běžela. Tetička…“

„Tě zabije,“ doplnila jsem pokojně. Uvnitř něco spadlo a zakrákala vyděšená slepice.

Jiřinka si sedla na schody mezi šťastnější družky uvězněné drůbeže a rozplakala se. Zplihly jí vlasy a jejich jiskřivá rezavost pohasla. Bylo mi jí trošku líto a taky mě hnala stavovská čest. Zemědělku jsem původně studovala z lásky ke koním.

„Jiři, co ti udělá tetička, když rozbiješ okno?“

„He? Aha! Přizabije mě!“ a Jiřka nadšeně vyrazila násadou pometla sklo nejbližšího okýnka. Vlasy se jí opět vesele rozsršely.

Otevřela jsem zevnitř kličkou, ale vzápětí mi něco skočilo po ruce. Poník měl zákus jako pitbul. Držel se rukávu a prováděl perfektní zadržení. „To koště,“ zařvala jsem na Jiřinu. Volnou rukou jsem zmetka mydlila po hlavě a v mžiku zahodila letité zásady.

Konečně mě pustil a zmizel za mohutným stolem. Seskočila jsem do místnosti jako průzkumník na nepřátelské území. Stál v rohu a pozoroval mě. Tmavá očka se mu blýskala pod hnědým obočím jako nakresleným na bílé hlavě. Na první pohled roztomilý poník. Nachystala jsem si do levé ruky lonž a pravou si omotala silným svetrem. Pokud se mi zas pověsí na předloktí, budu chráněná.

Malý smrad postupoval kolem stolu krok za krokem, aby se vzdálenost mezi námi nesnižovala. Pořádně to uvnitř zřídil. V ponuře zařízené místnosti s krbem, bylinkami a spoustou pavučin se na stole i pod ním válely a rozlévaly lahve omamného obsahu, jako by tu často přebýval chlap. Přes starodávné křesílko někdo přehodil pánskou vestičku, na polici vedle skleněné koule ležela vyřezávaná dýmka a u ohniště se vyhřívaly mužské boty. Lýkovcová se nezdá.

Uvolnila jsem židli, která podpírala kliku, a málem přišla o život, když se odněkud vznesly dvě zpola oškubané slepice a hystericky se snažily dostat na svobodu. Pod nohama mi ještě proběhla jedna zcela nahá, dokonale zbavená peří a stydlivě zmizela za rohem. Tak to bychom měli. Teď ještě kůň. Popadla jsem stůl a přistrkovala ho ke zdi. Pony vyrazil, snažil se za něj schovat, ale uvízl v rohu.

„Tak co, šmejde, vylezeš dobrovolně, nebo ti mám pomoct?“

Poník vyklenul krk jako velký hřebec, rytmicky zadupal a zafuněl. Možná se přiotrávil alkoholovými výpary, nějak prapodivně se mu blýskala očka. Tak dobrá. Bez potíží to tedy nepůjde, styděl by se sám před sebou. Každý má svou hrdost.

„Půjdete, pane poníku, sám a v klidu?“ ukázala jsem ke dveřím a ustoupila ke stěně. Hrábl kopýtkem a elegantně, s hlavou vztyčenou, proklapal kolem mě. Na dvorku ještě zkusil uhádat svobodu, ale když jsem trvala na svém, zalezl do své morbidní ohrady.

„Šikula,“ pochválila jsem ho před Jiřinou. „Zasloužil by si, aby se mu někdo věnoval. Musí být už koňský dědek, ale takovou tenkou holku by jistě unesl. Doufám, že ho tetička Lýkovcová nenechává stále zavřeného.“

„Ale kdepak,“ zavrtěla šťastná Jiřinka zrzavou hlavou, „to by děsně nadával. Ale musíme před ním hlídat pití. Jinak to takhle dopadá.“

„Snad nechceš říct, že ho trápíte žízní? Vody může vypít, kolik chce,“ poučila jsem ji přísně, „a teď raději uháněj do chalupy uklidit.“

Dokonce mi poděkovala a zmizela v domku. Od té doby jsem o Lýkovcovic rodině nic neslyšela až doteď, kdy mi stará dáma zničila moped.


„Kdo mně, stařence ubohé, zachrání jedinou vnučku? Já nešťastná, bezmocná osoba, vydaná napospas zlýmu osudu!“

Fajn představení, plete si vnučku s neteří. Půjdu jí skřeta vyhnat z chalupy, ale rozhodně se nepřetrhnu.

„Já tu svou Jiskřinku už nikdy neuvidím! Děvče nešťastný!“

Odemykám svůj domek, bývalou katovnu po dědečkovi a zevnitř to hustě zapáchne myšinou. Mrchy mrňavý! Musím nakoupit pastičky.

„Co je s vaší Jiřkou, paní Lýkovcová?“

„Unesl mi ji přece poník!“

Odkopnu bačkory a znovu nazouvám důkladné boty. Kruci, tahle rodina mě zničí. Ale jestli holka zmizela s tím chudákem poníkem, mám na tom trošku podíl.

„Utíkejte napřed, Lýkovcová, letím za vámi!“

Vyrazím vzápětí, ale musí znát tajnou zkratku, protože ji doženu až na kopci u chalupy. Nervózně pochoduje sem a tam a samozřejmě se mě snaží šikanovat.

„Honem, honem, Martino, do půlnoci musí být tady v bezpečí, nebo nastane děsnej malér, jasný?“

„Rozkaz, madam,“ zasalutuju a baba po mně smýkne pohledem oček, velmi podobných poníkovým. Polokoni slušely víc.

„Jdeme,“ narazí si květovaný šátek hlouběji do čela a vede mne k lesu jako generál.

„Tak to pr,“ zabrzdím u prvních stromů Zakletého. „Tam já nechodím.“

„Hlouposti, les jako les.“

„Možná pro vás, ale já nechci do konce krátkýho života svítit.“

„Co? Nesmysl. Na to nemáš, děvenko. Hezky mi přiveď poníka. Pak bude všechno v pořádku.“

„Pro vás, sousedko, ale já raději zavolám policii, ať vám pomůžou. Nahlásíme pohřešované dítě a uprchlého poníka. Aspoň si pohlídají silnice.“

„Jaký silnice? Vlez do toho lesa, Martino, a přiveď mi urychleně Vánka!“

Lýkovcová se přestává ovládat. Jak mám udržovat úctu ke stáří, když se chová jako rozmazlený spratek? Vztekle hopsá v obrovských gumácích, svírá vrásčité pěstičky a buší jimi do sukně připomínající použitý pytel na brambory. Ve vesnici jí nikdo neřekne jinak než Ježibaba Lýkovcová a samotné mi dává zabrat, abych ji tak neoslovila.

„Heleďte se, sousedko, nezkušená holka je podle vás v lese vydaná napospas splašenému poníkovi. Přece je ve vašem zájmu, aby ji hledalo co nejvíc lidí. Může ležet někde pod keřem a potřebovat pomoc.“

„Propánajána, chudáček, třeba je tam opravdu úplně sám, zlým silám vydanej na milost!“ Aha, tak baba se nebojí o Jiřinu, strachuje se o poníka. Osobně chápu, ale obecně není dobré dávat najevo větší starost o zvíře než o člověka.

„Paní Lýkovcová, vaše neteř může být vážně zraněná, zavolejte pomoc!“ zatvářím se tedy káravě.

„Ale to víš, Martinko,“ nasadí opět sladinkový tón, „pěkně vběhni do lesa, najdi poníka a já zajdu do vesnice pro lidi. Tak šup, šup!“ Očividně se mě snaží vmanévrovat do Zakletého lesa.

„Tak pojďte se mnou,“ nabídnu potměšile, „pomoc zavoláme mobilem.“

„Jo, jo, jen si vyklepnu kamínek ze střevíčku,“ zašoupe gumákem po zemi, „a hned jsem za tebou. A nezapomeň, do půlnoci musí mít tenhle provaz Vánek na krku, jinak se budou dít hrozný věci!“

Zase vyhrožuje, i když zní docela starostlivě. Ale naletěla jsem a vkročila do toho zatracenýho lesa. Kdybych v dětství jezdívala na vesnici častěji a nejen o prázdninách, věděla bych, kdy se na taková místa prostě nechodí. Například před jistou nocí na přelomu dubna a května. Jenže jsem vyrůstala převážně ve městě.

První tři kroky se nic nedělo. Šumělo to, zpívalo, vonělo jarem. Pak se se mnou všechno zatočilo a poslední, co jsem slyšela z reálného světa, byl krákoravý Lýkovcové hlas: „Nezapomeň, Martino, do půlnoci musíš mít poníka chycenýho! Zachraň ho a s nikým se nepárej, však to umíš!“

Motolice přešla a les vyhlížel naoko stejně. Změnila se ale vůně. Táhne mě dál jako ohaře čerstvá stopa. Takhle voní dobrodružství a tajemství. Skoro bych se s chutí pustila do hlubin hvozdu, když si matně vzpomenu na Lýkovcovou. Otočím se, ale nohy mě neposlouchají. Zní to neuvěřitelně, jenže ačkoliv mám staruchu na dohled, jako by mě od ní dělilo odpuzovací pole. Baba spokojeně stojí s rukama založenýma a tváří se, že mě nevidí. Ropucha jedna! S podivnou silou bojuji marně. Pustí mě jen opačným směrem. Tuším, že nedělám dobře, ale přistoupím na hru a vydávám se dál.

Směr poníkova úprku je dobře čitelný. Co je pro starou skautku dálnice vydupaná vykrmeným koníkem a hubenou, avšak dost vysokou dívkou? Výzva.

Zhoršilo se počasí. Vyhrnu si límec a sklouznu do první zarostlé rokle. Zakletý les je jich plný, chudák Jiřka. Na koni bych se sem bála. Takové širokorozchodné ponisko s nízkým těžištěm je v příkrém terénu jistější než nohatý kůň, ale stejně. Holka je dobrá, že se tady udržela.

Supím do protější stráně, rozrážím výhonky keřů a musím si pomáhat rukama. Lýkovcová, tohle vám nedaruju! A ještě tady čuchám radon. Beztak on mě tak začaroval.

Na drsné kůře borovice visí chumáč bílé zimní podsady. Tlusťoch se otřel o strom. Těžko posoudit, jestli náhodou nebo za účelem zbavit se nepohodlného nákladu. Ale Jiřka je šikovná, nikde tady neleží.

Ztrácím pojem o čase a konečně mi dochází, že se les na můj účet baví. Špitá si a posmívá se: „Podívejte, hlupačka, mohla sedět u televize s nohama na stole, pojídat něco chutného a nasávat teplo z kamínek. Místo toho se tady potácí v montérkách a šněrovacích bagančatech, tulí se do vaťáku a sprostě nadává.“

„Háúúúííí!“ zaječí mi v tom něco do ucha, až v něm zalehne. V první chvíli jsem se lekla a teda fest. Pak nastupuje reflex a vrazím tomu ostře loktem, až to hekne. Teprve potom se otočím. Za mnou nestojí úchyl, ale leží cosi šedohnědého s rozčepýřenými chlupy. Zprvu jsem se polekala, že mám na svědomí divokou kočku, ale na zákonem chráněnou šelmu je to moc velké. Tak třeba mohutný pes, ale psa přece poznám. Navíc, podle reakce na úder, to muselo stát na zadních.

S citem do toho píchnu klackem. Nic. Nakonec to chcíplo a mám malér. Že jsem sem vůbec lezla! Pohnulo se to a vydalo táhlé zasténání.

„Co jsi zač?“ ptám se podle svého soudu mírně. Tvor se nadzvedl a panicky se snaží odplazit do křoví. Roste od nás dost daleko, takže vedle něj ujdu kus cesty. Nějak mu to nepřidává na klidu.

„Hej, slyšíš?“ oslovím ho znovu. „Neboj se, hodný pejsek, já ti neublížím.“

Zarazil se v půlce pohybu, pomalu se otočil po hlase a pak jsme svorně zaječeli oba. Já, protože to mělo obličej a on, protože je hejkal, jak mi potvrdil později.

„Fuj, to jsem se ale lekla,“ opřu se o strom a pořádně se rozdýchávám. „Tak já se vydám pro poníka a najdu opici.“

Znovu zaječel.

„Slečno,“ oslovil mě někdo za mými zády, „neznalost vás omlouvá jen do určité míry.“

Důstojně přichází vysoký muž v dlouhém plášti barvy noční oblohy posetém zlatými hvězdami. Stejné hvězdy se mu třpytí na vysokém, špičatém klobouku bez krempy, jako by mu na hlavě seděl kužel. Podlouhlou tvář s hustým obočím nejspíš zdobí dlouhý vous a muž si jej co chvíli zálibně hladí a mne štíhlými prsty.

Maškara v hlubokém lese mi přijde bláznivější než opice, ale udržím se a nechám jeho vzhled bez komentáře.

„Magistr Mrak,“ uklonil se se vší vážností.

„Těší mě, Martina…“

„Znám vás,“ uklonil se znovu, „a předpokládám, že odhadnete mou, jaksi, profesi.“

„Vypadáte na kouzelníka ze staré pohádkové knížky, pane Mraku, z takové té poctivé, co má pohádkově dětské, kvalitní ilustrace.“

„Tak, tak,“ zatvářil se polichoceně. „Malíř zřejmě věděl, jak vyhlíží skutečný kouzelník naší oblasti. Víte, slečno, v dnešních dobách se kříží náhledy na našince strašným způsobem jako pouliční podvraťáci. Hanba! My protestujeme, aby…“

Chlupatá hrouda u našich nohou do jeho slov procítěně zavyla.

„Dobře, prohlédnu tě,“ sklonil se nad ni varietní umělec. „Ukaž, to bude dobré, nepřeháněj. Copak může mít taková slečinka nějakou sílu? Zvedni se a rozchodíš to.“

Chlupatec s vytím a kňučením vstal. Jde o primáta slušného vzrůstu, může být jen o hlavu menší než já.

„Jsem hejkal a taky se tak jmenuju,“ houknul.

Poněkud mě zmátl. Jestli je to také maska, pak klobouk dolů. Má tmavé, pichlavé oči pod huňatým obočím, mocný vous a ústa, která v klidu nejsou vidět, ale při akci se rozevírají od ucha k uchu. Chlupy mu rostou po celém těle, proto ta mýlka s opicí. No nic, je čas předvést slušné vychování.

„Promiňte, pane, omlouvám se za tu ránu, ale vyděsil jste mě. Nesnáším, když mě někdo poleká zezadu.“

„Zepředu by to nemělo správnej účinek,“ zahuhlal. „A opravdu jste se lekla?“ zajiskřilo mu náhle v očích. „Pak teda - hej jajajajá!“

Úplně mně to zavibrovalo tělem a ozvěna rozezvučela les. Zmetek jeden, takhle mi odežene poníka!

„Mlč, Hýkale! Myslíš, že tady budeš řvát jako na lesy? Na to zapomeň! Ještě jednou a udám tě hajnýmu, i kdybych se pak za to měla stydět!“

V mžiku sedí schoulený pod keřem a kouzelník se nenápadně směje do kapesníku.

„Máte moc fajn kamarády, pane Mraku. Pokud někam spěcháte, laskavě pokračujte, já tady mám práci. Hledám zrzavou slečnu se strakatým poníkem. Pokud jste je náhodou neviděli.“

„Ale, to je náhoda!“ přestal se rázem magistr dusit. „My s Hýk… tedy s Hejkalem jsme tomu, ehm, zvířeti taky na stopě.

„Cestou na maškarní?“

„Co, prosím? Mladá dámo, vy asi nevíte, kde jste a co je dnes za den. Kterýpak dobrák vás vlastně za poníkem poslal?“

„Majitelka přece. A má starost hlavně o svou neteř,“ zalhala jsem pustě.

„Pche, to zrovna,“ zavřískl Hejkal, přestože si pevně držel dlaň před ústy nebo co to má. „Jiskřina se o sebe umí postarat, domů nakonec trefí a dělat z Lýkovcové tetičku, no já se snad začnu smát!“

„Běda, jestli mi to rozbrní uši. Neudržím se,“ nastavila jsem výhružně loket a Hejkal zalezl hlouběji do keře.

„Sněží,“ pronesl kouzelník a zatvářil se smrtelně vážně, přestože se před chvílí královsky bavil. „Povídám, že sněží,“ zdůraznil a povytáhl na mě obočí.

Nechápu. Co já s tím? Na debatu o počasí nemám čas ani náladu.

„Slečno Martino, musíme urychleně Vánka najít. Asi se s Lýkovcovou pohádali, a on se vydal trucovat do lesa bez ohledu na následky. Pokud dojde k nejhoršímu, může to postihnout celé okolí a vás také.“

„Jasně, pane Mraku. Nepřizpůsobivé sousedce Lýkovcové uteče unuděný poník, zmizí nevycválaná neteř, a já to odnesu. Měla jsem zavolat tu policii.“

„Vy opravdu nic nevíte,“ upřímně žasnul a pokrčil kolena, aby mi zpříma viděl do tváře. „Ona nic neví,“ obrátil se poté do keře.

„Jsem asi natvrdlá,“ ucedila jsem vztekle. Zdržují a nepomůžou.

„To bych si sám, o jaksi, dámě, nikdy nedovolil říct,“ uklonil se mág, a ve tváři mu zacukalo. Keř provokativně zachrastil, ale jakmile jsem se ohlédla, okamžitě ztichnul.

„Slečno, Vánek není obyčejný poník. Těžko by si cosi takového Lýkovcová držela v domě. Vánek je její trpaslík, prostě…“

Nevím, jak podrobně hodlal magistr maškarnictví vysvětlovat zootechničce původ severské větve malých koní, protože ho přerušil usedavý nářek. Lesem táhl mlžný opar, občas se krátce zformoval v průhlednou dívku a opět se beztvárně rozpadl a plynul naším směrem.

„Mlžína,“ heklo to z keře s opovržením. Zazdálo se mi, že jsem se konečně doopravdy zbláznila a poprvé mě napadlo, že kouzelník s Hejkalem nemíří na bál.

Stvoření k nám doplulo a zhmotnilo se. Tak to mi ještě scházelo! Vnadná dívčina průsvitně oděná, zlatavé vlasy až na zem, půvabná tvář. Snad je aspoň úplně blbá, ať je na tom světě nějaká spravedlnost.

„Sněží,“ překvapila nás. Možná spravedlnost existuje.

„Vidělas ho, Mlžíno?“ zeptal se kouzelník netrpělivě.

„Ne, příteli, Vánek dlí v neznámu. Asi je nám určeno prožít trudné doby v počasí nevlídném. Co si jen se sestřičkami počnu? Jak zatančím jarní taneček? Já nešťastná!“

Hejkal vylezl a s gustem si odplivl. Víla nebo co, si s přehnaným odporem upravila sporý šat a odvrátila se. Uječený chlupatec mi začínal být sympatický.

„Kdopak to je?“ zaměřil se přelud na mě.

„Slečna Martina z katovny, nejbližší sousedka ježibaby Lýkovcové,“ představil mě magistr se starodávným pukrletem. „A víla Mlžína, ozdoba našeho lesa,“ protáhl ironicky tvář, ale víla se zatvářila velmi polichoceně.

„I jděte, příteli, jsem pouze jedna ze sester, těžko soudit, kdo v lese sline největší krásou.“

„Choroš,“ zašeptal Hejkal, až se to lesem rozléhalo. Slečinka v průsvitném sytě zbrunátněla a vztekle dupla nožkou.

Bavila jsem se obdobně jako kouzelník. Ale čas letí a netřeba trávit ve zmrzlém lese celý den.

„Tak se tu mějte, já jdu hledat poníka, než padne tma.“ Pokud jsem při smyslech a trávím život v přítomnosti nadpřirozených bytostí, budu se tím plně zabývat až doma v teple a pohodlí.

„Ovšem, jdeme také,“ připojil se magistr s naprostou samozřejmostí. „Poníka hledá celý les. Nikdo nechce prožít léto v moci rozhořčeného trpaslíka.“

Nehodlala jsem se už na nic ptát.


Bez větších potíží se prodíráme další kilometry, když Hejkal v popředí mohutně vzkřikne: „Ha! Stopa!“

Pod dosud neolistěnými duby se tmavě vyjímá kruh vyválený ve vrstvičce sněhu. Podobně vyhlíží místo rozryté hladovými divočáky.

„Vidíte?“ zabodne kouzelník do země dlouhou hůl. „Tady spadla Jiskřina na zem a něco ji táhlo hlouběji do mlází. Nejspíš medvěd, chudák.“

Probralo mě to. „Hloupost, magistře, medvědi u nás dávno nežijí, vždyť je to nejmíň sto padesát let, co u Kouzelné Vsi střelili posledního vlka. Takže…“

Nevnímá mě. „A tady se odlehčená kopýtka nečekanou silou zarývají do země.“

„Nejspíš poník kope toho medvěda,“ bavím se ironicky.

„Já se bojím!“ zapiští Mlžína a sápe se po Hejkalovi. Zaječel, jak jinak.

„Ticho!“ okřikl je přísně kouzelník. „Přátelé, došlo k nejhoršímu. Obávám se, že se nacházíme poblíž perníkové chaloupky. Bez naší pomoci se poník k Lýkovcové nenavrátí.“

Snad mě omlouvá, že jsem opravdu měla hlad, žízeň, zima mi byla a blížilo se stmívání. Rozesmála jsem se tak mocně, že i Hejkal na mě hleděl s obdivem. Zato kouzelníka jsem zklamala, a dal to několika dobře mířenými slovy najevo.

Pokračovali jsme mlčky. Pod starými stromy nastal soumrak, a musela jsem spoléhat na své spolupátrače. Nic příjemného, jenže co naplat, když to tady neznám a noc je na krku. Už jen pro tyhle útrapy si po návratu důkladně promluvím s jednou stařenkou.

Kolem se míhají prapodivné stíny, kořeny nám podrážejí nohy a stromy si snad navzájem vyměňují místa. Kdokoliv jiný by v takovém lese potkal okřídlené víly, magické jednorožce, hrdé elfy či charizmatické bojovníky, a já honím tvrdohlavého poníka s partou obyčejných českých strašidel. Do toho mi Hejkal neopomněl vysvětlit výhody nadpřirozenosti ve vztahu k nedostatku světla. Nechtěla jsem ho bít, teda chtěla, ale nehodilo se to.

Zasypaní sněhem jsme konečně vyšli na mýtinu, kterou zdobí malý domeček s přilehlým hospodářstvím. Jak kouzelně svítí okénko do tmy a nepohody!

„Je doma, baba,“ potěžkal kouzelník v ruce hůl.

„A nejspíš ho chytla,“ zavětřil Hejkal a plíživě nás předběhl.

„Tak to je konec,“ zavzlykala plačtivě Mlžína.

Kouzelník s Hejkalem nezamířili přímo ke dveřím, ale opatrně obíhají domek jako partyzáni. Opanovala jsem touhu škemrat o vpuštění a trpím mrazem, abych nepřekazila akci.

Muži činu se obezřetně kradou k chlívkům. Dychtivý Hejkal vcelku snadno dosáhl na závoru, když ho neznámá síla nejprve zvedla do výše, zatočila s ním nad vrcholky stromů a vzápětí jím prudce mrštila do sněhu. Chvíli jiskřil a trhavě sebou tloukl o zem.

„Mrcha,“ ulevil si kouzelník a dotknul se neviditelného pole kolem chlívku holí. Rozkmitala se a vzplála modravým plamenem. „Má to obšancované. K Vánkovi se nedostaneme.“

Posbíral polomrtvého, doutnajícího Hejkala a přinesl ho k nám. „Tak co, děvčata, napadá vás něco?“

„Jo,“ skřípnu zmrzle. „Zaklepeme, a když nás pozvou, vejdeme dovnitř. Když ne, tak taky.“

„Slečna Martina se nebojí,“ oznámil magistr výsměšně. „Slečna Martina nejspíš neví, kde se právě nacházíme.“

Chtělo se mi něco odpovědět, ale raději mávnu rukou, která pomalu ztrácí cit, a zamířím k domku. Až těsně u něj mi došlo, že je převážně postavený z perníku. Ale já jsem přece dávno dospělá!

Zabuším na dveře a za mnou se někdo zachichotá. Svůdná Mlžína. Znovu se opřu do dveří, a tentokrát mi poklepe na rameno kouzelník.

„Ehm, vzdělaná dívko, klepete na perníkovou chaloupku.“ Nestojí mi za otočení, natož za odpověď. „Na perníkovou chaloupku se neklepe, perníková chaloupka reaguje na…“

„Vím, jak o sobě dát vědět,“ sjedu ho a zimou se mi dělá špatně.

„Nepochybně,“ cinkne to kouzelníkovi v hlase, „jenže tady náš Hejkal, jaksi, mře po zásahu jedubabího kouzla. Takže s dovolením, popotáhnu si za perníček.“ Zalomcuje odchlíplým kusem dřeva pečlivě namalovaným za pardubický perník a vzápětí se dveře rozlétnou. Do tváře mi zblízka zazírá ksicht ještě odpudivější než baby Lýkovcové.

„Co tady chcete?“ zavřískne zkroucená osoba oděná v záplatovaných hadrech a šermuje mi před očima důkladnou sukovicí. Snad takhle nedopadnu, až se věkem přiblížím těmto ženám. Zdá se, že je to nakažlivé. Lýkovcová přes kopírák.

„Ale, ale, madam Perníková,“ osloví ji káravě kouzelník a ohleduplně mě odsune stranou. To neměl dělat, odstavil mne tím od slabého zdroje tepla, které podél babice pronikalo.

„Prosíme o krátký azyl,“ oznámím a drze vlezu do chalupy.


Uvnitř panuje teplo a po chvíli si všimnu, že je přítomna společnost. Na jakémsi bidle zavěšeném nad pecí hřadují maličcí trpaslíci s pestrobarevnými čepičkami. V kožešině pod nimi spí vypelichaný bezdomovec a něco se nejasně hýbe ve výklenku u dveří. Že je obsazeno i pod stolem, mi došlo až později.

„Vypadněte!“ vykřikuje baba a snaží se vystrnadit Hejkala pometlem.

Dosud značně paralyzován výbojem ztěžka přikráčel k peci, opřel se o ni a klesl na kolena.

„To jste mu způsobila vy, Perníková,“ stroze babě oznámil magistr a vyprostil zpod stolu důkladnou židli. „Zde pro vás,“ nabídl i mně. S povděkem jsem usedla a nahlas přemýšlím, zdali je některý z perníků jedlý.

„Přirozeně to není k jídlu, slečno, jedubaba pouze kamufluje chutné perníčky. Hladovec za ně zatahá a ona jde po něm jako pavouk. Jak někdo dospělý může věřit, že by se skutečný perník v dešti nerozmočil?“

„Jednoduše, magistře, v pohádkách přece dokážou nadpřirozenci cokoliv.“

Udělal pohrdavé pch.

Právoplatná majitelka jakoby perníkové chaloupky vztekle pobíhá po místnosti a snaží se nás vyhnat. Hejkal si u pece nahřívá chlupy na zádech, Mlžína se snesla vedle střídavě mizejícího vojáka ve výklenku a my s kouzelníkem to všechno pozorujeme od stolu. Momentálně nemám nejmenší zájem vylézat do psího počasí. Mohli by mně naslibovat deset magických mečů nebo dračí vejce natvrdo, stejně by si pro ně museli dojít sami. A v tomhle lese beztak lítá jen jeden rozmazlený poník a praštěná holka.

„Jak si to vůbec představujete?“ krákorá baba zoufale. „Přepadnete bezbrannou stařenku a zabydlíte se jí v domečku? Potřebuju klid na starý kolena!“

„Tak vraťte Vánka a máte klidu habaděj,“ poradil jí kouzelník a vyzývavě si přehodil nohu přes nohu.

Okamžitě dokrákala a sklapla.

Dosud neposlušnými prsty lomcuji s obalem ovesné tyčinky a přemýšlím, koho sežeru, pokud mě nezasytí. Jak asi chutná přízrak?

„A ona je člověk!“ obviňuje mě Perníková. Nevychovaně ukazuje křivým prstem, a ani si nevšimne, že jeho koneček míří vlastně na kouzelníka.

„To máte jedno, milá hostitelko,“ pokrčí Mrak rameny a starostlivě prohlíží ohořelou hůl. „Vůbec si nedělejte naděje, Lýkovcová by zrovna dnes do Zakletého lesa průměrnou osobu neposlala.“

Nabyla jsem dojmu, že mě urazil, ale nejsem stavu zjistit jak.

„Ano,“ přiloží si hbitě Mlžína, „tahle holka je opravdu hrozná.“

Tak to už není možné nechat bez povšimnutí. „Takže já vám připadám hrozná?!“ rozhodně přistoupím k víle a s uspokojením sleduji, že se ona i vedle sedící přízračný voják poněkud zmenšili. „Já se vystavuju po lese skoro nahatá? Já kvílím a vzdychám, když mám udělat pár kroků navíc?“

„Klid, vy, ehm, typická představitelko lidství,“ snaží se mě kouzelník ukonejšit, ale dobře vidím potměšilá světýlka v jeho očích, „zůstaňte laskavě nad věcí a nevnímejte příliš vílí kvílení.“

„On se jí zastává!“ nasadí Mlžína pronikavý soprán.

Nenápadně na ni vypláznu jazyk. Výborně, povedlo se, následuje pěkný hysterák. Fakt velebná nadpřirozená bytost. Ale co jsem mohla čekat v lese kousek za chalupou.

„Chci, abyste všichni vypadli prýýýč!“ naléhavě žádá Perníková a buší pěstmi do zdi. Nejspíš bude s Lýkovcovou příbuzná.

„Osobo, neviděla jste tu projít poníka s dívkou?“ zeptám se jí bezelstně, když se musí zhluboka nadechnout.

Kouzelník vyprskne a baba upadne do vzteklé zasmušilosti.

„Copak to asi bydlí v chlívku?“ zajímá se zmateně Hejkal, jakmile z něj opadlo částečné ochrnutí.

Baba sebou trhla, ale dál zarputile hraje zasmušilou.

„Počítám, že poník,“ ozve se tedy kouzelník a Mlžína horlivě přikyvuje.

„Blbost,“ odsekne Perníková a zas se vyčkávavě schoulí.

„Žádná blbost,“ přidává se mizející vojenský přízrak. „Všichni dobře víme, že Vánek musí být tady.“

„A co Jiřina?“ zeptám se hodně nahlas. „Vás nezajímá, co se stalo s tou dívkou?“

A mně, prosím, ve vsi vyčítají, že se víc zajímám o zvířata než o lidi. Poník tohle přežije, jenže holka může ve vánici zahynout! Opravdu začínám mít o Jiřku starost. Konec dubna, mrzne, sněží a fučí. Pokud si jen vymkla kotník, může to být velký problém. A to nevěřím na medvědy jako mistr kouzelník.

„Jiskřina?“ vyvalí na mě Mlžína veliké oči. „Jak by se mohlo něco stát jiskřivce? Hej, poslouchejte, tady ta holka si myslí, že Jiskřina je člověk! Ona neví, že…“

„Já sám a citlivě,“ zarazí ji magistr. „Jiskřina není Jiřina, slečno Martino, ona je mladá ohnivá žena ve fázi jiskření. U Lýkovcové přebývá na zkušenou. Že jí vypustila, ehm, právě naštvaného poníka - trpaslíka, to byl osudový omyl, ale stalo se. Rozhodně bych se ale neobával, že ji skolí chladné počasí. To tedy rozhodně ne.“

„Takže proč všichni šaškujeme po lese?“ cítím v krvi nebezpečně klokotat adrenalin.

„Jde nám o Vánka přece.“

Nesnáším, když ze mě někdo dělá blbce. To zvládám dost dobře sama.

„Musím pro polínka,“ zamumlá baba a křepce zmizí ve vánici.

Ve světnici nastává shon.

„Kde je? Co tam dělá?“ pokřikuje oživlý Hejkal a snaží se vrávoravě vstát z lavice.

„Nic nevidím,“ vzteká se Mlžína a marně utírá sklo ručkou.

„Pusťte mě k tomu,“ rozbliká se nervózně přízrak jako neonový poutač, jen bzučet.

„Klid, přátelé,“ povstane kouzelník a poupraví si klobouk, který se vlivem nízkého stropu povážlivě naklonil. „Potřebujeme plán, neboť proti nám stojí velmi mocný nepřítel.“

„Ježibaba z pohádky,“ neodpustím si docela tichou poznámku, ale nadpřirozené bytosti mají někdy velmi jemný sluch.

„Ehm, slečně, připadá Perníková bába jako neškodná stařenka, ale my, co tady nějakou dobu žijeme a do problému vidíme, dobře víme, čeho je schopná.“

„Rozhodně neuvěřím, že žere malé děti,“ upozorním a zřejmě to probudilo bezdomovce na peci. Posadil se a neomaleně zívnul.

„Jsem loupežník. Co máš v kapsách?“

„Balíček papírových kapesníků, tužku a obal od zdravé tyčinky. Pokud v něm zbylo pár drobků, jsem ochotná krvavě se o ně utkat.“

Mávnul rukou a opět se svalil na pec.

„Tak se můžeme vrátit k naší nepodstatné záležitosti?“ otázal se kouzelník jízlivě. „Kdo se hlásí jako další dobrovolník na zlomení ježibabího kouzla?“

„Na mě se, Mraku, nedívej,“ zavrtěl přízrak nezřetelnou hlavou, „proč si myslíš, že se tak přerušovaně zjevuji? Hlídací kouzlo mě úplně rozhodilo.“

„Nikdo z nás už dobrovolně přes babiny čáry nepůjde,“ upozornil Hejkal rozhodně. „Na tuhle příležitost čekala celou věčnost, a poníka se jen tak nevzdá. Pozor, už jde!“

Všichni se urychleně vrátili na svá místa a předstírají úporný nezájem.

Ježibaba pustila do světnice závan ledového vzduchu a několik sněhových vloček. V náručí nese dvě, slovy dvě, malá polínka, která s hekáním a nadávkami láduje do pece. Marně si ji snažím představit jako zlou ježibabu, co na lopatě šoupe do ohně vypaseného Jeníčka.

Zakručelo mi v žaludku a zřejmě to opět probudilo loupežníka. Jestli je tu někdo lidožravý, typuji na něj.

„Tady opravdu není nic k jídlu?“ obrátím se šeptem ke kouzelníkovi. „Ty perníčky vypadají jako živé.“

„Baba nepeče,“ odseknul, zřejmě jsem jej vyrušila z rozjímání.

„Ale peče,“ hádá se Mlžína. „Kolikpak jste, Perníková, upekla vlastně dětí?“

Ježibaba po ní loupne zlověstnými očky a ústy, která skrývají tři zuby, něco neslyšně zamele.

„Asi se nechce zpovídat promiskuitní rusalce,“ zachechtá se Hejkal a na peci se přidává hrubý hlas zanedbané existence. „Jen se přiznej, drahá Mlžíno,“ zarýpe povzbuzený Hejkal, „opomněla jsi snad v našem lese ještě někoho oblažit svými půvaby?“

„Kromě tebe, šmíráku?“ sevřela Mlžína drobné pěsti. „Já si můžu vybírat a taky to dělám! Kdybych o to stála, dávno je ze mě v lidském světě uznávaná modelka nebo filmová hvězda!“

„Tak na to nemám dost frantazie, jakože se Franta jmenuju,“ rozesmál se loupežník a rozmarně rozhoupal bidlo s trpaslíčky. Vesměs popadali a hbitě mizí ve škvírách podlahy. Hodili by se, šikulky, jistě dokážou vytlačit z chalupy myši.

„Však se podívejte,“ skočí přede mě křepce Mlžína a zaujme výstavní postoj. „Trochu rozdíl, ne?“

Sedím v rozepnutém vaťáku, pod kterým se skrývají pracovní montérky, a možná už v teple začínám páchnout hovězím hnojem. Lýkovcová mě do akce vytáhla dřív, než jsem se stačila převléknout. Maličko zatoužím po dobách, kdy jsem ve městě používala šaty, ale na vnadnou vílu bych stejně neměla. Mrcha průsvitná.

„Modelku by mělo být vidět,“ ušklíbnu se, „ty jsi dobře patrná jen v jistém úhlu. Smůla, ne?“

„Omyl,“ triumfuje, „víš vůbec, kolik z nás se u vás dobře uchytilo?“

„A v jakých odvětvích!“ významně dodá z pece loupežník a opět se halasně rozesměje. Mlžínu to konečně urazilo a odvlála na své místo.


Venku něco zaskučelo a baba sebou nespokojeně trhla. „Musím pro polínka.“

„Kontroluje Vánka,“ zasyčel přízrak a jako by trochu povyrostl.

„Jenže ten se od ní bez naší pomoci nedostane,“ bouchl kouzelník pěstí do stolu.

„A to vadí?“ zeptala jsem se unaveně. „Připadá mi dost jedno, jestli sedí u Lýkovcové nebo tady v té vaší rezervaci u Perníkové.“

„Tak to je tedy pořádný rozdíl!“ vzkřiknul kouzelník mocným hlasem a loupežník s ostatními přikyvují. „A poznámky o rezervaci si příště laskavě nechte pro sebe, slečno Martino. My jsme svobodní a velmi mocní tvorové.“

Vešla babizna a opět přiložila dvě slabá polínka. V místnosti nastává dusno, zřejmě je má poznámka urazila.

Do oken se opírá stále silnější vichr a v komíně procítěně kvílí meluzína.

„A takhle bude skoro pořád, pokud neosvobodíme Lýkovcové trpaslíka,“ zašeptá mi kouzelník vztekle do ucha. Jako bych za to mohla já.

Pod stolem se něco pohnulo. Pes. No prosím a pak že ježibaba nemá ráda zvířata. Trochu jsem se shýbla, abych ho mohla pohladit, ale zřejmě je plachý, uhnul. Se psy to umím, takže jsem se nenuceně rozvalila na židli a předstírám nezájem.

Málem mě překvapil. V poslední chvíli jsem koutkem oka zahlédla záblesk bílých tesáků a reflexivně vykopla pracovní botou. Těsně vedle, škoda.

„A ven! A všechny hnusný, chlupatý obludy okamžitě vylezou doprostřed místnosti, nebo o ně přerazím tuhle židli, i kdybych z ní měla vstát!“ zařvala jsem rozlíceně a vyděšený Hejkal  spadl z lavice a odplazil se doprostřed světničky.

„Ona myslela vlkodlaka,“ upozornil ho vlídně kouzelník.

„Vlkodlak?!“ sehnula jsem se a zblízka nahlédla pod stůl. „Fajn. Tak já takovou dobu sedím vedle smrtelně nebezpečného zvířete, a nikdo mi nic neřekne!“

„No co,“ projevil se přízrak jako totální cynik, „však vy umíte s maličkostmi řádně zatočit. Co vás znám, dokázala jste vyděsit nebo urazit všechny v téhle místnosti. Jste vůbec živá, když se ničeho nebojíte?“

„To se mám bát postaviček z pohádek? Bez urážky, ale snažíte se všichni působit světaznale, a přitom se schováváte v téhle nadpřirozené oboře a má vás v šachu obyčejná ježibaba. Kdopak si vás tady vlastně vydržuje? Koupil vám les nějakej bohatec nebo jste utvořili vlastní korporaci?“

„Tak to tedy opravdu nebylo nutné, slečno Martino, přestože jste zřejmě prožila šok,“ zamračil se rozhněvaný kouzelník. „Ano, lpíme na starých tradicích, i když je už nelze přesně zachovávat, ale nejsme zaostalí. Dobrovolně setrváváme v tomto lese, a je nás tu mnohem víc.“ (Ježibaba zrychleně zamlela ústy a těkavě se rozhlédla po zabydlené světnici). „Kdykoliv můžeme odejít do světa a splynout s davem, ale je i v zájmu lidstva, aby zůstaly tyto čisté oázy původního tajemna. Ať se vám to líbí nebo ne, patříme odjakživa k lidem, a naše zmizení by vykolejilo zemský řád nejméně tak zásadně, jako vymření mnoha živočišných druhů.“

„Dobrá,“ cítím se trošku zahanbeně, „ale to zvíře zůstane ležet přede mnou. Jakmile mi zaleze za záda, razantně zakročím.“

Vlkodlak s vrčením neochotně povylezl ke stěně. Působí jako větší pes s pronikavým, úhybným pohledem.

„Tak z tohohle mám nepříjemný pocit,“ přiznávám nahlas. „Navíc mi k nám ani nesedí. Slyšela jsem o nočních můrách v chaloupkách našich předků a četla o importovaných karpatských upírech, ale vlkomuž hnedle za humny… Ti snad loví sexbomby jen v amerických krvácích. Kde se vzal tady?“

„Vona nečetla O Červené Karkulce!“ zachechtal se chraplavě mezidruhový tvor.

„Fuj,“ ulítlo mně zase.

„No a co? Já se taky neošklíbám nad slečinkou, co nikdy nepochopí krásy a tajemství temný noci, zářících úplňků a svobodnýho života. Vsadím se, že v lidské podobě bys mě ani nepoznala, krasotinko.“

„Nepoznala by tě,“ přikývla Mlžína zasněně.

Skoro bychom přeslechli podivný zvuk zvenku, jen ježibaba vyskočila jako mladice a vytřeštěně se zadívala na dveře. Něco do nich opakovaně naráží a vydává mlaskavé zvuky.

„Neotvírejte!“ vypískne Hejkal a chrabře se snaží skrýt za průhledným přízrakem. Také ostatní se tváří rozpačitě.

Pobavilo mě to, ale střehnu se dát cokoliv najevo. Ostudy už bylo dost.

Do vyčkávavého ticha ježibaba zaklela tak sprostě, že vlastním uším nevěřím. Určitě neprožila celý život tady mezi stromy, tohle slovo zní zatraceně moderně. Nasupeně otevřela dveře a dovnitř se vkutálel malý, vlhký balík. Napětí ve světnici opadlo, jen baba se tváří žlučovitě. Odplivla si a odešla „pro polínka“.

„Viděls ho?“ obklopili všichni ranec a snaží se z něj dostat odpověď.

Pomalu se rozkoukává a podle všeho jde o vodníka. Vyhlíží tmavozeleně s vypouklýma očima, širokými ústy a žabími kuličkami na koncích prstů. Na hlavě mu sedí červený klobouk se ztuhlými pentlemi a tlusté tělo mu obepíná elegantní fráček. Velmi zajímavý obojživelný humanoid. Opravdu by mě zajímalo, jak tohle vzniklo. Jestli jde o mutaci, přežívající fosilii nebo neuvěřitelného křížence.

Pomohli mu, aby se usadil na štoudev s vodou a Mlžína mu starostlivě zastrčila šos, aby nekapal na špinavou podlahu.

„Bacilo mě to a moc,“ stěžuje si zelený mužíček ukřivděně, „baba má u mě pořádný vrubolek. Docela jsem zmrznul a cestou nepotkal ani malinkou tekutou kalouž.“

„Skoro všechny nás to přizabilo,“ pohlédl Hejkal vyčítavě na kouzelníka, „alespoň všechny, co se vlastním tělem snažili hrdinsky poníka osvobodit.“

„Člověk,“ ukázal na mě hastrman a vůbec to neznělo hrdě.

„Ale bez fantazie,“ odfrknul si přízrak přezíravě. „A co Vánek, jak je na tom?“

„Dupe v chlívku a zuří,“ kváknul vodník fňukavě. „Vidíte? Teď venku deští a prudce.“

„Dští nebo prší,“ opravil ho přízrak mírně.

„Neumí mluvit!“ zakňučel vlkodlak posměšně.

„Nemůžu za to, jsem po matce vodník a po otci hastrman, vrrrwolfe.“


Blížil se návrat ježibaby s dvěma kousky dřeva, a rozhodla jsem se projevit tedy dobrou vůli a definitivně odčinit poněkud unáhlený slovní výpad.

„Poslouchejte,“ oslovila jsem malověrné, „plně využijeme situaci. Nabídnu, že pomůžu nanosit dřevo, tím odvedu pozornost únoskyně, a vy společně osvobodíte koníka. Dobrý, ne?“

„Dáma si zřejmě neráčila povšimnout, že nás kouzlo u chlívku skoro zabilo. Jako by o tom několikrát nešla řeč,“ pronesl přízrak znechuceně. Připomíná napoleonského vojáka z počátku devatenáctého století a na prsou mu znepokojivě probublává krvavá skvrna.

„Počkejte,“ zarazil kouzelník pohrdavý smích, „jistá možnost by tu skutečně byla. Podle mého mínění právě slečna Martina může být jedinou osobou, na kterou ježibabí kouzlo nepůsobí. Je dostatečně tvrdá a nesenzitivní, nezdá se vám?“

Myslím, že to bylo urážlivé, ale mnohem víc mě pobouřil fakt, že bych měla vylézt na mráz a ozkoušet něco, co zamávalo s přítomnými jako výboj vysokého napětí.

„Ani omylem,“ pronesla jsem rozhodně a zadupala na vlkodlaka, který se nenápadně po kousíčcích přibližoval. „Já jen počkám, až se trochu umoudří počasí, a mažu domů. Lýkovcová si bude muset pořídit jiného mazlíka, poník nejspíš zůstane tady. Kdyby byl opravdový, pak zvířeti samozřejmě pomůžu. Ale když jde vlastně o myslícího trpaslíka…“

„Ha, ha, ha,“ řekl kouzelník posměšně. „Na jaképak umoudření hodláte čekat? Drahá slečno, ježibaba zadržuje trpaslíka, který vzteky vytváří právě tuhle krajně nepříjemnou povětrnost. Věřte nebo ne, ale dokáže takto řádit na celém katastrálním území, tedy i nad vaší chalupou, což by vás mohlo zajímat jakožto lidského sobce.“

„A že neřádil, když trčel u Lýkovcové? Baba jako baba.“

„Myslíte? Je tu drobný detail. Ehm, on totiž jaksi…“

„Býval manžel Perníkové, ale pak utekl s Lýkovcovou,“ skočila mu s chutí do řeči Mlžína. „Lýkovcová ho chránila doma nebo v magické ohradě a ven moc nechodili, jenže divoká Jiskřina ho přemluvila k výletu právě před filipojakubskou nocí a zrovna do našeho lesa, kde si ho nejspíš Perníková vyčíhala.“

Páni,“ zatvářila jsem se uznale, „romantický příběh ze života čarodějnic.“

„Že jo!“ souhlasila pro jednou Mlžína.

„Takže Perníková si vlastně chytila bývalého manžela,“ ujasnila jsem si stav. „No, to je teda něco, ale snad mu nic zásadního neprovede, když je vlastně přeměněný trpaslík, ne?“

„Osoba, co sežrala vlastní kočku, o zatoulaných děckách nemluvě?“ zeptal se loupežník významně a velmi vysoko zvedl obočí.

„Kočku?“ otřásla jsem se odporem.

„Ano,“ žalovala příčinlivě Mlžína. „Černou se svítícíma očima. Sedávala na střeše a …“

Vchází Perníková, mrskne polínka k peci a sjede nás pohledem, který mi najednou nedělá dobře na žaludek.

„Jste naše poslední naděje,“ zašeptá mi kouzelník. Předstírám naprostou hluchotu.

„Blíží se půlnoc,“ oznamuje ponuře přízrak a hypnotizuje mě nezřetelnýma očima. Ze všech koutů na mne prší vyčítavé pohledy. Vydírají.

I ježibaba mění výraz. Znepokojuje mě a dráždí, že se začíná tvářit spokojeně.

„Když to do půlnoci nezvládneme,“ syčí Mrak zblízka, „rok tu Vánek zůstane a pak máme zas jediný den na vysvobození. Baba bude celou dobu zdokonalovat neprůstřelnou obranu. Po dvanáct měsíců se tedy rozhodně neohřejete, slečno Martino.“

Brr. Dostali mě. „Ale, ale, paní Perníková,“ zatarasím babě cestu, „přece se nebudete na stará kolena tahat s poleny, když máte chalupu plnou ochotných hostů. Rádi pomůžeme, že?“ Rozhlédnu se po chaloupce a setkávám se s odhodlanými, lehce překvapenými pohledy. Možná by se v nich našla i kapka obdivu. Snad do mě nevkládají přílišné naděje, k pohádkové princezně mám zatraceně daleko. Nanejvýš drzá a odhodlaná Káča mohla být mou dávnou příbuznou.

Nastává nepřehledný mumraj. Protestující ježibabu obklopuje strašidelná hradba a mě někdo rázně vystrčil na mráz.

Napřed nevím, kde je sever, ale navede mě rachot. Poník hlasitě zuří.


V první chvíli to vypadá, že mě dostalo babino kouzlo, ale to jsem jen plnou silou vrazila hlavou do dvířek chlívku. Kouzelník se nemýlil, čáry se mě netýkají, zato důkladná petlice ano. Zalomcuji s ní a vylítne mi podobné slovo, jako nedávno Perníkové.

„Zmiz, obludo!“ ozve se zevnitř.

„Tak si tam chcípni!“ popřeju, ale nepřestávám dvířky lomcovat. Nikdo mi nejde na pomoc, ježibaba plně zaměstnává všechna strašidla.

„Ty nejsi čarodějnice?“ ujišťuje se opatrně vězeň.

„Asi ne, pane Vánku. Jsem jen vaše sousedka dole z vesnice. Letos v zimě jsem vás naháněla z domku do ohrady. Pěkně jste to uvnitř zřídil. Copak vám na to řekla paní Lýkovcová?“

„Nevybavuj se, holka, a raději mě pusť, dělej!“ poroučí. Moc bych za to nedala, že i dnešní výlet do Zakletého lesa spáchal pod vlivem opojného moku.

Kopnu do dveří. Nic. Bytelné a vzdorující.

Rachot od chalupy sílí, něco prolétne a bezvládně zůstane ležet u mých nohou. Chudák Hejkal. Tak trochu smolař.

„Rychle, Martino!“ slyším udýchaného kouzelníka rušeného tlumenými výbuchy a nesrozumitelnými výkřiky. Asi se tam čaruje. „Už ji dlouho neudržíme!“

Fajn. Potmě mám tohle otevřít, a ještě na mě všichni psychicky tlačí. Leda že by… Opřu se ramenem do dvířek, zapřu se a zkusím je nadzvednout na opačné straně. Panty se nepatrně pohnou. Znovu zaberu a za hlasitého skřípění dveře vysadím.

Poník nepoděkoval, zato mě přejel a přimáčkl k zemi. Ležím na promrzlé půdě a sleduji tlusté břicho nad svou hlavou.

„Moment,“ oslovím ho, když se chystá zmizet v lese. „Vzkazuje vaše paní, že tohle máte mít do půlnoci na krku. Dovolíte?“

Na okamžik zaváhal, ale pak si nechal navléct ohlávku a vodítko. Trošku jsem se polekala, když se přede mnou rázem změnil v obtloustlého chlapíka sotva do pasu, zato s čepkou tak vysokou, že mi hrozila špičkou vypíchnout oči.

„Dobrý,“ zamumlal a vytrhl mi vodítko z ruky. „Máš to u mě a u Lýkovcové, Martino. Teď raději zmiz. Perníková tě bude štvát do sebezničení, znám to.“ Zas se proměnil v koně a odpálil do tmy jako plnokrevník ze startovního boxu. Odvoz nenabídl.

Od chalupy se ke mně valí hrouda zdecimovaných strašidel obklopující nepříčetnou ježibabu. Statečně ji zdržují, ale poněkud marně. Setřásá je a bije kolem sebe ohnivými koulemi.

„Uteč, Martino!“ hulákají jeden přes druhého a já nemám důvod zůstávat. Snad kromě tmy, zimy a hustého lesa.


Prolézám houštiny a pustě nadávám. Dávno mi přestal svítit mobil a na nebi se jen spoře objevují hvězdy. Když se konečně vyčasí, ukrutně mě bolí nohy a nejraději bych usnula v nějaké noře.

„Povedlo se,“ promluvil vedle mě známý hlas. Kouzelníkovi se lesknou hvězdy na rouchu a přes rameno nese Hejkala.

„Sláva. Docela by mi vadilo podstoupit všechno zbytečně. A co je s ním?“ ukážu na zplihlou kožešinu.

„Přežije, ale měli jsme tam všichni namále, baba bojovala neobyčejně urputně.

Ehm, jdete správným směrem, Martino.“

„Opravdu?“

„Rozhodně. Všimla jste si, jak se změnilo počasí? Zase cítím jaro.“

„Takže se můžeme rozloučit?“

„Ano. Ale nemusí to být navždy. Myslím, že jsme si nakonec dokázali vcelku porozumět.“

„Ráda vás zase uvidím,“ překvapuji sama sebe. „A možná snesu i Mlžínu, uřvance a loupežníka. Pozdravujte, prosím, taky ducha…“

„Pouhý přízrak, slečno, pouhý přízrak. To není totéž.“

„Tak přízrak, omlouvám se, nevyznám se v tom, potřebovala bych spoustu věcí vysvětlit. Moje chalupa je odtud nedaleko, kdybyste šli někdy okolo.“

„Skutečně si vážím vašeho pozvání,“ uklonil se podle svého zvyku. „Rádi zavítáme a snad vás naučíme širšímu pohledu na svět. Řekl bych, že přehlížíte mnoho zajímavého i ve vlastní vesnici. Teď ale raději spěchejte domů, Martino, noc čarodějnic ještě neskončila.“ Zmizel bez rozloučení i s Hejkalem v bezvědomí.

Párkrát jsem se otočila kolem své osy, ale přestože úplněk svítí jako lampion, stojím v křoví sama a les mě nenápadně vystrkuje ven. Bez potíží vyjdu za hradbu stromů a do tváře se mi opře teplý vánek.

V chalupě Lýkovcové se svítí, někdo juchá na dvoře a proti temnému nebi vesele srší jiskry. Projdu tiše, jen mrknu na zápraží, kde hlídá temné hejnko několika plivníků. Normální slepice by potmě spaly, ale oni mi důstojně kynou hlavičkami. Zřejmě příměří.

Začarovaný kopec se raduje nad spící vesnicí a na okolních vrších pomalu dohořívají vatry. Spálily se čarodějnice, končí kouzelná noc.


Sklopýtám k chalupě a otevřu dveře. Fuj, zima a myšina. Musím s tím konečně něco udělat.

Otočím se a bez ohledu na sousedy zakřičím do noci: „Haló, vy tam, v Zakletém lese! Slyšíte? Nutně potřebuju několik trpaslíčků na byt! Neprodleně!“

Potom už nechávám magickou noc za dveřmi a upadnu do spánku s únavou a pocitem dobře vykonané práce.



Průměrné hodnocení: 0 :: Počet zobrazení: 26468

Přidat komentář Přidat komentář:

Jméno:
*

E-mail:


Hodnocení:
Na obrázku je...
kontrolní obrázek

=*
Komentář:



* povinný údaj
 
:: (1 - 3 z 3) :: od nejstarších :: úrovňově ::
Koral - 2010-01-18 11:13:57

Eri, díky za pochvalu povídek, tohle se mi často nestává, ale do další kritiky to potěší , nejspíš jsem ješita.
Julianne, u Běsné jsem se snažila o něco jiného než loni, kdy leckomu styl přišel příliš uhlazený. Tak snad to aspoň v tomto směru vyšlo 8-).

Julianne - 2010-01-15 15:48:27

Já jsem si říkala, že to psala Dana Rusková, Kovářův dvůr mi to od počátku stylem, jazykem a přítomností koní připomínalo :).
Ale Běsnou čtvrť bych do ní neřekla, tím mě pořádně překvapila!

Překvapivý pro mě byl i stejný autor u Moru a Hapčišmuka. Tyhle povídky pro mě byly na úplně opačných koncích spektra, Hapčišmukovi jsem dala první místo a Moru šesté. A v komentáři autorovi Moru jsem podotkla, že mé nízké hodnocení povídky není ovlivněno jazykem, jelikož jinou povídku psanou slovensky jsem dala na první pozici :).

Eri - 2010-01-14 23:46:16

Mám takový pocit, že mám novou oblíbenou autorku, protože od Dany se mi moc líbila i povídka z minulého roku.


:: (1 - 3 z 3) :: od nejstarších :: úrovňově ::

oddělovač
Stránky běží na redakčním systému Rivendell v2.0 -- Jarník, 2006
Tyto stránky jsou uvedeny bez jakýchkoliv záruk, co se spolehlivosti, přesnosti, trvanlivosti a dalších biomagických funkcí týče, a rádi bychom vás upozornili, že SFK Palantír zvláště neodpovídá, nezaručuje, ani nedoporučuje nějaké, respektive jakékoliv, shlížení těchto stránek a odmítá nést zodpovědnost za jejich použití jak návštěvníkem, tak jakoukoliv jinou osobou, entitou či božstvem.